Počátky osídlení

Počátky osídlení Chuchelné jsou utopeny v dávnověku a stěží z něho někdy vybleskne světlo poznání. Jelikož území dnešní obce mělo z celého Hlučínska relativně nejméně příznivé podmínky (husté lesy, nedostatek vody), jakož jím neprocházela žádná obchodní cesta, nezasáhla toto území rozsáhlá vlna církevní a světské kolonizace, která zalidnila Opavsko ve 12. a 13. století, takže je pravděpodobné, že Chuchelná vznikla někdy na přelomu 13. a 14. století. Nejednalo se o plánovité kolonizační založení /tzv. lokaci/ na zeleném drnu, ale ves vznikla zřejmě živelně a rozrůstala se přílivem dalších usedlíků.
V písemných pramenech se Chuchelná poprvé vyskytuje v roce 1349, a to hned Velká (Magna Chucheln) a Malá Chuchelná (Parva Chucheln). Malá Chuchelná se nacházela severně od dnešní obce v katastru obce Křenovice (dnes Polsko). Rozlišení velký a malý mělo původně obdobný význam jako starý a nový, i když ze zprávy z roku 1349 je zřejmé, že v tomto případě byl rozdíl i v počtech osídlenců. Písemným pramenem s prvým historickým údajem o obci je opavský rejstřík mostného, který uvádí téměř sedm desítek míst, které musely Opavě odvádět tzv. mostný osp. Šlo tu o povinný, pevně stanovený každoroční příspěvek na udržování mostů přes řeku Opavu a cest k nim vedoucích. Město totiž samo na tuto údržbu nestačilo, a proto obyvatelé uvedených vesnic museli platit odstupňovanou dávku v obilí, a tak byli osvobozeni od mostního mýta, tj. poplatku za přechod mostu z každého povozu a kusu dobytka.

Mostní rejstřík uvádí, že Velká Chuchelná platila šest měřic slezských obilí ročně (1 měřice asi 60 kg) a Malá Chuchelná tři měřice. V porovnání s jinými okolními vesnicemi (např. Kobeřice 16 měřic, Sudice 9 měřic, Bělá 4 měřice, Píšť 30 měřic, Ovsiště 10 měřic, Rohov 10 měřic) je patrné, že obě Chuchelné patřily mezi ta menší sídla, ale již s rozvinutým obchodem. Opavský mostní rejstřík se nejenom poprvé zmiňuje o naší Chuchelné, ale poprvé uvádí dalších 26 jmen obcí opavského knížectví, např. Strahovice, Třebom, Kobeřice, Závada, Bělá, Ovsiště, Petřatín. Časem se ovšem Chuchelná i mnohé další obce z povinnosti platit Opavě obilní dávku vymanily, takže v roce 1558 již víme jen o 16 takovýchto vsích - jako Třebomi, Štěpánkovicích, Bohuslavicích, Kobeřicích.
Název Chuchelná svědčí o tom, že ves zalidnili v okolí potoka Zbojničky usedlíci slovanského původu. Původ názvu se vysvětluje tak, že chuchelná je přídavné jméno k podstatnému jménu chuchel, chundel a že tedy Chuchelná byla ves chuchli podobná, popř. ves, která něčím chuchel připomíná. Vyskytuje se rovněž výklad, že Chuchelná má toponymický význam jako ves pod svahem nebo na svahu. V každém případě je základ názvu chuchel, či chundel slovanského původu, neboť německý tvar téhož významu Zotte zní docela odlišně. Jiný tvar ¬Kuchelna se už objevuje v jmenovaném roce 1349 u Malé Chuchelné. Teprve z něj se vyvinula německá Kuchelna.

Ve 2. polovině 14. století Chuchelná náležela ke zboží bořutínskému. Při dělení Opavska v roce 1377 připadl bořutínský majetek, který v té době držel Pašek z Bořutína k dílu krnovského knížete Hanuše. V témže roce k borutínskému panství patřily vsi Velká a Malá Chuchelná, Bořutín, Vojnovice a Vladěnín, (poslední tři dnes v Polsku).

Doba Břízků

Později byla Velká Chuchelná zřejmě od Bořutína odloučena a stala se pravděpodobně samostatným statkem, který někdy na počátku 15. století získali páni Břízkové. Roku 1426 blíže neurčený Brzesko de Kocheln pohnal před soud Zikmunda z Deštného ze zboží, což ho měl pod knížetem Opavským. Dne 1. června 1429 kníže Přemek Opavský své nároky na statky Pustkovec s Plesnou přepustil za 40 hřiven Petrovi Břízkovi z Chuchelné za podmínky, že kdyby Kundrát Stoš nebo jeho potomci ty peníze složili, aby k těm statkům právo měli. V roce 1433 se pak jmenuje Jan Vlašek z Chuchelné, který byl Dětochem ze Šumvaldu vyprošen za poručníka. Tento Jan Vlašek byl mladším bratrem Petra Břízka a oba bratři psaní z Chuchelné se roku 1437 před olomouckým zemským soudem vzdali vesnice Bezuchov na Moravě. Petr Břízek z Chuchelné byl v letech 1434-1437 zemským hejtmanem knížectví Krnovského, byl též členem dílčí komise synů knížete Přemka a jako držitel Chuchelné se naposledy uvádí v letech 1449 -1451. Husitské hnutí, které v první polovině 15. století otřáslo českými zeměmi, nenašlo na Krnovsku a Opavsku větší ohlas. Bylo to způsobeno jednak velkou vzdáleností od hlavních ohnisek, jednak tím, že protiklady feudální společnosti v obou knížectvích nebyly natolik vyhrocené jako v Čechách. Na Krnovsku ani na Opavsku se proto nikdy nerozvinulo žádné opravné hnutí a chyběli rovněž ideologičtí vůdcové lidu, lidoví kněží a kazatelé. Husitství nenáchaze10 přívržence ani mezi krnovskou či opavskou šlechtou.

Obě knížectví se tedy s husity setkala jen při jejich spanilých jízdách. Poprvé to bylo v roce 1428, kdy spojená husitská vojska vyrazila na Moravu a Slovensko a při zpáteční cestě pronikla i na Opavsko a Krnovsko. Chuche1ná ležela stranou hlavních cest a husitské výpravy jí zřejmě příliš neuškodily; v blízkém okolí však bylo vypáleno městečko Sudice a tvrz Světlov u Rohova. Chuchelná, neznámo kdy, připadla ke zboží křenovickému a stala se majetkem koze1sko-o1ešnických knížat Kunata Černého a Kunata ml. Bílého. Král Jiří Poděbradský pak listem daným roku 1459 na Svidnici oběma knížatům potvrdil, že město Křenovice, jakož i vsi Chuchelná Velká i Malá, Šamařovice, Bořutín (dnes Polsko) a Strahovice jsou nadále jejich majetkem. Kunat Černý roku 1471 zemřel a kníže Kunat Bílý I. poté roku 1473 Křenovice i s příslušenstvím prodal knížeti Hynkovi staršímu Žembickému, jehož syn Albrecht měl za manželku Barboru, dceru Kunata Černého.

Kníže Hynek však hned v zápětí prodal Křenovice za 5 000 dukátů Bočkovi z Kunštátu a jeho manželce Markétě. Roku 1475 zabral křenovické zboží uherský král Matyáš Korvín a kolem roku 1486 je přenechal svému správci Kozelského knížectví Janu Sobkovi Bělíkovi z Kornic. Obětí uherských válek se na křenovickém zboží stala ves Malá Chuchelná, uváděná od roku 1472 jako pustá, když ji předtím zpustošila nejspíš uherská vojska při svém tažení do Slezska. Příchodem Jana Sobka Bělíka z Kornic v roce 1486 přešlo křenovické zboží z knížat na vladyky i se všemi vrchními knížecími právy. Křenovičtí páni (v1adykové) přejali tedy od knížat i tzv. vrchní právo na vsích Chuchelné, Šamařovicích, Bořutíně, Strahovicích i pusté Malé Chuchelné. Mělo to ten význam, že i když jmenované vsi byly jinak samostatnými statky, tak nepodléhaly zemskému právu, ale vrchnímu právu křenovických vladyků. Držitelé těchto vsí byli současně many (vazaly) křenovických vladyků, byli s nimi v lenním svazku a podléhali jejich soudu. Uvedené vsi i s městem Křenovice a zaniklým hradem Fu1novem se pak nazývaly Gbítem Chřenovským a tento byl prvním a kromě pozdějšího Bruntálskajediným tzv. svobodným panstvím na Opavsku.

Doba Šamařovských z Rohova

Co se střídali vladykové Chřenovského gbítu a tudíž vykonavatelé vrchního práva nad Chuche1nou, měnili se rovněž držitelé samotné Chuche1né. Ještě v roce 1481 se připomíná jistý Břízek z Chuche1né, zřejmě poslední příslušník svého rodu. Poté získal Chuche1nou Otík z Rohova a připojil ji ke svému statku Šamařovice. Jeho synové Jeroným a Vavřinec se kolem roku 1497 o otcovský majetek rozdělili tak, že Jeroným držel Šamařovice a Chuche1nou a Vavřinec si ponechal Strahovice. Roku 1503 žádal Stibor Dupovec ze Sudic a na Bě1é o vydání Jakuba Dybaly z Chuchelné. Kolem roku 1506 Kašpar z Ketře na Drslavi žaloval majitele Chřenovského gbítu Balcara Vlčka, že když sem byl za šafářem a šafářkou za zloději svými poslal služebníka svého a dva rychtáře, přijeda do Chřenovic lidé jeho všechny tři zjímali a vsadili do vězení. Z toho se rozpředl další spor, který se však přenesl na držitele Chuche1né a Ba1carova mana Jarolíma z Rohova na Šamařovicích. Kašpar z Ketře si pak na vyšších místech stěžoval: Jáť sem jel na sněm knížecí do Hlubčic a žaloval sem to knězi biskupovi vratislavskému, jakožto hejtman a knížata rozkázali jsú panu Jarolímu Šamařovskému, aby služebníka mého Matěje umořil ve vězení. Jarolímem byl zřejmě míněn Jeroným z Rohova, který roku 1511 pohnal před soud naopak Kašpara z Ketře o mlynáře Jana, který prý zběhl z Chuchelnej. Jakub Dybala a mlynář Jan jsou prvými známými poddanými Chuchelné.

Chuchelná zůstala i později spojena se Šamařovicemi a tento statek v letech 1521-1523 drželi Vaněk z Rohova a roku 1528 Jan Čeple z Belku. Roku 1545 držel obě vsi Václav Šamařovský z Rohova na Chuchelné, který měl v letech 1545 a 1546 spory s dědici křenovického zboží o nějaké peníze po panu Hynkovi Zvolském. V roce 1554 drželi Chuchelnou jeho synové Václava Jiří Šamařovští z Rohova. Roku 1559 držel Václav Šamařovský již jen vsi Chuchelnou a Strahovice, neboť Šamařovice byly mezitím od Chuchelné natrvalo odloučeny a prodány Jiříku Konstantinu Četryšovi z Kynšperka.
Poslední pán Chřenovského gbítu Jan Tomáš ze Zvole v letech 1561 - 1563 dobrovolně a smluvně propustil své many z křenovického léna, svého vrchního práva. Následkem toho se gbít rozpadl a na jeho místě vznikly tři nezávislé statky Křenovice, Šamařovice a Chuchelná, které od té doby náležely přímo k právu zemskému. Jan Tomáš ze Zvole pak v roce 1565 prodal Šamařovice a městečko Křenovice s pustým hradem Fulnovem a pustou veskou Malou Chuchelnou Janu Bravanskému z Chobřan. V této souvislosti je také naposledy jmenována Malá Chuchelná, která zřejmě definitivně zanikla a v písemných pramenech se již více neobjevuje.

Dalšího držitele Chuchelné Jana Šamařovského uvádějí archivní prameny v letech 1577 - 1584. Když zemřel, tak zřejmě po sobě zanechal sirotky, neboť v letech 1587 - 1589 spravují statek nájemci Konrád Rotenburg, Jan Gašínský a Alexandr Laryš, kteří odváděli ročně z nájmu jednoho koně. Posledním majitelem chuchelnického majetku z rodu Šamařovských z Rohova byl Václav, který ale ves a sousední Strahovice roku 1608 prodal za 14.500 tolarů Bernardu Lichnovskému z V oštic. Pravoplatnost prodeje je stvrzena zápisem do zemských desk v roce 1611.

Česky psaná listina z roku 1608 i přes špatné dochování hovoří, že Václav Šamařovský z Rohova prodal... od sebe, erbův a budoucích potomkův svých, svá vlastní dědičná a žádnému nezávadné zboží, totiž ves Chuchelnou a ves Strahovice, se vším a všeho toho statku příslušenstvím, kterýmžto jmény jmenovány a vysvětleny lidským rozumem bejti mohou.

Než ale Václav Šamařovský přistoupil k tomuto prodeji vydal 28. září 1607 listinu, kterou potvrdil svým chuchelnickým poddaným jejich práva i povinnosti. Jak z této listiny vyplývá, dědičný pán takovouto listinu vystavoval svým lidem poprvé. Jde proto o prioritní dokument, osvětlující šířeji život zdejších vesničanů. Z listiny se dovídáme, že Šamařovský jim potvrdil držení polností na trati zvané Padělky, se kterými mohli svobodně nakládat a zároveň jim i dědicům dovolil pást v panských lesích dobytek. Na druhé straně museli chuchelničtí odvádět vrchnosti různé peněžní platy a roboty, které jsou v této listině také vyjmenovány. Tak fojt Vavřík a s ním majetně na roveň postaveni rolníci dávali o sv. Václavu (28. září) do panské pokladny plat 1 zlatý a 18 groší, dále poskytovali 6 slepic, půl kopy (30 ks) vajec a jednu husu za odúmrť. Pokud by nechodili o Vánocích na hon, tak zaplatili 1 zlatý a za osvobození od držení stráže v dobách nepokoje (tzv. hlásku) museli zaplatit ročně 24 grošů. Vedle toho byl fojt a rolníci povinni na panském statku zorat dvě jutra na tři brázdy (celkem asi 6 ha), zasít, zvláčit, séci a obilí pak svézt do panských stodol. Též museli každoročně z panského dvora na panská pole odvézt 36 fůr hnoje. Mezi další poddanské povinnosti patřilo i pracovat na panských lukách, vozit palivo z lesa na panský dvůr, opravovat rybníky. Při všech těchto povětšinou pracech s koňmi jim vrchnost měla poskytnout zdarma stravu. I ženy sedláků měly povinnost být výpomocné u panského dvora. Každá musela ročně upříst jeden štuc, za který obdržela 4 groše. Také se staraly o panské ovce, které koupaly a stříhaly a na panské zahradě sázely zelí. A aby se chuchelnické selky náhodou nenudily, tak jim ještě listina ukládala povinnost vypomáhat při úpravách panského dvora a jeho hospodářských stavení.

Méně majetní osadníci, tzv. zahradníci jsou v listině představeni Václavem Švrčkem. Tito platili ročně o sv. Václavu 24 groší, 6 slepic, 1 mandel (15 ks) vajec a za osvobození od hlásky 18 groší. Prováděli tzv. pěší roboty, museli pět dní v roce žnout obilí, dva dny hrabat a další čtyři dny pracovat kosú hrabičnú a holú. Rovněž pracovali na loukách. Za tyto roboty dostávali od vrchnosti rovněž jídlo. Ženy zahradníků musely pracovat na poli se lnem a jej zpracovávat, za což dostávaly od jednoho klobu 4 haléře. Zahradníci si mohli v panském lese brát na vytápění suché dříví a jako protihodnotu pomáhat na panském majetku při rozvážce hnoje. Též sou povinni V zahradách panských pleti, zelí saditi, okopávati cokoli potřebí, pán jim při tom chléb dáti má.

