Osoblažsko náleží k územím s velmi starým osídlením. Malá znalost dějin tohoto regionu se projevuje mj. i nedostatečným archeologickým výzkumem, který by mohl objasnit jeho nejstarší historii. Přesto je známo staroslovanské hradiště ze 7. století u osady Víno v lese Hájku pod vrchem Květnice. Hradiště každopádně předpovídá osídlení jak nejbližšího okolí, tak v návaznosti na ně určitý systém komunikací a protože Víno je nejbližší osada Pelhřimov, je možno vyslovit domněnku, že lidská sídla zde v údolí potoka Trója existovala snad již tehdy. Na počátku historické doby území Osoblažska náleželo pravděpodobně k Holasicku a po dlouholetých bojích o tuto oblast mezi českým a polským státem v 10. a 12. století připadlo definitivně na sklonku 12,století k českému státu.
Historické zprávy o Osoblažsku začínají ve 13.století, kdy celý region postupně získali olomoučtí biskupové a vybudovali si zde své stolní a manské statky. Ruku v ruce s tím šla v oblasti tzv. německá kolonizace. Stávající osídlení bylo rozšiřováno, vesnice zvětšovány, získalo se více orné půdy a s pomocí německých právních zvyklostí se budoval nový vyspělejší ekonomický systém, výhodnější pro vrchnost i nové osídlence. Jen málo vesnic lze považovat za zcela nové založené v místech, kde nebylo předchozí osídlení. Pelhřimnovy dle některých zpráv historiků náležely k předkolonizačnímu období. V jejich případě můžeme s určitou dávkou pravděpodobnosti usuzovat na jejich původní slovanský název, který je v českých pramenech užíván pro nynější polskou část obce od roku 1461 a pro českou od roku 1426 až do roku 1945 a dodnes žije v názvu vrchu Poruba, severovýchodně od obce. Přetrval zřejmě ve vědomí obyvatelstva i po příchodu cizích kolonistů, kterých ostatně nebylo tolik, aby nahradili všechno původní obyvatelstvo v regionu. A právě tak můžeme s určitou pravděpodobností usuzovat na okolnosti kolonizace Poruby a získání její poloviny olomouckým biskupstvím.
Osoblažsko bylo v roku 1253 těžce postiženo vpádem vojska, vedeného opolským knížetem Vladislavem a haličským knížetem Danielem Romanovičem, spojenci uherského krále Bély, který tehdy ve válce s českým státem pustošil Moravu. I patijevský letopis líčí tyto udá-losti, podotýká, že vojáci knížete Vladislava, tak plenili okolí Hlubčic, že se ani nedostávalo slámy k podpálení ohrad městských. Daniel Romanovič pak táhl od Hlubčic k Osoblaze a zmocnil se hradu biskupova Herborta /tj. Fulštejna/. Přitom zřejmě mohla být vypálena i Poruba a po skončení války zůstala buď zcela pustá nebo jen zčásti osídlená. Biskup Bruno ze Schaumgburga pak při šíření svého vlivu dosáhl i této pustiny. Stalo se tak v létech 1269 - 1270, kdy samotné území Hlubčicka připadlo k nově vzniklému správnímu celku Opavska, darovanému nemanželskému synovi krále Přemysla Otakara II. Knížeti Mikulášovi. Na potoku Trója se pravděpodobně střetly zájmy obou feudálů a výsledkem byl kompromis - rozdělení Poruby, jejíž část připadla k Opavsku a severní k biskupským statkům. Hranicí se stal potok Trója. Odpovídala by tomu i datace vzniku pelhřimovského kostela sv.Jiří , kladené historiky do 3.čtvrtiny 13.století přičemž kostel podle všeho vznikl hned po získání severní částí Poruby biskupem.
To, že mezi lidmi přežil původní název osady, by nasvědčovalo, že se Poruba těsně před kolonizací již zcela pustá nebyla. Biskup Bruno ovšem přivedl nové kolonisty a s jejich pomocí převedl svou polovinu vsi na jinou ekonomickou základnu. Půdorys vsi se tak přiblížil lesní lánové vsi, rozložené podél potoka Trója a spojovací cesty s Albrechtic přes Hrozovou do Osoblahy.

Samotné nové vysazení (lokace) osady bylo pravděpodobně svěřeno lokátorovi, který se nazýval Pelhřim /Peregrimus, Pilgram/ a podle něho tak, jako v mnoha jiných případech, dostala ves nové jméno Pelhřimovy. Tento název v německé podobě Pilgramsdorf a později Pilgersdorf byl užíván pouze v latinských a německých pramenech, v českých - jak již bylo podotknuto - žil dále název Poruba. Obyvatelstvo vsi stejně tak jako na celém Osoblažsku bylo po kolonizaci národnostně smíšené, větší převaha německého obyvatelstva byla v samotné Osoblaze.
Zbudování kostela ve vsí bylo významnou událostí, zvláště když šlo o kostel farní. náležely k němu obě části Pelhřimov a Piskořov. Byl bez věže, jednolodní s pravoúhlým presbytářem a obdélným prostorem kaple, sloužící později jako sakristie. Zdivo bylo zpevněno 5. skosenými opěrnými pilíři. Zaklenut byl pouze presbytář, loď byla plochostropá. Kostel představoval dílo průměrné technické a mírně podprůměrné umělecké úrovně, vytvořené místními staviteli a kameníky.hlavní důraz byl kladen na jeho fortifikační funkci, čemuž odpovídala poloha na vyvýšeném terénu 40 m od cesty a opevnění kostela s přilehlým areálem hřbitova hradebních zdí a příkopem. Takový kostel prozrazoval, že jeho stavebníkem byl nižší šlechtic a Pelhřimovy se tehdy asi hned po získání biskupem Brunem ze Schaumburgu staly lenním statkem olomouckého biskupství. Jako sídlo manského držitele biskupovy poloviny vsí byl zbudovaný dvůr, který stával na místě domu č.16. V nejstarších dobách byl pravděpodobně dřevěný a měl kromě hospodářských částí i obytnou část, malou tvrz, nepochybně byl také opevněn aspoň příkopem. Vedle něho se druhým největším statkem ve vsi stala rychta na místě domu č.1. Měla práva dědičné rychty a patřila k ní řada pozemků.
Tím se dostáváme k prvním písemným zprávám o Pelhřimovech. Uvádí se, že jsou založeny již roku 1308 , ale tato zpráva se asi týká nynější polské části obce. Naše Pelhřimovy jsou bezpečně doloženy v soupisu biskupských manů z roku 1317, kdy Mikuláš z Ližné zde držel 8.lánů - kromě toho měl ještě 5/4 lánů v Liptáni. Zeman neuvádí veškerý majetek v obci, rychta tehdy zřejmě tehdy ještě nebyla manským statkem a tak v seznamu není uvedena. Nižší šlechta v té době neměla ještě pevné ustálené rodové prediktáty, psala se dle majetku, který právě držela a jen v některých případech byl predikát trvalý. Proto nevíme, byl-li Mikulášovým potomkem Macek z Pelhřimov, pohnaný k biskupským lenním soudům dne 7.května 1370 Ješkem z Branice pro dluh 10 hřiven gr. Přehled o rozsahu vsi máme až z dalšího soupisu biskupských manů z roku 1389. Mikuláš Stoš na Linhartovech zde držel 6 lánů as příslušenstvím, Hanko z Pelhřimov dvůr s 5. poplatnými lány a Hanuš Gramus z Osoblahy rychtu s 2 ½ lány. Bylo to dohromady 13 ½ lánů a považujeme-li tyto lány za francké. (obvyklá kolonizační jednotka, čítající asi 24 ha) , vychází nám rozloha obdělané půdy 324 ha, což koresponduje se stavem zemědělské půdy v roce 1946 - 317,33 ha polí, 6,1 ha zahrad. 37,43 ha luk. 60,42 ha lesa, 6,14 ha pastvin. Z uvedených tří držitelů podávají prameny více zpráv o prvních dvou. Mikuláš Stoš patřil ke známému panskému rodu. Na Linhartovech se uvádí již při dělení Opavska na knížectví opavské a krnovské roku 1377, kdy kdy Linhartovy a jižní část Pelhřimov připadly ke knížectví krnovskému. Hanko z Pelhřimov se jinak nazýval Hanuš Kapusta a byl z rodu příbuzného pánům Stošům. Zda byl příbuzným Macka z Pelhřimov, nevíme Kolem roku 1390 nabyl také biskupského lenního statku Medlice a později koupil od Mikuláše Staše Třemešnou. Dne 25.září 1398 je zapsán jako vykonavatel půhonu k manskému biskupskému právu. Zemřel někdy před rokem 1402, načež biskup Jan Mráz udělil 20.srpna 1402 jeho majetek v Třemešné a Pelhřimovech jako odúmrť Zikmundovi z Mírova.

