Zpět na Strážnici

Historie města

Strážnice, bývalý politický okres Hodonín

Přestože první doložená písemná zmínka o Strážnici pochází až z počátku 14. stol., množství archeologického materiálu vypovídá o daleko dřívějším osídlení tohoto území. Počátky samotného města jsou spojovány s upevňováním hranic českého státu v době vlády Přemysla Otakara II v 2. polovině 13. století, kdy došlo k trvalému připojení Strážnicka k Moravě. Na ochranu zemských hranic bylo zbudováno několik hradů, mezi nimiž se nacházel i hrad ve Strážnici, vystavěný po roce 1260. Samotné jméno města je odvozováno od strážní funkce, kterou měl hrad položený v těsné blízkosti moravské hranice vykonávat.

Strážnice byla původně královským majetkem, na počátku 14. století získal toto město významný moravský rod pánů z Kravař. O velký rozmach města se zasloužil moravský zemský hejtman Petr Strážnický z Kravař, který postupně rozšiřoval strážnické panství a stal se rovněž zakladatelem nové vesnice poblíž Strážnice, která po něm získala pojmenování - Petrov. Zasloužil se také o rozvoj vinařství vydáním tzv. horenského práva. V době husitství se páni z  Kravař na Strážnici přiklonili zcela na stranu Husa. Za vlády posledního mužského potomka rodu Jiřího z Kravař došlo k nebývalému stavebnímu rozvoji města, značně poničeného z období husitských válek. Bylo založeno strážnické Nové město, opevněné vodním příkopem a hliněným valem s vestavěnými kamennými branami, postaven kostel sv. Martina / později stavebně upravován, ale dodnes s patrnými gotickými prvky / a došlo také k dokončení přestavby hradu. V roce 1458 se stal strážnický hrad svědkem setkání Jiřího z Poděbrad s uherskými stavy, kterým byl vydán zajatý Matyáš Korvín.

Na počátku 15. století zakoupili město Žerotínové, další z předních moravských rodů. V době jejich vlády prožívala Strážnici dobu svého největšího rozmachu. Za Jana III ze Žerotína bylo město obklopeno valem s dřevěnou palisádou a vestavěnými malými baštami, hlavní přístupové cesty byly chráněny mohutnými branami s polokruhovými baštami, schopnými odolávat i zbraním těžšího kalibru. Nové opevnění spojilo dohromady všechny tři části města Nové město, Staré město i Předměstí. Starý vodní hrad byl přestavěn do podoby renesančního zámku s vnitřními arkádami.

Žerotínové podporovali ve městě bratrské školství, v roce 1579 upravili školu, rozdělenou na dvě oddělení - nižší a vyšší. V letech 1604-1605 navštěvoval vyšší bratrskou školu Jan Ámos Komenský, který zde bydlel u své tety. Ve Strážnici se Komenský seznámil s Mikulášem Drabíkem, českobratrským kazatelem proslaveným později svými proroctvími o zkáze habsburského rodu. Na počátku 17. století se Strážnice řadila se svými 4 500 tisící obyvateli a zhruba 700 sty domy k nejvýznamnějším moravským městům.

Povstání v Uhrách v roce 1605 a vpád Štěpána Bočkaje na Moravu znamenal pro Strážnici obrovské nebezpečí, v květnu 1605 bylo město vypáleno a mnoho lidí pobito, či odvedeno do zajetí. K nové obnově města docházelo se značnými těžkostmi a události spojené s třicetiletou válkou znamenaly opět ničení a pustošení celého Strážnicka. K tomu se přidal i náboženský útisk, spojený s velkým množstvím vystěhovaného obyvatelstva. Poslední nekatolický majitel Strážnice Jan Jetřich ze Žerotína odešel ze zadluženého panství do uherské Skalice.

Město a panství zakoupil v roce 1628 jeden z vítězných velitelů Bitvy na Bílé Hoře císařský plukovník František z Magni, jehož rod pocházel z Itálie. S příchodem Františka z Magni začala  plánovaná katolizace města. V roce 1633 povolal do Strážnice italské piaristy, kteří zde zahájili vyučování a postupně získávali pro svou víru strážnické obyvatelstvo. Poničené město se jen pomalu vzpamatovávalo z útrap třicetileté války, krajinou se potulovali skupiny propuštěných vojáků, kteří loupili a vraždili obyvatelstvo, a navíc v roce 1652 vyhořela podstatná část města, po té co bylo zapáleno najatými žháři. Strážnici stíhala v té době jedna pohroma za druhou, v roce 1680 se z Uher rozšířila morová epidemie, o tři roky později byla přepadena uherskými povstalci, stejně jako na počátku 18 století. Tyto události způsobily všeobecný úpadek panství a město rychle ztrácelo na svém dřívějším významu.Další série požárů v 1 polovině 18 století značně zpomalovaly obnovu Strážnice. Přesto se právě z této doby zachovala celá řada zajímavých architektonických památek. Došlo k obnově radnice, panského dvora i mnoha měšťanských domů. Strážničtí piaristé vybudovali okolo poloviny 18 st. barokní chrám P. Marie s klášterní kolejí, později také gymnázium. Za správy Františka Antonína Magnise v první pol. 19. století byl upraven zámecký park se zahradou, došlo rovněž k založení skleníků pro pěstování jižních rostlin, v roce 1824 byl před zámkem postaven přes Moravu řetězový most.

Oživení národního hnutí ve 2 polovině 19. století znamenalo postupnou přeměnu německy orientovaného města na kulturní centrum strážnického regionu. Vznikaly české spolky, došlo k otevření české měšťanské školy a v roce 1897 ke zřízené českého gymnázia. Původně zcela zemědělské město se na počátku 20 stol. dočkalo i postupné industrializace.

Dnešní Strážnice je zapsána do podvědomí nejširší veřejnosti zejména díky folklorním festivalům, které se zde konají každoročně na přelomu června a července. Pro turisty je bezesporu velkým lákadlem návštěva skanzenu, zámku , či městského muzea.

Mgr. Ivo Vratislavský

Zdroj: straznice-mesto.cz (10.10.2012)

Podrobná historie města Strážnice

STARŠÍ OBDOBÍ

Osídlení zdejší krajiny začalo již od starší doby kamenné (paleolitu). Tehdejší vyspělejší lidé se živili zemědělstvím. Ke konci mladší doby kamenné (rozhraní 3. A 2. Tisíciletí) pak přišli kočovníci –pastevci a lovci.

Kolem roku 1700 před n. l. došlo k hustějšímu osídlení a kulturnímu i hospodářskému vzestupu.

Krátce zde sídlili i Keltové (4. Stol. Před n. l.) a Germáni (od konce 1. Stol. N. l.), kteří odtud vedli válečné výpravy proti Římské říši.

V 5. Století n. l. zde Slované vytvořili rodovou osadu.

POČÁTKY MĚSTA

Počátky města Strážnice spadají do 2. Poloviny 13. Století a jsou spojeny s upevňováním hranic českého státu za vlády Přemysla Otakara II. Ještě v 1. Polovině 13. Století patřila tato krajina k uherskému království, po bitvě u Kressenbrunu (12. 7. 1260) po porážce uherského krále Bély, bylo již Strážnicko trvale připojeno k Moravě.

Zemská hranice, kterou dosud tvořila v této části řeka Morava a její soutoky s Veličkou na severu a na jihu Sudoměřický potok, byla přesunuta až na hřebeny Bílých Karpat. K ochraně této hranice byly po roce 1260 založeny tři nové hrady – Ostroh, Veselí a Strážnice. Na uherské straně byla s podobným obranným záměrem budována pevnost a později královské město Skalica. Tak došlo mezi léty 1261 – 1264 k založení hradu Strážnice, který byl budován po vzoru tzv. severoněmeckých kastelů s hranolovitou věží. Pojmenování Strážnice se zřejmě týkalo nejdříve nově založeného hradu, a později přešlo na celé město. Značí místo, které střeží nově nabyté území a jeho hranice. Tuto funkci zastávala Strážnice i v pozdějších dobách.

Uhersko – kumánské vpády a pohraniční nepokoje trvaly až do roku 1273, kdy Přemysl Otakar II. dobyl části západních Uher. Po bitvě na Moravském poli (1278), v níž král zahynul, docházelo opět k nepřátelským nájezdům. Zvláště kumánské vojska najímané do služeb uherského království plenily krajinu a vybíjely obyvatelstvo.

Strážnice byla zpočátku královským majetkem a sloužila k vojensko – strategickým účelům.

První písemnou zprávu o městě nacházíme roku 1302. Pochází od Miloty z Benešova, který na strážnické tvrzi vyhotovil dvě listiny. Milota byl poradcem a vojenským velitelem Přemysla Otakara II.. V bitvě na Moravském poli patřil spolu se svým bratrancem Vokem z Kravař k předním královským vojevůdcům.

Pohraniční spory se opět obnovily po vymření Přemyslovců roku 1306. Zmatků o trůn využil Matúš Čák Trenčanský, nejvyšší úředník uherský, a obsadil celou jihovýchodní Moravu, i Strážnicko. Porazil ho až roku 1315 Jan Lucemburský. Bojů se účastnil také Vok z Kravař, který za služby v těchto bojích dostal Strážnicko. Již roku 1328 ale zemřel a Strážnici zdědil jeho vnuk Beneš II., první písemně doložený majitel Strážnice.

STRÁŽNICE V DOBĚ KRAVAŘŮ

Rod Kravařů patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším rodům v českých zemích. Ve znaku měl zavinutou stříbrnou střelu v červeném poli. Strážnici a strážnické panství vlastnil až do konce 15. Století.

Počátkem 15. Století měl dokonce takovou moc, že mu patřila pětina tehdejší Moravy. Kravařové zastávali vysoký zemský úřad, byli nejvyššími komořími olomouckými.

Strážnice se postupně vyvinula v město. Největší intenzita osídlení byla patrně v jižní části města (později Staré Město). Při městě byla malá židovská obec, která patří k nejstarším na Moravě, a vedle ní židovský hřbitov.

Benešův syn Petr byl vůdčí postavou husitství na Moravě. Strážnicko se stalo nejsilnější baštou husitství na Moravě.

Město bylo opevněno. Občané získali různá privilegia, např. tak zvanou odúmrť (právo odkazu majetku a dědictví) a v roce 1417 vydal pro celé panství tzv. horenské právo, důležité pro rozvoj vinařství. V blízkosti Strážnice založil novou vesnici, jež byla pojmenována po něm – Petrov. Postupně rostl význam města také jako kulturního centra.

V bojích s císařem Zikmundem byla Strážnice vypálena do základů.

Kraj byl obsazen uherským vojskem a moravští páni se Zikmundovi vzdali, i Petr z Kravař. Došlo ke smíru, který ale netrval dlouho. Zikmund odevzdal Moravu do plné moci svému zeti Albrechtovi Rakouskému a Petr z Kravař se opět postavil do čela moravských husitů.

Když bylo husitské revoluční hnutí nakonec poraženo, také strážnický Petr z Kravař se svými syny Václavem a Jiřím sjednali s vévodou Albrechtem příměří. Spolu s moravskou šlechtou podepsali 4. Března 1434 v Brně „landfrýd“, podle něhož byl Albrecht uznán za vládce Moravy, na oplátku Albrecht potvrdil moravské šlechtě její privilegia. Tím vlastně na Moravě skončily husitské války.

Po husitských válkách zdědil Strážnici a panství Jiří z Kravař, poslední mužský potomek rodu, který se věnoval především výstavbě zpustošeného města. Město bylo obnoveno v původním rozsahu, ale hlavní váha osídlení se soustředila do části nazývané pak Nové Město.

Obyvatelstva tu zbylo málo, proto povolával nové osadníky z jiných svých statků a dával jim úlevy v poddanských povinnostech, aby mohli budovat zničené město. U věže, která hlídala přístup k hradu, byl postaven nový, dnešní farní kostel sv. Martina. Byl budován jako gotický, k zaklenutí gotickému však nedošlo, (při větší opravě v roce 1949 se přišlo na gotické portály po obou stranách a na gotická okna). Kostel byl stavěn z plochých kamenů. Na vnější zdi jsou dodnes tři kravařské znaky: boční je na původním místě proti faře, dva jsou přeneseny na presbytář pozdější přístavby. Kolem něho byl hřbitov, obehnaný zdí, která byla připojena ke strážní věži. Vedle hřbitova na straně k náměstí byla postavena škola.

Jiří z Kravař začal přestavovat svůj hrad. Byla to jednoposchoďová obdélníková budova s hospodářskými staveními, opodál stála o samotě vysoká strážní věž s přilehlou strážnicí. Hrad byl obehnán pevným valem (dodnes z něho zůstaly zbytky zvané „šance“), v něm byla umístěna gotická brána (dnes zvaná „černá“). Do ní se vjíždělo k hradu přes most nad vodním příkopem. Práce na přestavbě hradu byly dokončeny roku 1453, jak hlásá deska, zazděná na rohu pravého křídla.

Ve dnech 8. A 9. Února 1458 byl strážnický hrad místem schůzky Jiřího z Poděbrad s uherskými stavy, kterým předal nově zvoleného krále Matyáše Korvína, jenž byl v zajetí v Praze. Přitom byla také dohodnuta svatba mezi Matyášem a Kateřinou, dcerou Jiřího z Poděbrad. Mezi svědky byl i Jiří z Kravař.

Roku 1466 Jiří z Kravař zemřel a z pozůstalých čtyř dcer dědila Strážnici Alžběta, provdaná za Pertolda z Lipého na Krumlově, nejvyššího maršálka království Českého. V tom roce dal papež krále Jiřího z Poděbrad do klatby a na jaře 1467 byla vyhlášena křížová výprava. Přátelství mezi českým a uherským králem, zpečetěné ve Strážnici, zůstalo jen na papíře. První se k válce přihlásil Matyáš Korvín. V srpnu poslal na zpustošení Strážnicka – o jehož majitelích věděl, že jsou přívrženci Jiřího – svého vůdce Baláše. Ten vypálil Strážnici a osady na panství, odehnal stáda dobytka, zajímal lidi a vymáhal na nich vysoké výkupné. Hlavní útoky počaly v roce 1468, kdy Matyáš vyhlásil Jiřímu z Kravař válku a obsadil Strážnici i jiná větší moravská města. Náš kraj trpěl válkou až do roku 1477, kdy Matyáš dostal Moravu, Slezsko a Lužici s titulem českého krále.