Doba Lichnovských z Voštic

Rod Lichnovských z Voštic se nejvýznamněji zapsal do historie obce nejenom tím, že zde žili a hospodařili až do roku 1945, ale i tím, že se tento bohatý rod významně změnil tvářnost Chuchelné. Zapsal se do ní tak, že dnešní vzhled obce prakticky odpovídá tomu, jak ji měnili Lichnovští na přelomu 19. a 20.století.

To ovšem ani zdaleka nemohl tušit první majitel Chuchelné z rodu Lichnovských, už zmiňovaný Bernard. Sám patřil mezi přední muže ve svém okolí. Měl úzké vztahy ke krnovskému knížeti Janu Jiřímu a byl hejtmanem jeho panství Bytom a Bohumín. Roku 1612 se v Opavě oženil s Alenou Oderskou z Lidéřova a o třináct let později přikoupil statky Ovsiště a Píšť. Zemřel na rodovém majetku v Neplachovicích v roce 1637. Bernard Lichnovský patřil k evangelické části opavsko¬-krnovských stavů, a proto se nedivme, že za dánského vpádu do Slezska v letech 1626 -1627 se postavil na jejich stranu. Bernardův dům v Opavě, na dnes již neexistující Mnišské ulici se v té době stal střediskem evangelické šlechty a Dánů. Za tuto svoji podporu antihabsburské koalici pak platil značnými nepříjemnostmi při výsleších císařské vyšetřovací komise a trestnou sumou 9.000 tolarů. Pokuta byla velmi tvrdá, vždyť komise ohodnotila Bernardovy majetky, totiž statky Chuchelná, Strahovice, Ovsiště a Píšť na 17 189 dolarů. Od úplné konfiskace majetku jej osvobodily jen doklady o tom, že pomáhal v nouzi i katolikům a snad i skutečnost, že spřátelení Dánové mu jeho chuchelnický majetek stačili vyplenit!

Bernardem Lichnovským z Voštic jsme se dostali už do doby třicetileté války, války, která velmi těžce postihla české země a pochopitelně se nevyhnula ani Slezsku a Opavsku. Bernard měl tři syny, z nichž Chuchelnou koupil v roce 1637 od sestry Heleny Brixové Jiří Lichnovský, a to za sumu 7.000 tolarů. Byl ženat s Eliškou Rejzvicovou z Kadeřína. Z doby jeho držení se dochovala prvá zpráva o rozsahu osídlení obce. Je z 22. prosince 1642 a dovídáme se z ní, že v Chuchelné v té době žili 3 sedláci, 11 zahradníků a 1 mlynář, který mlel jedním kolem, ovšem málokdy denně. O počtech nemajetných podruzích však zpráva mlčí. Počet obyvatel se mohl pohybovat kolem stovky.
V té době již země Koruny české trpěly švédským vpádem a následnou okupací. Zvláště Moravu a Opavské Slezsko pobyt těchto vojsk citelně poznamenával a země rychle pustla. Švédská vojska např. v roce 1645 vypálila Zábřeh i Hlučín. Proto se nedivme, že když 16. února 1650 koupil za pouhých 5.000 tolarů chuchelnický majetek Zikmund Jaroslav Skrbenský z Hřiště a na Popelově, koupil jej úplně zpustlý, s vypálenými budovami, zběhlými lidmi, bez dobytka a bez přístřeší pro sebe. Původní majitel Jiří Lichnovský v té době bydlel v nájemné chalupě v Benkovicích, chudý a již vdovec, protože mu zde zemřela manželka. Kupní listina z roku 1650 uvádí, že v Chuchelné v té době stál dvůr, pivovar a panský statek.

Ovšem Skrbenští z Hřiště vlastnili Chuchelnou jen krátce. Ves se jim sice podařilo osídlit novými poddanými, o nichž nevíme, zda šlo o původní zběhlé osadníky, či o nově přišlé, dále však měli jiné plány, takže se Chuchelná listinou z 20. prosince 1670 dostala zpět do rukou Lichnovských z Voštic, tentokráte Roziny Polexiny, roz. Mošovské, manželky Karla Maxmiliána Lichnovského. Zhodnocený statek Rozina Polexina koupila za 6.000 tolarů, když před tím již v temže roce zakoupila Štěpánkovice. Lichnovská koupila tvrz s dvorem a folvarkem poplužným, s rolemi, zahradami, s lesy, háji, chrastinami, potoky, rybníky a rybniščemi, s louky, pastvinami, s lidmi osedlými přítomnými i nepřítomnými, s krčmou a na ni svobodným vystavením všeliljakého nápoje, s pivovarem a svobodným vařením piva, s lesy, s hony, čižbami a se vším všudy k tomuž statku přináležejícím právem a příslušenstvím.

Rozina Polexina, resp. její manžel Karel Maxmilián Lichnovský, vnuk Bernarda Lichnovského se tak stal zakladatelem Lichnovských držav. Uveďme zde jen, že Karel Maxmilián sám či prostřednictvím svých dvou žen získal Strahovice, Štěpánkovice, Rohov a Bořutín., když před tím již držel Píšť a Ovsiště.

Chuchelná v Karolinském katastru

I když již v 17. století máme několik zprávo chuchelnických obyvatelích, jde o zprávy útržkovité. Obrat přinesl až tzv. Karolinský katastr, což je úředně sepsaný soupis majetku vrchnosti a jejich poddaných za účelem vyčíslení daní. Tento katastr se začal zřizovat v roce 1721 a byl v následujících desetiletích neustále doplňován, až jej koncem 18. století vystřídal jiný. Toto doplnění se však již netýká obcí na Hlučínsku a tedy i Chuchelné, které připadly v r. 1742 Prusku.

Z tohoto katastru se dovídáme, že chuchelnický statek byl v roce 1633 daňově odhadnut na 800 tolarů a v roce 1721 již na 1508 tolarů, 4 groše a 12 haléřů. Opravený daňový odhad z roku 1728 pak zvýšil daň na 3.351 tolarů, 23 grošů a 9 haléřů. Panský majetek (dominikál) se skládal ze čtyř zahrad, jednoho mlýna s jedním kolem, jedné krčmy, která měla výčep piva 34 achtlí ročně (1 achtel = 140 l) a dvě vědra kořalky (1 vědro = 56 l), přičemž 1 achtl piva se prodával za 2 tolary a vědro kořalky za 280 tolarů. Vrchnost vlastnila i tři rybníky, z nichž známe jména jen dvou – Krčmový a Mlýnský, v nichž žilo 36 ks kaprů na tření a 16 kop kaprů tříletých (1 kopa = 60 ks). Na panském majetku se chovalo 34 krav, 15 ovcí a 3 prasata. Ke statku patřil i les o rozloze 6 léčí (1léč = 42 ha 33a) a pole o výsevu 61 maldů a 8 šelfů (1 výsevkový maldr = 12 šelfů = 3 ha 36 a). Panský mlynář Heinrich Sperling a nájemci velkostatkových zahrad Jiří Pavěra, Šimon Vloka a Bartek Kocián vysévali 8 šelfů.

Vedle panského majetku uvádí katastr i daňová přiznání tzv. rustikálu, čili poddaných. Známe jména tří zámožnějších sedláků, zde uváděných jako zahradníci - Martina Tylečka, Václava Mikulaštíka a Valentina Glombka a dvaceti dvou méně zámožných rolníků, zde vlastně zahradníků. Dobytek chovalo 22 zahradníků a 16 domkářů a podruhů a šlo o 46 krav a 10 prasat. Počty chovaných koz, ovcí nebo drůbeže karolinský katastr neuvádí. Jména zahradníků jsou: Matouš Žáček, Matouš Krajčí, Martin Tyleček, Toman Vrchovecký, Simon Biskup, Toman Náhlik, Michal Švencek, Václav Mikulaštík, Matěj Ulm, Václav Machura, Matouš Vloka, Ignác Hřibek, Jan Zajíček, Matěj Náhlik, Jakub Slaný, Matouš Pasměnka, Jakub Diček, Matěj Kublík, Šebestián Simon, Simon Reichel, Valentin Glombek a Toman Dressler. Jména domkářů a podruhů nejsou uváděna, neboť neměli žádný majetek nebo jen minimální a tudíž nepodléhali státní dani.

Vedle již nám známé tratě Padělky a jmen rybníků karolínský katastr vyjmenovává další místní tratě: U šibenice, U sýpky, Na konci, Na hoře, Pod lesem, Kopanina. K nim pak v 19. století přibyly názvy Hetmanovec, Mordšlag, Resta, Paradys, U Bulenky, Valek, Ošiky.

Je zajímavé, že i když v téže době patřilo k Chuchelné asi 250 ha lesů, čili větší část katastru jím byla pokryta, máme doklad, že v roce 1756 opavský slezský královský úřad zakázal vyvážet palivové dříví ze Smolkova (též patřil Lichnovským) do Chuchelné, kde bylo velmi oblíbené. Sem a zřejmě i jinam se tehdy vyvezlo 870 sáhů, což je cca 1740 plm dřeva.

K dokreslení obrazu obce v 2. pol. 18. století je nutné dodat, že v Chuchelné vedle panského statku hospodařilo 26 zahradníků, 4 domkaři a celkem 201 obyvatel (v r. 1771-2 jich zde žilo 266), kteří podle jednoho německy tištěného popisu Slezska z roku 1781 byli katolíky a hovořili polsky! Vůbec autor tohoto soupisu píše o slovanském obyvatelstvu jen jako o Polácích! Čechy, či tzv. Moravce na Ratibořsku vůbec nezná!

Vraťme se však o několik desítek let zpět. V roce 1740 zahájená válka o habsburské dědictví přinesla o dva roky později zásadní změnu v rozložení politických sil ve střední Evropě, změnu, na které nejvíce profitoval pruský král Bedřich II. a na niž doplatila císařovna Marie Terezie, která jako česká královna musela po bojích postoupit Prusku hrabství Kladsko a velkou část Slezska, včetně Chuchelné. Na této ztrátě pak nic nezměnily ani další války o Slezsko, probíhající v různých intervalech a ukončené roku 1779 uzavřením Těšínského míru. Boje mezi císařskou a pruskou armádou se odehrávaly i na území Opavska a Hlučínska, jako např. u Strahovic r.1742, či Guntramovic 1758. Šlo však spíše o drobné šarvátky než rozsáhlé bitvy a neměly žádný význam pro další vývoj konfliktu.

Chuchelná je od roku 1742 součástí pruského království a je nejprve administrativně přičleněna k Hlubčicím a do poč. 19. století k bližší Ratiboři. S ní a s celým Pruskem je pak obyvatelstvo úzce svázáno až do počátku roku 1920.

Chuchelná v 19.století

Správa Obce
Prvou zmínkou o správě obce máme z roku 1607, kdy je jmenován fojt Vavřík. Na druhou si musíme počkat až do roku 1722, kdy na daňovém přiznání Chuchelné je otištěna fojtská pečeť, na níž je vyobrazena stojící postava světce, sv. Mikuláš a text v majuskule: KVCKELNER + GEMEIN + INSIGEL. Jméno fojta ale neznáme.

Teprve 19. století přináší detailnější zprávy o vesnické samosprávě, i když vlastně tyto zprávy jsou až z roku 1869. Z toho roku známe jména členů obecního soudu. Byli jimi Josef Kamrad, Jan Duda a Josef Nevřela. Z této kusé zprávy je jasné, že v obci již dávno samospráva pracovala, jak to ostatně od r. 1850 požadovaly pruské úřady. Ty v roce 1874 zřídily v Chuchelné matriční úřad pro obce Chuchelnou a Strahovice. V čele stál Oskar Thalheim, úředník panství. Jeho zástupce nosil jméno Bartsch, pracovně sekretář velkostatku.
Z téhož roku se rovněž ponejprve zmiňuje obecní zastupitelstvo. Skládalo se ze tří členů, Viktora Sperlinga ve funkci starosty a členů Josefa Nevřely a Františka Jakše.

I další zprávy o členech obecního zastupitelstva, či obecních úřednicích jsou pro mladší dobu víc než kusé. Z nich se dovídáme, že k roku 1877 je obecním písařem a zároveň i obecním soudcem jmenován učitel Sickora, v roce 1880 je starostou František Jakš a roku 1886 zastává tentýž úřad Petr Moravec, jemuž pomáhali členové obecního zastupitelstva Antonín Opolný a Josef Kamrad. Roku 1887 je starostou zvolen Josef Fitzner, roku 1891 Ignác Fojtík,1896 František Jakš a roku 1898 opět Josef Fitzner. K roku 1902 je zmínka o radním Ludvíku Dudovi a obecním písaři Janu Jordanovi a členech sirotčí rady Antonínu Opolném, Františku Otlíkovi, Janu Skalkovi, Josefu Nevřelovi, Františku Hřivňákovi, Marii Hřivňákové, Marice Fojtíkové a Heleně Komárkové. Další starosta Karel Nevřela je uváděn k roku 1910 spolu s radními Ignácem Fojtíkem a Josefem Pavlíčkem. O šest let později starostu v obci vykonává hostinský Josef Poštulka.

Jak je již jinde zdůrazněno, stávala se postupně Chuchelná centrem rozsáhlých lichnovských majetků, který se v 1. pol. 19. století skládal z 12 obcí: Bolatic, Bolaslavě, Bořutína, Borové, Kobeřic, Ovsiště, Píště, Rohova, Štěpánkovic, Strahovic, Vřesiny a Chuchelné. Toto panství pruské úřady ohodnotily v roce 1843 na 500.000 zlatých. Takovéto patrimonium mělo až do pol. l9. století svoji vlastní politickou i soudní správu, proto se nedivme, že v Chuchelné sídlil i vrchnostenský soud, který ale řešil zřejmě jen drobné přestupky. Doklady o tom, že by soudce sídlil přímo ve vesnici nemáme. Svoji agendu spíše vyřizoval z jiného místa.

V obci také sídlila velkostatková hospodářská a lesní správa. Hospodářská správa v roce 1845 zaměstnávala 32 dělníky a 4 úředníky /šafáře/.
Lesní úřad spravoval z Chuchelné čtyři revíry, totiž revír v Bolaticích, Chuchelné, Píšti a Vřesině. Na jeho správě pracovali v roce 1897 4 revírníci, 10 hajných, 2 pomocní hajní, 2 hajní pro bažantnice a 6 adjunktů. Lesy o rozloze 334,47 ha patřily k chloubě panství a šlo již o uměle vysázený jehličnatý porost, který měl větší výnosnost dřeva než původní smíšený les. Celkem se lesní správa starala o více jak 2.400 ha lesa a vedle již zmíněných bažantnic, které se jmenovaly Karel Max a Egon, s remízkami pro koroptve zřídili na katastru obce i dančí oboru.

