Historie městečka Žulová, bývalý politický okres Jeseník.

Historie městečka

Žulová, bývalý politický okres Jeseník

Friedeberg - Žulová - do doby získání biskupem

Kdy byl založen Friedeberg - Žulová? Kdo byl zakladatel? Jak vzniklo její jméno? Dát jednoznačné vysvětlení podložené listinnými doklady na tyto otázky není možné. Toto je stejné u skoro všech sídel našeho nejbližšího domova, jejichž vznik sahá hluboko do středověku. Nedbalé vedení písemností bylo znakem těchto dob, a to málo, co bylo písemně zachyceno bylo zničeno nešťastnými požáry, válečnými událostmi a často i z čistého nerozumu, takže bylo ponecháno pouze náhodě, které z významných zpráv o dějinách německého osídlení budou později k dosažení. Co se týká Žulové - Friedebergu může být přijato jako skoro jisté tvrzení, že patří mezi nejstarší sídla našeho kraje . V každém případě je založení obce úzce spojeno se založením hradu Friedeberg. Hrad byl postaven v raném středověku pravděpodobně jako obranný bod, o čemž svědčí jeho umístění. Nyní se ale ukázalo, že český kníže Břetislav I. , který sídlil v Olomouci a vedl úspěšné války s Polskem nechal v letech 1031 - 1049 postavit na úpatí Sudet od Grätze po Kladsko řadu rytířských hradů s posádkou, které ve spojení s opevněnými městy znemožnily proniknutí Poláků do Čech. Patřil Friedeberg k těmto hradům ? Bylo by zajímavé vědět, zda hrady v oblasti Sudet, z nichž nyní dnes většinou zůstaly jen skromné pozůstatky, jako Lobenstein, Koberstein, Edelstein, Kaltenstein, Reichenstein a Karpenstein nebo ty, které přežívají v pověstech v Adolfovicích a Endersdorfu nechal postavit jmenovaný kníže, který byl později nositelem české královské koruny. Břetislav nebyl nepřející německému živlu ; vždyť sám měl za manželku Juditu z Merseburgu, kterou unesl. Používal často německé žoldnéře jako pěchotu ve svých službách a tak mohli díky zakládání hradů přijít jako němečtí kolonisté do oblasti Sudet, která byla osídlena jen velmi řídce slovanskými obyvateli.
Mají-li uvedená fakta něco do sebe nebo ne, Friedeberg byl v každém případě zpočátku lenním hradem, který v pohnutých dobách středověku velmi často měnil své majitele a to ne vždy zrovna podle práva, až se stejně jako sousední hrady stal sídlem loupeživých rytířů, kteří si drsným násilím přivlastnili i široké okolí.

A obyvatelstvo? Část byli žoldnéři, kteří tvořili družinu rytíře při tažení do dalekých slezských nížin, část byli nevolnící obdělávající pole a obstarávající nejtěžší práce. V první polovině 14. století jsou uvedni mezi majiteli hradu Friedeberg bratři Hynko a Wenzel von Haugwitz, kteří se svými loupežnými přepady a zbojnictvím stali obávanými hlavně mezi poddanými vratislavského biskupa. K hradu Friedeberg tehdy náležely : Gurschdorf (Skorošice), Setzdorf (Vápenná), Domsdorf (Tomíkovice), Wilmsdorf Hermsdorf, Krautenwalde (Travná), Schwammelwitz, Mösen, Kaindorf a Markersdorf, které byly často přivlastněny násilím.

Roku 1341 nastoupil na biskupský stolec Preczlaw von Pogarell. Aby nastolil klid nechal si tento rázný činorodý církevní hodnostář biskupské statky přidělit jako léno od českého krále Jana a stal se tak jako vazal krále s titulem "kníže" nejvyšším pánem této části Slezska. Na přání biskupa a pod tlakem změněných poměrů se rozhodli bratři Haugwitzové hrad i s příslušnými vesnicemi biskupovi prodat. Stejně se zachovali i další borci, protože v opačném případě by proti těmto rošťákům bylo zakročeno méně shovívavým způsobem.

Do obnovení městských práv (privilegií)

V roce 1358 převzal biskup Preczlaw hrad Frideberg s příslušným majetkem od bratrů Haugwitzových za kupní cenu 3 100 marek pražských grošů. Byl jmenován purkrabí. 1374 byl jako takový ustaven Konrád von Borsnitz a 1384 Habard von Kienicz . Hrad býval často dáván do zástavy. O tom však chybí listinné záznamy. Roku 1377 byla polovina fojtství Friedeberg s celým příslušenstvím prodána za 5 marek grošů do dědičného vlastnictví .

Tři roky později byla tato znovu prodána za 13 marek. Fojtství bylo v každém případě zřízeno brzy po získání Friedebergu vratislavským biskupem a tím vzniká jistota o založení sídla podle městských práv. Zakladatelem města podle německého práva byl obvykle šlechtic, který obdržel dědičné fojtství se všemi právy a privilegii; a tím převzal závazek založit město. U vesnických sídel to byl dědičný šoltys. Z titulu dědické fojtství se dá usoudit na městský charakter sídla, která vytvářela obydlí žoldnéřů, služebnictva a řemeslníků sloužících hradnímu pánovi. Možná že první majitelé nebyli schopni úkol zvládnout nebo výnos nesplnil jejich očekávání a z tohoto důvodu došlo k rychlé změně. Písemné záznamy se nezachovaly.

Získáním Friedebergu vratislavským biskupem byla dána možnost úspěšného rozvoje, kdyby běs válek, požáry a mor nevtrhl pustošivě do vývoje našeho domova. 1428 územím prošli plundrující husité a oblehli Nisu, ale byli hrdinskými obránci odraženi. Při návratu se mstili za neúspěch na bezbranných obyvatelích vesnic a měst. Spolu s Javorníkem a Vidnavou jim padl za oběť i Friedeberg. Zde byl zničen výsledek mnohaleté neúnavné práce a z obce zůstala suť a trosky, bylo strašně rabováno a vražděno.Rozkvět byl na dlouhou dobu zastaven. Hrad strašlivě utrpěl a byl stále blíž zkáze, protože vratislavští biskupové pro nedostatek prostředků nebyli schopni provádět nutné opravy. Teprve biskup Martin Gerstmann nechal, jak sděluje text na desce upevněné na vnější straně kostelní věže,v roce 1582 hrad obnovit.

" Martinus Dei gratia Episcopus Vratislaviensis arcem hanc Friedebergensem bello olim incendioque vastatam instauravit, villis, pascuis culturaque agrorum locupletavit 1582."

("Martin, z Boží milosti biskup vratislavský, opravil tento hrad, zpustošený válkami a ohněm a vybavil jej vesnicemi, pastvinami a polnostmi léta Páně 1582". - překlad uveden z publikace "Žulová" zpracovaného R.Vojkovským)

Biskup nechal požáry a válkou zničený hrad obnovit a přidělil mu nutné příslušenství - například polnosti. Slovo "olim" = " kdysi " dává tušit, že náš hrad byl dlouhou dobu ve zpustošeném stavu. Že za biskupa Gerstmanna zavládly opět spořádané časy prokazují i zápisy v matrice křtů kostela ve Skorošicích, ve které je od roku 1599 opětovaně uveden jako kmotr hradní kapitán Zacharias Oels. V dostupných matrikách tohoto kostela lze okolo roku 1599 zjistit řadu zajímavostí o Friedebergu. Od té doby však po dlouhou řadu let nelze zjistit žádnou zprávu.