Za tehdejší nepokojné doby válek mezi markrabaty Ještem a Prokopem docházelo k četným majetkovým změnám, statky se zvětšovaly nebo zmenšovaly. Vidíme to i na pelhřimovském vlastnictví Zikmunda z Mírova. Dne 18.února 1404 po nástupu nového biskupa Lacka z Kravař, jemuž dle zvyklostí musel obnovit manský slib, přijal léno na 4. lány, krčmu, dvůr a ostatní.
Ačkoliv Zikmund náležel ke známému rytířskému rodu a v listině z roku 1402 se výslovně uvádí jako syn Gerharda z Mírova, psal se pak nadále rovněž po Pelhřimovech. Dne 19.května 1406 byl pohnán Janem z Liptyně, mezi vykonavateli půhonu se uvídí Jan Colman z Osoblahy, který roku 1408 nabyl pelhřimovské rychty. Ta v té době svůj majek zvětšila - při obnově Colmanova lenního slibu 24.ledna 1413 se uvádí jako její příslušenství 7 ½ lánů, louky, aj. část pozemku buď zůstala po válkách pustá nebo byla používána jako louky. Nevíme zda a v jakém příbuzenském poměru k Zikmundovi z Mírova byli bratři Mikuláš a František z Pelhřimov, kteří 12. listopadu 1415 nabyli od Hanuše z Bělé léna Stará Bělá a Výškovice u Ostravy. Zikmundovým synem byl však asi Mikuláš z Pelhřimov, jenž po smrti svého otce nabyl 25.června 1437 jeho dědictví - dvůr s 5.lány a 9. poplatnými lidmi. Také držitel rychty Jan Colman ke konci husitských válek zemřel a biskup Pavel z Miličína udělil jeho statek Předslanovi z Petrovic. Ten však složil lenní slib až 1.prosince 1455 za biskupa Bohuše ze Zvole a jak vyplývá z dalšího, zcela formálně - jen proto, aby mohl statek zcizit.
V době, kdy Pelhřimovy držela tamní větev pánů z Mírova, došlo zřejmě k přestavbě kostela, poškozeného pravděpodobně během husitských válek. Bylo předěláno ostění oken, jižní vstup do lodi byl znovu osazen lomeným portálem, pravděpodobně tehdy vzniklo i kování dveří tohoto portálu - vzácná památka kovářské práce (dnes bohužel nezvěstné), v kněžišti byla položena dlažba ze čtvercových cihlových dlaždic a vnitřek kostela byl vyzdoben malbami. Stavbu ovšem opět prováděli řemeslníci okrajové úrovně. Za válek podle všeho utrpěl manský dvůr a byl přestavěn. Sídlo držitele - tvrz - byla zbudována z kamene u vstupu do dvora od cesty. Dle pozdějších popisů byla přízemní, obsahovala i obytnou místnost s komínem a světnici pro čeleď a byly kryta šindelovou střechou. Za tehdejších poměrů bylo takové obydlí pro držitele zemského statku považováno za dostačující. Škody na poddanských usedlostí, vzniklé rovněž za války, byly postupně odstraněny a zůstaly jenom z části.
Mikulášovým bratrem byl zřejmě Jan z Pelhřimova jenž roku 1431 držel krnovskou část vsi. Po Mikuláši pak nabyl 26.června 1453 i jeho léna - biskupské části Pelhřimov, jako příslušen-ství dvora je uváděna i 8. poddaných. Brzy však zemřel a zanechal sirotka Pavlíka s Pelhřimov. Statek po něm zůstal zadlužený, což bylo příčinou, že biskup Bohuš ze Zvole /1454 - 1457/ jej prodal svému manskému sudímu /hofrychtáři/ Tomáši z Koválovic. Ten však formálně přijal léno až 14.února 1460. Dne 18.září 1461 vrátil nabytý majetek biskupovi Tasovi z Boskovic a jeho prostřednictvím jej koupil zpátky Pavlík z Pelhřimov.
Statek náležející k rychtě odevzdal Předslav z Petrovic dne 1,.prosince 1455 biskupovi a ten na něj uvadl Mikuláše z Vladěnína /nyní polský Wlodzienin/, příslušníka tamní větve pánů z Fulštejna. Tak se ocitl v Pelhřimovech rod, který ovlivňoval osudy vesnice po více než 100 let. Roku 1461 získali Mikuláš a Václav z Vladěnína také krnovskou část Pelhřimov, uváděna tehdy jako Poruba., a Václav ml. Z Vladěnína přijal 10.ledna 1461 od biskupa Tase z Boskovic léno na rychtu po Mikulášovi. Pelhřimov se nepochybně dotkly i války mezi stoupenci krále Jiřího z Poděbrad a jeho nástupce Vladislava Jagellonského se stoupenci Zelenohorské jednotky a uherského krále Matyáše Korvína v létech 1467 - 1478. za válečného tažení Matyáše Korvína do Slezska roku 1474 byly v okolí zničeny tvrz v Albrechticích a hrad Maidelberg /v Dívčím Hradu/. Pravděpodobně tehdy v bojích zahynul i Pavlík z Pelhřimov jako poslední člen této větve pánů z Mírova. Biskup Tas z Boskovic udělil 25.ledna 1475 odúmrtní léno, které kdysi držel Tomáš z Koválovic (ten byl ovšem dosud naživu a byl svědkem aktu), Janovi z Kamence a jeho synovi Jiřímu. Prameny se pak na půl století o Pelhřimovech odmlčují., a je to škoda, protože právě v té době proběhlo scelení obou částí léna v jeden celek. Páni z Kamence neznámým způsobem a držby dvora zmizeli, získali jej vladěnínští Fulštenjnové a připojili jej ke své rychtě, kterou ovšem degradovali na poddanskou usedlost, i když nadále s právy dědičné rychty. Můžeme odhadnout, že se tak stalo kolem roku 1500.
Tehdejší době jinak znamenala ve vývoji krajiny poměrně silný národnostní předěl. Po zpustošení rozsáhlých území za válek v 13.století, které muselo být zaceleno po celá desetiletí, bylo povoláno mnoho nových kolonistů a mezi nimi byla celá řada Němců. V krnovském knížectví je tato germanizace spjata s nástupem knížat Hohenzollernů roku 1523, přičemž současně tam pronikala i luteránská reformace. Obdobný vývoj probíhal rovněž na Osoblažsku.. protože se takto poněmčovala městská i obecní správa, docházelo také k poněmčování některých dosud českých rodin a krajina se tak postupně stávala téměř úplně německou. Tento vývoj ostře kontrastoval s tím, že panství byla nadále vesměs v rukou české šlechty, která tehdy v plné míře rozvinula používání češtiny v úřadování orgánů zemské správy i olomouckého biskupství. Proto správy o Pelhřimovech ze 16.století jsou vesměs psány v češtině, ačkoliv obec byla prakticky již zcela německá.
Osada vystupuje opět coby předmět majetkové změny roku 1526, kdy ji Ojíř z Fulštejna, syn Václav z Vladěnína, odevzdal olomouckému biskupovi Stanislavu Tharzovi a ten jí udělil lénem Janovi Oderskému z Lideřova pro něho a jeho otec Jaroslava. Vesnice je tehdy nazývána Porubou. Ojířův syn Lacek Ojíř z Fulštejna na Linhartovech, komorník knížectví krnovského, však získal Porubu opět 15.května 1553., a to společně se svým nedílným bratrem Albrechtem. Oba bratři drželi současně i krnovský díl Poruby. Roku 1554 Lacek Ojíř z Fulšejna získal panství opavského zámku, Linhartovy přenechal Albrechtovi a v souvislosti s tím ho Albrecht dne 2.prosince1555 rovněž vystřídal v držbě porubského léna. Ještě předtím byli oba pohnáni biskupem Markem Kuenem, že ze statku manské berně. Záležitost se však brzy vyjasnila. Roku 1564 Albrecht z Fulšejna zemřel a Lacek Ojíř po něm převzal zpátky linhartovské panství. Dne 25.ledna 1565 přijal v Kroměříži od biskupa Marka Kuene porubské léno a současně si od něho vymohl právo volné dispozice s manskými statky /kromě Poruba držel ještě Matějovice. Lacek Ojíř z Fulšejna zřejmě již v té době nebyl zcela zdráv a předpokládal možnost brzké smrti, která ho také postihla asi v srpnu 1566.
Z manželství s Magdalenou Rotaberkovou z Ketře nezanechal potomstva, Magdaléna měla pouze z prvního manželství syna Lacka Kravařského ze Šlevic. Tomu Lacek Ojíř odkázal všechny své statky včetně Poruby, jejichž správy se měl ujmout jako poručík Jiří Bernard Tvorovský z Kravař. Biskup Vilém Prusinovský a Víckova však závěť neuznal a poručil 5.září 1556 osoblažskému hejtmanovi Alexandru Vokovi Bírkovi z Násilé, aby se jeho jménem ujal lenních statků po Lackovi Ojířovi jako odúmrtť. Pan Tvorovský, který převzal správu Linhartov a oženil se s Magdalénou Rotaberkovou, však Porubu bez biskupova svolení zabral. Vznikl spor, byl vyřešen až 2.září 1567, kdy Jiří Bernard Tvorkovský odstoupil od závěti Lacka Ojíře z Fulštejna a biskup mu povolil, aby mohl do dospělosti Lacka Kravařského užívat Porubu a Matějovice. Kdyby Lacek Kravařský mezitím zemřel, měly se oba lenní statky vrátit biskupovi za 800 kop gr. V zápětí poté musel biskup pana Tvorkovského upomínat o dlužnou berni ke své intronisaci. Jiří Bernard se hájil, že poddaní berni zaplatili, ale biskup chtěl přizná-vací list. Pan Tvorkovský asi nevěděl, jak jej má vyhotovit, protože biskup mu 22.srpna 1568 zaslal jeho vzor s výzvou, aby dle něho přiznávací list neprodleně vyhotovil. Roku 1568 vypukl také spor s nepokojným sousedem Václavem st. Sedlnickým z Choltic na Fulštejně a Piskořov. Ten náležel k fulštejnskému panství, ale dosud byl součásti porubské farnosti. Pan Sedlnický rozhodl jej odtrhnout a podřídit i po stránce duchovní správy svému vlivu. Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař se hájil a podal stížnost biskupovi. Jak spor dopadl prameny naříkají, ale s největší pravděpodobnosti byl nakopnec Piskořov od porubské farnosti odtržen.
Je to ironie dějin, že zprávy o událostech se dochovají spíše tehdy, došlo-li k něčemu špatnému.. páni Supové z Fulštejna na Fulštejně a jejich nástupci Sedlničtí z Choltic (od roku 1566) byli velmi nepokojní, neustále vyvolávali spory se sousedy, sužovali poddané, zavdávali jim podněty k neustálým stížnostem a díky tomu víme o poddaných na fulštejnském panství velmi mnoho. Vladěnínští Fulštejnové a Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař byli naproti tomu mírumilovní, poddané nepřetěžovali a díky tomu máme první listinu, která vystižněji ilustruje poměry v Pelhřimovech, dochovánu až z 21.prosince 1575. Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař a jeho manželka Magdalena prodali tehdy selský dvůr v Porubě, zvaný Gilgovský, Zikmundovi Šelihovi z Kamníku. Zajímavé jsou údaje o příslušenství tohoto statku - zahrada, kus pole nad dvorem k cestě, tvořící hranice osady s Vínem, druhý na horním konci Poruby k potůčku, tvořícímu hranice mezi Porubou a Vínem, hájek u hranic Vínem, louky mezi těmito poli, chrastiny doly. Roční platy vrchnosti a další povinnosti (zřejmě roboty) byly Zikmundovi odpuštěny. Mohl pást dobytek na pozemcích obce, ale přes své pozemky měl povolit výhon. Zavazoval se platit císařské berně a dávky porubskému knězi, naproti tomu byl osvobozen od úmrti, takže mohl s majetkem volně disponovat a při prodeji měl dát 10 % prodejní ceny (laudemium) vrchnosti. Kdyby dvůr opět získal sedlák, měl za povinnost jet s vozem za peníze pro víno. Tato listina poprvé uvádí jméno osadníka z Pelhřimov. Název Gilge neboli Jilge (poněmčená podoba českého jména Jílek) se vyskytuje v Pelhřimovech až do roku 1945.
Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař po roce 1578 postoupil právo na Pelhřimovy neznámým způsobem Janu Jiřímu z Fulštejna, syna Václava, bratra Lacka Ojíře z Fulštejna. Ten přijal léno na Matějovice a Porubu 29.listopadu 1580. dlouho však držitelem léna nebyl. V nouzi prodal Porubu Jaroslavovi, syna Václava Sedlnického z Choltic na Fulštejně. Prodej byl potvrzen 14.května 1583 a Jan Jiří z Fulšejna brzy poté zemřel.
Pan Jaroslav Sedlnický z Choltic byl pravým synem své rodiny - a to se také hned projevilo v dějinách Pelhřimov. Záhy se dostal s obyvateli vesnice do sporů o poddanské povinnosti a olomoucký biskup jako lenní pán byl zatažen do řešení těchto rozepří. Zda se, že spory propuk-ly již v roce 1587, kdy biskup Stanislav Pavlovek posílal k Jaroslavovi Sedlnickému z Choltic k důvěrnému jednání osoblažského hejtmana Václava Pavlovského z Pavlova, svého bratra.
V létě roku 1588 řešili spory ustanovení biskupští komisaři, ale nedospělo se k žádnému výsledku a protože stížnosti Porubských neustávaly, musel nakonec spor řešit manský soud. Jeho nález z prosince 1588 vynesený Albrechtem Sedlnickým z Choltic na Bartošovicích a Janem Horeckým z Horky, podává velmi zajímavý pohled do života Pelhřimov a zvyklostí mezi vrchnosti a poddanými. Zdá se, že obě se ve sporu snažily vzájemně užívat lstí. Pelhřimovští používali proti panu Jaroslavovi listiny Albrechta z Fulštejna, o níž však soud zjistil, že se vztahuje pouze na krnovskou část Pelhřimov, Jaroslav Sedlnický zase použil k nepřiznivému svědectví proti poddaným obyvatelům Linhartov - a s tím měl úspěch větší. Dle slov nálezu si poddaní stěžovali, že pan Jaroslav je proti jejich povinnostem nutí k orání, snášení palivového dřeva, setí obilí, odebral jim dobytčí výhon, nedovoluje jim na jejich vlastních pozemcích dělat klučeniny, sirotky i manželské děti bere ke své službě, brání obyvatelům v užívání pastvin, ty, kteří jsou povinni dělat pěší roboty, nutí ve dvoře dělat došky a střechy, vyhánět dobytek a bezplatně chodit s poselstvím, sekat a klučit dřevo. Ty, kteří odmítají tyto neobvyklé práce dělat, trestá vězením. Pan Sedlnický však svědky prokázal, že Porubští všem pánům počínaje od Lacka Ojíře z Fulštejna odváděli ročně 7 dnů orné roboty, 1 den hlásky, sekali obilí u porubského dvora a dostávali přitom denně 3 kr. na stravu, vozili fůry ke stavbám, vykonavatelé pěších robot pletli ploty u zahrad, podruzi jim 1. den pomáhali - to vše za stravu, v případě potřeby dělali došky, spravovali střechy, pletli ploty zahrad - opět za stravu, někdy za peníze sekali oves a trávu při postoupení Poruby panu Jaroslavovi se přiznali k registrům, pan Jaroslav proto toto všechno mohl chtít. Soudci mu dále povolili, aby rolníci v zimě vozili každý z okruhu 1 míle od Poruby 2.fůry dřeva do dvora v Hrozové (tuto vesnici s tvrzí sdělil Jaroslav Sedlnický po smrti svého otce roku 1572). Kdyby pan vzal poddaným výhon, měl jim náhradou za něj dát jiná pole. Obyvatelé mohli pást dobytek na úhoru panským i svém. Jaroslav Sedlnický mohl brát sirotky ke službě za plat, jiné osoby však nikoliv. Neměl bránit poddaným v klučení. Zahradníci a hofeři měli chodit s listy za plat 2.bílých peněz od 1. míle. Protože, ale se poddaní postavili proti pánu bez příčiny, zlehčili příkaz komisařů k výslechu a podávali soudu nepravdivé zprávy, byli nakonec ještě potrestáni.
