Vesnice Hovorany leží zhruba uprostřed katastru k ní přináležícímu, schovaná v sevřeném údolí

Vesnice Hovorany leží zhruba uprostřed katastru k ní přináležícímu, schovaná v sevřeném údolí. Okolní krajina, slunná a přívětivá, byla jistě příhodná pro osídlení v již nejstarších dobách. Památek na staré osídlení se tu však našlo poměrně málo – oblast nebyla soustavně zkoumána, jen tu a tam se něco objevilo, spíše náhodou (z pozdní doby kamenné – pohřebiště kultury zvoncových pohárů, destička pravěkého lukostřelce, z doby bronzové – hrob s několika nádobami, mladší doba železná – sponky a zlomky nádob, několik sekyrek).

Jiných dokladů osídlení teritoria dnešních Hovoran ze středověku a doby pozdější nemáme.

První písemná zmínka o Hovoranech pochází až z roku 1593. Zakladatelem nové vsi Hovorov je nejvyšší maršál Království českého za císaře Rudolfa II, pan Jan IV. z Lipé, který byl předposledním potomkem tohoto rodu a posledním držitelem hodonínského panství. Podle zakládací listiny se dovídáme o prvních osadnících tehdejšího Hovorova. Po bitvě u Moháče (r. 1529) dochází k silné migraci křesťanského obyvatelstva Bosny a Chorvatska severozápadním směrem. V 80. letech 16. století pronikla vlna vystěhovalců až na slovensko. Skupina charvatských sedláků přišla za Janem z Lipé, a žádala o povolení usadit se na jeho panství. Jan, horlivý stoupence Jednoty českobratrské, přijal katolické sedláky s tím, že jim povolil podržet si svou víru a postavit novou osadu. Vznikla tak zřejmě jediná katolická obec na hodonínském panství. Jazyk, kterým první Hovoráci hovořili je tzv. čakavština, charvatské nářečí. Později splynuli obyvatelé s českým okolím. V roce 1594 prodal panství Juliu, hraběti ze Salm-Neuburgu, ten je odkázal svému synovi a tak se střídali další majitelé.

V roce 1605 vpadli na Moravu Bočkajovci, kteří vraždili a týrali obyvatelstvo, pálili vesnice. Mezi vypleněnými vesnicemi byl i Hovorov. Následky třicetileté války (1618-1648) byly bolestné. Mnoho hovoranských občanů uteklo ke svým příbuzným. V roce 1656 v Hovoranech žilo ve 45 domech jen asi 220 obyvatel. V roce 1663 se naším krajem valila turecká a tatarská vojska kežmarského grófa Tökelyho. Vpády Kuruců (křížáků) doprovázela další pohroma - mor. Velký úbytek obyvatelstva měl za následek nadbytek půdy, kterou si přivlastňovala šlechta, která zavedla nevolnictví. Na pusté panské půdě se zakládaly rybníky. Jen v okolí Hovoran a sousedních obcí bylo tenkrát asi 15 velkých rybníků a 30 menších.

Roku 1762 koupil hodonínskou část panství císař František Štěpán Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie. Tak se hovoranští stali z bývalých hraběcích poddaných císařskými poddanými. Panství hodonínské zůstalo v majetku císařské rodiny až do 19.4. 1919, kdy bylo zabaveno ve prospěch nového československého státu.

Postupně i na hodonínském panství došlo díky reformám k rozvoji průmyslu a hospodaření. Vinná réva se v Hovoranech pěstovala již od počátku osídlení obce. S rozvojem pěstování cukrové řepy byl roku 1885 založen cukrovar v Hodoníně.

V roce 1866 za prusko-rakouské války zaplavili celý kraj Prušáci, přesunující se do Vídně. Obec hovoranská jich musela živit 6.000 po dobu 2 týdnů. Vyrabovali co mohli a ještě s sebou přinesli druhou vlnu cholery. V té době také často hořelo a tak v roce 1875 byl v Hovoranech založen starostou obce Jakubem Bravencem a obchodníkem Janem Dobrovolným Sbor dobrovolných hasičů, který byl druhým hasičským sborem na Hodonínsku.

V době I. světové války nastoupilo z Hovoran vojenskou službu asi 550 mužů. Všechny polní i hospodářské práce spočívali na ženách. Lid trpěl, ale dočkal se slavného 28. října 1918 – osvobození. Mnoho Hovoráků se mezi své drahé nevrátilo. Těmto hrdinům vděční občané Hovoran vybudovali krásný pomník, který byl odhalen 28.6.1920. V roce 1925 pak druhý pomník u kostela.