Během třicetileté války sice neproběhly v našem okolí bezprostředně žádné válečné události, ale obyvatelstvo trpělo při průchodu císařských vojsk a také vojenských jednotek Švédů a Sasů. Nedlouho po obnovení míru a řádného stavu postihlo městečko nové neštěstí. Dne 8.května 1657 zničil zuřící požár celé město tak, že mu musely být prominuty daně na dva roky. Také hrad těžce utrpěl a nebyl již obnoven. V roce 1703 bylo uvažováno o přestavbě hradu na káznici. Od těchto plánů však bylo upuštěno. Později byl v hradních prostorách zřízen pivovar. Také o tom zda se mor, který naháněl hrůzu v našem okolí a který v v roce 1633 propukl ve Vidnavě a v Javorníku, také řádil u nás nejsou žádné zprávy.

I když Friedeberg postihlo tolik obtíží uhájil se přece tuhou vytrvalostí svých obyvatel. Začátkem šedesátých let sedmnáctého století se usnesli tkalci založit vlastní cech. Biskup Sebastian von Rostok vyhověl jejich žádosti. V dochované listině datované dne 23. dubna 1667 na zámku v Otmuchově je zřízení cechu povoleno se zmínkou, že místní tkalci jsou od městečka Javorník příliš vzdáleni a proto je cesta tam zvláště v čase zimy obtížná a spojena se zanedbáváním živnosti. Pravidla cechu jsou potvrzena knížecí vrchností. Podle uvedených cechovních pravidel musel každý tkadlec plátno na prodej nebo pro sebe sám vyrobit a dodržovat pravidla cechovní komunity. Při jmenování mistrem musel každý složit 2 marky peněz po 48 groších a 2 libry vosku . Musel předložit také doklad o narození v manželství a prokázat řádné tříleté učení podle cechovních pravidel. Každý mistr musel být vybaven zbraní s dlouhou hlavní a vhodnou poboční zbraní. Při nepoctivosti při prodeji mu mohlo být zboží odebráno a předáno úřadu, který pak měl proti němu trestně zasáhnout tak, aby chudým lidem nebylo činěno bezpráví a škoda. Žádný mistr nesměl o práci žádat,ale měl čekat na to, až mu bude doma nebo na dvoře nabídnuta. Trestem při provinění byla pokuta půl libry vosku. Trest o výši 4 liber vosku postihl toho, který se pokusil odlákat druhému tovaryše a čeleď.

S tímto cechem mají vztah také dvě další listiny vyhotovené v Nise. Prvá z listin je datovaná 22. června 1659 a potvrzují zde dva svědci " jako své vrchnosti oddaní, s odhalenou hlavou, na kolenou, s předpaženými pažemi a vztyčenými prsty ", že Kaspar Rieger je syn bývalého vojáka Michaela Riegera , zbožných manželů, pochází z dobrých německých poměrů, má způsoby nezasluhující pokárání a je bez nevolnických závazků. V druhé listině z 26. června 1665 je uvedeno to samé o Joh. Bittnerovi, synu Elisabeth Baumannové z prvního manželství . Máme zde tedy co činit s dvěma mladými mistry z Nisy, kteří se stali členy cechu ve Friedebergu.

Stojí za pozornost, že obě zmíněné listiny biskupa Sebastiana uvádějí název Friederberg bez uvedení titulu "město" nebo "městečko" jako bývalo uváděno u Javorníku. Je ovšem zmíněno, že zde bude zřízen cech a to mluví samo za sebe o městském charakteru naší obce v těchto časech. Ze stejných listin vyplývá, že Friedeberg byl tehdy sídlem vrchního biskupského úřadu.

Záležitostmi řemeslníků se zabývá další listina biskupského úřadu ve Vratislavi z 25. května 1739, kterou biskupský úřad upozorňuje soudního fojta na rozeslání vytištěné všeobecné vyhlášky o řemeslech a mimo jiné vysvětlující vztah mistrů žijících na vesnicích k cechu . Biskupský úřad vyžaduje zaslání zprávy na listině s pečetí s popisem a vysvětlením o dodržování uvedených předpisů. Jak je z této listiny zřejmé podléhal zdejší úřad biskupskému úřadu ve Vratislavi, který vykonával vrchnostenské právo v naší oblasti. Válkou o rakouské dědictví v roce 1741 se však poměry změnily. Následkem sjednání míru 11. června 1742 ve Vratislavi připadla větší část Slezska Prusku. Také niská část vratislavské diecéze byla rozdělena mezi Rakousko a Prusko, zůstala však pod správou biskupa.

Rakouská část vratislavské diecéze měřící 17 čtverečních mil byla rozdělena do správy čtyř úřadů : Javorník, Jeseník, Friedeberg a Zlaté Hory. Po zmíněném sjednání míru byl přechodně zřízen ve Vidnavě biskupský správní úřad, zemský úřad a biskupský trestní soud. Zemskému úřadu byly podřízeny výše zmíněné čtyři správní úřady. Po Hubertburgském míru 15. února 1763 se dělení Slezska stalo nezvratnou skutečností a nastaly další změny ve správních vztazích. Zemský úřad a trestní soud byly přeloženy do Javorníku. V Krnově byl zřízen císařsko - královský úřad pro správu Slezska (1782), který byl roku 1793 přeložen do Opavy a podléhal úřadu v Brně.

Ještě od biskupského úřadu pochází koncesní listina z 27. června 1772, kterou biskupský úřad ve Friedebergu uděluje následujícím osobám a jejich potomkům dědičné právo k výrobě pálenky : Konstantinu Lederovi za 40 fl. a 6 fl fl. ročního poplatku, Ignáci Thomovi za 40 fl. a 6 fl., Ignáci Luxovi pro Skorošice a Starost za 200 fl. a 22 fl., krčmářce Marii Kapsinové z Vápenné za 200 fl. a 22 fl. ročního poplatku, pro Petrovice a Hraničnou Christofu Fellmannovi za 120 fl. a 10 fl, pro Tomíkovice Antonu Baierovi za 80 fl. a 10 fl. ročního poplatku a pro Sorge obdržel právo pálení Franz Kittel za 42 fl. a 4 fl. ročního poplatku. Podle listiny nebyl roční poplatek pachtovným,ale mělo se k němu přihlížet jako na dědickou daň. Provozovatelé palíren byli dále zavázáni k odběru obilí a dřeva od panství .

Roku 1799 se obrátili vlastníci palíren podléhajících úřadu ve Friedebergu na císařsko - královský zemský úřad v Opavě s dotazem, zda po úmrtí knížete biskupa (Schaffgotsch +1795) je nutné opětovné potvrzení jejich práv. Toto však bylo s odkazem na další vyvráceno tím, že současný kníže biskup je pouhým správcem a majitelem je kapitula ve Vratislavi a úmrtím tedy nedošlo ke změně vlastníka.

