Vidnava

(Weidenau)

Osady: Vidnavské Fojtství, Nová Malá Kraš, Stachlovice

Kostel sv.Kateřiny A) B) C)

kostel pochází z 2. poloviny 13. století. Během útoku husitů byl roku 1482 vypálen. Z původní stavby se dochoval gotický portál v západní předsíni. Během přelomu 16. a 17. století byla postavena kaple sv. Hedviky, v níž je zachován polychromovaný náhrobní kámen fundátora vikáře A. Merkela. Další náhrobky jsou zazděny ve zdech kostela. Kostel znovu vyhořel roku 1713. Vysvědcení rekonstruovaného kostela se konalo až roku 1748. Současný vnější vzhled kostela pochází z roku 1883. Tehdy vznikla i věž. Dříve byl kostel obklopen hřbitovem. Budova vikářství vznikla roku 1842. V kostele malby Aloise Baucha.

 File:Kostel sv. Kateřiny (Vidnava), celkový pohled.JPG

 

Fara

http://www.navstivtejeseniky.cz/data/fotografie/181/6048_velke

 

Kostel sv.Františka A) B) C)

byl postaven jako gymnaziální kostel, který později sloužil i studentům teologického semináře a konviktu. Stavební práce byly zahájeny na jaře roku 1897. Stavbu kostela financovalo biskupství vratislavské (kardinál Jiří Kopp), ale finanční příspěvek zaslal i císař rakousko-uherský František Josef I. Tuto událost připomíná pamětní deska umístěná uvnitř kostela, která oslavuje 50 let mocnářovy vlády. Oltář je unikátním dílem místra sochaře Obetha. Sousoší Vidění sv. Františka má vysokou uměleckou hodnotu. Postavy Ježíše, sv. Františka a dvou andělů (cherubů) jsou vytesány z bílého mramoru. Sousoší zvýrazňuje zelené obložení stěny za oltářem, které je z nerostu zv. hadec.

postaven z důvodu potřeb sousedního gymnasia (dnes základní škola) roku 1898. Na výzdobě kostela se podílel významný sochař Josef Obeth. Tento vytvořil unikátní sousoší Vídění svatého Františka. Toto mistrovské dílo bylo dokončeno roku 1902.[15] Oltář od Josefa Obetha a Engelberta Kapse.

http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=2334&hash=fd25d88135a8b1ca475f9f717e1ccfa2 

 

Seminář A) B)

Vidnavský kněžský seminář a filosofickoteologické učiliště byl založen Vratislavským biskupem a kardinálem Jiřím Koppem v roce l899. Ve Vidnavě bylo gymnázium, ale protože denní dojíždění působilo mnohým studentům značné potíže, rozhodlo se město, že pro ně vystaví konvikt, jakýsi druh internátu. Se stavbou se začalo r.1899, ale protože se město dostalo do finančních potíží, stavba brzy ustala. Pozemek s rozestavěnou budovou zakoupil Kopp pro učiliště. Připojil další křídlo budovy, která byla ukončena r.1902. Učilišti byl přiznán charakter vysoké školy se čtyřletou učební dobou. Reprezentantem učiliště byl ředitel, jehož jmenoval vratislavský arcibiskup. Jediným Čechem po celou dobu trvání učiliště byl mezi profesory František Onderek. Profesoři pracovali vědecky a jejich díla vycházela nejčastěji ve vlastním sborníku Wiedenauer Studien. V semináři bylo několik knihoven, z nichž odborná obsahovala 20 000 svazků. Z řad posluchačů vyšel jeden biskup - Jiří Stroba, biskup z Poznaně.

V listopadu roku 1939 přišlo prvních šedesát zajatců polské národnosti do kaolínových dolů ve Vidnavě. V roce 1940 byli vystřídání francouzskými zajatci. Koncem září 1940 již bylo francouzů ve Vidnavě na 600 důstojníků a 100 obyčejných vojáků. Místem uvěznění se pro zajatce stal právě bývalý theologický seminář. Později přibyli i angličtí zajatci. Celkový počet vězňů se blížil k číslu 800. Průměrně se v táboře pohybovalo 500 osob.

Někdy v letech 1943 zde byl zřízen i lazaret: Doposud se podařilo najít 9 sovětských zajatců, kteří zemřeli v lazaretu a jsou pochováni na místním hřbitově.

 - Fatigov Biroget (Tat.)      (1918 - 4. 12. 1944)  v 8:00 hod  -  poch. 6. 12. 1944

 - Rezvatov Leonid (Rus.)    (15. 1. 1918 - 23. 11. 1944) v 11:30 hod  -  poch. 24. 11. 1944

 - Krasnikov Andrej pokr. (Rus.)   (27. 10. 1913 - 9. 1. 1945) - poch. ?

 - Kasimov Gaif (Azer.)        (1919 - 3. 10. 1944) - poch. 5. 10. 1944

 - Kendžaev Nigmat (Turk.)  (5. 5. 1923 - 27. 9. 1944) - poch. 28. 9. 1944

 - Basirašvili Roman (Gruz.)   (7.1903 - 18. 9. 1944) - poch. 19. 9. 1944

 - Azarjan Aleksandr (Arm.)   (1904 - 3. 11. 1944) - poch. 4. 11. 1944

 - Dulepov Bulikij (Turk.)        (7. 1. 1922 - 9. 11. 1944) - poch. 10. 11. 1944

 - Mamčin Lev (Ukr.)              (21. 9. 1921 - 8. 12. 1944) - poch. 11. 12. 1944

 Začátkem roku 1945 vyhloubilo 9 anglických zajatců podkop a uprchli. U Kobylé však byli dopadeni a 4 z nich zastřeleni.

Po první světové válce považovali někteří činitelé ústav za německou instituci a ministerstvo školství rozhodlo v r.1921 o jeho zrušení. Záležitost přišla k soudu a dopadla pro ústav příznivě. Názory na zrušení opět ožily ve třicátých letech.

Za 2. světové války studovali nejprve na ústavu bohoslovci z Olomouce. Po uzavření českých vysokých škol bylo v r.1940 vedení semináře oznámeno, že celá budova bude předána německé armádě. Učiliště nalezlo útulek v klášteře Boromejek. Původní budova sloužila do r.1942 jako zajatecký tábor pro důstojníky, pak zde byl zřízen lazaret a lékárna . V r.1944 vypukl v budově požár. Se začátkem r.1945 nastaly poslední dny učiliště. Dne 19.3.1945 byla výuka přerušena a už nikdy nebyla obnovena. V květnu obdrželi bohoslovci příkaz od dr.Oderka, aby nastoupil na bohoslovecké učiliště do Olomouce.

Budovu poničenou válkou dlouho neopravovanou, používala po válce družstvo Jednota z Jeseníku pro sklad obilí. V r.1949 byla pronajata školícímu středisku ČSD v Olomouci. Knihovny byly odvezeny do Těšína a Olomouce, budovu převzala v r.1950 vojenská správa a adaptovala ji na zotavovnu.

