Bílá Voda

(Weisswasser)

Osada: Kamenička, Růženec

Kostel Navštívení P.Marie A) B)

Klášterní, piaristický, původní stavba z roku 1604 zbořena, do dnešní podoby byl přestavěn v letech 1755 až 1767 zřejmě podle projektu Felixe Antona Hammerschmieda. Obraz hlavního oltáře z roku 1774 pochází od Ignáce Raaba, dále se na velmi hodnotné malířské výzdobě podíleli Jan František Klein, František Bartsch a Felix Ivo Leicher. Spolu s kolejí kulturní památka,

Současná podoba poutního kostela Navštívení Panny Marie je výsledkem barokní přestavby menšího kostela zbudovaného v létech 1602-1604 baronem Kryštofem z Maltic. Plány pro přestavbu vypracoval slezký architekt Felix Antonín Hammerschmidt. Slavnostní svěcení se uskutečnilo 14.září 1777 vratislavským biskupem Filipem Gotthardem Schaffgostschem. Obraz na hlavním oltáři, představující výjev ze života Panny Marie, je dílem Ignácem Raabem. V prosklené skříňce nad oltářem, je umístěna pozdně gotická soška Madonny s Ježíškem (kopie), z dílny krakovského mistra Vita Stvoše.

File:Bílá Voda - klasztor 3.jpg http://www.ruzenec.cz/Farnosti/Bilavoda1/bilavoda11.jpg

 

Klášter piaristů s gymnásiem A) B) 3)

1724 až 1733, vrcholně barokní, postavena ve stylu Giovanniho Pietra Tencally. Olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu se roku 1714 rozhodl na svém zděděném panství Hertwigswaldau, konkrétně pak v Bílé Vodě, zřídit piaristickou kolej. Cílem bylo jednak zintenzívnit rekatolizaci této části Slezska, ohroženou po uzavření altranstädtského míru obsahujícího ústupky slezským protestantům, a jednak umožnit v této poněkud zanedbané oblasti přístup k základnímu a střednímu školství. V roce 1720 přišli piaristé z Kroměříže poprvé obhlédnout stavební místo a 15. ledna 1723 vydal hrabě Lichtenštejn zakládací listinu koleje. Z okolní šlechty přispěli na financování nového ústavu zejména Václav svobodný pán Haugvic z Biskupic a Eleonora hraběnka Salmová.

Piaristé přišli do Bílé Vody již 18. února 1724 a začali s výstavbou koleje (dokončena byla roku 1733) u stávajícího poutního kostela Zvěstování P. Marii (původně sv. Anny). Ten jim byl svěřen do duchovní správy a roku 1727 u něj byla zřízena farnost. Po několika odkladech začala roku 1755 i přestavba kostela, která se protáhla do roku 1777.

Hlavním účelem příchodu piaristů bylo ale zřízení škol – triviální školy a gymnázia – ve kterých také roku 1727 zahájili vyučování. V roce 1751 k nim přibylo i filosofické studium otevřené i světským žákům. Zvláštní a významnou částí vzdělávání v Bílé Vodě byl hudební seminář, založený roku 1733, který si vydobyl značnou pověst. V době největšího rozkvětu v koleji působilo až 17 řeholníků. Nejvýznamnějším rektorem koleje byl zdejší odchovanec P. Damasus Brossmann, rektor koleje v letech 1778–1787, který kladl důraz mj. na pěstování divadla a hudby a udržoval čilý styk s hudebním skladatelem Karlem Dittersem von Dittersdorf, který v té době působil na nedalekém biskupském zámku Jánský Vrch.

Poté však působení koleje poznamenaly osvícenské školské reformy nepříznivé konfesním školám a začátkem 19. století navíc znehodnocení peněžních nadací, které tvořily hlavní majetkové zázemí konventu, v důsledku rakouského státního bankrotu roku 1811. Roku 1786 bylo zrušeno filosofické studium, roku 1818 zanikl i hudební seminář, roku 1829 gymnázium a piaristům zůstal ve správě jen hlavní (normální) škola, zřízená roku 1778. Když i ta byla roku 1872 předána do světské správy, zůstali piaristé do roku 1938 už jen jako správci místní fary.

