Arcivévoda František Ferdinand d’ Este

Záznamy v naší kronice dokazují, že obec Mutěnice byla dříve obklopena mnoha lesy. Byly to panské lesy: Vampik, Kněžský háj, Kuničky až po Šilhánek, Kuchyňky, Zbrodský les - dříve se říkalo Pilský les. Toto pojmenování je po vodní pile, která tam stávala a po jedné velké bouři byla tato pila stržena velkým proudem vody a více se neobnovila. Ale název zůstal. Dále to byl Mutěnský les, Dolní a Horní Kapansko, Bojanovský les, Vyšicko, Hájek, Přídanky, Na Vsisku, Obora Lindičky, malý lesík Dubičí a Boříčko.
Dříve téměř všechny lesy obhospodařovala šlechta, později Správa Státních lesů. Téměř každé Polesí mělo hájenky -myslivny: Zbrod, Pánov, myslivna u Obory v Mutěnicích, a v Bojanovicích, v Dubňanech atd. v každé hájence byl nadřízený - nadlesní a jeho pomocníci, podřízení - hajní. Mimo to byla v obci i Selská myslivecká společnost. Obě měly rozdělené pozemky, katastry.

Státní společnost v zimním období prováděla těžbu jednak užitkového, ale i palivového dřeva. Po vykácení stromů, pravidelně vysazovala nové lesní porosty - lesy. Tyto společnosti mívaly v lesních i své bažantnice, kde se snažily co nejvíce rozmnožit pernatou zvěř a to se jim věru dařilo. Taktéž chovali lesáci v ohradách i několik kusů srnčí zvěře. Bylo to již i za Rakousko-uherské monarchie, kdy k nám byli zváni na hony vysocí funkcionáři monarchie.

Naše obec zbudovala Rakousko-uherskému monarchovi - Jeho Veličenstvu císaři Franz Josefovi I. bustu, která byla umístěna na vysokém podstavci před Radnicí. Tohoto odhalení se osobně zúčastnil následník rakousko-uherského trůnu - arcivévoda František Ferdinand d’ Este, který bustu odhalil. Bylo to dne 21. 8. 1904. Je pořízena i fotografie před Radnicí za účasti následníka trůnu a asi 120 mutěnských spoluobčanů, včetně starosty, Obecní rady i krojovaných hasičů.

Podruhé navštívil náš kraj následník trůnu v roce 1907, vlastně byl pozván na hon na bažanty i na srnčí. Na fotografii je zaznamenáno, že byl přijat na Radnici v Hodoníně. Tohoto honu se zúčastnil i můj dědeček Matěj Prčík. To vlastně nebyl normální hon na bažanty, ale na paloučku byla postavena - zřízena maskovaná tribuna, kde stál host s puškami, měl tři nabíječe pušek, které po výstřelu vyměňoval. Zmínil jsem se o bažantech - ti byli pochytáni do klecí a postupně po jednom nebo dvou vypouštěni, aby letěli přes palouček a tam je arcivévoda střílel. Toto nám vyprávěl můj dědeček, který byl vybrán jako nabíječ zbraní. a dále nám vyprávěl, že měl na svačinu turkyňovou - kukuřičnou buchtu. Když to monarcha uviděl poprosil ho, zda by mu kousek buchty dal. Nabídl mu ji - ten ochutnal, ale pak mu ji vrátil - nechutnala mu, ale dědeček za to dostal na ruku dva rynské zlaté.

Bylo tomu podobně na honu i s vysokou jako s bažanty?
Podívejte se na fotografii! Na snímku nadlesního pana Leonarda Štěpánka z Mutěnic vidíte následníka trůnu po vyřazení vysoké zvěře. Každý myslivec, který ulovil vysokou má nárok na trofej - paroží. Přijdete-li na zámek Konopiště, na sídlo tohoto monarchy, najdete v mysliveckém salonku, ale i na chodbách zámku vystavené velké množství paroží - trofejí, které tehdejší mocipán zastřelil. U každého paroží je označeno, kde byl tento kus zastřelen. Je tam mnoho paroží z Polesí Zbrod a Pánov. Podobné hony byly před dvaceti lety i v lese na Přídankách, za Slepičárnou, kde byla zřízena Bažantnice. Lesáci tam na hony někdy zvali Francouze. Ti samozřejmě každý zastřelený kus zaplatili.

Pokud nevíte, uvádí se, že arcivévoda koupil svá největší panství - Konopiště a Chlum u Třeboně v Čechách v českém prostředí. Za ženu si vybral hraběnku ze starého českého rodu Chotků, ti byli zajisté stará česká šlechta. Hraběnka Chotková, později kněžna a posléze vévodkyně, se jmenovala, až se provdala, Hohenbergová - byla již poněmčená a neuměla téměř česky s vyjímkou několika rozkazů určených služebnictvu. Arcivévoda maturoval z češtiny - mluvil česky. Měli syna a dvě dcery. Císař František Josef I. byl arcivévodův strýc.

Postavu arcivévody Františka Ferdinanda d’ Este si automaticky spojujeme se Sarajevským atentátem 28. 6. 1947, který se stal roznětkou světového válečného výbuchu. Arcivévoda byl v Sarajevu v Srbsku i se svou manželkou Žofií zastřelen. Srbský student - atentátník se jmenoval Gavrilo Princip. Tolik z dávné historie.

Ladislav Prčík

 

Císařská silnice

V jednom národním zpěvníku, je zaznamenána píseň našich předků:

Tá mutěnská silnica je velice úzká
a po ní mašíruje pěchota francůzká.
Nebyli to francůzi, aj to byli Rusi,
oni leťá do Uher jak divoké husy.

Několik našich spoluobčanů mě již vícekrát položilo otázku - Co to znamená a proč se kdysi říkalo - „Císařská silnice“?
Je o tom v kronice nějaký záznam?

Nejpravděpodobnější verze je ta, že z rozhodnutí tehdejšího hejtmanství v Hodoníně, se začala budovat nová silnice Hodonín - Brno. V té době na nátlak vyšších orgánů na obec Mutěnice, aby půllánícký dům se zahradou, od rodiny Miklíkové byl odkoupen, aby se uvolnil prostor pro budovanou silnici přes osadu. Obec dům Miklíkův vykoupila a na pozemku obecní pastoušky si rodina Miklíkova postavila dům nový. Je to nynější dům bratrů Jendy a Slávka Miklíkových. Přes potok se zbudoval i nový betónový most a současně byly zpevněny i břehy potoka, směrem dolů. Tím byla zprůjezdněna silnice Hodonín - Brno. V té době byla celá silnice i přes obec rozšířena. To se uskutečnilo dle záznamu kroniky v roce 1835. Současně obec vykoupila i sousední dům Blahův, výměnou za obecní pozemky, a na náklady obce tam byla postavena - Obecní hospoda na poschodí. Bylo to v roce 1842. Později byla prodána židu Lechnérovi z Hodonína roku 1879. Je to nynější Restaurace na křižovatce. Celou stavbu silnice z Hodonína až do Brna se všemi náklady financovalo: „Jeho Veličenstvo - Císařská Milost“!

Další, ovšem méně pravděpodobná verze je, že název byl odvozen od císařského dvora, který byl u této silnice v Mutěnicích postaven. Některé údaje o této silnici jsou zaznamenány nejen v naší kronice, ale i v kronikách sousedních obcí, kterými silnice vede. Třetí verzí může být i to, že silnice jako Císařská byla nazvána proto, že již v roce 1805 se po této silnici přesouvala válečná vojska, která se střetla v historické bitvě - „Tří císařů“ dne 2. prosince 1805 v bitvě u Slavkova. Byla to: Rakouská vojska císaře Františka I., dále ruská vojska cara Alexandra, v čele s vojevůdcem Kutuzovem, který velel oběma vojskům a také francouzská vojska, vedená vítězem této bitvy - císařem Napoleonem Bonapartem. Ale to nebylo, že by vojska jen projela silnicí tam a zpět, ale po skončení této bitvy se část francouzského vojska i s koňmi usadila v Mutěnicích na dolním konci, od 22. června do 4. listopadu 1806, a obec musela živit nejen vojsko, ale i koně - senem, obilím, řepou, atd. Nikdo se neptal: Máš? Dáš? Nedáš? Je o tom záznam v kronice - cituji: „Obec musela mnoho proviantních fůr dávati“.
a kolik toho vyrabovali sami vojáci. Brali lidem dobytek, vepřový skot, drůbež, obilí, atd. V obci pochopitelně nastal hlad a bída. Pak teprve vojsko odtáhlo. A poněvadž téměř všechna císařská vojska táhla touto silnicí, proto byla nazvána - „Císařskou“?

Je na vašem zvážení, kterou z těchto verzí si vyberete.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - velikonoční 1999, str. 4-5

Ladislav Prčík

 

Historie a tradice některých rodů v Mutěnicích

My všichni žijeme uprostřed země, která byla ze všech planet vybrána za bydliště lidskému pokolení. A každý z nás je postaven na jiné místo, které nazýváme svým domovem a ke kterému máme zvláštní vztah závazku a příchylnosti.
Náš domov - jako i náš život je dar, který jsme si sami nezvolili - do kterého jsme se prostě narodili. Všechno, co nám bylo dáno, má svůj úděl, určení a poslání. Nic nám nebylo dáno nadarmo a bez příčiny. Naše příchylnost k domovu, k místu, ke krajině, kde jsme prožili své dětství - tento obzor jsme dlouho pokládali za zeď a hradbu světa.

Každý, kdo vyrostl na venkově, kde žijí některé rody po staletí na svých místech ví, že ony domy a jejich obyvatelé mají společný rytmus, který spojuje chůzi a posunky hospodářů s krokem koní a vrzání vozů, s křivkou jejich polí a cest. Zvyky a povaha oněch lidí se nedají vyložit bez dědictví, které přijali od svých předků.

Bývaly tedy takové selské rody velmi názornými příklady obcování i tří generací. Tyto statky nebudoval jedinec, ale celé generace.

A nyní se podívejte na některé záznamy více než třistaletých rodů v Mutěnicích, které se zachovaly. Není jich mnoho, ale najdeme v nich jména hospodářů, která sahají až do dob Třicetileté války - 1618 - 1648. Záznamy z dřívější doby se bohužel nedochovaly.

Rod Špérů

Nejstarší rod v Mutěnicích je rod Špérů. Jejich předkové žili již v letech 1656. Jsou zaznamenána jména Václav a Pavel a z roku 1673 Jiří. V roce 1688 měl Cyprián Špéra dům v Čaganově č. p. 222 (staré č. 136) a potomci tohoto rodu žijí podnes v témže domě. Již několik generací za sebou je na domě č. 222 dědic Pavel.

Rod Dudků

Rod Dudků - Jan Dudek je znám od třicetileté války, z roku 1654 opět jméno Jan, r. 1673 Pavel a 1691 Jan. Tito bydleli v různých domech a od roku 1754 bydleli na čísle popisném 165. Podle kroniky je o tomto rodu nejvíce záznamů. Všechny rodiny jménem Dudek pocházejí z tohoto rodu.

Rod Mráků

V kronice je záznam, že od 30-ti leté války bydleli na různých domech, nejdéle však na domě 136 v S ervístkách. Od roku 1754 to byl Matouš, později Matěj a pak dvakrát Jaroslav podnes.

Rod Kmentů 1.

Jméno Jiří Kmenta je známo od roku 1691. Rodina tehdy bydlela v č. p. 205. Mezi známé členy patřili dva Josefové a František.

Rod Kmentů 2.

A ještě jeden rod Kmentů v domě číslo 35. Byl rozvětvený, potomci Josef, Jan, František (mlynář), Karel a všichni potomci tohoto jména.

Rod Jaroškův

Jiří Jarošek znám od roku 1670 a od roku 1789 opět Jiří na čísle 197. Jméno Jiří se opakuje v tomto rodě v každé generaci dodnes. Charakteristická jména pro tento rod: Bartoloměj, Josef, Pavel, Jan, František, Jiří a Vladimír.

Rod Hodesů

Žil v čísle 90, dříve se říkalo na kopečku u Medlova. Potomci rodu žijí podnes. Nejčastějším jménem rodu je Pavel.