Po válce byli němečtí občané odsunuti. Mezi ně patřili i profesoři semináře Harbich ( historik), Kirchner ( patřil k neoblíbenějším, přednášel teologii, sociologii, pedagogiku), Kleineidam ( filosof, dobrý psycholog), Otto ( Nový zákon, řečtina, dějiny umění, hernemeutika). Byli odsunuti 3.10.1946.S nimi odešly i sestry sv.Karla Boromejského.

Vysokoškolský kněžský seminář ve Vidnavě vychoval za dobu své existence asi 370 kněží. Byť byl obehnán od r.1904 vysokou zdí stal se součástí města, žel také už jenom bývalou.... Od 50. let zde ministerstvo obrany zřizuje Vojenskou dětskou ozdravovnu Vidnava, která sloužila dětem z celé ČR k ozdravným pobytům až do roku 1997. Poté zůstala budova opuštěná. Stát celý komplex od církve (pův. vlastníka) odkoupil a plánuje zřídit zde vězeňský ústav.

 

 

Kaple  A)

Semináře

http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=137&hash=d0ef376181f0036a504266d4c6928319

 

Klášter Milosrdných sester sv. Karla Boromejského A) B)

nyní   Výchovný ústav mládeže  Vidnava. Historie  klášterních budov č.p. 107 a č.p. 251 ve Vidnavě souvisí s působením Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v naší obci. Počátky kláštera spadají do roku 1868, kdy tehdejší vidnavský farář P. Wache chtěl pomoci chudým farníkům, kteří byli ponejvíce dělníky a nádeníky. Pan farář poznal působení sester Kongregace v Nyse a rozhodl se povolat tyto sestry do Vidnavy, aby pomáhaly místním chudým. V Nyse působila Kongregace od roku 1848, kdy tam přišly řádové sestry z Prahy.

Z vlastních prostředků zakoupil pan farář pozemek, velikou zahradu (dnes nabí-zenou k prodeji) a dům č.p.107, který měl 7 velikých pokojů. Vše dal svým nákladem opravit a požádal generální představenou v Nyse o příchod sester, současně si vyžádal arcibiskupský souhlas, takže v říjnu 1868 se mohly sestry nastěhovat a na svátek svého patrona Karla Boromejského otevřít dívčí školu. Počet žákyň byl 90. Přestože většina žáků byla nemajetná a tudíž byla vyučována zdarma, škola vzkvétala a počet žákyň se zvyšoval. Postupně byla vybudována škola obecná, měšťanská a v 1. roce první světové války byla dokončena stavba penzionátu. Rozmach vidnavského kláštera finančně podporovali vratislavští arcibiskupové.

Za první republiky škola dále prosperovala. Největšího rozkvětu dosáhl ústav zřízením Odborné školy pro ženská povolání v roce 1929. Německá okupace však znamenala konec pro školu i penzionát. V r. 1940 byla zabrána budova arcibiskupského kněžského semináře ( bývalé VDO) pro vojenské účely a tehdejší ředitel semináře najal obě budovy kláštera pro své bohoslovce. Sestry jim vedly domácnost a hospodářství. Někteří studenti teologie však také museli nastoupit vojenskou službu, ústav se pomalu vyprazdňoval, nakonec zůstali jen profesoři a sestry  a to až do r. 1946. Ukončení 2. světové války přineslo mnoho změn, které zasáhly i vidnavský klášter.

Provincionální představená z Města Albrechtic, pod kterou spadal vidnavský klášter,

hledala možnost využití prázdných budov a od ZNV v Ostravě získala povolení ke zřízení ústavu pro mentálně postižené děti. Tak vznikl od  21. 12. 1946  Slezský domov sv. Karla Boromejského pro slabomyslné děti. Do ústavu byly přeloženy sestry z Frývaldova, kde byl zrušen městský starobinec po odsunu starých německých obyvatel.

Od roku 1950 byly do kláštera koncentrovány řádové sestry i z jiných Kongregací a ze  zrušených klášterů. 

 Děti ze Slezského domova‘‘ byly přemístěny do Opavy a Vidnava se stala  charitním domovem pro sestry důchodkyně Kongregace sv. Karla Boromejského.

Sester důchodkyň přibývalo a nemohly se vejít do bývalého kláštera. Proto se část sester v r. 1962 nastěhovala do budovy bývalého soudu na náměstí.

 Mezitím však byla ve Vidnavě založena 15. 7. 1956  Učňovská škola místního hospodářství, která byla umístěna do budov č.p. 64 a 68 na  náměstí.

Tyto prostory učňovskému zařízení brzy nedostačovaly a v roce 1962 došlo k vynucené

výměně budov mezi bývalým klášterem a učňovskou školou. Tak  se sestry boromejky přestěhovaly na náměstí do budov 64, 66 a 68 a učni do budov 107 a 251 v Klášterní ulici. Z budovy 107 byl zřízen internát a z budovy 251 škola.

Výměna budov má svoji samostatnou historii. Nejprve Náboženská matice v Praze nabídla čs. státu jako  dar nemovitosti bývalého kláštera, stát dar přijal a posléze jej kompenzoval bezúplatným převodem budov 64, 66 a 68 do vlastnictví České Charity v Praze. Tak byla podle tehdy platných právních norem vynucená výměna legalizována.

 V objektu bývalého kláštera byly nejprve mezi budovami 107 a 251 vybudovány dílny pro obor truhlář, strojovna a skladové prostory. Z budovy kaple byla zřízena provizorní tělocvična. V letech 1964 a 1965 byly rekonstruovány půdní prostory budovy 107 na ložnice pro učně. Budova internátu však byla 19. 11. 1965 postižena požárem, při kterém byla zničena střecha, půda, celé 3. poschodí a stropy 2. poschodí, na které se při vichřici 28. 11. 1965 zřítily komíny. Nebyla to jediná pohroma této budovy, 23. 11. 1984 došlo při vichřici k odtržení plechové střechy a její oprava se protáhla až do roku 1985.

 Učňovské zařízení prošlo několika organizačními změnami, které souvisely s vývojem učňovského školství u nás. Vyučovaly se zde různé učební obory, nejprve zedník, sklenář,pokrývač, kamnář, cihlář. Od 60. let obory obuvník, malíř-natěrač, podlahář a zejména obor knihař, na kterém se od roku 1963 připravovali žáci z celého Československa. Výuka oboru knihař byla ukončena v r. 1983, kdy byl tento obor převeden na SOU Bohumín.