Brzy po zániku škol se pro kolej našlo nové využití, když se roku 1876 do Bílé Vody přemístil slezský provincialát Chudých školských sester naší Paní, vyhnaný z Vratislavi v rámci Bismarckova „kulturního boje“. Pro řadu přestěhovaných a nových institucí – provincialát, noviciát, kandidaturu, učitelský ústav, obecnou školu, hospodyňskou školu s penzionátem – musely sestry vedle koleje postavit a pronajmout další budovy. Již v roce 1896 se však mohl mateřinec řádu opět navrátit do svého původního působiště. Některé sestry však na místě zůstaly a dále provozovaly mateřskou, obecnou a hospodyňskou školu a útulek pro přestárlé řeholnice.

Školy kongregace zanikly za druhé světové války. Zbylé sestry provozovaly letní tábory pro děti z velkých měst. Od roku 1948 se však práci s dětmi věnovat nesměly.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů; jedním z vybraných míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově. Vedle koleje bydlely v různých domcích po celé obci.

Po roce 1990 se většina sester vracela na dřívější působiště svých kongregací. I původní obyvatelky zdejšího kláštera, chudé školské sestry naší Paní, se v listopadu 1996 přemístily do sídla své československé provincie ve Slavkově u Brna.

V soukromém vlastnictví Institutu Krista Velekněze. Není přístupný veřejnosti.

Olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu se roku 1714 rozhodl na svém zděděném panství Hertwigswaldau, konkrétně pak v Bílé Vodě, zřídit piaristickou kolej. Cílem bylo jednak zintenzívnit rekatolizaci této části Slezska, ohroženou po uzavření altranstädtského míru obsahujícího ústupky slezským protestantům, a jednak umožnit v této poněkud zanedbané oblasti přístup k základnímu a střednímu školství. V roce 1720 přišli piaristé z Kroměříže poprvé obhlédnout stavební místo a 15. ledna 1723 vydal hrabě Lichtenštejn zakládací listinu koleje. Z okolní šlechty přispěli na financování nového ústavu zejména Václav svobodný pán Haugvic z Biskupic a Eleonora hraběnka Salmová. Piaristé přišli do Bílé Vody již 18. února 1724 a začali s výstavbou koleje (dokončena byla roku 1733) u stávajícího poutního kostela Zvěstování P. Marii (původně sv. Anny). Ten jim byl svěřen do duchovní správy a roku 1727 u něj byla zřízena farnost. Nejvýznamnějším rektorem koleje byl zdejší odchovanec P. Damasus Brossmann, rektor koleje v letech 1778-1787, který kladl důraz mj. na pěstování divadla a hudby a udržoval čilý styk s hudebním skladatelem Karlem Dittersem von Dittersdorf.

 

Hřbitov A) B) E)

kulturní památka. V roce 2000 byl prohlášen za kulturní památku. Hřbitov je místem posledního odpočinku asi sedmi set řádových sester. Je zde hrobka rytmistra Ludvíka hraběte d'Ambly, společný hrob obětem pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim. V na neoznačeném a neznámém místě na hřbitově jsou pochováni dva sovětší vojáci a příslušník jednotek SS. má neslavný primát. Je pravděpodobně místem s největší koncentrací hrobů řádových sester na světě. Sestry sem byly internovány minulým režimem po zavření přes 700 ženských klášterů. Za 40 let nuceného pobytu zde byla pohřbena většina sester, které zde žily. Hrobů je zde až 700.

 http://www.jesenik.org/show_image.php?filename=storage/Icko/jesenicko//201208241008_hrbitov.jpg&modify=b&style=default

 

Boží muka  H)

U hraničního přechodu

http://www.rychleby-jeseniky.cz/images/galerie/rych/r090.jpg

 

Socha sv.Floriána B)  3)

Na návsi, 1776

BÍLÁ VODA - socha na návsi / statue in the square File:Bílá Voda - rzeźba św. Floriana.jpg

 

Socha sv.Floriána B)  3)

V zámeckém parku

 

Socha sv.Floriána B) 3) G)

V nice č.p.60, 1724

BÍLÁ VODA - soška v nice / statue in a niche

 

Socha sv.Jana Nepomuckého B) 3) H) I)

U koleje po 1747. barokní skulptura vytvořena neznámým sochařem po roce 1747. Samostatně stojící, i s postamentem, asi 4m vysoká pískovcová skulptura světce v tradičním provedení s křížkem v náručí pravé ruky, s biretem v levé ruce u boku.Nad hlavou má kovovou svatozář s hvězdičkami.Kolem sochy je 1m vysoký,železný a ozdobný plot.

