Obec se nalézá 4 km západně od okresního
města Hodonín. K 31. 12. 2002 zde žilo 2.811 obyvatel, z toho 1.418 žen.
Převážná část je zaměstnána v průmyslu. Katastrální území obce má rozlohu 752
ha, 543 ha zabírá zemědělská půdy.
Četné archeologické nálezy dokládají intenzivní osídlení této oblasti již v
pravěkém období. Název obce se odvozuje od četných vodních ploch, které se zde
v dávných dobách rozlévaly (louže, luže).
Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1250, kdy obec přibyla do
majetku velehradského kláštera. Podle zápisu v zemských deskách obec koupil v
roce 1359 Vilém z Potštejna. Středověká zemanská
tvrz, která se zde nacházela, zanikla koncem 14. století. Počínaje rokem 1511
patřily Lužice vždy k hodonínskému panství.
V roce 1604 získaly vlastní
pečeť s tímto letopočtem a s nápisem SILIGIUM LUZIC. V historii obce bylo
nejtěžším obdobím 17. století a zvláště doba třicetileté války, kdy obec
několikrát zcela zpustla.
Novodobou historii obce poznamenal vznik a rozvoj průmyslu. Přímo v obci
pracovalo v letech 1840 až 1931 několik lignitových dolů a v letech 1870-1933
zde byl velký závod na výrobu skla.
Tradiční zemědělský ráz obce narušilo i dokončení železniční dráhy přes obec v
roce 1841.
V roce 1803 byla v obci zřízena škola (před tím byly Lužice přiškoleny do
Mikulčic) a od roku 1908 má obec i vlastní školní budovu. Mateřská škola
přivítala děti poprvé v lednu 1947.
Dominantou obce je kostel. Byl dostavěn v roce 1874 (před tím byla obec
přifařena do Mikulčic) a je zasvěcen velkomoravským věrozvěstům Cyrilu a
Metoději.
Od 1932 má obec postavenou tělocvičnu (TJ SOKOL) a od roku 1958 pak sportovní
stadion (BANÍK).
Od roku 1927 je v obci elektrické osvětlení, od roku 1956 vodovod a v roce 1968
byla podstatná část obce plynofikována. V roce 1998
byly dokončeny telefonní sítě a kabelové televize a v roce 2002 kanalizace.
V rámci obchodní sítě jsou v provozu 4 obchody s potravinami, prodejna průmyslového
zboží, prodejny s textilem a oděvy. V roce 1994 zahájila provoz pekárna a od
roku 1997 lékárna.
Pravěk obce (Jaroslav Škojec)
Oblast úrodné údolní nivy řeka Moravy, která protéká rovinatým územím
Dolnomoravského úvalu asi 3 km východně od katastru obce, svými mírnými
klimatickými podmínkami a nevelkou nadmořskou výškou vytvářela odedávna
příznivé podmínky pro první usedlíky. Jejich stopy můžeme na území obce
sledovat již od mladší doby kamenné (neolitu). Hustě osídlen byl především
pravý břeh říčky Kyjovky, která teče podél části východní hranice katastru, kde
se obloukovitě stáčí jihozápadním směrem a protíná katastr v jeho jihovýchodní
části.
První doklad osídlení, nalezený na území obce, pochází již z počátku tohoto
století, kdy byl na blíže nezjištěném místě katastru nalezen kamenný mlat z
mladší doby kamenné (6000-4000 let př.n.l.). Z tohoto období, které bývá pro
náhlou změnu způsobu života často označován za neolitickou revoluci, pocházejí
pravděpodobně i nálezy kamenných sekerek a štípané industrie, nalezené jižně a
jihovýchodně od bojanovského rybníčka v trati U Řešice a U Starého.
Díky příznivým holocénním klimatickým podmínkám dochází k rozvoji
zemědělství a s ním k zakládání prvních stálých osad. Nejstarší kulturou mladší
doby kamenné, rozšířenou v celé strřední Evropě, je
kultura s lineární keramikou, název který je odvozen od přímých či zakřivených
linií, jimiž nejstarší zemědělci zdobili svou keramiku. Několik zlomků takto
zdobené keramiky bylo nalezeno na hranici katastrů Lužic a Dolních Bojanovic, severně od bojanovského
rybníčka. Podle těchto nálezů je proto možné předpokládat osídlování Lužic
(počátkem mladší doby kamenné - neolitu).