 68_vu vidnava 1

 

Hřbitov

Na okraji města (v část Fojtova Kraš)

 

Kaple  A)

Kláštera Boromejek

 

Kaplička A)

V klášterní zahradě boromejek

 

Kaplička A)

http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=2334&hash=a58abe5e57a509f28e876110b4995842

 

Mariánský sloup C) F)

Na náměstí, 1738. je sochařské dílo z roku 1714. Socha Panny Marie Immaculaty je zhotovena z hrubozrnného pískovce s kovovými, zlacenými atributy a vyzdvižena vysoko na sloup s masivním podstavcem ze slezské žuly a ten je usazen na spodním nízkém postamentu s kovovým plůtkem. Restaurování mariánského sloupu je součástí obnovy centra města, v minulém roce byla zrealizována 1. etapa - obnova parku u zámku a obnova aleje na náměstí v místě bývalého špalíčku s původní radnicí. Přitom bylo dokončeno i zrestaurování sochy na druhém konci lipové aleje – sv. Jana Nepomuckého. Obě díla jsou kvalitní sochařskou prací, neznámého původu (autorství), které bude možné zřejmě hledat ve spolupráci s polskými kolegy. Podle mapy stabilního katastru na náměstí stála vedle špalíčku v roce 1836 pouze jedna socha – a to sloup s Pannou Marií Immaculatou. Socha byla zbavena biologického napadení mokrou cestou pomocí kartáčů, byla odsolena, trhliny byly fixovány, chybějící části byly doplněny umělým kamenem a těžce poškozené hlavy Marie i Ježíška byly nově upevněny pomocí nerezového čepu. Po dokončení základních restaurátorských prací včetně navrácení opravených zlacených atributů přišly na řadu nezbytné retuše a dílo bylo hydrofobizováno. Také byl vyspraven kovový plůtek a opatřen kovářským grafitovým nátěrem. 

Restaurování sloupu s postavou Panny Marie ve Vidnavě provedené MgA. Jakubem Gajdou z Ostravy přišlo na 333 500,- Kč včetně 15% DPH, z toho bylo 167 500,- Kč financováno z vlastních prostředků a Olomoucký kraj přispěl částkou 166 000,- Kč

http://www.npu.cz/download/1376313074_2skz/Mari%C3%A1nsk%C3%BD+sloup+ve+Vidnav%C4%9B+532x800.jpg File:Sloup se sochou Panny Marie (Vidnava), socha.JPG

 

Socha sv.Jana Nepomuckého C)

rokoková z roku 1770, pořízená zřejmě na památku povodně roku 1766.

http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=32&hash=a3f9ece8669f798bcbc69133fa8c250a File:Socha sv. Jana Nepomuckého (Vidnava), socha.JPG

  

Socha sv.Floriána C) A)

U fojtství, 1770, na předměstí s výškovou značkou povodně z r.1903

 

 

Socha P,Marie Immaculty C)

u silnice, barokní práce z roku 1714, zřejmě na paměť moru či požáru roku 1713.

 

Socha anděla B)

Na štítu předsíně kostela sv.Kateřiny

 

Socha B)

Na štítu předsíně kostela sv.Kateřiny

 

Socha anděla B)

Na štítu předsíně kostela sv.Kateřiny

 

Socha B)

Na průčelí kostela sv.Franiška

 

Socha B)

Na průčrlí kostela sv.Františka

 

Kamenný kříž B)

Před věží farního kostela

 

Kamenný kříž G)

Před kostelem sv.Františka

http://img5.rajce.idnes.cz/d0504/8/8961/8961869_39660ebc0756164e515824228f5af672/images/Rychlebske_hory_na_kole_034.jpg?ver=2

 

Kamenný kříž

Nedaleko nádraží (část Fojtova Kraš)

 

Obrázek C)

Na plechu, na nároží č.p.246-katova domu

 

Kašna A)

Na náměstí

http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=32&hash=403775385728ce29d297dc5a4edc9473

 

Socha Panacei C)

Na atice lékárny č.p.40, dcera boha medicíny Asklepia.

 

Socha Hygie C)

Na atice lékárny č.p.40, dcera boha medicíny Asklepia.

 

Hrob a pomník obětem pochodu smrti C) E)

z ledna 1945, postaven roku 1965

http://www.vets.estranky.cz/img/picture/16876/09_0611_vidnava_JE.JPG

 

[Válečný památník padlým] B) E)

V zahradě zámku

09_0501_vidnava_JE.jpg

 

Pamětní deska Dr.Eduardu Schönovi B)

Engelsberg, hudební skladatel a básník

 

 

Pamětní deska Dr. Adolfa Lorenze B)

Na č.p.66

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/M%C4%9Bstsk%C3%BD_d%C5%AFm_s_pam%C4%9Btn%C3%AD_deskou_Dr._Adolfa_Lorenze_%28Vidnava%29%2C_deska.JPG

 

Pamětní deska Josef Novák a František Pospíšil E)

ul. Hrdinů, budova Pošty, Nápis : Zde na tomto místě byla prolita krev našich chrabrých příslušníků Finanční stráže, kteří byli ukladně zavražděni nacistickými vrahy dne 22. září 1938: JOSEF NOVÁK, inspektor Finanční stráže FRANTIŠEK POSPÍŠIL, dozorce Finanční stráže, Vzpomínku věnuje město Vidnava v den sedmiletého výročí

07_1217_vidnava 1_JE.JPG

 

Památník obětem B)

V zahradě zámku, nyní světových válek a přesunut z centrální polohy ke zdi

 http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=32&hash=2b018cdf515e05c70863ed34c8d409b4 

 

Památník B)

 

Památný kámen A)

V blízkosti chaty Ferdinandka je místo s památným kamenem. Na tomto místě se nešťastnou náhodou zastřelil správce městských lesů Vidnava. Na kameni je čitelný německý nápis : "Zde zemřel dne 7.12.1904 Karl Scheithauer správce městských lesů Vidnava."

A ty, pocestný, vzpomeň motlitbou lovce, kterého jeho vlastní zbraň pod trávník spočinout donutila

http://www.vidnava.cz/images/stories/oldweb/56.jpg

 

Památný kámen A)

Na cyklotrase z Velké Kraše do Černé Vody jsou asi 100m od chaty Habina na pravé straně cesty dva pamětní kameny. Legenda hovoří o přestřelce mezi správcem lesa a pytlákem s kořistí. Tragické setkání zaplatili oba svým životem. Nápisy na těchto kamenech už nejsou čitelné. Jen na kameni pytláka je znát letopočet :1931. Kámen hajného byl v padesátých letech minulého století upraven.

Na desce byl krásný český nápis : Stará země je můj přítel. Robinson Jeffers. Deska s nápisem byla v sedmdesátých letech zničena neznámým vandalem. Město Vidnava obnovilo tento nápis.

http://www.vidnava.cz/images/stories/oldweb/51.jpg

 

Památný kámen A)

Na školním hřišti byl v roce 1968 slavnostně odhalen kámen s nápisem připomínajícím 50. výročí samostatnosti . Za asistence nově vzniklých junáckých oddílů byly v jeho blízkosti vysazeny tři lípy. Také tento nápis byl vandalsky zničen. Okolí pamětního kamene je dnes neudržované a žádá si větší úpravu.

 

 

Památný kámen A)

V parku za Vidnávkou je pamětní kámen – bludný balvan , který byl odhalen při oslavě 700 let od založení obce (1266 – 1268). Na kameni je nápis : Na paměť 700 let založení Vidnavy. 1266 – 19.června 1966.