Palírenské právo mělo za následek i řadu neshod. Skorošický hospodář Anton Frölich obdržel novou koncesi pro palírnu, ačkoliv takové již bylo dříve uděleno zemřelému Ignáci Luxovi jako dědičné. Vznikl velmi bouřlivý spor. Představený soudu ve Friedebergu prohlásil za neudržitelné udělení koncese sedlákovi Fröhlichovi, protože skorošická krčmářka Theresie Luxová, vdova po jmenovaném, se cítila omezena ve svých právech. Se svou stížnosti se krčmářka obrátila přímo na Jeho Majestát císaře Františka a měla úspěch. Antonu Fröhlichovi bylo udělené povolení odebráno a pálení a čepování kořalky zakázáno. Tento výnos zemského úřadu v Opavě z 28. dubna 1795 byl adresován těmto majitelům palíren : Ignáci Thomovi, Benediktu Thanheiserovi, Antonu Reischelovi, F. Beyerovi, Antonu Frankovi, Christofu Hessovi a F. Effenbergerovi.

Z roku 1763 pocházejí jen dva uchované dokumenty, které jasně vypovídají o tom, že střelnice ve Friedebergu vznikla již před mnohými roky, že obec byla ve vzkvétajícím stavu a že pravděpodobně velmi utrpěla nepřátelskými vpády. Roku 1763 byla střeleckým spolkem sepsána nová pravidla vedoucí k zachování činnosti a předána k posouzení a schválení na vrchnostenský úřad v Javorníku. Jak předložené registry prokazují byl spolek v této době blízko zkáze a rozpuštění, protože každoročního svatodušního a královského střílení se všemi obvyklými úkony se v jednom roce zúčastnilo jen pět střelců a v dalším dokonce jenom tři. Mezi povinnosti střeleckého spolku v těchto časech patřilo plně vyzbrojit a trvale významným příplatkem podporovat jednoho polního myslivce a to v osobě Ignáce Hettmera. Nový společenský život spolku započal rokem 1814, kdy svou dodnes známou střeleckou kariéru zahájil Josef Klein. Členové spolku měli být cvičeni podle zásad podobných vojenským a toho se tím nejlepším způsobem ujal bývalý poddůstojník Anton Stenzel bydlící v Sorge. Střelci byli vybaveni kompletními uniformami. Protože stará budova střelnice hrozila zřícením byla s velkými oběťmi členů a přátel vybudována nová.

V roce 1791 se obrátili zástupci města na knížete biskupa Schaffgotsche s úpravou slavnosti sv. Trojice pro Friedeberg a Sorge, která měla být spojena s procesím a slavnostní bohoslužbou v kostele na Boží hoře. Rozhodnutí vrchnosti z 4. února 1791 však označilo požadavek za příčící se náboženským pořádkům. Proti tiché mši svaté na výše zmíněném místě námitky nejsou, ale společný průvod na uvedené místo by byl velmi podobný zakázanému procesí. Bůh nemůže být uctíván zahálkou a město by tak ztratilo jeden pracovní den. Událost může být oslavena stejným způsobem v neděli.

V roce 1781 získali měšťané s právem pastvy za 92 zlatých pastvinu o rozloze 71 jochů na Boží hoře, kterou dříve měli v nájmu od biskupské vrchnosti. Společná pastvina byla roku 1842 rozdělena na 52 parcel a tyto byly formou losování rozděleny mezi uvedené měšťany. Přes výhodnou nabídku vrchnosti nebyla zakoupena vedle ležící pastvina na Kienbergu, protože nutný obnos 90 zlatých nebylo možné shromáždit.

U mostu s železnými nosníky postaveného roku 1883 přes Schlippenbach (Stříbrný potok) stojí asi 4 metry vysoká socha sv. Jana. Na podstavci se dá ještě přečíst letopočet 1717. V druhé polovině stejného století byla na dolním náměstí postavena socha sv. Marie. Protože tato byla již velmi poškozená byla na paměť zlatého jubilea Jeho Majestátu roku 1898 spolu se sloupem obnovena. Sloup pochází z dílen odborné školy ve Friedebergu a socha "neposkvrněné" z odborné školy v Supíkovicích. Náklady opravy byly pokryty dobrovolnými dary. Na podstavci překrásné sochy lze číst : "Marie,matko Pána, ochranitelko říše, ochraňuj našeho jubilejního císaře Františka Josefa I. 1848 - 1898." - " Věnováno ženami a dívkami Friedebergu."

Na horním náměstí stojí socha s nápisem : " Za vlády Filipa Gotharda von Schaffgotsche, pana radního Borsika, nechal mě zřídit Friedeberg z věrné lásky." Chronogram má udávat rok 1777. Podnět k postavení těchto tří soch není znám.

V roce 1800 píše dějepisec páter Reginald Kneisel (+1826 ve Vídni) pocházející z Dolní Lipové ve svém díle "Topographie" : Friedeberg je vzdálen tři a čtvrt míle od města a poštovního úřadu ve Zlatých Horách a leží na cestě z Jeseníku na Jánský Vrch. Má 118 domovních čísel a 714 obyvatel.Od roku 1358 patří vratislavskému biskupství. Říká se, že tato obec již v dávnějších dobách byla městem s městskými právy, která před staletími opět ztratila. Sám však toho mínění nejsem, ale castrum (pevný zámek) jsem zde našel. Samotný představený obce měl jen titul dědičného rychtáře, až konečně v roce 1793 po opakovaných žádostech obdržela obec městská práva se čtyřmi trhy. Tím si městečko velmi pomohlo a v této době byly mnohé domy zcela nově vybudovány a jiné půvabně upraveny. Že se tato obec bránila Švédům vidíme z vybudovaných nebo obnovených šancích. Důkazem střetů jsou švédské podkovy, které lze dodnes v okolí nalézt. Zámek s věží patří k nejstarším stavbámv zemi. Již dlouhý čas se nachází v tomto zámku vrchnostenský pivovar. Věž se od zbývající části značně odlišuje. Odspodu až zcela nahoru je kulatá a o stejném průměru. Říká se, že výška se rovná obvodu věže. Nahoře roste několik zelených bříz a lip. Obživou obyvatel je zemědělství, chov dobytka a několik jiných živností, z toho čtyři dědičné palírny, čtyři výčepy vína a několik cechů, které obdržely svá privilegia od vratislavských biskupů, a to tkalci a obuvníci od roku 1667, cech krejčí 1668,podkováři, stolaři a koláři od roku 1684.

Anton Peter uvádí ve svých " hradech a zámcích" následující : V širokém údolí, jeden a čtvrt míle jihozápadně od Vidnavy, na úpatí hor na cestě z Jeseníku na Jánský Vrch, na soutoku Stříbrného potoka a Vidnávky leží milé městečko Friedeberg. Na vyvýšenině na konci městečka se zvedá na troskách bývalého starého rytířského hradu místní kostel a nad městem se týčí Boží hora jejíž vrchol pokrytý žulovými skalami je korunován poutním kostelíkem. Výhled je odtud překrásný. Slezské nížiny ohraničené pohořím s početnými vesnicemi a dvory tvoří harmonický celek. Zvlášť romantický je pohled na zámek Jánský Vrch a historicky proslavenou soutěsku, kterou se v 13. století prodrali divoké hordy Mongolů do úrodných niv.