Ani to však nebyl konec rozepří. V únoru a dubnu 1590 biskup Pavlovský dostal své stížnosti od Pelhřimovských, že jsou nuceni k nepovinným robotám a vězněni. Pan Sedlnický dokonce prohlásil, že kdyby mu v té věci biskup poslal třeba deset psaní, on je nepřijme. Biskup upomínal 2.dubna 1590 pana Sedlnického, aby propustil vězně a Pelhřimovské, aby byli poslušni pána a zachovávali rozhodnutí z roku 1588. s ohledem na ně pak odmítl další projednávání stížností. Výrok pana Sedlnického považoval za zlehčení své osoby a marně požadoval za zlehčení své osoby a marně požadoval, aby jej pan Sedlnický objasnil. Potom asi konečně nastal klid. Poddaní se museli smířit s novými povinnostmi (bylo tomu tak v té době i na mnoha jiných místech) a Jaroslav Sedlnický z Choltic se časem přece jen trochu umoudřil. Aspoň za nového biskupa kardinála Františka z Ditrichětejna (od roku 1599) používal natolik jeho důvěry, že byl často pověřován jeho zastupováním na svatbách, při různých jednáních, atd. Bylo to tím zajímavější, že pan Jaroslav Sedlnický byl stejně tak jako ostatní členové jeho rodi-ny nekatolík. Listina ze 17.května 1600, která potvrzuje obnovu lenního slibu Jaroslava Sedlnického z Choltic kardinálovi Ditrichštejnovi ohledně Poruby, poprvé podrobněji uvádí příslušenství lenního statku - dvůr, kostelní podací,pole, louky, mlýn, háj, březiny aj.
Po smrti bratra Jiřího, manského hofrychtáře (zemřel roku 1609) získal Jaroslav Sedlůnický z Choltic celé panství fulštejnské, zřejmě jako poručík sirotků po Jiřím Sedlnickým - Petra, Anny a Kateřiny. Zemřel pravděpodobně v roce 1616 a zanechal po sobě syny Kryštofa, Jiřího a Bedřicha. Došlo k rozdělení fulštejnského panství na část fulštejnskou a rudoltickou, kterou získal Petr Sedlnický z Choltic a svým sestrám na ní zajistil věno. Kryštof zdědil hodnost hofrychtáře a spolu se svými bratry držel fulštejnskou část a ostatní léna, zděděná po otci, nedílně. Dne 29.května 1617 však oznámil před manským právem, že jeho mladší bratr Jiří, který právě dospěl, žádá otcovský podíl, avšak bez přítomnosti nejmladšího bratra Bedřicha, který je právě ve Francii a přes několikeré výzvy Kryštofa i biskupa se dosud nevrátil, nelze
Provést rozdělení statků. Kryštof proto, žádal, aby Bedřichův podíl určili poradci. Obdržel k tomu Petra ml. Sedlnického z Choltic, Jana st. Kotulínského a Kotulína na Slezských Pavlovicích a Jana Pavlovského z Pavlovic. Jak proběhlo dělení prameny neříkají, pouze z pozdějších zpráv víme, že Bedřich Sedlnický z Choltic obdržel Hrozovou a Pelhřimovy.
České stavovské povstání v létě 1618 - 1620 s následující pobělohorské období znamenaly silný zásah do majetkových poměrů na Osoblažsku. Většina tamních biskupských manů se připojila k povstání a kardinál Ditrichštejn po jeho porážce nemilosrdně trestal provinilé many konfiskacemi. Kryštof Sedlnický z Choltic tak přišel o fulštejnský statek, který získal známý pobělohorský kořistník Pavel Michna z Vacínova, Petr Sedlnický z Choltic se přes účast na povstání na Slezských Rudolticích udržel, ale byly mu konfiskovány poté, když v létech 1626 - 1627 podporoval vpád Dánů do země. Roku 1630 koupil tento statek od kardinála Ditrichštejna Jiří z Hodic, později smutně proslulý stihatel čarodějnic v místních knížectví, jenž se stal zakladatelem linie tohoto rodu na Osoblažsku. O Bedřichu Sedlnickém z Choltic nic nevíme. Pravděpodobně podporoval povstání pouze formálně a dříve, než mohlo být něco proti němu podniknuto, zemřel. Aspoň kardinál Dietrichštejn v dokumentech prohlašoval, že Hrozovou a Pelhřimovy získal po něm odúmrtí.
V souvislosti s nabytím rudoltického statku Jiřím z Hodic se přihlásili o své nároky Anna a Kateřina Sedlnické z Choltic. Kardinál Ditrichštejn v dubnu 1630 rozhodl, aby náhradou za ně dostaly Hrozovou a Pelhřimovy s tím, že buď do jednoho roku přijmou katolické náboženství nebo se provdají za katolického pána a tomu léno předají. Kdyby jedna ze sester zemřela, dědí po ní druhá. Juditě, dceři po Bedřichu Sedlnickém z Choltic, bylo na statku pojištěno věno 1000 tal. Jak je vidět, při protireformaci, která právě tehdy vrcholila, nebylo postupováno u pánů stejně jako u poddaných.
Kateřina sedlnická z Choltic se během roku 1630 vdala za slezského rytíře Mikuláše Tracha z Březího, čímž splnila podmínku, danou kardinálem Dietrichštejnem. Ten pak 4.prosince 1630 udělil Trachovi statek Hrozovou lénem. Zápis o tom podrobně uvádí příslušenství statku - tvrz a ves Hrozová, dvory v Hrozové a Porubě, půl vsi Poruby, 2. krčmy, 2. mlýny - tz jednoho z nich byl dáván plat knězi, třetí mlýn (s pozdějších pramenu vyplývá, že byl v Pelhřimovech "byl pustý", pole oseté i pusté, vody, potoky, les sosnový, chrastiny, louky, pastviny, platy aj. Kateřina asi roku 1631 zemřela a Anna Sedlnická z Cholčic pak postoupila 10.května 1632 Mikuláši Trachovi z Březího celý statek za 8000 tol.
Mikuláš Trach z Březího byl zámožný a vlivný rytíř. Brzy se znovu oženil s Annou Kochtickou z Kochtic, získal hodnost biskupského rady a roku 1633 obdržel právo svobodné dispozice se statkem. Při obnově jeho lenního slibu novému biskupovi Leodoldu Vilémovi v březnu 1639 se uvádí jako příslušenství léna mj. pivovar, který Mikulaš Trech zbudoval v Hrozové jako zvláště výnosný podnik vrchnostenského hospodářství. Je otázka, zda v souvislosti s tím začal na statku také chmel. V urbáři pro krnovskou část Pelhřimov, náležející tehdy biskupskému manskému hofrychtáři Ludvíkovi z Tharoullu, jenž byl sepsán 1.září 1644, se totiž uvádí, že dle starých zpráv byla u Velkého rybníka od starodávna chmelnice,. Která při budoucích lepších časech může být obnovena. Je otázka, zda chmelnice byla od "starodávna" i na manské straně Pelhřimov, což je dost pravděpodobné. Ovšem zde je uváděna písemně až o půl století později. Trachovy hospodářské plány na statku překazila jeho náhlá smrt 13.května 1641. vdovu Annu zanechal těhotnou, syn Jan Kryštof Ferdinand Trach z Březího se narodil za několik měsíců po jeho smrti. Jeho poručíky se stali teta Anna Sedlnická z Choltic a Ludvík z Tharoullu. Tomu zapsala Anna 7.ledna 1642 na Pelhřimovech 1500 zl. Toho roku bylo Osoblažsko poprvé navštíveno vpádem Švédů. Přepadli i Hrozovou, zde vyloupili tamní tvrz, zmocnili se také Krnova, kde rovněž ukradli část svržků, jež tam Trachovi dědici dali odvést. Po těchto skutečnostech byly zbylé svršky, klenoty a stříbro odvezeny zčásti na pevný hrad Hukvaldy, kde byl 7.června 1643 sepsán jejich inventář, zbytek pak odvezli až do Krakova. Švédové poté navštívili Pelhřimovy ještě několikrát. V jejich okolí údajně svedli menší bitvu z císařskými vojsky a své padlé pohřbili v severní části pelhřimovského hřbitova za kostelem, pro kterou se pak vžil název Švédské hroby. Je pochopitelné, že válečnými událostmi osada velmi utrpěla. Dle pozdějších zpráv mnoho lidí uprchlo nebo pomřelo. Bylo to zřejmě příčinou, proč kostel sv.Jiří po třicetileté válce ztratil charakter farního chrámu a stal se filiálním kostelem fary ve Slezských Rudolticích, a to přesto, že v té době existovala v obci již i farní škola. Hofrychtář Ludvík z Thuroulluzem, zemřel roku 1648 a nenaplnil podmínky smlouvy z roku 1642 za nichž měl získat lenní část Pelhřimov. Anna Sedlnická z Choltic pak závětí z 22.dubna 1657 smlouvu z roku 1642 zrušila. Ludvíkův syn Jindřich Václav z Tharoullu to neuznával a ještě v létech 1673 - 1677 se o své nároky na Pelhřimovy soudil. Tyto nároky však byly uznány za promlčené a tak neuspěl. Jan Kryštof Ferdinand Trach z Březího dospěl roku 1661 a 2.června 1661 přijal léno Hrozovou a Pelhřimovy. Dne 6.června 1663 rozhodl o obnově pustého mlýna v Pelhřimovech, kde ho od něho převzal Zachariáš Möhler místo, na němž stával mlýn správcem volné dispozice, osvobozením od roboty a poplatky za právo pálit pálenku pro svou vlastní pořebu. Obnova mlýna asi nepokračovala rychle, protože při obnově Truchova lenního slibu biskupovi Karlovi z Lichtenštejna - Castelkornu v květnu 1665 se v příslušenství léna uvádějí ještě jen 2.mlýny (vesnice je rovněž ještě pořád nazývána Porubou). Věc byla navíc komplikována tím, že Trach si k obnově mlýna nevyžádal biskupova svolení., nelze tedy vyloučit, že existenci mlýna ve slibu zamlčel úmyslně. Vesnice se z následků zpustošení ze třicetileté války těžce a pomalu pozvedávala, jak o tom svědčí zprávy o opravě pelhřimovského kostela roku 1674. bylo třeba opravit průčelí, hrozícím a práce stály 18 zl. Farář Bernard Pergner ze Slezských Rudoltic upozorňoval, že z kostelního jmění je mezi farníky rozpůjčováno několik set zlatých a následovníci těch, kteří za válek pomřeli nebo uprchli, nic neplatí. Z úroků na krnovské straně Pelhřimov by bylo možno získat 104 zl. A 22 gr, z úroků na straně pana Tracha 48 zl. a 31 gr. A kostel měl na hotovosti 46 zl. A 3 gr. Jak byly práce za- bezpečeny, není známo. Nicméně z těchto zpráv vyplývá, že fara před svým zánikem za třicetileté války musela býti dosti bohatá.
Když se hádali páni, hádali se i poddaní. Vztahy mezi oběma částmi Pelhřimov byly odedávna čilé, poddaní z obou částí přecházeli vzájemně na druhou stranu, ženili se, vdávali se, a nabývali majetku. Roku 1676 v době sporů mezi pánem Trachem a pány Tharoully vypukly rozepře také mezi obyvateli manské části Pelhřimov, tzv. velké strany, kteří měli pozemky na straně krnovské a mezi obyvateli krnovské části, kteří měli pozemky na straně manské.
Museli je řešit vzájemnou úmluvou. Dne 1.srpna 1676 pan Trach a držitel krnovské části císařský rytmistr Zikmund Rudolf Ferdinand z Tharoullu, Ondřej Hiillebrandt a Jan Kunsch, kteří měli pozemky mezi tvrzí pana Tharoulla a hraničním potokem - Trójou , dostali náhradou za ně jiné u tzv. Bönisch. Obdobně byly vyměněny pozemky na straně manské. Pan Tharoull měl ponechat cestu až k potoku volnou, aby obyvatelé manských Pelhřimov mohli vyhánět svůj dobytek na pastvu, na vrchy nad krnovskou částí Pelhřimov. Jména Hillembrandt a Kunisch rovněž patřila k těm, která v Pelhřimovech přetrvávala po dlouhá léta až do roku 1945.
Na obou stranách došlo brzy k výměně vrchností. Krnovskou část Pelhřimov získal před rokem 1690 hrabě Václav z Oppersdorfu, který přestavěl tamní dosud dřevěnou tvrz na barokní zámek a roku 1690 obdržel přes protesty rudoltického faráře dočasné právo na čtení mší v zámecké kapli. Toto právo pak během 18.století obdrželi ke škodě příjmů rudoltickéfary a pelhřimovského kostela zástupci hraběte Oppersdorfa ještě několikrát. Jan Kryštof Ferdinand Trach z Březího zemřel před 30.březnem 1693 a protože zanechal jen dcery, spadly Hrozová a Pelhřimovy jako odúmrtní léno na biskupa. Ten dal 3.dubna 1693 pořídit inventář pozůstalosti, který je prvním dochovalým podrobným popisem lenního statku a podává o něm některé zajímavé informace. Tvrz v Hrozové byla kromě kuchyně a komínů zcela ze dřeva a byla na spadnutí. Stará tvrz v pelhřimovském dvoře sloužila jako čeledník a byla též dosti chatrná. Jinak byl tento dvůr dřevěný, na sýpce bylo odhadem asi 156 žeflů ovsa, dále 6. žeflů pšenice, 36 žeflů žita a ve 2. kůlnách byla sláma. V ovčíně se nacházelo 95 skopců, 5 chybělo. V chlévě byly 2. krávy, 3. roční telata, 2. roční voli, 2. roční býci, 1. letošní tele a 10. prasat. U dvora se nacházela zahrada. Mezi poddanými byli počítáni rychtář, jenž byl zároveň krčmářem. 15 used-lých sedláků, 5. robotních zahradníků. 2. zahrady byly pusté, k chalupníkům se počítali mlynář, kovář, švec, krejčí a tkadlec. Lesy na statku kromě pelhřimovského obecního lesa byly tehdy již vykáceny a tak na skládce bylo tehdy jen něco málo klestí.
O uvolněné léno se ucházelo několik zájemců. Někdy na počátku roku 1694 je chtěl koupit za 900 zl. Jiří Antonín Bartach ze Sterneggu, který tehdy koupil krnovskou část Pelhřimov, ale byl odmítnut s tím, že statek nebude prodán ani za 12.000zl. Nakonec dali přednost členovi starého panského rodu Lvu z Rožmitálu Bernardu Antonínovi. Osud tohoto rodu je velmi podivuhodný. V době Jiřího z Poděbrad, kdy Lev z Rožmitálu vedl v létech 1465 -1467 mírové poselství krále Jiřího do západní Evropy a jeho sestra Johanna byla královou manželkou, stál rod na předním místě v českém království. Lvovým synem Zdeňkem Lvem dosáhl svého vrcholu moci. Víme, že právě on měl hlavní podíl na volbě Ferdiánanda Habsburského českým králem roku 1526. nákladnými politickými akcemi se však zadlužil do té míry, že po jeho smrti roku 1535 se celé bohatství rodu rozplynulo. Zdeňkův syn Adam odešel na Moravu, kde od olomouckého biskupa Dubravia získal některé lenní statky. Od té doby byli páni Lvové z Rožmitálu spjati s Moravou a olomouckým biskupstvím.