Mladý neolit je na katastru obce
zastoupen kulturou s moravskou malovanou keramikou lengyelského
kulturního okruhu, která během 4.tisíciletí pozvolna přechází do pozdní doby
kamenné - eneolitu (4000-2000 let př. n. l.). Eneolit je období, ve kterém se začíná uplatňovat nestarší
kov - měď a následně pak zlato a stříbro. Předmětů, ať již se jedná o šperky,
nástroje, či zbraně, vyrobené z těchto kovů, je nacházeno poměrně málo a
většího ekonomického významu zatím neměly. Přetrvávající příznivé klima mělo za
důsledek další rozvoj zemědělství a růst populace, která ... (pokračování
najdete v publikaci Kapitoly z dějin obce Lužice 1250-2000).
Nejstarší písemný doklad o existenci obce z roku 1250 (Miroslava Rošková)
Historický
písemný doklad
I když z archeologických nálezů
dnes víme, že prostor, ve kterém se Lužice nachází, byl osídlen již v pravěku a
jednoznačně v době velkomoravské, přesně stanovit dobu založení obce zatím nedovedeme.
Určitým vodítkem při stanovení stáří naší obce nám může být její název.
Všeobecně se předpokládá, že obce, jejichž názvy končí na -ice
patří mezi nestarší. Jsou to tzv. jména čelední, označující lidi určitého
feudála. Lužice však pravděpodobně nezískaly jméno po jejím zakladateli, ale
spíše podle okolního mokrého, bažinatého terénu s četnými vodními plochami,
které se zde v hojné míře rozlévaly (louže, luže,
Lužice).
Krajina u Hodonína a Břeclavi r. 1762
Mnohem přesvědčivějším důkazem
stáří naší obce je však první písemný doklad o její existenci.Tento doklad nám
však ještě donedávna chyběl. Při pátrání po první písemné zmínce o Lužicích
jsme se v literatuře i v obecní kronice setkali s třemi letopočty: 1250 - 1324
- 1359. Každý z nich byl spojován s nestarší písemnou zprávou. Začala složitá
cesta ověřování opodstatněnosti uváděných letopočtů. Rozuzlení problému přinesl
až archivní pramenný materiál z Moravského zemského archivu v Brně, na který
nás upozornila práce Rudolfa Hurta "Dějiny cisterciáckého kláštera na
Velehradě" z roku 1934.
Název Lužice (Luscicz) se poprvé nalézá v latinsky
psané listině, která pochází z kanceláře papeže Inocence IV. a je datována 17.
prosincem 1250. Adresátem listiny je opat a řeholní bratři cisterciáckého
kláštera na moravském Velehradě.
Války minulých staletí (Miroslava Rošková)
Oblast, ve které se obec Lužice nachází, byla od pradávna prostorem hraničním.
Dnešní moravsko-slovenská hranice byla v minulosti hranicí mezi českým a
uherským státem. Přes blízký Hodonín procházela jedna z důležitých moravských
obchodních cest, které spojovaly oba tyto státy. Cesta však nesloužila jen
obchodním účelům, po ní se v obou směrech ubíralo často i vojsko. Po několika
století byla moravsko-uherská hranice prostorem značně neklidným, poznamenaným
mnohými válečnými akcemi. Ničivé následky nájezdů vojsk pocítili v plné míře i
tehdejší osadníci Lužic.
Z druhé poloviny 15. století vzpomeňme hlavně války o Moravu mezi českým králem
Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem
(1468-1477). Následky těchto válečných konfliktů byly, zvláště pro obyvatele
Slovácka, mnohem zhoubnější než za předcházejících válek husitských. Celá
oblast jihovýchodní Moravy byla v důsledku četných vojenských srážek
zpustošena, obce vyloupeny, vypáleny a téměř vylidněny. Obzvláště krutě se
chovala Matyášova vojska při obléhání Hodonína v červnu 1470. Uherské vpády se
staly příčinou zániku téměř 80 vesnic na Moravském Slovensku. Z okolí Lužic
zmizela například ves Kukvice, nalézající se v
místech dnešního Josefova, dále ves Kapřiště u
Hodonína, Prusy, na jejímž místě leží dnes obec Prušánky,
ves Potvorovice (dnes je v těch místech Starý Poddvorov) a další.
