Hrad Fulštejn Bokušov, bývalý politický okres Krnov |
Na
nepravé ostrožně nad korytem říčky Osoblaha se nachází torzo kdysi
mohutného a rozsáhlého hradu jehož rozměry (cca Za
peněžní náhradu se Herbord z Fulmu uvolnil ze služeb ministeriála
kláštera v Molebecku, aby řídil jako biskupský truksas (podstolí) a první osoblažský fojt úřední správu
a pozdější kolonizaci tohoto území. První
spolehlivá písemná správa dokládající aktivitu Herborda
z Fulštejna ve službách Bruna ze Schaumburku na území tehdejšího českého státu je z 22.2.
1249, kdy Herbord vystupuje jako svědek v listině
olomouckého biskupa Bruna, vystavené v Jablonném v Podještědí pro Havla z Lemberka. Dále 11.12. 1251 vedl Herbord
z Fulštejna ve slezské Olavě
diplomatická jednání jménem biskupa Bruna. V
létě 1253 se Herbord
z Fulštejna zapojil do bojů proti rusko-polským
oddílům vedeným knížaty Danielem Haličským a jeho syny Lvem a Vladislavem
Opolským. V letech 1254-55 se Herbord připojil k
tažení českého krále Přemysla Otakara II. do Prus. 17.11.
1255 Herbord
obdržel náhradou za škody, které utrpěl při obraně Osoblažska
za rusko-polského vpádu dvě blízké vsi ve Slezsku - léno Glesan
a Thomaz (též Glasen a Tomnitz, nyní Klisino a Tomice, dále mu biskup potvrdil lénem ves Rudolueswalt (též Rudolpheswalde,
nyní Slezské Rudoltice) se 40 lány, Godeuerdestorp (též Godeufriedesdorph,
nyní Bohušov) s 35 lány a Zlawecowe
(též Schlackau, nyní Slavkov u Opavy. 1264-1269/70 zastával Herbord z Fulštejna, nepochybně v souvislosti s Brunovou hodností
štýrského hejtmana, úřad zemského sudího ve Štýrsku. Společně se svým
příbuzným Dětřichem z Fulmu, kastelánem ve Freisachu (1264) a později purkrabím v Offenburku, vytvořili páteř přemyslovské správní organisace ve Štýrsku. Aby se mohl svému úřadu více
věnovat, převedl Herbord patrně v roce 1266 svou
polovici hradu Fulštejna nejmladšímu synovi Ekerikovi. 30.4.
1275 prodal biskup Bruno se souhlasem
olomoucké kapituly Ekerikovi z Fulštejna,
jeho dědicům a jeho bratru Janovi (Johanovi) polovinu hradu Fulštejna za 250 hřiven opavské váhy. Listina je velmi
pozoruhodným dokumentem, líčícím relativně podrobně vznik a osudy hradu.
Biskup připomenul, že v dobách jeho příchodu do diecéze (1248) svěřil ves Godeuerdestorp (Bohušov) Ekerikovu otci, stolníkovi Herbordovi a povolil mu, aby si zde vystavěl hrad. Herbord postavil polovinu hradu, druhou půlku však nechal
vybudovat Bruno za Herbordovy pomoci. Biskup
současně dal stavět hrad v Osoblaze, avšak po jeho dokončení usoudil, že dvě
pevnosti tak blízko sebe jsou pro biskupství zbytečné. Proto na přímluvy,
vida Ekerikovy věrné služby, uvolil se prodat jeho
rodině i dosud biskupskou polovinu hradu se všemi právy a menzální vsí
Dolními Povelicemi. Za to se však museli Ekerikův otec Herbord a bratr
vzdát svých podílů ve městě Osoblaze a Ekerik a
jeho bratr Jan i jeho dědicové byli z titulu držby hradu zavázáni manskou
věrností biskupství. Z privilegia nevyplývá, že by v podmínkách lenní držby
zbylé poloviny hradu Herbordem z Fulštejna došlo k nějakým změnám. Obsah smlouvy se vymyká
běžným lenním vztahům v olomouckém biskupství a patrně proto - spolu se
zvýšením výkupní sumy na 300 hřiven stříbra - si Ekerik
vyžádal její potvrzení českým králem Přemyslem Otakarem II. v Praze
dne 2.6. 1275. 26.8.