Někdy se jim dařilo lépe a přikupovali další statky, jindy na tom byli hůře, ovšem svého trvalého významu už nikdy nedosáhli, o čemž svědčí mj. i to, že po Bílé Hoře na rozdíl od mnoha jiných panských rodů nedosáhli ani hraběcího stavu. Roku 1694 byli v nouzi donuceni prodat svůj nejvýznamnější biskupský lenní statek Blansko a Bernard Antonín mohl díky tomu nabídnout za Hrozovou a Pellhřimovy 15000 zl. Biskup Lichtenštejn z Castelkorn se proto rozhodl léno udělit jemu.

Někdy se jim dařilo lépe a přikupovali další statky, jindy na tom byli hůře, ovšem svého trvalého významu už nikdy nedosáhli, o čemž svědčí mj. i to, že po Bílé Hoře na rozdíl od mnoha jiných panských rodů nedosáhli ani hraběcího stavu. Roku 1694 byli v nouzi donuceni prodat svůj nejvýznamnější biskupský lenní statek Blansko a Bernard Antonín mohl díky tomu nabídnout za Hrozovou a Pellhřimovy 15000 zl. Biskup Lichtenštejn z Castelkorn se proto rozhodl léno udělit jemu.

Dne 15.května 1694 hlásil olomoucké kapitule, že pan Lev koupil uvedené léno za 14000zl.rýn., z čehož kapitula dle starověkého zvyku měla dostat jednu třetinu, tj. 4666 zl. A 40.kr. formální předání léna spolu s manskou přísahou se ovšem konala až 17.května 1695. tehdy jsou poprvé uváděny mezi příslušenstvím i chmelnice.
Byla to doba, kdy poddanské povinnosti byly všeobecně zvyšovány a stávaly se předmětem četných sporů, někdy i povstání. Také v Pelhřimovech vedly zřejmě ke sbíhání poddaných a ti nyní využili nástupu nové vrchnosti k tomu, aby si s ní aspoň, aby si s ní aspoň upravili své povinnosti smluvně. Dne 22. srpna 1696 proto uzavřeli s panem Bertardem Antonínem Lvem z Rožmitálu smlouvu o úpravě poddanských povinností po dobu vlády jeho a jeho dětí, která podává zajímavý obraz o životě lidí ve vsi. Každý sedlák, který držel ¾ lánu pole, platil ročně vrchnosti 1. slezský tolar 16 haléřů na Zelený čtvrtek odváděl 2. slepice 30. vajec. Sedlák s 2 ½ čtvrtinami platil 18 stříbrných grošů, 2.slepice a 35 vajec, sedlák s 2 čtvrtinami 12 gr., 1 slepice a 24 vajec. Na sv.Michala se platilo za nevykonávání hlásky 8.slezských tolarů. Byla-li vyhlášena pomocná dávka pro vrchnost, dával každý sedlák 8 gr. Aby nemusel chodit jako honci na hony, dával každý 16 šefrů oves. Každý sedlák přes zimu měl osít vrchnosti pole a konat na nich další práce až do svozu sklizně bezplatně. Rovněž měl osít jařiny a na jejich sklizeň se mělo dát vrchnosti a 5 malorů, 10 tolarů, jak již platili zahradníci. Sedláci měli vyvážet hnůj ze dvora na pole, po 3. dny měli dělat senoseč a dle potřeby dovážet dřevo, kdyby vrchnost podnikala stavby na tvrzi v Hrozové nebo ve dvoře. V zahradě a dvora v Pelhřimovech měli plést proutěné ploty a vozit k tomu proutí. Kdyby se v tomto dvoře rovněž podnikaly nějaké stavby, byl každý sedlák povinen dělat lepenici. Na všechny stavby, podnikané vrchností v Hrozové a Pelhřimovech, měli sedláci dodávat přidavače,. Do velké zahrady v Hrozové měli sedláci z poloviny vozit na stavbu plaňkového plotu prkna a dřevo a poskytovat přidavače, kdyby se, ale dělal plot s proutí, měli z něho udělat polovinu. Každý sedlák byl rovněž povinen vykonat 1. dalekou fůru po 2. spřeženích s 8. povozy, ale ne v době setí. Dále byl povinen napříst pro vrchnost půl štůčku lněné příze. Jeden den na jaře a jeden den na podzim pomáhali sedláci se setím v Hrozové. Pelhřimovští rozhodně udělali dobře, že si své povinnosti dali upravit smluvně. Hrozovští tak neučinili - a pak v roce 1700 museli s panem Lvem vést spory o zvyšování roboty, které odmítali vykonávat a byli zato obžalováni. Administrace olomouckého biskupství dala v zásadě zapravdu panu Lvovi, když rozhodla, že roboty nejsou stanoveny pevně, ale dle potřeby vrchnosti.
Zvyšování robotních povinností, snaha o stavební podnikání a vypracovávání hospodářských projektů svědčí o tom, že pan Lev chtěl pozvednout vrchnostenské hospodaření na statku. Neměl však k tomu dostatek finančních prostředků, musel se zadlužovat z jeho pozůstalosti víme,že dlužil např. dvoru ve Víně 50zl. A čeledi mzdu na ¾ roku a navíc také nebyl zdráv. Dříve, než mohl cokoliv většího podniknout, zemřel někdy před 25.zářím 1702. Dne 7.října 1702 byl pořízen soupis jeho pozůstalosti. Zanechal vdovu Uršulu Helenu, roz. Fürstenburgovou, syny Františka Karla a Bernarda Josefa a dcery. V pelhřimovském dvoře tvořily vybavení staré tvrze velký zelený stůl, sestavený ze 2.menších, zelený výčepní stůl, ze-lené klekátko, 12 zelených židlí a 2 staré špatné kamnovce. Byly zásoby pšenice, žita, ječmene a oves, zčásti vymlácené, zčásti nikoliv, jakož i hrachu. Dobytek ve dvoře představovalo 10 dojnic, 3 býci, 3 tříroční telata, 4 dvouroční telata, 2 dvouroční voli, 1. jednoroční býček, tele na porážku, 48 skopců, 4 chovné svině, 3 kanci, 4 letošní podsvinčata, 2 kapouni, 6 slepic a 1. ko-hout. Mezi poddanými bylo 14 robotných sedláků, 6. robotních zahradníků, 5. svobodných za-hradníků a 1.statek byl pustý. Ve dvou domech byli cizí lidé, kteří odváděli panství poplatky. Výnosy z platů poddaných na sv.Michala činily 51 zl. 33 gr. A mlynář k tomu odváděl 12 měřic žita.
Poručnikem sirotků se stala matka a s ní i hrabě Karel Josef z Hodic. Smrt zasáhla Bernarda Antonína Lva z Rožmitálu pravděpodobně uprostřed jednoho stavebního podniku - přestavby kostela v Pelhřimovech. Víme totiž, že v kostele byla v pozdějších letech rodinná hrobka Lvů z Rožmitálu, což by předpokládala zároveň větší stavební akci. Přitom z let 1696 a 1700 jsou zprávy o stavbách v kostele,na něž se bralo dřevo z krnovské části Pelhřimov, kde měl kostel les, a z roku 1706 je zmínka o pořízení dvou zvonů, vážících 2 centy a 1. cent. Tak velké zvony mohly být zavěšeny pouze na věži. Proto je pravděpodobné, že v létech 1696 - 1706 došlo k přestavbě kostela do dnešní podoby, kdy gotická okna, byla nahrazena z větší části lunetový-mi, západní průčelí kostela bylo posunuto a prodlouženo. Byla přistavěna také věž.
Paní Uršula Helena Lvová a hrabě Karel Josef z Hodic převzali 10.října 1712 léna Hrozová a Pelhřimovy do držby do doby dospělosti sirotků, pokud tito léna nepřevezmou a nerozdělí se o ně . K tomuto rozdělení došlo asi v roce 1718. v prosinci roku 1718 totiž žádal František Karel Lev z Rožmitálu olomouckou kapitulu o souhlas z intabulací věna 3000 zl. Pro svou manželku na své polovině léna. Podle všeho držel Pelhřimovy a snaha o zvětšení svého majetku jej vedla roku 1723 ke koupi také krnovské části Pelhřimov. František Karel Lev z Rožmitálu však vedl nákladný život a tím se velice zadlužil. Z dochovalých zpráv víme, že dlužil krnovskému měšťanovi Kašparu Tannerovi a později jeho dědicům 3710 zl., Josefě Rogojské 200 zl., nisským jezuitům 1000 zl. A baronu Antonínu Belruptovi 1600 zl. Když nebyl schopen platit, vyhlásilo krnovské zemské právo v červnu 1727 jeho úpadek a dražbu krnovské části Pelhřimov. Formálně ji koupila jeho manželka Rosa Alžběta, roz. De Buisson a roku 1728 ji prodala Bedřichu Ludvíkovi z Blumenkronu. Dluhy Františka Karla však ani tím nebyly uhrazeny. Musel být sekvestrován i výnos z jeho lenních statků a ještě roku 1732 byla vdova po baronu Belruptovi odkázána se svým nárokem na něj. I když František Karel Lev z Rožmitálu dosáhl hodnosti přísedícího lenního práva olomouckého biskupství, lepších časů se již nedočkal. Zemřel 19.srpna 1736 a o tři dny později byl pohřben v rodinné hrobce v pelhřimovském kostele. Nyní se ujal celého hrozovského statku jeho bratr Bernard Josef, jeho lenní slib a intronizace na léno však následovaly až v dubnu 1740, ale to se již přiblížila doba pro Pelhřimovy velmi pohnuté.
V prosinci 1740 vypukla válka mezi habsburským soustátím a pruským králem Bedřichem, který neuznal nástupnická práva císařovny Marie Terezie. První etapa dlouholetého konfliktu skončila roku 1742 porážkou Marie Terezie, která dle podmínek berlínského míru v červenci 1742 musela vydat Bedřichovi většinu Slezska. Hranice zabraného území byly stanoveny dle Bedřichovy libovůle a tak na Krnovsku takto došlo k rozdělení některých vesnic - Opavice, Linhartov, Chomýže a Pelhřimov. Zatímco jejich lenní část zůstala Rakousku, krnovská část připadla Prusku.styky mezi obyvateli obou částí nebyly ani tímto násilnickým aktem přerušeny, ale samozřejmě obtíže nastaly už tím, že Osoblažsko tak ztratilo velkopu část svého hospodářského zázemí.
Bernard Josef Lev z Rožmitálu dal v létech 1746 - 1747 obnovit v kostele v Pelhřimovech hlavní oltář, přičemž byla odstraněna ozdobná lavice, sloužící členům jeho rodu. Po jeho smrti 13.dubna 1750 zemřel ve stáří 49 roků a 9. měsíců jí majitel pruské části Pelhřimov Josef z Blu-menkronu dal zčásti rozřezat a zbytek pak věnoval k používání svým služebníkům. Jinak ani Bernard Josef Lev z Rožmitálu se nevyhnul dluhům - zůstalo po něm na hotovosti 335 zl.56 kr. 3.dan. a jako pasiva 5268 zl. 41. kr. Zanechal děti - jedenáctiletého Antonína Bernarda, pětiletého Zdeňka, šestnáctiletou Cecilii, sedmiletou Marii Josefu, dvouletou Annu a Bernardinu, narozenou 20.ledna 1750. Panské obydlí - tvrz v Pelhřimovech bylo zcela zruinováno kromě 2.zděných místností a kuchyně. Jedna z místnosti byla vybavena 3.okny a okenicemi, 2. hnědými kamny, 4.špatnými dveřmi, starou židli potaženou modrým suknem, 2.starými sedátky se zeleným suknem, dále byl i velký sklep se špatnými dveřmi. Ve dvoře bylo obydlí šafáře, ve chlévě 13.dojnic z nichž šafář odváděl z každé 7 zl., 1. být, v ovčíně 99 ovcí, na velké sýpce s dvěmi půdami se nacházela sláma. Na vysetí bylo připraveno 45 šeflů žita, 4.šefly 1.mírka ječmene,40.šeflů ovsa, 1.šefl 2.čtvrtě hrachu.
Obyvatelé Pelhřimov následky špatného hospodaření své vrchnosti i válek z Pruskem utrpěli. A navíc hned po smrti Bernarda Josefa Lva z Rožmitálu se museli obávat, že nová vrchnost jim zvýší roboty,....... Dali proto 14.července 1750 potvrdit olomouckým biskupem kardinálem Troyerem smlouvu z roku 1696. jejich obavy nebyly plané. Vdovu po Bernardu Josefovi Marie Cecilie, roz.hr.Vetterová z Lilie, spolu s dalšími poručníky Antonínem Tvorkovským z Kravař a hrabětem Isidorem z Hodic (za toho se později provdala) započala hned vyžadovat nové pracovní povinnosti. Poddaní se obrátili na olomouckého biskupa a když paní Marie Cecilie roku 1751 nestála ku právu, ani neodpovídala na stížnosti, rozhodl biskup 29.listopadu 1752 v jejich prospěch. Neměli vyklízet hnůj ze stájí ve dvoře, vozit seno do Hrozové, dřevo měli vozit tak, jako dříve, jiný stavební materiál kromě něho nebyli povinni přivážet, pro nadbytečné daleké fůry měli poddaní zaplatit poštu, nemělo se porušovat ustanovení o přízi, v platech se měly zachovávat zvyklosti obce a okolí. Ovšem poručníci nevzali rozhodnutí na vědomí a spory se vlekly dále. Nakonec biskup Hamilten rozhodl v dubnu 1761, aby s ohledem na to, že smlouva z roku 1696 byla pouze provizorní, vykonávali Pelhřimovští robotu podle moravských zvyklostí, tj. 3.dny v týdnu. Tomu se poddaní bránili a hrozovský správce Schober doporučoval stanovit jim roboty formou neurčitého závazku. Spory trvaly až do roku 1766. Dne 13.května 1766 doručoval úřad manského hofrychtáře potrestat vzpurnost pelhřimovských poddaných vojenskou exekucí. Manské právo však rozhodlo, že je to na újmu práv biskupství, a doporučilo spor urovnat podobrém. Zčásti upravila poměry poddaných daňová rektifikace v rámci teresiánského katastru v roce 1756. Vrchnost měla dle ní v obci mlynáře, ovocnou zahradu a louky, poddaní ovocné zahrady,pole, pastviny, louky a lesy. Obec ovocné zahrady, pasáka, ovčáka a 16.poplatných domů. Výnos byl odhadnut na 966 zl., 28.kr., 2 5/8 den.
Dne 18.září 1759 se také Marie Cecilie hraběnka z Hodic a Josef z Blumenkronu dohodli na společném zaopatření pelhřimovské školy. Obě strany měly nést výdaje na správu školy napolovic a uprázdněné místo učitele obsazovala vždy střídavě každá ze stran.
Jinak obec znovu utrpěla škody ze sedmileté války, zvláště za tažení Prusů přes Osoblažsko v létech 1757 - 1758. Když před 27.říjnem 1760 Antonín Bernard Lev z Rožmitálu jako poslední nezletilý dědic hrozovsko-pelhřimovské větve rodu zemřel, byl statek až do roku 1766 spravován jako odúmrtní léno. Hospodaření upadalo a správce Schober se marně snažil pozvednout doporučení, aby se pustá pastviska v dvorských zahradách osívala vikví, i některými dílčími zlepšeními ve prospěch poddaných. Zesurovění mravů a zbídačení lidí za války se projevilo mj. i tím, že v listopadu 1762 byly s kostela v Pelhřimovech ukraedeny stříbrný kalich, ciborium a některé další mešní nádobí. Náhradou za ně musely být v nouzi pořízeny předměty pouze měděné.
O odúmrtní léno se hlásili různí zájemci, např. roku 1761 Antonín Tvorkovský z Kravař. Ale teprve v květnu 1766 se našli takoví nájemci, kteří měli peníze na hotovosti a slibili pozvednout hospodaření na statku - rytířský rod Finů z Friedenthalu. Po krátkém jednání byla 14.července 1766 uzavřena kupní smlouva mezi Janem Antonínem Josefem Pinem z Friedenthalu, císařským radou a přísedícím komerčního kolegia v Opavě olomouckým biskupem Hamiltonem o koupi lén Hrozová a Pelhřimovy. Byly prodány za 24 000 zl.rýnských, (8 000 zl.rýnských z toho dostala Marie Cecilie hraběnka z Hodic na úhradu svých pohledávek). Včetně sklizně na polích, dobytku ve dvorech - v Pelhřimovech bylo 23. dojnic, 10. telat, 2.býci, 197. skopců, 15. slepic, 2.chovné svině a 1. kanec - zásob obilí a sladu pro pivovar do konce srpna. Kupující slíbil uvést špatné hospodaření na obou lénech a obytné budovy do dobrého stavu.