 

Památný kámen A)

28.9. 2003 byl u hradební zdi v Radniční ulici odhalen pamětní kámen s nápisem: Obrať svou tvář ke slunci, ať stíny minulosti padnou za tebe. Dílo PaedDr. Jana Pospíšila bylo odhaleno u příležitosti 735. narozenin naší obce a 10. výročí partnerských vztahů s Neuburgem. Na povrchu kamene je vymodelovaná část Žulovské pahorkatiny. Poznáme zde vrch Smolný, Boží horu, údolí řeky Vidnávky a její přítoky. V místě, kde je katastr našeho města, je symbolicky vsazen kámen dovezený z Neuburgu.

 

Fojtství – zámek C) A)

Již první zmínka o městě je v listině, kterou vratislavský biskup potvrzuje prvnímu zdejšímu fojtovi soudní pravomoc nad 58 vesnicemi v široké oblasti Jesenicka. Tento počet se do roku 1420 snížil na 27, když se některé vsi jeho pravomoci vymanily, některé splynuly anebo zanikly. V té době byl vidnavským fojtem Šimek, jehož dcera Barbora se roku 1434 provdala za Augustina Speila z Kalkova, který byl vidnavským fojtem ještě roku 1468.

Později řada fojtských výsad zanikla, fojtství však nadále zůstalo samostatným rytířským statkem a biskupským lénem. Roku 1512 udělil biskup fojtovi Wolframu Schoffovi dědické právo i pro ženské potomky. Roku 1558 je koupil od města Joachim Reideburg von Lorenzdorf, po jehož synovi Joachim von Reideburg († 1612) dědil Kašpar von Reideburg. Roku 1640 fojtství převzal císařský důstojník Matouš Forgaš, manžel Kašparovy dcery Anny Markéty. Brzy poté se fojtství dostalo do majetku rytířů Hentschelů von Gilgenheim, kteří statek i zámek drželi do roku 1906, kdy je prodali městu Vidnavě.

Vidnavské fojtství tedy tvořilo samostatné panství a roku 1850 vznikla rovněž samostatná obec Vidnavské Fojtství (dříve též Vidnavské Vojtství, něm. Weidenau Vogtei). Ta však byla již roku 1869 přičleněna jako osada k obci Stará Červená Voda, ačkoli se nacházela přímo u centra města Vidnavy. Teprve roku 1924 bylo Vidnavské Fojtství spolu se Stachlovicemi a Novou Malou Kraší připojeno k Vidnavě, jejíž osadou (částí obce) bylo do 1. ledna 1976, kdy přišlo i o tento status. Roku 1930 bylo v osadě Vidnavské Fojtství napočteno 31 domů.

Sídlem fojta byla již v 13. století gotická tvrz, přestavěná v 16. století na renesanční zámek. V něm později sídlilo vidnavské městské muzeum. Po rekonstrukci v letech 1971–1974 slouží jako Základní umělecká škola.

První fojt a zakladatel města Rüdiger Helrode (1268) vystavěl své sídlo na místě pozdějšího zámku. Sídlo prošlo změnami na konci 17. století, když bylo fojtství koupeno rodem Gilgenheimů. Roku 1906 bylo fojtství i s příslušenstvím včetně půdy a lesa prodáno městu Vidnavě. Město zde zřídilo archiv a museum. Od roku 1967 zde sídlí umělecká škola. Jde o renesanční stavbu se starším jádrem.

 

 

Pivovar

Za náměstím

 

Stará radnice B)

Stávala uprostřed náměstí, některé architektonické články použity při novostavbě nové radnice

image140.jpg

 

Radnice č.p.80 A) B) C)

byla postavena v roce 1867 přestavbou z budovy policejní stanice.(Původní  radnice stála uprostřed náměstí.) Novogotická stavba byla vybudována podle plánů Franze Grögera. Do fasády byly zabudované uměleckořemeslné nefigurální štukatérské  prvky např. portál s kraby a kytkou na vrcholu, lemování kolem oken, korunní  a kordónové římsy. Dominantou je hranolová hodinová věž  s jehlancovou měděnou  střechou. V roce 2000 byly věžní hodiny napojeny na vysílač středoevropského času v Praze. Uvnitř dvoupodlažní budovy jsou druhotně zabudované ale velmi hodnotné součásti: pamětní deska se znakem vratislavského biskupa z roku 1551 a  portál ze zbořeného domu v Radniční ulici .

Poslední  rozsáhlé opravy byly provedené v r. 1974. V srpnu r. 2001 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR celý objekt radnice za nemovitou kulturní památku zapsanou  v Ústředním seznamu pod. evid. č. 51087 / 9 – 90.

Tato skutečnost  značně ovlivnila získání dotace na opravu fasády. Opravu provedla fa. Zetos . Barevnost  fasády je nepatrně pozměněna a provedena v sytějších barvách. Omítka je opatřena paropropustným  fasádním nátěrem vhodným k obnově historických objektů. Celý cementový sokl je nahrazen  sanační omítkou , aby odolal zvýšené zemní vlhkosti. Nadokenní oblouky  a římsy jsou nově oplechovány titanzinkovým plechem.

z roku 1867 od Franze Grögera, s některými vestavěnými gotickými a renesančními prvky.

 

 

Měšťanský dům č.p.6

Radniční ul. Barokní štít, zničené členění fasády

 

Měšťanský dům č.p.10 C)

Náměstí, empírové průčelí

 

Měšťanský dům č.p.11 C)

Náměstí, empírové průčelí

 

Měšťanský dům č.p.12 A)

Sokolská ul. vystavěn ve stylu renesance na gotickém jádru, poslední přestavby klasicistní. Dům partnerství, muzeum – původně středověký, vícekrát upravovaný měšťanský dům, expozice osidlování Vidnavska.

http://www.vidnava.cz/images/stories/oldweb/403.jpg  http://www.vidnava.cz/images/stories/oldweb/404.jpg

 

Měšťanský dům č.p.24 A)

Náměstí, opraven 2009

 http://www.vidnava.cz/images/stories/img_0045.jpg

 

Lékárna U Černého Orla č.p.40 A) B) C) D)

Novorenesanční dům z roku 1828. Dům je zdoben sochami Panacei a Hygie, decarmi boha medicíny Asklepia. Interiér lékárny je z roku 1910. Zachovány secesní lékárenské nádoby, regály a skříně.

Roku 1769 zažádal JOHANN SARKANDER  BONORA o koncesi na lékárnu ve Vidnavě, která mu byla dne 15.7.1769 povolena. Nacházela se v domě č.85 a její jméno bylo uváděno jako biskupsko knížecí dvorní lékárna. Vidnava byla tehdy centrem zbytku Nisského knížectví, které zůstalo Rakousku po prohrané válce s Pruskem roku 1742.

V letech 1765-69 se ve Vidnavě usadil také lékárník ANTON KLOSE, kterému se však pro nedostatek financí zřídit lékárnu nepodařilo. Dne 4.4.1768 zde byl pohřben jeho 11-ti denní syn. Syn lékárníka BONORY-FERDINAND WILHELM BONORA - budoucí hudební skladatel se narodil ve Vidnavě v roce 1775. Kvůli stále zhoršující se ekonomické situaci musel Bonora lékárnu roku 1795 zrušit a vybavení lékárny prodává JOHANNU REINHOLDOVI z Velkých Kunětic. Ten však roku 1798 umírá.