Rod Prčíků

V roce 1691 žil v domě číslo 1691 v Servístkách - Jiří. Jejich potomci žili na domě 167 - Martin, druhá větev na domě číslo 165 - Vojtěch, Karel, Jaroslav a třetí v čísle 197 - 2x Josef a 2x Martin.

Rod Vaculíků

Od roku 1725 na domě číslo 217 v Čaganově - Vaculík Jiří až do r. 1890. Z tohoto domu se přiženili potomci na jiné číslo. Byli to Jan, František, chromý trafikant Jan, Josef, František, opět Josef - malíř, František, Vlastimil, Jaroslav, Karel.

Rod Vaculovičů - Kolibů

Vaculovič - Koliba od roku 1725 - Vaculovič Jakub, jeho potomci jsou všichni Vaculoviči v Mutěnicích. Rod bydlel v domě 133 v Servístkách. Potomci tohoto rodu: František - kronikář a jeho synové s rodinami. Druhá větev - Petr a jeho rodina. Bývalý starosta obce Jakub Vaculovič Koliba pochází z tohoto rodu.
Proč rod používá dvě příjmení? Prapředek tohoto rodu pocházel z Jugoslávie. Tento, tehdy mladý muž, byl obviněn z trestného činu (zda ho spáchal se neví) a čekal ho velký trest. Proto uprchl ze země a usadil se v Mutěnicích pod falešným jménem Koliba. Zde našel práci a založil rodinu. Tak unikl osudu. Později, když umíral, se rodině na smrtelné posteli přiznal, že jeho pravé jméno je Vaculovič.

Rod Brablců

Velký, rozvětvený rod. Protože bylo a je Brablců v Mutěnicích velmi mnoho, stávalo se často, že stejné jméno mělo hned několik příslušníků rodu současně. Aby se tedy dalo určit o koho se jedná, muselo se používat přezdívek. Jako Plukovník, Vlašáček, Kredenc, Holubář, Hajný, Vykydal, Lopaťák, Profesor, Masnál, Tatík atd.

Rod Vagunda-Drgáč

Tento rod má také zajímavou historii. Prapředci Vagundova rodu byli bezdětní. V jiné rodině Drgáčové zemřeli oba mladí rodiče a zůstal po nich sirotek, chlapec Julius. Tohoto chlapce si adoptovali manželé Vagundovi a dali mu své jméno. Až dospěl v muže, založil si vlastní rodinu a měli 8 dětí. Nejstarší syn Šimon, později generál si vymohl na úřadech a nechal si přepsat jméno Vagunda na jméno Drgáč. Ostatní si ponechali jméno Vagunda. Ale někteří potomci používají dnes jména obě - Vagunda-Drgáč.

Oznamuji spoluobčanům, že pouze tyto rody jsou v kronice zaznamenány. Budete mít námitku, že to není možné, vždyť i předkové všech ostatních rodů zde žili a my jsme jejich potomci - budete mít pravdu. Štafeta lidského pokolení je předávána z generace na generaci a tento rytmus života se bude opakovat pokud lidstvo bude existovat.

Mnoho našich mladých občanů, ale i z okolních obcí, jejichž kořen sahají hluboko do minulosti naší obce, mě žádá, zda se dá zjistit ten či onen rod, od kdy je v kronice zaznamenán - musím je zklamat, ale opravdu nemám kam nahlédnout.
Na radnici v přílohách kronik byl zaznamenán každý dům, počínaje čísl. l, jména celých rodů, kolik na kterém domě, či chalupě bylo mír polí, vinic Qiter a sáhů). Jména všech dědiců, mnoha generací, ale ještě i jiné historické dokumenty týkající se naší obce, byly uloženy na radnici. Ale v padesátých letech, v době násilné kolektivizace, byly všechny tyto historické dokumenty (knihy) tehdejším vedením obce vyhozeny jako starý brak, do sběrny starého papíru. (Vyprávěl mě to očitý svědek -jméno neuvedu).
Cituji: “ Co tyto staré papíry tady zavazajů, vyhoďte to ven stejně to nikdo nečte! A kolik se toho ještě spálilo v kotelně na radnici “. Konec citátu.

Skutečně, byli jsme jedna z mnoha obcí okresu Hodonín, která takové historické doklady měla. Bohužel, vše zmizelo v propadlišti nedávných dějin! Marně se mě tedy dnes mladí občané dotazují na ten či onen rod, na tom a na tom čísle.

Vím ale, že rodina Lamáčkova v Nové ulici z vlastní iniciativy si vede vlastní rodovou kroniku a má v ní zaznamenáno mnoho generací. Takových rodin je v obci několik.
Máte-li zájem rodovou kroniku si založit - neváhejte! Vaši rodiče, dědové, babičky znají své předky, ti ať povzpomínají a vy zapisujte, pokračujte nečekejte, že vám to někdo jiný zaznamená!

Pište všecko dobré i své hoře
každý jinak tu svou brázdu oře.
Žijte život v práci a poctivosti
mějte tuto knihu v uctivosti.
Až my jednou budeme v Pánu
vaše dny se budou podobati ránu.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - letní 199, str. 4-7

Ladislav Prčík

 

Cholera

Je jen málo nemocí, jichž se lidé v minulosti, a v mnoha státech dosud, tak obávali jako moru a cholery. V případě cholery se jedná o akutní infekční onemocnění, které vyvolává enterotoxin vytvářený mikroorganismem - Vibrio cholerae, což je jed neopouštějící střevní trakt člověka. Onemocnění začíná rozsáhlými vodnatými průjmy, při nichž dochází k velkým ztrátám vody a elektrolytů. Výsledkem toho jsou silné křeče svalů lýtek, stehen, rukou i břicha. Nemocný trpí neuhasitelnou žízní; vše, co sní a vypije, vytratí. Je slabý, mdlý a pak přichází celkový kolaps - umírá!

Cholera se šíří zvláště mezi obyvatelstvem žijícím na nízké sociální a ekonomické úrovni. Nákaza se přenáší znečištěnou vodou, potravou, nebo přímým kontaktem, používáním kontaminovaných předmětů - např. společným nádobím. Při přenosu mají určitý význam také mouchy. Vibriony se rychle rozmnožují v některých potravinách, např. v mléce a mléčných výrobcích, ve vařené rýži, ba i v dřeni melounů.

Druhá celosvětová pandemie cholery zachvátila v letech 1826 - 1837 postupně celý svět. Jen v Rusku v té době zemřelo přes 800 000 obyvatel, v českých zemích pak desetina tohoto počtu. Mezi postiženými byli i naši předkové - občané Mutěnic.

Poslechněte, co o tom zaznamenává tehdejší kronikář František Kmenta:
„V paměti hodná a zaznamenaná věc jest tato, která se stala na našém okrsku první a obzvláštní v  Mutěnicích. Roku 1831, na začátku září, ukázala se poprvé nakažlivá nemoc „Cholera“. Hned v srpnu začala u mlatce Jiřího Matýska, pak 4. září u Pavla Pospíšila atd. Ta nemoc se tak rozmohla, že v září a v říjnu, to jest za šest týdnů - 180 lidí různého věku a pohlaví sklidila. Lidé tak náhle mřeli, že se nemohl žádný ani s Pánem Bohem spořádat. Když někdo onemocněl, tak žádný k němu nesměl, a když umřel, bál se ho každý obléct a pohřbít. „

Tenkrát byl nákladem obce zřízen hřbitůvek za Oborou. Šlo o hromadnou šachtu, do níž mrtvé společně pochovávali. Lidově se tomuto místo podnes říká Kerchůvek, ale mnozí z mutěnických občanů již souvislosti vedoucí k tomuto názvu neznají.

A kronikář Kmenta pokračuje:
„Při tom bylo nejhorší to, že celé Mutěnice obestoupeny byly vojskem, aby se tato nemoc nerozšířila. Nikam jsme nesměli a žádný nesměl přijít k nám. Každý dům, kde se vyskytla nemoc, byl obestoupen vojskem, vojáci nikoho nepustili do domu, ani z domu. Stály kolem nás dvě kompanie - devátá a desátá z Olomouce, pluk numero 29, velitel princ Vilém von Nasan. Až se ukázalo, že to není nic platné - teprve odtáhli k regimentu. Také zemřelo 12 mužů vojska a v té šachtě jsou pochováni.
Co jsme potřebovali, to se nám dováželo z Hodonína. Posléze se tato nemoc rozšířila i okoličně, někde více, někde méně a to trvalo až do roku 1832. Do kostela jsme jít nesměli, ani ten velebný pán lokální Max Štróbl - farář (rodák ze Starého Poddvorova - pozn. aut.) nechtěl v kostele žádného trpět a sám do kostela jinde nešel, až se to stalo mrzutostí. Teprve musel kostel otevřít. Ostatně - byli jsme sklíčeni. Žádný nesměl přes linii jíti, ani do vinohradu, ani do polí, jen s vojákem. Vojáci ale chodili, kady chtěli, hrozny trhali, erteple kopali a my jsme nesměli. Jenom okolo kostela jsme býti museli. Ale muzika byla veřejně dovolená. a tak se to u nás, chvála Bohu - utišilo. Na choleru zemřel i půdmistr Florián Šupa, po něm se stal půdmistrem Jakub Ištvánek, půlláník, a obecním hospodářem podsedník - Matěj Peterka.

Stalo se, že z jedné hodiny zemřeli jeden den čtyři občané. Bylo to na čísle 125 v Servístkách. Byli to: František Kmenta 77 roků, Alžběta Kmentová 35 roků, dcera Kateřina 16 roků a syn Matěj 14 roků. Nebo jeden den zemřelo v obci 9 lidí. Na svátek Všech svatých byl pochován poslední člověk zemřelý na choleru.

Zemřelo tedy na choleru celkem 195 lidí, včetně vojáků, a jsou pochováni ve společné šachtě - na Kerchůvku. „

Ladislav Prčík

 

Kostrové hroby

Při kopání odpadu z domu č. p. 565 do kanalizace v Brněnské ulici v hloubce asi jednoho metru byly nalezeny tří lidské kostry. Pan Jaroslav Mráka, který výkop prováděl, ihned o nálezu informoval Obecní úřad. Ten o tom ihned informoval policii a byli o tom vyrozuměni i pracovníci vykopávek v Mikulčicích, kteří ihned přijeli, a zjišťovalo se, zda není v kronice záznam o nějakém pohřebišti v  tom místě.
Kosti byly již dosti zpuchřelé. Některé kosti pracovníci vykopávek vzali s sebou, ostatní byly předány k pohřbení na hřbitově. Lebka, kterou vidíte na fotografii, má zdravé zuby, asi se jedná o mladého člověka.

Podle stáří koster je možno tyto zařadit do 14. století, kdy v našem kraji probíhala krutá válka, Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem. V kronice je záznam, že v tehdejších bojích byly vypáleny a zničeny osady: Kapanice, Jarohněvice, Mokroňovice, Kuničky a  také byly zpustošeny a vypáleny i Mutěnice, ne celé, ale ze tří čtvrtin. a toto jsou hroby těch bojovníků, kteří zde padli v boji. Jiné vysvětlení není. Kosti odpovídají stáří asi 500 let.

Před nedávnem bylo při kopání u školních bytovek objeveno 9 lidských koster z  9. - 12. století a jednalo se o rozsáhlé pohřebiště. Další kostry byly nalezeny při kopání rýhy na Janouškovém záhumenku a také pan Bartoloměj Jarošek v témže místě našel zbytky lidských koster.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - vánoční 1999, str. 19

 

Kuničky

Je pošetilé, kolik našich občanů, bez rozdílu věku, se zajímá o historii své obce a jejího okolí. Pravdivá jsou slova:

„Čím více víš, tím víc si vážíš“.

Často mně občané kladou otázku, jaký je původ místních názvů polních tratí. Dnes bych rád odpověděl. Možná si ještě někteří vzpomenete, že před dvaceti lety probíhaly u Zbrodu archeologické vykopávky. Co ukázaly?
Výzkum Archeologického ústavu ČSAV odkryl vesnici prvních slovanských obyvatel Jižní Moravy. Zemenice s kamenným topeništěm v rohu, lépe známé pod jménem „zemljanky“, zde Moravané hloubili v 10. stol. Byly to praktické stavby, odpovídající kontinentálnímu klimatu. Navíc nebylo nutno shánět dřevo na stěny, alespoň ne v takové míře, jako na normální srub. Došková střecha mohla dobře izolovat a její konstrukce byla jednoduchá. Dnes bychom řekli: stavby nenáročné na stavební materiál a v souladu s přírodou, chránící životní prostředí. Oč se vlastně jedná?