19.12.1918 bylo na schůzi obecního zastupitelstva jednomyslně usneseno, aby prezident Osvoboditel dr. Tomáš Garique Masaryk byl jmenován čestným občanem obce Hovorany. Pan prezident jmenování přijal a dne 15.2.1919 za ně poděkoval osobním dopisem:

Ct. zastupitelstvu obce Hovorany na Moravě

Vážení pánové,

děkuji Vám za čest, kterou jste mi prokázali jmenovavše mne čestným občanem své obce. Přijímám toto jmenování jako slib, že budeme spolupracovat na velkém díle našeho politického obrození.

Účinná a spravedlivá administrativa obecní je základem, nejlepší ochranou státu, je zárukou demokracie. Dosáhli jsme netušeně mnoho, ale nastává nám teď velký úkol soustavné, prozíravé, tzv. drobné práce, spolupráce všech uvědomělých občanů naší republiky.

Přijměte, prosím, můj dík a přání všeho zdaru.

Váš

T. G. Masaryk

14.11.1920 v poledních hodinách přijal pan prezident na Pražském hradě delegaci hovoranských občanů, která mu předala jmenovací diplom a s níž pak téměř hodinu přátelsky pobesedoval.

Od r. 1920 popisují kronikáři a někteří pamětníci vzpomínají na období mezi válkami, které se vyznačovalo osobitostí kulturního a spolkového života, rozvoj vzdělanosti, řemesel, průmyslu. Toto období ožilo i politickým životem.

Od roku 1931 bylo i Československo postiženo celosvětovou hospodářkou krizí, která vyústila až v druhou světovou válku. Údaje z této těžké doby se nezachovaly, neboť kronikář Václav Kostelecký byl zatčen gestapem. Ani z období protektorátu záznamy nemáme, neboť v té době se kronika nevedla.

Události kolem roku 1945 popisuje Alexej Novosad, autor publikace Paměti Hovoran. Boje o Hovorany trvaly od 14. dubna do 15. dubna. 16. dubna 1945 sovětští vojáci zvolna obsazovali Hovorany, ale už po 17. dubnu pomalu dělostřelectvo opouštělo svá stanoviště a v Hovoranech tak nastával poměrný klid. Celkem trval boj o Hovorany 36 hodin a na území naší obce padlo hrdinnou smrtí 102 sovětských vojáků. Byli pochováni ve společném hrobě u kostela a v Novině (v současné době jsou hroby přestěhovány v Hodoníně).

Výtah z knihy OKOLO HOVORAN, vydané v roce 1993 Obecním úřadem v Hovoranech.

KRONIKY A KRONIKÁŘI

Kronika obecní - zahrnuje údaje v osmi knihách. Je vedena od roku 1920 a všechny záznamy o dění v obci, ve státě i ve světě jsou až do roku 1958 psány úhledným rukopisem do dvou velkých knih rozměru 40 x 25 cm opatřených těžkými, tvrdými deskami s nápisem „Pamětní kniha obce Hovorany“.

Další období sledovaných dějin je až do dnešních dnů zpracováno ručním nebo strojovým zápisem na formát A4 - 21 x 29,7 cm. Sestava těchto textů je opět opatřena těžkými tvrdými deskami s vyraženým nápisem „Kronika“.

Období 1983 až 1989 je zatím napsáno na volných listech, i toto čeká na svázání. Součástí textů jsou fotografie i různé tabulkové sestavy zajímavých údajů.

Od roku 1990 je kronika psána ručně se samostatnou přílohou fotografií v knižní sestavě.

První nejstarší zápis byl uskutečněn v roce 1920 o událostech z různých pamětí občanů a z ústního podání o dřívějších dobách. Tento první zápis provedl ředitel obecné školy František Žídek, jako první kronikář a zakladatel obecní kroniky. V jeho šlépějích dále pokračovali učitelé Dračka, Růžek a Jordán.

V dalším záznamu místních událostí pokračoval řídící učitel Josef Škárek. Od roku 1931 do roku 1935 pracoval jako kronikář učitel Václav Kostelecký — 542 stran. Zachytil zpětně celou řadu údajů ze starších dob hovoranské obce, mnohé převzal od předchozích kronikářů. Rád popisoval spolkový život v obci, činnost ochotnických divadel, problémy sociálního charakteru, politický vývoj a další. Poslední jeho zápis je o slavnostní schůzi obecního zastupitelstva za řízení starosty Petra Skopala na počest 85. narozenin prezidenta republiky T. G. Masaryka.

eopomenul detailně popsat tragické neštěstí ve sklepě starosty Jana Vykydala.