ékárna-historieDne 9.10.1821 žádá lékárník THOMAS NOWOTNY magistrát ve Vidnavě o zřízení veřejné lékárny s názvem U ČERNÉHO ORLA. Dne 19.4.1822 je žádost kladně vyřízena. Poté ji výhodně prodává magistru JOSEFU TROPPEROVI, který ji získává 15.10.1824.

V roce 1828 je lékárna přemístěna do domu na náměstí č.40, kde se nachází dosud. Novorenesanční dům zdobí balustráda a sochy dcer boha lékařství Ascklepia - Panacey a Hygie. Fasáda domu obsahuje také prvky barokní i secesní.

Po otcově smrti 15.11.1876 přebírá lékárnu ve Vidnavě magistr PAUL TROPPER, který ji roku 1905 prodává magistru EUGENU FRÖMELOVI.

Výňatek z osobního denníku PhMr. EUGENA FRÖMLA, vidnavského lékárníka v letech 1905-1938:

V deníku se mimo jiné píše:

V roce 1769 obdržel Jan Bonora, rodem z Padovy, od tehdejšího vratislavského biskupa Filipa Gottharda hraběte Schaffgotsche propůjčeno lékárnické opravnění ve Vidnavě ...

Lékárnu převzal 1.8.1905. Po svém nástupu dal zhotovit kolem roku 1910 secesní stojatky a poté dle vídeňského vzoru secesní táru, regály a skříň na uchovávání jedů a silně účinných léčiv. Celek tvoří jednotný funkční soubor, který dává jedinečný ráz této lékárně. Podle odborníků jde o jedinou provozovanou secesní lékárnu v naší republice. Po úmrtí své manželky Hedviky, která mu v lékárně také pomáhala, prodává lékárnu v roce 1938 magistru HELMUTTU KIRCHNEROVI jehož rodina ji vlastí do roku 1945.

Poté dochází k odsunu do Německa-Neuburg v Bavorsku. Zde roku 1998 umírá.

Po roce 1945 přechází lékárna pod národní správu a nese název U ORLA. Díky častému střídání lékárníků nedochází k modernizaci a tím i likvidaci jedinečného interiéru lékárny.

Od 1.1.1974 nastupuje do vidnavské lékárny 917 RNDr. JARMILA STARÁ, která dosáhla v letech 1975-1980 nejen velmi nutné opravy domu, ale i renovaci původního historického vybavení a modernizace zázemí pro přípravu a kontrolu léčiv, aby lékárna vyhovovala všem normám nutným k provozu. Po roce 1989 lékárna obnovuje svůj název U ČERNÉHO ORLA a k 1. 1.1993 přechází dům a 15.7.1995 i lékárna do vlastnictví rodiny Starých.

K 1.1.1997 získává registraci a osvědčení k vedení lékárny syn PharmDr. VÍT STARÝ.

V letech 1998-2000 je provedena celková rekonstrukce domu, lékárna je vybavena výpočetní technikou a má své internetové stránky www.lekarna-vidnava.cz. V roce 2006 zapsalo Ministerstvo kultury dům s lékárnou do seznamu kulturních památek, jako unikátní soubor novorenesančního měšťanského domu s historickou secesní lékárnou.

Od roku 2004 je zakládajícím členem Družstva lékáren,které nyní sdružuje přes 200 lékáren v celé ČR.

V měsíci lednu 2009 byla, po 33-ti letech (1976), provedena oprava stropu, elektřiny, laboratoře a táry. Na pracovní stůl opětně dán supíkovický mramor, který nahradil socialistický umakart. Podařilo se tak sladit v interiéru mramorovou podlahu, desku vah, stolek i táru.

 Lékárna U Černého Orla ve Vidnavě

 

Měšťanský dům č.p.66 A)

S pamětní deskou Dr.A.Lorenze

File:Městský dům s pamětní deskou Dr. Adolfa Lorenze (Vidnava).JPG

 

Měšťanský dům č.p.68 A) C)

Soud s věznicí, dnes domov pro seniory

File:Soud a věznice (Vidnava).JPG

 

Měšťanský dům č.p.74 C)

File:Městský dům (Vidnava), 74.JPG

 

Měšťanský dům č.p.76 C)

File:Městský dům (Vidnava), 76.JPG

 

Měšťanský dům č.p.78 C)

Náměstí, vedle radnice, vrcholně barokní štít

http://www.vidnava.cz/index2.php?option=com_resource&task=show_file&id=29&hash=725b54d884a1f72ab5b4e7154b794bc4

 

Měšťanský dům č.p.79 C)

Náměstí, vedle radnice, vrcholně barokní štít

 

Měšťanský dům č.p.84 A) C)

Radniční ul.

File:Městský dům (Vidnava), 84.JPG

 

Měšťanský dům č.p.85  C)

Radniční ul.

File:Městský dům (Vidnava), 85.JPG

 

Měšťanský dům č.p.86 C)

Radniční ul.

File:Městský dům (Vidnava), 86.JPG

 

Měšťanský dům č.p.87 A)

Radniční ul. Se zbytkem iluzivní barokní malované fasády

File:Městský dům (Vidnava), 87.JPG

 

Měšťanský dům č.p.100 C)

Zahradní ul.

File:Městský dům (Vidnava), 100.JPG

 

Měšťanský dům č.p.121 A)

volně stojící, na horním předměstí Pivovarská ul.

File:Fojtství se sochou sv. Floriána (Vidnava)-121.JPG

 

Měšťanský dům č.p.164

Školní ul., zdevastovaná fasáda, zbytky barokního štítu

 

Měšťanský dům č.p.207

Zahradní ul.,

 

Měšťanský dům č.p.219

Zahradní ul.

 

Měšťanský dům č.p.246 A)

Zahradní ul., Katův

File:Městský dům katův (Vidnava).JPG

 

Měšťanský dům

Fasáda zjednodušena, Svobodova ul.

 

Měšťanský dům

Empírový, zbytky členění fasády, Svobodova ul.

 

Zbytky hradeb C)

15-16.stol.

 

Lesní restaurace B)

Habichova bouda

 

Požární zbrojnce B)

Neogotická, zdevastovaná přezděním oken, 1900

 

Vila B)

Secesní

 

Vila B)

Secesní

 

 

Vila B)

Secesní

 

Vila B)

Ve stylu moderny

 

Vila B)

Ve stylu moderny

 

Vila Mladek B)

Ve stylu saské neorenesance, č.p.241

 File:Vila Mladek (Vidnava), 241.JPG

 

 

 

 

Zpět na okres

 Panství

 Politický okres Jeseník, s.o.Vidnava

1961 Okres

2003 Pověřený městský úřad

 

image235.jpg

Historie obce >>

1992 MPZ

 Vidnava se nachází v severní části jesenického okresu, na západním okraji Javornické pahorkatiny, která bývá někdy označována jako Vidnavská nížina. Město leží v nadmořské výšce 239 m, na pravém břehu říčky Vidnávky. Na jih od Vidnavy začíná kopcovitý terén Žulovské pahorkatiny, sever a východ tvoří státní hranice s Polskou republikou, na západě hraničí město s Velkou Kraší

Vznik města se datuje do počátku 2. poloviny 13. století, první písemná zmínka o Vidnavě pochází z roku 1291.