Mezi Mutěnicemi a Hodonínem sousedila osada Kuničky. Její pozemky se rozprostíraly podél obou břehů Kyjovky, počínaje u Zbrodu. První zpráva o vesnici je z r. 1286, kdy se uvádí kostel a farář Dětřich.
Dále je v kronikách několik záznamů: V r. 1361 prodala vdova Vidová z Bořetic vše, co v Kuničkách dědičným právem držela, panu Janu z Kunštátu. Po jeho smrti zdědil Kuničky jeho syn Smil, který je v r. 1390 uváděn i jako majitel Bojanovic. V r. 1490 žaloval Jan Kropáč z Nevědomí dalšího dědice Jana Kunu z Kunštátu a z Hodonína, že mu zabral Kuničky násilím. Spor se protahoval až do r. 1495, kdy Kuna odkoupil Kuničky od Kropáče za 350 hřiven grošů a na jejich pozemcích založil dnešní rybníky Písečný. V r. 1497 jsou uváděny Kuničky jako pusté. Pravděpodobně byly zpustošeny při obléhání Hodonína uherským králem Matyášem v r. 1470 tak, že je nikdo neobnovil. V r. 1511 pak Herald Kuna prodal pusté Kuničky s rybníkem, Mutěnicemi, Lužicemi a Bojanovicemi panu Jindřichu z Lipé, který je připojil k Hodonínskému panství.

Dne 8. července 1976 náhle skupina na vykopávkách zastavila práci. Pan František Štyrálek, brigádník z Lužic, ještě netušil, že podivný předmět, který pod pálícím sluncem zvedl z prachu, bude j eště po mnoho příštích let přitahovat pozornost všech, kdo studují nejstarší dějiny Slovanů. Byla to přezka, neveliká, dlouhá jen 4,9 cm a litá z bronzu. Podle šířky rámečku určená pro opasek, jen o málo širší než 1 cm. Její týlová část nese podobu hada, stočeného do tvaru řeckého písmene omega. Na obou koncích těla je jedna hlava. Motiv dvouhlavého hada se objevuje už na památkách ze staré Mezopotámie. Možná odtud vede cesta až k mystickým obrazům evropského pohanství. Dvouhlavý had - symbol uzdravování - je i na Aeskulapově holi.
Pomohl tento symbol tomu, kdo jej kdysi, možná v Kuničkách, nosil?

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - vánoční 1997, str. 6-7

Ladislav Prčík

 

Lamáčkovy rodinné letopisy

Historii obce zachycují nejen obecní, farní a školní kroniky. Jsou to také rodinné kroniky rodové letopisy, historie rodů. Některé takové dílko může mít i svou literární hodnotu, ale v každém případě se jedná o cennou rodinnou památku. Ta je pak přínosem nejen pro potomky rodin, ale i pro historii regionální, především historii obce.

S laskavým dovolením můžeme dnes pootevřít rodinnou kroniku Lamáčkových v Nové ulici.

Deseti generační rozsáhlý rodokmen (rozrod jen v otcovské linii) počíná nejzazším známým předkem Františkem Lamačem, žijícím v letech 1672 - 1748. Měl devět dětí, z toho 6 chlapců. Proč je předkem Lamáčků jméno Lamač? Opisuji z kroniky: „Do Mutěnic přišel původní předek rodu Lamačů odněkud z Podluží nebo ze Slovenského Lamače, jako pacholek sloužit a pak se tu i oženil. Je taky velmi zajímavé, jak přišlo ke změně jména z Lamačů na Lamáčků v letech 1763 - 1837. Podle vyprávění starších lidí se narodil roku 1763 Janu Lamáčku (1728 - 1763), tedy po jeho smrti syn, kterému dali po otci jméno Jan. Jelikož otec zahynul tragicky, buď utopením v tehdejším některém rybníku nebo jiná zpráva: tehdejší Jan Lamač byl kostelníkem a při velké bouři jak zvonil na věži proti mračnům a krupobití udeřil do věže (tehdy ještě ve starém kostelíku) blesk a tohoto J. Lamače zabil. Z útrpnosti mu začali říkat J. Lamáčku a toto jméno mu zůstalo a potomci jsou již jmenování Lamáček …………“

Vlastní kronika sice začíná někdy v letech 1880 a je vedena až do roku 1996 jejím pisatelem Františkem Lamáčkem (1918 -1998). Obsahuje nejen již zmíněný cenný rodokmen, rodinné události, ale i vývoj počasí a sled politických událostí (Poslední zápis: rok 1996. V únoru jsme oslavili 50 let manželského života… Volby do poslanecké sněmovny proběhly dobře, strana lidová získala 17 poslanců … Rok byl velmi úrodný jak na obilí, tak na hrozny i brambory byly, protože vždy včas zapršelo. Tohoto roku jsem už vinohrad v Zadní Hoře neobdělával, dal jsem ho synu Janovi).

Kronika však obsahuje i řadu cenných příloh, jako je demografický vývoj obce od roku 1620 po rok 1970 (počet domů a obyvatel) nebo jakýsi seznam všech pisateli známých dostupných kronik. Lamáček tu (ze skromnosti svou kroniku neuvádí). Je zde Soupis míst a památek v Mutěnicích (s poznámkou: opsáno od řídícího učitele Vaculoviče). Nebo vinařská obec Mutěnice (od téhož opis dlouhé vyčerpávající stati z roku 1944). Tu je zmínka např., že Mutěnská kniha horenská je v archivu velkostatku v Holíči a je vedená od roku 1725 až do roku 1810 a že učitel Vaculovič kronikář, opsal ji celou pro mutěnskou kroniku.

Setkáme se tu s opisem článku z novin(jejich titul neuveden) ze dne 27. května 1939: „Co všechno vydržela vesnice, dnes proslulá vínem“. Je to výčet nešťastných událostí, které potkaly Mutěnice od roku 1763 (je to již zmíněné zabití bleskem kostelníka Lamáčka) až po rok 1916, kdy byly zrekvírovány tři kostelní zvony. Konečně je tu nadmíru zajímavý článek „Jak se psávaly testamenty (poslední vůle)“. Je to opět reprodukce stati „Testament“ z Malovaného kraje č. 3 strana 106-107 (rovněž o něm zmínka ve výše uvedeném zpravodaji pozn. j. m.).

 

Z Lamáčkovy kroniky

Vývoj obce Mutěnice od roku 1620

Rok

Domů

Obyvatel

1620

98

640

1656

24

150

1670

36

230

1790

233

1218

1834

264

1452

1869

426

1883

1880

455

2069

1890

485

2151

1900

513

2315

1910

543

2482

1921

573

2482

1930

657

2746

1940

743

3325

1967

910

neuvedeno

1970

953

3513

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - velikonoční 2001, str. 5-6

Ing. Jaroslav Mihola

 

Objev kostrových hrobů v Mutěnicích

Dne 4. října 1995přišlo na archeologický výzkum v Mikulčicích hlášení z dubňanského oddělení Policie ČR o nálezech lidských kostí v Mutěnicích. Pracovníci Archeologického ústavu ověřili situaci přímo na místě a vedoucí mikulčického pracoviště, Dr. Lumír Poláček rozhodl provést v Mutěnicích zjišťovací výzkum. Ten proběhl ve dnech 5. a 6. října.

K objevu došlona severozápadním okraji Mutěnic při bagrování rýhy pro plynové potrubí. Záchranným průzkumem se zjistilo, že v ulici Brněnská, přímo před učitelskými bytovkami (č. p. 775), zachytil bagr několik kostrových hrobů. Neporušené zbytky těchto hrobů, které zůstaly ve stěnách výkopu, byly prozkoumány. Celkem se podařilo identifikovat 10 kostrových hrobů (č. 1-10). Nebožtíci leželi v běžné rituální poloze naznak s rukama většinou podél těla. Hroby měly jednotnou orientaci hlavou k západu a nohama k východu. Výjimkou byl pouze hrob č. 5 orientovaný od jihu k severu. Většinou šlo o hroby poměrně mělce zahloubené a částečně druhotně porušené orbou. Několik hrobů hlubších zasahovalo až do podložního písku.

Nálezyse podařilo zjistit ve čtyřech hrobech. Pro časové zařazení hrobů jsou důležité zejména střepy rozbité nádobky spolu se železným nožem a úštěpy pazourkových křesadel z hrobu č. 3 a stříbrná velká náušnice z hrobu č. 7. Ostatní nálezy (skleněný korálek, další nůž a zlomek bronzové pukličky) nejsou pro datování hrobů dostatečně průkazné.

Co se dá o nálezu říci?Je zřejmé, že na svahu písčité vyvýšeniny v okolí nálezu se nachází kostrové pohřebiště. Podle hustoty hrobů, zjištěné na tomto velmi omezeném prostoru, lze uvažovat o rozsáhlejším pohřebišti. Je velmi pravděpodobné, že při stavbě domu č. p. 775 (v padesátých letech?) byly narušeny další kostrové hroby, ale nepodařilo se nám najít pamětníky (snad by mohli nějaké informace poskytnout čtenáři Našich Mutěnic). Pokud jde o stáří pohřebiště, zdá se, že nejstarší z hrobů (č. 3) je ze středohradištního období t. j. 9 století, nejmladší (č. 7) sahají až do 12. století. Pochopitelně se nedá podle malého vzorku pohřebiště (navíc s téměř zničenými hroby) posoudit, zda tu mohlo jít o nepřetržité pohřbívání po celé období, rozhodně je tu však zastoupen jako horizont středohradištní, tak i mladohradištní. Pro dějiny Mutěnic bude asi zajímavý ten fakt, že ještě ve 12. století tu existuje pohřebiště mimo středověký hřbitov v centru obce. To je však už otázka pro znalce dějin obce, kteří se jí budou jistě zabývat.

Každopádně je však objev tohoto pohřebiště důležitým kaménkem do mozaiky dějin Mutěnic a je dobře, že nenápadné nálezy kostí ve výkopu rýhy nezůstaly bez povšimnutí. Bylo by dobré, kdyby občané věnovali i nahodile zjištěným archeologickým nálezům dostatečnou pozornost. Jsou to často jediné prameny, které nám mohou osvětlit dávnou minulost a jejich zničením se připravujeme a nenahraditelné informace.

Zároveň děkujeme všem občanům, kteří nám byli při této akci jakkoliv nápomocni, zejména paní učitelce Mgr. Blance Karbusové.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - vánoční 1995, str.

O. Marek, R. Skopal (pracovníci Archeologického ústavu ČAV pracoviště Mikulčice)

Potoky v obci a na katastru Mutěnic

Téměř ve všech kronikách se dovídáme, že si naši předkové stavěli své příbytky vždy u vody - u  potoka. I v naší kronice je o tom záznam.
Tento potok pramenící v Oboře protékal celou osadou. Postupně byl napájen silnými vřídly pod hřbitovem, v ulici Masarykově od Blahutova obchodu a celou levou stranou až k radnici. Tato vřídla vyvěrala ze dna a břehů potoka.
Silné proudy byly také v dnešní Školní ulici. I tam byl dříve potok, který se napojoval na potok v  obci.
Od radnice přecházely spodní proudy na pravou stranu ulice (Kozumplík, Havlík, Buchta,Krupka). Na hlavní křižovatce byl tento proud dosti silný.
Za mostem potok pokračoval dále ulicí Slováckou, ale mezi domy Polachoviče a Tománka byl přesměrován na Malou stranu a napojil se na potok Svodnice.

Pramen Svodnice vyvěrá až téměř u Čejče - na Kapansku. Dříve zde bývala malá vesnička Kapanice, která zanikla ve 14. století za války Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem Krovínem. Kdysi tam byl rybník zvaný Kapanský.

Dále se na Svodnici napojuje silný pramen, bývalý rybník Nový, u přejezdu železniční tratě na silnici do Čejče. U silnice pod Platovýma byl drenážek - studánka. Tam jsme se všichni v parných letních dnech občerstvovali dobrou pitnou studenou vodou.