http://3.bp.blogspot.com/_35A3nlMvFp4/S4Or0W8wZjI/AAAAAAAABVY/f-E4zlZsEYM/s320/Mail0043-701308.JPG http://www.rychleby-jeseniky.cz/images/galerie/rych/r101.jpg

 

Socha sv.Vendelína B)  3)

V zámeckém parku

 

Socha P. Marie B)

v průčelí domu čp. 5

 

Socha Krista A)

V centrální části hřbitova

 

Kamenný kříž G)

Na náměstí

http://static.panoramio.com/photos/large/53180598.jpg

 

Kamenný kříž G)

Centrální na hřbitově

BÍLÁ VODA - hřbitov - cemetery

 

Hrob obětí B)

Pochodu smrti, na hřbitově

 

Erb G)

Na č.p.60, pod nikou se sochou sv.Floriána

BÍLÁ VODA - soška v nice / statue in a niche

 

Zámek A) B)

1691. Psychiatrická léčebna. Zámek získal v rámci svého dědictví získal Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu jako nedostavěné rytířské sídlo. Postupem času měnil jednotlivé majitele. Jeho nynější podobu, tedy mimo zásahy reálného socialismu, mu přestavbou vtiskla Marianna Oranžská, které po rozvodu se svým chotěm, synem pruského císaře, koupila panství Bílá Voda, aby mohla dojíždět za svými dětmi do nedalekého Kamience Zabkowickeho, jelikož měla zákaz pobytu na území Pruska delší jak 24 hodin. Další majitelé viz. Historie za zmínku stojí Max Weiss (obchodník s realitami s Vratislavi) a jeho žena, kteří zámek koupili v obavě před nastupujícím nacismem v Německu. Nakonec po záboru příhraničí byli donuceni za nevýhodných podmínek panství prodat a posléze v Praze spáchali sebevraždu. Jejich dceři, která v té době emigrovala do Palestiny český stát podvakrát tyto majetky nevydal. Po válce zde byly na přechodnou dobu ubytovány řecké děti a od roku 1954 je zde Psychiatrická léčebna. V areálu je, zachovám segment z rozsáhlého zámeckého parku, který od roku 2011 prochází rozsáhlou rekonstrukci.

 

 

File:Pałac Bílá Voda.jpg 

 

Dům čp. 60 B)

postavený r. 1724 jako piaristické provizorium a později sloužící jako hospic, zvýšen 1874 o patro, se sochou sv. Floriana v nice – kulturní památka

http://www.zivefirmy.cz/media/fotos/224258/bila-voda_max59974.jpg

 

Škola D) H)

Muzeum internace

 http://www.rychleby-jeseniky.cz/images/galerie/rych/r099.jpg

 

[Hostinec Na Kukačce] A)

Stával nad lomem

 

 

Kukačka - Lom

bývalý vápencový lom, v mapách označovaný „Na Vyhlídce“; těžily se zde kalcitické a dolomitické mramory (včetně polohy bílého dolomitu) a byly využívány jednak jako lomový kámen pro stavby, jednak pro vápennou pec, která produkovala v 1. pol. 19. stol. vápno pro přípravu malty a jako hnojivo. Na poměrně malé ploše je sledován výskyt pozoruhodné garnitury rostlinných druhů, z nichž mnohé patří mezi vzácné a ohrožené. Např. hořec křížatý (Gentiana cruciata), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), pupava obecná (Carlina vulgaris). Některé z nich jsou pro území Slezska velmi neobvyklé: hvozdík pyšný (Dianthus superbus), jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) a huseník střelovitý (Arabis sagittata). Toto od roku 1996 státem chráněné území je klasifikováno jako významný krajinný prvek.

V blízkosti lomu přímo na hraqnici stála vyhlídková restaurace Guke.