Léta 1936 až 1944 nejsou v obecní kronice zaznamenána.

Rok 1945 a dále léta 1948 až 1951 a období 1956 až 1959 popisuje vlastní rukou kronikář František Šinogl. Seznamuje čtenáře zejména s koncem II. světové války, popisuje boj o Hovorany, okresní město Hodonín a předkládá smutná fakta o počtu mrtvých, zraněných, o zničených domech a podobně.

Léta další ještě ukazují snahu po navrácení všech předválečných místně kulturních tradic a rokem 1948 začínají převažovat obsáhlé zápisy ze schůzí MO KSČ, MONF, akčních výborů, průběh socializace vesnic apod. Doplněny jsou strohými, zajímavými informacemi z oblasti hospodářského a kulturního života obce.

Léta 1946 a 1947 a dále období 1952 až 1955 a 1960 až 1964 nejsou opět v obecní kronice zaznamenána.

Od roku 1965 začínají pravidelné zápisy kronikářů a trvají až do dnešního dnů.

V období let 1965 až 1972 je kronikářem jmenován Alexej Novosad, duchovní církve československé husitské. Jeho pečlivé strojové zápisy obsahují vše, co tehdejší doba žádala. Ozdobné písmo uvádí nadpis kapitoly i její úvod. Najdeme podrobné informace o výstavbě obce, o závazcích občanů, o činnosti MNV, KSČ a dalších organizací NF, škol, o činnosti hospodaření JZD a dolu Obránců míru a pohybu obyvatel apod. Celkem popsal 335 stran kroniky. Textová dokumentace je doplněna fotografiemi, objevují se i první barevné. Grafická úprava kroniky je výborná.
Zápisy do obecních kronik a pamětních knih se řídily zákonem z roku 1920. V roce 1956 však vydalo ministerstvo kultury České socialistické republiky instrukce, jak si tento zákon vykládat v podmínkách vycházejících ze zásad historického materialismu. Tato skutečnost způsobila komplikace funkcionářům obce v roce 1965. Po kontrolní inspekci kronikářské práce přišel na národní výbor dopis z odboru kultury Okresního národního výboru v Hodoníně tohoto znění (kopie dopisu)

Paradoxní na celé záležitosti je, že i po tomto zásahu jiný, neinformovaný okresní orgán vyhodnotil v roce 1966 hovoranskou kroniku v okresní soutěži právem jako nejlepší. Představitelé obce o inkriminovaném dopise kronikáře záměrně neinformovali, takže Alexej Novosad vedl kroniku až do roku 1972.

Od roku 1973 až do roku 1979 byl pověřen vedením obecní kroniky ing. Jiří Horák, strojní konstruktér a návrhář. I jeho zápisy zachycují podrobný život obce ve všech jeho sférách, činnost politických stran, zájmových organizací a škol. Je uvedena i základní výrobní charakteristika hovoranského zemědělství a průmyslu. Nadpis každé kapitoly zaujme okrasným písmem, což svědčí bezesporu o písmácké zručnosti a o trpělivosti i poctivosti při vedení kroniky.

Jeho rukou je popsáno celkem 192 stran kroniky. Fotografická dokumentace není do textu zahrnuta.

Léta 1979 a 1980 popisuje v obecní kronice Adolf Hudeček, učitel hovoranské ZDŠ. V úvodní části se poprvé setkáváme s krátkou charakteristikou celosvětové politické situace. I z jeho řádků se dovídáme mnoho zajímavých údajů o životě v obci. Popsal celkem svojí rukou 61 stran kroniky, fotografická dokumentace není do textu zahrnuta.

Události a děje roku 1981 jsou tuší pečlivě napsány na 23 stranách kroniky. Autorem těchto řádků, které vystihují v té době vše podstatné, je učitelka Jindřiška Faiglová.

Od roku 1981 se ujímá vedení kroniky Josef Socha, ředitel ZŠ v Hovoranech a věnuje se jí až do roku 1988 včetně. Přistupuje k tomuto úkolu velmi odpovědně. Už z prvních zápisů je patrno, že vede kroniku s přehledem. Zápisy každého roku jsou uvedeny krátkým výpisem celosvětového politického a společenského dění, umožňujícím základní orientaci. Život v obci popisuje velmi podrobně, kromě záznamů běžných událostí, hospodaření, výstavby, činnosti jednotlivých organizací, výstižně pojednává o hospodaření místního JZD i o životě mládeže ve sportovních odílech. Jako ředitel školy zasvěceně popisuje i podíl žáků a učitelského sboru na kulturním životě v obci. Tato část kroniky je psána strojem na volných listech A4 v celkovém počtu 540 stran. Součástí textů není fotografická dokumentace.