Alžběta z Kravař s manželem museli Strážničanům pomoci a ulehčit jejich poddanské povinnosti. Lákali nové osadníky různými výhodami, aby se vypálené město zalidnilo. Obyvatelstva rychle přibývalo. Staré Město bylo rolnické, řemeslníci se usazovali v Novém Městě. Po smrti svého manžela – 1482 – se Alžběta z Kravař znovu provdala za Petra z Rožmberka a ten ji nakonec přesvědčil, aby panství r. 1486 zastavila za 15000 uherských zlatých Janovi ze Žerotína.

STRÁŽNICE V DOBĚ ŽEROTÍNŮ

Žerotínové náleželi k předním moravským rodům. Tento staromoravský rytířský rod měl ve znaku zlatého lva vystupujícího ze tří zelených pahorků v modrém poli.

Po smrti Alžběty r. 1501 zakoupili město a panství synové Jana ze Žerotína, bratři Jan II., Viktorín, Jiří, Bartoloměj a Bernard za dalších 15000 uherských zlatých.

Byl sepsán hradní inventář, který nám dovoluje nahlédnout do hospodaření té doby.

Za vlády Žerotínů prožívala Strážnice období největšího rozkvětu. K všestrannému rozvoji města a panství přispívalo i klidné období bez válečných nepokojů, které pro pohraniční města Moravy znamenalo vždy katastrofální následky. Na začátku 16. Století měla Strážnice asi 1700 obyvatel.

Do roku 1532 pomřeli bratři Žerotínové a od tohoto roku do r. 1557 zde vládl syn Jana II. – Jan III. Zastával též úřad nejvyššího komorníka olomouckého. Věnoval velkou pozornost výstavbě města a opravě hradu.

V době hrozícího tureckého útoku r. 1543 byla Strážnice obehnána důkladným hliněným valem, zpevněným tzv. štachetami a palisádou – parkánem s vestavěnými malými baštami a vodním příkopem. Strážní věž u farního kostela byla přestavěna a zvýšena. Byl znovu postaven strážnický mlýn, neboť tudy byl snadný přístup přes řeku k zámku. Byla také vybudována ještě jedna strážní věž nedaleko klášterního kostela. Na hlavních přístupových cestách byly postaveny dvě brány s polokruhovými baštami, v té době v našich zemích prvek moderní a převratný. Brány byly strženy v r. 1876, ale bašty se uchovaly až do současnosti. Taktéž zámek byl přestavěn – přibylo další rovnoběžné křídlo, spojovací blok s renesančními arkádami a to vše zdvihnuto na dvě poschodí.

V dubnu r. 1556, kdy Turci obléhali Siget v Uhrách, bylo ve městě shromážděno vojsko Čech, Moravy a Slezska. V této době byla Strážnice decimována nejen pohromami válečnými, ale také přírodními, jednou z nejhorších byly kobylky z Uher.

Po Janově smrti se vlády ujal jeho syn Bernard – vládl v letech 1557 – 1568, zemřel svobodný ve věku 27 let, byl pochován v kryptě kostela sv. Martina, kde má dodnes 2m náhrobek. Nezanechal žádné potomky a tak panství připadlo potomku kolínské větve Janu Jetřichovi ze Žerotína. Dědici bylo teprve 14 let a tak do r. 1577 zastával panství jeho strýc Jan ml.

Roku 1596 Jan Jetřich vážně onemocněl, nechal sepsat poslední vůli, ve které vyslovil přání, aby vládlo pouze mužské potomstvo. Je pravděpodobné, že ze sklíčenosti ze své dlouhé choroby povoloval měšťanům velké úlevy. Zemřel r. 1599 a byl pochován ve strážnickém kostele.

V této době se kulturní život města soustřeďoval především na školách, které souvisely s evangelickým luteránstvím a jednotou bratrskou. Strážničtí bratři založili za podpory Jana III. Ze Žerotína nový sbor a ze starého sboru upravili v r. 1579 školu, která měla dvě oddělení, nižší a vyšší. Ve vyšším stupni se vyučovalo také jazyku německému, latinskému a svobodným uměním.

Po smrti Jana Jetřicha se ujímá poručenství jeho nezletilých dětí – Fridricha a Veroniky –Janova druhá manželka, macecha dětí, Alžběta z Chlumu a Košumberka. Spoluporučníkem byl Karel st. Ze Žerotína. Alžběta ovšem umírá v r. 1605.

V době správy panství Karlem st. Ze Žerotína vzniklo opět válečné nebezpečí v Uhrách. Zvláště roku 1605, kdy proti císaři Rudolfu II. povstal smělý šlechtic Štěpán Bočkaj. Ten napsal vlivnému moravskému pánu Karlu st. Ze Žerotína, aby se s ním spojil a společně tak svrhnou Rudolfovu vládu. Karel st. Uhrům neodpověděl a list nechal poslat nejprve zemskému hejtmanovi a po té samotnému císaři, za což mu byla slíbená obrana země. Zemská obrana ale zůstala při útoku Bočkajovců nepřipravena, karpatské průsmyky byly volné a celá jihovýchodní Morava byla zpustošena včetně Strážnice.

V roce 1609 převzal zpustošené panství Jan Fridrich ze Žerotína. Došlo k obnovení spálených a ve zmatku ztracených listin. Panovník uděloval obyvatelům hodně privilegií, aby se alespoň z části vzpamatovali z válečných útrap. V této době navštěvoval vyšší bratrskou školu Jan Amos Komenský a to v letech 1604 – 1605. Při jeho pozdějším úkrytu u větve Žerotínů ve východních Čechách mu pomohly kontakty s tímto rodem, které získal právě při studiu ve Strážnici. Bydlel zde u své tety. Komenský nedostudoval ve Strážnici ani dvě léta, neboť mezi 4. – 9. Květnem 1605 bylo město vypáleno, i příbytek mladého studenta. Jako celé město, též bratrské školy utrpěly velké škody, vyučování bylo přerušeno.

Na začátku 17. Století patřila Strážnice k nejlidnatějším městům Moravy. Měla tehdy kolem 700 domů, počet obyvatel se odhaduje asi na 4500. Nejstarší městskou pečeť známe z r. 1607.

Poslední Žerotín ve Strážnici Jan Jetřich II. se ujal panství v r. 1622 a vládl zde do r. 1628. V této době mu, jakožto nekatolíkovi, hrozilo vypovězení ze země. Poddaným uděloval až přehnaná privilegia. I ta měla podíl na velkém zadlužení panství. Peníze si Jan půjčoval jak z Uher, od poddaných, tak i od Židů ze Strážnice. Roku 1627 se sešli věřitelé a sepsali své požadavky. Jan prchá do Uher. Jeho panství je na úhradu dluhů prodáno císařskému důstojníkovi, svobodnému pánu Františku z Magnisovi.

STRÁŽNICE V DOBĚ MAGNISŮ

František Magnis koupil panství 21. 11. 1628 za 200 000 zlatých. Jeho rod pocházel ze Švédska a Itálie a v Čechách se usadil již v době předbělohorské. Rod ve svém znaku nesl šikmý modrý pruh na stříbrném štítě uprostřed s menším štítem s obrněnou rukou a mečem.

Františkův bratr Valerián, mnich kapucínského řádu, byl odpůrcem jezuitů a proslul jako soudobý diplomat a filozof. Bývá nazýván „souběžníkem J. A. Komenského“ s nímž vedl filozofické a náboženské debaty, ačkoliv měl rozdílné náboženské vyznání.

František Magnis zde vládl v letech 1628 –1652 a proslavil se svou vojenskou kariérou, kdy ve funkci plukovníka císařského vojska přispěl k porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře r. 1620 a v roce 1636 byl povýšen na říšského hraběte. Strážnici koupil ve značně zpustošeném stavu. Jako vyhraněný katolík započal se svým bratrem Valeriánem katolizaci města a panství.

Na faru dosadil katolického faráře a v r. 1633 povolal do města italské piaristy, kteří pak v listopadu r. 1634 zahájili ve škole vyučování. Jejich kazatelská a pedagogická činnost však zpočátku přinášela jen malé výsledky. Piaristé si stěžovali, že strážnický lid je zatvrzelý a nechce slyšet o nové víře. Teprve v letech 1640 – 1641 začali přestupovat jednotlivci ke katolictví – většinou přední měšťané a studenti piaristické školy.

V roce 1643 obsadili Moravu Švédové. Samotná Strážnice byla tentokrát ušetřena, ale okolní vesnice byly napadeny. Hrabě František Magnis byl tehdy důvěrníkem císaře Ferdinanda III., který ho jmenoval svým polním maršálem. Aby zachránil strážnické panství, navazoval zrádná jednání s polským králem Vladislavem IV. A dosáhl vystavení tzv. alvaguardie – ochranného listu, která skutečně v r. 1645 ochránila Strážnicko před Švédy. Přesto však město podlehlo jinému nepříteli – v roce 1645 zde propukl mor, který v krátké době zachvátil na 1500 osob.

František Magnis zemřel 6. 12. 1652 a nezanechal žádné potomky.

Vestfálským mírem r.1648 byla sice ukončena třicetiletá válka, krajinou se stále potulovaly houfy propuštěných vojáků, kteří loupili a vraždili obyvatelstvo. Vyvrcholením všech útrap Strážničanů byl požár, založený v červnu r. 1652 najatými uherskými žháři, jemuž podlehla většina města.

Dlouhodobými válkami došlo k úbytku obyvatelstva a město bylo v zuboženém stavu. Byli proto povoláni noví osadníci z různých částí Moravy, hlavně ze Slezska. Spolu se zbytky starého osídlení se tehdy vytvořila skladba, která dala základ dnešnímu obyvatelstvu.

Nový majitel, synovec Františka, Štěpán Alexandr se snažil opět vyhojit rány zasazené panství udělováním výsad a úlev nově usedlým poddaným a řemeslníkům, avšak jeho snahy znesnadňovaly pohraniční spory a vpád Tatarů a Turků v r. 1663. Úpadek se dotknul také podpory školství a piaristů, která klesla téměř na nulu.

Druhá polovina 17. Století však znamená všeobecně období utužování poddanství a zvýšený sociální útlak. Utiskování poddaných vyvrcholilo za panování neblaze proslulé Anny Kateřiny ze Žďáru. Ta spravovala panství za svého nezletilého syna Josefa Antonína Magnise. Zástupci města rozesílali prosebné dopisy samotné hraběnce, příbuzným Magnisů i císaři, vyslané komise však nadržovali vrchnosti. Zoufalství poddaní obsadili hradby a požadovali vpuštění do zámku pod pohrůžkou, že jej dobijí. Hraběnka ze strachu o svůj život prchla i se synem do Prahy a dožila ve Vídni.

Do 18. Století vstoupilo strážnické panství ve zpustošeném stavu. Od roku 1605 Strážnice prožila strašných 100 let, které jí přinesly velký úpadek a poznamenaly ji:

1605 vpády Bočkajovců

1618 – 1648 třicetiletá válka

1663 vpády Tatarů a Turků

1680 mor

1683 vpád povstalců

1703 – 1709 kurucká ( křižácká ) válka

Rodina Magnisů se nakonec rozhodla panství prodat. Roku 1702 tedy bylo panství prodáno Dominiku Ondřeji Kounicovi za 438 000 zlatých + 1000 zlatých klíčného. Nevýhodnost koupě však roku 1716 dovedla majitele opět k prodeji a po těchto prodejních epizodách se panství nakonec vrátilo zpět Magnisům.

Na začátku 18. Století povstaly opět celé Uhry proti habsburské nadvládě. Pod vedením Františka Rákócziho se shromáždilo početné vojsko. Uhři vyzývají také Moravany, aby se k povstání připojili. Moravská šlechta však byla zcela oddána císaři a výzvy odmítala. Zemská obrana byla natolik slabá, že kuruci – křižáci – snadno vtrhli na Moravu a začátkem ledna 1704 dobyli i Strážnici, kterou nemohli obyvatelé pro velkou rozlehlost uhájit. Tehdy vyhořelo 181 domů, kostel s farou, škola, špitál, radnice, obecní a panský dvůr.

V dubnu roku 1704 byla podruhé přepadena a zbytek města vypálen. Drobné nepokoje a střetnutí obou stran pak trvaly až do roku 1708, kdy byl uherský odboj potlačen v bitvě u Trenčína.

26. Července 1718 bylo město zachváceno velkým požárem, který poničil všechno kromě Starého Města. Vyhořel znovu i farní kostel s věží, na níž se dokonce roztavily zvony, radnice s archívem a obyvatelstvo bylo připraveno o právě svezenou úrodu. Hned nato, 8. Září, vyhořelo přes 40 domů i ve Starém Městě. Po těchto katastrofách ležela Strážnice z valné části v rozvalinách. Obyvatelstvo hladovělo a nemělo prostředky k obnově svých obydlí. Kromě hmotných ztrát docházelo také k úpadku duchovní kultury. Školství bylo na nízkém stupni, množily se násilné činy, loupeže a vraždy. Zaostalost a příznačná pověrčivost dovedla zubožený lid k přesvědčení, že město upadlo do moci ďábla. Napsali proto prosebný list do Říma papeži, jenž jim poslal své požehnání. Udělené prostřednictvím milotického děkana. Strážnická kronika však zaznamenává celou řadu dalších velkých požárů, které ničily město v letech 1737, 1745, 1747, 1749, 1753.

Během 18. Století však přesto město pozvolna dostávalo novou tvář, z této doby se dochovalo nejvíce architektonických památek. Byl renovován kostel s věží, morová kaple, panský dvůr a četné měšťanské domy. Okolo poloviny 18. Století vybudovali piaristé v barokním slohu chrám Panny Marie s přilehlou klášterní kolejí a později budovu gymnázia. Obyvatelstva přibývalo, osazovaly se pusté usedlosti a vznikaly nové ulice. Obnova města však probíhala neuspořádaně, takže půdorys dnešní Strážnice, který se vytvářel právě v tomto období, se nevyznačuje uceleným urbanistickým uspořádáním.

Na obnovu a rozvoj města působilo příznivě i klidné období bez válečných nepokojů. Jen v r. 1742 prožívalo obyvatelstvo strach před pruským vojskem, které obsadilo Strážnici, ale po 16 dnech odtáhlo s vysokým výkupným a rukojmími.

Reformy císařovny Marie Terezie a Josefa II. přinášely postupné zlepšení politických, hospodářských i náboženských poměrů.

V této době vládl na panství ve Strážnici František Antonín 1777 – 1848. Od zrušení nevolnictví r. 1781 bylo pro vrchnost stále těžší přinutit poddané k plnění poddanských povinností.