O jmenované Boží hoře vypráví lid mnohé pověsti. Jednou prý pracovali v lese dva dřevorubci. Jeden z nich si vyhloubil v zemi důlek, aby měl pevnější oporu při práci. Na jeho dně uviděl kámen zvláštní kámen, který měl tvar kapra. Hned ho ukázal svému společníkovi a ten se také nálezu velmi podivoval. Rozhodl se tedy vzít podivuhodný nález domů a hodil ho proto na svou kazajku ležící poblíž. Netrefil se však přesně a tak kámen spadl vedle kazajky na holou zem. Po práci ho však se svým společníkem marně hledali. Kámen zmizel, přestože v okolí nebylo ani človíčka. Odnesli ho skřítci, což by se nestalo, kdyby ležel na kazajce. Podle víry zdejších lidí nemají skřítci a lesní duchové moc nad věcmi, které leží na cizím majetku.

Zmíněná věž kostela je pozůstatkem pevnosti stejného jména jako městečko. Byla obklopena valy a opatřena mosty. Vzhled kostela se svou bělošedou věží připomíná dny středověku. Nejstarší dějiny městečka a hradu jsou zahaleny tmou minulosti. První potvrzená zpráva kterou máme je ta, že vratislavský biskup Prezslaw von Pogarell dle listiny 26. června 1358 se souhlasem své kapituly odstoupil město Militsch s částí území u polských hranic Konrádu I. von Oels za kupní cenu 1 500 marek pražských grošů.Tuto získanou sumu zvýšil o 1 600 marek, aby odkoupil hrad Fredeberg ležící v niském knížectví od bratrů Heinricha a Wenzela Haugwitzových, kteří zneklidňovali obyvatele a škodili biskupským statkům svými loupežnými přepady . Aby zabránil zlořádu získal koupí všechny pozemky se všemi právy, ctnostmi, pravomocemi, svobodami, nádherami, požitky, doly, vazaly,horami a kopci, údolími, vodami, poli, křovinami, lesy, mlýny, loukami, právem lovu, pastvinami, rybařením, vodními toky, s městem ( oppido) a domy u a na hradě a s příslušnými dvory a vesnicemi : Schwammelwitz, Mösen, Hermsdorf, Setzdorf (Vápenná), Wilmsdorf, Krautenwalde (Travná), Markersdorf, Domsdorf a hradu patřícímu poplužnímu dvoru Streckenheim, mlýny ve vsi Krosse (Kraš), s potahovými službami a rybařením ve Vidnávce. Tyto vsi a dvory, které mohou být při prodeji osídlené nebo pusté budou v čestné koupi s řádnými tituly předány biskupovi se stejnými právy a tituly, které používali prodávající, s vrchními i nižšími soudy, důchody, vybíráním daní, výtěžky, výnosy, majetkem a příslušenstvím a dalším o jakémkoliv jméně.

Na získaný hrad jmenovali biskupové podle dostupných pramenů zprvu purkrabího a později byl propůjčován jako léno nebo byl dáván do zástavy. V roce 1374 byl purkrabím na Friedebergu Konrad von Borsnicz, kterému 2.října tohoto roku prodal Gunczil von Borsnicz s příbuznými vesnici Koppitz a dvůr Seczkowicz v distriktu Grottkau za 1 025 marek se stejnými právy, která měli sami.

Jméno jiného purkrabího je zaznamenáno 6. března 1384. Je to "Habardus de Kienicz burggrafius nosti castri Fredeberg", který se vyskytuje jako svědek v listině biskupa Wenzela a v další listině stejného biskupa datované v Nise 29. srpna 1382 je jmenován jako " armigeris nostris fidelibus quotidianis commensalibus".

V 15.století obdrželi hrad jako zástavu nebo léno von Meynholtové a von Chotubynsczští. Biskupové Konrad , kníže Slezska - Oels (1418 - 1447) a Peter Nowak (1447 - 1456) propachtovali k užitku a prospěchu církve ves Bösdorf u Nisy v pruském Slezsku a hrad Friedeberg s příslušnými vesnicemi a dvory za 1100 marek dobrých českých grošů podle polského způsobu a dle dochovaných listin se prvním vlastníkem za uvedených biskupů stal Nikolaus von Meynholt . Podle další dochované listiny datované 20. listopadu 1460 předává Nikolaus von Meznholt hrad Friedeberg s příslušnými vesnicemi biskupství výměnou za hrad Kaltenštejn se všemi mu náležejícími vesnicemi a dvory.

Ještě za biskupa Konráda vznikl spor mezi Meynholtem na Friedebergu a Hansem Pogarellem z Wirbin o různé držby. Listina z Nisy datovaná 28. února 1446 uvádí , že obě strany prosí biskupa o rozsouzení a dávají mu plnou moc k vyslechnutí a vyřešení sporu dle práva mezi "Mikulaschem von Menholt off Fredeberg", jeho ženě Heleně a všemi jejich pomocníky a zvláště ženě Hartila Tunkilse na jedné straně a Hanse Pogarrgella z Wirbin, všemi jeho pomocníky, jeho ženě Anně , dceři jmenovaného Mikulasche, na druhé straně. Po vyslechnutí obou stran a po poradě s církevními a světskými rádci rozhodl biskup takto : Všechny rozbroje mezi oběma rodinami a jejich přívrženci mají navždy ustat a nikdo nebude dodatečně nic druhému činit. Hans Pogarell má paní Helenu propustit ze svého vězení, všichni zajatí jsou od této chvíle volní a všechna přijatá ujednání vztahující se na obyvatelstvo pozbývají platnost. Dále prohlašuje biskup všechna dosavadní ujednání mezi oběma rodinami za zrušená,aby každý mohl svobodně nakládat se svým majetkem bez poškození práv církve. Friedebergští nemají žádná práva na majetek Pogarella a náleží jim pouze podíl z "nového rybníka", který vybudoval Mikulasch.Výše uvedení slíbili vše dodržet před biskupem, kapitulí a městem Nisa. Porušení smlouvy by bylo trestáno pokutou 400 marek. Paní Agnes Hartil slíbila prostřednictvím Friedricha Stoze z Rewenhause dodržet rozsudek, který rozhodne mezi ní a Pogarellem. Biskup zprostil obvinění Pogarella z krádeže peněz a nářadí Agnes Hartilové .

Podle listiny z 12. června 1454 předal Mikulasch Meyholt svému synovi rytíři Hynko Meyholtovi všechna zboží, která měl na území církve a 20. srpna téhož roku je přenechává Hynko před dvorním soudcem v Otmuchově opět svému otci. Dle listiny ze 7. února 1462 prohlašuje "Mikulasch Meynholt auf Fredeburg" před biskupem Petrusem z Vratislavi všechna svá dřívější přenechání práv a držby na svého syna za neplatná a prohlašuje, že po své smrti přenechává všechna svá zboží své ženě Heleně a po její smrti svému synovi a dceři Anně. Je-li v listině z roku 1462 Nikolaus Meynholt jmenován "auf Fredeburg" mohl by se tento protimluv se zmíněným výměnným kontraktem z roku 1460 možná vysvětlit tím, že Meynholt vyklidil "Fredeburg" s tichým souhlasem biskupa a kapituly až po roce 1462. Že se to stalo brzo po roce 1466 vyplývá z listiny sepsané 16. února na Fredeburgu, ve které slibují Hans a Nickel Chotubynsczští, synové Nickela Chotubynsczkého, který obdržel hrad od biskupa Josta ( Jodocus von Rosenberg, který zemřel roku 1467),že budou plnit stejné povinnosti jako otec. Tento slib věrnosti byl sepsán předběžně a během měsíční lhůty měla být sepsána listina pro biskupa Rudolfa (1468 - 1486) a kapitulu.