Od roku 1989 do roku 1995 byl vedením obecní kroniky pověřen Jaroslav Esterka — důchodce. Zachycuje historicky velmi významnou dobu s řadou evolučních změn v oblasti politické, hospodářské a kulturní v celé naší republice a i v obci samotné.

Od roku 1996 do dnešních dnů vede obecní kroniku paní Marie Zajícová.

Kronikář již není při své práci, při zobrazování pestrostí detailů života své obce politicky usměrňován. Zápisy projednává s vedením obce. Může tedy jednotlivým zápisům naplno vtisknout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jistý punc své osobnosti. O to náročnější je to úkol.

Obecní kroniky patří mezi archiválie, jsou proto uloženy v okresním archivu v Hodoníně.

Kronika - církve římskokatolické - v rozsahu 5 knih a 1 486 stran velkého formátu. Všechny zápisy jsou prováděny ručně, fotografie jsou zařazeny k příslušnému textu. Záznamy jsou vedeny od roku 1752, od roku 1920 jsou prováděny pravidelné zápisy v chronologickém sledu. Kronika je psána částečně latinsky, potom německy kurentem, pak německy latinkou, od roku 1900 je psána česky. Až do roku 1947 kroniku vedou a doplňují samotní kněží, kteří ve farnosti působili v příslušných letech. Později začali pracovat jako kronikáři věřící - laici - s potřebnými předpoklady pro vedení kronik

Mezi první zapisovatele patří farář P. Benedikt Vacek, napsal 129 stran. Dopsal zpětně několik zápisů o jmenování farářů a kooperátorů v Hovoranech. Zaznamenal také informace o událostech kolem roku 1848, zápis o stavbě kapličky Sv. Rocha na horním konci obce. Poslední jeho zápis nese letopočet 1857.

Od roku 1858 do roku 1871 kroniku vede P. Karel Konečný, napsal 10 stran.

Od roku 1877 do roku 1892 zápisy provádí P. Matěj Klimecký s počtem 7 stran. Napsal mimo jiné i o požáru v sakristii v roce 1885.

V dalším období byly napsány několika jednotlivci zápisy o vybudování křížů v polích, okolo obce, včetně zpráv o všech opravách církevních budov. Nechybí ani zmínka o náboženském životě našich předků v průběhu I. světové války, vše v rozsahu 20 stran.

Od roku 1920 do roku 1939 vede již chronologicky farní kroniku P. Josef Multuš. Na 41 stranách popisuje složitou poválečnou situaci v naší obci, aktivity při údržbě církevních budov. Seznamuje s uložením pamětního spisu do věžní báně, popisuje tragické neštěstí starosty Vykydala a jeho přátel, sjezd katolíků v Praze v roce 1935 a politické události v roce 1939.

Od roku 1942 do roku 1946 přebírá kroniku P. Arnošt Korec. Popisuje život své farnosti za II. sv. války až do jejího konce, průchod fronty obcí a také odchod hovoranských občanů do pohraničí v roce 1946. To vše na 38 stranách.

Od roku 1947 do roku 1976 vede farní kroniku první laik — Josef Strmiska, bývalý tajemník obecního úřadu.

Prováděl pravidelné, postupné zápisy až do roku 1976, kdy 12. prosince zemřel. Zůstaly po něm zápisy na 635 stranách.

Po něm převzal vedení farní kroniky další laik Jaroslav Esterka, toho času technik Mostáren Hustopeče, nyní důchodce. Objem zápisů farní kroniky se zvýšil zatím o 616 stran. Oba poslední kronikáři obšírným způsobem popisují vývoj náboženských vztahů mezi církví a státem, mezi věřícími a vedením obce, vztah rodiny a školy, údržbu a opravu církevních staveb a život věřících uprostřed společenství církve.

V současné době vede farní kroniku Ing. Pavel Vykydal.