1278 při osudné bitvě na Moravském poli
stál na čelném místě vedle českého krále Přemysla Otakara II., zvaného
"král železný a zlatý", Herbord z Fulštejna se synem Herbordem
II. Pro krále i Herborda II. se tato bitva
stala bitvou poslední. Stárnoucí rytíř Herbord z Fulštejna se v bitvě vyznamenal a měl na svém meči
doslova další osud zemí Koruny české a prakticky celé Evropy, když v boji
zaútočil přímo na Rudolfa Habsburského - římského krále - a zabil pod ním
jeho koně. Vzápětí však byl císařovými ochránci přemožen, odzbrojen a vzat do
zajetí. Biskup
Bruno brzy po nešťastné bitvě jako lenní pán moravské země vzdal hold
vítěznému římskému králi a Herbord jistě vděčil
Brunově přímluvě, že byl brzy omilostněn, propuštěn z vězení a mohl se vrátit
na svá zboží. Mezitím
nechal Rudolf Habsburský vystavovat ve Vídni nabalzamované tělo
Přemysla Otakara II., aby předešel pověstem o tom, že bitvu přežil a skrývá
se. Královská vdova Kunhuta se synem Václavem II. byla vězněna
na hradě Bezdězu, odkud se jí samotné podařilo uniknout, když dostala
Habsburkův souhlas k účasti na manželově pohřbu ve Znojmě. Odtud se však
nevrátila za svým synem na Bezděz, ale uprchla do Hradce u Opavy (Hradec nad
Moravicí) k vévodovi Mikuláši I. Opavskému, levobočku jejího manžela, k němuž
moc Oty Braniborského (jejího věznitele) nesahala. V korespondenci mezi
králem Rudolfem a biskupem Brunem bylo dojednáno zaopatření královské vdovy a
byl to Herbord z Fulštejna,
kterého Bruno pověřil odebrat se do Hradce a být Kunhutě ku pomoci. V letech
1279-1280 náleželi k čelním osobnostem v okruhu biskupa a vdovy Kunhuty Herbord z Fulštejna se syny
Janem, Konrádem a Hennigem. V té době se do přízně
královny vetřel zrádce jejího manžela, vítkovec
Záviš z Falkenštejna a to tak důkladně, že mu
vbrzku podlehla a nechala se jím přivést do jiného stavu. To je však již jiná
historie, přímo nesouvisící s hradem Fulštejnem. 21.2.
1281 umírá v Olomouci Bruno ze Schaumburku, církevní kníže, vojevůdce, diplomat, poradce
králů a duchovních osobností, správce a vrchní soudce jemu svěřeného území.
Byl pochován v Kroměříži, v kostele Svatého Mořice. Po
Herbordově smrti se synové podělili o rodové
statky. Jan se vrátil do Westfálska. Křanovický statek zůstal Hennigovi
a jeho dědicům, kteří se psali z Křanovic a Pusům z Fulštejna. Theodorich byl kanovníkem a olomouckým proboštem. Vnuk
Walter si podržel léno v Ketři s alodní a manskou
částí Velkých Petrovic. Hrad Fulštejn
zůstal v držení Ekerika a jeho synovce Herborda III. Trabergera.
Posledně jmenovaný v letech 1288 -1302 hrad rozšířil. 22.6.