Podle tvrzení mnoha zdrojů byl František člověk osvícený, podporující umění. V jeho době byla na zámku vydržována kapela a hrála se divadelní představení. Hrabě sám maloval,dosud se dochovala jeho rytina zámku. Mezi jeho největší koníčky patřilo zahradnictví. Bývalé ovčí pastviny nechal zvelebit tak, že zahrada patřila mezi nejkrásnější na Moravě. Zřídil skleníky, v nichž pěstoval citrony, ananasy a jiné tropické rostliny. Také v parku byly vysázeny cizokrajné stromy. Přes řeku Morávku byl postaven v roce 1824 technicky výjimečný řetězový most. V panském dvoře dal postavit dům, který měl také celou konstrukci se železa.

Hrabě se proslavil snahou o osvětu poddaných. S veleckým farářem Suchým psal brožury v českém jazyce, které rozdávali do škol i jednotlivcům, aby se poučili o očkování proti osýpkám, o ochraně proti vzteklině psů, o pěstování brambor, o první pomoci při úrazech a vydal poučný katechismus o výchově mládeže. Smrt tohoto mimořádného muže 16. Února 1848 byla symbolickým ukončením feudální epochy – další strážničtí Magnisové byli již pouhými velkostatkáři, resp. Obyvateli zámku. Velkostatek se zámkem byl později zkonfiskován. Potomci rodu dodnes žijí v Německu.

V letech 1776 – 1777 probíhaly tereziánské reformy školství směřující k oslabení církve, zvláště jezuitů a také školy strážnických piaristů byly podřízeny státnímu dozoru. Nižší oddělení bylo proměněno v tzv. normální školu – stejnou funkci měla i farní škola nazvaná kantorka. Gymnázium bylo ponecháno, protože bylo jedinou vyšší školou pro celou jihovýchodní Moravu. Ke studiu byli určeni ovšem jen synové šlechty a měšťanů, chtěl-li studovat rolnický syn, musel mít zvláštní povolení vrchnosti. Mezi významné osobnosti gymnázia patřil zejména J. E. Purkyně, který zde vyučoval v letech 1805 – 1806.

V 1. Polovině 19. Století se měnil vzhled města. Městské opevnění se již neudržovalo, brány chátraly a zůstávaly otevřené. Na rozvezených valech a zasypaných příkopech vznikaly nové ulice. V ulicích se rušily zahrádky před domy, překážející dopravě. Hlavním zaměstnáním obyvatel zůstávalo zemědělství, zdrojem určitých příjmů bylo hlavně vinařství. Řemeslná výroba začínala stagnovat, i když v té době byla Strážnice považována za hlavní středisko řemesel na Slovácku. Obchod byl většinou v rukách židovských obchodníků. Počátky průmyslu byly nevýrazné: k cihelně, pivovaru a pálenici přibyla potašovna na výrobu sody, mydlárna a lihovar. Hospodářská stagnace a kulturní zaostalost Strážnice se prohlubovala zvláště po stavbě železnice, která bohužel město minula. Přesto byla Strážnice stále největším městem Slovácka – v roce 1840 měla 5077 obyvatel.

V 2. Polovině 19. Století nastává bouřlivý rozvoj národního hnutí. Z původně německy orientovaného města se stává kulturní středisko strážnického Dolňácka. Čeština pronikala do úřadů, škol a Češi zvítězili nad německou menšinou také při volbách. Významnou událostí bylo otevření české měšťanské školy v r. 1887, která byla první v celém hodonínském okrese. Německé piaristické gymnázium bylo pro nedostatek žáků zrušeno v r. 1884. České gymnázium bylo otevřeno v r. 1897.

Zemědělství se věnovalo více než tři čtvrtiny obyvatel a dalo městu přívlastek „rolnické“. Styk se světem zprostředkovala konečně od r. 1887 železnice z Veselí přes Strážnici do Uherské Skalice s odbočkou na Rohatec. Město tak získalo spojení s hlavní tratí na Vídeň, kam měla tehdy jižní Morava hospodářský spád.

STRÁŽNICE V DOBĚ SVĚTOVÝCH VÁLEK

Na začátku první světové války byla většina mužů povolána do vojsk. Ve městě probíhalo zabavování potravin, krmiva, barevných kovů. Obyvatelstvo bylo nuceno upisovat válečné půjčky. Rozmohla se bída a hlad, protože veřejné zásobování nestačilo a mnohdy úplně selhávalo. Zvláště v posledním roce války byla zásobovací situace katastrofální a lidé se bouřili proti překupníkům.

Po válce začíná stavební rozvoj města, rozsáhlá výstavba rodinných domků a bylo postaveno i několik činžovních domů. Byla zřízena kanalizace a vydlážděny některé ulice. Společenský život města se soustřeďoval v četných spolcích. V r. 1936 bylo založeno i městské muzeum.

Hrozba fašistického nebezpečí vyvstala zvláště zřetelně po mnichovském diktátu. Tragickým dnem byl 15. Březen 1939, kdy městem projížděla německá okupační vojska a část zůstala ve Strážnici. Na okraji města byly zřízeny dřevěné baráky pro ubytování pohraniční stráže, která střežila nedaleké protektorátní hranice. Okupační úřady zakázaly veškeré akce veřejného života, zrušily spolky a společenské organizace. Začátek druhé světové války přinesl povinné zemědělské dodávky, zavedlo se vázané hospodářství a příděl na lístky. Občané byli nasazováni na nucené práce, především ve zbrojním průmyslu. Koncem března 1945 se válečná fronta přiblížila na dosah města, které bylo přeplněno ustupujícím německým vojskem. Dne 13. Dubna zuřil od rána boj u samého města. První osvoboditelé pronikli do města v odpoledních hodinách a zakrátko je obsadili. Boje však pokračovaly, protože Němci se pokoušeli o návrat. Velitel města řídil obranu a teprve 18. Dubna se podařilo vojskům zatlačit Němce za řeku Moravu.

POVÁLEČNÁ STRÁŽNICE

Po osvobození se objevilo mnoho úkolů, které bylo potřeba vyřešit a to zejména na poli hospodářském. Předně to byla parcelace zabavené půdy. Zámek a přilehlé pozemky získala Československá státní tabáková režie. Část uměleckého a historického inventáře dostalo městské muzeum a archív. Finanční komise se starala o rozšíření dosavadních hospodářských podniků, zvláště průmyslových a o zakládání nových. Potřebná byla i sociální péče.

Po skončení druhé světové války nastala pro Strážnici éra rozmachu. Město v centru Moravského Slovácka nejen pečovalo o rozvoj lehkého průmyslu a zemědělské výroby, ale i navazovalo na své kulturní tradice.

Na začátku roku 1948 nastává krize ve vládě republiky. Velké podniky, které měly více než 50 zaměstnanců, byly znárodněny. Na veřejných schůzích bylo obyvatelstvo seznamováno s programem Gottwaldovy vlády. Od 1. 1. 1949 patřila Strážnice ke kraji Gottwaldovskému.

V roce 1951 zde již byly přebudované velké národní podniky. V červenci roku 1959 bylo ukončeno sjednocení zemědělství. Peněžní ústavy byly sloučeny v jednu státní spořitelnu. Mnoho změn nastalo i ve školství.

Strážnice se vždy snažila o zachování kulturního dědictví a to zejména díky Mezinárodnímu folklornímu festivalu, který je největší akcí tohoto druhu v republice. Strážnice se stala synonymem pro rozvoj a pěstování lidové kultury našich národů.

O toto poslání se stará Ústav lidové kultury, který sídlí na zámku od roku 1960, což je instituce, která se zabývá lidovou kulturou, metodickou činností, prací s folklorními soubory.

Zdroj: straznice.cz

Prehistorie Strážnice

Ivo Vratislavský

První doložená písemná zmínka o Strážnici pochází z počátku 14. stol., avšak množství archeologického materiálu vypovídá o daleko dřívějším osídlení celé této oblasti. Z mladší doby kamenné (neolitu) pocházejí kamenné sekerky a motyčky, mezi další nálezy se řadí nástroje z opracovaných kostí a parohů, střepy nádob a kosti z dobytka i zvěře. Na tomto území se v minulosti nacházela tři významnější doložená sídliště - pod vinohrady Růženy, v poloze Golgata a v písečníku nad rozcestím k Tvarožné Lhotě a Vnorovám.

Další nálezy vypovídají o prolínání dvou kultur z rozhraní 3. a 2. tisíciletí př.n.l. - šňůrové keramiky - doložené nálezy ve štěrkovně - a keramiky lidu zvoncových pohárů pocházející z pozdní doby kamenné (eneolitu) a nalezené ve Skácelové ulici.

Postupně se objevuje i kovová industrie - u cihelny byl objeven měděný sekeromlat, jež společně s dalšími nalezenými předměty - náramky, jehlicemi, sekerkami i dýkami, objevenými v polních tratích Písečnice, Potměchvat a u Starého města řadíme do doby bronzové (2000-750 let př.n.l.).

Z doby římské (0 - 400 n. l.) máme doloženy římské mince z naleziště na Drahách a z germánských hrobů na Golgatě nádoby a železné spony.

Pozdější nálezy keramiky a železných nástrojů pocházející přibližně z 8. století svědčí o pobytu Slovanů v trati Golgata. Z kostrových hrobů zde byly zachráněny nádoby, kopí, nože, ostruhy, hřebeny, přesleny a náhrdelník ze skleněných perel. Část z těchto předmětů byla uložena ve 30. a 40. letech 20. století do sbírek Městského muzea.

XIV.století

Počátky samotného města jsou spojovány s upevňováním hranic českého státu v 2. polovině 13. století, kdy došlo - pravděpodobně za vlády Přemysla Otakara II. - k trvalému připojení Strážnicka k Moravě. Na ochranu zemských hranic bylo zbudováno několik hradů, mezi nimiž se nacházel i hrad ve Strážnici, vystavěný po roce 1260. Samotné jméno města je odvozováno od strážní funkce, kterou měl hrad položený v těsné blízkosti moravsko - uherské hranice vykonávat.

První doložená písemná zmínka o Strážnici pochází až z 8.března 1302 a najdeme ji v latinské listině pořízené Milotou z Benešova, která je psána na strážnické tvrzi, i když se její obsah Strážnice netýká. (Jedná se o darovací smlouvu, kterou získává velehradský klášter půlku vsi Leskovice na Opavsku.)

Strážnice byla asi původně královským majetkem, který na počátku 14. století získal významný moravský rod pánů z Kravař. Z původní vojenské pevnosti bylo vybudováno správní a ekonomické centrum panství. Za Beneše z Kravař došlo k rozšíření strážnického panství o Rohatec se Sudoměřicemi, Velkou a Súchov. O velký rozmach města se zasloužil Petr Strážnický z Kravař (vládl zde v letech 1389-1434), ve své době nejvýznamnější zemský úředník na Moravě (zastával úřad moravského zemského hejtmana), který nadále postupně rozšiřoval strážnické panství / získal Lipov a Hrubou Vrbku / a stal se rovněž zakladatelem vesnice poblíž Strážnice, jež po něm získala pojmenování - Petrov. Zasloužil se také o rozvoj vinařství vydáním tzv. horenského práva. Z významných osobností města lze uvést autora veršovaného česko latinského slovníku Martin ze Strážnice nebo Jana ze Strážnice, kanovníka olomouckého.

XV.století

V první třetině 15. století se Strážnice stala jedním z nejvýznamnějších moravských husitských center a působilo zde několik husitských kněží povolaných z Čech. V čele moravské husitské strany stál moravský zemský hejtman Petr z Kravař a ze Strážnice. Ze Strážnice pocházel významný husitský hejtman a táborský kněz Bedřich ze Strážnice (+22.10.1459), který mimo jiné vedl vpád husitských vojsk na Slovensko, do Polska, Rakous a Uher. Za aktivní účast v husitských válkách bylo město zničeno Zikmundovým vojskem roku 1421.

Po skončení válek za vlády dalšího majitele panství Jiřího z Kravař došlo k nebývalému stavebnímu rozvoji značně poničeného města. Bylo založeno strážnické Nové město, opevněné vodním příkopem a hliněným valem s vestavěnými kamennými branami, postaven kostel sv. Martina ( později stavebně upravován, ale dodnes s patrnými gotickými prvky) a došlo také k dokončení přestavby hradu. V roce 1458 se stal strážnický hrad svědkem setkání Jiřího z Poděbrad s uherskými stavy, kterým byl vydán zajatý Matyáš Korvín.

Rozvíjela se i řemeslná výroba, řemeslníci se sdružovali do tzv. bratrstev, ve Strážnici bylo nejstarší bratrstvo soukenické.

V druhé polovině 15. století docházelo k opětným vpádům Uhrů na Moravu, město bylo vypáleno a panství zpustošeno, následkem čehož došlo k poklesu obyvatelstva, takže bylo nutno povolat nové osadníky. Strážnice byla zastavena Janovi ze Žerotína a v roce 1501 bylo město a panství od Žerotínů zakoupeno.

XVI. století

Na počátku 16. století zakoupili město Žerotínové, další z předních moravských rodů. V době jejich vlády prožívala Strážnici dobu svého největšího rozmachu. Za Jana III ze Žerotína bylo město obklopeno valem s dřevěnou palisádou a vestavěnými malými baštami, hlavní přístupové cesty byly chráněny mohutnými branami s polokruhovými baštami, schopnými odolávat i zbraním těžšího kalibru. Nové opevnění spojilo dohromady všechny tři části města Nové město, Staré město i Předměstí. Starý vodní hrad byl přestavěn do podoby renesančního zámku s vnitřními arkádami.

Žerotínové podporovali ve městě bratrské školství, v roce 1579 upravili školu, rozdělenou na dvě oddělení - nižší a vyšší.

XVII. století

V letech 1604-1605 navštěvoval vyšší bratrskou školu Jan Ámos Komenský, který zde bydlel u své tety. Ve Strážnici se Komenský seznámil s Mikulášem Drabíkem, českobratrským kazatelem proslaveným později svými proroctvími o zkáze habsburského rodu.

Důležitou součástí v hospodářském životě města byla rovněž řemeslná výroba, trh a obchod, postupně se začaly formovat a stabilizovat jednotlivé cechy. Na počátku 17. století se Strážnice řadila se svými 4 500 tisící obyvateli a zhruba sedmi sty domy k nejvýznamnějším moravským městům.