Kronika církve československé husitské je zpracována v 5 velkých knihách, opatřených těžkými, tvrdými deskami s tiráží „Kronika Husova sboru v Hovoranech“ s celkovým počtem 862 stran. Pátá kniha obsahuje pouze fotografickou dokumentaci. Všechny texty jsou psány strojem a sestaveny do knižních úprav. Kronika zachycuje všechny události v životě církve od roku 1920. Poslední kniha je psána ručně.

Kroniku vedl od roku 1950 do roku 1992 duchovní Alexej Novosad. Celkem popsal 862 stran. Zpracoval události o životě náboženské obce od samotného vzniku církve v roce 1920, popisuje personální změny ve vedení náboženské obce, hospodářský život, náboženský rozvoj ve společenství věřících, který vyústil ve stavbu chrámu Spasitele v Hovoranech.

V psaní kroniky se dál pokračuje.

Z knihy OKOLO HOVORAN, vydané v roce 1993 Obecním úřadem v Hovoranech.

Střípky z obecní kroniky

Život vesnice, v sledu událostí spíše jednotvárný, bývá občas oživen zajímavou kuriozitou, kterou kronikáři s velkým gustem zaznamenávají. Zalistovali jsme tedy ve staré obecní kronice a předkládáme několik drobných zajímavostí, veselých i smutných, tak jak je život přinesl a kronikář zapsal.

Dne 26. dubna 1887 odpoledne zavraždil Josef Šupa, podsedník z č. 205 svou sestru Mariannu, vdovu po zemřelém čtvrtláníku Štěpána Bravence. Příčina byla nepatrná. Roku 1886 prodala sestra bratrovi krávu za 108 zl.. Šupa zaplatil hotově pouze 60 zl. a ostatní zůstal dlužen. Později nechtěl dluh vyrovnati, vymlouvaje se, že kráva je nezdravá, což pravda nebylo. Sestra žalovala. Když soudní sluha pro nezaplacených 9 zl. měl prodati Šupova vola, tu Šupa ve zlosti vzal doma obyčejný kuchyňský nůž, šel do sestřina domu a vrazil jej Marii do prsou. Tato druhého dne vnitřním zakrvácením zemřela. Vrah byl ještě téhož dne zatčen a uvězněn. Oba byli náruživými pijáky.

Počátkem r. 1988 napadlo mnoho sněhu a zima byla tuhá, ještě v měsíci březnu jezdili na saních. Jaro bylo deštivé, čímž se setba velmi opozdila. Selo se teprve v dubnu a ukončilo v květnu. Květen a půl června byl zase velmi suchý, stromy byly housenkami takřka obaleny, nosatci a dřepčíci zničili řepy, takže se řepa musela i třikráte síti neb podsazovati. Teprve v polovici června se počasí zlepšilo a plodiny dorostly. Ceny obilí proti loňsku nestouply, platilo se za cent rži 6-6 ½ zl., za ječmen nejvíce 7 zl.. Luštěniny byly v ceně. Měřice půdy dala průměrně 3 mandele rži a mandel sypal 1 ½ staré míry. Ječmen dal 4 mandele na 2 mírách. Řepa, zemáky a kukuřice v tom roce byly pěkné. Z obilnin byl nejlepší oves.

V měsících dubnu, květnu a červnu onemocnělo opět mnoho dětí osýpkami a neštovicemi. Zemřelo 10 žáků a mnoho malých dětí. I někteří dospělí těžce onemocněli a 2 osoby na neštovice zemřely.

Dne 29. června 1890 v den místních hodů pobito bylo o 4 hodině odp. všechno osení krupobitím. Kroupy zvící holubích vajec padaly tak prudce, že ve čtvrt hodině bylo všechno obilí kolem osady zničeno. Ječmen byl zničen úplně, rýž vytlučena na polovinu, okopaniny rozbity. Též vinohrady, které slibovaly nebývalou úrodu, byly zničeny skoro nadobro. Úřední komise zjišťovala škodu, kterou odhadla na 143 000 zlatých.

Dne 4. srpna 1890 o 3 hod. odp. postiženy byly Hovorany druhým krupobitím, které zničilo vše, co po prvním bylo zachováno. Sporé mandele na polích byly vichrem úplně rozmetány, takže se s nimi mnozí hospodáři ani neshledali.

Třetí pohroma stihla Hovorany dne 14. srpna 1890 o 6. hodině odpoledne. Tentokráte byla to ohromná vichřice, která nejprve dědinu v mrak prachu zahalila, pak střechy odnášela, stromy vyvracela a všechny zbylé kukuřičné klasy polámala. Chlapce Ševelova z čís. 34 vichřice zadusila. U „císařské“ silnice bylo mnoho topolů a lip a jiných stromů zpřelámáno a s kořeny vyvráceno. Žalostný byl pohled na všelijak i přes silnici poválené stromy.