I když v 16. století se v okolí
Hodonína neodehrával žádný vojenský konflikt, existovala reálná hrozba
válečného úderu tureckých vojsk z Uher. Hodonín jako pohraniční město bylo
zabezpečeno silnou vojenskou posádkou a ve městě i v jeho okolí se konávaly
časté musterunky, na nichž se shromažďovalo vojsko
táhnoucí do Uher. Přibývající průtahy vojsk přinášely obyvatelům města i
poddaným v okolních vesnicích mnohé nesnáze. Vojáci, často najímaní žoldnéři,
se dopouštěli násilí na obyvatelstvu, rekvírovali potraviny a způsobovali další
škody.
Nejtěžším obdobím pro obec Lužice bylo však 17. století a zvláště doba
třicetileté války (1618-1648). Vstup do tohoto století byl na jihovýchodní
Moravě poznamenán vzplanutím mnoha válečných požárů. Povstání sedmihradského
vévody Štěpána Bočkaje proti habsburské císařské moci
se za podpory Turků a Tatarů přeneslo v květnu 1605 z Uher na Moravu. Zabíjení,
loupení a pálení celých osad a vesnic kolem Hodonína (Prušánky,
Čejč, Čejkovice a další) a
nakonec zapálení i města Hodonína ... (pokračování najdete v publikaci Kapitoly
z dějin obce Lužice 1250-2000, strana 42 až 59)
Škola do roku 1918 (Tatiána Hromková)
V období před rokem 1620 patřily Lužice k velké oblasti s bratrským českým
školstvím, vyznačujícím se výchovou k čestnosti, kázni a píli. Na elementárních
školách při bratrských sborech se vyučovalo čtení podle prvního slabikáře z
roku 1547, psaní a náboženství se zpěvem. Již tehdy chodily děti z Lužic za
nejzákladnějším vzděláním do Mikulčic.
Obecní škola
Zásadní reformu rakouského
elementárního školství provedla císařovna Marie Terezie v roce 1774. Byla
zavedena povinná šestiletá školní docházka, zařazeny vyučovací předměty
praktické povahy a předepsán způsob vzdělávání učitelů. Na přelomu 18. a 19.
století však Lužice stále neměly svoji triviální školu. Byly přiškoleny do
Mikulčic, kde se vyučovalo po soukromých domech do roku 1792, kdy byla
postavena škola. Od roku 1803 zřídily Lužice školu exkukrentní,
tj. učitelský pomocník z Mikulčic Karel Pernica docházel denně do vesnice a
učil v soukromých domech čp. 15, 55 a v létě ve
stodole u domu čp. 65, v obecním domku i v hospodě.
Za to se lužičtí občané zavázali platit panu učiteli za každého školáka ročně
1/4 měřice rži, bochník chleba a 36 krejcarů
školného.
V roce 1828 přistavěla obec k hostinci jednu školní světnici (hostinec stál v
místech dnešní budovy školy), a tu postupně vybavil 14 lavicemi, 2 tabulemi,
křížem, stolem a židlí pro učitele. Samostatnou jednotřídkou se podle
rozhodnutí zemské školní rady stala zdejší škola 1. října 1869. Školu byla
povinna vydržovat místní obec; hradila náklady na školní budovu, byt, otop a
úklid. Rozšíření jednotřídky na dvoutřídku si vyžádalo další školní prostory.
Vedení obce situaci vyřešilo ne příliš vhodným způsobem: pro potřeby školy
upravilo konírnu obecního hostince.