Povstání v Uhrách v roce 1605 a vpád Štěpána Bočkaje na Moravu znamenal pro Strážnici obrovské nebezpečí, v květnu 1605 bylo město vypáleno a mnoho lidí pobito, či odvedeno do zajetí. K nové obnově města docházelo se značnými těžkostmi a události spojené s třicetiletou válkou znamenaly opět ničení a pustošení celého Strážnicka. K tomu se přidal i náboženský útisk, spojený s velkým množstvím vystěhovaného obyvatelstva. Poslední nekatolický majitel Strážnice Jan Jetřich ze Žerotína odešel ze zadluženého panství do uherské Skalice.

Město a panství zakoupil v roce 1628 jeden z vítězných velitelů Bitvy na Bílé Hoře císařský plukovník František z Magni, jehož rod pocházel z Itálie. S příchodem Františka z Magni začala plánovaná katolizace města. V roce 1633 povolal do Strážnice italské piaristy, kteří zde zahájili vyučování a postupně získávali pro svou víru strážnické obyvatelstvo. Poničené město se jen pomalu vzpamatovávalo z útrap třicetileté války, krajinou se potulovali skupiny propuštěných vojáků, kteří loupili a vraždili obyvatelstvo, a navíc v roce 1652 vyhořela podstatná část města, po té co bylo zapáleno najatými žháři. Strážnici stíhala v té době jedna pohroma za druhou, v roce 1680 se z Uher rozšířila morová epidemie, po jejímž ukončení nechali Strážničané postavit jako díkuvzdání barokní kapli sv. Rocha, o tři roky později bylo město přepadeno uherskými povstalci, stejně jako na počátku 18 století. Tyto události způsobily všeobecný úpadek panství a město rychle ztrácelo na svém dřívějším významu.

XVIII. století

Obnovu Strážnice značně zpomalovaly další série požárů v 1. polovině 18. století, kterým padl mimo jiné za oběť i původně gotický kostel sv. Martina a radnice s archivem. Město získávalo v průběhu 18. století novou barokní podobu, z této doby je zachována celá řada architektonických památek. Došlo k obnově radnice, morové kaple, kostela sv. Martina, panského dvora i mnoha měšťanských domů. Živelná úprava města ale znamenala, že se dnešní půdorys Strážnice nevyznačuje žádným závazným urbanistickým uspořádáním. V polovině 18. st. vybudovali strážničtí piaristé barokní chrám P. Marie, který se stal jednou z dominant města, později byla přistavěna klášterní kolej s gymnáziem.

Postupně docházelo k obnově města, stabilizovala se řemeslná výroba, mezi ní zaujímalo přední místo soukenictví a bednářství, v obživě obyvatelstva zcela převládalo zemědělství s tradičním vinohradnictvím. Konzervativní charakter města narůstal i v pozdějším období, kdy byl odmítán jakýkoliv technický pokrok , především průmysl.

Po tereziánských reformách školství / 1776 - 1777/ byly školy strážnických piaristů podřízeny státnímu dozoru, centralizační snaha se projevila i ve zřízení nových orgánů státní správy - magistrátů, které znamenaly rozšíření pravomoci obce na úkor vrchnosti. Tereziánské reformy přinášely postupné zlepšení politických, hospodářských i náboženských poměrů, docházelo zde však i ke značnému germanizačnímu tlaku.

XIX. století

Vzhled města se měnil i v 1. pol. 19. století, neudržovalo se městské opevnění, na rozvezených valech a zasypaných příkopech vznikaly nové ulice. Mezi hlavní zaměstnání obyvatel patřilo stále zemědělství, obchod byl v rukou židovských obchodníků. Za správy Františka Antonína Magnise byl upraven zámecký park se zahradou a v roce 1824 byl před zámkem postaven přes Moravu řetězový most - první na evropském kontinentě.

Ve Strážnici působila v 19. století celá řada významných osobností - v letech 1805 - 1806 vyučoval na zdejším gymnáziu Jan Evangelista Purkyně, v roce 1865 studoval na piaristickém gymnáziu budoucí prezident T. G. Masaryk. V letech 1864 - 1865 zde působil František Bartoš, významný sběratel lidových písní a autor publikace “Národní písně moravské”. K dalším významným osobnostem se řadí olomoucký arcibiskup Theodor Kohn, profesor František Dvorský a bratři Josef a František Uprkovi.

Oživení národního hnutí ve 2. polovině 19. století znamenalo postupnou přeměnu německy orientovaného města na kulturní centrum strážnického regionu. Vznikaly české spolky, mezi nimiž měla velký význam především Čtenářsko pěvecká Beseda, koncem 19. století došlo k založení Sokolská jednoty a v roce 1893 byl založen hasičský sbor. Česká měšťanská škola byla otevřena v roce 1886 a v roce 1897 došlo ke zřízené českého gymnázia.

Pro lepší spojení města s okolím byly v 80. tých letech vybudovány nové silnice, železnice byla dokončena v roce 1887. Rostoucí dopravě na hlavní silnici byly stálé více na překážku Městské brány, takže byly v roce 1876 zbořeny, z obou bran zůstaly jen boční bašty.

XX. století

Původně zcela zemědělské město ,ve kterém zaujímalo nejvýznamnější postavení vinařství, se na počátku 20. stol. dočkalo i postupné industrializace. Ve Strážnici byla zřízena první pila, malá elektrárna a cementárna, od roku 1904 byla v provozu tiskárna. Elektřina byla do domácností dodávána od roku 1913. V letech 1903 - 1904 byla zahájena větší výstavba, které pozvolna měnila vzhled města - mimo jiné došlo k vybudování nové radnice a budovy hostince Černý Orel. Rovněž ve 20. a 30.tých letech došlo k větším stavebním akcím, vedle staveb rodinných domků bylo postaveno několik činžovních domů, byla zavedena kanalizace a vydlážděny některé ulice, došlo rovněž k regulaci Moravy a Veličky. V roce 1922 bylo dokončeno silniční spojení do Bzence a přes řeku Moravu byl postaven roku 1938 most.

Svoji činnost rozvíjely úspěšně i měšťanské školy, které navštěvovalo žactvo nejen ze Strážnice a nejbližšího okolí, ale i z Dolních Rakous. Nárůst žactva byl příčinou vybudování nové školní budovy v roce 1913 na místě původního hřbitova. Stále více se rozvíjí i spolková a kulturní činnost, vznikl spolek Omladina a tělocvičný spolek Orel, od roku 1920 působí ve městě knihovna, v roce 1936 bylo založeno Městské muzeum. K významným osobnostem ovlivňujícím kulturní dění města 1. pol. 20 stol. patřili sběratel lidových písní Hynek Bím, hudebník Hugo Nossek, historik a archivář Leopold Nopp, malíř Václav Jícha.

Zdroj: muzeum-straznice.webnode.cz/strucna-historie-straznice (14.12.2014)

Bartošova ulice - vznikla v první polovině 20. století, byla pojmenována podle známého sběratele lidových písní, literárního historika a jazykovědce Františka Bartoše / 1837 - 1906 /, který vyučoval v letech 1864 - 1866 na strážnickém gymnáziu. Pojmenování této ulice, nacházející se za dráhou se objevuje již před rokem 1947.

Bímova ulice - nově postavená ulice z poslední čtvrtiny 20 století / ještě v roce 1966 neexistovala/. Je pojmenována podle hudebního folkloristy a sběratele lidových písní Hynka Bíma / 1874 - 1958 /, který působil na gymnáziu v letech 1913 – 1915. Ulice je spojnicí mezi Úprkovou a Ořechovkou.

Boženy Hrejsové - ulice vedoucí z náměstí Svobody změnila několikrát svůj název. Do roku 1914 to byla ulice Židovská, poté získala pojmenování Zámecká a konečně v roce 1947 byla přejmenována na ulici B. Hrejsové, podle známé učitelky a soc. pracovnice ze Strážnice

Židé se usazovali v této ulici již před polovinou 15. století. Mezi koncem ulice B. Hrejsové a současným židovským hřbitovem vznikl první hospodářský dvůr, který se v průběhu 15. století rozšířil i na druhou stranu ulice. Na rozhraní Hradské a Židovské ulice došlo v roce 1628 k výstavbě tzv. Malého panského dvora - vrchnostenské palírny. /stojí zde nyní budova staré lesní správy/. Na přelomu 17. a 18. století došlo k postupnému zakupování křesťanských domů na koncích obou ulic a od století 18. se další domy stavěly na do té doby prázdném místě mezi zadními trakty domů Židovské ulice, okolo pozdějšího Zátiší, či Kozího plácku. U náměstí nad Židovskou ulicí se nacházela velká louže, u které byly židovské jatky, ještě na konci 19. století se toto místo nazývalo U luže, nebo Kopánky.

V roce 1913 byla v ulici postavena secesní stavba od architekta France Valenty z Brna - budova Kasina, obecního spolkového domu.

V době 1. světové války se v ulici usazovala řada uprchlíků - polských Židů, Zásluhou B. Hrejsové byl v ulici v roce 1924 založen v budově Okresní péče o mládež dětský domov. Ve stejném roce byla ulice vydlážděna. Dne 20.8.1939 došlo v bývalém Kasinu ke zřízení německé školy. V ulici se rovněž nacházel hostinec J. Lakosila, po jeho uzavření tam byla dne 18.5 1940 umístěna Mateřská škola.

V malém panském dvoře byla za války /1940/ otevřena filiálka SLUM /slovácké lidové umění moravské/, kde se vyráběly košíky, krabice a pantofle, zaměstnáno zde bylo 20 lidí. Ve strážnické kronice je v roce 1951 zaznamenán již národní podnik ZADREV.

Začátkem 70. let došlo k výrazné změně vzhledu ulice, roku 1972 byla položena nová dlažba, vozovky a chodníky. Velký blok domů bývalé židovské čtvrti mezi ulicemi B. Hrejsové a Kramářskou byl v roce 1978 asanován a na jejich místě došlo k panelové výstavbě družstevních bytů. Část pozemků ale zůstala nevyužitá, teprve po roce 2000 zde byly vystavěny další budovy.

Bratrská - Ulice několikrát změnila své jméno. Koncem 16. století se zde vyskytoval název U lazny, lázeň se nacházela směrem k náměstí, vedle nich byly mastné krámy. Koncem 19. století se používal pomístní název Na starém rynku, ve farním seznamu desátků z roku 1845 je ulice od Mlýna po Rybářskou nazvána Malá Strana. Objevuje se ale i pojmenování Dršťkový rynk a připomíná jatka, kde se prodávaly dršťky. Na počátku 19. století byla jatka přemístěna na náměstí u Panské palírny. / č. 490, 491 /, v roce 1858 byla u mlýna postaveny nová jatka. Název Dršťkový rynk se udržel dlouho až do roku 1914, poté dostala ulice název Lázeňská a teprve od roku 1947 Bratrská. Současný název ulice je odvozen od Českých bratří, kteří působili ve Strážnici od konce 15. století.

Za kostelem se na rozdvojeném rameni Moravy nacházel v 16. století mlýn a valcha, stavení mlýna stálo koncem 18. století na dřevěném mostě na říční ostrůvek. V bývalé mlýnici se nachází sloup s letopočtem 1601. Naproti mlýnu se v 16. století rozkládal komplex bratrských budov, škola, vedle špitál a bratrský dům. Na bratrské škole studoval také J. A. Komenský a Mikuláš Drabík. Po příchodu Piaristů byl sbor v průběhu 17. a 18. století přestavěn na kostel s kolejí. Městská lázeň při řece Moravě zanikla definitivně roku 1737, obec ji prodala jako městský dům. V Lázeňské ulici se nacházel také obecní chudobinec.

Bývalý panský mlýn zakoupil mlynář Průšek, mlelo se parním strojem, vodní přední část mlýna už ale pustla. Od roku 1954 užívalo Průškova mlýna JZD jako skladiště obilí. V roce 1964 byl přenesen ze zahrady bývalého kláštera kámen s letopočtem 1579 a umístěn na vnější zeď zahrady za piaristickým kostelem. / kámen se dnes nachází v expozici Městského muzea /. V rámci oslav 390. let vyššího bratrského školství zde byl 24.9. 1967 otevřen Památník bratrského školství.

Bzenecká

Původně se nazývala Hradská, své pojmenování získala podle toho, že směřovala k hradu / pozdějšímu zámku /. Teprve v roce 1914 byla přejmenována na Bzeneckou.

Zřejmě již v 15. století se zde usazovali Židé, jejich osídlení začínalo přibližně od poloviny ulice. V dolní části sídlili v 16. století hlavně panští zaměstnanci .

V roce 1612 postavil Jan Fridrich ze Žerotína za mostem nový panský pivovar / zrušen 1884 a přeměněn na budovu statku /. Za pivovarem si roku 1801 postavil Žid Heršl Schick salajku / vyráběl zde vyluhováním dřevného popela salajku či potaš - nečistý uhličitan draselný, který se používal k výrobě mýdla a skla/. Tato výrobna byla zrušena v roce 1845, protože zápach a kouř z ní obtěžoval zámecké panstvo. Místu, kde dříve stávala se i dosud říká "Na salajce". V roce 1923 byl pro obecnou školu chlapeckou darován pozemek u pivovarského mostu na zřízení školní zahrady.

Po parcelaci zemědělské půdy velkostatku hraběte Magnise v roce 1925 připadl největší celek s bývalým pivovarem E. Píštělkovi. Od roku 1926 se začaly vykupovat pozemky na stavbu silnice do Bzence. Sama silnice byla stavěna v letech 1922 – 1923.

Koncem 2. světové války bylo v Píštělkově dvoře zastřeleno 10 mužů jako odplatu za to, že při přestřelce s četnickým strážmistrem Janem Neumanem zahynul německý voják. Po popravě byly zapáleny některé domy ve Bzenecké ulici. Na paměť této události byla umístěna v dubnu 1960 do Píštělkova dvora pamětní deska se jmény popravených.

V roce 1954 bylo zrušeno sportovní hřiště za hospodářskou školou a místo bylo zabráno pro stavbu mistrovské školy. J. Píštělka proto poskytl zdarma 3 ha pozemků u svého statku pro sportovní účely. Hned roku 1954 tam začíná úprava terénu na sportovní stadion. Na jaře 1956 se začala v ulici provádět dlažba.

Dosavadní Sasínův hostinec nacházející se na rohu Bzenecké a Rybářské ulice byl zrušen roku 1961. Výbojkového osvětlení se ulice dočkala v roce 1971. V roce 1973 začala na pravé straně ulice za mostem podle projektu vypracovaného o rok dříve výstavba muzea v přírodě - Skanzenu. V polovině 70. let došlo na stadionu Jiskra k úpravě tréninkového hřiště, k postavení tribuny a kabin, ubytovna byla zřízena v roce 1977.