Dne 4. října 1890 dostala obec pro zdejší krupobitím postižené obyvatele z okolních dědin 7 879 kg rži a 2 712 kg ječmene. Sbírka byla tak rozdělena, že na každou poškozenou míru výsevku dostali poškození 3 ½ kg obilí. Na penězích obdržela obec pro postižené 2 300 zl. (Cís. Frant. Josef zaslal 300 zl., okresní hejtmanství poukázalo 2 000 zl.). Sbírka ta byla rozdělena mezi nejpotřebnější.

Dne 5. května 1911 ke 4 hod. odpolední přihnala se od j.v. bouře s průtrží mračen a krupobitím. Ve čtvrt hodině přivalilo se s polí do dědiny tolik vody, že potok ji pojmouti nemohl. Proto se vyvalila na silnici a proudem 80 cm vysokým hnala se před školou, vnikla do chodby, protekla a dolní místnosti bahnem znečistila. Ploty kolem školní zahrady u mostu zbořila, částečně odplavila, stromky a keře ohnula, troskami a bahnem pokryla. V dědině unikla voda do sklepů a rozmočila mnohé zdi, jež se sesuly. Mnoho drůbeže se utopilo. Pole níže ležící byla dlouho pod vodou. Ještě po týdnu se vybíraly kroupy z bahna. Na intervenci místní deputace (8/5) a poslanců dostalo se postiženým podpory v částce 1 500 K od zemského výboru. 10. května přijel škody prohlédnouti místodržitel J.U.Dr. Karel svob. pán Heinold-Udyňski.

Zajímavý společenský obrázek přihodil se u nás koncem zimy 1927. Jistý občan (J. F.) z Hovoran překvapil večer svoji manželku in flagranti se záletníkem ze Šardic. Záletníku se v nočním úboru a bez obuvi podařilo z rukou klamaného manžela, který vyniká robustní postavou a velikou silou a který ho zle spořádal na místě samém, uprchnouti na náves, kam ho manžel nevěrnice pronásledoval. Dostihl ho ještě asi dvakrát a zle zřídil. Nutno podotknouti, že ten večer byl dosti velký mráz. Nešťastnému Don Juanovi se přes to, že byl strašně zřízen, podařilo ještě utéci a ukrývati se, jinak by snad byl životem nevyvázl. Našel ho potom jeden občan, který ho dovedl do hostince, odkud ho zavezli s polámanými žebry a s rozštípenou čelní kostí do nemocnice. Druhý den – byla právě neděle – rozvěsil manžel šaty a velociped, které záletník v jeho domě zanechal, na hrušce před domem a lidé jdoucí do kostela měli báječnou podívanou. V Šardicích dal vybubnovati, který ženich si zapomněl v Hovoranech šaty u galánky, aby si pro ně přišel do Hovoran.

13. července 1927 přihnala se po dlouho trvajícím suchu veliká bouře se strašným lijavcem. Mnoho lidí bylo právě na polích a vázalo pokosené obilí. Starosta obce – Jan Vykydal č. 238 vázal se svými lidmi na poli vpravo od silnice vedoucí k Mutěnicím blízko uhelného dolu réž. Mezi nimi byl i Jan Kučera č. 317. Za deště ukryli se všichni v „pajdulácích.“ Najednou se ozvala silná hromová rána, která všechny ohlušila. Po chvilce vylezl Vykydal Jan z „pajduláka“ všecek omámen, protíral si oči a v tom uviděl, že se tam ukryl nějaký kuřák a že se pajdulák chytl od cigarety. Skočil k pajduláku, převrhl jej a spatřil Kučeru bleskem zasaženého, bez života. Nějakého viditelného zranění od blesku, kromě menší spáleniny vzadu na krku, nebylo na Kučerově těle viděti. Kovový špendlík, který měl Kučera na stuze klobouku vzadu byl žárem blesku úplně rozlit. Ačkoli starosta šíleným tryskem jel pro lékaře, byla veškerá pomoc lékařská marná. Kučera byl asi po úderu blesku okamžitě mrtev. Nářek vdovy a pozůstalé čtrnáctileté dcerky Marie byl srdcervoucí. Bylť zabitý člověk hodný, řádný a starostlivý, svoji dcerku, výbornou školačku, choval jako oko v hlavě.

