|
Historie obce Grunta, bývalý politický okres Kolín |
|
|||
|
První doložená písemná zpráva o naší obci nese datum 13. května
1305. Jedná se o latinsky psanou obchodní smlouvu: Podle tohoto
dokumentu: tři kutnohorští měšťané - Mikuláš Pirkner, Jan z Rozenthalu a
Ratmír Čáslavský, kteří v tehdejší vsi společně těžili rudy blíže kostela P.
Marie, postupují na stejném místě dalšímu kutnohorskému měšťanovi Jindřichu
Grošovi 4 lány polí na založení nové štoly. V listině je doložen první název obce, existence těžby stříbra,
existence kostela a vznik kuklické dědičné štoly. Ústí této štoly se
nacházelo asi 50 m od okraje vsi, štola vedla přes vrch Kuklík až ke
vzdáleným pahorkům /tzv. Vlčí hory/. Jednalo se o nejstarší hornické dílo v
celém kutnohorském horním revíru. Dnes je ústí zasypané a v některých místech
se propadl strop. Tato štola byla unikátním a velmi komplikovaným báňským dílem: Měla délku přes 2km a
význam nejen pro odvodňování, ale i pro větrání. Podsedala západní část
pásma a dolnokuklická /hlavní/ štola
zpočátku také Mládeneckou a Bechyňskou žílu. Voda ze štoly dodnes zásobuje nádržku ve střední části obce. V
minulosti existovalo pod vrchem Kuklík, podél Kuklického pásma, několik
starých dolů. Např. důl Pražany, směrem k SV pak doly Mládenec a Panna,
směrem k JZ důl Bechyně. Vznik obce Ves Gruntu založili pravděpodobně němečtí havíři v polovině 13.
století za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278), když se v okolí
objevila stříbrná ruda. Všude kolem vznikají tehdy první doly. K většímu
rozmachu došlo až v 70. letech 13. století, kdy na nedalekém vrchu Kuklík /z
německého Gutglück/ sídlilo na 300 usedlých havířů v domcích.
Ve starých pamětech se vypráví, že v roce 1278, když král Přemysl
Otakar II. táhnul do boje, pobral z
Kuklíku koně, které potřeboval do svého vojska, prý jich bylo na 500. Tím se
přerušila hornická činnost a většina německých havířů odešla z kraje. Až v
prvních letech panování Václava II. (1283 – 1305) jsou objeveny nové, bohaté
stříbrné žíly u Grunty, na Kaňku a ve Špicberkách, také i směrem k Malínu. Název a původ jména obce V nejstarších dochovaných dokumentech /ze 14. století/ se
objevují latinské názvy Vallis Beatae Mariae, Vallis s. Marie nebo Vallis
Virginis /vallis = údolí, úval, dolina, hlubina/, tedy Údolí nebo Důl Panny
Marie nebo Mariánské údolí. Asi v polovině 14. století se v dokumentech
začíná používat německý název Grunth nebo Grunth in Mariae. V českém překladu
má několik významů a to 1. půda, polnost, pozemek; 2. dno, pevná půda ; 3.
údolí, dolina, hlubina, úval; 4. rokle, úžlabina; 5. stav. základy; 6. důvod,
pohnutka. Třetí překlad je ten správný. V pozdějších listinách a matrikách se
uvádí pouze jméno GRUNTH či GRUND a asi od přelomu 18./19. stol. počeštěná
forma GRUNTA. Dolování stříbra, zpracování v hutích, struska Dolování na kuklickém pásmu začalo patrně již v polovině 13.
století. Během 1. období, které s přestávkami trvalo do 15. století, bylo
vytěženo 80% produkce stříbra z tohoto pásma a v podstatě byla dokončena i
ražba Kuklické dědičné štoly. 2. období dolování na pásmu probíhalo od poloviny 16. století do
prvních desetiletí 17. století. Byly obnoveny dřívější doly, ale pro nízký
objem těžby byly výsledky málo rentabilní. Od konce 18. do poloviny 19. století probíhalo 3., vyloženě
průzkumné, období, během kterého se na pásmu hledaly nové zásoby stříbrných
rud. Skončilo neúspěchem, a to jak vzhledem k nejasné koncepci průzkumu,
přičemž z celkového rozsahu pásma byla zkoumána jen malá část. Dolování bylo
definitivně zastaveno v březnu 1845. Na kuklickém pásmu se v minulosti vydobylo na 100 tisíc tun rudy.