Drahy – pomístní název Drahy označoval jižní část strážnického katastru, širokou cestu, kudy byl honěn dobytek na pastviny pod vinohrady. Dnes je tak nazvána ulice spojující Tyršovu a Třešňovou. Název se objevuje od roku 1941, v roce 1966 se setkáváme s názvem Dráhy. Roku 1947 / 1.4 / byl na Drahách postaven zásluhou rodina Baňařovy z Nové ulice kříž a to na původním místě, kde stával kříž, zničený v roce 1945 / ten nechal postavit v roce 1823 měšťan Bartošek /

Družstevní – spojnice mezi Třešňovou a Tyršovou ulicí, původně nazvaná Dvořákova, / 1966 /

Dřevárka – ulice přiléhá ke konci bývalé panské zahrady, v roce 1956 se postavila v horním konci zahrady budova školního pavilonu pro Státní vyšívačskou školu. Z jedné strany je zámecký park, na straně druhé je areál dnes již bývalého podniku Šohaj, na konci ulice se nachází podnik Léčiva

Důbrava - nově založená ulice na jihovýchodním okraji města. Název byl zvolen podle lesu Dúbrava, který se do roku 1925 nacházel na návrší za cihelnou. V 70. letech zde začala výstavba rodinných domků. Roku 1971 byl položen základ sídliště rodinných domků. Výstavba 86 rodinných domů začala roku 1972, v tomto roce byly dokončeny 2, o rok později již 25 domů a bylo také vybudováno veřejné osvětlení. V roce 1974 bylo hotovo již 30 domů a výstavba pokračovala i v dalších letech,

V roce 1976 byla v ulici provedena plynofikace.

Dvorského, jedna ze spojnice ulice Jiřího z Poděbrad a Radějovské, založena v první polovině 20. století, ulice je pojmenována podle Františka Dvorského /1846 -.1917/, přírodovědce, matematika, mineraloga, který pocházel ze Strážnice, kde studoval na gymnáziu, autora knihy Strážnický okres / Vlastivěda moravská /,

Dvořákova, spojuje Třešňovou a Radějovskou ulici, pojmenována podle hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Postavena ve 20. století, roku 1962 začalo JZD stavět v ulici poschoďový obytný dům, dlažba, vozovky a chodníky byly v ulici položeny v roce 1972.

Frolkova - pojmenována podle malíře Antoše Frolky - /Kněždub, 13.6. 1877 - Tvarožná Lhota, 8.6. 1935, žil na statku Důbrava mezi Tvarožnou Lhotou a Strážnicí, žák J. Uprky, pochován v Kněždubě na Slováckém Slavíně./ Roku 1956 stavělo se několik domů, pokračují stavby rodinných domů

Grůska - ulice patřila k nejstarším částem Předměstí, osazovaná v 15. století, V 17. století zde žil šlechtic Gross z Grossendorfu, který vyženil dvůr na Újezdě, po jeho smrti byla vdova nazývána paní Gróska, stejně tak se nazýval její dvůr – odtud vznikl název celé ulice Grůska. / podle Skácela s.52 / Od roku 1940 se stavěl obecní dům na Grůsce, na místě bývalé panské hospody dům byl dokončen roku 1943. Stavitelem byl František Hašek.

1957 - 9.6. začala se dláždit ulice na Grůsce 1958 - usnesena dlažba, 1965 - na Grůsce byl zbořen rohový dům, tím byl rozšířen průjezd do ulice J. Fučíka

Chaloupky - Na místě původního valu / od konce Vinohradské ulice směrem k bývalé Svačinovské bráně / si na přelomu 18. a 19. století stavěli obydlí chudí lidé, nádeníci, bezzemci, kteří nebyli považovány za plnoprávné občany. Roku 1803 žádali snížení roboty ze 7 na 4 dny v týdnu. Tato žádost byla zamítnuta a proto se této části začalo říkat Nepřejov / od slova nepřáti /, do První světové války se používal název Chalúpky a poté Chaloupky. Roku 1972 zde bylo zavedeno veřejné osvětlení.

Jíchova -pojmenována na památku malíře Václava Jíchy /22.11. 1874 - Fryšava 30.6. 1950/, pochází ze Strážnice, ředitel měšťanských škol, náměstek starosty

Jiráskova – pojmenována podle známého spisovatele Aloise Jiráska. Část domů zde byla stavěna zřejmě již od 30 let 20.století, v druhé polovině 50. let došlo k vyměření ulice, z kroniky lze zjistit, že v roce 1956 se zde začalo s výstavbou dalších domů. Roku 1972 získala ulice veřejné osvětlení.

Jiřího z Poděbrad – ulice pojmenována podle českého panovníka, Jiřího z Poděbrad - /23.4. 1420-22.3. 1471/, který pobýval 8. a 9.2. 1458 na zámku ve Strážnici.

Dlouhá ulice za kolejemi, po válce zde vystavěl Čs. tabákový průmysl velké budovy, roku 1947 za nádražím staví tabáková režie fermentárnu, za ní je tabáková plantáž.

V říjnu 1966 začala Jednota stavět novou prodejnu v ulici, k jejímu otevření došlo 13.11.1967. V roce 1967 byla také v ulici upravena vozovka.

V roce 1978 začala přístavba Masny obchodu Jednota

Komenského - představovat tuto významnou osobnost snad ani není nutné, ale přece jen - /J.A. Komenský -Komňa, Uh. Brod. Nivnice 28.3.1592 - Naarden 15.11.1670/ český pedagog, teolog, filozof, sociální a náboženský myslitel a spisovatel, biskup Jednoty bratrské, ve Strážnici žil 1604 -1605. Původní název této ulice byl ale jiný, již v 16. století se objevuje pojmenování - Německá ulice – název souvisí s dřívější německou kolonizací. Ulice spojovala severní osídlení se Starým městem. Na konci ulice se nachází kaple sv. Rocha postavena roku 1681 jako poděkování za odeznění morové epidemie. Kaple byla v průběhu doby několikrát přestavena / naposledy v 1. polovině 19. st. /. Roku 1917 byl u kaple zřízen parčík a v něm odhalen pomník na počest prvního roku panování císaře Karla. Roku 1948 byla položena v ulici Komenského dlažba. Dle kroniky byla v 60.tých letech v ulici prodejna masa, tato byla roku 1971 uzavřena a ve městě zůstaly dvě další - na rohu Panské / Hovůrka / a ve Veselské ulici / Botur/.

Kostelní - používal se také název Mezibranská. / mezi bránkou ve strážní věži a bránou s padacím mostem /. V Kostelní ulici stála již v 15. století brána, při výkopech v roce 1923 byl doložen před branou příkop a padací most. Brána byla součástí opevnění Nového města, později byla označována za starou bránu, nebo bránku, městské domy v těchto místech měly přívlastek Při bránce, nebo u Bránky a tento název se používal ještě počátkem 20. století. Ulice vedla do brány věže u farního kostela. Koncem 16. století se v místě naproti dnešní Bílé věži / postavené pravděpodobně počátkem 17. století /nacházel městský špitál, který ale roku 1652 vyhořel. Stejný osud jej potkal i roku 1718 a ještě v roce 1730 zde byly pouze holé zdi. Hrabě Maxmilián Filip koupil v roce 1730 nový dům pro špitál a starou budovu daroval městu, ta ji později prodala do soukromých rukou. Na počátku ulice směrem od Předměstí byla od počátku 20. století lékárna.

V roce 1960 bylo v Kostelní ulici zřízeno Agitační středisko v bývalé Ivanově holírně - zaměřeno na zemědělství a volby.V dubnu 1961 byla v Kostelní ulici otevřena rychloprádelna.

Dne 20.10 1964 se začalo v této ulici s bouráním domů /nejdříve rožní dům - stará lékárna /, v listopadu pokračovalo bourání dalších a v březnu 1965 došlo k demolici zbytku Kostelní ulice - rožní dům do Panské ulice / Od roku 1974 zde byly nové obchody - Bambino - prodejna s dětským zbožím na bývalé cukrárně.

Kovářská - ulice patřila k nejstarším částem Předměstí, osazovaná od 15. století, v 18. století byla v prostoru mezi druhou polovinou - dnešní Kovářskou a B. Hrejsové postupně postavena část židovské čtvrti ke které patřila rovněž již dnes zmizelá zástavba v ulicích Kramářské, Zátiší, Na kopánce a části Kovářské. Na konci 16. století zde ještě bylo pusté a neobydlené místo, přiléhající k panskému dvoru. V roce 1958 byla v ulici položena dlažba. Koncem 60. let začala probíhat asanace v Kovářské ulici / byl zbořen i dům známého strážnického fotografa Chluda /, roku 1970 došlo k asanaci 9 domů v ulici Kovářská, na místě zbořených domů byl roku 1970 dokončen výškový dům / 8 poschodí / u býv. Dvora, další dva se stavěly. O rok později /1971 / byl dokončen již čtvrtý věžák. Další asanace Kovářské a Dvora probíhaly následujících letech.. Roku 1974 byla v ulici Kovářská položena nová komunikace, pořízeno osvětlení, začala probíhat hrubá výstavba MŠ II, a další asanace 5 domků. Roku 1975 byl v ulici nalezen příkop, pozůstatek opevnění města, roku 1976 došlo k budování sítě, silnice, malých hřišť a do užívání bylo odevzdáno 150 bytů. Další asanace v ulicích Kovářské, Zátiší, Kramářská probíhaly v roce 1976. Ve stejném roce došlo ke kabelizaci, zřizování telefonních stanic a stanic rozhlasu po drátě.

Roku 1977 bylo předáno do užívání dalších 41 bytů, 1978 byly vybudovány 4 asfaltové hřiště na Kovářské ulici.

Kramářská

Křižíkova

Luční

Masarykova - T G. Masaryk - /Hodonín 7.3. 1850- Lány u Prahy 14.9.1937/, český filozof, speciolog, pedagog, politik, státník, prezident ČSR 1918 - 1935, studoval na gymnáziu ve Strážnici 1864-1865.

Ulice prošla celou řadou změn v názvu, původně nesla název podle bednářů, kteří se zde usazovali - Bednářská. Podle gruntu Ondry Svačiny v Bednářské ulici byla pojmenována menší brána - Svačinovská, vestavěna pro lepší dostupnost a průchodnost z města do valu na cestě z Doliny. V roce 1588 se narodil v Bednářské ulici, v domě vedle uličky, Mikuláš Drabík pozdější českobratrský kněz a známý vizionář, který mimo jiné předvídal zkázu habsburského rodu.

V roce 1899 bylo v ulici postaveno gymnázium, od roku 1904 se zde nacházela tiskárna Roberta Veselého. Na ulici byl rovněž postaven roku 1909 spolkový katolický dům.

Na návrh Dr. Kouteckého byl T. G. Masaryk jmenován 24. 11. 1918 čestným občanem města a Bednářská ulice byla přejmenována na Masarykovu. Naproti gymnáziu byla z bývalého kožešnictví otevřena textilní prodejna /21.3 1952 /. Roku 1953 /11.5 / odsouhlasila městská rada umístění benzinové stanice v Masarykově ulici před dům č. 345. Roku 1956 /30. 9/ došlo k odhalení pamětní desky M. Kudeříkové na budově jedenáctileté střední školy a pojmenování této školy jejím jménem. Dne 22.6. 1959 byla Masarykova ulice opět přejmenována na původní Bednářskou. V místnostech bývalého spolku Lidového domu došlo v roce 1960 k otevření Samoobsluhy. V 60. tých letech byla ulice znovu přejmenována – tentokrát na ulici M. Kudeříkové. Na budově SVVŠ MK byla 20.6. 1965 odhalena busta Eduarda Urxe. Roku 1968 bylo nainstalováno v ulici M. Kudeříkové výbojkové osvětlení. Roku 1970 začala hrubá stavba jednoposchoďové budovy - kuchyně a jídelna gymnázia

Dne 20.5 1970 byla na budově bývalé tiskárny Roberta Veselého v ulici M. Kudeříkové odhalena pamětní deska. Gymnázium získalo novou fasádu a parkoviště před budovou roku 1972. V roce 1977 proběhla asanace několika domů v ul. M Kudeříkové. Na gymnáziu došlo k výstavbě tělocvičny a kotelny v roce 1978. V roce 1990 se ulici vrátil název Masarykova.

Mlýnská

Nádražní - v roce 1887 byla postavena železnice z Veselí přes Strážnici do Skalice, budova nádraží stála již roku -?, kvůli rozšíření nádraží byly v roce 1922 vykoupeny pozemky za valem.

Budova u nádraží byla roku 1928 koupena pro hasičské skladiště, skladiště bylo předáno společně se stříkačkou hasičům 14.2 1930. V roce 1950 došlo k zahájení přestavby nádraží, rozšíření staniční budovy a malérečky Adámková, Gajdová, Sochorová pomalovaly roku 1951 novostavbu nádraží strážnickými ornamenty. Za nádražím se roku 1951 staví tříposchoďové skladiště pro hospodářské družstvo.

V roce 1957 došlo k úpravě cesty v Nádražní ulici, roku 1965 bylo nádraží opět vymalováno malérečkami, dlažba na nádraží byla položena v roce 1971, o rok později došlo k osvětlení nákladiště nádraží

Na Kamenčí

Nám. 17. Listopadu – dřívější názvy – Dvůr, nám. Klementa Gottwalda, v minulosti se zde nacházel panský dvůr, který byl postupně v průběhu 15. století rozšiřován. V polovině 17. století byl dříve vypálený dvůr nově postaven a pokryt šindelem. Ve dvoře se nacházel vinný sklep, lisovna, bednárna, sýpka, palírna a kovárna. Strážnický dvůr byl zrušen roku 1925, bývalý deputátníci v něm bydleli dál, byly zaopatřeni přídělem půdy. Ve 20. tých letech vznikly za bývalým Panským dvorem dvě nové ulice. V roce 1957 došlo k adaptaci bývalého panského dvora pro JZD, o rok později, na podzim proběhla oprava střechy bývalé panské sýpky a sklepů

Roku 1959 /7.6/ zde byly zřízeny opravny strojů.