Noví majitelé skutečně hned po nabytí statku zahájili činnost na jeho zvelebování. Po smrti Jana Antonína Josefa Pina z Friedenthalu 5.ledna 1769 v tom pokračovali jeho synové Jan Ondřej, Jakub Felix, Josef Karin a Karel Maria Leopold, kteří byli roku 1777 povýšeni do baronského stavu. V létech 1769 - 1772 byla podniknuta přestavba hospodářských budov dvora, přibližně v téže době vznikla palírna, přikročilo se ke zlepšení hospodaření na polích i ve stájích. Máme s té doby zprávy o opravách pelhřimovského kostela. V létech1766 - 1767 byla obnovena zchátralá hřbitovní zeď a majitel pruské části Pelhřimov Jan z Blumenkronu dal do ní vybudovat druhou bránu směrem od cesty, vedoucí po břehu potoka Trója. V červnu 1770 se, ale zeď při povodní zřítila a musela být znovu opravována. Roku 1774 žádal Jakob Felix Pino z Friedenthalu o povolení zřídit v epištolním roku kostela rodinnou oratoř, toto povolení obdržel a oratoř zbudoval. V noci z 8.na 9.května 1775 byl kostel znovu vyloupen. Nezjištění pachatelé vylomili mříž v okně zakristie, uloupili měděné pozlacené cihorium, mešní prádlo a peníze z kostelní pokladny, při čemž způsobili škodu 123 z..51 ½ kr. Poté musely být v sakristii udělány dvoje nové mříže, na jednu z nich dal kovář Jan Jiří Hoffman z pruské části Pelhřimov 50 liber (dnes 28 kg) železa. Rovněž byl pořízen nový zástrčkový zámek. Dále byla opravena okna v kůru a sakristii došlo i k opravě varhan a zvýšení sloupů v kůru kostela. Roku 1776 musela být nákladem 30 zl. Opravena kostelní omítka a téhož roku se přikročilo k opravě kostelní střechy.
Výrobce šindelů Josef Lerche z Nové Vsi dostal za 150 kop šindelů 12 zl.30 kr.,
za 17.svatků 12 kop šindeláků se vydalo 20 zl., 22 ½ kr.,
tesař Jan Tentschert a 3.tovaryši dostali za 5.dnů práce 6.zl.,37 ½ kr. střecha byla dokončena roku 1777. tehdy potřebných 34 kop šindelů dodal Jiří Gülgo z Pelhřimov a práci provedl za 1. den tesař Antonín Kunisch a 3.tovaryši za 1.zl. 19 ½ kr.
páni Pinové z Friedenthalu se rovněž starali o pořádek v záležitostech svých poddaných. Až do té doby nebyl na statku pořádný urbář a nebyly vedeny pozemkové knihy. Jakub Felix Pino z Friedenthalu založil 1.ledna 1780 pozemkovou knihu Pelhřimov, do níž byly zapisovány usedlosti dle popisných čísel, zavedených dle nařízení císařovny Marie Terezie roku 1770. Pro evidenci byly do knihy přepsány i některé starší kupní smlouvy a tak s pomocí dalších pramenů můžeme sledovati zhruba od 1.poloviny 18.století sled majitelů jednotlivých domů i to, jak se obec postupně rozrůstala.

Z konce 18.století máme také první statistické údaje o obyvatelstvu obce. Roku 1790 zde v 43 domech žilo 252 obyvatel. Dle kostelních účtů bylo do roka v průměru 4 - 7 úmrtí, jen v některých létech počet stoupal, obvykle tehdy, když zuřily epidemie. Před rokem 1780 byl počet pohřbívaných vyšší, neboť na hřbitově u kostela byli do tohoto roku pohřbívání i obyvatelé z pruské části Pelhřimov.
Ovšem snahy pánů Pinů z Friedenthalu o povznesení hospodářství na statku brzy narazily na některé překážky. Ekonomiku regionu opět rozvrátily následky války s Pruskem v létech 1778 - 1779, jakož i celková politika pruské vlády. Ta se všemožně snažila o přerušení nebo aspoň omezení styků mezi oběma částmi rozděleného Slezska, aby tak Slezsko pod rakouskou vládou hospodářsky poškozovala, srazila na kolena a učinila snadným cílem svých budoucích výbojů. Z jejího podnětu došlo 16.září 1780 k odtržení pruské části Pelhřimov od rudoltické farnosti a jejímu podřízení farnosti v pruské Opavici. Pelhřimovský kostel ztratil svůj majetek v pruské části Pelhřimov, podporu Jana z Blumenkronua nadační kapitály u obyvatel pruské části Pelhřimov - později byly přeneseny na slezské stavy. Snaha o přerušení styků vyvrcholila roku 1803 zbudováním vlastního kostela v pruských Pelhřimovech.

Obyvatelstvo však přes tyto zásady nadřízených úřadů spolupráci a styky nepřerušilo.
Dostavily se i další potíže, vyplývající především t následků těžké neúrody a hladomoru v první polovině 70.let 17.století. to vše přimělo pány Piny z Friedenthala, aby 1.července 1779 pronajali statek Hrozovou a Pelhřimovy Jakubu Felixovi Pinovi z Friedenthalu za roční plat 2500 zl. Měl dávat ročně 50 zl. Na opravy hospodářských budov, neměl zvyšovat povinnost poddaných bez vědomí ostatních pánů z Friedenthalu, kteří jinak hradili následky živelných pohrom a protože panství nadále nemělo vlastní les, mohl Jakub Felix brát ročně 40 sáhů dřeva z obecních lesů. Z předávacího protokolu 12.února 1780 vyplývá, že tvrz v pelhřimovském dvoře sloužila jako sýpka a byla na spadnutí. Dvůr měl jinak staré a nové obydlí pro faráře, 2.kůlny, kravín, ovčín a ovocnou a travnatou zahradu o výměře 1 3/8 měřice, pole o výměře 180 měřic z nichž 1/3 zůstávala na pastvu a louky Waal, βodesiess, Grosse Wiese z Viehweg, z nichž se mohlo sklidit 18 dvouspřežních fůr sena a otavy. Ve dvoře bylo 24 krav, 10 telat, 2 býci, 197 ovcí, 3 vepři a 15 kusů drůbeže blíže nejmenované.
Jakub Felix Pino z Friedenthalu se dle intencí nadále staral o povznesení statku. Ke staré dřevěné tvrzi v Hrozové přistavěl novou budovu, obnovil v Pelhřimovech vrchnostenský les, zvětšil příjmy statku a 1/3 a vynaložil na to celkem 7 000 zl. Přesto nemohl zadržet hospodářský úpadek - mj. za jeho působení zanikly na statku chmelnice. Po vypršení probájmu roku 1785 měl se svými bratry o statek spory, které skončily tím, že mu byl 3.února 1706 prodán do trvalé držby za 17 500 zl. Ovšem Jakub Pino z Priedenthalu si tím příliš nepomohl. Již roku 1787 musel zatížit statek vysokým dluhem 12 000 zl. Při smrti v dubnu 1790 zanechal jedenáctiletou dceru Terezii, sedmiletého syna Alberta, šestiletého syna Wolfganga a čtyřletou dceru Amálií..
Hrozovou a Pelhřimovy po něm převzal jeho bratr Karel Maria Leopold Pino z Friedenthalu a držel je až do své smrti 18.listopadu 1802. hospodaření statku dál upadalo v důsledku napoleonských válek. Bylo typické, že v srpnu 1801 musela být oprava střechy pelhřimovského kostela hrazena pouze z dobročinných příspěvků. Po smrti Karla Marii Leopolda se delší dobu vleklo jednání o nástupnictví, až konečně v prosinci 1805 připadlo léno dle rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Colloredo - Waldsee synovi Karla Marii Leopoldu - Karlovi. Oběma synům Jakuba Felixe Pina z Friedenthalu byly na panství vykázány určité podíly - víno např., že v létech 1808 - 1809 bylo na díle Alberta Pina z Friedenthalu intabulováno několik dlužných úpisů, mj. na 5000 zl. Pro osoblažského Zida Saula Karpeleze. Roku 1812 převzal Albert z Wolfgang Pinové z Friedenthalu celý statek a Wolfgang jej po několika měsících obdržel do dočasného držení. Brzy se však rozdělili tak, že Wolfgang získal Hrozovou a Albert Pelhřimovy. Popis léna, pořízený při této příležitosti 10.června 1813,uvádí opět výstižné stavy, v jakém se Pelhřimovy tehdy nacházely :
Tvrz ve dvoře zvaná starý zámek, sloužila jako obydlí myslivce a sýpka. Kromě ní bylo malé obydlí šafáře z dráha z tyčí mazaných hlínou, kryté šindelovou střechou. U dvora byla malá travnatá zahrada, se zděným ovčínem, větší nová zelinářská zahrada s ovocnými stromy po obvodu. Pole byla vhodné pro pěstování žita, byla zlepšena, ale pro malou vrstvu orné půdy nad skalnatém podkladu /břidlice/ nebyla příliš výnosná. Pole směrem k Hrozové měla více ornice, ale byla zamokřena a jen obtížně se dala zlepšit. Přesto byli sedláci z Pelhřimov považování za majetnější než sedláci z Hrozové. Louky dávaly trávu a seno, ale v nedostatečném množství, byly často zaplavovány. Les Kieferwald měl dostatek dřeva, ovšem hlavně křoviny a menší porost, větší stromy představovaly pouze ojedinělé modříny, borovice a jedle, vhodné k použití na stavební dřevo. Rychtář byl povinen brát pálenku pouze od vrchnosti, dále měl dočasně povolen výčep Josef Göbel. Vrchnost jako patron kostela, byla povinna dávat stavební materiál na jeho údržbu a obnovu, 2.kmeny stromů na vytápění školy, 15.zl. na její opravy a platy úřed- níka a drába. Čistý výnos z Pelhřimov se odhadoval na 1980 zl., 40 ¾ kr.