Kuklické žíly byly v minulosti objektem velmi rušného hornického provozu,
vedeného na 200 až 250 většinou zcela malých dolech, takže zdejší terén kdysi
připomínal pinková pole na rýžovištích zlata.
Hloubka kuklických dolů byla maximálně v 80 m pod povrchem. Pouze na
některých nejbohatších rudných místech pronikly zdejší hornické práce do
hloubky 100 až 120 m a maximálně snad 150 až 180 m. Ve středověku se v okolí Grunty zpracovávalo /tavilo/ stříbro
vytěžené z kutnohorských dolů. Hutě u Grunty, ve kterých se tavily hlavně rudy z kuklického a
staročeského pásma /Kaňk/, byly zařízeny na koňský pohon měchů, využívaly
vodu vytékající z výše položené kuklické štoly. Tato voda zásobuje nádržku
/“studánka“/ uprostřed vsi podnes. Hutě patřívaly kutnohorským rudokupcům
/erckaféřům/, kteří rudu skupovali a stříbro prodávali. Touto činností bylo
oddělováno čisté stříbro a vznikal odpad – struska, škvára. Obrovské množství struskových odvalů pochází hlavně ze 14. až
16. století. Odvaly jsou kruhovitě rozloženy kolem okresní silnice z Kutné
Hory do Kolína na jihozápadním okraji vsi, dále v části obce zvané Na
Škvarách a Na Obci /obecní les/. Dnes jsou tyto plochy z velké části
zastavěny nebo pokryty až 1m vysokou vrstvou zemědělské půdy. Částečně byly
likvidovány v 19. století zastavěním, rekultivací, odvezením např. na stavbu
cest a silnic. Podle nedávných odhadů se jedná o 100-120 tisíc tun
struskového materiálu. Majitelé Naše obec sdílela od
svého počátku společný osud s vedlejšími Libenicemi. Administrativně tvořily
nedílnou součást. Od 1. ledna 1992 je Grunta samostatnou obcí s vlastním
katastrálním územím a samosprávou. Prvním majitelem Libenic /1142/, resp. území dnešní Grunty, byl
cisterciácký klášter v Sedlci, pouze tzv. podací /tj. patronátní právo/ kostela
v té době patří kouřimským arcijáhnům. Roku 1396 zakupuje ves, pouze však po
dobu svého života, král Václav IV. Od počátku 14. století se majitelé Grunty
velmi často střídají, někteří z nich patří k významným českým šlechtickým
rodům /Kostkové z Postupic, Trčkové z Lípy/. Roku 1540 nabývá Libenice s
dvorem a vsí Gruntou významný kutnohorský měšťanský rod Smíškových z
Vrchovišť. Odtud získávají přídomek páni Libeničtí z Vrchovišť a na
Libenicích. Ves vlastní téměř 50 let, vymírají zde nejdříve po meči, poč. 17.
stol. po přeslici. Poslední členové tohoto rodu jsou pohřbeni v místním
kostele. Roku 1593 zakupuje ves sám císař Rudolf II. a připojuje ke
kolínskému panství, stav trvá pouze několik let. V roce 1616 se ves stává znovu císařským komorním
majetkem a na několik století je definitivně připojena ke kolínskému panství.