1310 olomoucký biskup Jan VI. po
bezdětné smrti Herborda III. Trabergera
postoupil hrad Fulštejn i s příslušenstvím lénem Ekerikovu synovi Herbordu
IV. Kolem
roku 1340 se po smrti Herborda IV. ujali dominia
hradu Fulštejna jeho synové Aleš (Alsianus), Jan a Jindřich. Čtvrtý bratr Herbord se dal na duchovní dráhu a umírá 27.9. 1369 jako
kapitulní probošt. Aleš z Fulštejna náležel k
významným osobnostem v okruhu opavského vévody Mikuláše II., zúčastňoval se
manského soudu v Kroměříži, účastnil se zemského sněmu v Olomouci. Po
smrti Aleše z Fulštejna (patrně konec roku 1366)
spravovali fulštejnské léno jeho synové Herbord V. a Štěpán. Dle
soupisu lén olomouckého biskupství patřily kolem roku 1389 k hradu Fulštejnu tyto vsi: Bohušov, Hrozová, Víno, Piskořov, Dolní Povelice, Horní Povelice, Koberno, Petrovice, Tašovice (splynuly s Osoblahou), dvůr v Matějovicích s příslušenstvím, pusté Walteřovice
a osady Rudoltice, Jindřichov
a Slezské Pavlovice. Po
smrti Jindřicha spravoval panství do doby dospělosti jeho synů Jindřicha II.
a Herborda VI. jejich příbuzný Herbord
z Ketře. Tento
dle soudního spisu zcizil z dědictví 22 hřiven grošů, kuše, brnění a další
zbroj.) 1399
Jindřich II. dosáhl plnoletosti a převzal fulštejnské
zboží s hradem. 1403
Jindřich II. z Fulštejna složil manskou přísahu z fulštejnského
lenního statku do rukou olomouckého biskupa Lacka z
Kravař. Poněvadž z neznámých důvodů je tentokrát
poprvé v dochovaných pramenech zboží nazýváno podle vsi Bohušova (Porzieczie - Poříčí, což byl název starší části Bohušova)
není jisté zda pan Jindřich hrad Fulštejn fakticky
držel. Z překladu turistického německého časopisu z druhé půle 19. století je
vzpomínán pro konec 14. stol. jako pán hradu Otto z Fulštejna.
Je doloženo, že Jindřich II. z Fulštejna se se svým příbuzným Otou zúčastnil roku 1410 na polské
straně tzv. velké války s řádem německých rytířů v Prusku a bitvy u Grunwaldu. Jindřichův
bratr Herbord VI. vstoupil do služeb uherského a
českého krále Zikmunda Lucemburského, stal se purkrabím Nového hradu u
Kunratic a v roce 1421 byl králem za věrné služby odměněn právem výkupu hradu
Rabštejna na Moravě. V témže roce byl tento husity
obávaný hejtman biskupských vojsk zraněn při útoku na hrad Ratschitz a v roce 1422 umírá ve Vyškově. 17.
- 20.9. 1432 byl vévodou Přemkem určen poslem k zemským
deskám opavským pan Jindřich Sup z Fulštejna.
Ačkoliv nedostatek pramenů zatemňuje genealogické souvislosti, z kontextu
dalších zpráv a nového příjmení lze soudit, že se jednalo o Jindřichova syna
Jindřicha III. z Fulštejna, který po dosažení plnoletosti
převzal správu rodového dominia s hradem. 25.6.
1437 Jindřich z Fulštejna
složil lenní přísahu olomouckému biskupovi Pavlovi z Miličína. 21.7.
1456 Jindřich Sup z Fulštejna
složil lenní přísahu z držby hradu a panství Fulštejna
do rukou olomouckého biskupa Bohuše ze Zvole. 10.2.
1460 přijal Jindřichův syn Vilém Sup z Fulštejna od nového olomouckého biskupa Tasa Černohorského hrad a panství Fulštejn
v léno. 5.1.
1476 odměnil Matyáš Korvín
Jana z Vrbna majetkem v hodnotě 1200 uherských
zlatých za statečnost projevenou při dobývání hradu Fulštejna.
Prostá skutečnost, že se Matyášovi stoupenci násilím zmocnili hradu, který
ještě v pozdním létě roku 1474 náležel k opěrným bodům katolické opozice,
naznačuje, že se na Osoblažsku alespoň dočasně
prosadila jagellonská strana. Jindřich
Sup z Fulštejna se stal titulárním biskupem Nikopolským a světícím biskupem Wratislavským.