Život v Obci

Německá publikace z roku 1825, přibližující pruské Slezsko, uvádí pro Chuchelnou, že zde pracoval patrimoniální soud. Stálo zde 49 domů, zámek a vodní mlýn, panský dvůr a myslivna. V obci žilo 311 obyvatel, z toho 2 Židé. Tento údaj blíže specifikuje soupis robotních povinností poddaných z roku 1824, který uvádí 16 robotních zahradníků, 4 nájemné zahradníky (měli v nájmu panskou půdu), 4 domkáře, 2 nové domkáře, 3 nerobotné domkáře, krčmáře, mlynáře a 3 dělnické rodiny, které do obce přišly v roce 1822. Robotními zahradníky jsou jmenováni: František Ricka, Toman Hanslik, Valentin Struš, Lukáš Kramarčík, Josef Zajíček, František Hřivňák, dědici Jana Galdaje, František Svirlak, Mikuláš Moravec, Lorenc Harazim, David Oleják, Josef Moravec, Josef Náhlik, Jan Latka, František Bujok a vdova Sperlingová. Nájemními zahradníky jsou uváděni: Josef Tyleček, kovář, Jakub Zajíček, Andress Krakovčík a dědici Šebestiána Kuřina, domkáři Jakub Švančar, dědici Františka Jakše, Jiří Latka a Matyáš Veverka, novými domkáři Václav Náhlik a Mikuláš Struš, nerobotními domkářijsou uváděni Ludwig Promnitz, Martin Latoň a Franz Tanheuser, krčmu vlastnil Viktorin Sperling, mlýn František Sperling a nově usedlými občany byly rodiny Františka Bečice, Ignáce Náhlika a Jakuba Šafarčíka.

Většina z těchto jmenovaných rodin měla v té době nadále různé robotní povinnosti. Ty byly odstupňovány podle velikosti majetku poddaného a vycházely z listiny z roku 1607. Z dochovaných velmi podrobných soupisů robotních povinností a dávek se například dovídáme, že domkáři museli tři dny v týdnu pracovat na panském, dva dny v roce stříhat ovce, na jaře a na podzim, koupat je, pomáhat v lese, lovit ryby, v dobách obecného ohrožení držet celý den stráž, pomáhat udržovat během zimy cesty, pomáhat při lovech a samozřejmě pracovat u žní a senoseči. Doba I. pol. 19. století je ale již dobou postupného vyvazování se poddaných z panské závislosti a získávání osobní i majetkové svobody. Tato svoboda se v Prusku, na rozdíl třeba od sousedních Čech, vykupovala, takže se mohlo stát a také stávalo, že vlastně poddaný přišel o svůj majetek buď přeceněním svých finančních schopností nebo podvodnickou vrchností.

Devatenácté století je již dobou, kdy máme mnoho dokladů o obyvatelích Chuchelné. Jeden takový je z doby těsně před zrušením poddanství z roku 1847: Krčmu (č. 14) vlastnili dědici Viktora Sperlinga, totiž vdova Františka, roz. Bořucká, provdaná za Františka Klemense a dcera Marie Terezie, mlynářem (č. 36) byl František Sperling, domkáři se jmenovali Benjamin Vavrečka (6), Karel Latka (15), Karel Jakš (19) a Jakub Švančar (20). Nájemními zahradníky jsou uváděni dědici Karla Kuřina (2), vdova Rosálie a děti Alexnader a Mariana, dále Josef Koníček s manželkou Janou, roz. Jurečkovou (13), Jan Mitrenga (17) a Tomáš Duda s manželkou Barborou, roz. Kovalíkovou (27). Nejvíce stále žilo v Chuchelné robotních zahradníků: František Sperling (3), Lorenc Bujok (4), Alexander Oleják s manželkou Janou, roz. Galdia (6), Jakub Latka (18), Františka, roz. Náhlíková, manželka Jakuba Nováka (21), Josef Moravec (22), David Oleják (23), Matyáš Moravec (24), dědici Jakuba Moravce (25), a to vdova Mariana, roz. Latková a děti z prvého manželství Tekla, Kateřina, Mikulkáš, Antonie a Jakub, dále Mikuláš Struš (26), Matyáš Hřivňák (28), Martin Zajíček (29), Valentin Moravec s manželkou Eufémií, roz. Kramarčikovou (30), dědici Jindřicha Struše (31) a vdova Jana roz. Wolffová a děti František, Marie, Jan, Josef, Rozálie a Anna, dále Václav Zajíček s manželkou Magdalenou Hanslikovou (32) a František Riška (33).
Víme, že v téže době zde stále ještě stával panský pivovar, který řídil sládek se třemi pomocníky. Sládek dostával od majitele deputát ve formě 1/8 piva z každé várky piva a navíc dříví, ryby, pšenici a jiné naturálie, včetně peněz.
Další údaje o počtu obyvatel Chuchelné máme z roku 1857, který říká, že v obci žilo 442 obyvatel, z toho 1 nekatolík. Pramen též uvádí, že vesničané hovořili moravskou řečí. O čtyři roky později žije zde 21 zahradníků a 25 domkářů, kteří obhospodařovali celkem 376 morgů polí (1 pruský morg = 25,5 a) a vlastnili 6 koní, 2 voly a 64 krav. V obci už žilo 548 obyvatel! Proč došlo k takovému prudkému růstu obyvatelstva dnes nelze vystopovat, ale asi souvisí s rostoucí ekonomickou aktivitou Lichnovských. Pruský katastr majetku u roku 1864 uvádí 46 držitelů nemovitostí, jejichž seznam je uváděn v příloze.

Z o čtyři roky mladšího soupisu 41 držitelů zemědělského majetku je patrné, že nejvíce polností vlastnili Komárek Josef a Jana (25,25 morgů), Nevřela Josef a Monika (21,55 morgů), Novák Josef (14,42 morgů), Godula František (14, 29 morgů), Kamrádková Františka (13, 14 morgů), Moravec Václav (12, 79) atd. Škola vlastnila 2,80 morgů a obecního majetku bylo 20,99 morgů. Celkem drobní majitelé, včetně školy a obce vlastnili 353,21 morgů polností a všichni dohromady zdaleka nekonkurovali co do rozsahu držby knížatům Lichnovským, jejichž majetek se v Chuchelné skládal v roce 1891 z 655 ha půdy a lesů, z toho zemědělské půdy bylo 258,43 ha. Koní se na velkostatku chovalo 59 kusů, 11 krav, 200 ovcí a 20 prasat. Chov merinských ovcí zavedli Lichnovští na počátku 19. století.

Zde je třeba po pravdě říci, že Lichnovským záleželo na blahu obcí, v nichž měli své majetky. Investovali jak do zemědělství, tak do průmyslu a nenechávali stranou ani dopravní síť.

Budování železnice a silnice

Rozvoj podnikání Lichnovských v souvislosti se zemědělstvím přivedl knížata k myšlence podpořit výstavbu železnice, která by nejenom umožnila obci rychlejší spojení se světem, ale, a to hlavně, umožnila lichnovskému zboží lépe konkurovat na trhu. Knížata intervencemi v Berlíně docílila toho, že plánovaná železnice Opava - Ratiboř začala být projektována přes Kravaře na Chuchelnou a to tak, aby neminula jejich další majetky. Sami pro výstavbu železnice udělali hodně, a to nejenom poskytnutím pozemků, ale i finanční injekcí.

Po dlouhých debatách začaly přípravné práce v roce 1891 a prvý vlak vyjel z Ratiboře do Opavy dne 20. října 1895 v 9.45 hod. Na opavské západní nádraží, kde tehdy trať končila, vlak přijel v 11.05 hod. (vyústění na východní nádraží se uskutečnila až v roce 1928). Tím získala obec i další vesnice Hlučínska rychlé spojení se Slezskem a Berlínem. Na této trati jezdily až do roku 1935 výhradně parní stroje a od toho roku jsou používány motorové stroje. Na přímé spojení s Berlínem ještě dnes mnoho občanů vzpomíná, vždyť Chuchelná měla charakter rychlíkové zastávky.
S rozvojem místního průmyslu se rychle měnila tvářnost obce. Staré přístupové cesty již nevyhovovaly a počínalo se uvažovat o jejich vylepšení. Když se nedostávalo financí samotné obci, byl tu kníže Lichnovský, který spolu s obcí v roce 1905 ustavil spolek pro výstavbu obecní cesty. Ta započala v roce 1910 a dotvářela tak změny ve vzhledu Chuchelné, která se stavbami nových domků a domů měnila v tu tvář, jak v hrubých rysech známe dnes. Ostatně slezské cihelny produkovaly velmi kvalitní červenou cihlu, kterou nebylo třeba omítat a která ještě dnes zdobí mnoho domů po celém Hlučínsku a dává jim charakteristický vzhled.

Továrna na len

Objekty bývalé továrny na len stojí od roku 1908. Kníže Karel Max Lichnovský si byl vědom, že hospodaření na jeho velkostatcích nemůže být postaveno jen na zemědělské výrobě, která nejprve podléhá různým otřesům. Proto hledal a také našel způsob, jak posílit své hospodářství. Začal pěstovat ve velké míře technické plodiny, cukrovku a len a ty také ve svých továrnách i zpracovával. Za tím účelem postavil menší cukrovar v Ratiboři a lnářskou továrnu v Chuchelné. Ta zpracovávala poloprodukty jí dodávané, totiž rozmáčený len z mačíren lnu v Křenovicích, Strahovicích, Chuchelné a Teichhof, dnes Stary Staw, Dolní Slezsko. Objekt chuchelnické máčírny stál na místě, kterému se říká Resta, což je počeštěné německé podstatné jméno die Roste - máčírna.

K tomu, aby Lichnovští mohli úspěšně podnikat v potravinářském i zpracovatelském průmyslu potřebovali dobré spoje a dostatek zpracovatelské prvotní suroviny. Spoj, železnici Opava - Ratiboř si vybojovali a prosadili vést přes Chuchelnou a cukrovou řepu se lnem počali intenzívně pěstovat na svých pozemcích.

Len se na Hlučínsku pěstoval od pradávna, jak o tom máme v případě Chuchelné zprávu v listině z roku 1607. Později jeho pěstování převzaly jiné, podhorské oblasti, aby se za pruského panování na slezských rovinách opět intenzívně pěstoval. Prusko a samozřejmě později Německo prováděly od 18. století expanzivní politiku a k ní potřebovaly dobře vyzbrojenou a oblečenou armádu a tudíž i len.

Bližší informace o výstavbě chuchelnické továrny nemáme. Nedochovaly se plány, písemnosti, úvahy. Avšak ani pozdější doba nám neposkytuje mnoho detailů. Pár novinových zpráv, drobné archiválie a soubor dokumentačních fotografií, pořízených někdy kolem roku 1910, které vlastně lnářskou továrnu detailněji představují. Exteriérní a interiérní záběry dokládají, jak továrna vypadala a jakým pracovním postupem se lnářská surovina přetvářela v lněnou přízi. Dobový německý tisk hovoří o vzorovém podniku, vzorně vedeném a čistě udržovaném, jenž byl dokladem německé práce a píle. K továrně vedle již zmiňovaných máčíren patřila i výzkumná stanice v Albertovci u Bolatic.

V chuchelnické továrně se ve výrobním procesu vedle hlavního produktu - příze vyráběl rovněž lněný olej. Len zpracovávaly povětšinou mladé ženy a dívky, pracující v čistém prostředí a čistě a jednotně oblečené ¬i když mnohé jsou na fotografiích bosé. Dělnice ze vzdálenějších míst bydlely v dívčím domě, zvaném Madchen¬heim, postaveném zároveň s továr¬nou. Ta přinesla obživu mnoha lidem v okolí a v roce 1920, v době připojení obce k ČSR, jich Lichnovský ve svém protestním memorandu uvádí na tisíc.
Lnářská továrna v prvém roce své činnosti, tj. v roce 1908 zpracovala 30.000 centů (1 cent = 50 kg) surové hmoty, kterou získávala z domácích velkostatkových zdrojů, ale hlavně od jiných pěstitelů pruského Horního Slezska. Militarizace Německa, jež vyústila v 1. světovou válku dala předpoklad k rozvoji zpracování lnu v Chuchelné. Zdejší továrna na zpracování lnu se postupně stala největší v tehdejším Německu, přičemž sama produkovala 20 % lněné příze a její největší konkurent firma Gruschwitz v Konstadt, dnes Wolesyn, Dolní Slezsko, dosahoval sotva poloviční produkce. Doba let 1914-1919 je dobou největšího rozmachu lnářské továrny, neboť přízi potřebovala armáda a z Chuchelné byla dodávána i rakousko-uherskému eráru. Len se na majetcích Lichnovských pěstoval na více jak 1.000 ha a továrna zpracovávala ročně 100 000 až 195 000 (r. 1919) centů surového lnu, z něhož vyrobily místní dělnice až 300 vagónů příze.

Připojením Hlučínska k ČSR lnářská továrna začala rychle ztrácet na významu. Surovina pěstovaná na Hlučínsku i jinde v Československu nepostačovala kapacitě továrny a dovážet ji z německého Slezska se díky clu značně prodražovalo. Proto bylo jen otázkou času, kdy dojde k zániku výroby. Tomu předcházel požár části objektu v lednu 1920. Shořela balírna lnu, veškeré zařízení a surovina zde uložená. Požárem vznikla obrovská škoda, ale v témže roce se ještě zpracovalo 102 000 centů suroviny. V následujících letech pak již produkce příze klesala, i když ještě v roce 1924 v továrně pracovalo kolem 450 osob, převážně žen. Muži zde působili jen jako mechanici. K definitivnímu zastavení již neefektivní továrny pak došlo 23. dubna 1925, aby objekty o pět let později se znovu zaplnily hlukem strojů a hlasem dělníků a dělnic. To již ovšem šlo o státní tabákovou továrnu.

Pochopitelně s úpadkem a následným završením lnářské továrny ztrácelo na významu i pěstování lnu, takže se tato zemědělská plodina rychle vytratila z polí okolí Chuchelné i samotného Hlučínska.

Je neoddiskutovatelným faktem, že industrializace této části bývalého Ratibořska přinesla značné materiální zlepšení životní úrovně obyvatel širokého okolí a samotné Chuchelné. S jejím úpadkem vyvstaly mnohým obyvatelům hmotné problémy, které jen částečně řešila tabáková továrna. Továrna v Chuchelné vlastně až do výstavby armaturky v Dolním Benešově v roce 1948 byla jedinou větší továrnou na Hlučínsku, kde našli zdejší lidé obživu.

Císařské záliby a Chuchelná

Zámek po mnoha desetiletí sloužil jako lovecká a výletní rezidence. A protože Lichnovští patřili v Německu k předním šlechtickým rodům s dobrým vztahem k císařskému dvoru, nedivme se, že do Chuchelná a jejich lesů jezdil ukojovat svoji loveckou vášeň i německý císař Vilém II. (a nejenom on). Pobýval zde několikráte, po prvé ve dnech 13. - 15.října 1893, po druhé ve dnech 29. listopadu až 1. prosince 1894, po třetí o tři roky později ve dnech 11. a 12. listopadu a naposledy jen krátce 16. září 1913, kdy si prohlédl továrnu na zpracování lnu. Z těchto četných císařových návštěv se dochovaly mnohé doklady. Tak při návštěvě v roce 1893 zastřelil císař v bažantnici 730 bažantů a 1 zajíce, když celkem vzácní hosté zlikvidovali při této řeži 3 171 bažantů a 5 zajíců. Hradecký archív Lichnovských zase z návštěvy císaře z roku 1894 poskytuje zajímavou dokumentaci. Císař přijel zvláštním vlakem 29. listopadu do Křižanovic a odtud zamířil v mysliveckém oděvu a kočáře do Chuchelné. Zde se 30. listopadu konal lov. Tentokráte nevíme, kolik císař postřílel zvěře, za to se dochoval nákres zasedacího pořádku odpoledního oběda, kterého se účastnilo asi 50 osob a krásně vytištěný jídelní lístek s císařskou zlatou korunkou v záhlaví a barevným znakem Lichnovských. A co se jedlo a pilo? Žádná obyčejná krmě, ale vína a koňaky ročníky 1822, 1832, 1840, 1870, humři, vybraná masa, zeleninové saláty, zákusky. O tři roky později pociťovali ptáci přímo slast být zastřeleni kulkou z císařské pušky, protože jich tehdy Vilém II. zlikvidoval na 1.200 kusů a z nadšení odměnil vrchního lesmistra za dobrou práci řádem pruského orla.