U panského dvora se až do 60. let 20. století dochovaly na východní straně tři okrouhlé bašty, které zajišťovaly nároží a původní vjezd do dvora. V 70. tých letech proběhla asanace poloviny dvora JZD a kamenosochařství / 1974/. Výstavba OD Žerotín začala v roce 1973, OD byl otevřen v roce 1978. Rok předtím byla postavena nová budova VB. V asanaci další části dvora se pokračovalo i ve druhé polovině 70. let / 1978 / na místě budovy bývalého kravína se začala roku 1978 výstavba Zdravotního střediska. V roce 1990 bylo náměstí přejmenována na Nám. 17. listopadu

náměstí Svobody - původní název Rynk. Komunikačním centrem celého městského útvaru bylo náměstí, které vzniklo severně od kostela snad již před koncem 14. stol. Na náměstí vedlo několik ulic - Rybářská, dále krátká spojnice k Židovské ulici, na druhé straně to byla spojovací komunikace k další části města s kostelem a farou, nejdůležitější z ulic byla ale Panská, která napojovala tržiště na obchodní stezku.

Domy na náměstí nejsou původní, většina z nich vznikla přestavbami po různých požárech. Jedním z mála dochovaných původních domů je rohový, tzv. panský dům ze 16. století, renesanční jádro má i vedlejší dům / Komerční banka / a snad Městské muzeum, pozdně renesanční klenby jsou v restauraci Praha. Pod některými domy jsou dosud uchovány rozsáhlé sklepní prostory snad z počátku 16. století / rohový Žerotínský dům a restaurace Na rynku/.

V dolní části náměstí, na místě dnešní pošty, stála původně radnice, v její budově bylo i městské vězení a v podzemí mučírna, před radnicí dříve stával pranýř – kamenný sloup, ke kterému byly připoutáni provinilci. V původní budově radnice byla v roce 1850 zřízena četnická stanice a okresní soud, sama radnice byla přemístěna na protější stranu náměstí / č. 503 /. Nová budova radnice / dnešní / byla postavena až v roce 1904.

Ve městě působil od roku 1829 lékarník Jan Planer, který zakoupil dům v horní části náměstí /dnešní muzeum / a otevřel zde lékárnu. Rohový dům z náměstí do židovské ulice byl roku 1847 přeměněn na židovský lihovar.

Vedle Robitschkova domu měla od roku 1920 obilní skladiště obchodní společnost Zádruha, která vznikla v roce 1919 a převzala po Židech obchod s obilím, senem, slámou a vínem. Stejná společnost zakoupila v horní části náměstí roku 1938 hotel Königstein, kde zřídila filiálku Jihomoravského vinařsko-ovocnářského družstva v Čejkovicích.

V roce 1925 byly v obecním domě na spodní části náměstí upraveny místnosti pro městskou spořitelnu a roku 1927 tam byla z gymnázia přemístěna knihovna. Ve stejné budově došlo dne 28.10. 1936 k otevření muzea. Po 16.letech, roku 1952 byly místnosti již bývalého muzea změněny na pionýrský dům, v roce 1955 zde byly v nádstavbě postaveny bytové jednotky. Nepřehlédnutelná vnější výzdoba budovy - sgrafitové kresby vznikly v roce 1956.

Od roku 1927 se jednalo o přestavbě budovy okresního soudu, v roce 1930 byla budova okresního soudu zbořena a o dva roky později začíná na tomto místě stavba státních úřadů. Budova byla otevřena dne 15.8. 1934. Přemístila se tam pošta, která byla původně v domě p. Fialy na náměstí, dále tam byli přemístěni četníci, kteří dříve působili na Grůsce v rožním poschoďovém domě proti Kolonii, v 1. poschodí byl okresní soud / dříve ve zbořeném domě na náměstí /, ve 2. poschodí byl umístěn berní a důchodkový úřad / dříve v obecním domě na náměstí /. Masarykův pomník byl umístěn před poštu na náměstí 4.3.1939.

V srpnu 1957 byl zbořen starý dům Kouteckých na náměstí / vjezd do Rybářské ulice . K vydláždění plochy náměstí / mimo vozovku došlo v roce 1960, přitom byly odstraněnay mramorové desky se jmény padlých v 1. světové válce a tyto desky byly následně umístěny na hřbitově. Od roku 1964 se jednalo o obnovení podloubí na domě na rohu Panské a náměstí Svobody, pro neústupnost podniku Nábytek, který zde měl sklad se ale akce neuskutečnila. K podstatné změně vzhledu horní části náměstí došlo v roce 1965 - socha sv. Floriána byla přemístěna do Starého města, rovnoběžně s domy horní části náměstí byl vybudován schod podezděný velkými kameny, dole vznikla rovina, která byla vyasfaltována a vzniklo tam parkoviště. Roku 1968 - /27.9./ - na náměstí byla postavena opět socha T. G. M. a roku 1970 / 12.4./ došlo k odhalení pamětní desky na MÚ Strážničanům - obětem II. Světové války. Roku 1976 došlo ke generální opravě bývalého domu Šikulů, ten byl přeměněn na středisko plynařů a od stejného roku došlo k otevření nové provozovny Fotografie.

Nová - Po kuruckých válkách převzal roku 1709 zpustošenou Strážnici Maxmilián Oldřich z Kounic, který lákal různými výhodami nové osadníky. Postupně ubývalo prázdných gruntů, stavěly se i nové domy. Tak začala vznikat také nová ulice na prázdném místě u Moravy, do roku 1770 byla plně zastavěna. V roce 1953 se začíná dláždit cesta od Nové ulice kolem školy do Starého města, počátkem 70. tých let byly v ulici položeny vozovky chodníky a dlažba

Obchodní – nově vzniklá ulice, roku 1969 došlo k asanace prostoru mezi náměstím a předměstím, na tomto místě bylo do zimy dokončeno 36 bytových bytovek.

Ořechovka – pojmenována podle ořechové aleje. Počátkem 30.tých let /1931 / bylo zřízeno u u Ořechové aleje hřiště pro sportovní spolky.

V 2. polovině 20. století zde začala výstavba činžovních domů, 12 bytových jednotek bylo postaveno roku 1955 , šest u továrny Šohaj, osm stavěla Mistrovská zem. škola. Roku 1957 stály za dvorem u Ořechové aleje již 3 činžovní domy. Šohaj začal stavět u Ořechovky v roce 1960 velkou budovu skladiště, vodovod zde byl zaveden roku 1962. Výstavba pokračovala i v 60. tých létech, roku 1967 vzniklo družstevní svépomocí 20 bytů, stavby se státní dotací probíhaly i v dalších letech, roku 1972 byly dokončeny 2 bytové domy - 2x16 bytů, 12 garáží

Panská - koncem 16. století ještě bezejmenná ulice, vedoucí z Rynku / nám . Svobody / ke Kostelní ulici, později byla celá ulice pojmenována podle rohového panského domu s podloubím, který patřil Žerotínům. K tomuto domy přiléhaly další panské domy pana Skříčkovského z Poznětína. Ulice vedla ke Staré bráně v Kostelní ulici, která byla součástí původního opevnění Nového města. Na ulici se od počátku 20. století nacházel hostinec, zrušen byl v roce 1962. V roce 1964 padlo rozhodnutí opravit znárodněný dům Horných a udělat z něj velký obchodní dům, o rok později se zde již prodává papír, hračky, sportovní potřeby. V září 1964 byla přestěhována lékárna do přízemí domu vdovy Fialové. V roce 1968 byla na rohu Panské a Kostelní ulice adaptována prodejna masa a uzenin, a proběhla asanace posledního domu k náměstí kde dříve bývala prodejna skla a porcelánu

Piaristické náměstí - V minulosti mohlo náměstí sloužit jako rané tržiště. Na místě dnešního barokního kostela stál od druhé poloviny 16. století bratrský sbor, ke kterému přiléhala budova s kněžskými místnostmi, za sborem byla upravena školní budova. Po nuceném odchodu Českých bratří ze Strážnice v letech 1622 zůstaly načas budovy opuštěné. V roce 1633 byli do města novým majitelem panství Františkem Magnisem povolání Piaristé, kteří získali původní bratrské budovy. Na místě dřívějšího sboru byl v pol. 18. století postaven kostel P. Marie, v roce 1747 se začalo na severovýchodní straně náměstí se stavbou přilehlé koleje. Uprostřed náměstí stála od 16. století věž, materiál ze zrušené věže byl použit při stavbě nového piaristického kostela. Na náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého, kterou dal zbudovat roku 1721 městský radní Ondřej Weiner. Během 2.světové války se zde užíval název Náměstí Preláta Horného. V minulosti lemovaly náměstí lípy, poslední z nich byla vyvrácena bouří v roce 1957. Koncem 50. let bylo dokončeno nové dláždění před kostelem, stará kočičí dlažba byla odstraněna. Roku 1961 byl přemístěn trh z náměstí Svobody na Piaristické náměstí. V polovině 60. tých let došlo k opravě průčelí a obou věží kostela, nad hlavním vchodem byl obnoven obraz P. Marie.

Roku 1974 došlo na Piaristické náměstí k položení chodníků.

Plickova- Karel Plicka - /Vídeň 14. 10. 1894-Praha 6.5. 1987/, český fotograf, filmový režisér a kameraman, hudební vědec a etnograf, profesor na FAMU / 1945 spoluzakladatel /, zajímal se o folklor Strážnicka / MK 5/87 s.22 /

Poláčkova -JUDr. Jan Poláček - /12.11. 1896-10.3. 1968/ žil ve Strážnici, sběratel písniček - 7. Dílů zpěvníku Slovácké pěsničky, přistěhoval se do Strážnice s rodinou v roce 1905, maturoval na gymnáziu v roce 1915

Polní –, 1957 - vyměřovány ulice pro stavbu rodinných domků

Preláta Horného- Antonín Horný - /Strážnice 1824 - 12.10. 1908/, profesor církevních dějin na Bohosl. Fakultě v Olomouci a ve Vídni, pocházel ze Strážnice, Kanovník. Původní názvy ulice – Ke kamennému mostku, Zákostelní, Stojanova. Část ulice vedoucí od fary k mostku se v 15. století nazývala původně Ke kamennému mostku. Později, od 17. století se ujal název Zákostelní, ulice směřovala k můstku, který překlenoval příkop starého městského opevnění a od můstku pokračovala ulice dál k bratrskému hřbitovu, zřízenému nad řekou Moravou. Na ulici se nachází farní kostel sv. Martina - jednolodní stavba gotického původu u které je samostatně stojící zvonice patrně z let 1615 - 1617. Kostel počátkem 18. století vyhořel a poté dostal dnešní barokní podobu. Při opravě kostela v roce 1942 byla ve zdech kostela odkryta lomená okna a gotický portál, na kostele se nachází 2 znaky pánů z Kravař. V kostele se nachází náhrobek jednoho z majitelů strážnického panství Bernarda Hanna z Žerotína / zemřel 1568 /. Okolo kostela se rozkládal hřbitov, založen zřejmě již v počátcích města, na hřbitově se přestalo pochovávat koncem 18. století. Hřbitovní zeď byla tehdy stržena a ze zbytků byla postavena koncem 18. století kostelní boční předsíň. Před kostelem byl posvěcen roku 1848 kamenný kříž, který nechal postavit měšťan Jan Moštěk. V roce 1887 pořídil farář Martin Novotný v kostele boční oltář se sochami sv. Cyrila a Metoděje. Naproti kostelu se nachází bývalé piaristické gymnázium, budova byla hotova roku 1771. V letech 1805 – 1806 zde vyučoval J. E. Purkyně, na budově je umístěna pamětní deska. Ústav byl zrušen roku 1883.

Budova vedle kostela sloužila jako farní škola, polovina budovy / dnešní LŠU / stojí na místě starého hřbitova, který byl zrušen před rokem 1800. V letech 1885 - 1886 nechal prelát Horný svůj rodný dům vedle fary přestavět na klášter pro milosrdné sestry sv. Vincence. Při ústavu byl zřízen roku 1897 sirotčinec, obecná

/ 1905 / i měšťanská škola /1935 /. Budova bývalého piaristického gymnázia byla v roce 1925 zakoupena řádem sv. Vincence a přeměněna na chorobinec. Pro rozšíření chorobince milosrdných sester byly později ještě zakoupeny 2 sousední budovy. Na budově byla 12.8. 1934 odhalena pamětní deska s nápisem - V této budově započal roku 1864 svá studia T. G. Masaryk

V budově piaristického kláštera na rohu proti soše J. Nepomuckého byl umístěn roku 1919 smíšený obchod pro členy hospodářského družstva.

Ve čtyřicátých letech se začalo s opravou dlažby, dláždilo se prostranství kolem kostela, /1940/ a roku 1943 došlo k vydláždění ulice až po náměstí. U boku farního kostela byla v roce 1943 postavena kulatá věž se schodištěm na kůr, schodiště uvnitř kostela bylo tehdy odstraněno.

Ze staré obecné školy u Farního kostela byl roku 1952 zbudován a opravován druhý internát. V roce 1955 /10.10 /byla celá budova kláštera a dána k dispozici pro charitní domov.

V březnu 1965 byl zbourán starý dům vedle poschoďové budovy bývalého kláštera

V roce 1965 v dubnu byla uzavřena prodejna Masa naproti farního kostela, ve městě zbyly 3 jatky, roku 1966 bylo upraveno prostranství před DD a kostelem P. Marie - srovnání vozovky, zřízení záhonů, postaveny kamenné vázy, Přístavba Domu důchodců začala roku 1973, dokončena byla v roce 1975. Roku 1978 začala oprava internátu v ulici Preláta Horného na LŠU.

Předměstí – z názvu vyplývá, že vzniklo „před městem“ / Novým / Původně tam byly svobodné dvory a chalupy přistěhovalých chudších lidí.-Předměstí se zformovalo v průběhu 15. století, původně značilo několik přilehlých ulic. Nejstarší část, ležící na straně k městu zahrnovala několik ulic, které se souhrnně nazývaly Oujezd, později došlo k pojmenování jednotlivých ulic - / Újezd, Grůska, Kovářská / Samotné Předměstí změnilo několikrát svůj název, v roce 1918 / 24. 11/ bylo přejmenováno na Wilsonovo náměstí, po 2. SV se používal název Nám. maršála Malinovského.