Dále potok Svodnice pokračoval a v místech pod Platovými býval dříve rybník zvaný Čeperek. Tam byla v roce 1943 navrtána artéská studna, která podnes dává vodu. Tento vrt dával dříve takové množství vody, že ještě před vybudováním obecního vodovodu zbudovaly Vinařské závody vodárnu u železniční zastávky pod Búdama. Vodárna stačila zásobovat umývárnu a lahvovnu závodu. Voda přitékala samospádem do vodárny, odkud se pak čerpala čerpadly do podniku.
Také na konci záhumenice rodiny Janouškovy, kde hledala vrtná souprava v roce 1943 lignit, vytryskl náhle při vrtání proud vody dosahující až 20 m výšky. Plné čtyři hodiny tlačil vodu na povrch z  hloubky asi 120 m. (Můj otec u této vrtné soupravy pracoval.)

Do dnešních dnů se zachoval rybník i jeho lidový název Zemeňák. Byl to vlastně zemanský rybník, kde šlechta chovala ryby. Název je starý více než 400 let. Přebytečná voda byla odváděna do Svodnice. Svodnice se pak mezi rybníky na Zbrodě napojuje do poměrně silného pramene Kyjovky, která pramení na úpatí Chřib u obce Stupavy. Dříve se řeka protékající Kyjovem nazývala Stupava. Později dostala název Kyjovka.

A ještě několik slov k rybníkům. V kronice je záznam, že to vlastně nebyly rybníky jako v dnešní době, poněvadž tehdy ještě nebyla taková mechanizace na prohloubení koryt a zpevnění břehů, odkud by voda odtékala, ale byly to velké močály, kde se líhlo obrovské množství komárů, kteří sužovali naše předky. Komáři přenášeli nakažlivou nemoc žlutou malárii a také zimnici zvanou Hodonka nebo Psinka.

Potoky sloužily i jako lapače a sběrače nebo odvaděče dešťové vody při bouřích. Přišla-li bouře nebo průtrž mračen, byla od křižovatky směrem dolů několikrát do roka potopa. Představte si tu rozlohu polí, nebo plochu od rozhledny u Poddvorova, vrchní díle, pole od mutěnického lesa, od Kerchůvka, od Větřáka, od Fišmanového, tato všechna voda, kterou nestačila pohltit zem, se valila z polí všemi ulicemi horního konce do potoka a brala s sebou vše, co jí přišlo do cesty (dřevo, kameny, bláto…). Nejednou bylo koryto potoka plné až po okraj břehů a proud vody se valil ohromnou rychlostí korytem potoka. Od křižovatky dolů byly břehy potoka plýtké a navíc byl potok přesměrován do pravého úhlu mezi domy (dnešní Polachovič a Tománek) na Malou stranu. Tento úzký potok nestačil všechnu vodu pojmout, a tak od Fojtíkového po železniční přejezd, Nádražní ulice i Malá strana, to vše bylo pod vodou. Stodoly, ustájený dobytek ve stájích stál mnohdy i 15 cm ve vodě. Občané byli z toho nešťastní a zoufalí, stále naléhali na obecní úřad, později na MNV, aby s tím konečně něco udělali. Viz foto.
Při bouřích se uvážel břeh potoka a trhala se i silnice. Proto bylo nutné udělat na dně potoka dřevěné přepážky 70 cm vysoké každých 60 metrů, aby se zvýšilo dno potoka. Břeh potoka, kde byla velká hloubka, byl ohraničen bílými betonovými patníky. Viz foto.

Již ve čtyřicátých letech byly vypracovány plány na překrytí potoka. Břehy potoka měly být vybetonovány a překryty velkými panely. Nikdy se to však neuskutečnilo.
V sedmdesátých letech se MNV rozhodl pro zakrytí potoka. Po vybagrování dna koryta byly použity velké betonové skruže o průměru jeden metr, spoje těchto skruží byly položeny na betonové základy, dvě vedle sebe. Spoje těchto skruží byly zatmeleny betonem, takže vlastně neodváděly spodní vodu. Byly zrušeny všechny provizorní mosty, které sloužily od války. Skruže byly zavezeny a nad potokem byl zbudován park. Tato vlastně kanalizace byla ukončena asi 15 m od hlavní silnice.
Poněvadž velká voda škodila části obce, o které jsem se již zmínil, rozhodl se MNV přesměrovat ústí potoka bez souhlasu majitelů přes záhumenice rodin Záleských, Šupovy a Kmentovy. Tam potok vyúsťoval do Svodnice. Od té doby potopa na Malé straně nebyla

V roce 1996 se pokračovalo v položení dalších větších 120 cm skruží na úseku asi 150 metrů, takže majitelé těchto záhumenic dostali část zahrad zpátky.
Jedna část občanů se radovala, že se netopí, jiní naříkali, že jim MNV násilně vyvlastnil zahrady.
Ale podle odborníků tato velká kanalizace na Malé straně nebyla technicky proveditelná pro úzký prostor mezi domy a stodolami. Bagr, zemina, jeřáb, skruže, auta… - to prý nešlo absolutně prakticky provést.

Tolik na dotaz, zda měl potok nějaké jméno a co vše se kolem něho v minulosti odehrálo.
A ještě poznámku. Dříve, dokud měli rolníci dobytek, kosili břehy potoka na seno, takže břehy byly upravené. Dnes je to území nikoho. V obci každý před svým domem byl povinen břeh potoka udržovat!

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - podzimní 1999, str. 5-7

Ladislav Prčík

 

Radnice

V roce 1996 oslavila naše obec již stoleté jubileum postavení radnice v Mutěnicích. V naší kronice je o tom jen kratičký záznam.

Cituji: „Roku 1896 byla obcí postavena nová radnice na poschodí, nákladem 26. 000,- korun. V radnici byly zřízeny úřední místnosti, jedna školní třída, byt pro učitele, byt a ordinace s čekárnou pro obvodního lékaře. Později tam byla i pošta.“

Tolik stručný záznam. Ve vchodu do radnice na levé straně je zabudována historická mramorová pamětní deska s nápisem: Radnice tato vystavěna byla na oslavu 50ti letého panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. z r. 1896 za úřadování P. T. představenstva a výboru Petra Prčíka starosty, Jana Konečného radního, Petra Jaroška radního, Josefa Brablce radního, Petra Trávníka radního, Františka Štěpánka, Jana Konečného č. 16, Františka Vaculíka, Jana Třísky, Františka Trávníka, Jiřího Brablca, Františka Špéry, Františka Rivola, Michaela Štěpánka, Maxmiliána Havlíka, Bartoloměje Havlíka, Josefa Vaculíka, Josefa Zálešáka, Jiřího Ilčíka, Jana Trávníka, Baltazara Hnidáka, Filipa Jaroška, Matěje Klímy, Jiřího Pospíšila, Jana Rozehnala, Prokopa Skočíka, Petra Balusa, Josefa Pospíšila, Jana Štěpánka, Martina Fialy.

Chceme-li se však dovědět o historii Obecního úřadu více, musíme zalistovat v nejen několika málo záznamech našich kronik zaznamenaných úryvkovitě, ale mohou nám napovědět i vyprávění ještě dnes žijících pamětníků.
Jedním z nich je pan Josef Prčík, 93letý, č. 197. Při dotazu, kde byla dříve Radnice nebo OÚ, odpovídá:

„Tehdá nebyl OÚ na takové úrovni jako dnes. Tehdá byli hospodáři - sedláci, jedni bohatí a jedni chudí. a právě čím víc měl hospodář majetku a dobře hospodařil, tím větší důvěru a úctu měl takový člověk i v obci. Ale v obci bylo někdy i patnáct dobrých hospodářů. a tak hospodář, který byl zvolen do čela obce, neměl k dispozici budovu nebo kancelář, radnice nebyla, proto starosta úřadoval doma ve velké izbě, buďto ráno, jednu nebo dvě hodiny 2x týdně, anebo po večerech, kde se také scházela obecní rada. Někdy se pracovalo i v hospodě. Tam vyřizovali a projednávali různé obecní záležitosti. Jinak se starosta věnoval hospodaření doma. Plat starosty nebyl velký, ale v obci to byla čest! Starosta byl přece vážený a nejmoudřejší občan obce“.

Tolik z vyprávění pana Josefa Prčíka.

Že se v obci i dříve úřadovalo bez Radnice, o tom svědčí pečetě - razítka, které měl starosta u sebe. První pečeť má nápis - „WES MUTIENICZE“ z r. 1523, symbol ostrva a 4 hrozny. Druhá pečeť má nápis - Peczet diedini Mutienitz se 4 květy a rok 1626. Třetí pečeť z r. 1869 má nápis GEMEINDE - OBEC MUTENIC. V tomto roce byla obec povýšena na městečko a užívala razítka - OBECNÍ PEČEŤ MĚSTEČKA MUTĚNICE.

Zápis v kronice také říká, že od druhé poloviny 17. stol. bylo uvedeno pojmenování pro veřejné činitele obce.
Nejprve purgmistr, pudmistr, rychtář a starosta. Dle záznamů v kronice to byli: (Jsou zaznamenáni jen někteří): R. 1619 purgmistr Pavel Dudek, r. 1816 pudmistr František Vrba, r. 1831 pudmistr Florián Šupa (zemřel na choleru), r. 1831 pudmistr Jakub Ištvánek, r. 1835 pudmistr Jiří Šupa, r. 1837 rychtář Pavel Medek, r. 1841 rychtář Martin Kratochvíla, r. 1866 pudmistr Jiří Pospíšil, r. 1881 pudmistr Cyril Ištvánek, r. 1896 starosta Petr Prčík, r. 1901 starosta Martin Hykš, r. 1909 starosta Pavel Trávník - byl starostou přes celou 1. svět. válku. Po vyhlášení Československé republiky r. 1918 z ačaly prosazovat své kandidáty jednotlivé polit. strany. První volby v ČSR v r. 1919, vyhrály stejným poměrem hlasů ČSL a Agrární strana, ale nemohli se dohodnout na starostovi, proto byl zvolen soc. demokrat Jan Kratochvíla. V r. 1923 starosta František Brablc, r. 1928 starosta František Pospíšil, r. 1932 opět starosta Jan Kratochvíla - tento byl starostou přes celou II. svět. válku. Byl velmi oblíben, dobře mluvil německy, zachránil mnoho našich občanů před gestapem. P o skončení války v r. 1945 byly v obcích zřízeny politické strany, tzv. „Akční výbory“, představený vykonával funkci předsedy. Byl jim s. Jan Kůřil, později Místní nár. výbory - MNV, kde představeným byl rovněž předseda, v r. 1945 Petr Prčík - KSČ, r. 1946 Frant. Šupa - ČSL, r. 1948 Petr Prčík - KSČ, r. 1952 Josef Ilčík - KSČ, r. 1956 Frant. Blaha - KSČ, r. 1960 Petr Štěpánek - ČSL, r. 1964 Bohumil Medek - KSČ, r. 1973 Ladislav Říha - KSČ, r. 1976 Martin Žilka - KSČ, r. 1981 JUDr. Lad. Bognar - KSČ, od r. 1990 jsou orgány státní správy a samosprávy obecní úřady, v jejichž čele stojí starosta. R. 1990 Ing. František Vaculovič - ODS - starosta

Ladislav Prčík

 

Sdružení venkovské omladiny

Koncem 19. stol. k nám ze západních zemí, především z Francie, pronikala liberální materialistická filosofie volnomyšlenkářů a svobodných zednářů, propagující militantní ateismus.
Církev se těmto proudům bránila nejen zvýšenou aktivitou duchovního života, ale i zakládáním různých náboženských spolků, jako např. „Sdružení venkovské omladiny“ či „Sdružení křesťanských dívek a žen“.

Sdružení venkovské omladiny usilovalo o udržení národních a lidových tradic, vlasteneckého vědomí lidí. Dále pak důsledným propagováním českého jazyka a snahou o jeho udržení bylo pomocníkem v boji proti germanizaci obyvatelstva. Nositeli těchto aktivit byli především kněží.