V průběhu času hrad velmi utrpěl válkami. Byl již blízko zkáze když ho nechal opravit biskup Anton Gerstmann. Za třicetileté války poskytl hrad ochranu městu i okolí. Osudným mu však byl zničující požár , který zpustošil dne 8. května 1657 skoro celé městečko tak, že mu bylo prominuty daně na následující dva roky. Také hrad byl při požáru těžce poškozen a od té doby pustl stále více. V roce 1703 vznikl plán zřídit ze staré pevnosti káznici. Ve zprávě biskupského generálního vikáře Antona Reitlingera z 2.května 1704 biskupovi je pod osnovou pamětního spisu z 2.října 1703 uvedeno, že již blahé paměti biskupský administrátor Karl Neander navrhl tuto přestavbu. "Taková opatření",vysvětluje Reitlinger, "jsou nutná. Ačkoliv hrad v tomto čase není v takovém stavu, aby poskytl dostatek místností, s úpravou stavby by nevznikly potíže, protože je zde dostatek dřeva a kamene. Vápenka je vzdálená pouze půl hodiny a pila jenom čtvrt hodiny." Od zřízení nápravného zařízení však bylo ustoupeno a starý rytířský hrad byl přestavěn na pivovar. Roku 1805 byl hrad s hradními pozemky darován biskupem von Hohenlohe městu pro stavbu kostela. V roce 1810 byla přístavba kostelní lodě na starou hradní věž ukončena a bývalé obydlí pivovarníků bylo přestavěno na faru. Hradní zřícenina s malou jedlí nad cimbuřím bělošedé věže byla přijata jako znak města, které již roku 1358 bylo písemně označeno jako "oppidum" ( město), ale plná práva a titul města obdrželo až roku 1793.

O poměrech v městě samém se z dřívějších dob zachovalo jen málo zpráv. Dle listiny z 19. září 1377 prodali polovinu dědičného fojtství se vším příslušenstvím krejčí Stephan se svou ženou Agnes a Philipp s ženou Margarethou z Friedebergu Christině Phirskynně de Fredeburg,jejímu zeti Nikolausovi Kikilovi a její dceři Katharině ze pět marek grošů. Nemnoho let později (1380) prodala Christina Phirskynna s právoplatným souhlasem nepřítomné dcery a ostatních dědiců fojtství ve Friedebergu s třetím denárem z vyneseného rozsudku, ostatním příslušenstvím, požitky a příjmy všeho druhu a všemi právy, které tatáž sama měla Henselinovi Tziperovi za 13 marek do dědičného vlastnictví. O zániku hradu si lid vypráví tuto pověst.

Rytíř Kuno, purkrabí na Friedebergu, měl jedinou dceru Wandu. Jeho starší syn zahynul při rvačce a brzo nato ho osud připravil i o ženu a mladšího syna.Jednoho dne přišel syn jeho přítele Konráda z Kaltenštejna , který se jmenoval také Konrád, v doprovodu nejstaršího zbrojnoše se smutnou zprávou , že jeho otec zemřel. Na smrtelné posteli vyslovil jeho otec přání, aby jeho osvědčený přítel Kuno byl druhým otcem jeho synovi Konrádovi. Kuno se malého Konráda láskyplně ujal a zajistil mu výuku čtení a psaní. Starý zbrojnoš ho seznámil s používáním zbraní. Volný čas trávil s Wandou. Z přátelství vzniklo postupně oboustranná něžná náklonnost. Tu náhle zemřel Wandin otec a jeden vzdálený příbuzný se stal jejím poručníkem a přistěhoval se na hrad. Měl ošklivého syna, který měl ještě ošklivější duši. Když tento uviděl krásnou Wandu rozpálila ho tak prudká vášeň k ní, že oznámil svému otci, že musí být jeho za každou cenu. To se hodilo do plánu jeho otce. Tento chtěl zjistit smýšlení Wandy o svém synovi a nakonec se zeptal, zda by se chtěla stát jeho ženou. Když odvětila, že ruku a srdce již slíbila Konrádovi, nechal Konráda záludně uvrhnout do tmavého hradního vězení. Wandě řekl, že Konrád byl při lovu roztrhán medvědem. Wanda tak ztratila naději na jeho návrat a poddala se neustálému naléhání a svolila konečně k nešťastnému sňatku. Po čase náhodou uslyšel starý zbrojnoš z hradního vězení zpěv písně. Se zděšením poznal hlas svého pána, kterého i on považoval za mrtvého. Začal sledovat hlídače věže a zjistil, že pravidelně nosí do vězení jídlo. Musel tedy mít i klíče od vězení. S velkou námahou a za pomocí peněz se starému zbrojnošovi podařilo Konráda dostat z vězení. Konrád se ukryl u jednoho sedláka , kterému v dřívějších časech pomohl. Když se obyvatelé městečka dozvěděli o tomto ostudném činu, vyrazili na hrad a vynutili si vstup. Když hradní pán uviděl shromážděné měšťany začal se obávat nejhoršího. Zmocnil se Wandy a utekl na balkon, který vzápětí zapálil. Ta však zvolila raději smrt dobrovolným skokem do hlubiny než smrt ohněm. Její pád však zmírnily šaty a Wanda hrůzný pád přežila. Hradní pán a jeho syn zahynuli v žáru požáru. Hrad shořel do základů a pouze hradní věž zůstala stát. Wanda a Konrád žili pak ještě mnoho šťastných let spolu na Kaltenštejně.

Městská a trhová privilégia

Změněné politické poměry přivedly představitele obce k rozhodnutí znovu požádat o udělení titulu města a trhových práv zvlášť z toho důvodu, že se nezachovaly žádné listiny o založení obce a o udělení privilegií. Nástupem císaře Leopolda II. na trůn v roce 1790 nastala vhodná chvíle k podání žádosti a představitelé obce se v prvé řadě obrátili na biskupa Schaffgotsche jako vlastníka panství o svolení obrátit se s prosbou na císaře. Biskup přislíbil žádost podpořit svou přímluvou. V odpovědi biskupa obci je také zmíněno městské privilegium udělené Friedebergu vratislavským biskupem F. L. Pfalzgrafem bei Rhein (1683 – 1732). Když obec obdržela souhlas biskupa a byla jista jeho podporou zajistil dědičný rychtář Ignác Thoma z Friedebergu vše potřebné.