Administrativně náleží obec společně s Libenicemi do Kouřimského kraje. Od 2.
poloviny 19. století patří Grunta ke kolínskému okresu. V současnosti jsme
jednou z nejmenších obcí našeho okresu. Statistika a obyvatelé Podle pana Mikuláše
Dačického z Heslova víme, že v roce 1612 bydlel ve vsi 1 potažník a 5
podsedků. Všechny gruntecké sousedy známe podle jména ze Soupisu poddaných
podle víry 1651. V Berní rule 1654 jsou zapsáni tito majetnější hospodáři:
sedlák Jiřík Brocký a podsedkové Jan Poláček, Jan Vaníček, Jan Kostečků,
Šimon Šimeček a Petr Šuček /zřejmě však Souček/. V soupisu r. 1713 se ve vsi nacházeli sedlák Václav
Pavlovský a zahradníci Jan Adamec, Řehoř Leder, Pavel Machovský, Matěj
Havlovský a Jan Starý. Roku 1777 proběhlo v kraji číslování domů, v Gruntě je
zapsáno 11 popisných čísel. Č.1-11 jsou tedy nejstarší gruntecké domy. Na
jaře 1782 se na základě tolerančního patentu císaře Josefa II. přihlásilo 24
obyvatel k evangelické víře helvetského vyznání a patří do sboru v Močovicích
na Čáslavsku. V roce 1798 žije v obci 86 obyvatel /dnešní počet je stejný/.
Nejvíce lidí je v obci napočteno v roce 1843, v 18 domech žilo 156 obyvatel;
z nich byly 4 evangelické rodiny a 1 židovská. Na poč. 20. století je v obci
již kolem 22 domů, v nich žije 140 obyvatel. Další domy byly postaveny do 2.
světové války, č.41-43 až v 80. a 90. letech 20. stol. Od první republiky se
počet grunteckých obyvatel trvale snižuje. V současnosti je zaregistrováno 43
popisných čísel, v nich přihlášeno 86 obyvatel k trvalému bydlení. Některé
domy však již neexistují, další nejsou využívány trvale, některé jsou
neobyvatelné. Obecní úřad má č.42. V současnosti máme naději, že se obec
rozroste o další domy a obyvatele. Těšíme se, že zde budou opět mladé rodiny
s dětmi a lidé, kterým se zde bude líbit a bude jim na „své“ obci záležet. Kostel Nejcennější stavbou,
díky níž je Grunta také v celém okolí známa, je chrám Nanebevzetí Panny
Marie. Hrubá stavba byla pořízena v letech 1905-1908 podle návrhu Rudolfa a
Jaroslava Vomáčkových /otec a syn/ z Prahy. Stavba je z hořického pískovce a
je koncipována jako pseudorománská bazilika. Překvapuje svými mohutnými
rozměry, a to byla realizována ta „skromnější“ druhá varianta. Velmi cenné
jsou secesní malby akademických manželů F. a M. Urbanových /žáci Alfonse
Muchy/ a barevné okenní vitráže. Jedno okno věnoval Jan Kubelík, tehdejší
majitel býchorského zámku a kolínského zbytkového panství, na kterého
přechází automaticky právo patronátní všech farností daného území. V případě
grunteckého kostela nemusel, kromě daru okna, nikdy přispívat. Interiér
chrámu navrhovali Josef Kastner a Kamil Hilbert, významní umělci tehdejší
doby, spolupracovali např. při dostavbě chrámu sv. Víta v Praze či sv.