 

Středověk a 16. století

Vidnava se nachází na nejníže položeném místě Jesenicka, nejvýhodnějším pro zemědělství, a také jen zde byly nalezeny stopy dřívějšího germánského a slovanského osídlení.

Založení Vidnavy se poprvé zmiňuje (pod názvem Wydna) v listině pro vidnavské fojství hlásící se k roku 1291; ta se ale vztahuje ke stavu v letech 1266–1268. Zmíněnou listinou potvrzuje vratislavský biskup Tomáš II. Zaremba široká práva zakladatele (lokátora) Vidnavy a prvního vidnavského fojta Rüdigera Heldore. Vidnava tedy byla založena v rámci kolonizace Jesenicka vratislavskými biskupy ve 13. století, a to přímo jako město, o čemž svědčí i její typicky městský půdorys. Není jisté, zda zde před založením města existovala stejnojmenná ves nebo zda bylo město založeno na pozemcích vesnice Kraše. Podobně není jisté, zda jeho název pochází od slovanského názvu říčky Vidnavky ("Vidna", znamenající totéž co průhledná, čistá), nebo z německého "Weide" (vrba) + "Aue" (niva). První alternativa je pravděpodobnější, ale vrba se do znaku města, doloženého od 16. století, dostala podle druhého uvedeného výkladu.

Od 13. až do počátku 15. století byla Vidnava nejvýznamnějším řemeslnickým střediskem i správním centrem na Jesenicku. Již roku 1284 je zde zmiňována fara. Roku 1369 je zmiňováno opevnění, které obepínalo město ze všech stran a bylo přerušeno jen Horní a Dolní branou, za nimiž se vytvořila Horní a Dolní předměstí (dochované zbytky hradeb jsou však až z doby pohusitské). Rozvoj města však byl na dlouho přerušen, když 20. března 1428 město zcela vypálila husitská vojska. Vidnava zůstala dlouho vylidněná a ještě třicet let po katastrofě byli bývalí vlastníci domů a polností marně vyzýváni, aby se vrátili ke svému majetku.

Vratislavští biskupové se zprvu snažili škody městu nahradit (např. mu 1441 darovali zdejší mlýn), ale poté, co byla Vidnava roku 1468 znovu poškozena při obléhání vojsky Jiřího z Poděbrad, ji raději zastavovali i s okolními vesnicemi, které z ní byly spravovány. Mezi ně patřila Velká Kraš, Malá Kraš, Fojtova Kraš, Hukovice, Šubrtova Kraš (Krasov), Kobylá, Černá Voda, Červená Voda, jakož i další vesnice v dnešním Polsku a biskupské lesy. V letech 1470 až 1497 bylo panství zastaveno otmuchovským purkrabím z rodu von Meynholt, pak Jindřichovi z Tetova, roku 1506 – již bez samotné VidnavyHannsovi von Nimptsch.

Teprve v 16. století se město začalo znovu rozvíjet: byly mu potvrzena stará privilegia, zejména právo várečné a trhy. Roku 1551 byla rovněž postavena renesanční radnice. V této době však již Vidnavě konkurovaly blízký Javorník jako oblíbené sídlo biskupů a Jeseník a Zlaté Hory jako významná horní města. Rozvoj byl zpomalen rovněž požárem roku 1574, kterému padlo za oběť prakticky celé město, a poté několika epidemiemi neštovic. Roku 1619 město zřídilo špitál sv. Jakuba.

 

17. a 18. století

Třicetiletá válka se dotkla města mnoha průchody vojsk, požárem a epidemií moru. Následné čarodějnické procesy zde neprobíhaly s takovou intenzitou jako na jiných místech Jesenicka, přesto zde byly roku 1669 mučeny dvě ženy z Fojtovy Kraše. Nový ničivý požár zažila Vidnava roku 1713. Do řady pohrom lze přiřadit i války o rakouské dědictví, kdy byla Vidnava obsazována střídavě pruskými i rakouskými vojsky. Dlouhodobější význam však měl výsledek těchto válek – rozdělení Slezska roku 1742, kterým se Vidnava ocitla na pruské hranici bezprostředně obklopená ze tří stran hraniční čarou a přišla o své dosavadní hospodářské zázemí.

Vidnava se alespoň stala významnou celní stanicí. Rovněž byla zpočátku vybrána jak místo, odkud měly být vykonávány správní funkce pro tu část Niského knížectví, která zůstala Rakousku. Stala se sídlem (biskupské) zemské vlády a (císařského) zemského staršího. Zemská vláda se však již roku 1767 přestěhovala do Javorníka, kde se vratislavský biskup zdržoval, a úřad zemského staršího byl zrušen roku 1783, kdy Josef II. spojil zbylé části Niského, Krnovského a Opavského knížectví a moravské enklávy ve Slezsku do nově vzniklého Opavského kraje.

Trvaleji zůstal Vidnavě význam z hlediska církevního. Bylo nutno reorganizovat správu té části vratislavské diecéze, která zůstala na rakouském území (jednalo se o dvě oddělená území – Jesenicko a Těšínsko). Již roku 1742 bylo ve Vidnavě zřízeno nové arcikněžství a roku 1746 byl zřízen tzv. Niský komisariát, kterému podléhala zmíněná jesenická část. Obě instituce ve Vidnavě zůstaly až do zřízení českotěšínské apoštolské administratury roku 1946.

 

19. století

Hospodářský rozvoj města v první polovině 19. století byl pozvolný. Ve městě byla již od roku 1770 v provozu plátenická manufaktura, ve Vidnavě bylo shromažďována i příze předená v okolních vesnicích, tkalo se tu i hrubé vlněné sukno – haras. Tato výroba však byla vcelku drobná a jen doplňovala místní zemědělství a drobné řemeslo. Pokusy o těžbu hnědého uhlí a rašeliny se nezdařily. Významné zůstalo postavení Vidnavy jako hraničního města, přes které procházelo zboží do Pruska: nacházel se tu do roku 1833 celní inspektorát, poté oddělení (od roku 1841 velitelství) finanční stráže. S rozvojem dopravy souvisí také bourání městských hradeb v letech 1830–1834 (zachovaly se z nich jen zbytky kolem fojtského zámečku). Od roku 1838 měla Vidnava městského lékaře, o pět let později byly instalovány lucerny pro trvalé noční osvětlení.

Ve Vidnavě měla značný ohlas revoluce roku 1848. Byl vytvořen oddíl národní gardy, v jejímž čele stál majitel zdejšího zámku a fojtského panství baron von Gilgenheim. Ve volbách do frankfurtského sněmu byl ve vidnavském okrsku zvolen vídeňský advokát dr. Albert Trampusch (1816–1894), pocházející ze Zlatých Hor, který patřil k umírněné levici a k zastáncům připojení Rakouska k Německu a později byl za svou revoluční aktivitu vězněn mj. na Špilberku.