Z předměstského náměstí vycházely ulice Bednářská / Masarykova/, Veselská, třetí ulice směřovala k bráně opevnění Nového města v Kostelní ulici. Počátkem 17. století byla na trojúhelníkovitém předměstí na místě, které patřilo dříve ke dvoru břeclavských Žerotínů postavena předměstská radnice. Socha Pany Marie z počátku 18. století byla postavena z vděčnosti, že Strážnici minul mor. Sloup stál ale původně dále od hotelu než stojí dnes. Obnovená socha Panny Marie byla posvěcena farářem Stanislavem roku 1873. V roce 1902 si nechal postavit na rohu Předměstí Jan Graubner obchodní dům. Na místě bývalého radního domu a zájezdního hostince byl v roce 1904 postaven firmou Josefa Doležala secesní hotel - Černý orel. V říjnu 1922 začala provádět firma Českomoravská stavební společnost. výstavbu kanalizace, při výkopech se přišlo na základy staré městské brány, která vedla z Předměstí do města, na různých místech se také vykopaly zbytky zbraní a u kostela hroby. Od roku 1924 bylo zřízeno na Černém orlu městské kino. Naproti hotelu byla v roce 1931 založena Živnostenská záložna. V hotelu bylo za války sídlo celního německého úřadu, ten se dne 31.1 1942 stěhoval z hotelu Černý orel do bývalého židovského domu obchodníka Mandlera. Na Předměstí v roce 1943 staví firma Graubner ve dvoře svého domu poschoďovou továrn.u

Roku 1947 byla v parčíku vybudována požární nádrž. Transformátor na začátku parčíku proti Masarykově ulici byl v roce 1948 odstraněn.

V roce 1965 zde byla postavena turistická orientační tabule s plánem města a památek Roku 1967 došlo k asanaci středu města / zbourány 4 domy /, od roku 1970 se stavěl Obchodní dům Danaj, otevřen byl roku 1973. Roku 1977 byla zahájena oprava budovy Černý orel. Pro účely stavby parkoviště došlo v roce 1977 k asanaci 3 domů na nám maršála Malinovského - 1978 - probíhá generální oprava Hotelu Černý orel

Příční

Purkyńova - J. E. Purkyně - /17.12. 1787 -28.7. 1869/, č. přírodovědec, piarista, vědec, lékař a fyziolog, profesor na univerzitách ve Vratislavi a v Praze, organizátor českého vědeckého a kulturního života, původně studoval bohosloví, později z piaristického řádu vystoupil, učitel na gymnáziu ve Strážnici 1805-1806, kde působil jako klerik řádu / řádové jméno Silverius /, Návrh na pojmenování této ulice vedoucí ze Smetanovy byl podán roku 1937.

Radějovská - Pro založení nové části města došlo v roce 1912 k rozdělení pozemků za železnicí, na pravé straně radějovské silnice. Brzy se tam začalo stavět a město se tak začalo konečně rozšiřovat. U Radějovké silnice ze zabrané půdy velkostatku byl měštanské škole roku 1923 darován pozemek na školní zahradu. V roce 1926 vyměnil Sokol své staré cvičiště u radějovské silnice za pozemky u Ořechové aleje.

Zásluhou stavebního spolku Rozvoj vznikla v letech 1928 - 1930 u Radějovské silnice nová ulice. Za války / 1942 / se na radějovské silnici začaly stavět dřevěné baráky pro německé finance / stavitel Doležal /. U silnice byl postaven výcvikový tábor pro pohraničníky, Vojenské baráky za městem byly hotovy v roce 1943. Současně došlo k úpravě vozovky od radějovské silnice k jatkám.

Roku 1951 koupil ČS tabákový průmysl baráky na Radějovské silnici na sklad tabáku. OD 50. tých let se začalo stavět několik soukromých domů k Radějovu /1954/. Z vojenských baráků byla roku 1963 zřízena prodejna stavebnin, Výbojkové osvětlení v Radějovské ulici bylo nainstalováno roku 1970.

V roce 1974 - položení chodníků u Polámané brank, roku 1978 proběhla oprava internátu na Radějovské ulici na MŠ III.

Rumunská – dříve se používal pro toto místo název džungle, byla zde stará štěrkovna, ve 30. tých letech bylo pro nemajetné rodiny pořízeno 5 vyřazených železničních vagónů, vznikla zde tzv. vagonová kolonie /1932/. Pro ulici se původně používal název Za drahou, pojmenování Rumunská se začalo až později.

Růžová - původně se jmenovala Květná. Do počátku 19. století byla zástavbou vytvořena slepá ulička, vystavěná na místě původního hřbitova, který zde byl kolem pol. 15. století. V tomto místě se také udržoval lidový název “ v Měchu “, ještě kolem roku 1900 se používal i název Židovský kerchov, otázka, zda se jedná opravdu o židovské pohřebiště je ale zatím nevyřešená. Podle zámeckého historika L. Noppa se zde používal i název Podhradí. Počátkem 70. tých let zde byla vybudována vozovka a chodníky / 1972 /

Rybářská - Ulice vedoucí ze spodní strany náměstí / Rynku / do Bzenecké / dřívější Hradské /. Na začátku ulice stál dříve městský pivovar, tento zanikl koncem 16. století, kdy vyhořel za vpádu Bočkajovců. Z Rynku vedla do Rybářské hlavní cesta pro povozy, mezi dvěma výsadními domy byla ještě ulička pro pěší.Tato úzká ulička byla roku 1606 zrušena. Název Rybáře se uvádí již v roce 1597, obyvatelé ulice měly právo rybolovu na tekoucích i stojatých vodách. Při Moravě stálo tehdy 12 rybářských gruntů, na protější straně ulice bydleli téměř samí ševci. Při velkém požáru roku 1737 celé Rybáře vyhořely. Roku 1971 zde bylo zavedeno výbojkové osvětlení

Sadová - dříve Rabínská, společně s s ulicí Bzeneckou a B. Hrejsové se jedná podle Dr. Pajera o nejstarší osídlená místa a počátek vývoje městského sídelního celku. V ulici se nachází židovský hřbitov a klasicistní stavba synagogy z roku 1804, postavená na místě, kde dříve stávala starší synagoga. Koncem 18. století byla v blízkosti Templu založena židovská rituální lázeň - Mikve. V blízkosti templu se nacházela také židovská škola, byt rabína a domek hrobníka.Za Druhé světové války došlo v roce 1941 /22.6 / ke zdemolování vnitřní části synagogy. Koncem války bylo zbořeno ženské oddělení synagogy s předsíní. a po roce 1948 byla budova využívána jako skladiště. Teprve v roce 1991 byl templ vrácen židovské obci, která jej po etapách postupně opravuje. Synagoga byla v roce 2008 zpřístupněna, v současné době slouží k výstavním účelům.

Skácelova

Počátkem 19. století vznikla na valu od Veselské ulice k panskému dvoru tzv. Kolonie, v roce 1804 nechal hrabě Magnis postavit řadu domků pro své služebnictvo, začal směrem od Dvora, později odkoupil od obce všechny pozemky až po Veselskou bránu. Roku 1921 daroval hrabě Magnis Sokolu pozemek - rohovou část lánu u Veselské brány na stavbu hřiště, o dva roky později zde byl postaven také tenisový kurt

Počátkem 20. tých let požádalo stavební družstvo o vyvlastnění panského lánu od Kolonie až po Ořechovou alej pro stavbu domů a v letech 1923 - 1924 zde postavil stavitel Doležal dva obecní činžovní domy, jejichž byty byly určeny pro profesory gymnázia. V roce 1924 se začala také stavět Zemská hospodářská škola pro jejichž stavbu byl darován již v roce 1921 pozemek. Stavba byla dokončena v létě 1925 a o rok později dne 15.8. došlo k slavnostními otevření nové budovy. Za hospodářskou školou bylo ve 30. tých letech zřízeno sportovní hřiště.

Od roku 1937 nese ulice název Švehlova, po válce došlo opět k přejmenování tentokrát na Fučíkovu. V roce 1951 byla v ulici položena dlažba a o několik let později došlo ke zbudování chodníků/ /1957/. V parčíku zbudovaném vedle bývalého Sokolského hřiště před Veselskou branou byly v polovině 60.tých let umístěny kameninové vázy a rozmístěny lavičky /1967/. V roce 1972 proběhla v ulici stavba vozovky a roku 1975 byla zahájena výstavba” lůžka MěstNV “. Osmipodlažní budova Interstudent byla otevřena 6.5. 1977. V roce 1978 proběhla přístavba 4 tříd na SZTŠ. V roce 1990 byla ulice přejmenována na Skácelovu.

Skalická - dřívější název Suchý řádek. Při hlavní cestě zde vznikla na výšině nad Starým městem jedna řádka domů, údajně jediné suché místo ve staré Strážnici. Formani, kteří přijížděly z Bednářské ulice na Dolinu, nemohli vytáhnout vozy z bláta a potřebovali příprah. Obyvatelé domů měli koně, které za úplatu připřahali k formanským vozům. Říkali o sobě, že bydlí na „Suchém řádku“.

Na hlavní přístupové cestě stojí Skalická brána, dříve se jí také říkalo staroměstská. Za branou, na okraji městského katastru u Petrova byla již v 16. století šibenice, podle které dostalo toto místo název Golgata. Šibenice byla v roce 1611 opatřena kamennou podezdívkou, později byla přemístěna hned za Skalickou bránu. / zrušena roku 1789 /. Na jejím místě se dnes nachází kamenný kříž. U silnice na Petrov se nachází také kaplička sv. Rozálie - patronky Strážničanů, pochází patrně z počátku 18. století, kdy se ve městě objevila morová epidemie. Za branou, mimo opevnění vznikla v polovině 16. století ulice Potměchvaty, nebo na Potměchvatích, objevoval se rovněž název Petrovská. Jedna strana Petrovské ulice zanikla za vpádu Bočkajovců roku 1605 a druhá roku 1622. Ve Skalické ulici bydlel v letech 1604 – 1605 J. A Komenský u své tety Zuzany Komněnské v domě č. 93 / dnes 133. /. Dům vyhořel při velkém požáru města v roce 1605. Po velkých požárech poč. 18. století byla téměř celá strana Suchého řádku pustá. Roku 1876 došlo ke zboření brány protože překážely rostoucí dopravě na hlavní silnici. V místech, kde dříve stávala ulice Potměchvat byl roku 1894 založen nový hřbitov, posvěcen byl roku 1896.

U Skalické brány, kde se dříve nacházel hostinec byla roku 1951 zřízena mlékárna. Dne 30.6. 1957 došlo k odhalení pamětní desky J. A. Komenského ve Skalické ulici na domě č. 133. Po zboření vyhořelého domku v baště Skalické brány se brána opravovala , v roce 1964 zde byl udělán průchod pro pěší.

Koncem 60. tých let se v ulici pokládal nový chodník /1968 /, bylo také zhotoveno výbojkové osvětlení /1968/. Skalická, Za městem k Petrovu se v roce 1968 začala budovat nová benzinová stanice, dosavadní uvnitř města již nevyhovovala.

Naproti hřbitovu došlo v roce 1970 k úpravě terénu, a byla zahájena výstavba autoservisu. V roce 1971 /11.7/ byl u Skalické brány otevřen nový obchod Potraviny. V první polovině 70. tých let byla opět opravována Skalická brána, došlo k výměně třetiny cihel z venkovní strany./ 1973,1974 / a byl také vykoupen poslední domek ve Skalické bráně.

Od roku 1975 začala stavba smuteční síně u hřbitova,1978 - dodělávky ve Smuteční síni

Smetanova – pojmenována podle hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Spojuje ulici J. Skácela a Úprkovu, postavena ve 20. století. Na počátku 60. tých let zde byly postaveny / směrem k Ořechovce / dva třípatrové domy /1961/, v roce 1977 byla v ulici dokončena stavba Mateřské školy a osvětlení.

Staré město - Tento název označoval v minulosti kromě dnešní ulice ještě i další přilehlé uličky - Žabí / Staroměstská/, Růžovou a jednu řadu domů Suchého řádku, /dnešní Skalická/. Pojmenování Staré město vzniklo ale až v pohusitském období při nové koncepci osidlování města. Dříve se rovněž používal název Stará osada. Předpokládá se, že v 15. století byla tato část pustá, nebo řídce obývaná, na konci 16.století je zde již doložena pravidelná zástavba. Mezi Starým městem a Německou ulicí se dříve nacházel hřbitov, zrušený byl koncem 19. století. V roce 1935 byl u Starého města postaven betonový most, v 60 - tých letech došlo k úpravě poloviny náměstí /1966 – 67/. V dubnu 1965 byla do Starého města přemístěna socha sv. Floriánka, která se původně nacházela na náměstí Svobody.

Staroměstská - původní název Žabná. Název ulice je odvozován podle žab, které se zdržovaly ve vodní ploše v protilehlé části staroměstského náměstí a ve velkém množství skákaly podél stěn vzhůru ulicí. Zbytky vodní plochy zde přetrvaly až do 20. let 20. století. Tato příčná ulice byla do roku 1500 jedinou spojnicí mezi Starým městem a hlavní cestou / Skalická /. Později se zde užíval také název Žabí, po 2. SV. se začalo používat pojmenování Staroměstská. Při výkopech v horní polovině ulice byl zjištěn val, který patřil za pánů z Kravař k opevnění města.

Školní – původní název Na Dolině, pojmenování vzniklo podle strouhy, kterou vymlela voda z polí po deštích a táních. Na styku Školní a Komenského ulice stojí morová kaple sv. Rocha, která zde byla postavena v roce 1680. V pol. 18. století byla kaple přestavěna, došlo k jejímu zvětšení a kaple rovněž získala novou barokní věž / ta stojí dodnes/, okolo kaple se nacházel hřbitov, na kterém se přestalo pochovávat v roce 1896. Na místě starého hřbitova byla v roce 1913 postavena novostavba školní budovy. Na přelomu 50. tých let byla v ulici položena dlažba./1948 - dlažba, cesta ze Školní ulice k podjezdu železnice byla vydlážděna v roce 1952 /. V polovině 70. tých let proběhla rekonstrukce školní budovy /1974-1976/ Renomované budovy ZDŠ Školní byla slavnostně otevřena 28.8.1976.

Třešňová – původní název – ulice Rudé armády. .Od poloviny 50. let zde probíhala výstavba rodinných domků. /1956 stavělo se několik domů, 1957 vyměřování ulice pro stavbu rodinných domků, 1958 - pokračují stavby rodinných domů/, Roku 1963 byla dokončena stavba 4 bytových jednotek, které stavělo JZD, v tomto roce zde začala také výstavba vodovodu a dlažby, / v květnu 1964 hotova dlažba/, v 70 - tých letech se dokončovala dlažba, vozovky /1972/, a chodníky /1974/. V roce 1990 přejmenována na Třešňovou.