V roce 1907 rozhodlo obecní zastupitelstvo se starostou Matoušem Maradou postavit novou školu na důstojném místě obce v čele
široké návsi. Stavba školy byla zadána architektovi Aloisu
Sojkovi z Ostravy. Plány a rozpočet stanovil architekt Fey
z Uherského Hradiště. Finanční náklady dosáhly asi 85.000,- Kč. Se stavbou se
začalo 5. srpna 1907 a do zimy se podařilo dokončit i střechu. Na jaře v roce
1908 se ve stavbě pokračovalo. Dokončena byla 5. července 1908. nová budova
měla 8 učeben, kabinety, kancelář správce školy, sborovnu, záchody a půdu. Od
školy byl oddělen byt správce školy. Akt slavnostního otevření školy a podle
tehdejších zvyklostí i svěcení budovy se konal 30. srpna 1908. Byla to velká
událost, přesahující rámec obce. slavnosti se zúčastnili i zástupci tehdejších
říšských a zemských orgánů, okresní hejtman a školní inspektor, duchovenstvo,
učitelé i nadučitelé z okolních obcí. Celý obřad spojený s otevřením první nové
školní budovy v dějinách zaznamenal i kronikář obce. Zápis končí přáním: "Dejž Bůh, aby z této budovy školní vycházeli i žáci, kteří
by jako občané byli obci, vlasti a státu ku prospěchu."
Duchovní správa a kostel (Svatopluk Rutar)
Lužická obec byla až do roku 1913 přifařena do Mikulčic, kam lužičtí farníci
chodili do kostela, kde se konaly jejich sňatky a křty, kdy byli pochováni k
poslednímu odpočinku až do doby, kdy byl založen nynější Lužický hřbitov.
Mikulčickému faráři odváděli i církevní desátek.
V roce 1616 si mikulčický farář
stěžuje vrchnosti, že je mu odepírán desátek jak z Těšic,
tak i Lužic, obcí hodonínského panství (Mikulčice patřily do panství
břeclavského). V roce 1673 patří k mikulčické farnosti vedle Mikulčic Těšice, Lužice a Kukvice (celé
jsou ale pusté). Desátky odvádí farnící v obilí,
Lužičtí v roce 1691 třicet mandelů žita, 15 mandelů pšenice a 24 mandelů ovsa.
Z dalších příjmů z Lužic má farář 1 zlatý za procesí o svatém Marku, 1 zlatý a
30 krejcarů za mši o svátcích (Narození Páně, Velikonoce, Letnice, Boží tělo) a
za svěcení kostela. Dále musí farníci nařezat v lese dostatek dřeva a dopravit
je na faru.
V důsledku hospodářského rozvoje v druhé polovině 19. století, kdy je větší
možnost zaměstnání (těžba lignitu, výroba skla, železnice), vzrůstá v obci
počet obyvatel a mezi věřícími sílí snahy o vybudování vlastní farnosti.
Do roku 1872 stojí uprostřed lužické návsi jen zvonice se dvěma svěcenými
zvony. Její vznik je datován do roku 1796. V roce 1864 je připraven návrh na
výstavbu kostela v hodnotě 5296 zlatých. Obec slíbila dodat cihly z vlastní
cihelny v ceně 10 zlatých 60krejcarů za 1000 kusů. Na kostel jich bylo potřeba
131 400 ks. Odvoz cihel se farníci zavázali, že uskuteční zdarma. Ale teprve v
roce 1872 je položen základní kámen a pak již usilovnou prací se farníkům podařilo
během dvou let kostel dostavět a vysvětit v roce 1874. Kostel byl zasvěcen
soluňským bratřím Cyrilovi a Metodějovi. Mše svatá byla jen o větších svátcích,
někdy se uskutečnilo i nedělní svátostné požehnání.
V roce 1886 byly pro kostel zakoupeny varhany, na které přispěl sám císař
František Josef I. 60 zlatými, finančně přispěly i sklárny a dráha. V roce 1887
povolil mikulčický farář Martin Novotný, aby se v kostele v Lužicích sloužili
další mše na Vánoce, Velikonoce a svátky svatodušní.
V roce 1924 byl pro sídlo fary zakoupen dům naproti kostela. V roce 1927 byla
na faru a do kostela zavedena elektřina. Lužický stolař, Jakub Dvořák, zhotovil
v kostele vlastním nákladem novou kazatelnu. V roce 1932 provedl akademický
malíř p. Köhler z Kyjova uměleckou malbu patronů
kostela sv. Cyrila a Metoděje a dále malbu sv. Martina a sv. Václava.
Informace
o historii obce jsme vybrali z publikace Lužice 1250 - 2000, Kapitoly z dějiny
obce
Zdroj: www.luziceuhodonina.cz