Ovšem nejenom císař navštívil chuchelnický zámek a zdejší lesy. Zastřílel si zde i saský král Albert, který Chuchelnou navštívil S manželkou 28. června 1899. Opět se jedlo a pilo, i když vína a koňaky již nesly na svých etiketáchjen datum 1875, 1880, 1886, jak uvádí dochovaný jídelní lístek. I jeho vytištění se již dělo na méně kvalitním papíře a tomu odpovídala i výzdoba a písmo.

Požáry

I o těch se nám dochovalo několik zpráv, po výtce jen z nedávné minulosti, z konce 19. století. Dovídáme se, že v roce 1876 vypukl v srpnu v obci v jedné stodole oheň (prý od přístroje na pálení alkoholu), který se díky silnému větru velmi rychle rozšířil. Za několik hodin shořelo 22 domků a 23 jiných budov. Nedotčeno zůstalo jen 5 domků. Shořel dobytek, úroda. Postižení občané našli dočasné přístřeší v nepoškozených hospodářských budovách velkostatku Lichnovských, kteří jim také finančně vypomohli a zajistili nutnou obživu. Stavení totiž nebyla pojištěna.
O požáru továrny na len byla řeč jinde, jen tady podotýkám, že na jeho likvidaci se podílel i místní hasičský sbor, založený v roce 1919.

Škola

Kdy začaly děti z Chuchelné navštěvovat základní školu nevíme, ale k roku 1764 je dochována zpráva o tom, že na farní školu do Křenovic chodilo 30 dětí, v roce 1784 těchto dětí bylo 22 a o dva roky později jen 14. Výuka to jistě byla nepravidelná a děti se učily jen základům psaní, čtení a počítání. Ostatně na nepravidelnost docházky si často stěžovali učitelé ve školní kronice i později.

V Chuchelné se nepravidelně vyučovalo také, o čemž máme doklad k roku 1822, kdy sem docházel učitelský pomocník Christoph Steuer z Křenovic. Učilo se v najatém selském stavení. První školu nechal v obci postavit v letech 1841-1842 Karel kníže Lichnovský, a to nákladem 2.400 marek. Až do roku 1875 se vyučovalo moravsky a německy, po tomto roce se muselo na příkaz vládních úřadů vyučovat jen německy.

Prvním učitelem na nově postavené škole byl Johann Nietsch ze Sudic /* 1808 + Tvorkov 1880/, který v obci působil až do roku 1876. Učitel za svoji práci dostával 120 marek ročně a deputát ve formě žita, ječmene, ryb. Mimo to měl k dispozici 75 arů obecních polností.
První chuchelnická škola měla jen jednu učebnu, učitelský byt o dvou pokojích, v nichž stála kachlová kamna, dále chlév pro dobytek a kůlnu! Školní budova stála na křižovatce naproti kostela (později řeznictví). Tento dům dnes již neexistuje.

I když z doby 2. pol. 19.století je dochována německy psaná školní kronika, moc se z ní o životě dětí ve škole nedovídáme. Zápisy se omezují na vyjmenovávání účasti žáků na různých veřejně-politických oslavách, jako císařských narozenin a na zprávy o návštěvách školních inspektorů, kteří někdy výuku chválí, jindy k ní mají kritické poznámky. Jen sem tam se dovídáme o dětských radostech i strastech. To tehdy, když přicházely pravidelné infekční vlny spalniček, které postihovaly mnoho žáků, takže škola bývala na jistý čas uzavřena, jako např. v roce 1889, kdy onemocnělo tolik dětí, že se ve škole po šest týdnu nevyučovalo.

V roce 1900 bylo rozhodnuto o přestavbě budovy školy, protože přestala prostorově vyhovovat. Narůstající počet žáků si vynutil přístavbu druhé třídy. Slavnostní otevření za účasti školního inspektora z Ratiboře proběhlo dne 16. července 1901. Zároveň s tím byl v Chuchelné ustaven druhý učitel, jímž se stal Adolf Scholz. V té době již navštěvovalo školu na 100 žáků! Škola ovšem neměla tělocvičnu a ani hřiště. Úroveň asi také nebyla nijak valná. Děti chodily nadále do školy nepravidelně a potom v takovém množství různorodých ročníků se jistě špatně vyučovalo.

Posledními německými učiteli před připojením Hlučínska k ČSR byli uč. Quitke a Krober. Ti po záboru Chuchelné československou armádou v únoru 1920 z obce odešli do Německa.

V novém státě

Stejně jako ostatní obce Hlučínska, byla i Chuchelná na základě pařížských mírových smluv v roce 1920 připojena k Československé republice. Obyvatelstvo přijalo tuto změnu s velkými obavami a místy i s otevřenými projevy nepřátelství vůči reprezentantům nové státní moci. Hlučíňané sice mezi sebou při běžném styku stále ještě hovořili většinou moravským dialektem, ale jejich mentalita byla po tolika letech odloučení od českého prostředí odlišná; ovlivnila ji bezesporu dlouhá léta pod nadvládou pruské koruny. Jejich národnostní povědomí bylo značně nevyhraněné. Nedá se říci, že by se v masovém měřítku hlásili k národnosti německé, i když germanizace tu od vzniku sjednoceného Německa postupovala rychle a nekompromisně. Cítili se hluboce citově svázáni se svým regionem. Velkou roli hrála soudržnost rodin, ve veřejném životě naprosto převládal vliv katolické církve. Kromě hluboké zbožnosti byly dalšími základními kameny jejich hodnotového systému pracovitost, pořádkumilovnost a úcta k nadřízeným, skromnost, vyplývající z převahy sociálně slabých vrstev malozemědělců a polozemědělců.
Z odlišné mentality především vyplývala i nedůvěra ke všemu českému, živená před i po připojení k ČSR německou nacionální propagandou. Obyvatele Hlučínska lekal vliv volnomyšlenkářsky a revolučně laděných proudů v české společnosti, nepořádek (bsterreichische-tschehische Schlamperei) a neúcta k úřadům, zrada německých národních zájmů za světové války, symbolizovaná účastí Čechů na vojenské porážce Německa.

S českým národem je nic nespojovalo, neprožili s ním jeho obrození; zřejmě vůbec nechápali argumentaci oficiálních představitelů Československa, kteří zdůrazňovali jejich slovanský původ a český charakter dialektu.
Chuchelné a jejímu nejbližšímu okolí hrozily v souvislosti s připojením k ČSR i vážné ekonomické ztráty. Lnářská továrna knížete Lichnovského, která mohla zaměstnat asi tisíc dělníků a dělnic, byla z velké části závislá na dodávkách surovin z Německa. Jen asi 15% surovin odebírala z okolních obcí, zbytek zdrojů se měl ocitnout za novou celní hranicí (asi 50% z toho produkovaly vlastní Lichnovského statky na pruské straně nově vytvořené hranice, zbytek nakupoval od jiných říšských producentů).

Také větší část přípravných provozů byla lokalizována do vesnic, které se ocitaly za novou hranicí. Továrně proto hrozily vážné hospodářské potíže. To byl zřejmě také hlavní důvod, proč se kníže Karel Max Lichnovský, který sídlil se svou rodinou na zámku v Chuchelné, pokusil v červenci 1919 jednat se svým někdejším přítelem, nyní anglickým ministerským předsedou Balfourem a přesvědčit ho, že hlučínský lid si nepřeje připojení k ČSR a žádá rozšíření práva na plebiscit i na své území. Jeho diplomatická jednání však byla stejně bezvýsledná, jako agitace katolických novin, petice a další protestní akce Hlučíňanů.

Bezprostředně po obsazení Hlučínska českým vojskem v únoru 1920 se vytvořila i v Chuchelné složitá situace. Obec se stala pohraniční stanicí. Byl tu zřízen vedlejší celní úřad I. třídy a oddělení pohraniční finanční stráže. Správcem celního úřadu byl jmenován Jan Kusík, respicientem Antonín Latyn. Finanční stráž měla tři své zástupce na stanovišti na nádraží, pět respicientů sloužilo na hranici. Pořádek v obci zajišťovala četnická stanice, na níž sloužilo kromě velitele pět strážmistrů. Všichni úředníci ¬včetně poštmistra Antonína Čermáka a přednosty stanice Karla Kuchaře ¬byli Češi z vnitrozemí. Od 1. září 1921 převzal český personál od německých zaměstnanců také provoz trati Kravaře - Chuchelná, pruské vagony byly nahrazeny českými.
Ihned po připojení Hlučínska k ČSR bylo zavedeno na zdejší čtyřtřídní obecné škole vyučování v českém jazyce. Správu školy převzal řídící učitel Antonín Hulva z Holasovic, další čtyři čeští učitelé přišli až v průběhu prvních měsíců nového školního roku.

Domácí obyvatelstvo přijímalo české uniformované i civilní úředníky se značnou nelibostí. Po příchodu Hulvy se připojili chuchelenští občané k deputaci, která protestovala u zemské rady v Opavě proti propuštění německých učitelů z Hlučínska.

Velmi často docházelo k incidentům se strážníky, vojáky a se členy finanční stráže. V sobotu 4. září 1920 se např. odehrála nepříjemná scéna při dožínkové oslavě v Postulkově hostinci. Jeden z četníků dostal košem od místního děvčete, rozčílil se a zatkl dívku i několik protestujících svědků. Příští týden se vracela skupina mladíků z oslav Německého dne v Opavě. Na nádraží finanční respicient Bělohlavec jednoho z nich zatkl, a když se vzpíral, zpohlavkoval ho a nasadil mu řetízky. Ostatní mladíci odcházeli pak z nádraží v sevřeném šiku a za zpěvu německých písní do hostince, kde je už očekávali ostatní četníci, vyhrožovali jim zatčením a pokoušeli se je vyvést ze sálu. Značnou aktivitu četnictva vyvolala přednáška kravařského lékaře dr. Schira, který údajně 20. 9. na schůzi Ferienvereins Oppaland vyzýval ke školní stávce proti českým učitelům. Řeč mu strážníci zabavili, vykázali jej ze sálu a po návratu do Kravař byl pak zatčen. V souvislosti s jeho vystoupením došlo také k zadržení dalších osob, jimž se však nepodařilo prokázat účast na Schirových aktivitách. Ostatně ani jeho mise v Chuchelné se nesetkala s úspěchem - děti nakonec nestávkovaly a na počátku školního roku se pouze čtyři žáci hlásili k německé národnosti.

V roce 1921 proběhlo i na Hlučínsku sčítání obyvatel. V Chuchelné podle něho bydlelo ve sto dvou domech celkem 1019 obyvatel, z toho 630 žen (nízké procento mužů je asi třeba ještě přičíst následkům první světové války). K německé národnosti se hlásilo třiadevadesát osob. Dále žilo v obci čtyřiadvacet cizinců a jeden Žid. Zbývajících 863 osob přiznalo národnost českou. Na základě článku 85 Versailleské smlouvy měli občané Hlučínska možnost přihlásit se k německé státní příslušnosti a optovat pro Německo. V Chuchelné využilo v letech 1920-1922 práva opce celkem 119 občanů včetně rodiny knížete Lichnovského (celkem 11,7% všech obyvatel). Opční prohlášení obsahovalo podmínku, že jeho nositel je povinen během dvanácti měsíců...přeložiti své bydliště do německé říše a umožňovalo mu bezcelné převedení movitého majetku (nemovitý si mohl ponechat). Rozhodnutí o přestěhování zůstalo však zřejmě nakonec na jednotlivých optantech; byli to většinou zemědělci a odchod za hranice by značně zkomplikoval jejich majetkové i sociální poměry. Výsledky dalších sčítání obyvatel z dvacátých let i svědectví pamětníků a nepřímých pramenů potvrzují, že většina optantů zůstala skutečně ve svém původním domově. (Rozhodně se z obce nevystěhovalo téměř dvacet procent obyvatel, jak usuzovali ve svých studiích o Hlučínsku někteří badatelé v šedesátých letech. Ve druhé polovině dvacátých let došlo sice k poklesu počtu obyvatel na necelých devět set osob, ten však podle dobových pramenů způsobil spíše odchod části někdejších zaměstnanců uzavřené lnářské továrny.)

Ještě několik měsíců po připojení Hlučínska k ČSR se táhly problémy s organizací světské i duchovní správy. Hlučín se sice stal střediskem politického i soudního okresu, veškeré záležitosti změn v držbě pozemků se však dosud vyřizovaly v Ratiboři. Církevně spadala Chuchelná pod Křenovice na druhé straně hranice, služby Boží prováděl ve zdejší zámecké kapli vikář olomouckého dómu P. Stříž. Ten také oznámil věřícím, že arcibiskupství zřídí v obci samostatnou faru. Téměř po celý rok se táhla jednání o její obsazení. Farnice z Chuchelné žádaly kaplana místního původu, arcibiskupství však nakonec uvedlo 27 .11.1921 faráře Jana Valeriána. Slavnostní mše se zúčastnila i rodina Lichnovských a obec se s duchovním, který kázal česky i německy, záhy smířila. Ještě před jeho příchodem byl vysvěcen nový hřbitov, vyvrcholením církevního roku se stalo slavnostní biřmování, jehož se zúčastnil sám olomoucký arcibiskup dr. Stojan.

Zdá se, že počátkem roku 1921 se situace v Chuchelné a jejím okolí postupně uklidnila. Obyvatelé si zvykali na české úředníky a ti začínali chápat, že násilnými zásahy nic nevyřeší. Své úsilí o pacifikaci Hlučínska zaměřovali nadále spíše proti agitátorům z německé strany, kteří pravidelně přejížděli hranice, rozšiřovali na Hlučínsku letáky a agitovali pro Heimwehr. Ke zlepšení vzájemného vztahu mezi obyvateli Chuchelné a českými úřady přispěl zřejmě svým aktivistickým postojem i hostinský Josef Postulka, který se ve vesnici těšil jisté vážnosti.V lednu 1921 se spolu s řídícím učitelem Hulvou a dělnicí z továrny paní Sudolskou zúčastnil společné cesty Hlučíňanů a Těšíňanů do Prahy. Delegace byla přijata na Hradě prezidentem Masarykem, ve městě primátorem Baxou a dalšími významnými osobnostmi.

Dne 8. ledna 1921 se Postulka loučil s pražskými hostiteli jménem všech účastníků a děkoval za nezapomenutelné zážitky, které si všichni odvážejí do svých domovů.

Střediskem, kolem kterého se potupně formoval veřejný a společenský život obce, byla zejména škola. Její správu převzal v květnu 1921 nový řídící učitel Adolf Křížek, který se později stal také členem obecního zastupitelstva a tajemníkem obce. Od prvních dnů svého pobytu v Chuchelné se zaměřilo jeho úsilí zejména na stavbu nové školní budovy. Už 25. května téhož roku dosáhl v tomto směru prvního úspěchu, schválení stavebního místa na pozemku, který daroval hrabě Lichnovský. Obec jeho snahu zpočátku příliš nepodporovala, stále ještě převládala nedůvěra k českým učitelům, živená zřejmě několika skalními odpůrci ČSR.