Již před 1. svět. válkou pořádala Omladina v Mutěnicích různé slavnosti a výlety. Místem setkávání lidí bylo prostranství před současnou restaurací pod Búdama. Mimo to pořádala plesy, dožínky, hodovou zábavu aj. Založila i selskou jízdu - bandérium. Mladí navštěvovali i slavnosti v jiných obcích a na oplátku zvali mládež z okolních vesnic k nám. Zúčastňovali se i významných poutí, např. na Velehradě, na Hostýně, v Žarošicích, v Šaštíně i v rakouském Maria Zell. Členové výboru odebírali periodické časopisy - Náš svět, Slovanské listy, Selské hlasy, a tak neztráceli kontakt s širší veřejností.

Mezi aktivní členy Omladiny patřili např. Izidor Miklica, Josef Kmenta, František Matušina (ten prý byl, podle ústního sdělení dnes pětadevadesátiletého Josefa Prčíka,velmi obratný řečník a organizátor), později František Šupa, Karel Kmenta, Pavel Miklica i mnozí jiní.
O tom, že v Mutěnicích byla patrně Omladina velmi aktivní, svědčí i upomínková aluminiová pamětní medaile o průměru asi 3 cm, která je dnes ve vlastnictví p. Petra Záleského ml.
Stojí na ní zápis:

OMLADINO, BUĎ TI SLÁVA, HÁJÍŽ CÍRKVI, VLASTI PRÁVA

A na rubové straně:

V UPOMÍNKU NA KRAJINSKÝ SJEZD OMLADINY V MUTĚNICÍCH

V roce 1913 se konal celonárodní sjezd Omladiny ve Vídni. Této velké manifestace na obhajobu církve se prý zúčastnilo ze Slovácka velké množství krojované mládeže, mezi nimi i z Mutěnic.

Později byla organizace sloučena s TJ Československý orel. Když pak došlo v roce 1919 k osamostatnění Orla, pokračovala aktivita Omladiny až do r. 1935, kdy byla její činnost zastavena.

Ladislav Prčík

 

Seznam duchovních správců římskokatolické farnosti působících v Mutěnicích

jméno                                         působení                          poznámka

Michal Damas                             1367                                    

Martin Kučera                             1718 - 1731                        

František Derflér                                                                     

Josef, Karel
(Löse - Böse)                                  1734 - 1743                        

Josef Perle                                  1742                                   zemřel

Jakub Suda                                 1743 - 1746                        

František Winkler                         1746 - 1749                        

František Máchal                         1759 - 1772                       Je pohřben v kryptě pod oltářem

Jan Tadeáš Alexius Vallon          1772 - 1784                        

František Hříbek                          1784 - 1792                       Lokalista

Matěj Shenk (František)              1793 - 1898                        

František Doležal                        1799 - 1803                        

Jan Niemetz                                1803 - 1804                        

Jan Nepomuk Mikulík                  1804 - 1827                        

Maxmilián Štrobl                          1827 - 1857                       farář

Franz Fischer                             1830 - 1930                        

František Satura                          1853 - 1854                        

Antonín Weinlich                          1850 - 1850                       kooperátor

Ignat Wurm                                  1850 - 1851                       kooperátor

jan Schmigmator                          1854 - 1855                       jako kooperátor; od roku 1863 - 1967 administrátor

Josef Figar                                  1857 - 1867                        

Josef Vybíral                               1858 - 1862                       kooperátor

Antonín Němec                            1867 - 1873                        

František Čermák                        1873 - 1892                        

František Hřebíček                      1873 - 1873                       3 měsíce

Josef Irovský                                                                          8 měsíců, kooperátor

František Pořízek                                                                   kooperátor

František Křivka                          1855 - 1858                       kooperátor později administrátor

Pius Lipka                                   1876 - 1887                       žil v Mutěnicích na penzi, je zde pohřben

Jan Perníček                               1877 - 1890                       výpomocný kněz

Antonín Will                                  1892 - 1910                       (zemřel na Čejči)

Cyril Studený                              1895 - 1896                       kooperátor

Eduar Chadim                             1898 - 1899                       kooperátor

Jan Filipovičl                               1901 -                                 

Josef Polák                                  1907 - 1907                       kooperátor (jen krátce, onemocněl a zemřel)

František Martínek                       1907 - 1910                       kooperátor

Josef Multuš                                1911 - 1919                        

Jan Doupovec                            1919 - 1921                       administrátor

Jindřich Kuba                              1921 - 1931                        

Jaromír Pořízek                           1926 - 1926                       2 měsíce

Jan Zalaba                                  1927 - 1927                       3 měsíce

Jaromír Pořízek                           1927 - 1928                       kooperátor

František Drábek                        1931 - 1932                       administrátor

Hynek Pezlar                              1932 - 1936                       farář

Vincenc Bednář                          1936 - 1951                       Farář. Za dobu jeho působení, působili zde kooperátoři.

Josef Navrkal                              1939 - 1942                        

Alois Podveselský                       1942 - 1943                        

Vincenc Vlach                             1943 - 1943                       jen krátce (byl nemocen)

Jan Klíma                                    1943 - 1943                        

Jaroslav Gragón                         1943 - 1943                        

Jaroslav Streit                             1947 - 1950                       2 měsíce. P. farář Bednář, byl zatčen.

Alois Kopal - monsignor              1949 - 1952                       výpomocný duchovní

Josef Ondra                                1951 - 1978                       administrátor. Když onemocněl na infarkt myokardu, zastupovali ho dva duchovní.

Stanislav Krátký                          1978 - 1978                       asi 4 měsíce - výpomocný kněz

Josef Ducháček                           1978 - 1978                       výpomocný kněz

Michal Špaček
František Koutný                             1978 - 1978                       zastupovali oba dva půl roku, neobsaz.farnost.

Josef Budil                                   1978 - 1984                       administrátor

Vladimír Sommer                         1984 - 1994                        

Jiří Čekal                                     1994 - dosud                      Náš současný kněz

 

Stalo se před sto padesáti lety (2002)

Na jaře roku 1852 se na dobu jednoho roku (do jara 1853) přistěhoval z Hodonína do Mutěnic dvacetidevítiletý panský kočí Josef Masaryk s třicetiosmiletou manželkou Terezií a sotva dvouletým synkem Tomášem - pozdějším prvním prezidentem ČSR.

Dlouhý a těžký panský žebřiňák v osadě u hospody zahnul na Vrchní konec. Jel dědinou nahoru do Servístek k Oboře až k panské chalupě v „Cihelně“ č. 58 (nynější čp. 120). Otevřeli vrata a vůz vjel na dvůr. Tam slezl nejprve pacholek a tatínek. Tatínek sdělal z vozu chlapečka Tomáška a pomohl dolů také mamince. „Taj jsme doma, maminko“ povídal. Odemkli a všichni prohlíželi svůj nový domov. Takto psal o příchodu Masarykových do Mutěnic řídící učitel, kronikář František Vaculovič.

Chalupě se říkalo „drábovna„. Byla to vlastně chatrč s doškovou střechou, kterou postavil císařský velkostatek v části zvané „Servístky“ (od latinského „servius“, to je „služebnost“ jíž byly chalupy v Servístkách zatíženy). Drábovnu tedy obýval služebník mutěnského panského dvora, jímž se kočí Josef Masaryk stal.
Drábovna nikdy nevyhořela. Zachovala se vně i uvnitř ve stejném stavu a podobě až do 8. července 1919. Obec před tím navrhla správě panství a ministerstvu, aby byla opravena a zachována a chtěla sama na opravu přispět. Ale velká bouře zmíněného osudného dne, která v Mutěnicích zničila mnoho budov, úmysl obce předešla. Stará a sešlá došková střecha drábovny za bouře spadla. Chalupa pak byla opravena a opatřena novou střechou, ale z cihlových tašek. Později pak zcela zbořena a přestavěna do již jiné, nynější podoby.
Velikým štěstím ale bylo, že dva dni před osudnou bouří se podařilo původní chalupu na přání řídícího Vaculoviče vyfotografovat bankovním úředníkem Františkem Dopitou. Zbyla tak památka budoucím časům i samotnému presidentu TGM.

Aby současníci i potomci věděli, jakého muže „drábovna“ chovala, byla opatřena pamětní deskou. Každý Mutěňák by měl v tomto jubilejním roce toto místo v ulici U Obory navštívit a měl by o něm něco vědět.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - velikonoční 2002, str. 28

Ing. Jaroslav Mihola

 

Tragédie u Zbrodských luk

Již z dětství si pamatuji, to ještě když jsme jako školáci pásali na pastvisku pod Lindičkami za nádražím krávy, že nedaleko u cesty stával kříž. Na památku tragické události, která se tam stala. Co se tam vlastně stalo? Život rolníků na vesnici, to byla každodenní pravidelná práce a starost o výživu rodiny i dobytka. V pravidelném rytmu, den co den se opakovalo krmení dobytka ráno i večer. To měl na starosti hospodář. Úkolem hospodyně mimo jiné bylo vaření a 2x denně dojení krav. Mléko se prodávalo do sběrny mléka. Samozřejmě pomáhaly pracovat i odrostlé děti.

Někteří hospodáři měli své koníčky, byli členy myslivecké společnosti. U některých hospodářů to byla přímo vášeň. Když jeli pracovat s dobytkem na pole, samozřejmě pušku brali vždy s sebou. Ale občas i v podvečer vycházeli s puškou po svém rajónu na čekanou. Zvěř totiž v podvečer vycházela z lesa přes Zbrodské louky na pastvu.
V obci byla myslivecká společnost soukromá i panská. Každá si žárlivě střežila svůj ohraničený rajón a jeden druhému, když mohl udělat v blízkosti rajónu odstřel, radoval se.

Ten den 7. 12. 1934 přišel jako každý jiný den. Hospodář předčasně pokrmil dobytek a říká manželce: „Napojte ještě krávy, jdu na obchůzku rajónu. “ Čas ubíhal a když hospodář nepřicházel pozdě večer domů, hospodyně si klade otázku, na kterou si sama odpovídá. Myslí si, že zašli chlapi Pod bůdy, tak jako již tolikrát. a šla spát.
Po probuzení ráno je překvapena, že lůžko je prázdné a říká dětem: „Ná kde ten náš tata je, nespal doma, dobytek je potřeba nakrmit, mosím podójit, pojďte mně pomoct!“ Hospodyně vyšla ven na ulici, zvědavě se dívá vpravo i vlevo, zda neuvidí hospodáře. Táže se kolemjdoucích, zda ho někdo neviděl - leč marně. V ten den, jel vozka (pacholek) Mráka do těch míst s koňmi na pole. Bylo sychravé počasí, kolem Zbrodských luk se rozprostírala slabá mlha. Při jízdě cestou se najednou koně zastavili a byli velmi nepokojní. Házeli hlavami, frkali, hrabali předníma nohama, a když je nic netušící vozka pobízel k další jízdě, koně se začali vzpínat na zadní nohy a neudělali ani krok kupředu. Vozka znepokojen chováním koní zpozorněl, rozhlíží se, co se kde děje, čeho se koně bojí a proč se plaší, a tu najednou vidí v rozplývající se mlze v dálce před sebou něco ležet. Co to tam je? - klade si otázku - skočí z vozu, a když přišel blíž, zachvěl se, viděl tam ležet mrtvého člověka. Co se tu stalo, kdo je ten mrtvý člověk? Místo, kde ležel bylo rozhrabané, to svědčilo o nerovném zápasu se smrtí, byl celý zkrvavený, takže ho nepoznal. Byl vzdálen asi 60 m od Zbrodských luk.

Sedá rychle na vůz, otáčí koně a cvalem jede oznámit starostovi, že viděl zastřeleného člověka a neví, kdo to je. Pušku má u sebe. Ihned volají policii a odjíždí zpět, na místo tragédie a zjišťují, že zastřelený je dvaapadesátiletý rolník Jiří Jarošek z č. 216 z Mutěnic. Po oznámení tragédie rodině - pochopitelně pláč a nářek domácích a hlas zvonu - umíráčku, který se tesklivě rozezněl nad osadou, oznamoval všem osadníkům, co se stalo. Samozřejmě, že celá obec byla touto událostí vzrušena a otřesena, všechny pojala velká lítost a hlavně zvědavost - kdo, že to udělal?
Pochopitelně všichni držitelé zbraní byli policií vyslýcháni - leč marně. Viník se nenašel, ani nepřiznal. Snad to mohl být i někdo cizí, nebo pytlák?