 

Šafářova skála

přírodní zajímavost: mrazový srub, též skála s vyhlídkou

 

Tis červený

v zámeckém parku – památný strom

 

Zpět na okres

1532  Panství  Bílá Voda

1850  Politický okres Jeseník, s.o.Javorník

1949 o.Jeseník

1961 Okres Šumperk

1996 o.Jeseník

2003 Pověřený městský úřad

 

znak obce Bílá Voda
Historie obce

1748 Městečko

Je nanejvýš pravděpodobné, že český název Bílá Voda i německé jméno Weisswasser vznikly podle vod zdejšího potoka. Od roku 1748 byly rozlišovány dvě části Bílé Vody, městys a ves. Dále k ní patřily osada a katastrální obec Kamenička (nesprávně Kameničky, německy Kamitz-Uberschar), osada Růženec (Rosenkranz) a také několik samot.

Společný katastr Bílé Vody (1291 ha) a Kameničky (216 ha) měl dříve rozlohu 1507 hektarů a vyplňoval nejzazší severozápadní část javornického výběžku, která je ze tří stran vymezena státními hranicemi; dříve s Německem, po roce 1945 s Polskem. Terén se od severní nížinné části (kolem 300 m nadmořské výšky) zvedá směrem k jihu do značných výšek nejzápadnější části Rychlebských hor s vrcholem Javorníku (780 m). Bílá Voda leží v severním cípu katastru a návštěvník se sem může dostat jedinou silnicí z Javorníka a z Horních Hoštic, stále těsně podél státní hranice, přes pohraniční osadu Kamenička (307 m) k bývalému městysu (305 m) a na něj navazující vsi (348 m); odtud vede jenom místní cesta na jih až k zaniklé osadě Růženec při hranici s Kladskem. V roce 1959 došlo k malé změně státních hranic, při níž byla rozloha katastru snížena na 1498 ha.

Bílá Voda prožila největší rozkvět v 18. století, potom po rozdělení Slezska její nevýhodná poloha stále výrazněji ovlivňovala pokles počtu zdejších obyvatel. V roce 1900 zde bylo 1277 osob v 238 domech, z toho 159 ve 33 domech v samostatné katastrální obci Kamenička, 47 obyvatel ve 12 domech v osadě Růženec, 545 ve 120 domech ve vsi a konečně 526 obyvatel a 73 domů v městysu Bílá Voda. Před první světovou válkou nebyl v této výhradně německé obci ani jeden Čech, po roce 1918 se zde usadilo jenom několik českých rodin s 31 příslušníky v roce 1930. Nové osídlování po roce 1945 vedlo k dalšímu radikálnímu snížení počtu obyvatel na 465 v 205 domech v roce 1950. V roce 1991 zde bylo 545 obyvatel, z toho v Kameničce 63 a ve vsi 64. V bývalém městysu se na počtu 418 osob podílely značnou měrou řádové sestry, které sem byly nuceně přestěhovány ze zrušených klášterů po roce 1950. V roce 1991 bylo v celé obci jenom 67 domů, z toho v Kameničce 11 a ve vsi 17. Byl to opravdu jeden z nejzapadlejších koutů v republice.

Bílá Voda jako ves s tímto názvem vznikla až značně pozdě, kolem roku 1532, ale je pravděpodobné, že šlo o nové osídlení na místě zpustlé vsi Wyssoka, doložené již koncem 13. století v okolí Reichensteinu (dnešní Zloty Stok). Kamenička se připomíná jako církevní majetek prvně již roku 1325 u vsi Kamenice (dříve Kamnitz, dnes Kamienica), kterou koncem 15. století získalo jako zástavu a nakonec jako majetek město Patschkau, dnešní Paczków. Bílou Vodu zřejmě založila rodina Schoffova, jinak též Gotschů (Schaffgotschů), a byla až do roku 1794 spojena se statkem v Hertwigswaldau (dnes Doboszowice). Koncem 16. století získali tento statek s dvorem Maltitzové a někdy v této době vznikla kolem krčmy na cestě do Kladska osada Růženec. Za třicetileté války zpustla Bílá Voda tak, že musela být prodána, ale nakonec celý statek zdědil roku 1687 hraběcí rod kladské větve Lichtenštejnů.

Za Lichtenštejnů se Bílá Voda velmi povznesla. Bylo zde nedostavěné rytířské sídlo, dvůr, vápenka, cihelna, dva rybníky a několik řemeslníků. V té době byly znovu obnoveny poutě k sošce P. Marie v kostele z roku 1604, které přispívaly k rekatolizaci. Roku 1651 je v místě doloženo působení učitele, i když škola zde byla asi již dříve. V roce 1722 bylo ve vsi 8 sedláků a 39 zahradníků.