Roku 1850, po zrušení poddanství a patrimoniální správy, se Vidnava stala sídlem soudního okresu; správní funkci, kterou ztratila koncem 18. století, však převzal Jeseník jakožto nové sídlo okresu politického. K rozvoji hospodářství města přispěla jednak těžba kaolínu a zřízení kaolinové továrny (šamotky) v 60. letech bratry Josefem a Antonem Latzely, jednak napojení Vidnavy na železnici. Roku 1897 byla vybudována přípojka z Hukovic, dalším ekonomickým příslibem bylo prodloužení trati do německé Nisy roku 1911. Důležitým pro hospodářství města zůstala jeho úloha jako střediska pro odbyt a zpracování (pivovar, lihovar) zemědělských produktů z okolních vesnic. Roku 1908 byla zřízena městská plynárna.

Dobrá hospodářská situace se odrazila v nové reprezentativní výstavbě, například nové radnice v novogotickém slohu (1867), které ustoupila původní renesanční radnice. Významným úspěchem bylo získání gymnázia roku 1871, neboť na Jesenicku od zrušení piaristického gymnázia v Bílé Vodě roku 1829 střední školství chybělo. Roku 1899 navíc vratislavský biskup ve Vidnavě zřídil bohoslovecký seminář (vysokou školu) pro rakouskou část své diecéze.

Roku 1868 povolal vratislavský biskup na žádost vidnavského faráře do města řád boromejek. Ty postupně doplnily vidnavské školství o obecnou i měšťanskou dívčí školu a penzionát, pracovaly též v péči o nemocné a pomáhaly v biskupském semináři.

 

20. století

Úzké hospodářské i politické vztahy Vidnavy s Německem se odrazily i na zdejším politickém smýšlení. Již před I. světovou válkou zde prosazoval pangermanistické ideje spolek "Nordmark". V poválečném období zde dominovaly nacionalistické strany DNP a DNSAP, ačkoli jinak na Jesenicku převládaly strany sociálně-demokratická a křesťansko-sociální. Zde také již v roce 1919 došlo k incidentům s československou armádou, roku 1921 pak bylo odhaleno i pašování zbraní pro tzv. místní obranné sbory.

Přes omezení přeshraničního styku město v meziválečné době prosperovalo i díky zákazníkům a turistům z německé strany hranic. Hlavními zaměstnavateli byla šamotárna, dále lom ve Stachlovicích (připojených k Vidnavě roku 1924 spolu s Vidnavským Fojtstvím a Novou Malou Kraší) a kamenické dílny, správa arcibiskupského zemědělství a lesnictví, ale i správní a finanční úřady a finanční ústavy. Ve městě bylo zřízeno kino i muzeum.

Československé úřady nebyly ke školství ve Vidnavě příznivé. Městské gymnázium, které po zřízení gymnázia v Jeseníku zaznamenalo pokles žactva, bylo roku 1923 redukováno na nižší a roku 1927 definitivně zrušeno. Rovněž se uvažovalo o zrušení kněžského semináře. Naopak boromejky završily své vzdělávací úsilí zřízením odborné školy pro ženská povolání roku 1929.

Národnostně napjatá situace se dále vyostřila koncem 30. let. Obyvatelstvo Vidnavy se většinově orientovalo na Sudetoněmeckou stranu. V těsně předmnichovské době je odhaleno opět pašování zbraní a vytváření povolených i nepovolených ozbrojených paramilitaristických oddílů. Ještě před Mnichovskou dohodou začal na Vidnavsku puč freikorpsů. 22. září 1938 jimi byla Vidnava fakticky obsazena. Přitom padli dva příslušníci finanční stráže – Josef Novák a František Pospíšil – jimž byla po válce na budově pošty odhalena pamětní deska.

V době německé okupace byl teologický seminář přemístěn do kláštera k boromejkám (jeho studenti byli tak jako tak většinou odvedeni k vojenské službě) a v budově semináře byl zřízen zajatecký tábor pro anglické a francouzské důstojníky. Přímo válka na Vidnavu dolehla v prvních měsících roku 1945, kdy městem procházely pochody smrti a obyvatele terorizovaly stanné soudy hledající zběhy a "zbabělce". Samotný průchod fronty pak nezpůsobil ve Vidnavě větší škody, zato následný odsun německého obyvatelstva, zejména jeho první "divoká" fáze, se vyznačoval násilím. Organizovaný odsun probíhal od 26. července 1945 do 3. října 1946. Patronem zdejších vysídlenců se roku 1955 stalo město Neuburg an der Donau.

Vidnava pak byla více méně úspěšně dosídlována mj. pomocí etnických Slováků z Maďarska a Rumunska, později též Řeky uprchlými před občanskou válkou. Soudní okres Vidnava byl již od roku 1945 "dočasně" spravován z Jeseníka a nakonec byl roku 1949 zrušen. Provoz na železnici do Nisy byl zastaven z důvodu poškození železničního mostu přes Vidnavku a již nikdy nebyl obnoven. Faktické uzavření státní hranice odsoudilo Vidnavu k roli zanedbávaného okrajového města poválečného Československa.

Ve městě zanikla řada institucí, včetně biskupského semináře (v něm působila do doku 1997 Vojenská dětská zotavovna) a boromejských škol. Boromejky v klášteře zřídily "Slezský domov sv. Karla Boromejského pro slabo- a choromyslné děti". V roce 1950 však nastalo rušení klášterů. Domov byl zrušen a ve Vidnavě začaly být shromažďovány řeholnice z celé republiky. Po několika přesunech byly v Charitním domě ve Vidnavě internovány veškeré sestry boromejky, které již pro stáří nemohly pracovat jinde. Musely navíc vyměnit budovu svého kláštera s menším objektem učiliště. Po svém propuštění z vězení v letech 1960–1970 působila v Charitním domě sestra Marie Vojtěcha Hasmandová, od roku 1969 představená vidnavské komunity sester boromejek a od 8. července 1970 generální představená celé kongregace, charismatická osobnost navržená v současném procesu postulace ke svatořečení.

V padesátých letech v podstatě zanikla i zdejší řemesla a soukromé zemědělství. Zdejší jednotné zemědělské družstvo skomíralo, zažilo i rozpad a nakonec (1964) bylo připojeno k JZD ve Velké Kraši. Řada domů zůstala bez obyvatel a město postihly rozsáhlé demolice (včetně řady památkově chráněných měšťanských domů), kompenzované od 70. let panelovou výstavbou. Roku 1971 byl však citlivě renovován zdejší zámek. Z průmyslu zůstala v provozu šamotka, začleněná pod Keramické závody, zejména ženy pak zaměstnávala provozovna podniku Moravolen. V roce 1956 zde bylo založeno odborné učiliště místního hospodářství, které se roku 1962 přestěhovalo do budovy boromejského kláštera. V roce 1960 byla k Vidnavě připojena Fojtova Kraš – dosud část Velké Kraše – a v roce 1976 i samotná obec Velká Kraš.