Barbory v Kutné Hoře. Jako kamenický učeň zde pracoval pozdější prezident
Antonín Zápotocký. Varhany byly pořízeny firmou Mölzer v Kutné Hoře. V
severní věži se nachází velmi starobylý zvon z 2. pol. 15. stol. se
staročeským nápisem, snad byl vytvořen kutnohorským zvonařem Ondřejem
Ptáčkem. O tomto zvonu se dochovala zajímavá pověst. V předsíni chrámu jsou
umístěny tři renezanční náhrobní kameny Pánů z Libenic, byly sem přemístěny z
předešlého kostela. Cenností kostelního zařízení byla památka na sv. Prokopa
– rodáka tohoto kraje, zakladatele sázavského kláštera a českého zemského
patrona – relikvie /miniaturní úlomky z lebeční kosti/. Bohužel vše bylo v
posledních letech společně s veškerým předmětným mobiliářem nenávratně
zcizeno. Kostel byl slavnostně otevřen královéhradeckým biskupem J. Doubravou
24. května 1914, několik týdnů před vypuknutím 1. světové války. Kostel je
farním pro obce Čertovka, Dolany, Hořany, Grunta a Libenice. Chrám je hodnotný svou výstavností, bohatým secesním interiérem
a malbou. Velmi citlivě je vsazen do přírodní scenerie, viditelný zdaleka
jako krajinná dominanta. Kostel s farou, zahradou a dvorem byly zaplaceny z
vlastního fondu farnosti, tzv. záduší. Tato nadace vznikla v minulých dobách
z dobročinných odkazů, darů a společných sbírek, nikdy nezbankrotovala a
nebyla zcizena, až po roce 1949, kdy byly veškeré finance, polnosti, fara,
hospodářské budovy a zahrada předány „vládě lidu“. Současný kostel je již několikátou sakrální stavbou v obci. Již
r. 1305 se v nejstarším záznamu o Gruntě dozvídáme o existenci kostela Panny
Marie v obci. Tento kostel stojí pod
patronací kouřimských arcijáhnů a patří do čáslavského děkanátu pražského
biskupství. V pol. 14. stol. je kostel sešlý a kutnohorští měšťané Frydman a
Benišlín rozmnožují nadání kostela. 1367 je péčí kutnohorských Horníků
zbudován krásný prostorný kostel, o němž víme, že „byl vysoký a v gotickém
slohu vystavěný“. Do r. 1384 je uváděn jako kostel farní s vlastním plebánem
/knězem/ a farním dvorcem. Některé duchovní známe dokonce jménem. Později je
jako filiální kostel spravován z Kutné Hory. V renezanci byli patrony chrámu
vladykové Libeničtí z Vrchovišť /náhrobní kameny v dnešní předsíni/. O
vybavení a majetku kostela jsou zápisy např. z r. 1505 a 1651. V těžké
pobělohorské době zde slouží kutnohorští jezuité – nositelé vzdělanosti a
vlastenectví. Od roku 1762 se kostel stává filiálním ke Kaňku, odkud
docházejí kněží. Ačkoli měl kostel bohaté „záduší“- svůj fond - nebyl
opravován, značně zchátral a musel být odbourán. 1815-1818 byl přeměněn na
nepatrný kostelík se sakristií a původní věží /dochovány dokumenty na Obecním
úřadě a v Pamětní knize/. Od poloviny 19. stol. podepisují obyvatelé Grunty,
Čertovky, Dolan, Hořan a Libenic žádosti o stavbu nového kostela, vlastního
faráře a samostatnou farnost. Velkou zásluhu o vyřešení záležitosti má
někdejší královéhradecký biskup E. Brynych. Od 1. srpna 1900 se stává kostel
v Gruntě opět farním. Prvním farářem je Jan Záruba z Modletína u Chotěboře,
nejdříve bydlí v podnájmu v č.22 u Josefa Ledra. Jmění kostela bylo vysoké –
kolem 250 tisíc rakouských zlatých /1zl.=2Kč/. Během roku byla vystavěna
novorenezanční fara, později hospodářské budovy se zahradou. Původní kostel byl
zasvěcen Navštívení Panny Marie – tento svátek byl vždy slaven první
červencovou neděli. Až do poč. 50. let 20. stol. se dochovala tradice
mariánské pouti s průvodem poutníků z Kaňku, dříve také ze Starého Kolína.
