Historie Doubrava bývalý
politický okres Karviná (Fryštát) |
Obec
Doubrava s rozlohou 778 ha se nachází v severovýchodní části České republiky
v Moravskoslezském kraji mezi městy Orlová a Karviná. Terén obce je členitý, poznamenaný
výškovou a tvarovou nestálostí z důvodu poddolování. Severní část chrání Doubravský kopec s nejvyšším bodem 282,2 m n. m. Východní
hranice obce se přibližuje k řece Olši[pozn. 1] , která
před regulací toku zasahovala do území Doubravy. Zde je také nejnižší bod
obce 220 m n. m. V současné době v této oblasti, vlivem těžby uhlí Dolu
Karviná OKD, a. s. v dobývacím poli závodu ČSA, vzniká poklesové pásmo a
vytváří se umělé jezero. Další umělá jezera (usazovací nádrže) - jsou v
jihovýchodní části obce v dobývacím poli téhož dolu. K západní hranici
krajina opět stoupá do výšky 280 m n. m. V této části se nachází odval
vytěžené hlušiny bývalého Dolu Doubrava (282 m n. m.). Na této ploše je nyní
zábavní park společnosti DinoPark, a. s. pobočka
Ostrava. Terén je nestabilní, vlivem důlní těžby jsou zaznamenávány poklesy
až o 8 metrů. Obec
Doubrava se nachází ve východní části ostravsko-karvinského revíru, východně
od Orlovské vrásy na severním okraji dílčí karvinské části OKR. Produktivní
karbon je zastoupen jak ostravským, tak karvinským souvrstvím. Využívána jsou
pouze souvrství karvinská, která dosahují mocnosti 1300 m. Dobývací prostor
Doubrava měl plošný výměr 953,7211 ha. Dělí se na vrstvy: 1. sedlové o
mocnosti 220 – 270 m, 2. sušské rozdělené
sladkovodním horizontem Huberta na spodní a svrchní (spodní mají mocnost 180
– 240 m, svrchní sušské vrstvy v průměru 200 m), 3.
doubravské dosahují mocnosti až 250 m. Sloje
ostravského souvrství nejsou ani dobývány, ani připravovány. Dobývány
byly nejspodnější sloje karvinského souvrství o mocnosti od 1,0 do 6,5 metru
uložené ležmo s úklonem asi od 5° do 25° k severozápadu v hloubce kolem 700
až 1000 m. Reliéf karbonu začínal v lokalitě jámy Doubrava 1 v hloubce 10 m
pod povrchem. Severním směrem upadal reliéf karbonu prudce do Dětmarovického výmolu. Uložení slojí bylo ploché s
převládajícím úklonem 0 až 10°. Za Doubravským
zlomem je produktivní karbon uložen o 350 až 450 m hlouběji. Směr vrstev je
zvlněný s úklonem vrstev (okolo 25°) k severovýchodu. Část důlního pole na
styku miocén-karbon je pokryta vodoplynonosným
horizontem. Je uložen na karbonském úbočí od vrstevnice - 500 m, takže plocha
této detritické oblasti zaujímala okolo 21 % dobývacího prostoru. Pozůstatkem čtvrtohorního zalednění
je Doubravský kopec (náporová moréna). Počátky
osídlování Těšínska, na jehož území Doubrava leží,
jsou doloženy archeologickými nálezy v Chotěbuzi ze starší doby železné (cca
800 - 400 př. n. l.). V 8. až 11. století zde bylo slovanské hradiště. Doubrava
jako sídelní jednotka vznikla podél potoka Doubrava a cesty vedoucí do
Orlové, nynější části nazývané Dědina, jako silnicová
lánová řadová ves. Pole vybíhala za stavení nebo čtvercové dvory. V
okrajových částech se pak tvořily shlukové osady. Zdejší údolí bylo chráněné
proti severním větrům valem Doubravského kopce a
otevřené k východu k řece Olze vhodné pro rybolov. Lesy nabízely hojnost
zvěře a lesních plodin, stavební a palivové dříví. Vznik Doubravy se
předpokládá ke konci 12. století. Písemné prameny dokládají název Doubrava v
listině papeže Řehoře IX. ze dne 5. května 1229, z čehož lze usuzovat, že zde
už nějakou dobu osada existovala. Název
Doubrava (Dombrová, Dúbrawa)
je patrně odvozen od dubového lesa, ve kterém původní osadníci našli své