Po sotva dvouleté vládě císař Leopold zemřel a 1. března 1792 nastoupil na trůn císař František II. Mezi dvorními úředníky monarchy byl i rodák z našeho kraje, c.-k. dvorní agent Franz Karger, který se chvályhodným způsobem ujal této záležitosti a řadou dopisů informoval rychtáře Thomu o stavu jednání. 29. prosince 1792 sděluje, že k rozhodnutí dojde za čtvrt roku, protože žádosti o udělení privilegií jsou mocnáři předkládány jednou za půl roku. Úprava jarmarečních bud se má přenechat vrchnosti a měl by být vyměřen vyšší poplatek za zřízení. 12. ledna 1793 sděluje Karger, že Jeho Veličenstvo žádost Friedebergu schválilo.Náklady jsou následující : za prohlášení Friedebergu městem 100 fl. , za povolení ročních trhů 100 fl. , poplatek za vyhotovení 16 fl. , razítko 1 fl. , poštovné 52 kr. , celkem 217 fl. a 52 kr. Karger vyslovil též názor o neopodstatněnosti poplatku za prohlášení Friedebergu městem, protože se o žádné nové povýšení obce na město nejedná. O udělení městských práv a přiznání dalších výsad byla obec vyrozuměna přípisem opavského krajského úřadu z 27. ledna a 30. března 1793.

Listina privilegia má následující text :

" My, František II. , z boží milosti zvolený římský císař, na všechny časy rozmnožitel Říše, král německý, maďarský, český a dalmácký, chorvátský atd., dáváme na vědomí veřejně tímto listem všem, že nás obec Friedeberg v našem vévodství slezském oddaně prosila. My jí ráčíme udělit královskou milost a nejenom toto prastaré jmenování Friedebergu městem milostivě znovu propůjčiti, ale k tomu ještě čtyři roční trhy. První o masopustním pondělí , druhý o velikonočním úterý, třetí na den navštívení Panny Marie a čtvrtý v pondělí po svátku svaté Hedviky. Nyní jsme poníženou prosbu obce Frideberg milostivě posoudili, a protože jsme také od našeho moravsko-slezského úřadu o tom získali ty nejlepší zprávy, že obec Friedeberg již v dřívějších časech byla městem a také tak jmenovaná, její obyvatelé si obživu získávali měšťanským způsobem a požívali výsad měšťanů, rovněž s řádnými cechy a od pradávných časů používá městský znak, na kterém se nachází nápis "Město Friedeberg", konečně že proti čtyřem ročním trhům nemají okolní obce námitky, nevzniká jim tím žádná újma , naopak obchod a obrat zvyšují a jmenované obci Friedeberg tím bude poněkud pomoženo, tak jsme poníženou prosbu obce Friedeberg s císařsko-královskou milostí schválili a s rozvážnou myslí, dobrotivě a v nejlepším vědomí obci Friedeberg pradávné pojmenování město Frideberg milostivě potvrdili, jakož i uvedené 4 roční trhy v určených dnech s výslovnou výhradou shovívavě propůjčujeme tak, že 3. roční trh , připadne-li den navštívení Panny Marie a neděli , bude konán následující pracovní den. Činím tak také vědomě v tomto dopisu jako český král a nejvyšší vévoda Slezska, že vícekrát jmenovaná obec od nynějška a nadále bude nazývaná městem Friedeberg a každým tak uznávána včetně všech svobod, práv a spravedlností a tyto bude včetně všeho, co městečku z práv a zvyků náleží klidně a bez překážek využívat. Povolujeme také milostivě obci Friedeberg používání starého znaku s nápisem "Město Friedeberg" a výše jmenované roční trhy od nynějška na všechny časy.Vše uvedené však beze škod a újmy na právech knížecí vrchnosti. A přikazujeme tímto všem a každé naší vrchnosti, obyvatelům a poddaným, jakéhokoliv stavu,hodnosti,úřadu by byli, kteří jsou v našem knížectví Slezsku, zvláště v našem moravsko-slezském zemském guberniu tímto milostivě, že jmenovaná obec Friedeberg byla uznána městem a toto i obyvatele města Friedeberg je nutné dnešním dnem takto uznávat a titulovat a při všech městských právech, zvycích a svobodách a také při propůjčených čtyřech ročních trzích jim ponechat klid a nepřekážet, neurážet, jiné k tomu nenaváděti, ale spíše je chránit a vyhnout se tak našemu přísnému trestu a nemilosti. To myslíme vážně. K potvrzení byl tento dopis opatřen velkou císařsko-královskou pečetí. Vyhotoveno v našem sídelním městě Vídni třináctého dne měsíce února tisíc sedm set devadesát tři, v prvním roce vlády.

Franz m.p.

Heinrich hrabě Gollenheim m. p.

Friedeberg tak byl udělením privilegia od roku 1793 nesporným vlastníkem titulu města a udělením čtyř ročních trhů se dostal na úroveň ostatních měst. To mu se zřetelem na jeho výhodnou polohu dávalo vyhlídku na prospěch. Dědičný rychtář Thoma se vysoce zasloužil o tyto vymoženosti a byl tak zaslouženě prvním představitelem městečka.

O poměrech placení daní a dávek v prvních letech po obnovení městských práv se dozvídáme z protokolu představenstva obce ze dne 15.6.1806, kterým bylo upraveno placení různých sporných poplatků a vykonávání práce pro obec.Byly stanoveny následující poplatky :

Zemské knížecí daně platí pouze vlastníci rustikálních pozemků a ti, kteří jsou jmenovitě uvedeni v seznamu Steuer-Rektifikatorio . Tyto strany plní také zemské dodávky proporčně podle výše daně.
Zbývající část obyvatel platí měsíčně :

vlastníci domu …………………………….9 kr.
vlastníci půlky domu …………………….1½ kr.
vlastníci ¼ domu a ti, kteří nemohou být zcela zařazeni do třídy chudých …………………………………….1 kr.

Z těchto dávek bude zřízen zvláštní obecní fond, z kterého budou hrazeny zálohově spěšné platby.

Farské poplatky činí čtvrtletně :

každý celý dům ……………………………2 kr.
vlastníci půlky domu ………………………1 kr.
vlastníci ¼ domu ………………………….¾ kr.

Groš na sv.Jiřího a sv.Michala pro učitele za rok činí :
- za každý celý dům ročně 4 kr. a na varhany 2 kr.
- vlastníci půlky domu 2 kr. eventuálně 1 kr.
Muzikantský groš bude placen z výtěžku.
Domy číslo popisné 102, 104 a 105 dávají učiteli místo peněz chléb "in natura".
Der Fleischkreuzer bude placen jako dosud.
Poplatek za pastvu budou platit ti, kteří vyhání dobytek na pastvu. Poplatek za hlídače se platí celoročně takto :

celý dům ……………………………3 kr.
poloviční dům ……………………1½kr.
čtvrtinový dům ……………………¾kr.

Poplatky za brance a konskripce budou placeny takto :
Majitel půldomku platí o ¼ méně jako majitel celého domu, majitel čtvrtiny domu platí o ¼ méně jako majitel poloviny domu.
Poplatky za komíny jako dříve. Každý platí za jedno vymetení 5 kr. místo 6 kr. a Georg Nitsche 4 kr. místo 5 kr.
Opravy cest jsou společnou záležitostí a veškeré náklady hradí všichni.
Určuje se spravedlivý poměr v poskytování povozů a potahů majitelů usedlostí, kteří vlastní zdanitelné nemovitosti. Majitelé, kteří nyní nesou náklady na potahy sami budou ve válečných časech osvobozeni od všech služeb a opevňovacích prací.

Protokol sepsal představený obce Heinrich Ertel a radní Gottfried Sperner a Josef Friedrich.