Po roce 1989 nastaly zprvu značné hospodářské těžkosti. Roku 1991 zastavili výrobu oba hlavní zaměstnavatelé, šamotka a Moravolen, a nezaměstnanost dosáhla až 37 % (dosud je zde relativně vysoká). Obec Velká Kraš se i s Fojtovou Kraší opět oddělila (23. 11. 1990). Dětská zotavovna zanikla, odborné učiliště bylo roku 1998 přeměněno na Výchovný ústav pro mládež. Pozitivní pro hospodářský rozvoj města bylo zejména postupné otevření hranic s Polskem.

Město v posledních desetiletích věnovalo velké úsilí obnově památek – valounkové dlažby náměstí, radnice aj. Od roku 1992 je jeho střed městskou památkovou zónou. Navázalo rovněž kontakty s organizacemi svých bývalých německých občanů a jejich potomků. V roce 2000 byla na náměstí postavena kašna. V opraveném historickém domě čp. 12 – "Domě partnerství" – bylo roku 2002 obnoveno městské muzeum s expozicí osidlování Vidnavska.

10. října 2006 byl obci vrácen status města.

V budově bývalého vidnavského bohosloveckého semináře měl být od roku 2011 otevřen detenční ústav pro mladistvé sexuální devianty a pachatele s duševní poruchou.

Vidnava je členem Mikroregionu Žulovsko, svazku obcí vzniklého v roce 2003. Město je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník[5], a od roku 1997 Euroregionu Praděd.

Množství historických domů, ale také proluk po demolicích. Na náměstí na místě několika domů panelová novostavba socialistického depresionismu a retro nákupní středisko se štíty ve stylu pokleslé městské novostavby v historickém prostředí.

 

Rok

obyv.

domů

1806

1617

 

1836

1922

 

1869

1854

 

1880

2106

 

1890

2146

 

1900

2096

 

1910

2151

 

1921

2286

 

1927

 2286 N

 

1930

2186

 

1947

928

 

1950

1301

 

1961

1500

 

1970

1881

 

1980

1544

 

1991

1525

 

2000

 1425

 

2001

1424

 

 

   www.vidnava.cz

 

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

 

A) vidnava.cz (6.8.2007)

B) vidnava.blog.cz (6.8.2007)

C) cs.wikipedia.org (23.3.2014)

D) lekarna-vidnava.cz (23.3.2014)

E) vets.estranky.cz (23.3.2014)

F) npu.cz (24.3.2014)

G) krupamir.rajce.idnes.cz (24.3.2014)

 

 fotografie

 http://img98.rajce.idnes.cz/d9803/8/8935/8935665_0fb004e3c8a604654290a2234b791dea/images/Vidnava2013065.jpg

 

http://www.statika-dynamika.cz/userFiles/vidnava.jpg

Destruktivní novostavby na náměstí

 

Vidnavské Fojtství

(Weidenau Vogtei)

 

Historie C)

Vidnavské fojtství tedy tvořilo samostatné panství a roku 1850 vznikla rovněž samostatná obec Vidnavské Fojtství (dříve též Vidnavské Vojtství, něm. Weidenau Vogtei). Ta však byla již roku 1869 přičleněna jako osada k obci Stará Červená Voda, ačkoli se nacházela přímo u centra města Vidnavy. Teprve roku 1924 bylo Vidnavské Fojtství spolu se Stachlovicemi a Novou Malou Kraší připojeno k Vidnavě, jejíž osadou (částí obce) bylo do 1. ledna 1976, kdy přišlo i o tento status. Roku 1930 bylo v osadě Vidnavské Fojtství napočteno 31 domů.

 

Nová Malá Kraš

(Neu Kleinkrosse)

 

Historie C)

Drobná osada Nová Malá Kraš (něm. Neukleinkrosse, Neu-Klein-Krosse)[8] ležící mezi Stachlovicemi a Vidnavou. Původně zde byl dvůr zvaný Starost (něm. Sorge) patřící fojtství v Malé Kraši, které bylo již kolem roku 1600 spojeno s fojtstvím ve Staré Červené Vodě. Z pozemků obou fojtství vznikl samostatný statek Dolní Červená Voda. Osada Nová Malá Kraš je poprvé zmiňována roku 1806: tehdy zde byly 4 domy a 29 obyvatel, o dvacet let později již 7 domů a 50 obyvatel. Tehdy byla ještě počítána k Malé Kraši, avšak při zavedení obecního zřízení roku 1850 se spolu s ostatními osadami náležejícími k panství Dolní Červená Voda stala součástí obce Stará Červená Voda. Další osudy měla stejné se Stachlovicemi. Roku 1930 zde bylo 10 domů a 56 obyvatel.

 

Stachlovice

(Stachlowitz)

 

Lom B)

 

Historie C)

Drobná osada Stachlovice (též Štachlovice, něm. Stachlowitz[8]) se nachází 1,75 km jižně od Vidnavy na silnici do Staré Červené Vody. Poprvé se zmiňuje roku 1770 a byla založena na pozemcích panství Dolní Červená Voda. U tohoto statku, a později u obce (Stará) Červená Voda, Stachlovice zůstaly do roku 1924, kdy byly připojeny k Vidnavě. Do 1. ledna 1976 byly uváděny jako její osada (místní část), od té doby jen jako základní sídelní jednotka. V roce 1930 zde bylo 16 domů, nyní (2001) 12.

V osadě býval významný lom na kvalitní žulu, nyní zatopený a využívaný ke koupání a rybaření.

 

Krasov C)

(Šubrtova Kraš, Schubertskrosse, Krasów)

 

Kamenný kříž

1877, E.J.

 

Kamenný kříž

U č.p.16

 

Dům č.p.16

 

Historie C)

Součástí Vidnavy je i osada Krasov (dříve Šubrtova Kraš, něm. Schubertskrosse, polsky Krasów), patřící mezi řadu menších vesnic vzniklých z původní jedné vsi Kraše. Prvně se zmiňuje v listině pro vidnavské fojství z roku 1291. Patřila většinou přímo k panství vratislavského biskupa spravovanému z Vidnavy. Roku 1506 ji biskup Jan V. Thurzo postoupil Hanušovi von Nimptsch. Roku 1742 při dělení Slezska Šubrtova Kraš připadla Prusku, a protože byla ze všech stran obklopena katastrem Vidnavy a jejího fojtství, byla pruskou exklávou. Roku 1933 měla 133 obyvatel a roku 1939 123 obyvatel. Po II. světové válce se ocitla v Polsku a byla přejmenována na Krasów. V rámci hraničních korektur s Polskem, jež nabyly účinnosti 7. března 1959[9] na základě zákona č. 62/1958 Sb. „o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou“, byla osada pod názvem "Krasov" předána Československu. V té době se v ní nacházelo 17 převážně zemědělských staveb včetně hostince. Většina obyvatel odešla, ale 6 rodin se rozhodlo zůstat. Kompenzací na tomto úseku hranic byla dosud československá osada Skřivánkov u Zlatých Hor, která je dnes součástí města Hlucholaz.

 

 

 Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 23.3.2014