Jak mohli majitelé v tíživé ekonomické situaci dostávat svým závazkům, dokazuje opět skutečnost, že roku 1824 muselo náklady na opravu střechy a dalších částí pelhřimovského kostela hradit panství Slezské Rudoltice. Oba bratři Pinové z Friedenthalu byli tísnění nouzí a nedostatkem peněz stále více. Doba byla ostatně taková, že mohly obstát buď jen mohutné velkostatky vysoké šlechty nebo majetky, na nichž se rozvíjely kapitalistické formy podnikání. Na velkostatku Hrozová nebyly podmínky ani na jedno, ani na druhé. Přesto Wolfgang přikročil v tomto směru k určitým krokům, např. abolici robot v Hrozové roku 1821. dle jeho příkladu také Albert Pino z Friedenthalu uzavřel 15.února 1827 smlouvu se sedláky z Pelhřimov o pronájem polí a robot u dvora od 1.dubna 1827 na 6.let. sedláci měli zato odvádět roční plat 600 zl. a myslivci v Pelhřimovech měli dávat z obecního lesa bezplatné dřevo. Dne 6.března 1828 pak Albert Pino z Friedenthalu pronajal zbytek pelhřimovského dvora své manželce Jindřišce z Rottenburgu od 1.dubna 1828 rovněž na šest let za plat 700 zl. ročně. Albertovu situaci, za níž se odhodlal k těmto krokům, dobře ilustruje skutečnost, že roku 1826 vzal z lesa Kieferwaldu bez povolení arcibiskupa mnoho stromů na opravu vyhořelých hospodářských budov v Hrozové a upadl tím do několikaletých sporů o porušení lenních povin- ností.
Těžce zadlužený Wolfgang Pino z Frietenthalu zemřel 23.března 1829 a zanechal po sobě syny Konstantina a Lea. Správu statku převzal Albert a protokol o separaci lén Hrozová a Pelhřimo- vy, vyhotovený při této příležitosti 6.listopadu 1829, je nejdůkladnějším statku jaký známe. Zámek v Hrozové Wolfgang Pino z Friedenthalu roku 1822 rozšířil a zmodernizoval, přesto v něm ještě zůstala část staré dřevěné tvrze. Starou tvrz v pelhřimovském dvoře adaptoval Albert Pino z Friedenthalu pro nouzové přebývání majitelů statku, ale protože ani potom neskýtala příliš pohodlí, doporučovalo se postavit nové panské sídlo na vhodnějším místě. Staré obydlí pro faráře, uváděné roku 1780, sloužilo jako čeledník a bylo tedy třeba rovněž postavit nové. Ovčín byl změněn na kravín pro 26 krav, konírna pro 4. koně, sklad krmiva a a postrojů a kočárkárnu, místo něho vznikl nový zděný ovčín pro 350 ovcí.
Malé obydlí pro faráře a drába, původní konírna zůstaly beze změn. Až na šafářovo obydlí byly budovy dvora v dobrém stavu, vesměs kryty došky. Vrchnosti bylo zakázáno robotnými povinnostmi 14 sedláků, 7.zahradníků a 18 domkařů /ostatní obyvatelé byli zřejmě považováni za řemeslníky/. Sedláci byli povinni konat robotu od 29.září do 1.dubna - 3.dny týdně po 7.hodinách a od 1.dubna do 29.září rovněž 3.dny po 10.hodinách s koňmi a 1.osobou, zahradníci týdně 1 ½ dne,
1.domkaři ročně 13 dnů,
4.domkaři ročně 13 dnů,
4.domkaři ročně po 6.dnech,
13.domkařů ročně po 4.dnech.
14.sedláků odvádělo ročně po 2.vřetenech příze
statek Ondřeje Schöffera /asi čp.22/ 4.vřetena
6 zahradníků po 4.vřetenech
21 domkařů po 5. vřetenech.
Na sv.Michala /29.září/ - odváděli dědičný rychtář plat 4 zl. 48 kr.
- sedláci 23 zl. 6.kr
- 4. zahradníci po 1.zl
- 2.zahradníci po 24 kr.
- 2.domkaři po 2 zl., 24 kr.
- 2.další po 2.zl.38 kr.
- 6.domkařů po 3.zl.
- 2.domkaři po 3 zl., 12 kr.
- 1.domkař po 3.zl., 24 kr.
- 1.domkař po 3.zl., 48 kr.
plat ze mlýna obnášel 40 zl. a 1.husa
od pekařů vybíral ročně průměrně 3.zl 36 kr.,
z palírny 400 zl.
z výčepu piva 9.zl.,
10.sedláků odvádělo po 2.slepicích,
5.sedláků po 1.slepici,
8.domkařů po 2.slepicích
z masných krámů se odvádělo 45 liber loje.

Výměra pozemků a dvora obnášela 130 jiter, 677 2/6 sáhů polí,
9.jiter, 26 1/6 sáhů luk
46 jiter, 613 3/6 sáhů lesů a
974 sáhů pastvin
stavy dobytka obecně klesly.
Albert Pino z Friedenthalu spravoval celé léno do roku 1840, kdy převzali Hrozovou Konstantin a Leo Albertovi se podařilo statek poněkud zvednout a zmenšit jeho zadlužení.
Zrušení patrimoniální správy roku 1848 však pro pány z Friedenthalu znamenalo hotovou pohromu. Dopis Konstantina Fina z Friedenthalu nejmenovanému hodnostáři olomouckého arcibiskupství z 22.listopadu 1849 ukazuje, jak část šlechty přijala vydobytky revoluce, které pro většinu venkovského obyvatelstva znamenaly dobrodiní. Baron psal, že od března 1848 musí statek Hrozová - Pelhřimovy živit 3.rodiny, - přestože je to nemožné.
Patent o zrušení roboty ze 7.září 1848 přináší majitelům statků těžké oběti a on sám tak přišel o 2/3 výhonu /zřejmě platy za abolici robot/.
Strýc Albert je bezdětný vdovec, který netrpí nouzí, bratr Leo nastoupil službu jako nadporučík u hulánů arcivévody Karla a je tím zajištěn, ale on sám musí nyní snášet nouzi schován, je otcem 4.dětí., nemá svobodný majetek, prodal vše luxusní a obává se hladu, protože z výnosu statku nyní stěží může krýt stále rostoucí zemské daně. Je tím ohrožena i jeho čest. Absolvoval gymnázium, olomouckou kadetku, v létech 1834 - 1836 sloužil u toskánských dragounů, roku 1841 složil učitelské zkoušky a pracoval pak jako hospodářský úředník, zná mapování a češtinu. Prosí proto o místo okresního sekretáře. Jeho prosbě zřejmě nebylo vyhověno a lenní soud olomouckého arcibiskupství doporučil 15.září 1852 dočasnou likvidaci léna. Byla provedena zemským soudem v Opavě roku 1853 tím způsobem, že do roku 1863 byly všechny výnosy ze statku dávány na splácení úroků. Poté se Hrozová a Pelhřinovy pánům Pinům z Friedenthalu vrátily, ale roku 1869 bylo rozhodnuto o celkové likvidaci lenního systému olomouckého arcibiskupství. Hrozová a Pelhřimovy byly zbaveny lenního svazku v létech 1870 - 1871, přičemž páni Pinkové z Friedenthalu opět statek zadlužili. To, co jim pak po likvidaci léna zbylo, nestačilo ani k živoření, takže museli dokonce bourat i zchátralý zámek v Hrozové. Obraťme nyní svou pozornost k samotným obyvatelům Pelhřimov, o nichž po roce 1850 je dochováno více písemných zpráv. Asi kolem roku 1850 byl na výšině severně od obce zbudován větrný mlýn, který existoval do doby kolem 1900. někdy během 2. poloviny 19.století zanikla palírna. Obec chtěla roku 1856 koupit kostel, protože bohoslužby v něm byly vykonávány velmi nepravidelně - jen každou třetí neděli a byla celá léta kdy se rudoltičtí faráři o bohoslužby v Pelhřimovech vůbec nestarali, takže vznikaly neustálé spory. Nakonec se koupě nepodařila. Roku 1880 měla 60.domů a dle sčítání z roku 1910 měla 63 domů obydlených, 10.neobydlených a 306 obyvatel, z toho 165 mužů a 14 žen, 303 katolíků, 282 osob s obnovo-vací řečí německou a 24 cizích státních příslušníků /vesměs zřejmě Prusů z pruské části Pelhřimov. Obyvatelstvo nově postavených domů tvořili vesměs příslušníci rodin, v obci již dříve usazených, které se neustále rozrůstaly. Dochované rejstříky živností od počátku 2.století dokazují, že v obci bylo několik obchodů, hlavně s potravinami a nápoji, kolářství, stolařství, stolařství, řeznictví, pekařství, krejčovství, obuvnictví, holičství, kovářství, sedlářství. Tato řemesla a živnosti byly provozovány na různých místech, hlavně však v domech č. 13, 20. v čísle popisném 13 zřídil roku 1912 Pavel Kieslich, příchozí z pruské části Pelhřimov, hospodu. Ze spolku bylo v obci od počátku 20.století činné hasičstvo.
Vypuknutí první světové války zastihlo Pelhřimovy při opravě kostela, na něm byla toho roku vyměněna zcela zchátralá šindelová střecha za taškovou a rekonstruována věž. Podrobné osudy obyvatel v té době nejsou známy. Z pozdějších záznamů víme, že narukovalo nejméně 13.obyvatelů obce, Robert Schöffer z domu čp.50 dosáhl hodnosti desátníka a vyznamenání stříbrnou medailí 2.třídy, František Starker z domu č.50 byl raněn, ale z toho, že v obci v následujících létech nebyl žádný pomník válečným hrdinům, lze usuzovat, že nikdo z narukovaných nepadl.