Vysvětlení přišlo, že asi dva nimrodi byli na čekané na jednom místě, jeden o druhém asi nevěděl a pravděpodobně při pohybu jednoho, jiný v domění, že je to srnčí zvěř, vystřelil, ale v hrůze zjistil, že střelil člověka a místo snahy raněnému pomoci, zbaběle utekl. Vždyť raněný musel křičet a volat o pomoc. Stopy krve ukazovaly, že ještě několik kroků utíkal. Jiná verze byla o úmyslném zastřelení - to bych vyloučil, ale mluvilo se o tom. Mělo být i soudní vyšetřování, ale manželka Františka řekla: „Nechci, aby z toho byl soud, aby mé děti poukazovaly na toho, či onoho, že zabil vašeho otce. Když neměl viník odvahu sám se přiznat a raněnému pomoci, aby alespoň doma důstojně zemřel!„
Čekalo se také, zda se někdo před svou smrtí nepřizná, ale letos již uplyne 65 let od té doby a dosud se nikdo nedověděl, kdo strhl spoušť smrtící zbraně, která ukončila předčasně život hospodáře, který byl poblíž Zbrodských luk na čekané, a tak celá událost zůstává zahalena mlhami minulosti. Snad jediným svědkem tragédie je jen ta stará mlčící vrba, která tam podnes stojí. Hospodář dostal přímý zásah broků do pravé strany plic a jater.
Manželka potom na tomto místě zbudovala kříž u cest, kde skonal, s tímto nápisem:

„Ó vy, kteří kráčíte touto cestou,
pojďte a vizte, je-li bolest vaše, jako bolest má.
Na památku tragicky zahynutého manžela,
Jiřího Jaroška dne 7. 12. 1934,
Věnuje manželka a děti. “

Jenže více než 40 let uplynulo od akontace (sloučení) půdy, kdy byla zrušena cesta, o 30 let později byla tato oblast uzavřena jako hradbou, železničním náspem a z druhé strany rozšířením rybníků - ale tento kříž, tento symbol víry a spásy, zůstal na původním místě. Dnes je to území nikoho, je pokryt mechem a stojí v ponížení metrových kopřiv a kapradí a třímetrového rákosu, v zapomenutí.
Rodina slíbila, že přemístí kříž na důstojnější místo.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - velikonoční 2000, str. 5-7

Ladislav Prčík

 

Želežniční stanice Mutěnice

Před sto lety 1. 4. 1896 začala stavba železniční tratě Hodonín - Zaječí. Stanice Mutěnice leží na této jednokolejné trati - 171,6 m nad mořem. Trať a stanice byla postavena „Společností Severní dráhy císaře Ferdinanda“ v letech 1896 - 1897. Podnikatelem stavby byl rumunský konzul baron z Lindheimu a berlínská společnost „Vereinigtegeselschaft in Berlin“, jejímž zmocněncem byl ing. Salinger z Vídně. Pro stavbu trati byla získána většina obyvatel z Mutěnic, ale i z okolních vesnic, kudy dráha vedla. Pracovali zde i stovky vlašských (italských) zedníků, pověstných svou odborností, stavbou kamenných mostů a různých proluk pod dráhou, které slouží podnes. Na celé trati bylo třeba přemístit více než 230. 000 kubíků zeminy. Rozpočet na stavbu trati a její nejnutnější zařízení byl 1. 610. 000 zlatých. Již za 13 měsíců dne 16. 5. 1897 tudy projel první vlak za veliké účasti obyvatelstva nejen z Mutěnic, ale i ze širokého okolí. Trať nevede přímo, tehdy bylo nutno objíždět širokými oblouky pozemky, které tehdejší sedláci nechtěli společnosti prodat. Nebylo to v Mutěnicích, ale v jiných obcí, kudy měla dráha vést. Proto je trať dlouhá 37 km. Tuto jednokolejku, která má deset stanic, překonají dnešní vlaky za více jak hodinu. Pro celou naši oblast měla nově zřízená železnice velký význam. Zejména počátkem tohoto století bylo možno tudy vozit velké množství řepy-cukrovky do cukrovarů v Kelčanech, Hodoníně i Břeclavi. Ale tato železnice také spojila odlehlé vesnice se světem! Tyto zprávy jsou zachovány v kronice městečka Mutěnic. Více záznamů o těchto událostech není. Záznam z nádražní kroniky pokračuje: Dnem 1. 1. 1929 byla staniční agenda podřízena přímo ředitelství drah v Brně. V roce 1932 byl odvolán správce stanice Mutěnice Vilém Hirt. Správu stanice po něm převzal oficiál Karel Cetkovský, který pak pravidelně zapisoval stručné záznamy do pamětní knihy - kroniky. V tomto roce byla zavedena částečná motorizace trati. První motorové vlaky jely 1. 12. 1932. Zajímavé je i vyprávění pana Holešinského, které bohužel není zaznamenáno v pamětní knize. Na trati Mutěnice - Čejč v úseku žel. tratě mezi 22,7 - 22,8 km byla zřízena „Odrážka“, což je název drážní odbočky, tzv. slepé koleje. Na přilehlých polích v Kapansku, na Odměrách i na Kobylských polích se ve velkém pěstovala řepa-cukrovka, která zde měla velké výnosy. Při sklizni se tato řepa vozila koňskými a volskými potahy na Žst. Mutěnice, což bylo velmi zdlouhavé. Proto byla Společností kelčanského cukrovaru zřízena tato odbočka. Lokomotiva od Mutěnic zatlačila 10-12 vagónů, do kterých se tam řepa nahazovala. Zde každý vozka denně navezl až 10 fůr řepy, zatímco plné vagóny lokomotiva odvezla prázdné, prázdné ihned přistavila. Vozka nakládal na vůz řepu sám, z vozu do vagónů pak jiní pracovníci. Později, až byly traktory, se tato odbočka zrušila, ale násep je tam podnes. Za II. světové války německá okupační vojska zakázala všem Žst. vést pamětní knihy po celou dobu války. V době Protektorátu byla na Zbrodě zřízena železniční zastávka s označením „Mutěnice-Zbrod“. V té době byly hájenky na Zbrodě plně obsazeny hajnými s rodinami. Hlavní vlaky zde pravidelně zastavovaly v obou směrech. Využívali toho žáci a studenti k návštěvě škol, lesní dělníci, ba i dřevorubci i houbaři. Později, až byly zavedeny pravidelné autobusové linky, byla tato zastávka zrušena. V té době byla také zřízena zastávka Mutěnice-Búdy, která slouží podnes. Další záznam je až z r. 1945: Obec Mutěnice, jako i Žst., byla osvobozena Rudou armádou v noci ze 14. na 15. dubna 1945. Před tím německá vojska zničila všechny mosty na trati Hodonín-Mutěnice-Dubňany a na mnoha místech trati Mutěnice-Čejč poškodila koleje v úseku 3 km (vždy ve spoji). Ve stanici Mutěnice zničila všechny výměny, výhybky, vyhodila nákladní rampu, zapálila skladiště traťové správy. Rudá armáda pak zhotovila provizorní mosty na trati. Pravidelný provoz byl zahájen až 3. 12. 1945. Po válce bylo zavedeno přímé spojení motorovým rychlovlakem č. 3521 Hodonín- Brno, přes Zaječí tam i zpět, bez přesedání. Vlak byl nazván „Slováckou Střelou“ (Šmelina), což bylo občany vítáno. V r. 1953 byla v Hodoníně dostavěna Elektrárna a jihomor. revíru byly zbudovány lignitové doly, které zásobovaly uhlím Elektrárnu. Vlaky nejprve jezdily do Žst. Mutěnice, kde se lokomotivy přestavovaly dopředu před vagóny a teprve pokračovaly s uhlím do Hodonína, což bylo velmi zdlouhavé. Proto byla vybudována „Spojka“ na trati Dubňany-Hodonín a vlaky jezdí přímo do Hodonína. Koncem r. 1973 bylo celé nádraží opatřeno elektromotorovými přestavníky. V tomto roce byla zrušena parní trakce na dráze a byla nahrazena motorovou trakcí. V r. 1975 byly zbudovány nové železniční mosty, jeden betonový v obci přes potok, druhý železný u Zbrodu přes řeku Kyjovku.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - letní 1996, str. 5-7

Ladislav Prčík

 

Z historie kopané v Mutěnicích

Zájem o kapanou a její vznik v Mutěnicích byl podložen chutí a vůlí mladých lidí. Rozhodli se pro ni v roce 1926 převážně studenti: Eduard a Staša Jáhnovi, Jan Hajtmar, Antonín Diviš, Jan Fousek, Jan Mráka, Antonín Kratochvíla a další.

Skupina hráčů neměla výbor a k měření sil docházelo mezi studenty z jiných škol po vzájemné dohodě. O něco později, asi v roce 1929, dochází k založení oddílu kopané při FDTJ (Federativní dělnické tělovýchovné jednotě)s názvem „RUDÁ HVĚZDA“. Byli to: Antonín Dubina, J. Dohnálek, Heribert Konečný, Lad. Kratochvíla, Pavel Petěrka, Jan a Petr Řačákovi, později Heribert Čepil, Jan Petěrka a další.

Mladí nadšenci pro nový sport to neměli lehké. Sami museli získávat zkušenosti o novém sportu, učit se pravidlům a způsobu hry, sami se museli starat o svoji výstroj, její udržování … Nejprve se hrálo v prostoru na pastvisku pod Lindičkami za nádražím, později v ohradě pod nádražím, která současně sloužila k výběhu pro koně.

Doba trvání RUDÉ HVĚZDY je v pamětech zaznamenána do roku 1933. Již před tím, dle protokolu z výborové schůze SOKOLA dne 6. 4. 1931 bod 4, přišlo v tělocvičné jednotě SOKOL k založení a zřízení pododboru kopané. Prvním náčelníkem a trenérem byl navrhnut Pepa Štěpánek, ten volbu přijal a vykonával. Na další schůzi 3. 6. 1931 se stanovil poměr pododboru k jednotě Sokol. Po rušném jednání byl přijat název kopané - „Slávia Mutěnice“ (návrh Sparta nezískal potřebný počet hlasů). Byl podán a schválen návrh na pořízení kopaček a dresů pro celé mužstvo. Cena prvního vybavení byla 1280,- Kčs a vybavení bylo majetkem TJ Sokol. Členům oddílu kopané bylo vybavení k provozování sportu zapůjčeno

Zpracováním stanov pro oddíl kopané byl pověřen Pepa Štěpánek, rotmistr. Ten měl po zpracování předložit návrh oddílových stanov výboru Sokola ku schválení. Také byl pro řízení oddílu kopané ustanoven užší výbor: trenér Pepa Štěpánek a dále starosta Petr Kratochvíla, jednatel ing. Ondřej Kopeček, pokladník František Vaculovič, člen Josef Diviš.

Asi v roce 1932 došlo k rozkolu a vznikly problémy a neshody mezi pododborem kopané a výborem Sokola. Výbor Sokola trval na tom, že každý člen oddílu kopané musí být členem Sokola. Funkcionáři kopané byli zcela opačného názoru, a to pro naprostou politickou a spolkovou nezávislost. Mnozí hráči nechtěli být členy Sokola. Nedošlo ani k přechodu k Rudé Hvězdě jejíž výbor zastával stejné stanovisko jako výbor Sokola. Přišlo několikrát k měření sil - výsledky vzájemných utkání RH - SLÁVIA vyzněly ve prospěch Slavie. V roce 1933 oddíl kopané Rudé Hvězdy zaniká a v Mutěnicích zůstává jediný oddíl SK Slávia. Část hráčů Rudé Hvězdy přechází do řad SK Slávie, jiní zanechali sportovní činnosti.

Činnost i hra tehdejší Slávie se opírala o hráčský kolektiv ve složení: Fr. Blaha, J. Novák, Ruda Gregor, Fr. Jarošek, Fr. Prčík, Fr. Vaculovič., Bohumil Turzík, B. Ilčík, Jan Petěrka, Oto Hirt, bratři Freinové. Tehdejší výbor klubu: Josef Štěpánek, Julius Kupka, Fr. Bíza, Antonín Ženíšek a další. Klub byl organizován do „Západomoravské Bradovy fotbalové župy“. K prvnímu utkání samostatné organizace Slávia se jelo do Krumvíře. Pak následovala další utkání. Velkou otázkou byla doprava hráčů. Jezdilo se na kolech, na vozech s koňmi, většinou ze Státního statku. Někdy také nákladním autem předsedy Fr. Jaroška. Obtíž byla s nákupem míčů. Nevyráběly se v dostatečném množství a nebylo ani peněz na jejich zakoupení. Byla provedena sbírka mezi členy a příznivci a míč byl koupen až ve Vídni.