Červencová pouť byla spojena s lidovou zábavou, hudbou a setkáním přátel a
příbuzných. Po příchodu nového režimu v r. 1948 byly fara, hospodářský dvůr,
zahrada, pěněžní fond a zbylé polnosti zabaveny. Výsledek je, pokud se
porozhlédneme, naprosto výmluvný. Zajímavosti o obci Blízké okolí obce
/vrchy Kuklík a Sukov/, je jmenováno v Libušině proroctví v souvislosti s
bohatstvím stříbrné rudy. Nejstarší stopy osídlení grunteckého okolí jsou
doloženy archeologickými nálezy z období pozdního neolitu, období knovízské
kultury, z období římské, keltské kultury /keltská svatyně v Libenicích/ i mladší
doby hradištní /nálezy na poli pana Pospíšila, kosterní pozůstatky na místě
stavby dnešního kostela/. Přes Gruntu vedla starobylá obchodní stezka z
římského období, zvaná Haberská. V roce 1612 obec celá vyhořela, přičinou byla neopatrnost při
pečení koláčů o posvícení. V roce 1713 bylo při sčítání v obci zapsáno: 7 koní, 3 voli, 10
krav, 10 jalovic, 30 ovcí a 6 sviní. V lednu 1422 se u Kutné Hory strhla bitva husitů pod vedením J.
Žižky s vojskem krále Zikmunda
Lucemburského. Gruntou prošlo husitské vojsko a přibližně dnešním serpentinám se např. v 2.
pol. 19. stol. říkalo Žižkův průsmyk. Při stavbě železniční dráhy Vídeň –
Praha /přes Jihlavu do Kolína/ se uvažovalo o trase Kutná Hora – Kolín přes
Gruntu tímto místem – zde měl vzniknout tunel či určitý průřez. Památný zvon z 15. stol. zdobí nápis: Pane Bože, dej svobodu
těm, kdož Tě milují a tvou pravdu vyznávají. Ave Maria. Nápis je psán
staročesky ve starém pravopise. Zvon byl pravděpodobně vytvořen kutnohorským
zvonařským mistrem Ondřejem Ptáčkem v době Kutnohorského náboženského smíru
1485 za vlády Vladislava Jagelonského. Nejstaršími současnými grunteckými rody jsou např. Peroutovi
/doloženi koncem 18.stol./ či rod Krátkých /v Gruntě od poč. 19. stol., od
r.1778 v Libenicích/. Do loňska to byl rod Ledrových, poprvé připomínán již
r.1713. Do školy chodívaly děti nejdříve na Kaňk /2. pol. 18. stol./, od
roku 1801 do nově zřízené obecné školy v Libenicích, poslední škol. rok byl
1963/64. Evangelické děti navštěvovaly od roku 1863 svou školu v Libenicích u
kostela, která zanikla na počátku první republiky. Strom před domem č.20 /paní Sekotová/ je Lípa svobody z roku 1918,
lípa u čekárny je Lípa osvobození z r.1945, mládež u ní tančívala Českou
besedu. V roce 1937 měla Grunta kromě tradičních profesních stavů
/rolníků a dělníků/ tyto další: 1koláře, 1obuvníka, 1 krejčího, 2 zedníky, ve
vsi byl 1 obchod a 1 hostinec. Grunta byla zastoupena v Libenicích vždy svými volenými
představiteli a do r. 1942 měla i svého vlastního starostu. Např. r. 1879 byl
zvolen do libenického obecního představenstva Jan Krátký z č.2, rolník.