Ani po vzniku Československa roku 1918 se styky s pruskou částí Pelhřimov nepřerušily. V roce 1921 vypracovala obecní rada v pruských Pelhřimovech plány na regulaci potoka Trója a od roku 1924 jednala o jejich realizaci s obecní radou našich Pelhřimov. Projekt byl schválen na společném jednání obou obcí, okresního úřadu v Krnově alendrátu v Hlubčicích v pruských Pelhřimovech 27.listopadu 1925. obě části obce byly tehdy naposledy na nazývány Porubou. Po dokončení regulace potoka měla být zbudována řádná okresní silnice Město Albrechtice - Piskořov - Pelhřimovy - Hrozová, ale když se realizace projektu protáhla, vypůjčila si obec roku 1926 - 438 000 Kč a zahájila stavbu příslušného úseku silnice sama. Silnice byla dokon- čena roku 1929 a teprve toho roku se započalo s regulací potoka. Půjčka měla ovšem za násle-dek katastrofální stav obecního hospodářství - převzatého dluhu se obec již nikdy nezbavila, musela vypsat obecní přirážky ve výší 350 ℅ /19000Kč/ a každoročně měla zakrýt schodek asi 15000 Kč. Při regulaci potoka byly mj. zpevněny břehy a zbudovány 2. hospodářské mosty pro spojení s pruskou částí Pelhřimov.
Sotva však byly práce na regulaci hotovy, zničila celé dílo katastrofální povodeň 20.května 1931, při níž voda sahala 1 m nad úroveň obecní silnice, zbudovaná 3.m nad dnem potoka. Silnice byla zcela vymletá, řada okolních budov podemletá a všechny mosty přes potok byly strženy, musely být vybudovány nové plány na regulaci, které kvůli hospodářské krizi mohly být realizovány až v létech 1936 - 1937. některé dokončovací práce se protáhly až do roku 1942.
V té době bylo již Československo ohroženo hitlerovským Německem a jeho prodlouženou rukou v našem pohraničí Henleinovou Sudetendeutsche Partei. Tato strana nalezla od roku 1934 své příznivce také v Pelhřimovech. Je nápadné, že k SdP se hlásili spíše příslušníci mladší generace a nikdo s účastníků první světové války. U starší generace zřejmě převládaly buď touha po pokojném soužití s ČSR nebo starý německý nacionalismus v rakouském duchu, který však Hitler velmi ostře potíral. Jinak lze vidět, že do SpD vstupovali někteří velcí sedláci, na něž zapůsobila ideologie německého selství jako součást oficiální propagandy hitlerovců. Nápadný je ovšem počet řemeslníků, především zedníků. Ti chodili za prací do Německa, kde měli snadnou možnost seznámit se s názory Hitlerovy NSDAP a ty pak přenášet domů.
Napětí vyvrcholilo v roce 1938, kdy SdP za přímé podpory hitlerovců se pokusila o otevřené rozbití ČSR. Jako tzv. pořádková služba SdP /ordneři/ fungovali již dříve vybraní členové strany, kteří se však značnou měrou podíleli na podvratné činnosti. V létech 1938 se s ordnerů vytvořila tvz. Freiwillige Schutzdienst - nebezpečné teroristická organizace, zabývající se především pašováním zbraní s Německa k přípravě henleinovského puče. Případ takového pašování zbraní z pruské části obce je znám i z Pelhřimov.
Při vypuknutí henleinovského puče 22.září 1938 ordnéři přepadli a dobyli Osoblahu a Město Albrechtice. Lze usuzovat, že do rukou henleinovců padla i okolní vesnice včetně Pelhřimov, které tak od tohoto dne byly de facto odtrženy od ČSR. Mnichovský diktát tuto situaci potvrdil. Po příchodu německé okupační správy bylo vše změněno tak,jak si přáli nacisté. SdP se sloučila s NSDAP, ordneři a členové PS vstoupili do SA a SS. NSDAP převzala kontrolu nad veške-rým děním, dokonce i nad povolováním živností, v jejich intencích byli dosazování funkcionáři obecní správy. Brzy se však měli obyvatelé Pelhřimov přesvědčit o tom, že hitlerovská třetí říše ji m nepřipravila kýženou svobodu a prosperitu. Ještě před vypuknutím druhé světové války začaly odvody do německé armády. Prakticky povinným se stalo členství v Hitlerjugend. Začala pracovat i Deutsche Arbeitsfront /obdoba německých odborů/. Tato organizace se však pramálo starala o zájmy pracujících, spíše popoháněla lidi ke zvýšeným výkonům v zájmu třetí říše a donucovala je k tomu udavačstvím. Pelhřimovy jinak měly koncem roku 1938 celkem 303 obyvatel.
Po vypuknutí druhé světové války počet odvedených vzrostl. Josef Schöfer, Ferdinand Kessler a Alfons Schöfer narukovali 28.ledna 1940 dokonce až na ponorkovou základnu na Helgolan-du. Vrátil se z nich pouze Alfons Schöfer. Během války se teror hitlerovců stupňoval. Snažili se zejména potlačovat náboženské cítění lidí a rudoltický farář Jan Blaschke, spravující i Pelhřimovy, jistě od nich zažil lecos nedobrého. Mj. byly tehdy pro válečné účely rekvírovány oba zvony v pelhřimovském kostele. Mezi řadou obyvatel Pelhřimov se jistě dostavilo vystřízlivění z prvotního nadšení pro Hitlera a Německo.
Konec hitlerovského Německa se přiblížil na jaře 1945.osoblažsko osvobozovaly jednotky 59.armády I.Ukrajinského frontu Rudé armády pod vedením generálporučíka I.T.Korovníkova. Pelhřimovy byly jimi dobyty 25.března 1945. bohužel od 30.března na Osoblahu zastavila na linii Životice - Sádek - Amalín - západní okraj Slezských Rudoltíc - okraj Nového Léna - Víno - Pehřimovy a setrvala zde až do 5.května 1945. Došlo k urputným pozičním bojům, dílčím posunům fronty a zdá se, že Pelhřimovy byly přímo v ohnisku bojů, při nich bylo mj. použito i letecké bombardování. Díky tomu byly jednou z nejvíce zničených obcí na Osoblaž-sku - z celkového počtu 70.obytných domů bylo zničeno 48 a těžce poškozeno 20. stupeň zničení obce byl odhadován na 65 - 85 %.
Konec války byl tehdy v Pelhřimovech truchlivý a ještě truchlivější měl být nastávající léta. Nejhorlivější exponenti hitlerovského režimu uprchli asi včas před frontou, na což se dá usuzovat z toho, že v obci zbylo 248 osob, i ze skutečnosti, že stanice SNB ve Slezských Rudolticích, kam byly Pelhřimovy přiděleny, neprovedla v obci žádné zatčení /jinak probíhalo hromadné zatýkání členů NSDAP, SA, SS, a některých dalších formací/.
Obyvatelé se ze zničených domů přestěhovali do těch, které byly jakž takž obyvatelné a žili v nich pohromadě. Rozbitá obec nelákala osídlence z řad českého obyvatelstva a tak správu obce vykonával po několik měsíců bývalý starosta Alois Schöfer. Teprve 3.srpna 1945 byl jmenován předsedou místní správní komise respicient finanční stráže ze Slezských Rudoltic - František Jiříček. Obyvatelstvo bylo podrobeno obecně platným omezením pro Němce, v jejich rámci vykonávalo mj. pracovní povinnost při odstraňování trosek v obci. Jinak se zdá, že s ním bylo nakládáno celkem slušně. Aspoň dle hlášení stanice SNB ve Slezských Rudolticích z 9.listopadu 1945 se čeští osídlenci, kteří již přišli do Slezských Rudoltic, pozastavovali nad mírným zacházením s Němci /velmi typické pro tehdejší dobu/. Naštěstí ze strany SNB bylo konstatováno, že takové řeči nelze brát vážně.
V rámci zminěné pracovní povinnosti byly na jaře 1946 odstraněny trosky domů č.26, 27, 52. deset dalších domů němečtí obyvatelé zcela nebo z části opravili. První osídlenci z našich zemí přišli do Pelhřimov koncem února 1946. byli to Pavel Čulák z Nesluže u Kysuckého Nového Města, který se nastěhoval do domu č. 32 a Vincent Rohačík z Turzovky, jemuž byl určen dům č.38, ale nastěhoval se do domu č.31. Během jara pak obsadili dům č.34 Juraj Tkačík z Tur-zovky a jeho syn Jan, Pavel Čulákse stal 11.května 1946 novým předsedou místní správní komise, jejichž sídlo bylo v domě č.28. současně byla v obci ustanovena organizace KSČ, jejimiž členy se stali Čudlák, Bohačík a Jan Tkačík. Volby v roku 1946 v obci vůbec neproběhly, protože nebylo z koho navrhnout kandidáty. Proto tam také nadále zůstala místní správní komise a nebyl zřízen Místní Národní Výbor. Na pomalém postupu dosídlování a obnovy vesnice měla mj. vliv její poloha na hranici s Polskem s níž byly tehdy napjaté vztahy a území proto přitahovala pozornost vojenské správy.
V červenci a srpnu n1946 došlo k odsunu německého obyvatelstva. Pro většinu Pelhřimovských to byl jistě krok bolestný a smutný. Obec tím až na několik nových osídlenců zůstala neobydlena a bylo nyní otázko, jak s ní bude naloženo. Od července do září 1946 byl současně prováděn soupis válečných škod s návrhy na další opatření. Celkem 21 domů bylo označeno za neobnovitelné. U domu č.1 a 11 se doporučovalo obnovit jen hospodářské objekty, u domu č. 20 kromě toho i suterén, dům č. 69 byl označen za nevhodný pro špatný stavební materiál. Dům č.13 byl navržen k adaptaci pro novou školu. Celková výše škod v obci bylo odhadnuto na 10 083 200 Kč.
Teprve na podzim roku 1946 nastala hlavní vlna dosídlování Pelhřimov. Část nových obyvatel následovala příkladu kysuckých Slováků a přišlo za nimi z této oblasti.
· Dům č.7 obsadili Štefan Karnet s otcem Josefem a matkou Annou,
· dům č.9 obsadil rolník Pavel Motešický a jeho syn dělník Antonín,
· dům č. 14 Josef Jendrisek z Turzovky s tchýní Rozou Durkačovou,
· dům č.23 cestář František Rejda z Dlhého Pole
· do blíže neznámého domu Štefan Baričák z Tuzovky
Velmi důležitá však byla kolonizace volyňských Čechů. Velká skupina jich přišla z Hlinska u Rovna. Byli to a obsadili :

· dům č.11 Anna Čížková

· dům č.30 Josef Průšek s tchýní Marií Voprahlíkovou

· dům č.35 Vladimír Hlaváček

· dům č.41 Václav Hlaváček

· dům č.53 Jesef Jedlička

· dům č.54 Václav Průšek

· dům č.56 Cvladimír Kuchyňka

· dům č.65 Emil Procházka

· dům č.75 zedník Fedor Špačinský a rolnice Emilie Vacková

· dům č.29 Alexandr Žižka z Ulbarova a Marie Průšková

· na neznámém místě bydleli Emil Červinka a Antonie Kettnerová

Volyňských Čechů přišlo celkem 48.počet obyvatel tak dosáhl na jaře 1947 celkem 102 dosídlenců. Nové dosídlence nepochybně přilákala především skutečnost, že bylo konečně rozhodnuto o stavební obnově obce. Dne 20.června 1946 byla pro Pelhřimovy stanovena platnost zákona o stavební obnově a 11.ledna 1947 vydal ZNV - expozitura v Moravské Ostravě první dílčí výměr o stavební obnově na dům č.29. dne 24.září 1947 pak I.zemská komise pro obnovu rozhodla obnovit domy č.1, 2, 3, 5, 6, 7, 14, 35 a 50. rovněž i málo poškozený kostel sv.Jiří.

Z domu č.15 měly být obnoveny jen hospodářské budovy, které připadly domu č. 53,

totéž z domu č.23 k č.12,

z domu č.40 k č.41,

z domu č.42 k č.54.

Majitelé, vesměs z řad Volyňských Čechů, sami dali vypracovat projekty na obnovu domů č.6,29, 35, 40, 41, 42 - 54. Vypracováním celkového projektu na obnovu Pelhřimov byl pověřen arch. Čestmír Šlapota z Ostravy, který v říjnu 1947 vyhotovil upravující plán obce. Počítalo se v něm zejména z tím, že silnice, sledující tok potoku Trója a tvořící tak při průchodu obcí okliku, bude napřímena a zkrácena a nová zástavba bude sledovat tuto její novou linii. ZNV - expozitura v Moravské Ostravě navržený plán 29.října 1947 schválil a tím, že parcely mezi starou silnicí a potokem Trója neměly být zastavovány s výjimkou domu č.3, pojatého do stavební obnovy. Parcela pro školu č.13 se měla rozšířit o plochu pro budoucí hřiště a plochy k zastavění mezi starou a novou silnicí měly být rozděleny vnitřní komunikace, podle níž bude jedině možná budoucí zástavba.

Bohužel ani potom nebyl život v obci snadný. Těžko se žilo v několika nouzově opravených domech, čekajících na důkladnější opravu, při nemožnosti dobrého obdělávání půdy, k čemuž chyběli lidé, koně i stroje, bez obchodu a hostince. Navíc vesnice trpěla také následky špatné správy a politických rozbrojů. Místní skupina KSČ rozšířila svůj vliv zejména mezi slovenskými dosídlenci - z jejich dalších členů známe Josefa Jendriska, Františka Rejdu - a organizace se snažila uchopit veškeré dění do svých rukou. Od léta 1948 byli členy MSK Čulák, Bohačík /počeštili si své jméno na Čeněk Boháček a Štefan Baričák/. Proti vlivu KSČ se vytvořila silná organizace národních socialistů zejména mezi volyňskými Čechy, která si vynutila 15.srpna 1947 reorganizaci MSK.

· Předsedou zůstal Pavel Čulák,

· dalšími členy za KSČ byli Boháček a Jendrisek,

· za Národní socialisty Vladimír Kuchyňka a Emil Červinka,

· za bezpartijní Josef Průšek.

Správa obce se však ani potom nepolepšila, členové KSČ stále usilovali o získání rozhodujících funkcí v obci. Pavel Čulák byl 20.června 1947 jmenován zmocněncem pro stavební obnovu vesnice. Jan Tkačík dne 24.září 1947 jmenován náhradníkem. Josef Jendrisek se stal předsedou jednotného svazu českých zemědělců. Úroveň jejich úřadování však neodpovídala rozsahu práv, která takto nabývali. Zvláště názorně se projevovala neschopnost vedení obce při sestavování obecních rozpočtů a účtů. Byly vypisovány položky na věci, které vůbec neexistovaly, např. na obecní kroniku, která nebyla vedena,

· na obecní knihovnu, v níž bylo pouze 74 knih,

· na hasičský sbor, z něhož existovalo pouze vedení - jednatel Čulák, tajemník Procházka, velitel Jandrisek a starosta Boháček,

· na dávky s nápojů a her, které nebylo kde čepovat a provozovat.

Zmatky byly tak hrozné, že nakonec musel účty obce sestavovat vrchní účetní tajemník ONV Krnov - Vladimír Repík. Takovéto úrovni obecní správy se nelze divit, neboť dochované dokumenty některých jejich představitelů prozrazují jejich téměř úplnou negramotnost.

Na přelomu let 1947 - 1948 byl v naší společnosti všeobecně veden zápas o uchopení moci politické různými složkami politického života - kdo z koho. V Pelhřimovech měli představitelé nekomunistických složek dobrou záminku k převzetí správy obce ve špatném počínání dosavadních představitelů této správy. Proto 22.ledna 1948 žádal sekretariát národněsocialistické strany v Krnově ONV Krnov, aby byla provedena celková změna místní správní komise v Pelhřimovech. Její členové byli navrženi výlučně z řad volyňských Čechů –

předsedou měl být Vladimír Kuchyňka

· členy Josef Průšek

· Václav Průšek

· Josef Jedlička

· Emil Procházka

· Václav Veselý z domu č.46 /není známo, kdy a odkud do vesnice přišel/.

Než však k tomu došlo, nastal 25.únor 1948 - den, kdy moc ve státě plně ovládla s použitím nedemokratických metod KSČ. Vladimír Kuchyňka a Emil Červinka byli 17.března 1948 odvolání z členství v MSK a jejich místa zaujali 21.dubna 1948 Jan Tkačík a František Rejda. V březnu 1948 vznikl také místní akční výbor Národní Fronty, jehož složení samo o sobě mluví o tom, co a jak dělal - předseda Jendrisek
- místopředseda Boháček

- členové Čulák a Tkačík

- jediným zástupcem volyňských Čechů byl Václav Hlaváček.