Tyršova – pojmenována podle zakladatele sokolského hnutí M. Tyrše. Původně se tak nazývala jiná ulice – dnešní Radějovská. Ulice byla postavená v druhé polovině 20. století, kronikáři stálo za zaznamenání, že roku 1966 byla v ulici umístěna telefonní budka. Roku 1968 zde byla dostavěna učitelská čtyřbytovka / v listopadu hotova / V 70. letech zde proběhla výstavba rodinných domů. 1976 - 14 rodinných domků, 1977 rozestavěno 14 rodinných domů, 1978 - čtyřbytovka JZD na Tyršově ulici

1978 - 14 rodinných domků na Tyršově ulici / sítě NV /

Újezd - ulice patřila k nejstarší části Předměstí, zřejmě jí procházela přeložená trasa staré komunikace, která byla v první polovině 15. století při rozšiřování Předměstí odkloněna vně opevnění Nového města. Ulice spojuje Předměstí a Grůsku. Nacházelo se zde několik hospodářských dvorů Žerotínů. Roku 1720 zde zakoupil dům důstojník Petr Casetti – vdova po něm se nazývala Kasetka a její pole a louka za kapličkou sv. Rosálie se začalo také nazývat Kasetka, tento název se dodnes používá. Roku 1967 došlo k úpravě ulice

Úlehlova - zatím nevím, zda pojmenována podle Vladimíra Úlehly - /Vídeň 16.7.1888 Brno 3.7.1947/, folklorista, stál u zrodu MFF / MK 4/88 s. 16. 5/88 s .12-13 4/89 s.23

Druhou možností, po kom byla ulice pojmenována je Josef Úlehla /Podivín 16.3. 1852- Lipov 22.12.1933/,český pedagog, ředitel a inspektor českých škol ve Vídni, zabýval se vzdělávací a organizační činností. Bojoval proti názorům J. F. Herbarta, propagoval nutnost vysokoškolského vzdělání učitelů, jejich pracovní samostatnost a tvořivost, zdůrazňoval význam přírodních a společenských věd ve vyučování, požadoval účast žáka na vyučování a jeho samostatnost. Učitel, ředitel měšťanských škol ve Strážnici, člen obecního výboru, spolupracovník Boženy Hrejsové, / MK 3/80, s. 17/

Krátká ulice vzniklá v poslední třetině 20. století, vedoucí z Úprkovy, z jedné strany přiléhá k ulici areál bývalého Šohaje, v roce 1970 zde došlo k nádstavbě 4 bytů, od roku 1972 je v ulici veřejné osvětlení

U podjezdu – ulice za tratí, , navazující na Jiřího z Poděbrad nazvána podle železničního podjezdu, v 60-tých letech se zde používal název Drahy.

U Prachovny – krátká ulička spojující Jiráskovu a polní, ulice vznikla ve 20. století, název odvozen od prachovny, která zde v minulosti byla umístěna.

Úprkova – pojmenována podle sochaře Franty Úprky /Kněždub 26.2. 1868 - Tuchoměřice u Prahy 8.9.1929/, sochař, bratr Joži U. Ve své plastice uplatňoval motivy z Moravského Slovácka. Vedle soch inspirovaných lidovou hudbou zpracovával pracovní a sociální témata, studoval ve Strážnici na gymnáziu v letech 1873 - 1877. / V části bývalého Dvora na místě dřívějších chlévů byla v roce 1947 postavena továrna na rozšíření výroby prádla bratrů Graubnerových / po roce 1948 byla znárodněna a vznikl Šohaj./ V 50-tých letech / 1954 / se ulice začíná rozšiřovat, staví se zde několik soukromých domů, v roce 1960 stojí v ulici jeden dvouposchoďový činžák, za ním stojí 3 jednoposchoďové domy a rozrůstá se rovněž továrna Šohaje

U vlečky - ulice vznikla ve 20 století, pojmenována podle železniční vlečky. Dnes jsou zde podniky

Veselská – ulice vedoucí z Předměstí směrem k městu Veselí nad Moravou – odtud také pojmenování. Ve farním seznamu desátků z roku 1845 se nevyskytuje pojmenování Veselská ulice ale u Veselské Brány. Brána byla vybudována na hlavní přístupové cestě do města ve 2. polovině 16. století. Na svou dobu byla velmi moderní, schopná odolávat i palným zbraním nejtěžšího kalibru. Brána se původně nazývala Nová, později získala název Veselská. Mimo město za branou se v minulosti nacházelo popraviště pro muže a nedaleko se popravovaly také ženy na místě zvaném Stínadla. / prostor mezi pilou a bývalými jatkami/. Jedna z bašt brány sloužila jako místnost pro ubytování kata. Na okraji města, podél valu od Veselské brány k Vinohradské ulici, měli dříve své pece hrnčíři. Za branou bylo roku 1804 zřízeno vojenské cvičiště. Kvůli rostoucí dopravě došlo roku 1876 ke zboření brány, zůstaly pouze boční bašty. Za baštou dále od nádraží byl v roce 1904 zbořen přízemní domek a vystavěna patrová budova - dnešní restaurace. V prostoru bývalé vojenské jízdárny byly v roce 1904 za branou postaveny firmou Josefa Doležala jatka. V kronice se lze dočíst i takovou zajímavost, že v ulici bydlel také zřejmě nejstarší Strážničan - stařeček Lipa zemřel dne 1916 1.11. ve věku 104 let. V ulici měl dům /č. 30./ známý strážnický stavitel Josef Doležal. Zahrádky u Veselské brány byly roku 1920 pronajaty kameníkům na skladiště pomníků, kameník Bohumil Beck u Veselské dráhy, František Sasín naproti Skácelově restauraci. V únoru 1922 bylo povoleno u brány postavit tabákovou prodejnu, o rok později došlo k usnesení zrušit uličku od brány k nádraží a chodník přeložit za ni.

V roce 1924 / 7.3 / bylo usneseno prodat pozemek v baště brány J. Hovůrkovi, který tam zřídil ledárnu. Za hostincem Černý orel u městské váhy bylo povoleno postavit roku 1928 čerpací benzinovou pumpu. S přípravou dlažby části silnice od brány do města se začalo roku 1929. Roku 1939 /25.10/ se začíná bourat za Černým orlem. Na místě zrušené obecní vozové váhy začala příprava stavby obecního činžáku, ten postavil Josef Doležal v letech 1940 – 1941. Roku 1942 bylo navrženo přejmenování ulice na ulici R. Heidricha, tento návrh nebyl nakonec uskutečněn.

Roku 1943 byl položen ve Veselské ulici nový chodník. Kolem brány přes Beckův dvůr byl roku 1955 upraven průchod pro pěší. V dolní části ulice bylo v říjnu 1959 zřízeno pod podloubím holičství a kadeřnictví, o dva roky později tam přibyla prodejna hodinek. Po několika letech bylo vyhoveno požadavku památkářů a v červnu 1961 byl při bráně odstraněn domeček prodejny Tabáku, u bašty byla postavena plechová cedule s nákresem, jak brány vypadaly. K dalším úpravám brány se přistoupilo v listopadu 1965, kdy byl v baště probourán průchod a vykoupen a zbořen Pížův dům v bráně. Ve staré štěrkovně za branou byla v roce 1964 vybudována první část vinného sklepa JZD.

Průchod baštou brány byl dokončen v roce 1966. Dne 1.5. v jedné z bašt brány došlo na betonové ploše oddělené plotem k otevření zahradní restaurace, současně byla provedena adaptace přilehlé restaurace. Za tratí byl umístěn podnik Sport.

Roku 1970 /22.11/ byla odhalena pamětní desky malíři Václavu Jíchovi na domku v ulici. V 70. letech pokračovaly opravy bran. Roku 1974 byla v ulici otevřena prodejna Zlevněné zboží / Partiovka /. Roku 1977 pokračovala výstavba nové haly, v areálu bývalé pily u hlavní silnice / letech 1918 - 1938 tam byla štěrkopískovna /

Od počátku 70. tých probíhaly práce na stavbě Kulturního domu, ten byl slavnostně otevřen 14.1. 1973, o rok později zde bylo vybudováno nové parkoviště.

Vinohradská - město bylo v minulosti obklopeno hliněným valem s palisádou, ve valu byly kromě bran na hlavních přístupových cestách ještě 2 menší brány, kterými se chodilo do vinohradů. Od toho se odvozuje název celé ulice. Osídlení této ulice navazovalo na Vinohradskou bránu ve valu na konci ulice, v 16. století se zde nacházelo několik hospodářských dvorů Žerotínů. Roku 1635 zakoupila v této ulici rodina italského původu z Paravicini svobodný dvůr, který byl v jejich držení až do roku 1823. Po zániku brány bylo místo změněno na prachárnu, / Bureš s. 29 / po ukončení 30. leté války nebyl Dvůr při ústí ulice již obnoven, opuštěné místo zvané Mizerov bylo prodáno roku 1736 na stavbu domků. Název Mizerov se postupně rozšířil na celou ulici, v 18. století po sérii požárů byly téměř všechny domy na straně k městu pusté. Pojmenování Mizerov přetrvávalo až do první republiky, kdy došlo k obnovení původního názvu. Místu po zaniklé bráně se také říkalo Polámaná branka nebo Rozlámaný / také roztržený / val, - dnes výjezd z Vinohradské ulice směrem k přejezdu. U roztrženého valu dal postavit rektor P. Matouš Grossman roku 1832 dřevěný kříž, roku 1890 stál na jeho místě již kříž železný, který byl toho roku pozlacen, při rozšiřování nádraží byl kříž přenesen v roce 1922 z levé strany silnice na pravou. Na konci ulice měl svůj ateliér známý keramik Heřman Landsfeld. Výbojkové osvětlení získala ulice roku 1971. V roce 1983 byl vykoupen dřívější Žerotínský dům, / později Paravičínský, Soltanův, nakonec jej měly k dispozici státní lesy / a začaly zde asanační práce pro výstavbu autobusového nádraží, stavba autobusového nádraží byla zahájena v roce 1984.

Volavého– ulice spojující Úprkovu a sídliště Ořechovka. Je pojmenována podle jedné z nejznámějších strážnických osobností druhé poloviny 20 století, Vítězslava Volavého /10.3. 1922-11.4. 1983/, - ředitele ÚLU ve Strážnici, folkloristy, primáše cimbálové muziky, autora četných národopisných studií a sběratele lidových písní. Ulice vznikla výstavbou v poslední třetině 20. století.

Zahradní – krátká ulička spojující ulici Zrníkovu a V. Jíchy. Vznikla v poslední třetině 20. století na místě dřívějších zahrad.

Za valy – Strážnice byla v minulosti obklopena hliněných valem, městské opevnění se ale v 1. pol.19 století přestalo udržovat a na rozvezených valech a zasypaných příkopech začaly postupně vznikat nové ulice. Před První světovou válkou začala větší výstavba rodinných domků za valy. Místu se tehdy říkalo Amerika nebo také Americká ulice, protože bylo za velkou louží vzniklou z bývalého opevňovacího příkopu. Ve 30. letech 20. století dostavělo ulici stavební družstvo. V roce 1963 se v tamním obecním objektu začala budovat požární zbrojnice, do provozu ale byla dána pouze část, garáže vozidel nebyly nikdy dokončeny a po změně záměru městské výstavby byla dána do provozu opět zbrojnice původní.

Zrníkova, jedna ze spojnic mezi Jiráskovou a Polní. Ulice je pojmenována na počest Tomáše Zrníka /1919 - 1943/ strážničana, který odešel po vypuknutí 2. světové války v říjnu 1939 přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, později bojoval jako pilot v Anglii a byl sestřelen nad kanálem, v roce 1947 získal Záslužný kříž in. Memoriam. Původně nesla ulice jméno Urxova, k přejmenování došlo v roce 1990.

Žerotínská - Ulice od městské brány ke Starému městu byla založena v roce 1500 za Žerotínů - odtud také její název. Původně byla nazývaná Žerotín, po zániku a opětovném obnovení se původní název přestal používat a ulice dostala název nový - Kopanice. V roce 1922 bylo obnoveno jméno podle zakladatelů - Žerotínova ulice a konečně v roce 1947 došlo k malé změně v názvu - Žerotínská. .

Od roku 1829 se začali usazovat ve městě Cikáni - mimo městskou zástavbu za domy v Žerotínské ulici se usadila. rodina Kýrů. Na přelomu 19. a 20. století začala za Skalickou branou vyrůstat celá cikánská kolonie, v roce 1935 tam bylo 20 domků, v roce 1941 již 29, žilo zde 113 osob. Všechny domky byly uváděny pod společným popisným číslem – 745. Domky byly zděné, z nepálených cihel, obílené vápnem, kolonie byla dávána za příklad jiným obcím s cikánským obyvatelstvem. V roce 1943 byla většina strážnických Cikánů odvlečena do koncentračních táborů, kde většina z nich zahynula. Část cigánské kolonie byla zbořena roku 1948.

V ulici byly v roce 1967 položeny chodníky.

Park –Při zámku stála počátkem 17. století veliká zeleninová zahrada, štěpnice s ovocnými stromy a pivovar. V polovině 17. století byl sepsán inventář, ve kterém je zmíněn park obklopený zdí, zahrada a olejna. Park existoval již v polovině 18. století, systém kanálů a rybníků napájela voda z Veličky. Hrabě František Antonín Magnis dal park upravit, zušlechtil zámeckou zahradu a zřídil skleníky pro pěstování jižních rostlin, v letech 1823 - 1824 byl v parku zřízen řetězový most přes Morávku - druhý nejstarší tohoto druhu v Evropě, v roce 1861 byl ale nahrazen novým mostem. Za Filipa Magnise dostal dnešní podobu i zámek, část mezi Moravou a Veličkou dal upravit na park zvaný Bludník. Od roku 1971 se začal vypracovávat projekt na koupaliště za zámkem, o rok později bylo budování koupaliště zahájeno. Upravoval se také park, kde došlo ke stavbě silnice, chodníků a osvětlení, v rybnících v zámeckém parku probíhaly odvodňovací práce.Koupaliště za zámkem bylo dokončeno v roce 1974, tehdy byla rovněž zahájena stavba amfiteátru Zámek a rozšířen autokempink. V následujících letech došlo k dalším úpravám - asfaltové chodníky v parku, lávka přes Veličku, v autokempinku byla postavena jídelna, kuchyně, sklad, nové soc. zařízení, panelová vozovka a parkoviště, došlo rovněž k výstavbě ubytovacího pavilonu pro 60 osob. V roce 1977 byly za zámkem dokončeny 2 čtyřbytovky a o rok později probíhaly dokončovací práce na 8 bytovkách st. Lesů za zámkem -Roku 1978 v areálu parku a letního kina byla vybudována 2 dětská hřiště.

Ivo Vratislavský

Zdroj: muzeum-straznice.webnode.cz/straznicky-ulicnik (14.12.2014)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 14.12.2014