Zemřel kolem roku Ekrik
z Fulštejna obýval "Horní hrad" a byl
znám svým podivínstvím. Ač velmi bohat, vlastnil
údajně pouze jeden oděv a bylo-li nutno z důvodu jeho chatrnosti zhotovit
oděv nový, proseděl dobu nezbytnou k jeho ušití v lázni ve své komnatě, která
se podobala spíše cele. Dle pověstí byla přístupná pouze otvorem ve stropu a
po žebříku. Touto cestou mu jeho sluha přinášel nezbytné jídlo, které Ekrik beze slova snědl. Přes den většinou spal, zato v
noci pravidelně popíjel jako alkoholik samotář. Ekrik
trpěl strachem z myší, pavouků a plazů a pohled na ně mu působil křeče, proto
dobře platil za odchyt a usmrcování těchto tvorů na svém sídle. Po
Ekrikově smrti (zemřel svobodný a bezdětný) roku 1562
až do roku 1565 vlastnil pak fulštejnské panství
Jan Sup samostatně. Jan Sup z Fulštejna, ačkoliv
oficiálně zůstal katolíkem, podporoval Lutherovo
učení, které se v letech 1550 - 1560 rozšířilo v okolních vesnicích i v městě
Osoblaze. Přes nesouhlas biskupa povolával na panství evangelické pastory.
Roku 1560 si podle biskupské korespondence někteří iniciativní katolíci z
přifařených obcí Hrozové, Dolních a Horních Povelic, Matějovic, Koberna a Nové Vsi stěžovali u olomouckého biskupa Marka Khuena, že bohušovský farář
starou katolickou bohoslužbou pohrdá, ji zavrhuje a nechce ji konat. Jenže až
do roku 1631 si museli na katolické kázání nechat zajít chuť, neboť první
katolický farář po bělohorském masakru (Adam Weintritt)
byl na bohušovskou faru ustaven až v tomto období. O
dva roky později, na podzim kolem Martina roku 1572 zemřel svobodný a
bezdětný i Jan Sup z Fulštejna a je pochován
ve fulštejnském kostele. Jím vymřel po meči slavný
rod Supů (Herbordů) z Fulštejna,
který po více jak 320 let ovládal osudy hradu a přilehlých oblastí. Biskup
Vilém Prusinovský z Víckova nechtěl prodej léna Fulštejn
Sedlnickým uznat a tento spor se vlekl až do roku
1572 v němž Václav st. Sedlnický zemřel. Panství
pak převzali jeho synové Jan, Jaroslav, Petr, Jiří z prvního manželství s Annou
Schamarovskou von Rohau a Bedřich se Zikmundem z druhého manželství s
Helenou Herbortovnou von Fulštejn. Teprve v roku 1582 přijali od biskupa
Stanislava Pavlovského z Pavlovic léno na bývalé fulštejnské
panství, přičemž hrad Fulštejn, dvůr a ves Poříčí (Bohušov), Koberno, D. Povelice a Tošovice (později
splynuly s Osoblahou) připadly Bedřichu Sedlnickému
z Choltic, ale do doby jeho zletilosti spravovala
panství matka a jeho nevlastní bratr Jaroslav. Roku 1611 nechal Bedřich hrad
opravit a zanedlouho nato zemřel. V krátké době po něm, roku 1612 zemřela i
jeho manželka Kateřina Planknarová z Kynšperka. V držbě hradu ho následoval syn Karel Kryštof Sedlnický pán z Fulštejna a
Dívčího Hradu, který jako aktivní účastník stavovského povstání přišel roku
1622 o celé jmění konfiskací a zemřel jako exulant ve Štětíně
roku 1651. Panství
fulštejnské bylo kardinálem Ditrichsteinem
převedeno na církevní léno a roku 1623 postoupeno známému Pobělohorskému
zbohatlíkovi, císařskému římskému vicekancléři a královskému česko-moravskému
dvornímu sekretáři Pavlu Michnovi z Vacínova, který
zde však nikdy nebydlel. V letech 1626-27 byl hrad částečně pobořen při
průchodu dánských vojsk generála Petra Arnošta Mansfelda.