Problémem bylo hřiště. Obecní rada nepřála kopané a vytvářela všemožné potíže s uvolněním pozemku. Hrálo se opět u Lindiček, pak pod nádražím. Vybavení hřiště bylo velmi skromné, pomezní rozhodčí neexistovali. Finanční situace byla kritická, bylo to v letech hospodářské krize, nebylo peněz na nákup kopaček, na zaplacení soupeře a další výdaje… Vybavení si hráči kupovali z vlastních prostředků. V tomto období Slávii velmi pomohl činností Josef Štěpánek (zvaný Pepa) tím, že získal Slávii hráče z hodonínské posádky. Byli to hráči: Polačko, Lakotoš, Molnár, Hanačík, Vavřínek, Glóza. Ve druhé polovině 30. let zejména po odchodu některých vojáků byl hráčský kádr doplňován z mladých hráčů z Mutěnic - L. Kučeřík, J. Kratochvíla, Zdeněk Linhart, Antonín Dubina, J. Mráka, Jan Turzík, Josef K rejčí.

V roce 1938 získal klub pozemek pro vybudování hřiště na kopanou. Byl to obecní průtník pod Bůdama. Hlasování v Obecní radě skončilo poměrem 5: 4 pro uvolnění pozemku. Nikdo však nevěřil, že se tam dá vybudovat hřiště. Stalo se tak nezměrnou vůlí a obětavostí všech mladých členů, hráčů a funkcionářů Slávie. Po odstranění proutí a navezení plochy se vybudovalo nové hřiště na kopanou.

Pak v roce 1942 nastoupila nová generace hráčů: Fr. Hajduch, Karel, Ota, Vojtěch, Pepin a Jaroslav Ilčíkovi, Zdeněk a Ema Linhartovi, Maťa Joch, Jan Forch, Petr Trávník, Jan Chludil. Jara Kratochvíla a další. Dne 30. 8. 1942 vyhrála po třetí Slávia putovní pohár „Moravského Slova“ v Dubňanech a získala tuto trofej natrvalo. Byl to velký úspěch oddílu.

V tomto období odcházejí někteří hráči do vyšších fotbalových soutěží. Do SK Židenice - Jara Kratochvíla, do AC Sparty Praha, později do SK Adamov - Zdeněk Linhart, do SK Kvítkovice - Josef Krejčí, do SSSK Šlapanice - Ladislav Švábík. Jiní hráči zanechávají postupně sportovní činnosti.

Pak nastupuje opět nová mladá generace: Jaroslav Rathouský, Slávek Bíza, Martin a Pavel Mokrušovi, Josef Joch, Jan Forch, Josef Vaculík, Vladimír Blahuta, Petr Ištvánek, Josef Buchta, Ladislav Trávník, Ladislav Hrabec, Ladislav Říha, o něco později Josef Zálešák, František Knedlík, Stanislav Partika, Pavel Trávník, Martin Prčík … Oddíl se v té době dostává do tvrdé nepříznivé situace, vychovává stále nové a nové dobré hráče, značný počet z nich však odchází do oddílů, které hrají ve vyšších soutěžích. V té době poskytovali hráčům po všech stránkách lepší podmínky.

Koncem roku 1948 a v roce 1949 probíhala v celé ČSR sjednocovací akce všech tělovýchovných organizací v jednu Celostátní tělovýchovnou organizaci. Sjednocením FK Slávia končí samostatnou činnost a stává se „Dobrovolnou sportovní organizací - DSO - oddíl kopané“ Slávia Mutěnice.

Do nové sjednocené jednotné organizace dále byly začleněny: TJ OREL, TJ SOKOL Mutěnice. V této době bylo ukončeno na několik let i psaní kroniky FK kopané!

Pokračování příště.

V minulé zprávě o kopané jsem končil větou: V této době bylo ukončeno psaní kroniky FK kopané! Skutečně až v roce 1962 je záznam, že z tělovýchovy a sportu v Mutěnicích zůstala jen kopaná a že právě v té době vyvrcholila krize kopané. Ze základní sestavy odchází opět velký počet dobrých hráčů, přestupujících do oddílů hrajících ve vyšších soutěžích, kde jsou pro ně vytvářeny mnohem výhodnější podmínky. Oddíl postupně sestoupil až do III. třídy. Celá tělovýchovná jednota zápasila s finančními problémy. Ale přesto soutěžily všechny oddíly. V roce 1966 nastoupil jako trenér oddílu kopané Josef Havlík - zvaný Zátopek - a jeho práce přinesla první ovoce. První mužstvo postoupilo z okresního přeboru do I. B třídy. Dobré výsledky dosáhl i dorost. Dne 31. 7. 1966 sehrál oddíl přátelské utkání s  rakouským klubem GelbBlau, žluto-modří Vídeň. Obě mužstva hrála nerozhodně 3:3 a 0:0. V roce 1967 pokračovalo I. mužstvo úspěšně a skončilo na 5. místě I. B třídy. Rok 1968 byl pro činnost TJ velmi významný. Dne 15. 8. 1968 oddíl kopané prosadil přechod o přejmenování Jednoty - Sokol Mutěnice na Tělovýchovnou Jednotu - Velkovýkrmna Státní Statek - TJ - VSS Mutěnice. Vedení oddílu předpokládalo, že uvedené opatření přinese zlepšení v hmotném zajištění a prostředky pro uskutečnění výhledového plánu oddílu kopané. V letech 1967 - 1968 dosáhlo I. mužstvo a tím i celý oddíl největšího úspěchu za 42 let činnosti, stal se vítězem I. B třídy se 36 body - poměr branek 56:21 - a postoupil do I. A třídy. Zasloužili se o to hráči: Pavel Čepil, bratři Petr, Laďa a Mirek Novákovi, bratři Raisiglové z Dubňan, Pavel Trávník, Martin Prčík, Jaroslav Koubek, Stanislav Kašík, František a Josef Turzíkovi, Antonín Dubina, František Bravenec, Ladislav Hrabec, bratři Martin a Pavel Mokrušovi, Jan Řepka, Mirek Ševčík, Oto Ilčík z Čejkovic a krátkou dobu František Bezucha ze Šardic. Byl to široký kádr hráčů a dosažený úspěch oddílu byl odrazem poctivé práce trenéra Josefa Havlíka. V letech 1969 a 1970 mělo mužstvo vysokou výkonnost. Stali se vítězi pohárového turnaje v Mutěnicích. Porazili známou Jiskru Holíč 2: 0 a Jiskru Strážnice 3: 2. Mimořádnou událostí roku 1970 bylo mezinárodní utkání našeho oddílu kopané s BSG Chemie Pirna - NDR. Hosté vyhráli 2: 3. Dohodli se, že příště navštíví zase naši NDR. Město Pirna je v Drážďanské oblasti. V roce 1971 skončilo I. mužstvo na 6 místě v I. A třídě. Mimořádného úspěchu v tomto roce dosáhli dorostenci. Vyhráli svoji skupinu a postoupili do krajského přeboru. Byl to dosud největší úspěch dorostenců pod vedením MUDr. Engelberta Moravce. Později vedl dorost František Sečka a František Benešovský. I. A mužstvo si vedlo ve své skupině velmi dobře, mohlo postoupit do krajského přeboru, ale bylo potrestáno dvěma kontumačními výsledky za neukázněné a nesportovní chování diváků při zápase s VTJ Hodonín v Lužicích a ztrátou čtyř bodů, která byla příčinnou, že mužstvo nepostoupilo. Mimo toho utrpěla jednota velkou pokutu. Rok 1975 se projevil poklesem aktivity, jak hráčů všech mužstev, tak i funkcionářů. Po podzimním kole hrozil sestup všech mužstev do nižších tříd. Tehdy několik hráčů odešlo do oddílů hrajících ve vyšších soutěžích - Jara Joch, Petr Šindar. Někteří hráči přestali hrát, a tak nastal generační problém, který po určitých l etech přichází. Po osmi letech sestoupilo a mužstvo z A. třídy do I. B třídy, druhé mužstvo kleslo do poslední IV. třídy. Špatná byla i morálka dorostu. Mimořádnou událostí v roce 1976 byly oslavy Osmdesátiletého výročí kopané v Mutěnicích. V sobotu 9. 7. 1976 se konala v KD slavnostní schůze Jednoty. Po vzpomínce na počátky kopané v Mutěnicích bylo 80 členům předáno čestné uznání za dlouholetou práci pro tělesnou výchovu a sport. Oslav se zúčastnila i oficiální delegace sportovních přátel z NDR - BGS Chemie Pirna. V témže roce se konaly celostátní oslavy 75. výročí kopané v ČSSR v Hodoníně a při této příležitosti obdrželi naši členové „Zlaté odznaky“. Byli to: František Vítek, Jaroslav Bílek, František Havlík a Josef Fajtl. V roce 1978 I. mužstvo sestoupilo do okresního přeboru. Teprve rok 1983 byl ve sportovním dění úspěšný. I. mužstvo po napínavých bojích vyhrálo skupinu okresního přeboru, a poněvadž v tomto kraji byla provedena reorganizace všech soutěží (zrušena I. B třída), postoupili naši přímo do krajské soutěže. Hráči I. mužstva, kteří vybojovali postup do krajské soutěže: Pavel Lamač, Ladislav Chytil, Jaroslav Joch, Vítězslav Rozehnal, Josef Cupák, František Havlík, Ladislav Říha, Petr Málek, Miroslav David, Josef Hajduch, František Bravenec, Jindřich Hlaváč, Stanislav Kramář, Martin Skočík, Jan Vítek, František Joch, Martin Prčík, Stanislav Zimolka, Svatopluk Rozehnal, František Trávník, Josef Šupa z Poddvorova, Pavel Pavlásek - voják VTS Hodonín (hrál za Frýdek-Místek), Jan Gulčík - voják (Čadca). Trenér - Martin Mokruša, asistent - Ladislav Novák, vedoucí I. mužstva - Josef Turzík. Sezóna 1982-83 první místo. V tu dobu se stavěl nebo budoval již nový sportovní stadión a v roce 1983 byl sportovcům i celé veřejnosti slavnostně předán do užívání. Při slavnostním otevření bylo sehráno dvojutkání v kopané - B. mužstvo s TJ Velké Žernoseky (účastník I. B třídy), A. mužstvo - s TJ JZD Slušovice (účastník Moravské divize). V obou zápasech zvítězili hosté. V roce 1983 dosáhlo úspěchu i starší družstvo žáků. Ve své třídě vybojovali postup do krajského přeboru. I když z družstva odešlo 9 žáků do dorostu, po doplnění dalších žáků dosáhlo v podzimní soutěži 4. místo. Velkého úspěchu dosáhli starší žáci v červnu 1984 v Senici na Slovensku. „Záhoráckého turnaje žáků“ se zúčastnilo 29 družstev a po dvou sobotách naši zvítězili. Nejlepším střelcem byl Jirka Tománek. Úspěch je o to význačnější, protože turnaje se zúčastnila družstva: Petržalka Bratislava, TOS Trenčín, ZVL Skalica, Kysucké Nové Mesto, RH Znojmo, Jiskra Holíč, Nové Zámky, Kyjov, apod. a mužstvo doznalo v roce 1986 nejpodstatnějších změn. Po nevydařené jarní sezóně v krajské soutěži sestoupil oddíl až do okresního přeboru, a to vyvolalo radikální změny, jak v kádru, tak i ve vedení oddílu. Do A. mužstva bylo zařazeno 7 dorostenců se střídaným startem. Spolu s hráči přešlo k A. mužstvu i celé vedení dorostu. V roce 1988 v podzimní části sezóny převzal vedení A. mužstva trenér Kulčar z Hodonína, který měl vyšší kvalifikační třídu. a tento mladý kolektiv skončil v okresním přeboru na 2. místě. A. mužstvo v roce 1990 vyhrálo s pětibodovým náskokem okresní přebor a postoupilo do I. B třídy. Bylo posíleno hráči: Josef Hesek z Hodonína, Ladislav Trávník z Kyjova a mladšími hráči z dorostu. Vynikajícího výkonu dosáhli starší žáci. V  okresním přeboru zvítězili bez porážky a postoupili do krajské soutěže. Výsledky 1. místo, 43 bodů, skóre 120:8. Vedoucí - Ladislav Chytil, Svaťa Toman, Zdeněk Antoš. Období po roce 1990: Porevoluční velké změny politické i hospodářské se odrazily také v kopané. Oddíly se osamostatňovaly, začaly se starat je o kopanou a v prvé řadě o zajištění existence, tj. financí. Tak to bylo i v mutěnské kopané. Přes nastalé problémy se dá říci, že nastal i vzestup fotbalu v Mutěnicích. Začalo to hned v roce 1990, kdy první mužstvo postoupilo po tříletém působení v okresním přeboru do I. B třídy. Stalo se tak pod trenérským tandemem Jan Němec - Jaroslav Joch. Základ kádru mužstva tvořili: Michal Bíza, Stanislav Kramář, Josef Hajdůch, Jiří a Pavel Zálešákovi, Jenda a František Froňkovi, Josef Cupák, František Trávník, Radek Trávník, Martin Prčík ml., Svatoslav Rozehnal, Josef Novák, mužstvo bylo posíleno P. Hamšíkem z Dubňan, Josefem Heskem z Hodonína a Ladislavem Trávníkem z Kyjova. V té době zastával funkci předsedy Martin Prčík st.. Veškeré hospodářské, finanční a jednatelské záležitosti zastával Jan Němec, který byl také hlavní osobou u zrodu nynějšího Fotbalového klubu. Pokračování příště.