Do historie Bílé Vody se nejvíce zapsal Jakub Arnošt Lichtenštejn (1690 až 1747), olomoucký kanovník a pozdější biskup, který se ujal správy statku Hertwigswaldau v roce 1714. Tento šlechtic se rozhodl založit v Bílé Vodě piaristickou kolej, v níž bylo zahájeno vyučování v roce 1727. Byla to první piaristická fundace v celém Slezsku. Pro kolej a šestileté gymnázium byla postavena do roku 1733 rozsáhlá klášterní a školská budova, v dalších desetiletích byl přestavěn a rozšířen i zdejší kostel Nanebevzetí P. Marie, který byl vysvěcen v roce 1777. Zástavba domů kolem kláštera a koleje byla povýšena na městys. Škola se stala vedle vzdělávání také střediskem uměleckého, zejména divadelního a hudebního života. Působilo zde mnoho vynikajících profesorů, z nichž je třeba jmenovat aspoň hudebního skladatele P. Antonína Brossmanna (1731 až 1789). Piaristé převzali do své péče i místní triviální školu a v roce 1727 zřízenou faru.

Velmi slibný rozvoj Bílé Vody byl bohužel velmi brzy zpomalen několika nepříznivými okolnostmi. Byly to v prvé řadě slezské války, které se dotkly několikrát přímo Javornicka. V roce 1742 se sice Bílá Voda stala místem podepsání protokolu o rozdělení Slezska, ale rázem se změnila na enklávu, téměř ze všech stran omezenou státními hranicemi. Po smrti zakladatele piaristické koleje měli jeho následovníci pro tuto instituci již daleko méně porozumění. Počet žáků na piaristickém gymnáziu klesal, až bylo nakonec v roce 1829 zrušeno; piaristům zůstala nadále jenom hlavní škola a fara. Panství Hertwigswaldau bylo zadluženo a nepomohlo ani osamostatnění jeho bělovodské části v roce 1794. Statek Bílá Voda vystřídal potom několik majitelů, až jej nakonec v roce 1818 koupil v licitaci rytmistr Ludvík hrabě d'Ambly; proti vdově Betině povstali v roce 1848 poddaní a muselo zasahovat vojsko.

Pokus podpořit v Bílé Vodě textilní výrobu zřízením apretury lnu v roce 1771 měl jen krátké trvání. Bylo tomu tak hlavně proto, jak prý to vyjádřil při návštěvě v roce 1779 císař Josef IL, že obec ležela "opravdu zrovna na špici" tehdejšího mocnářství. Trvalejší význam měly zdejší dvůr, pivovar, kamenolom, dvě vápenné pece, krátce i těžba arzenopyritu (od roku 1675).

Roku 1836 bylo v Bílé Vodě (v městečku i ve vsi) 192 domů a 1296 obyvatel, v osadě Růženec 11 domů a 63 obyvatel. V Kameničce, kterou tehdy dostalo do přímého vlastnictví město Pačkov a připojilo ji ke statku Hoštice, bylo tehdy 32 domů a 216 obyvatel.

Po zrušení poddanství připadla Bílá Voda do soudního okresu Javorník a politického okresu Frývaldov. Zdejší statek dědilo od roku 1853 několik princezen, až se v roce 1917 dostal do nešlechtických rukou. Statek měl v průměru necelý jeden tisíc hektarů půdy, ale zemědělské pozemky byly propachtovány, takže v režii majitelů zůstaly lesy a průmyslové podniky, zejména pila, lom a několik vápenek; jejich počet však stále klesal. Po roce 1918 byly přikoupeny lesní pozemky statku v Krutvaldu (dnes Travná), takže půdní fond vzrostl na 1512 hektarů. Za první pozemkové reformy bylo rozparcelováno jenom 54 ha a vše ostatní bylo ponecháno vlastníku; za druhé světové války vystřídal dosavadní majitele hrabě W. Wilczek. Vedle velkostatku se v obci objevilo jenom několik menších firem, z nichž lze uvést aspoň těžbu vápence a vápenku (od konce 19. století) a zejména pak výrobu plnicích per značky Haro, která vznikla za první republiky, přežila válku a dočasně i období po roce 1945.

Vedle obecných škol v městečku a ve vsi převzal roku 1872 péči o školství v Bílé Vodě od piaristů nový konvent chudých školských sester Notre Dame, který zde vybudoval penzionát a otevřel celou škálu dívčích škol až po ústav pro ženská povolání.