bydliště a kde začali les kácet a měnit jej v hospodářskou půdu. Jméno
Doubrava (Dúbrawa) bylo ještě v užívání začátkem
16. století ve všech právních, kupních a jiných smlouvách nebo listech. Ve
13. století patřila Doubrava k Orlové a poté až do roku 1572 k Fryštátu. V průběhu dalších let přecházela do majetků
několika šlechtických rodů. (viz Příloha 1). Do roku 1515 byla v Doubravě
dědičná rychta. V roce 1746 koupil Doubravu František Ludvík svobodný pán z Mattencloitu a v držení tohoto rodu zůstala po dalších
156 let. V roce 1902 Richard sv. p. Mattencloit-Ubelli prodal své slezské statky a odstěhoval se spolu s
rodinou do Pyšel u Prahy. Objevem uhelných slojí, rozvojem
těžby uhlí a zavedením železniční dopravy nastal prudký nárůst obyvatelstva.
Pro jeho ubytování se stavěly pro region Ostravsko-karvinský typické kolážní domy soustředěné do kolonií. Významné domy, domy
zámožných obyvatel nesly prvky secese. Obec měla části s místními názvy
Kopaniny, Dědina, Špluchov, Kozinec, Vrchovec (Vidrholec), Uplíž,
Pod Ujalou, Glembovec a pod. Ekonomické
podmínky doubravanů nebyly příliš příznivé. Bližší
představu o rozsahu majetků můžeme získat např. z karolínského katastru,
který zahrnuje polnosti od dvacátých let 18. století. Je vypracován na
základě vratislavských měr a vah. Z první rektifikace z let 1721 až 1728
vidíme rozsah panství v tabulce 1.Ze stabilního
katastru z 40. let 19. století vyčteme, že v Doubravě byla celková plocha
pozemků 1 334 jiter,[pozn. 2] její poměry jsou v tabulce 2. V 92 domech bylo
211 bytových stran, z nichž se zabývalo 12 zemědělstvím a řemesly a 3 udávaly
jiné zdroje obživy. Zemědělství dominovalo do 50 let 19. století. Objevením a
těžbou uhlí zemědělství ustoupilo průmyslu. Nejen omezením zastavěné plochy,
ale především znehodnocením půdy vlivem těžby uhlí. V poklesových částech
klesla její bonita a snížily se zemědělské výnosy. Při poklesu polí o 5 m
klesl zemědělský výnos až o neuvěřitelných 50%. Přesto
se zvyšovaly počty dobytka a hlavně drobného zvířectva, jak vyplývá z tabulky
3. Můžeme to přisuzovat zvýšenému počtu přistěhovalců, kteří udržují tradici
drobného zemědělství, zvláště pokud měli možnost najímat si kousky pole od
majitelů dolů nebo od sedláků. Vyšší počet koní ukazuje na to, jak bylo
významné povoznictví, nejen pro přepravu uhlí a stavebního materiálu, ale i k
půjčování koní k polním pracím a práci koní v dolech. V
roce 1931 byla naplněna pozemková reforma. Státní pozemkový úřad přidělil
obci Doubravě zbytkový statek se 101 ha za 404 000,- Kč včetně budov. Ostatní
pozemky, které k velkostatku náležely, ponechal Vítkovickým kamenouhelným
dolům (asi 80 ha) a žadatelům jiných obcí přidělil 20,65 ha. Obec pak
pronajala statek Hospodářskému družstvu pro chov dobytka v Kravařích na 15 let za nájemné rovnající se 6% kupní
ceny. Velký význam včelařství v Doubravě (mimo údaje v tabulce 3) dokládá i
to, že v roce 1931 včelařskému spolku státní pozemkový úřad přidělil 2,35 ha
půdy. 13. března 1932 byl založen Včelařský spolek jehož
přihlášení členové vlastnili na 100 rojů včel. Mezi
nejznámější sedláky patřili: Šiřina se statkem a hospodu v Dědině, Švejdovi
se statkem Pod Ujalou, Široký se statkem u cihelny,
Viochna s poli a lesem na Doubravském
kopci a další. Zemědělstvím se živil jen malý počet obyvatel. Drobní
zemědělci byli stále víc zaměstnání na šachtě. Obdělávání malých políček
sloužilo k přilepšení v domácnosti nebo zabezpečení v časech krize, a také k