16.května 1919 /1.volby v samostatném Československu/ byli za Gruntu zvoleni:
Václav Uher, krejčí + Josef Pilný, rolník. R. 1927 Václav Krátký, rolník /za
agrární stranu/ + Bedřich Urbánek, domkář /za sociální demokraty/. R. 1945
byl do rady MNV v Libenicích nominován Jaroslav Ryšánek /za lidovou stranu/. 26.května
1946 proběhly volby do MNV v Libenicích, za naši obec se stali členy: Josef
Ďoubal /KSČ/, Václav Krátký /strana národ. social./, Karel Rudolf /lidová
strana/. Z původních 4 chrámových zvonů zbyl pouze 1, za to však ten
nejstarší a památný. Když zněly všechny gruntecké zvony, byly slyšitelné
široko daleko, např. Nebovidech či Červených Pečkách, lidé jim rádi
naslouchali. V r.1916 byly 3 zabaveny pro vojenské účely. Aby mohl být sňat
ten největší z jižní věže, muselo být rozbito okenní ostění, pak byl teprve
shozen z věže dolů. Všechny 3 byly vyrobeny zvonařem Diepoldem ve Zbraslavi
/dnes součást Prahy/. V r. 1932 byl brněnskou firmou Manoušek pořízen další
zvon, zasvěcený sv. Josefovi, vážil 113 kg, ale r.1942 byl opět bez náhrady
zrekvírován na válečné účely. Válečné události nepřežil z obce Josef Krátký, rolník z č.10,
zemřel v květnu 1945 několik dnů po návratu z koncentračního tábora Terezín.
V květnových dnech 1945 byl nad obcí /“V serpentinách“/ zastřelen narychlo
vytvořenou domobranou opozdivší se německý voják, který se na místě v těch
zmatečných dnech skrýval, pohřben byl na místním hřbitově vedle kněžských
hrobů. V červnu 1945 zemřel při nevhodné manipulaci s vojenskými granáty malý
chlapec Jiří Marek z č.37. Munici do rybníka naházeli sovětští vojáci. Ti v
obci strávili určitou dobu, byli rozděleni do jednotlivých domů k obživě. V zimě 1945 byl místní hokejový oddíl jedním z nejlepších na
okrese, na svém hřišti /dolejším rybníce/ hostil hráče bývalé Sparty Praha.
Přijela i slavná krasobruslařka Ája Vrzáňová. V obci se hrála i výborná
kopaná. V r.1956 proběhla za dolejším rybníkem sportovní akademie. Okresní silnice do Kutné Hory přes Gruntu, původně štěrková,
vznikla r.1919. Od počátku 20. století se o ní jednalo na okrese a vesnickém
úřadě v Libenicích. Vyasfaltována byla roku 1966. R. 1928 byla do obce
zavedena elektřina, tažena byla z transformátoru u libenické kapličky. První
telefon byl do obce /hostince/ zaveden v roce 1946. Zdejší faru, obec i okolí
rády navštěvovaly pozdější významné umělecké osobnosti. Měly zde své příbuzné
a známé. Byla to např. Marta Krásová, vynikající pěvkyně-mezzosopranistka
Národního divadla ve 40. letech 20. století. Ke své tetě a pratetě sem
později jezdila herečka Jana Rybářová. Za svým strýcem /farářem/ sem ráda
chodívala na návštěvu pěvkyně Eva Randová, žijící v současnosti střídavě v
Německu a v Kutné Hoře. V roce 1675 zapsal kutnohorský jezuita Jan Kořínek o Gruntě a
původním kostele: „Ve vsi Gruntě jest kostel Matky Boží. Ten že povstal nákladem starých
Horníků, šligle havířský na kameně vytesaný zřejmě dokazují. Chtějí tomu
někteří, že za starodávna v žádné vsi nad ten vyššího kostela nebylo.“ /ze Starých pamětí kutnohorských – Jan Kořínek/ Při příležitosti 700. jubilea obce pro gruntecké sousedy
vytvořili Lubomír a Milena Krátkých. Upřímný dík náleží panu Hynku
Gotfridovi, který po léta shromažďoval mnoho cenného historického materiálu o
obci a kterému na „paměti“ obce velmi záleží. Díky paní Marii Šandové, místní
kronikářce, za ochotu a zapůjčení libenických kronik. Díky mnohým místním
pamětníkům a svým předkům za zajímavá a poučná vyprávění o obci a okolí.
Bohužel mnozí už nejsou mezi námi. Zvláštní poděkování patří paní Pavle
Duškové, které na textu při příležitosti výročí velmi záleželo. Zdroj: www.grunta.cz - Lubomír
a Milena Krátkých 2005 (27.9.2017) |
|
|||
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 27.9.2017 |