Politická orientace německého obyvatelstva v Bílé Vodě odpovídala celkové situaci na Frývaldovsku. Za první republiky zde po křesťanských sociálech a sociálních demokratech získali rozhodující vliv přívrženci K. Henleina, kteří se zasloužili o obsazení javornického výběžku ještě před mnichovskou dohodou v roce 1938. Neutěšenou situaci za druhé světové války připomíná na hřbitově hrob obětí tzv. pochodů smrti vězňů z Osvětimi, který tudy táhl v zimě roku 1945.

Po květnu 1945 se izolovanost Bílé Vody od okolního světa ještě prohloubila. Noví osídlenci sem přicházeli jen v malém počtu a nemohli nahradit odsunuté německé rodiny. Lesní půdu zdejšího statku převzala státní správa. V rámci kolektivizace bylo založeno JZD, které ale společně s Bílým Potokem přešlo v roce 1963 do Státního semenářského statku v Javorníku. Nezemědělské výrobny postupně zanikly. Novou institucí se stala psychiatrická léčebna (od roku 1954), která byla orientována především na léčení alkoholiků. V roce 1990 měla Bílá Voda vlastní poštu, byla zde lesní správa Lesního závodu Javorník, výrobní závod České katolické Charity, ale vedle toho již jenom jediný obchod a také hostinec. Nebyla zde ani škola, takže děti musely dojíždět až do Javorníku.

Nebylo zřejmě náhodou, že právě tento zastrčený kout si po roce 1948 vybrala nová monopolní moc jako místo, kam byly po celostátním násilném zrušení klášterů v roce 1950 převezeny řádové sestry z mnoha míst a z různých konventů, aby nebyly "na očích". Tak se v budově zdejšího kláštera vytvořila specifická církevní komunita, která přečkala všechny útrapy i překážky a ovlivnila ve všech směrech nejnovější historii Bílé Vody.

 

Rok

obyv.

domů

1721

 58

1836

1575

192

1869

1475

1880

1470

1890

1330

1900

1277

1910

1166

1921

1182

76+108

1927

1182 N 

 

1930

1104

 217

1939

1024

1947

509

 

1950

465

1961

673

 

1970

539

 

1980

588

1991

546

48

2001

316

 

 

www odkazy

 www.bilavoda.cz

  

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) Města a městečka v Č.na M. a ve S., K.Kuča, 1996

3) Umělecké památky M. a S., B.Samek, 1994

 

A) bilavoda.cz (9.8.2008)

B) cs.wikipedia.org (21.3.2014)

C) zanikleobcejesenicka.cz (21.3.2014)

D) jeseniky.net (21.3.2014)

E) jesenik.org (21.3.2014)

F) ziveobce.cz (21.3.2014)

G) panoramio.com (25.3.2014)

H) rychleby-jeseniky.cz (Petr Pavlíček) (25.3.2014)

I) kamenne-pamatky.cz (25.3.2014)

 

 fotografie

 http://www.fotohistorie.cz/image.jpg.ashx?photoID=3847&photoType=0

 

Kamenička

(Kamitz-Überschar)

 

 

 

[Růženec]

(Rosenkrantz)

 

Historie B) C)

Na jih od Vsi Bílá Voda, na místě, kde cesta na Orłowiec (něm. Schönau bei Landeck) překračuje hranici, se nacházela osada Růženec (něm. Rosenkranz). Poprvé je zmiňována roku 1638 a byla založena zřejmě nedlouho předtím poblíž krčmy nacházející se na cestě směrem na Kladsko. Název má zřejmě souvislost s používáním této cesty při poutích ke kladskému mariánskému obrazu. Osada měla roku 1836 11 domů a 63 obyvatel, roku 1900 12 domů a 47 obyvatel, roku 1930 8 domů a 31 obyvatel. Po roce 1945 zanikla.