pěstování plodin pro drobné zvířectvo. Havíři v nově vzniklých koloniích si
najímali kousek půdy od sedláků nebo jim byla za nízký nájem přidělena důlním
závodem. Vazbu na drobné hospodaření můžeme
zaznamenat i v padesátých létech 20. století, kdy se havíři odmítali
přestěhovat do nově zbudované kolonie tzv. finských domů, protože u nich
chyběly „šopky“ kůlny pro uložení zemědělského nářadí a místo pro drobné
zvířectvo. První
přesné sčítání obyvatel proběhlo v roce 1771. Doubrava měla 76 domů a 680
obyvatel. V roce 1804 klesl počet obyvatel na 494. Jak vyplývá z tabulky 4
nejvyšší počet obyvatel je v roce 1910 a v roce 1921
Prudký nárůst počtu obyvatel v 1869 a 1880 byl zapříčiněn přílivem
přistěhovalců především z Haliče. V roce 1930 počet
obyvatel začal klesat a klesal i v dalším období i přes snahu zabezpečit
výstavbu nových domů viz tabulka 5. Krátkou stabilizaci počtu obyvatel
Doubravy zaznamenáváme po 2. sv. válce, kdy byla potřeba pracovních sil a v
obci byla postavena nová kolonie. Od 70. let 20. století nastal výrazný
úbytek obyvatelstva. Domy, domky, celé části obce ustoupily těžbě uhlí.
Obyvatelé Doubravy začali odcházet do nových, převážně panelových sídlišť v
Karviné, Orlové a Havířově. V současné době vlivem útlumu těžby uhlí v OKR a
těžkého průmyslu, snížením počtu pracovních míst i tato města zaznamenávají
úbytek obyvatelstva. Snahu
o nalezení uhlí od roku 1781 můžeme přisuzovat už Richardu sv. p. Mattencliot, ale chybí o tom písemný doklad. Hornická
činnost na území Doubravy začíná tedy až písemně doloženým nálezem uhlí v
roce 1822 Antonem sv. p. Mattencloit. Ten nechal
pokusnou šachtu hloubit v blízkosti hranice karvinského panství. Po odkrytí 1
m ornice se tehdy objevil produktivní karbon a v hloubce 7 m slabá vrstva
uhlí. Jáma byla nazvána Verschus (Pokus). V její
blízkosti pak bylo vyhloubeno dalších 20 šachtic o hloubce 20 až 50 metrů.
Podle dochovaných záznamů probíhala těžba zpočátku nelegálně, bez řádného
povolení příslušného úřadu (Bergamtu), a až roku
1835 bylo Antonu sv. p. Mattencloit řádně propůjčeno
sedm důlních měr[pozn. 3]. Eleonora
- odstřel 2.11.2007 V
roce 1854 byla kutací šachtice č. 1 prohloubena do hloubky 152 m a dostala
název „Eleonora“; v roce 1855 byla šachtice Versuch
prohloubena do hloubky 120,8 m a přejmenována na „Bettinaschacht“. Vzhledem
k vysokým nákladům na těžbu Anton sv. p. Mattencloit
uzavřel smlouvu s Vítkovickým těžířstvem v roce 1836, na jejímž základě bylo
ustanoveno Doubravské a Orlovské uhelné těžířstvo,
které realizovalo těžbu na jámách Bettina a
Eleonora. V roce 1843 podíl Antona sv. p. Mattencloit
přebral S. A. Rothschild. Ten od roku 1846 pronajímal část společnosti a roku
1849 ji odkoupil a začlenil do komplexu majetků nově se formujícího těžířstva
Salomona Mayera sv. p. Rothschilda. V
roce 1868 se staly doly Bettina a Eleonora
majetkovým základem Doubravsko-orlovské důlní
společnosti a v roce 1896 se tato společnost stala součástí Vítkovického
horního a hutního těžířstva v přímém držení Gutmanů
a Rothschildů. V roce 1914 byly doly přejmenovány na Oddělení Doubrava a v
roce 1942 byly začleněny do státního koncernu Herman Göring
Werke. V roce 1945 byly oba doly znárodněny a
začleněny do Ostravsko-karvinských dolů jako Důl Doubrava. K
1. 7. 1995 byl do té doby samostatný Důl Doubrava přičleněn k Dolu ČSA. V
roce 2005 byl zahájen útlum povrchových provozů (tj. především úpravny) Dolu
Doubrava. 23. října 2006 v 15,30 pak byla odstřelena skipová jáma č. 1 (Bettina). Těžba na Dole Doubrava byla ukončena 27. 4.