Stavbu umožnily především subvence od zemské správní komise v Opavě (75 tisíc Kč) a okresní školní rady v Hlučíně. Vztah obce ke škole se zlepšil teprve po volbách obecního zastupitelstva v září 1923. V nich byla sestavena jednotná kandidátka (ve skutečnosti zastupovala většina členů obecní rady Čs. stranu lidovou). V roce 1924 pak následovala volba místní školní rady, v níž zasedal také nově zvolený starosta Josef Postulka. Jeho váha dále vzrostla na konci příštího roku, kdy byl zvolen zástupcem předsedy Okresního starostenského sboru v Hlučíně.

V té době už občané v hojném počtu navštěvovali různé školní slavnosti (divadelní představení, vánoční besídky s nadílkou chudým dětem apod.), s uspokojením kvitovali dary státních zaměstnanců škole a dokonce sami byli ochotni přispívat určitými částkami.V roce 1923 si školu s velkým zájmem prohlédl slezský bard Petr Bezruč, který sem přijel na Křížkovo pozvání. O rok později patřil jistě k velkým zážitkům dětí zájezd do Kravař, kde se zúčastnily přivítání prezidenta T.G. Masaryka na Hlučínsku.

Od prvních dnů po převzetí Hlučínska se snažily nejrůznější osvětové a kulturní korporace pozvednout v regionu český veřejný a společenský život. Cestu do Chuchelné jim urovnávala početná skupina českých státních zaměstnanců. S jejich pomocí tu už 6. července 1924 byl založen místní odbor Slezské matice osvěty lidové (SMOL) , jehož předsedou se stal přednosta stanice Karel Kuchař. Úspěšně si vedl také sportovní klub Slezan se svým ochotnickým divadelním souborem, který byl schopen nacvičit a předvést několik představení do roka. Díky darům a bezúročné půjčce od SMOL mohlo být v roce 1925 zřízeno v hostinci u Postulků celkem dobře vybavené jeviště. V obci působila celá řada dalších organizací – hasičský sbor, hospodářský spolek, místní odbor sdružení válečných poškozenců, mariánská kongregace aj. Díky svému krásnému okolí, slušnému zájezdnímu hostinci  čilému kulturnímu životu se stala Chuchelná záhy vyhledávaným zájezdovým a výletním střediskem.

Úspěšně se rozvíjela také péče o zdraví dětí i dospělých. V roce 1924 byl v obci založen odbor Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Její zakladatel primář J. Urbánek z Opavy prováděl v jejím rámci pravidelné čtrnáctidenní bezplatné prohlídky v poradně pro zaměstnance továrny i ostatní občany.
Vyvrcholením této první etapy osvětových a kulturních akcí se pro občany Chuchelné stalo slavnostní otevření nové školy. Ráno 13. srpna 1925 byla záhy na nohou snad celá obec. V kostele se konala slavnostní mše, z kostela šel pak průvod k novostí svítící budově školy. Její vysvěcení provedl katecheta a poslanec Josef Rypar z Opavy. Slavnosti se zúčastnila oficiální delegace v čele se slezským zemským prezidentem dr. Josefem Šrámkem. Po zahájení vlastního programu pronesl slavnostní projev řídící Kořený z Kateřinek, ostatní řečníci se přidali se svými zdravicemi. Po odeznění hymny byl přečten telegram prezidentu republiky. Vnitřní zařízení školy bylo sice zatím chudé, díky darům matice a různých firem však mohlo už 23. října začít v nové budově pravidelné vyučování. Stará škola byla pak prodána ve veřejné dražbě. Získal ji řezník J. Rychlý z Mokrých Lazců.

Snad díky mimořádné péči o školu a aktivitě zdejších zástupců českých úřadů, jejich kulturní a osvětové činnosti mezi převážně moravským obyvatelstvem obce, nebyl v Chuchelné v těchto letech velký zájem o německé školství. Tzv. Privatunterricht v těchto letech údajně navštěvovaly pouze dvě děti zaměstnanců ze zámku.

Rok 1925 přinesl i další významné události. V listopadu se občané Chuchelné poprvé zapojili do parlamentních voleb. Ze sedmnácti volebních listin vybírali poslance do sněmovny, patnáct jich bylo předloženo do senátu. Celkem bylo odevzdáno 388 platných hlasů; z nich 189 patřilo českým, 199 německým stranám. Podobně jako v ostatních obcích Hlučínska i tu mezi nimi s převahou zaujali první místo křesťanští sociálové na druhém místě zůstala se svými 127 hlasy Československá strana lidová.

V polovině dvacátých let se uzavřela také počáteční etapa hospodářského a sociálního vývoje Chuchelné v rámci ČSR. Už v této době se jasně ukázalo, že obavy z narůstání problémů v této oblasti, které kdysi vyslovil kníže Lichnovský, nebyly liché. Továrna na len prožívala v novém prostředí stále vážnější krizi. Způsobovaly ji celkové problémy se lnářskou výrobou i těžkosti spojené s nákupem surovin a rozdělením statků Lichnovských. V průběhu dvacátých let omezoval závod neustále výrobu, propouštěl zaměstnance ( v roce 1925 už v něm pracovalo jen 200 dělnic a 20 dělníků), zkracoval pracovní týden. V dubnu 1925 byla výroba defini6vně zastavena. Objekty přádelny zakoupil československý stát, který v nich hodlal zřídit tabákovou továrnu. Zahájení výroby se však neustále oddalovalo. Ostatní soukromé firmy v obci (např. výroba cementového zboží a obchod se stavebninami Jiřího Rudolfa, zámečnictví A. Nawratha a J. Sniehoty či zámecké zahradnictví aj.) byly příliš malé, nemohly zaměstnat přebývající pracovní síly. V Chuchelné a okolí narůstala nezaměstnanost, která samozřejmě nepříznivě ovlivňovala sociální postavení i postoje obyvatel vůči státu. Nezaměstnaným nezbývalo, než hledat pracovní příležitosti v německém zemědělství a průmyslu. Zejména mladé ženy a dívky, které dosud nacházely zaměstnání v místní továrně, odcházely na sezónní zemědělské práce do německého vnitrozemí.
Komplikovala se také situace v zemědělství. V závěrečné etapě československé pozemkové reformy přišli Lichnovští o polovinu svého majetku na území ČSR. Kromě dominia v Chuchelné jim zůstal Albertovec, tzv. Střední dvůr a většina lesů. Přímo v Chuchelné vlastnili i nadále 634 ha půdy (85% celkové výměry obce). Zemědělské obyvatelstvo vesnice patřilo vesměs k domkařům (1-5 ha půdy), jen pět malorolníků mělo hospodářství přesahující nepatrně hranici pěti hektarů. Z pozemkové reformy bylo přiděleno místním zemědělcům do pachtu (jako tzv. juterka) pouze 23 ha půdy.
V průběhu dvacátých let došlo na Hlučínsku k několika zásahům do rozsahu a charakteru správních obvodů. V rámci československé správní reformy z října 1928 (jejím cílem bylo zejména rozbití souvislých pásem německého osídlení pohraničních oblastí)zůstala ale obec součástí politického i soudního okresu Hlučín.

Třicátá léta

Přes vážné hospodářské obtíže a nelehký životní úděl žilo obyvatelstvo Chuchelné na konci dvacátých let celkem v klidu, vzájemné shodě a bez vážnějších nacionálních, sociálních či jiných nepokojů. SK Slezan se úspěšně zbavil finančních obtíží, které jej provázely v předcházejícím období. Čeští zaměstnanci dál podporovali rozvoj ochotnického divadla, sportovních a společenských akcí, významně se na veřejném životě začala podílet místní skupina křesťanské tělovýchovné jednoty Orel. Škola organizovala pravidelné oslavy státních svátků, jarní slavnost kácení máje, výlety do přírody i do okolí, výstavky, školní akademie apod. Děti se každoročně těšily na vánoční slavnost ve škole i na nadílku na zámku, při které je hostila paní kněžna cukrovím, jižním ovocem a jinými exotickými pamlsky.

Snad nejvážněji vnímanou událostí se stalo náhlé úmrtí knížete Karla Maxe Lichnovského dne 27. února 1928. Někdejší významný pruský diplomat se od počátku první světové války stranil veřejného života a věnoval se svým statkům a zálibám. V Chuchelné byl i se svou rodinou velmi oblíbený. Byl mecenášem školy a patronem několika kostelů, jeho paní Machtilda proslula jako německá spisovatelka, pečovala o krásnou květinovou výzdobu zámku a parku, pořádala četné charitativní akce. Pohřbu knížete se zúčastnila snad celá vesnice. Rodina žila po jeho smrti dál v Chuchelné na zámku. Pouze starší syn Vilém se po sňatku s ma¬ďarskou tanečnicí odstěhoval.

I když se v kulturním a veřejném životě obce projevoval tak významně vliv českých spolků, politicky zůstávala velká část obyvatel Chuchelné stále pod vlivem německých stran. V roce 1928 ve volbách do obecního zastupitelstva získala německá křesťanská strana 56 hlasů, DNSAP (Německá nacionálně socialistická strana pracujících) 40. Celkově hlasovalo v těchto volbách pro německé politické strany 45,8% voličů, pro české 54,2%. Ve volbách parlamentních, následujících v příštím roce, se poměr hlasů obrátil - německé strany získaly 55% (celkem 202 hlasů, z toho 150 křesťanští sociálové, DNSAP pouze jeden hlas!) . Levicové strany tu neměly žádné zvláštní šance, pouze německá sociální demokracie si ve srovnání s rokem 1925 polepšila o dvacet hlasů (celkem jich dostala dvacet osm).

Při sčítání lidu v roce 1930 měla Chuchelná celkem 872 obyvatel, mezi nimiž opět výrazně převažovaly ženy (476). K německé národnosti se hlásilo jen čtyřicet šest osob, což mohlo být způsobeno různými příčinami (stárli a umírali pamětníci pruského panství, posílilo se české uvědomění, část optantů či vystěhovalců odešla do Německa). Čtyřiadvacet osob bylo počítáno za cizince (zřejmě i část zbývajících optantů). Život plynul celkem pokojně. Většina obyvatel neoplývala příliš pozemskými statky, proto dokázali žít skromně, radovat se z mála a obohacovat život, naplněný klopotnou prací, družnou zábavou. Už bez předsudků a obav, většinou se zájmem přijímali aktivity české školy, TJ Orel a dalších spolků. Masově se účastnili divadelních představení, školních besídek, oslav kácení máje i vzpomínkových slavností u příležitosti státních svátků. Oceňovali úsilí českých učitelů, jejich pěkný vztah k dětem i k regionu a většinou je přijali za své. Několik dětí z německých rodin navštěvovalo až do druhé půli třicátých let Privatunterricht (jeho učitelé pocházeli vesměs ze západního pohraničí Čech) v obci, dojížděly sem na něj také děti z Bělé. O nějakých nacionalistických náladách však nebylo v tomto období ani slechu Němčina tu byla přijímaná s naprostou samozřejmostí jako rovnoprávná_ obcovací řeč a nikoho nenapadlo rozlišovat spoluobčany podle národnostní příslušnosti. Domácí si většinou ani neuvědomovali, zda je kolemjdoucí zdraví německy či česky. Pořadí hodnot, které oceňovali místní obyvatelé se v průběhu uplynulých deseti let nijak podstatně nezměnilo. Odvíjelo se stále od rodiny, hluboké náboženské víry, bylo samozřejmě spojeno se snahou po dodržování Božích přikázání. Vztah k rodné obci a jejímu okolí přetrvával i u těch, kteří museli hledat práci za hranicemi (po sezoně se však většinou vraceli domů). Uchovávali si své tradiční vlastnosti družnost, skromnost, smysl pro pořádek, úctu k nadřízeným a zřejmě i k nové státní moci.

I do klidné obce na hranicích ČSR však na přelomu dvacátých a třicátých let pronikaly ne vždy příznivé ohlasy okolního světa. Už krutá zima roku 1930 jako by byla předzvěstí příchodu horších časů. Po Novén roce zachvátila obec epidemie spalniček, školu nebylo možno při krutých mrazech vůbec vytopit (11. února naměřili -40 stupňů!) školní prázdniny se protáhly až do konce února. V průběhu roku se konečně podařilo s velkou pompou zahájit provoz v renovované tabákové továrně; jeho slavnostního otevření se zúčastnil ministr financí Engliš a řada dalších prominentů. Záhy se ovšem ukázalo, že výhled na uspokojení velké nabídky pracovních sil je mizivý. Místo plánovaných šesti set pracovníků jich továrna přijala pouze šedesát, část z nich navíc opět tvořili odborníci z vnitrozemí. V té době se už začala zřetelně projevovat v českých zemích světová hospodářská krize, takže naděje na zlepšení nebyla. Krize postihla samozřejmě i průmyslová a zemědělská centra v Německu, do nichž Hlučíňané tradičně dojížděli, a omezila tak i možnosti sezónních prací pro ženy a muže z Chuchelné (o dojížďce do Německa v těchto letech nemáme bohužel přesnějších zpráv). Na počátku třicátých let bylo mnoho rodin závislých na podpoře v nezaměstnanosti. Nepřímo o tom svědčí například přehledy o tzv. stravovacích akcích. V březnu 1932 bylo vydáno 120 žebračenek , o rok později 150 poukázek v ceně 10 Kč.

Krize sama přesto neměla v Chuchelné bezprostřední důsledky ve veřejném životě a občané ji zřejmě nespojovali se svým politickým postojem. Svědčí o tom alespoň výsledek obecních voleb ze září 1931, v nichž získaly české strany 296 hlasů a deset mandátů, německé pouze pět mandátů. Starostou obce byl zvolen dosavadní místostarosta kovář Adolf Opoloný, jeho náměstkem zástupce ředitele tabákové továrny Karel Urban.

Český charakter obce posílilo dočasné otevření samostatné páté třídy ve školním roce 1932-1933 i zahájení provozu mateřské školky pro dvacet pět dětí, umístěné v domě pana Josefa Postulky. Velmi agilní učitelé (řídící a obecní tajemník Křížek, lidovecký i orelský činovník Václav Šmíd, výborná organizátorka Antonie Stuchlíková, jejíž zásluhou vystupovaly děti z Chuchelné několikrát v ostravském rozhlase, od roku 1930 také Jaroslav Směja-Lončar, bratr spisovatele Frana Směji) ovládli spolu s úřednictvem továrny (Karel Urban se stal předsedou rodičovského sdružení) téměř úplně volný čas dětí i dospělých. Na velkolepých oslavách, jichž se zúčastnily stovky diváků z obce i z blízkého okolí, se předváděly hlučínské lidové kroje a zvyky. U příležitosti výročí vzniku ČSR se každoročně konal lampiónový průvod. Místní i přespolní ochotníci a žáci  školy předváděli repertoár českých, příp. i zahraničních autoru. Výtěžek všech veřejných akcí se automaticky předával škole, která byla díky tomu dobře vybavena pomůckami, zakoupila i promítací přístroj, pořádala s dětmi výlety do okolí, zásobovala chudé žáky pomůckami i oblečením.

Výrazné byly i odborné a pedagogické úspěchy školy. Vyslovil s nimi koncem školního roku 1931-1932 při své návštěvě mimořádnou spokojenost i sám ministr školství dr. Ivan Dérer. Zvyšovaly se počty dětí, které odcházely na konci školního roku do vyšších škol. V roce 1933 postoupilo do měšťanských škol v Kravařích a Bolaticích celkem osm chlapců a tři dívky, jeden chlapec byl přijat na reálné gymnázium v Hlučíně, tři žáci (jeden chlapec a dvě dívky) na gymnázium v Opavě. Je ovšem pravděpodobné, že středoškoláci pocházeli z rodin českých úředníků.