Výnos z tržních poplatků za jarmareční stánky připadal původně těm měšťanům, kteří nesli náklady na udělení městských práv. Z této příčiny, jakož i z různých právních důvodů, které chtěla vrchnost a případně úřad zachovat, docházelo v průběhu let k neshodám, které vyvolaly zásah vrchnosti a vyústily v nevyhnutelný právní spor. Proto zveřejnili v červnu 1 839 majitelé domů neoprávněných pobírat poplatky z jarmarečních bud dobrovolně a ne pod nátlakem prohlášení, že právo trhu je ve svém důsledku dobrodiním pro všechny obyvatele města, ale požiky z poplatků za trhové boudy nepřísluší celé obci, ale je majetkem těch měšťanských domů, které nesly náklady k znovunabytí městských práv, ročních trhů, bud atd. Od roku 1796 pobíraly výnosy z poplatků uvedené domy a cechy.

Ze strany politické vrchnosti byly tyto poplatky a výnosy reklamovány jako obecní vlastnictví. Aby bylo zabráněno právní při sjednotily se obě strany na tom, že se do té doby neoprávnění měšťané zřeknou nároků na uvedené poplatky pro sebe i své potomky a prohlásí tyto příjmy jako výhradní vlastnictví oprávněných měšťanů a cechů a tito se zavázali použít je k dobru městečka podle své vůle. Výslovně zde byla uvedena údržba kostela a obecních budov, krátce všech výdajů vznikajících z patronátních práv. Když se do této záležitosti opět vložil úřad byl jako zástupce občanů vyslán do Opavy Benedikt Erner s prosbou ponechat současnou dohodu v klidu a míru pro zachování svornosti.

Vyhlášení konstituce a zrušení roboty v roce 1848 odstranilo i ve Friedebergu rozličná privilegia a výsady. První volby do obecního zastupitelstva konané v roce 1850 byly prvním krokem k vývoji městečka na autonomním základě. Místa starostů postupně zastávali : 1850 Ferd. Mildner, Josef Erteil, majitel barvírny, Ernst Klein, soukromník (+1887 ve Skorošicích), Josef Hackenberg, poštmistr +1882, Theodor Grams, pachtýř Maierhofu, Josef Güntschel, zámečník +1911, Josef Sperlich, koželuh +1911, pan Josef Thanheiser 1903-1910 a od té doby kamenoprůmyslník pan Eduard Grimme.

Z příčiny nového politického uspořádání bylo Slezsko rozděleno na okresní hejtmanství a ta opět na soudní okresy. Naše okresní hejtmanství ve Frývaldově obdrželo čtyři soudní okresy a Friedeberg usiloval o jmenování sídlem jednoho z nich vzhledem ke své poloze. Námaha však byla zbytečná, protože majetnější Vidnava si postavením soudní budovy z vlastních prostředků s úspěchem zajistila přednost. Město však tuto záležitost nespustilo ze zřetele a během let prosadilo, že mimo Vidnavu byly pravidelné úřední dny soudu i ve Friedebergu. První soudní zasedání se konalo 19. října 1905. Tyto úřední dny pro Friedeberg a okolní obce byly první a třetí čtvrtek každého měsíce a konaly se ve staré škole na náměstí u kostela

Zdroj: sweb.cz/heide (6.8.2007)

Předpokládá se, že na území Žulové existovala vesnice Sestrechovice (Sestreccovici) zmiňovaná v tzv. Liber fundationis vratislavských biskupů z doby kolem roku 1300, u které tehdy rytíř Jan z Wüstehube postavil hrad Frýdberk (Vridebergk). Rytíři Wüstehubové ovládali v té době značnou část česko-moravsko-slezského pomezí a patřili k obávaným plenitelům okolních majetků, zejména církevních. Někdy před rokem 1340 získali hrad Haugvicové, rovněž obávaní plenitelé, od nichž jej nakonec roku 1358 koupil vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé. Tehdy k hradu patřilo rozsáhlé panství, ke kterému patřily Skorošice, Tomíkovice, Heřmanice, Travná, Vilémovice (patrně dnešní Nové Vilémovice, ale možná též Staré Vilémovice, Alt-Wilmsdorf, nyní Wilamowa), Schwammelwitz (dnes Trzeboszowice), Mösen (dnes Meszno), Kaindorf (dnes Kijów) a Markersdorf (dnes Łączki). Střediskem biskupského panství zůstala Žulová až do konce patrimoniální správy roku 1850.

Vesnice Sestrechovice se již ale nepřipomíná - jen roku 1358 svobodný dvůr Strakkenhain, snad její nástupce. Osada u hradu se nazývala po něm Frýdberk a roku 1358 se uvádí jako městečko (oppidum), i když jeho hospodářský význam zůstával omezený. Roku 1377 je ve Frýdberku poprvé zmiňováno dědičné fojtství, s poměrně malým majetkem i rozsahem práv. O tom, zda byly hrad a městečko přímo poškozeny za husitských válek, nejsou přímé zprávy. V každém případě se však vojenské konflikty 15. století a doba zástavy hradu a panství (1449-1534) nepříznivě odrazily na prosperitě městečka. Přesto se zde v 15. století zmiňují dvě sklárny a těžba stříbra. Až druhá polovina 16. století znamenala nový rozvoj Jesenicka - byly obnovovány zaniklé vsi a zakládány nové osady a panské dvory (u Žulové vznikl nový tzv. Dolní dvůr roku 1594) a biskup Martin Gerstmann provedl rovněž renesanční rekonstrukci hradu.

Rozvoj městečka byl však zastaven třicetiletou válkou. Hrad byl dobyt a pobořen švédským a polským vojskem roku 1639, městečko poničeno zejména v dalším tažení Švédů roku 1642. Hradní budovy sloužily dosud jako správní středisko biskupského panství, obranný význam však ztratily a od počátku 18. století byly využity jako panský pivovar.

Žulová se zatím po ničivém požáru roku 1657 vzpamatovala, podhradí se postupně rozšiřovalo o řemeslnické dílny i dvory a městečko začalo usilovat o přiznání městských výsad. Působily zde sice některé typicky městské instituce (jako již roku 1616 doložený střelecký spolek a od roku 1667 také několik řemeslnických cechů, z nichž prvním byl cech tkalců), hospodářsky však stála ve stínu okolních měst, nebyla příliš lidnatá a historických dokladů o dřívějším městském statutu se nedostávalo. S biskupskou podporou nakonec obci císař František II. "obnovil" údajně shořelá městská práva listinou ze dne 12. ledna 1793.

19. a počátek 20. století

Povýšení na město přimělo nově vzniklou samosprávu pracovat na jeho vnějším vzhledu: roku 1804 bylo upraveno náměstí a odstraněny z něj dvory a chlévy. Bylo ale také třeba zřídit další dvě instituce, které Žulové dosud chyběly: školu a farnost. Škola vznikla z biskupského nařízení roku 1801, roku 1900 měla dvě třídy. Místo pro stavbu kostela se hledalo delší dobu, až roku 1805 věnoval biskup městu bývalý hrad a budovy pivovaru byly v letech 1809-1810 přestavěny na kostel sv. Josefa. U něho byla roku 1813 založena místní duchovní správa, zprvu jen lokální kuracie, která byla roku 1870 povýšena na faru. Do té doby patřila Žulová k faře ve Skorošicích a ve městě žádný kostel nebyl, pouze mariánská poutní kaple na Boží hoře postavená v letech 1712-1713. Ta sice za Josefa II. (1784) unikla zrušení, ale uctívaný obraz Panny Marie musel být předán farnímu kostelu ve Skorošicích, kde roku 1833 podlehl požáru. Ani město neuniklo pohromám: povodni roku 1829, epidemii cholery roku 1832 a požáru roku 1843.