Na poli na místě, kde se tato truchlivá příhoda udála, zasadil starosta Vykydal na paměť neštěstí stromek.

Dne 18. října 1929 k večeru byl na čekané u státního lesa Josef Štos, železniční zřízenec (čís. 490). Za nastalé tmy střelil na předmět pohybující se u lesa v domnění, že je to zvěř. Byl však hrozně překvapen, když po výstřelu ozval se lidský výkřik, neboť výstřelem byl zasažen vlastně rolník František Holešinský č. 208, který se též vracel z čekané. Štos nevěděl, že je ještě někdo na čekané a Holešinský neodcházel podle pravidel na čekané přímo od lesa, nýbrž podél lesa a tím bylo zaviněno neštěstí. Holešinský 60 roků starý, byl zasažen plnou ranou do noh, měl v těle, jak se později zjistilo 43 broky a zvláště těžce byla zraněna pravá noha. S velkou námahou donesl ho Štos na zádech do dědiny a učitel Mlčoch ho zavezl v sidecaru svého motocyklu na Čejč k lékaři. Po prohlídce a prvním ošetření doporučil MUDr. Sovadina Holešínského do nemocnice do Brna. Tam byl velmi dlouho léčen, neboť dostal otravu krve. Po roce Holešínský následkem tohoto zranění a přidružené komplikace srdeční vyčerpanosti zemřel. Štos zaplatil Holešinskému 5000 Kč odškodného.

Jarní počasí v r. 1932: velmi suchá a mírná zima téměř bez sněhu, suché a teplé jaro bylo příčinou, že na hojně kvetoucích stromech, které počaly kvésti koncem dubna a na zač. května, objevilo se nebývalé množství housenek, hroustů, které začalo svou zhoubnou činnost ničivou. Některé stromy v zelničkách byly housenkami úplně ožrány, takže skýtaly opravdu smutný pohled, jak jejich holé větve, všeho listí zbavené, trčí vzhůru. Zvláště u majitelů méně bedlivých, kteří neobrali dobře své stromy od housenek, jest možno pozorovati velké škody. Proti housenkám dávali mnozí na stromy obvazy ze slámy a papírové pásy s lepem. Ubývá u nás užitečného ptactva, proto se velmi rozmnožují škůdci rostlin.

Obecní úřad dal ohlásit, že bude platit za litr sebraných kukel bělásků 3 Kč. Po tomto oznámení začaly děti sbírat kukly a v krabicích a na nádobách je nosily na ob. úřad. Za první týden bylo sebráno přes 300 l kukel. Některé třídy obou škol vydělávaly si dosti peněz na šk. výlety.

Obdělávání vinohradů byla věnována veliká péče. Přísný řád stanovil, kdy smí se které práce konati, kdo smí stoupiti do vinohradu a jinak. Ve většině obcí měli „právo horenské“, jež se velice přísně dodržovalo. Hlídač „hotař“ nesměl si za den utrhnouti více než jeden hrozen a to z brázdy „rúny“, kdyby stoupil do vinohradu, měla mu býti uťata pravá noha a vyloupeno levé oko. Takový trest měl stihnout též toho, kdo způsobil nějakou škodu ve vinohradě. Den, kdy se sbíralo víno, ustanovilo obecní sezení a dozorce na vinohrady zvaný „horný“. Občané měli právo prodávati víno podle řádu, který stanovil rychtář. Nalévání mladého vína bylo přísně zakázáno. Majitelé vinohradů byli zapisováni do tzv. register horenských (vinohradských). Ceny vína byly různé podle doby a podle úrody. Búdy (presúzy) stávaly stranou obcí.

Tajné pálenice v roce 1934. Důchodkovému kontrolnímu úřadu v Hodoníně byla už delší dobu nápadnou neobvykle vysoká spotřeba denaturovaného cukru v Čejči a v Hovoranech, určeného pro krmení dobytka, a proto provedl v březnu několik náhlých domovních prohlídek, které měly překvapující výsledek. U jednoho občana v Hovoranech byl nalezen úplně nový destilační přístroj, jehož majetník se přiznal, že mu jej zhotovil klempíř Trejbal z Čejče. Za vyšetřování se zjistilo, že Trejbal takových přístrojů zhotovil mnoho a že s nimi zásoboval celé okolí. V této souvislosti provedla pátračka okr. finnč. ředitelství v Uh. Hradišti další domovní prohlídky v Hovoranech, v Čejči a v Šardicích. Zatčeno bylo mnoho osob a zabaveno více destil. přístrojů, jakož i mnoho tajně napáleného lihu. Někteří ze zatčených zaplatili raději vyměřené pokuty, aby se vyhnuli dalšímu trestu. Tajné pálení lihu bylo v této době v našem okresu hodně rozšířeno.