Michnovi
dědici přenechali roku 1641 za 18 000 zlatých poničené fulštejnské
panství svobodnému pánovi Janovi z Jarošína. Nebyl
to pro něj nejlepší kup, neboť i tak dost probíhající 30-ti letou válkou zdevastované panství bylo následně totálně
zpustošeno švédskými vojsky. Tato si na hradě a v jeho nejbližším okolí
zřídila v letech 1642-48 základnu a při svém odchodu hrad vyhodila do
povětří. V
roce 1668 Janův syn Julius Ferdinand
svobodný pán z Jarošína prodal panství hraběti
Juliu Leopoldovi z Hodic, který je připojil k
panství Rudoltice, které již v roce 1630 zakoupil
jeho otec Jan Jiří Maxmilián z Hodic a kde si
nechal z bývalé fulštejnské tvrze vybudovat sídelní
barokní zámek, i když původně jako rodové sídlo byl určen zámek v Dolních Povelicích. Hrad Fulštejn, i
když byl po odchodu Švédů v malém rozsahu opraven, ztratil svůj význam a
začal pustnout. Po
smrti Julia Leopolda roku 1693 dostal Fulštejn
jeho syn Karel Josef, kterému bratr František Josef odstoupil svůj podíl na
zboží Rudoltice a Fulštejn.
Tento podnítil novostavbu zámku ve vesnici Fulštejn
a zámek pak obýval jeho syn Karel Josef ml. Roku 1741 zemřel Karel Josef st.
a léno Fulštejn převzal Karel Josef ml. Po jeho
smrti roku 1760 převzal léno Fulštejn jeho bratr
hrabě Izidor Hodic, který se o důchody z panství
dělil s bratrem Albertem. Po Izidorově smrti roku 1765 spravoval léno hrabě
Albert sám. Poslední
držitel panství z hrabat Hodiců - Albert Josef
Vojtěch byl velmi umělecky založen a nadán velkou fantazií. Byl velmi
zcestovalý a jeho cesty byly inspirací pro dotvoření nákladné renesanční
přestavby Rudoltického zámku a parku se spoustou
vodních atrakcí. Jistě ne zbůhdarma byl rudoltický
zámek v té době nazýván jako Slezské Versailles. Nákladný život se stal
nakonec příčinou finančního krachu hraběte Alberta a ani obrovské věno jeho
ženy, starší vestfálské vévodkyně Žofie z Bazreuthu,
vdovy po markraběti braniborském, nebylo bezedné a tak musel hrabě Albert
před hrozící exekucí tajně prchnout do Postupimi, kde žil z penze, udělené mu
z milosti Fridrichem II. a kde 18.3. 1778 taky bezdětný zemřel. Albertem
z Hodic, posledním potomkem rodu Hodiců z Hodic, rod vymřel a
lenní majetek Fulštejn atd. připadl proto opět
lennímu pánovi, olomouckému biskupu, tehdy Antonínu Theodorovi, hraběti Coloredo. Kvůli značným dluhům, které na zanechaném
majetku vězely, vzala ho císařská vláda do správy až do roku 1790, kdy byly
dluhy konečně umořeny a léna opět převzalo olomoucké arcibiskupství. Za
správy císařské vlády byly na lenních pozemcích rozdělením poplužních dvorů
založeny nové dominikální (panské) osady Antonínov
(později splynul s Kobernem), Ostrá Hora, Kašnice, Amalín, Grundek, Karlov a Nové Povelice. Se souhlasem císaře byl na výstavbu nových osad
použit materiál z hradu Fulštejna a tato skutečnost
se nejvíce podepsala na jeho zničení. Roku
1791 prodalo olomoucké arcibiskupství
znovunabyté léno za 113 000 florénů opavskému obchodníku suknem rytíři Karlu Czeikovi z Badenfeldu. Ten je
odkázal po své smrti roku 1809 synům, bratřím Karlovi, svobodnému pánovi z Badenfeldu a rytířům Josefovi, Ernstovi a Otovi z Badenfeldu, jejichž dědicové a potomci léna drželi až do
roku 1892, kdy byl jejich majetek vydražen a v dražbě ho získala manželka
textilního továrníka Jindřicha Steuera Anna za
nejvyšší nabídku 270000 florénů. Zdroj:.fulstejn.wz.cz (23.4.2008) |
Jaromír
Lenoch © Aktualizace 23.4.2008 |