FK Mutěnice - Od historie po současnost III.
V roce 1994 byl do čela FK Mutěnice zvolen a zároveň se stal prvním prezidentem mutěnický podnikatel Miroslav Jagoš a se stal také největším sponzorem mutěnického fotbalu. Při vstupu Miroslava Jagoše do čela FK nastal velký vzestup. Začalo se formovat mužstvo, které by zajistilo postup do vyšších tříd. Mužstvo bylo postupně posilováno o hráče, kteří okusili vyšší soutěže. V tomto období je brán důraz také na výchovu mládeže. V této kategorii je třeba vyzvednout dlouholeté obětavé trenéry mládežnických družstev - Jendu Balaštíka a Pavla Kubiše. V době, kdy a mužstvo hrálo v I. B třídě v letech 1997-1998, se každoročně svým postupem dostalo v roce 1999-2000 až do Župního přeboru, který vyhrálo s velkým náskokem bodů a postoupilo až do Moravskoslezské divize. To byl opravdu historický úspěch mutěnické kopané! FK řídí třináctičlenný výbor s prezidentem FK Miroslavem Jagošem a má v současné době šest mužstev: Přípravka hraje neregistrovanou soutěž, žáci a dorost hrají župu StFŽ. Pro všechna mužstva jsou zajišťovány dobré podmínky pro přípravu i samotné zápasy. Není zapomínáno ani na fanoušky. Stále je vylepšováno prostředí pro diváky - v areálu je zajištěno kvalitní občerstvení, koutek pro matky s dětmi a všem jsou podávány kvalitní písemné zprávy a rozhlasové relace při fotbalových utkáních. Tak jako všichni, ani mutěnický fotbal se neobejde bez financí. Zde je kladně hodnocena dobrá spolupráce s vedením obce. Dále jsou finance získávány od sponzorů. FK Mutěnice otevírá nové možnosti pro využívání volného času mládeže i ostatních občanů v důležitém sportovním odvětví, jako je kopaná. V historii hrála vždy velmi důležitou roli, nejen jako lidová zábava, ale přispívala k formování mladé generace k  odpovědnosti za kolektiv, zvyšovala fyzickou a duševní odolnost i pro další život hráčů.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - podzimní 2001, str. 6-8; vánoční 2001, str. 7-10; velikonoční 2002, str. 9-10.

Ladislav Prčík

 

Zvony kostela sv. Kateřiny

„Zvon zvěstuje nejen čas sváteční!“ - IV. pokračování

V minulých třech úvahách jsem Vás, vážení spoluobčané, seznámil s historií chrámu Paně sv. Kateřiny v Mutěnicích. Neodmyslitelnou součástí kostela jsou však i zvony. V tomto čísle bych Vás chtěl seznámit s historií těchto zvonů.

Všimněme si záznamu v naší kronice. Již v roce 1659 měl kostel v Mutěnicích dva zvony. Jeden měl nápis „Sancta Maria, ora pro nobis“. Druhý zobrazoval sv. Barboru s nápisem „Sancta Barbara, ora pro nobis“. Záznam pokračuje rokem 1686, kdy byl pořízen další zvon, v té době největší a má nápis:
„Gloria Patri et Filio, Spiritu Sancto, Amen“.
Je na něm i nápis „Václav Mali z Walchic mne ulil r. 1686.“ Zvon je nazván „Trojice“, váží 332 liber, což je 186 kg a byl památkovým úřadem jako zvon historický a památný a uchoval se podnes.

Další záznam v kronice je z roku 1882. Píše se zde o dalším novém zvonu, který byl umístěn v  kostelní věži a měl název „Cyril a Method“. Vážil 291 kg a byl zbudován na náklady Terezie Hykšové, která přispěla 200 zlatými, 176 zlatých pak věnovali farníci. Zvon byl ještě o  vánocích téhož roku posvěcen.
Když v roce 1914 vypukla I. světová válka bylo rekvirováno veškeré kovové nářadí z mědi, mosazi a  cínu. Později, kdy se již nedostávalo barevných kovů na válečné běsnění, byl učiněn nátlak na farní úřady. Později byl vydán státními orgány rozkaz k rekvizici zvonů.

Ve farní kronice je o tom zajímavý záznam:
„Dne 22. února r. 1917 přišli dva stavitelé z Vídně se dvěma vojíny. Vyzvedli zvon z čepů našeho kostela, byl to zvon Cyril a Method, po schodech vyvalili z věže a přes zeď starého hřbitova, který dříve byl kolem kostela, shodili do hluboké cesty, naložili na vůz a odvezli na nádraží. „
„V těch dnech byla provedena rekvizice zvonů také v okolních osadách. Zvony padaly z venkovských zvonic a snesly se jako sestřelení ptáci z věží kostelů s těžkým vzdycháním.„

Tehdy moravský básník napsal báseň: (jméno není uvedeno)

S Bohem zvony, drahé zvony, nezazní již vaše tóny,
v naše shony, plesy, skony.
Když jste v chrám nás svolávaly, bývali jsme hluší,
nyní, když nám jdete v dáli, máme smutek v duši.

S Bohem zvony, drahé zvony, poslední lkáte stony,
změníte se na kanóny.
Mluvily jste k lidstvu léta, modlitbou a zpěvem,
marně však.
Teď promlouváte rachotem a řevem.

S Bohem zvony, drahé zvony, kéž ty vaše vroucí stony,
vzbudí K bohu milióny!

Dne 7. 11. 1917 padl za oběť války také zvon umíráček s obrazem sv. Barbory. Státní správa za něj vyplatila 184 koruny. Po válce v r. 1919 byly zbudovány dva ocelové zvony jako náhražka za zvony rekvirované.

Později pojal tehdejší p. farář úmysl zbudovat zvony nové. Přihlásila se dobrodinka, stařenka Hajduchová, která darovala 12. 000,- korun, farníci přidali dalších 6. 000,- korun. Zhotovení zvonů bylo zadáno firmě A. Hillera, vdova a syn z Brna - Husovic. Zvony slavnostně posvětil brněnský biskup Pavel Huyn dne 18. 5. 1927. Zvon má název „ANNA“, váží 394, tón a - 1 + 2, má obraz sv. Anny s dcerou Marií. Kolem zvonu je nápis: „Mne darovala Anna Hajduchová č. 198. L. P. 1927“. Na dolním okraji zvonu je dokola nápis:
„Boha pravého chválím, lid svolávám, shromažďuji, mrtvé oplakávám, mračna rozháním, svátky oslavuj!“
(Podle básně Die Glocke, od něm básníka Schillera).

Další zvon - umíráček - nese jméno sv. Kateřina, váží 85 kg, má tón Fis 2+1. Byl pořízen za 2. 380,- Kčs, je na něm zobrazena sv. Kateřina, panna a mučednice, patronka našeho chrámu Páně. Kolem obrazu je nápis:
„Sv. Kateřino, oroduj za nás u Boha, za svůj lid“.
Na dolním okraji je nápis: „Mne darovali farníci L. P. 1927“. V tomto roce přispěl na zvony patronátní úřad ministerstva zem. částkou 2. 500 Kčs.
Tyto s láskou věnované zvony však dlouho nezvonily. V r. 1939 vypukla II. světová válka a během války byly opět zvony našich chrámů rekvirovány na válečné potřeby, jak to bylo tehdy nazýváno. Tak padl zvon sv. Anna, ba dokonce i sv. Kateřina. Zůstal jen zvon Trojice z r. 1686.
Než byly rekvirovány zvony, byl pořízen zvuk našich zvonů na gramodesky a po zavedené rozhlasu v  kostele a pomocí silných reproduktorů, umístěných na věži kostela, zvonilo se a svolávalo k oběti mše svaté pomocí rozhlasu. V kronice je také záznam, že ani jeden občan Mutěnic nepomáhal při rekvizici zvonů.

Pět let po ukončení II. světové války, dne 17. 12. 1950 se opět rozezvučely nové zvony na věži našeho kostela. Po rekonstrukci a nádstavbě věže byl získán prostor pro umístění více zvonů. K dosavadnímu zvonu Trojice přibyly ještě tři zvony nové.

Zvon JOSEF, tón Ais 1, váha 447 kg. Na zvonu je nápis:
„Mine sláva z světa, láska nepřestává.“ Na poděkování Panu Bohu věnuje Marie Slavíková L. P. 1950.
K tomu mi dovolte malou poznámku. Pan Josef Slavík dal slib panu faráři Bednářovi, že daruje našemu kostelu zvon. Zvony byly objednány, ale pan Slavík předčasně zemřel. Daný slib s pomocí Boží splnila jeho manželka Marie Slavíková. Nápis na zvon navrhl P. Klétus František Petěrka, bratranec paní Slavíkové. Cena zvonu byla 70. 000 korun.

Zvon URBAN má tón Ces, váha 256 kg, nápis:
„Chraň naše vinice, domovy, pole, lučiny, ó sv. Urbane!“
Tento zvon věnovali vinaři z Mutěnic. Cena zvonu byla 30. 000,-korun.

Zvon KATEŘINA má tón Fis 1, váha 732 kg, s nápisem:
„Zvoním Ave, zvoním hrany, otevírám nebes brány!“ Občané Mutěnic.
Tento zvon je v současnosti největším zvonem v našem kostele. Cena byla 90. 000,-korun.

Tyto zvony ulila bývalá firma Maňousek z Brna - Husovic, národní správa. Přitom byly opraveny a  korunkami opatřeny všechny ostatní zvony. Posvětil je dne 17. 12. 1950 biskupský prelát Dr. Josef Kratochvíl z Brna. Tyto zvony jsou neobyčejně sladěny a je radost jim naslouchat. Samotné zvony a  jejich oprava byla vyčíslena částkou asi 270. 000,- korun.

I ocelové zvony z roku 1919 slouží podnes. Jsou umístěny až téměr v báni kostela a odbíjejí čas. Na jeden zvon čtvrtě, na druhý celé hodiny.
Hodiny jsou digitálně zapojeny přes družici na mezinárodní středoevropský čas, který je vysílán ze středoevropské stanice ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu. Tyto hodiny se automaticky nastaví v případě, je-li vypnut el. proud nebo při změnách letního či zimního času.

Tolik o slávě, radosti, ale i tragedii našich zvonů od historie po dnešek. V obecní kronic je ještě záznam, že r. 1787 zabil hrom Jiřího Lamače, který zvonil na věži kostela proti mračnům.

Vyšlo ve zpravodaji obecní rady Naše Mutěnice - vánoční 1995, str.

Ladislav Prčík

 

Zdroj: www.mutenice.cz