V okamžiku připojení k ČSR nebyla zřejmě situace v Chuchelné příliš odlišná od ostatního Hlučínska. Jak jsme mohli sledovat, přijímali tu zpočátku české úřednictvo a státní systém se značnou nedůvěrou. Po jistém čase se hrany obrousily a představitelé českých institucí byli zařazeni tak, jak si sami zasluhovali. Zejména ti, kteří dokázali najít cestu k domácím lidem, jejich kultuře a zvyklostem, byli přijímáni s úctou a posuzováni podle svých běžných lidských vlastností. Přirozená pouta vznikala mezi učiteli, žáky i rodiči. Část úředníků tu zdomácněla, někteří se oženili s místními děvčaty. Jiní byli stále chápáni jako cizí živel a jako představitelé represivní moci (zejména se to týkalo části četníků) . Většina obyvatel si však zřejmě uvědomovala, že Češi z vnitrozemí přinášejí obci kromě bohatého kulturního a společenského života také hmotné a finanční výhody. Na druhé straně se zdá, že česká komunita zůstávala (snad i díky svému sociálnímu a profesnímu složení) přece jen v podstatě uzavřenou společností, do níž mohli z domácích obyvatel přímo proniknout jen nemnozí. V Chuchelné nepůsobil v mezi válečném období ani jeden domácí představitel inteligence. Těch několik nadaných studentů, kterým se podařilo ukončit vysokou školu a najít uplatnění, odešlo vesměs daleko od domova. Ačkoliv to nebylo na první pohled patrné, přece jen zůstávala mezi většinou přistěhovalců z vnitrozemí a domácím obyvatelstvem jakási pomyslná hráz; vývoj ve druhé polovině třicátých let ukázal, že k jejímu zesílení nebylo potřeba velkého úsilí.

Z dalších faktorů, které výrazně ovlivnily vývoj událostí v Chuchelné (a na celém Hlučínsku)od roku 1935, hrála jistě nejvýznamnější roli nacistická propaganda a situace v Německu. V té době jezdilo z obce nejméně pětasadmdesát osob pravidelně na práci do vnitrozemí Německa (v roce 1937 tam například pracovalo sezonně osmadvacet mužů a jedenatřicet žen v zemědělství a šestnáct mužů ve stavebnictví). Všichni byli bezprostředně vystaveni vlivu nacistické demagogie, na vlastní oči se mohli přesvědčit o pLné zaměstnanosti a prosperitě říše. Některé zaměstnavatelé přímo nutili, aby vzdělávali své děti v němčině, šířili doma nacistickou propagandu apod. Ovšem i ti občané Chuchelné, kteří nejezdili do Německa na práci, měli díky poloze obce a pohraniční železniční stanici zprávy z první ruky. Vždyť jen v roce 1936 bylo ze stanice Chuchelná odbaveno celkem 10178 cestujících do Německa (především zřejmě Hlučíňané zaměstnaní na říšském území, příp. jejich rodinní příslušníci apod.). Nacistické Německo vzbuzovalo v těchto letech na Hlučínsku v určitých vrstvách obdiv a naději na návrat pruských časů. Vyvolávalo však také strach - bylo stále zřejmější, že ve sporu o české pohraničí získá vrch a nebylo pochyb, jaký bude v tom případě osud oblasti. Z tohoto důvodu mohly být samozřejmě jakékoliv projevy pročeských postojů v budoucnosti velmi nebezpečné.

Tyto faktory je třeba brát v úvahu v souvislosti s posuzováním vývoje situace v následujících letech. Zároveň je ovšem třeba znovu a znovu zdůrazňovat, že postoje obyvatel Chuchelné (podobně jako většiny občanů Hlučínska) měly jen velmi málo společného s uvědomělým nacionálním socialismem. Až do roku 1938 nedošlo v obci ani k žádným výraznějším projevům pronacistického smýšlení. V roce 1935 se deset dětí ze zrušeného Privatunterrichtu pokojně zapojilo do vyučování v české škole (němčinu se pak tyto i další děti učily soukromně po vyučování) . Na rozdíl od některých jiných hlučínských obcí tu nedošlo k provokacím, k vyvěšování německých praporů, provokativnímu zpěvu německých písní, protičeským výkřikům apod.V roce 1937 bylo v obci pouze třiadvacet členů Henleinovy strany (SdP) (v Kravařích a Koutech už dohromady 398), o rok později čtyřiapadesát. Teprve v květnu a červnu 1938 stoupl počet členů SdP až na 233.

Většina obyvatel zůstávala až do léta 1938 politicky spíše indiferentní a život v obci plynul v podstatě stále stejně pokojně jako v předcházejících letech. Oslavovaly se (sice s trochu menší pompou) československé státní svátky, Orel i Sokol pořádaly veřejná cvičení, hrály divadelní představení, páter Valerián odsloužil 15. března 1937 za hlubokého zármutku a účast téměř celé obce zádušní mši za zemřelého dlouholetého řídícího učitele Adolfa Křížka. Děti vítaly v létě téhož roku na Hlučínsku prezidenta Beneše, v září se loučily symbolickou vatrou s oplakávaným T.G Masarykem. Na počátku příštího roku byla po důkladné opravě znovu zkolaudována budova školy. ještě v půli května se konalo za účasti asi sedmi set cvičenců v Chuchelné na školním hřišti před zraky téměř dvou tisíc diváků předsletové cvičení IV. obvodu Moravskoslezské župy Sokola

Teprve na počátku školního roku 1938-1939 zaznamenali i učitelé v Chuchelné výrazný posun v postojích domácího obyvatelstva. Většina rodičů váhala s umístěním dětí do české školy a projevovala při styku s Čechy zřejmé rozpaky. V průběhu září pak i odtud utekla většina mužů přes hranice a zapojila se do Freikorpsu. V obci zůstalo údajně jen jedenáct mužů. Na hranicích pak došlo k několika přestřelkám, v závěrečných dnech září se všeobecně očekávalo vojenské střetnutí mezi ČSR a Německem Mezi obyvateli se šířila fáma, že hrozí jejich přestěhování do Sovětského svazu. Dne 24. září bylo odvezeno z obce zařízení tabákové továrny, české úřady zřejmě uvažovaly i evakuaci domácího obyvatelstva do vnitrozemí. Odpovědí byla hromadná organizace útěku žen a dětí do Německa Po verdiktu Mnichovské dohody se situace postupně uklidňovala. Čeští přistěhovalci urychleně opouštěli obec, jako poslední odjížděl dne 6. října v té době už řídící učitel Václav Šmíd.

Léta válečná

Odpoledne 7. října 1938 vpochodoval slavnostně do Chuchelné oddíl Freikorpsu v čele s bývalým předním funkcionářem SMOL Franzem Baierem. Obyvatelstvo přijalo jeho projev na návsi nadšeně. V dalších dnech bylo celé Hlučínsko obsazeno německou armádou a obyvatelé se dověděli, že byli znovu připojeni k Altreichu. Automaticky získali německou státní příslušnost, stali se tedy obyvateli říše se všemi právy a povinnostmi.

Stejně jako celé Hlučínsko byla i Chuchelná začleněna pod landrát Ratiboř; byl jí vrácen za pruského záboru užívaný název Kuchelna. V čele obecního úřadu stál nejdříve několik měsíců Fritz Mruzek, od prosince 1939 se stal starostou na celou dobu okupace Anton Fuss. Díky jemu a četnickému strážmistrovi Solichovi patřila obec k šestnácti hlučínským střediskům, kde se podařilo založit samostatnou organizaci Německé nacionálně socialistické strany dělnické (NSDAP). Zejména před Fussem se měli obyvatelé vesnice na pozoru - vědělo se o něm, že se neštítí slídit pod okny, zda se v domě nevedou nedovolené řeči po našemu či dokonce neposlouchá zahraniční rozhlas. I děti ve škole, kterou za okupace převzal Paul Muller se svou manželkou (ta pak po jeho smrti vedla školu sama), byly často vyslýchány, zda se doma nemluví po moravsky. Za užívání místního nářečí hrozily vysoké pokuty, později vyhrožovali nacisté deportacemi do Generálního Gouvernementu (území Polska). České nápisy byly odstraněny dokonce i z náhrobků na hřbitově. Z fary musel odejít P. Jan Valerián (působil pak v Březové, byl zatčen pro poslech zahraničního rozhlasu a zemřel v Terezíně). V červnu 1939 přišel do Chuchelné rodák z Bobrovníků P. Felix Gurzan. Po jeho odchodu na odpočinek v roce 1942 převzal faru Josef Koneczny z Velkých Hoštic.
Až do roku 1941 neměli občané Chuchelné v podstatě důvod k nespokojenosti s novými poměry. Nacisté odstranili velmi rychle na Hlučínsku nezaměstnanost, zvýšili penze, zlepšili sociální i zdravotní péči. Juterková půda byla předána dosavadním pachtýřům do vlastnictví. Nedošlo však k zaknihování nových majetkových vztahů. I nacisté si ponechali zadní vrátka pro případ, kdyby se noví majitelé neosvědčili dostatečné nadšení pro nacistický režim). NSDAP a další organizace pořádaly velkolepé slavnosti, snažily se udržovat alespoň v počátcích okupace kulturní a společenský život. Od podzimu 1939 ovšem v obci stále zřetelněji ubývalo mužů. Po propuknutí války musela většina z nich narukovat - nacisté dokonce šířili fámu, že se všichni přihlásili na vojnu dobrovolně. Za polského tažení byl raněn pouze jeden voják z Chuchelné, válečné problémy zatím obyvatele příliš netrápily. Ženy dostávaly za své manžele poměrně vysoké odlučné, propaganda oslavovala vítězná tažení německé armády.

V roce 1941 se začal připravovat nový provoz v opuštěné továrně. Armáda umístila do Chuchelné muniční závod, vyrábějící náplň do dělo¬střeleckých nábojů. Provoz byl zahájen na jaře 1942. Celé vedení závodu přišlo z vnitrozemí říše. Na výrobě, která podléhala válečnému utajení, se podílelo více než 600 zaměstnanců, z větší části žen. Práce to byla namáhavá a nebezpečná - v dílnách se pohybovali zaměstnanci neustále ve vodě, proto nosili dřeváky na vysokých podrážkách. Od sloučenin amoniaku jim velmi rychle rezavěly vlasy. Je ovšem třeba říci, že byla zajištěna pravidelná zdravotnická služba, všichni zaměstnanci se pravidelně podrobovali lékařské kontrole. Pokud měl některý z nich zdravotní potíže, byl na delší dobu převeden na práci v zahradnictví u zámku. V podstatě za stejných podmínek pracovaly v závodě ženy z Chuchelné a okolí i polští a ukrajinští Ostarbeitři, kteří sem byli přidělováni od roku 1943. Ženy žily v dívčím internátě, který tu byl postaven ještě za starého knížete Lichnovského, muži ve vojenských barácích. V závodní kantýně měli k dispozici celkem vydatnou stravu, dostávali kapesné, oblečení a mohli se volně pohybovat po vesnici i okolí. Pracovalo se v třísměnnném provozu po osmi hodinách, mzda byla vyplácena týdně.

Východní dělníci byli nasazeni také na práci v rodinách zemědělců. Většinou tu byli přijati vlídně, rodiny si na ně zvykly a považovaly je téměř za své. Zvláště pro mladé Ukrajinky byly poměry na Hlučínsku překvapením a většinou se jim tu dařilo lépe než doma. Mnohé z nich poprvé spaly samy v normální posteli, mohly se vykoupat ve vaně, slušně se obléci, dosyta najíst. Když si v novém prostředí zvykly, vyprávěly domácím o sovětském ráji a varovaly je před bolševiky.

Po porážce Němců u Stalingradu se situace na Hlučínsku začala viditelně zhoršovat. Další a další ročníky mužů narukovaly na frontu, přibývalo padlých, nezvěstných a raněných. Místní listonoš odmítl roznášet do rodin zprávy o padlých, příslušníkům NSDAP nezbylo, než tuto službu převzít. Místní obyvatelstvo se začalo chovat vůči nacistické propagandě, organizacím a nařízením pasivně, dokonce přibývalo projevů nesouhlasu. Už v průběhu roku 1942 se rozšířily zprávy o nacistickém teroru v Protektorátě, zejména v souvislosti s lidickou tragédií a stanným právem. V obci zůstalo za války několik Čechů, kteří měli zprávy od pramene. Když se pak pokoušel německý řečník vysvětlit, jak se s těmi odbojnými Čechy zatočilo, setkal se s ledovým mlčením. Obyvatelé vyslovovali nesouhlas také s neustálým šikanováním českých spoluobčanů a mnohdy se snažili je chránit před místními horlivými nacisty. Mnoho lidí ve vesnici vědělo, že v holírně u Janíka se scházejí antifašisté (nejen Češi, i bývalý farář Gurzan a kaplan Obrusník ze Strahovic, který se vrátil s podlomeným zdravím z koncentračního tábora) a vedou různé vlastizrádné řeči. Nikdo je však neudal. Nakonec ovšem nacistické úřady stejně ostře zakročily proti dvěma nejhorlivějším Čechům. Panu Janíkovi sebrali živnost a nasadili jej na nejtěžší práce do muniční továrny; záhy podlehl tuberkulóze. Jindřichu Stejskalovi, který dojížděl do Protektorátu za prací, zakázali koncem války navštěvovat rodinu v Chuchelné.
Velký rozruch způsobila v obci veřejná poprava jednoho z polských dělníků továrny. Byl odsouzen za protest proti pracovním poměrům, ostatní východní dělníci museli jeho popravě v Tvorkově přihlížet. Místní občané tento drastický trest vesměs ostře odsuzovali.

V letech 1943-1944 se rychle zhoršovala zásobovací situace. Vojenský stejnokroj už museli oblékat i sedmnáctiletí chlapci. V budově někdejšího zámeckého sídla Lichnovských byl zřízen vojenský lazaret, stále více přeplněný raněnými. Mladší ženy a zbývající muži byli odvedeni na zákopové práce do Horního Slezska, kde se budoval tzv. Ostwall. Dne 20. června 1944 byl poprvé vyhlášen nad obcí spojenecký nálet, letadla však bomby neshodila. Nálety se pak opakovaly, až do příchodu fronty však nezpůsobily vážnější škody.

V lednu 1945 už stála sovětská armáda před Ratiboří, polní lazaret v zámku byl přeměněn na frontové obvaziště. Nejtěžší dny nastaly pro Chuchelnou od půli února, kdy probíhaly na Ratibořsku těžké boje. Sověti útočili od Křenovic, Chuchelná byla v jednom ohni. Dělostřelectvo sice zaměřovalo hlavně továrnu, nádraží a zámek, přímé zásahy však dostalo i mnoho domů a hospodářských budov. Nejhorší nálet zažila obec na Bílou sobotu 31. března 1945. V troskách kostela, kam se přiběhly schovat, zahynuly dvě ženy a dvě děti - paní M. Kocůrová a M. Náhlíková se svými syny. V sousedním domě J. Rychlého se ve sklepě ukrývalo v té době asi padesát lidí. Tlak vzduchu s nimi házel na všechny strany.

Ve čtvrtek po Velikonocích donutila německá policie spolu s hlídkou SS většinu obyvatel k evakuaci. Lidé utíkali do vnitrozemí ke známým a příbuzným nebo alespoň se schovat do lesů v okolí. Několik občanů však zůstalo v obci a ukrývali se pak ve sklepích na faře a v zámku. Během dalších bojů byli zabiti granátem dva příslušníci rodiny Nevřelových, paní Piekarčíková byla raněna do zad. Němečtí vojáci před ústupem z obce vyplenili faru, ve dnech 14.-15. dubna pak odtáhli se dvěma tanky.