Po zrušení patrimoniální správy usilovala Žulová o to, stát se sídlem soudního okresu. Soudní okres však byl nakonec zřízen ve větší Vidnavě. Od roku 1905 se však v Žulové konala pravidelná zasedání vidnavského okresního soudu.

V 19. století se město Žulová stalo střediskem těžby a zpracování kamene, zejména žuly. První kamenické dílny - Schönova, Thienelova a Linkeho - existovaly od roku 1840. Hlavní průmyslová etapa rozvoje těžby pak začala v 70. a 80. letech 19. století. Roku 1878 založil v Žulové zdejší rodák Hermann Franke (1856-1920) firmu Hermann Franke-Prießnitz, která se stala největší kamenickou firmou na Jesenicku a zaměstnávala přes 500 dělníků v lomech a kamenických závodech v Žulové i okolních obcích. Toto Frankeho kamenictví, brusírna a leštírna měla k roku 1910 až 340 zaměstnanců a roku 1928 až 400 zaměstnanců. Od roku 1920 byl majitelem firmy A. Prießnitz. Po roce 1945 byla firma znárodněna. Další velkou firmou ve městě byl podnik Alberta Förstera (1832-1908), z jehož iniciativy byla v Žulové roku 1886 založena odborná škola pro zpracování kamene, která získala sobě i městu vynikající pověst. Sídlila nejdříve v prostorách věnovaných svým zakladatelem, až roku 1909 získala nové reprezentativní budovy. Dalším podnikem bylo od roku 1862 kamenictví J. Thanheisera, které mělo roku 1915 75 zaměstnanců. Od roku 1911 zde působilo kamenictví A. Brosig a spol., roku 1913 bylo založeno kamenictví Kamenoprůmysl Novák a Jašek, které mělo roku 1925 až 150 zaměstnanců. Dalšími firmami spojenými s kamenictvím byly fitmy J. Palouš, G. Binder, H. Kulka, G. Franke, Geissler a Srna, R. Seifert, R. Grimme. K roku 1868 se uvádí vápencový lom, později i lomy na mramor a žulu.[3]

Z dalších podniků zde byl před rokem 1848 pivovar T. Kreutner a později jen sladovna. Od roku 1909 zde byl lihovar, později i sodovkárna, mlýn, koželužství, bělírna a pily. Od roku 1908 byla ve městě městská spořitelna, byl zde i hotel, záložny a od roku 1900 konzum. K roku 1900 se uvádí hasičský spolek a později i zemědělský spolek, pěvecký a hudební spolek a katolický spolek.[3]

V letech 1878-1880 byla dosavadní dřevěná poutní kaple na Boží hoře nahrazena novostavbou novogotického kostela. Boží hora byla oblíbeným poutním místem často navštěvovaným vratislavskými biskupy i prominentními hosty (básník Josef von Eichendorff, saská královna Karola). Roku 1905 byla pro poutníky u kostela postavena (dnes zaniklá) chata "Jiřího dům", pojmenovaná podle kardinála Georga Koppa.

Pro hospodářství města mělo velký význam zavedení železničního spojení (trať Dolní Lipová-Bernartice 1886). V roce 1917 vybudovaná vlečka k lomům pod vrchem Vycpálek (něm. Haspelberg) a do Černé Vody měla původně vést dále do Velkých Kunětic a Písečné.

Po roce 1918

V meziválečném období bylo obyvatelstvo Žulové, jehož významnou součást tvořili dělníci, zprvu nakloněno především sociální demokracii, od Velké hospodářské krize se však nacionálně radikalizovalo. Postupně se v původně čistě německém městě vytvořila početná česká menšina (zhruba 10% obyvatel k roku 1930). V roce 1925 zde vznikla Ústřední prodejna Západoslezských žulových závodů. Městské muzeum se připomíná roku 1935. K témuž roku se uvádí městské lázně.[3] Celé Javornicko a Vidnavsko bylo obsazeno Freikorpsem již 22. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské dohody, a i v Žulové tehdy došlo ke srážkám se Stráží obrany státu. Samotná Žulová však zůstala pod kontrolou československého vojska až do obsazení německou armádou 6. října. Většina českých obyvatel z města odešla a byla zrušena i česká menšinová škola, založená roku 1926.

Za druhé světové války pracovali v žulovských závodech a kamenolomech váleční zajatci. Od začátku roku 1945 zažila Žulová vedle pochodů smrti též příliv uprchlíků z území obsazovaných sovětskými vojsky. Orgány NSDAP naléhaly na nejdříve na odpor za každou cenu (v Žulové byl organizován oddíl Volkssturmu, který však nikdy nebyl nasazen) a poté na evakuaci a ničení infrastruktury, čemuž však místní samospráva zabránila. Obsazení Žulové 8. května 1945 tedy proběhlo vcelku klidně. Připravovaná jednotka Werwolfu však byla zlikvidována.

Od června 1945 do konce roku 1946 bylo německé obyvatelstvo na základě Postupimské dohody postupně odsunuto. Po - relativně úspěšném - dosídlení města novými obyvateli došlo také ke změně názvu z dosavadního "Frýdberk" na uměle vytvořené české "Žulová", odkazujícímu na tradiční hlavní odvětví místního průmyslu. K tomuto kroku, konkrétně na Jesenicku velmi rozšířenému, došlo k 5. únoru 1948 (v té době získaly v okolí nové jméno vytvořené stejným způsobem též Vápenná, Písečná (okres Jeseník) a Uhelná).

V roce 1949 byl ze zabavených majetků vratislavského arcibiskupství vytvořen Státní statek Žulová, který byl o dva roky později sloučen se Státním statkem Javorník, v roce 1961 však opět osamostatněn. Roku 1949 byla rovněž obnovena zdejší kamenická škola, od roku 1951 učiliště.

V letech 1960 - 1989 docházelo v Žulové k výstavbě panelových bytovek a objektů tzv. „občanské vybavenosti“, což se ale neblaze promítlo zejména do vzhledu náměstí. K 1. ledna 1976 byly k Žulové v rámci integrace obcí připojeny Kobylá nad Vidnavkou a Skorošice. K jejich osamostatnění došlo k 23. listopadu 1990 (Skorošice) a 1. lednu 2001 (Kobylá). U Žulové však zůstaly Tomíkovice, původně přičleněné jako osada Skorošic.[4]

V červenci 1997 postihly také Žulovou povodně. O rok později byla ukončena výuka v kamenickém učilišti, čímž nastal konec 112-leté tradice. Její budovy nyní slouží jak výchovný ústav a od roku 2008 i střední škola pro mládež s poruchami chování a drogově závislé.

Dne 10. října 2006 byl obci vrácen status města.[5]

Žulová je členem Mikroregionu Žulovsko, svazku obcí vzniklého v roce 2003.[6] Město je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník[7], a od roku 1997 Euroregionu Praděd[8].

Cs.wikipedia.org (6.3.2014)

Aktualizace 6.3.2014