1. ledna 1949 se prováděl soupis hospodářského zvířectva v obci. Napočítáno bylo:
koní 137 z toho 12 hříbat,
hovězího 523 kusů, z toho 396 krav,
vepřů 1749 ks, z toho 281 prasnic,
koze 303 kusů,
slepic 4 000 kusů,
kachen 40 kusů,
krůty 25 kusů.

Hornictví

K dobývání uhlí v našem kraji přispěl kus hnědého uhlí, který jednou našla na poli paní Františka Podušková, vdova po čejčském poštmistrovi a hostinském Frant. Poduškovi. Ta pověděla o svém nálezu rytíři z Neuwallů, majiteli klobouckého panství. Nález byl učiněn v kotáru čejčském. Rytíř z Neuwallů povolal z Čech horníky, aby pátrali po uhelném ložisku a ti skutečně v únoru r. 1841 na místě dnes neznámém (snad někde u jezera), první kus uhlí vyvrtali. První 2 šachty byly zřízeny ve žlebě pod lesíkem r. 1845. Ale poněvadž se tam objevovala voda, zřizovaly se šachty na místech vyšších. Hodně šachet bylo na hovoranských polích např. „U uličky“ za obecní hospodou.

Na čejčských pozemcích se těžilo uhlí na více místech. Nyní se dobývá uhlí jen v hovoranských „Novinách“ na šachtě „Všemoc Boží“ („Allmacht Gottes Zeche“ blahé paměti).

Nad každou šachtou bývala bouda s rumpálem, uhlí se sypalo na haldy. Práci řídilo několik zkušených havířů – kdynkhajerů. Od kible vytaženého uhlí měli tito 5 kr. Z toho platili lohnhajerům denně 50 – 80 kr. („zimáci pracovali jen přes zimu), fedrmonům, kteří na kolečkách uhlí dopravovali k šachtě 50 kr. a hašplířům, kteří uhlí v „kiblech“ rumpálem vytahovali 45 – 60 kr. denně. Dohled měli obrhajer (poddůlní), štajgr (důlní), a nejvyšším úředníkem byl šichtmeistr (závodní). Prvním závodním byl Strašil, který bydlel v Hovoranech (ten při výplatě dával horníkům, o nichž věděl, že jsou pořádní a šetrní, peníze pěkné v papírku zabalené, pijákům vybíral peníze špinavé a potrhané, na propití jsou prý dobré), Husar, Kučera a nyní Firsch.

Na Hovoransku u dubňanské cesty byly „kvartýry“ pro horníky a úředníky, budovy obytné i hospodářské se zahradou a kantinou. Budovy se později vůbec neopravovaly a zpustly. Stavební materiál z nich byl úplně rozebrán.

Před započtením práce sešli se horníci v místnosti „felezovně“ v kvartýrech. Byla to menší místnost s křížem, obrazem sv. Barbory a odznakem havířským. Důlní přečetl jména horníků a pak hlasitě předříkával Anděl Páně a 3x Otče náš. Havíři sborem odpovídali. Potom oblečeni ve cvilichové gatě a modrou košili, s kabelkou s jídlem po boku a olejovou lampičkou v ruce sestoupili po žebřích do šachty. Později používali lamp karbidových. Nejprve pracovali tu havíři z Čech (Marouš, Hák aj.), později i odjinud. Měli své havířské písně.

Uhlí se prodávalo zprvu od oka, měřilo se na měřice, a teprve později vážilo. Měřice byla dřevěná truhlice na obsah asi 50 kg uhlí.

V prvních dobách dolování vozívali rolníci z Hovoran v zimě uhlí do továrny v Martinicích u Klobouk uhlí a vydělali si přes zimu dosti slušný peníz. Od 1 q dostávali 8 až 10 krejcarů.

V dolech přihodila se i mnoha neštěstí. V r. 1852 zadusili se dva horníci při práci otravnými plyny. V r.1856 spadl do šachty horník Václavek a pádem se zabil. R. 1907 spadla na pracujícího horníka V. Novotného dřev. deska a přerazila mu šíji. R 1908 udusil se na šachtě horník Vojtěch Marouš. R 1909 zasypán byl běhutým pískem Jan Hovorka.

Zdroj: www.obec-hovorany.cz