 

U staré kupecké cesty protínající hřeben Rychlebských hor v sedle mezi Borůvkovou horou a vrchem Javorník vznikla zřejmě někdy na počátku 17. století osada Růženec (Rosenkranz). Zprvu šlo jen několik usedlostí kolem formanské krčmy, jež nesla název U růžového věnce. Ta poskytovala možnost přístřeší i pocestným na cestě ze Slezska do Kladska při poutích ke kladskému mariánskému obrazu a pravděpodobně podle ní dostala osada své jméno. Do života Růžence v 18. století zasáhly války mezi rakouskou císařovnou Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II.. Císařovna během nich ztratila 9/10 Slezska a z osady se stala nejzápadnější výspa habsburské monarchie v tzv. Rakouském Slezsku. Podle ústní tradice navštívil na konci 18. století Růženec císař Josef II. a básník Johann Wolfgang Goethe. Počet domů se na počátku 19. století zvýšil na deset a tehdy také byla v osadě postavena kaplička svatého Antonína Paduánského. V roce 1836 měl Růženec již 11 domů a 63 obyvatel. Zatímco počet domů v dalších letech stoupl na 12, počet obyvatel postupně klesal a na počátku 20. století činil jen necelých pět desítek. Obyvatelé Růžence nacházeli obživu vedle zemědělství i jako zedníci a dělníci v nedalekém městečku Reichensteinu (dnes Złoty Stok). Sezónní přivýdělek jim nabízela i práce v lesích a v jednom z domů v Růženci byla zřízena fořtovna. Právě dům místního revírníka zůstal z celé osady jako jediný dochovaný do dnešních dnů. Proslulý hostinec se v časech rakouského císaře Františka Josefa nazýval Müllers Gasthaus a patřil k oblíbeným výletním místům. Rozpad habsburské monarchie a vznik Československa přivedl po roce 1918 do Růžence finanční stráž. Její dva příslušníci z jednotky v Bílé Vodě pravidelně sloužili ve zdejším inspektorátu finanční stráže při cestě mířící z Bílé Vody do Schönau (dnes Orlowiec) a dále do Landeku či Kladska. Na turistický ruch to ale až do roku 1933 nemělo vážnější vliv a dle vzpomínek pamětníků do malebného kraje přicházelo značné množství návštěvníků pocházejících hlavně ze sousedního Německa. Nástup nacistů k moci ale znamenal konec idylických poměrů, neboť jednotky SA obsadily přístupy k hranici na německé straně a turistický ruch postupně ustrnul. Pohnuté zářijové události roku 1938 znamenaly připojení Sudet k Německu a Růženec tímto krokem ztratil svou pohraniční polohu. Tisíciletá Velkoněmecká říše však vzala po šesti letech druhé světové války za své a příchod Rudé armády v roce 1945 spojený s nesmyslným poničením kaple svatého Antonína opilými sovětskými vojáky jako by předznamenal tragický osud osady. Místní obyvatelé až na rodinu Fischerových byli po obnovení Československa vysídleni do Německa a Růženec již nebyl v poválečných letech obydlen. Fischerovi museli v roce 1949 odejít do Bílé Vody a kromě fořtovny byly v následujících letech všechny domy srovnány se zemí. Zničení neušel ani kostelíček svatého Antonína, který byl z popudu MNV v Bílé Vodě zbourán již na počátku 50. let, protože místní komunisté nechtěli, aby se k němu konaly tradiční každoroční poutě, vždy na 13. června, na svátek patrona kostela. Divoká příroda dnes již zakryla místa, kde stávala celnice i stavení rodin Neugebauerů, Herzigů, Schwabů, Sauerů a Fischerů. Nestojí již ani proslulá krčma, která více než tři století poskytovala ochranu poutníkům. Zůstala zde stát pouze lípa, pod níž kdysi odpočívali vznešení i prostí poutníci. V dnešních dnech tak už jen mohutný strom střeží zakletý spánek bývalé osady.

 

Rok

obyv.

domů

1890

33

12

1921

34

8

1950

0

8

 

 

Karlov B)

(Karlshof)

 

Historie

V oblasti mezi Růžencem a Vsí Bílou Vodou zaniklo i několik dalších skupin chalup a usedlostí, zejména Karlov, něm. Karlshof (dnes název Karlovy Dvory označuje jiná místa), kde roku 1930 žilo 11 lidí;

 

U šišky B)

(Tannzapfen, Jedlová šiška, Jedlovec)

[Hostinec] A)

 

Historie

osada U šišky (Tannzapfen, též Jedlová šiška, Jedlovec), kde bylo v témže roce 8 domů s 37 obyvateli; a hostinec Na Vyhlídce, něm. Gucke.

 

 

 Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 21.3.2014