Opět V ČSR

Dne 15. dubna kolem jedenácté hodiny pronikl do Chuchelné podél železnice od Křenovic a přes zahradu pana Stejskala první sovětský tank.
Příští den už od třetí hodiny ráno pokračovala 183. střelecká divize pod velením majora Vasilevského (součást 38. armády gen. Moskalenka) ve směru na Borovou a dvůr Moravec ve frontálním útoku na Ostravu. V bojích o Chuchelnou padlo celkem 178 sovětských vojáků, mezi nimi i jedna žena. Celkem bylo v obci úplně zničeno dvacet hospodářských a osmačtyřicet obytných budov, poškozeno bylo dalších 44 domů a téměř 70% ostatních staveb. Celkově se po válce škody odhadovaly na sedm milionů korun (kromě velkostatku). Těžce utrpěl také stav dobytka - první navrátilci s sebou přivedli pouze sedm koní a pět krav.

Přesto, že se většina obyvatel Hlučínska v průběhu války dávno vyléčila z iluzí o nacistickém Německu, dobu po osvobození očekávali s vážnými obavami. S návratem k Československé republice vyvstávala otázka, jak budou jeho úřady i čeští spoluobčané posuzovat postoje hlučínského obyvatelstva v průběhu Mnichova a za okupace. Záhy po válce se ukázalo, že tyto obavy nebyly bezdůvodné. Hlučíňanům bylo nařízeno žádat znovu o české občanství (samozřejmě pokud nebyli odsunuti nebo se dobrovolně nerozhodli k odchodu do Německa). Bez problémů jim bylo uděleno pouze v případě, že prokázali svou neúčast v nacistických organizacích, v roce 1930 se hlásili k české národnosti a ničím se neprovinili vůči ČSR. V průběhu poválečných let se ovšem tzv. očistné řízení na Hlučínsku stalo do značné míry také předmětem licitace politických stran a terčem útoků zejména ze strany radikálních odbojových organizací a jejich předáků, kterým se žádný trest nezdál dost tvrdý. Nakonec se sice po zásahu ministerstva vnitra podařilo uhájit celkem umírněný postup, přesto však nebyla pro většinu obyvatel regionu tato léta jednoduchá.

Do Chuchelné se po přechodu fronty jen pomalu vracel život. V prvních dnech se vrátilo z okolních lesů jen asi třicet šest rodin. Nacházeli zničené domy, rozvrácená hospodářství, rozkládající se mrtvoly padlých. Ti sovětští vojáci, kteří zůstali v obci, se k nim zpočátku chovali velmi nedůvěřivě, zřejmě je pokládali za Němce. Přinutili je pochovávat padlé, prakticky bez jídla i pití kopali v nesnesitelném zápachu jámy a házeli do nich už rozložená těla. Pamětníci vzpomínají, že k osvěžení užívali jen neslazenou syrovou reveň, živili se plesnivým chlebem namočeným ve vodě, ze zbytků mouky a vody pekli placky, vařili kaši z téměř vyklíčených fazolí. Aspoň že se podařilo najít ve fabrice zbytek soli a tyto krmě nebyly úplně bez chuti!

Koncem dubna bylo v obci už asi sto šedesát lidí. Pořádek se podařilo obnovit poměrně rychle hlavně zásluhou faráře Koneczného a Jindřicha Stejskala, který se vrátil do Chuchelné z Protektorátu ještě těsně před osvobozením. Brzy se objevili v téměř nezměněném složení také předváleční členové pohraniční stráže. V té době už měla Chuchelná Místní národní výbor, v jehož čele stáli předseda Josef Postulka a místopředseda a zároveň velitel milice Jindřich Stejskal. Národní výbor nařídil všeobecnou pracovní povinnost, více však nestihl. Po zásahu zástupců ONV Hlučín (a zřejmě i za přispění členů pohraniční stráže) byla sestava obecního zastupitelstva podstatně změněna; nadále v něm zasedali pouze Češi z vnitrozemí, do čela byl postaven Jindřich Stejskal. I noví členové MNV si ovšem uvědomovali, že je třeba přednostně zjistit především výživu obyvatel. Ještě během června se podařilo zasadit brambory a fazole, na polích byla i trocha obilí. Ze střední Moravy dovezli příslušníci pohraniční stráže alespoň základní potraviny. Obyvatelstvo přesto dál trpělo podvýživou, navíc propukla v obci epidemie úplavice, na kterou zemřelo hlavně mnoho zesláblých dětí.

V červnu už byly k dispozici první české potravinové lístky. Podařilo se sklidit obilí a vymlátit je na vypůjčené parní mlátičce. Jeho přebytky stejně jako zbytek vyoraných brambor na podzim zástupci MNV prodali a získali tak pro obec padesát tisíc, které uložili v Hlučíně do spořitelny Občané opravovali s velkými obtížemi své poničené domy. Nebylo hřebíků, skla, lepenky, ani dost nástrojů a hlavně peněz. Na podzim 1945 se obnovila dodávka elektřiny, což samozřejmě ulehčilo postup prací v zimním období, začalo znovu fungovat i telefonní spojení.

Už od srpna se změnila situace ve správě obce. Zásahem shora byl ve všech obcích Hlučínska rozpuštěny národní výbory a místo nich ustaveny tzv. správní komise. V Chuchelné byl do jejího čela postaven Josef Gabryš z Ostravy, který se stal v obci neomezeným pánem. Využil toho údajně vskutku svérázným způsobem - uložené obecní peníze utratil z velké části na svých nesčetných služebních cestách osobním automobilem. Některé zprávy ovšem uvádějí, že část věnoval také na školu a jiné prospěšné akce. V té době se vrátil do Chuchelné předválečný řídící učitel Václav Šmíd. Budova školy byla sice vážně poškozena, přesto se podařilo rychle obnovit provoz alespoň v jedné třídě a už 28. září mohl být slavnostně zahájen nový školní rok. Do čtyř postupných ročníků bylo zařazeno celkem 124 žáků. Podařilo se také zajistit alespoň provizorní provoz pošty. Stará budova vyhořela do základů, proto úřadovala v hostinci u Nevřelů, později v sokolovně. V říjnu 1945 přijel první vlak po obnovené trati z Kravař do Bolatic, zbytek cesty ovšem museli cestující do Chuchelná ještě urazit pěšky. Teprve v neděli 3.4.1946 dorazila první ověnčená lokomotiva na slavnostně vyzdobené chuchelenské nádraží. Někdejší pokračování trati do Ratiboře bylo později přerušeno silnicí, na polské straně dokonce v úseku asi tří kilometrů vytrhali kolejnice.

Od podzimu 1945 probíhalo v obci tzv. očistné řízení, které se protáhlo v podstatě až do roku 1949. V čele prověřovací komise stál soudní úředník Prudký z Hlučína, jejími členy byli místní zástupci politických stran Národní fronty (za ČSL V. Šmíd, za sociální demokraty A. Janík, za KSČ Jaroslav Kopec, bezpartijní občany zastupoval Josef Váňa). Podle dobových přehledů v té době žilo v Chuchelné pouze šest občanů německé národnosti, z toho 3 ve smíšeném manželství (proto se na ně nevztahovalo nařízení o odsunu), tři byli odsunuti do Německa. Výsledky řízení prokázaly, že Chuchelná patřila k těm obcím Hlučínska ,jejichž obyvatelé nebyli ve své většině výrazněji zasaženi nacistickou ideologií. Celkem bylo za svou činnost v době okupace prověřováno 42 osob, , dvacet šest z nich však komise osvobodila a přiznala jim české občanství. Šest osob se zodpovídalo před Mimořádným lidovým soudem a byly jim vyměřeny tresty na svobodě od několika měsíců do pěti let (byl mezi nimi i nezletilý vůdce Hitlerjugend). Dalších devět osob muselo zaplatit pokuty do výše 2000 Kčs, dva občané byli odsouzeni k veřejnému pokárání.

Počet obyvatel Chuchelné se po návratu uprchlíků a většiny válečných zajatců ustálil v podstatě na předválečném stavu (do roku 1950 pak stoupl na 1097 osob). Jejich politické smýšlení se stejně jako na celém Hlučínsku projevilo nejvýrazněji ve volbách do Ústavodárného Národního shromáždění v květnu 1946. Volební právo mělo v té době v obci 253 osob. S naprostou převahou zvítězila Čsl. strana lidová, která měla díky svému křesťanskému zaměření už v předválečných letech z českých politických formací na Hlučínsku největší počet příznivců. Svou roli sehrál zřejmě i její postoj k očistnému řízení  prosazovala co nejmírnější postih prostých Hlučíňanů - ovšem ne jenom proto, že je chtěla získat na svoji stranu. Jako jediná složka NF se pokusila o hlubší historický rozbor situace hlučínského lidu a v memorandu předsedy ONV Opava-venkov dr. Homoly zaujala pak celkem objektivní stanovisko k otázce viny (či dokonce zrady) obyvatel Hlučínska vůči ČSR. V Chuchelné získala hlasy 144 voličů; na druhém místě figurovali se 44 hlasy národní socialisté (zřejmě díky úředníkům z vnitrozemí), třetí sociální demokracie dostala 39 hlasů. Poslední byla jako téměř ve všech obcích Hlučínska s 26 hlasy KSČ.

Na základě výsledků voleb se ustavil v obci v červnu téhož roku Místní národní výbor. ČSL v něm měla devět mandátů, národní socialisté tři, sociální demokraté dva, komunisté byli zastoupeni jediným členem. Předsedou MNV se stal stařičký místní kovář Adolf Opoloný. Trvalo více než měsíc, než se nové zastupitelstvo sešlo na své první schůzi. Úkolů mělo před sebou nemálo - obnovovací práce v průběhu roku vázly, peněz nebylo. Trosky kostela ještě dlouho strašily kolemjdoucí, bylo třeba dořešit obnovu továrny, dívčího domova, pošty, doplnit obchodní síť apod.

Na poli kulturním a osvětovém se připravovala velká akce na počátek roku 1947. Ostravská expozitura Zemského národního výboru v Brně rozhodla v rámci snah o sjednocení moravského živlu a vrácení hlučínského lidu k původnímu českému kulturně-náboženskému životu najít pro jednotlivé hlučínské obce patrony v českém vnitrozemí. V dubnu se konal v Praze sjezd všech zájemců o kmotrovství a zástupců navržených obcí, Chuchelnou na něm zastupovala v lidovém kroji žákyně 4. třídy Emilie Herudková. Pro Chuchelnou byli vybráni kmotři z Chotěboři (východní Čechy). Ve dnech 3.-4. května 1947 se konalo v obci slavnostní přijetí patronů za účasti celé řady oficiálních hostí - známé poslankyně národně-socialistické strany Fráni Zemínové, zástupců ZNV, okresní správní komise aj. Delegaci kmotrovské obce vedl předseda jejího MNV dr. Vlček, nechyběli zástupci Orla, Sokola, hasičských sborů a dalších organizací. Děvčata v hlučínských krojích uvítala hosty chlebem a solí, pak se všichni odebrali k pomníku Rudé armády, vzpomněli všech obětí okupace. Večer předvedli ochotníci hru G. Preissové Dvě ukolébavky, následovala taneční veselice. Na 21.-22 června téhož roku byly pozvány děti z Chuchelné na oplátku do Chotěboře na velký pěvecký festival. V průběhu dvoudenního zájezdu stihly nejen tři úspěšná vystoupení se svým programem, ale také návštěvu rodného domu K. Havlíčka v Borové, Žižkova pole u Přibyslavi, exkurze do několika místních závodů a prohlídku dalších středisek okresu.

V Chuchelné se podařilo v průběhu roku 1947 obnovit v podstatě všechny tradiční svátky a oslavy - Den matek, matiční den, kácení máje, uctění státních svátků apod. Ke stoletému výročí otevření české školy bylo vydáno slavnostní jubilejní razítko se znakem obce a  letopočty 1847 -1947. Ke konci školního roku se po svém dlouholetém působení rozloučil se zdejší školou řídící učitel Václav Šmíd. Novým ředitelem se stal na podzim téhož roku Antonín Jiří Vlk z Nové Vsi u Frenštátu (rodák z Klecan u Prahy). Převzal zároveň funkci místopředsedy MNV, stal se vzdělavatelem Sokola a čelným funkcionářem dalších spolků. Z jeho iniciativy byla v Chuchelné otevřena tzv. Lidová škola zemědělská, na níž mohla mládež z obce a jejího okolí doplňovat své základní vzdělání a rozšířit je o hospodářské a domácí nauky.

Na přelomu let 1947-1948 zasáhl samozřejmě i Chuchelnou nezadržitelný vývoj celostátních událostí. Už v předcházejících měsících se velmi aktivně prosazoval při nejrůznějších akcích jediný člen KSČ v obecním zastupitelstvu (od roku 1945 dosazený jako národní správce do hostince p. Josefa Postulky st.) Jaroslav Kopec. Ruku v ruce s druhým národním správcem Františkem Slivkou (ten spravoval pekařství Nevřelových), který se stal předsedou Akčního výboru Národní fronty, provedl v obci únorový převrat. V čele nového, obrozeného národního výboru zahájil pak v následujících měsících další etapu vývoje Chuchelné pod komunistickou vládou.

Vzpomínka na rok 1945

Psal se 15. leden 1945. V sousedství našeho stavení stála hospoda U Postulky, kterou jsem jako skoro sedmnáctiletý měl od maminky dovoleno občas navštívit. Chodil jsem tam hlavně proto, abych si přečet noviny, přednostně ty ilustrované. Těch tam leželo několik druhů. Zajímali mne události na frontách a na bojištích. Při jedné limonádě jsem čtení ve všech novinách zvládl. Také jsem se jedním okem díval na přítomné vojáky z místního lazaretu, kteří měli vycházku a v koutku hospody se objímali s děvčaty, která byla stejně stará jako já. Tehdy jsem pochopil, že dívky dospívají spíš než my, kluci. Toho 15. ledna jsem se v hospodě zdrže déle. Byli totiž přítomni starší kamarádi, pobývající z fronty na dovolené. A bylo co poslouchat! Když jsem opouštěl hospodu, začaly v rádiu zprávy Zazněl gong a hlasatel začal: Je 22 hodin. Posloucháte zprávy bezdrátového rozhlasu. Na východní frontě zahájila Sovětská armáda ofenzívu na Viselsko-Oderské frontě. Tato zpráva ale měla třídenní zpoždění, protože už na druhý den bylo v dáli slyšet dunění děl.

Od té doby začalo u nás v Chuchelné frontové zázemí. Do vesnice se nastěhovala záložní vojska. Na okraji vesnice se počaly na přístupových cestách budovat protitankové zátarasy a zároveň se organizoval domobrana (tzv. Volkssturm). To byli muži nad šedesát let a kluci od patnácti let. I já byl mezi nimi. Vyfasoval jsem takovou krátkou italskou pušku a dostal za úkol hlídat křižovatku u továrny, která ještě na plné obrátky vyráběla tritol a plnila jím granáty. Současně jsem vykonával funkci regulovčíka. Po mnoha letech, to jsem získával jasnější přehled a četl přístupnou literaturu o druhé světové válce, jsem dospěl k názoru že domobranu si vymysleli partajní pohlaváři ne snad proto, aby zachránili třetí říši, ale proto, aby ti dědové a kluci na protitankovém zátarasu aspoň na krátkou dobu zpomalili postup nepřátelských vojsk a doplatili na to životem. A milí funkcionáři mezitím zabalili kufry a zmizeli.