Byl to velmi špatný příslib pro budoucnost obce. Záhy po únoru 1948 započal odchod některých přistěhovalců z vesnice, který se pak v následujících měsících stále stupňoval. Na jeho vyvrcholení mělo vliv rozhodnutí orgánů státní správy, které lze hodnotit jako smrtelnou ránu další existence obce. Zatímco ZNV - expozitura v Moravské Ostravě ještě 4-března 1948 vystavil druhý dílčí výměr o obnově ve smyslu závěrů I.zemské komise pro stavební obnovu ze dne 24.září 1947, ministerstvo národní obrany rozhodlo dne 2.dubna 1948 s odvoláním na zákon o obraně státu, že nesmí být zastavěno pásmo v šíři 300 m od státní hranice a nová zástavba může být pouze severně od plánované přeložky silnice. Stávající zástavba byla ponechána pouze na dožití. Na základě tohoto výnosu pak ONV Krnov sdělil MSK Pelhřimovy dne 3.května 1948, že do vypracování nového zastavovacího plánu a vydání nového výměru o stavební obnově se nesmí v obci provádět žádné stavby, i kdyby bylo již stavební povolení uděleno a v zahájených stavbách se nemá pokračovat.

Toto rozhodnutí bylo skutečně tragické. Z dochované korespondence ONV Krnov vyplývá, že obyvatelé Pelhřimov neustále urgovali vyřízení povolení ke stavbám a poukazovali na svou neutěšenou situaci. ONV dokonce protestoval i na ministerstvu národní obrany. Poukazoval, že u některých usedlostech je zničen jen jeden objekt, jiné jsou zachovalé a je tedy s finančních důvodu nehospodárně rušit celou usedlost. U dalších objektů se vzhledem ke stupni poškození vyžaduje stavební povolení, ačkoliv by si přestavba vyžádala menších nákladů. Zástupce vojenské správy by si měl obec prohlédnout a označit objekty, které se mohou obnovit. Z národohospodářských důvodu je nutné, aby poškozené objekty byly uvedeny do náležitého stavu. Marně. Nad potřebami národního hospodářství tehdy převážily zájmy stranické konfrontační politiky, zaměřené na přípravu útočné války proti Západu, jejichž cílům padla za oběť i mnohá další místa v našem pohraničí.

Arch. Šlepeta měl tedy za úkol vyprojektovat novou zástavbu severně od přeložky silnice. Této náhražce obnovy vesnice se z nouze a pro zakrytí skutečného stavu započalo říkat "vybudování nové socialistické vesnice". Jak měla vypadat, těžko si můžeme představit. Víme pouze, že plánovaly 3. novostavby domů, rekonstrukce 8. dalších, 7.novostaveb stodol a 8. rekonstruovaných vše nákladem 11 410 00 Kč. Obyvatelé se tedy záměrně snažili zachránit ze své vesnice, co se dalo. Byla to však marná snaha. Panující politické klima nepřálo aktivitě lidí, způsobovalo ztrátu zájmu o společné věci a dohánělo lidi pouze k boji na vlastní přežití a vlastní zájmy. Organizace KSČ v Pelhřimovech patřila dokonce i dle vyjádření OV KSČ v Krnově k nejhorším v okrese. V květnu 1949 se v obci konala schůze k založení JZD. Svědčí to o naprosté formálnosti při organizaci takových akcí neboť zde lidé měli jiné starosti, než zakládat JZD - proto také akce skončila naprostým neúspěchem. Jedině v září 1949 se podařilo získat v obci z lidí 2.členy SČSP. (Svaz Československého Přátelství) .

Za této situace stále více nabývala na intenzitě druhá varianta řešení problémů obce - místo stavební obnovy, bourání. ZNV - expozitura v Moravské Ostravě poukázal 26.listopadu 1948 MSK Pelhřimovy 450 000,- Kč na zbourání nejvíce poničených objektů,které ohrožovaly bezpečnost komunikace. Předseda MSK Čulák se po celý rok 1948 o věc nestaral a teprve na samém konci roku zjednal k provedení odstřelu některých domů Josefa Procházku, nájemce destrukčního oddělení Ústředny v Praze 1, Pařížská 7. ONV Krnov hlásil akci teprve, když už byly navrtány díry pro položení náloží v domech určených k odstřelum. Protože obec nebyla elektrifikována, musel být proud k tomu odebírán z polské části Pelhřimov. Po intervencích ZNV byl postup předsedy Čuláika, ač byl jakkoliv formálně závadný, byl schválen. Domy určené k odstřelu byly v nejnutnější míře půdorysně zaměřeny a 19.-21.ledna 1949 Josef Procházka odstřelil domy č. 4, 16, 17, 19, 20, 23, 25 a 58. za tyto práce si účtoval 70 560 Kč. Ačkoliv zaručoval kvalitu provedené práce, přesto v troskách zůstaly některé nevybuchlé nálože aj.Procházka je během února 1949 musel odstraňovat. Trosky odstřelených domů byly pak svépomocně rozebrány a odváženy občany, kteří v tom viděli snadnou příležitost si přivydělat. Předseda MSK Čulák ovšem zorganizoval svépomocné bourání dalších domů, což se nevyplatilo. Josef a Antonín Motešičtí se při odstraňování trosek domu č.25 pustili i do bourání domu č. 39, který už tehdy neměl číslo. Při práci,prováděné bez odborného dozoru, byl Antonín Motešický dne 14.-února 1949 zabit zřítívši se zdí. Předsedovi se ovšem i teď nic nestalo a v bourání se pokračovalo dále. Během jara 1949 byly takto zbourány domy č.24, 39, 43, 47, a 72. dům č. 24 přitom svépomocně odstřelil Bohumil Hlaváček. Na krytí všech prací, spojených s bouráním od ledna 1949, poskytl ONV Krnov dne 13.června 1949 - 202 680 ,60 Kč. O osudu zbylých objektů dlouho panovala nejistota. Ještě 19.května 1949 hlásil ONV Krnov, že o nepoškozených, ale zchátralých a neobyvatelných objektech v obci nebylo dosud rozhodnuto a 2.srpna 1949 obdrželo ředitelství pošt v Opavě prostřednictvím ONV Krnov příspěvek 20 000,- Kč od ministerstva zemědělství na telefonizaci, provedenou v Pelhřimovech. Konečná etapa zániku Pelhřimov se však počala odvíjet v téže době v souvislosti s projektem výstavby a obnově Osoblažska, jenž byl připravován od léta 1949. již na první poradě o této otázce v Krnově dne 17.června 1949 navrhl poslanec Národního shromáždění Rudolf Svoboda, aby v rámci budování nových hospodářství Československých statků, na čemž spočíval projekt obnovy, byly vysídleny málo obydlené obce, např. Víno a Nový Les. I když tehdy o Pelhřimovech nebyla řeč, brzy bylo jasné, že tento návrh se bude týkat i jich. Dne 12.října 1949 na zasedání předsednictva OV KSČ bylo konstantováno, že na Osoblažsku se hromadí opuštěná půda. Komise pro zřizování ČSSS (Československé státní statky) ji převezme ke státním statkům, aby se zabránilo svévolnému přesídlování z místa na místo, budou přechody nadále možné jen se souhlasem této komise a kdo takto opustí půdu, bude přidělen jako pracovní síla do ČSSS. Tohoto rozhodnutí využila většina obyvatel Pelhřimov, znechucených následky výnosu MNO ze dne 2.dubna 1948 a skutečností, že ekonomické podmínky jim nedovolovaly ani rychlou výstavbu nových budov. Již 22.října 1949 v materiálech pro přípravu výstavby ČSSS na Krnovsku bylo konstantováno, že v Pelhřimovech je rozsah válečných škod tak velký, že samotní držitelé usedlostí tyto nemohou obnovit a obnova není možná v rámci ostatních akcí. Půdu v obci proto měly převzít ČSSS, obyvatelé si většinou v rámci pohybu zemědělců po okrese nalezli usedlosti lépe vyhovující a komise pro zřízení ČSSS jejich žádost o přesídlení doporučila k vyřízení. O osudu Pelhřimov bylo tedy rozhodnuto během října 1949.
Pak již spěly události k velmi rychlému konci. Dne 19.ledna 1950 hlásil Josef Jendrisek OAV NP v Krnově, že Pelhřimovy jsou likvidovány, občané se rozešli po celém okrese. MAV NF se také rozešel a Jendrisek zůstal z něho sám., ale také se bude brzy stěhovat. Dne 2.února 1950 byla předána agenda MSK Pelhřimov MNV Slezské Rudoltice, s kterouž obcí se měly Pelhřimovy správně slouči, MSK ve složení Čulák, Boháček, Jendrisek, Tkačík, Rejda a VáclavHlaváček vypracovala návrh přídělu pozemků a budov v obci, část inventáře obecní ianceláře byla ponechána na místě pro ČSSS. Knihy a obecní knihovny byly převedeny MNV Bučávka a inventář školy putoval do Piskořova. To však již byly v plném proudu demoliční práce. To již byly v plném proudu demoliční práce. Tentokrát byly navrženy stavebním oddělením Sdruženého komunálního podniku okresu Krnov. Pracovalo na nich 100 dělníků, většinou Řeků s tlumočníkem a byly provedeny ve dnech 23.ledna - 15.března 1950. padly při nich domy č. 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, (asi jen hospodářské budovy). Domy č. 14, 15, 18, 22, 23, 28, 29, 30, 33/65, 34/70, 35, 36, 37, 40, 41, 42/66, 45, 46, 49, 50, 51, 53, 54, 55/57, 59, 60, 61, 67, 69, 71, 75, 76 a 77, v únoru 1950 byly některé dosud stojící domy fotograficky zdokumentovány a byl zachycen postup bouracích prací.

SKP si za toto bourání účtovalo 1 000 935,50 Kč.

Tak bylo ve třech etapách bouracích prací v létech 1946, 1949 a 1950 zlikvidováno v Pelhřimovech celkem 66 objektů.zbylé domy zchátraly na tolik, že dnes kromě zcela zdevastovaného kostela stojí pouze domy č.13 a 56, používané na rekreaci chalupáři. Z jednoho dalšího domu se dochovaly trosky. Jinak obec zcela zanikla, Formálně byly Pelhřimovy spolu s Vínem a Novým Lesem sloučeny se Slezskými Rudolticemi až výnosem rady ONV Krnov z 18.května 1951, který vstoupil v platnost 22.srpna 1951. osudy pelhřimovských dosídlenců po odchodu z vesnice se ztrácejí v mlhách, které překrývají dnes s odstupem více než 40 let události na Osoblažsku. Jen o jednom z nich víme něco více. Čeněk Boháček po odchodu z Pelhřimov se stal předsedou okresní revizní komise KSČ v Krnově. Ale již na schůzi pléna OV KSČ dne 1.srpna 1950 bylo konstantováno, že pro tuto funkci nemá předpoklady, byl tedy odvolán. Jeho další činnost není známá.

Na dlouhá léta pak Pelhřimovy zmizely z dějin Osoblažska i celého Československa. Jen v 2.polovině 50.-tých let se o nich ještě hovořilo při výměně hranic s Polskem, kdy byl odstraněn výběžek 175 x 115 m na bývalou obcí směrem k Hrozové, náležející Polákům dosud jako pozůstatek dávné držby pozemků osadníky na obou stranách hranice, tak byla definitivně stanoven podél potoka Trója.ů záhy poté obec opět upadla v zapomenutí. Byl to jistě osud nezáviděníhodný.

Bohužel ani osud celého Osoblažska nebyl růžový. Projekt obnovy Osoblažska po zatčení dvou hlavních politických činitelů podporující jeho realizaci - Rudolfa Slánského a Josefa Smrkovského - v roce 1951 doznal četných trhlin a postupného ústupu. Něco se podařilo realizovat v oblasti zemědělství, ale sloučení Osoblažska s okresem Bruntál při územní reorganizaci v roce 1960 znamenalo konec všech těchto plánů. Necitlivý přístup vedoucích funkcionářů okresu Bruntál způsobil úpadek zemědělství, likvidaci řady podniků zpracovatelského průmyslu a tím i ztrátu četných pracovních příležitostí. V důsledku toho došlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Postupným vysídlováním tak zanikly i další osady Studnice, Nový Les, Matějovice, Kašnice a Víno. Dnes žije na Osoblažsku méně obyvatelstva než před druhou světovou válkou. Průmysl zde není prakticky žádný a zemědělství je ve velmi špatné situaci. Není proto divu, že se o Osoblažsko mluví jako o zapomenutém regionu.

O pomoc této oblasti se pokouší nyní projekt obnovy vesnice. Kromě jiných závad však tento projekt vůbec neřeší otázku obnovy zaniklých osad, ačkoliv by to jistě bylo žádoucí. V případě Pelhřimov se pokusila v roce 1991 o vypracování návrhu na jejich obnovu a dosídlení volyňskými Čechy bruntálská skupina Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Nedostalo se jí však potřebné pomoci a tak návrh v současné době usnul na mrtvém bodě. Je to škoda. Jak Pelhřimovy, tak i ostatní zpustlé vesnice na Osoblažsku by měly být vzkříšeny k novému životu a měly by tak navázat na dávnou kontinuitu svého osídlení. Ekonomický přínos tohoto kroku by byl nepochybný. Jsme tím povinni všem, kteří zde prožili své léta, pracovali, tvořili a předávali své dílo od pokolení do pokolení. A je to i naše povinnost vůči všem příslušníkům naší generace, kteří čekají na nápravu křivd, chyb a nedostatků uplynulých desetiletí, jež tak výrazně zosobňuje právě zánik obce Pelhřimovy.

Zdroj: www.jeseniky.ecn.cz