Ale vraťme se k mé službě na té křižovatce, na které bylo velmi rušno. Úkol byl jasný. Musel jsem se řídit vojenskými rozkazy a ty byly svaté! Silnice z Bolatic směrem na Ratiboř musí být volná pro přísun německé armády na frontu. Bylo to pro mne zábavné a zajímavé, ale jen do doby kdy se z východu začaly valit proudy uprchlíků, kteří utíkali před Rudou armádou. Co mě nejvíce udivilo, byl fakt, že větší část uprchlíků pocházela z Ruska. Každá takováto kolona čítala asi 50 - 80 koňských potahů a většinou každý vůz tahali tři koně, tzv. ruská trojka. Vozy byly plně obsazené ženami, dětmi, byli tam kojenci i starci. Každá kolona měla ozbrojený doprovod. Doprovázející vojáci byli oblečeni do ruských uniforem. Kolona se většinou ve vsi zastavila, místní občané jim vařili čaj a kdo měl, tak dal pro kojence trochu mléka. Na křižovatce někdy nastaly problémy. Každou kolonu vedl důstojník, a ten si také vyhražoval přednost v jízdě. Já jsem neuměl rusky a důstojník zase německy, ale vždy to dopadlo dobře a přísun na frontu nebyl ohrožen. Kolony uprchlíků byly převedeny směrem na Strahovice. Odpoledne se slunce chýlilo k západu a důstojník měl dobrý pocit, že vede kolonu na západ.

Jednou se mezi uprchlíky prokousávalo auto. Na křižovatce zastavilo ne proto, že tam stál nějaký mladý volkssturmák, ale proto, že milý pan nevěděl, kudy se jede do Opavy. V autě seděl nabubřelý funkcionář nacistické strany s manželkou a synem a zbývající místa měli přecpané zavazadly. Všichni byli v uniformách, ten pán samozřejmě v partajní uniformě, jeho paní také a syn v uniformě Hitlerjugend. Mysleli si, že si takto budou snadněji klestit cestu do bezpečí. Podle zlatých výložek na uniformě, to musel být vysoký stranický funkcionář. Na jeho dotaz, kde je směr Opava, jsem mu ukázal na Strahovice. Tato cesta ale byla toho času částečně ucpaná kolonou ruských uprchlíků a sněhem. Na nový dotaz, kudy vede ona přímá a toho času volná cesta, jsem odpověděl, že také do Opavy, ale ta je vyhrazena jen pro armádu a hlavně pro přísun záloh na frontu. Ten pan v autě začal nadávat, že pojede přímo a ukazoval mi nějaký doklad. Znovu jsem mu zopakoval rozkaz, který jsem obdržel a k tomu jsem řekl: Rozkaz je rozkaz, ten je svatý! Milému partajmanovi nezbylo proto nic jiného než se prokousávat směrem na Strahovice. Zato to měl do Opavy o tři kilometry blíž. (Ale to jsem tenkrát nevěděl.)

Mezi uprchlíky též evakuovali válečné zajatce - Brity, Američany, Rusy. Britové i Američané byli pravidelně zásobováni potravinami a ošacením Mezinárodním červeným křížem a bylo to na nich vidět. Pochodovali s napřímenou hlavou, čilí a slušně teple oblečeni. Horší to bylo s ruskými zajatci. Ti nepochodovali, oni se vlekli. V obličeji měli mučednický výraz, někteří byli obuti do dřeváků, jiní měli jen nohy obalené hadry. Kabáty různé a jistě všichni měli hlad. Kdysi jsem v týdeníku viděl, jak na frontě německá armáda jede a pochoduje vpřed a na téže silnici jdou zajatci zpátky, a tak jsem je pustil v protisměru. Nebyl z toho žádný průšvih.

28. ledna jsem ve večerních hodinách končil službu a pomalu se coural domů. Na východním horizontě bylo vidět záblesky a slyšet hřmot kanónů. Současně jsem zaslechl, že se od Křenovic blíží nákladní vlak, tažený dvěma lokomotivami a těžce se prodírající vpřed. Bylo mi hned jasné, že tato nákladní souprava má kolem šedesáti vagonů a jestli lokomotivy nemají dost páry, tak vlak musí zákonitě mezi mosty a tzv. eskem (trať tam měla tvar S a těch šedesát vagonů to S zaplnilo) uváznout. A tak se i stalo. Já jsem stál na mostě a díval se na ty syčící lokomotivy, na to, jak si s tím vlakvedoucí poradí a co to ten vlak vlastně veze. Proč jsem si byl tím uvíznutím nákladního vlaku tak jist? Protože za války byla trať Opava - Ratiboř maximálně využívána. Takovýchto souprav jezdilo po trati i deset denně a my kluci jsme se bavili tím, že jsme hádali, který vlak projede a který uvízne. Před Křenovicemi protéká říčka Cína a mezi tímto bodem a vrcholem v lese je výškový rozdíl kolem 100 metrů. Ten strojvůdce, který toto nevěděl a jehož lokomotiva neměla pod Křižanovicemi páru pod tlakem dvanácti atmosfér, ten zákonitě mezi mosty v Chuchelné uvízl. Vlak se musel po kouscích rozpojit a rozpojený vtáhnout na nádraží v Chuchelné. Pak se musel zvednout tlak kotle na oněch dvanáct atmosfér a teprve pak pokračovat v jízdě. Než jsem zjistil, co je to za náklad, uslyšel jsem, jak někdo řval: Do čerta, co se to děje? Proč stojíme? a různé další výkřiky a příkazy. Vzápětí jsem též uslyšel: Z toho mostu okamžitě dolů, nebo se bude střílet! Ihned jsem se ztratil a zpoza rohu se díval, co se vlastně děje. Pokud jsem v té tmě něco viděl, tak to byly otevřené vagóny - uhláky a v těch byly na prvý pohled vidět nějaké homole. Myslel jsem si, že kolem vlaku pobíhají ozbrojení vojáci a vydávají samé rozkazy. Homole se na vagónech počaly hýbat a bylo slyšet dupot nohou, obutých do dřeváků. To už mi došlo, že v těch vagónech jsou lidé, kteří se přikrývali před zimou dekou. Byl jsem přesvědčen, že je to transport s vězni.
Na druhý den zemřel dědeček, maminčin táta. Mamka ten den měla navíc narozeniny. Já, jakožto jeden z nejstarších mužských příslušníků rodiny jsem byl pověřen zajistit v Křenovicích pro dědečka rakev. Navštívil jsem tam stolaře, který dědečka znal a vyslovil jsem své přání. Ten se ovšem na mne jen lítostivě podíval a řekl mi, že pro dědečka rakev prodat nemůže, že od té doby, co byl v obci vyhlášen výjimečný stav, mohou se rakve z Křenovic vyvážet jen na starostovo povolení. Proto jsem šel za starostou, kterého jsem našel sedět u kamínek v bývalém novinovém stánku. Měl tam vážnou debatu s jedním místním stranickým funkcionářem. Přítomen byl také mladý četník, pocházející z Bělé, která administrativně souvisela s Chuchelnou. Mladý četník též dědečka znal. I starosta však mé přání zamítl s odůvodněním, že v noci přejel katastrem obce transport s vězni a trať je poseta mrtvolami, které je obec povinna pohřbít. Dal ovšem najevo, že jednu rakev ze známosti může uvolnit. Do řeči však starostovi skočil mladý četník, který řekl, že žádná rakev se neuvolní a že dědečka máme pohřbít v pytli. Tak jsem přišel domů s nepořízenou. Rakev bez povolení nám pak dodal pan Vodák, stolařský mistr z Bolatic. Toho četníka jsem po čtyřicet let často potkával a bavil se s ním, ale nikdy jsem mu tuto událost nepřipomněl. Možná, že by ji i zapřel. Tento mladý četník se po válce do Křenovic a sousedního Borutína, které dnes leží v Polsku, nesměl pro svoje služební horlivé přehmaty dlouho ukázat. Už ho ale také pán Bůh povolal na věčnost.

1. února 1945 se museli všichni hoši od 15 let povinně dostavit do budovy bývalé celnice v Hněvošicích (dnes obytný dům) v rámci evakuace mládeže před postupujícím bolševismem. Tam jsme se seznamovali s německými zbraněmi, hlavně s protitankovými granáty. Vedoucím tohoto tzv. evakuačního tábora byl poddůstojník, nosící několik vyznamenání a zproštěný služby na frontě. Měl totiž pod kolenem amputovanou nohu, ale nebylo to na něm při chůzi znát. V táboře se také velmi brzy objevil důstojník SS a verboval kluky na frontu k ničení sovětských tanků.

Jednoho dne zastavil před celnicí německý tank, mající ve vleku druhý. Z každého vystoupil řidič a požádali vedoucího střediska o odpočinek. Tak jsme poprvé viděli frontové vojáky. Jejich oblečení bylo špinavé od bláta, krve a šmíry, byli několik dní neholeni. Ruce měli špinavé jako své boty. Jeden měl krví prosáklý obvaz na hlavě a druhý na ruce. Odtahovali do Opavy porouchaný tank.

Poté, co se vojáci umyli a trochu oddechli, vykládali nám, chlapcům, o hrůzách na frontě a o celé frontové situaci. Našemu vedoucímu tato beseda nešla pod nos, a proto jim neustále připomínal, že s takovými hrůzami by chlapci neměli být seznamováni. Na druhé straně s námi počítali do domobrany za pancerfausty. Dva chlapci z Kobeřic evakuační tábor vzápětí svévolně opustili a utekli domů. Po válce jsem se doslechl, že si je na druhý den vyzvedli dva muži v civilu a dodnes se nevrátili!

Po týdenním pobytu v Hněvošicích jsme nastoupili evakuační pochod do Opavy, kde jsme v bývalé kavárně Orient měli přespat a pak pokračovat směrem na Hradec n. Moravicí. Po ubytování jsem poprosil vedoucího, spolu s mým přítelem Pavlem, o opušťák, který jsme dostali do 18 hodin. Já jsem Pavla přesvědčil, aby si vzal svůj batoh a místo na vycházku jsme nastoupili cestu domů, do Chuchelné. Znalý terénu jsem kamaráda vedl vedlejšími a polními cestami, protože železniční trať i silnice byla pod silnou vojenskou a policejní kontrolou. Po půlnoci jsme se po více než dvacetihodinové cestě unaveni dovlekli domů. Můj hluboký spánek v ranních hodinách přerušil nějaký křičící mužský hlas. Když jsem se probral, tak jsem zaslechl, že starosta obce, kterého jsem poznal po hlase na maminku vykřikoval:Jestliže se tvůj syn a sousedovic Pavel ihned nevrátí tam, odkud utekli, budou na návsi jako zbězi zastřeleni. Maminka nás zapřela, ale starosta pořád vykřikoval své, až odešel. My jsme s Pavlem chtěli přečkat frontu doma, být oporou matky a mladší sestry. Ze strachu o naše životy však nás naše maminky přesvědčily k návratu. Oblékly nás do našich nejlepších obleků a do kufru nabalily to nejlepší spodní prádlo, nějaké potraviny a do hrsti nám daly pár marek. Naše Hitlerjugend stejnokroje jsme nechali doma. Nehodlali jsme se vrátit tam, odkud jsme odešli. Do Opavy jsme se dostali vojenským autostopem. Cestou jsme se dohodli, že půjdeme na okresní vojenskou správu a přihlásíme se k armádě. Měli jsme to dobře promyšlené. Vojenské útvary, do kterých dostaneme povolávací rozkaz, budou pravděpodobně v zázemí, nováčci musí vykonat nejméně tříměsíční výcvik a v kasárnách je přece jenom pořádek a nějaká ta pravidelná hygiena a strava. Věděli jsme, že straničtí funkcionáři při organizování Volkssturmu neměli nic zajištěno, jenom ty pancerfaustové pušky a ještě fanatické odhodlání, za něž jsme měli položit mladé životy. Vždyť hodně chlapců se po válce nevrátilo, Pavel už měl v lednu 17 let a já by lo dva měsíce mladší. Na vojenské správě jsme dostali povolávací rozkazy, včetně jízdenek. Datum nástupu byl do týdne. Tak jsme toho s Pavlem řádně využili. První zastávka byla v Ostravě, kde jsme se zdrželi dva dny a navštívili veškerá kina. Pak jsme se osobním vlakem, i když jsme měli nárok na rychlík, courali na západ. Ovšem za dva měsíce jsme se stejně nevyhnuli tomu, od čeho jsme utekli z východní fronty. Navíc jsme museli čelit těžkým leteckým náletům, vykonávat záchranné práce v bombardovaných městech a vesnicích, a to jako vojska civilní obrany. Dokonce jsme se dostali na frontu, ale to už jsme byli po přísaze a opuštění jednotky znamenalo smrt! Ale smrt byla stejně na každém kroku!

Asi měsíc po skončení války jsem se setkal s prvním občanem Chuchelné. Mezi tisíci uprchlíky na nádraží v St. Polten jsem objevil i chuchelnického pana starostu, pana Antonína Pusse. Společně jsme to málo, co každý měl, při obědě snědli a po krátkém rozhovoru a se vzpomínkami na poslední události doma, jsme se rozloučili. Já jsem se vrátil domů, do své rodné Chuchelné a on si musel najít nový domov v Německu. Ale tam zůstal cizincem!

Soupis držitelů nemovitostí 1864

Bečica Blaseus, domkář, č. 40
Bujok Lorenc, zahradník, č. 4
Čepaník Filip, majitel domu, č. 18 c
Černý Josef a Tekla, domkář, č. 51
Duda Jan a Mariana, zahradník, č. 27
Fuss Leopold a Eufémie, domkář, č. 34
Glogar Adolf, zednický mistr, č. 15
Godun František, zahradník, č. 30
Godun Jan a Josefa, domkář, č. 6
Hanslik František, majitel domu, č. 10
Hnvňák Mates, zahradník, č. 28
Jakšová, vdova, domkářka, č. 19

Kamrádová Františka, zahradnice, č. 31
Kolenko Antonín, domkář, č. 25
Komárek Josef a Jana, velkozahradník, Č. 12
Krakorčík František, majitel domu, Č. 17 c
Kramářová, vdova, majitelka domu, Č. 30 b
Kussin Alexander, zahradník, bytem v Křenovicích, Č. 2
Latka Josef a Františka, zahradník, Č. 18
Majvaldová, vdova, domkářka, Č. 42
Mitrenga Alois, majitel domu, Č. 54
Moravec Antonín, zahradník, Č. 25
Moravec Václav, zahradník, Č. 22
Nahliková, vdova po Mikuláši, domkářka, Č. 7
Nahlik František a Viktorie, domkář, Č. 17
Nevřela Josef, velkozahradník, Č. 17
Novák Jakub, zahradník, Č. 21

Oleják Alois, domkář, Č. 5
Oleják Arnošt, domkář, Č. 5
Oleják Josef, zahradník, č. 16
Oleják Josef, majitel domu, č. 53
Ohřál Antonín, majitel domu, č. 17 b
Pavlíček Jan, zahradník, č. 24
Ricka František a Františka, Č. 33 a č. 35
Ricka Josef a Jana, domkář, č. 52
Sperling František a Antonie, krčmář, č. 14
Sperling Viktor a Pavlina, zahradník, č. 3
Švančar Antonín, domkář, Č. 20
Šafarčík Jakub, domkář, č. 39
Sliška Jan, majitel domu, č. 54
Struš Jakub a Jana, zahradník, Č. 56
Vašíček Tomáš a Mariana, domkář, Č. 41
Zajíček Antonín a Mariana, zahradník, Č. 29
Zajíček Václava Magdalena, zahradník, Č. 32
Žvaka Urban, mlynář, Č. 36

Zdroj: www.chuchelna.com