2007 tak, aby mohlo být ze sousedního Dolu Jan - Karel vydobyto 8 milionů tun
uhlí z ochranného ohradníku Dolu Doubrava. 2. listopadu 2007 byla z povrchu
zemského odstraněna věž Doubrava II. Důl
Doubrava byl z hlediska dosažené hloubky dobývání nejhlubším dolem v
karvinské oblasti a hlavní těžní jáma Doubrava I měla nejspodnější, desáté
těžní patro v hloubce 930 m pod povrchem. Byla však prohloubena s ohledem na
plnění těžních zařízení pod úroveň 10. patra do hloubky víc než 1000 metrů. Ve
vlastnictví rodu Mattencloitů byla cihelna na parní
pohon. Po odprodání majetku přešla do vlastnictví Vítkovických kamenouhelných
dolů. Do roku 1929 její produkce činila 5 milionu cihel ročně. Od roku 1930
produkce cihelny prudce klesala[pozn. 4] a po 2. sv. válce její činnost
zaniká. V administrativních budovách byla mateřská školka a dnes se na ploše
bývalé cihelny rozkládá část DinoParku a rybník,
který vznikl z bývalého hliniště. Hlavní
obživu přinášely nejen doly v Doubravě, ale i závody, koksovny, doly a další
průmyslové podniky v Karviné, Lazích, Orlové a
Ostravě. V 60. letech 20. století zde fungoval závod Dyhor
dřevozpracující družstvo, na Doubravském kopci byl
například také teletník pro chov skotu se silážními věžemi. Po ukončení
činnosti v devadesátých létech byly silážní věže snesesny
a začal chov brojlerů a krůt - krůtí farma. Nejznámější
byla a je pekárna Komendir. V obci do 2. světové
válce stále pekla pekárna rodiny Šiřinů, kteří mimo
to, že byli jedněmi z největších vlastníků půdy v Doubravě, měli i řeznictví
a hospodu. Hospod bývalo kdysi celkem osm a 9. byla v hotelu u doubravského železničního nádraží. Z původního počtu
zachovaly 2: v Národním domě a na náměstí, kdysi U Franka, dnes Na Rynku
majitel Konečný. Nová hospoda vznikla nedaleko pekárny Komendir. Dle
výčtu kronikáře Františka Kondělky bylo v obci v
roce 1927 na 150 živností Po
2. sv. válce mimo hospod a pekáren bylo v obci 6 obchodů s potravinami (nyní
3), provozovna řemeslných prací a další služby.[pozn. 6]. Doprava
Obcí
procházejí dvě silnice III. třídy, III/47215 Karviná-Sovinec - Kozinec - Špluchov -
Doubrava - Finské domky, kde se napojuje na cestu III/47214 Karviná-Doly - Vidrholec - Orlová-Kopaniny. Autobusovou
dopravu zajišťuje ČSAD Karviná a. s. Původní
cesta, kolem které vznikala Doubrava, je místní komunikací a vede ve směru
Doubrava-Dědina - U cihelny - Orlová-Kopaniny. V územním plánu je návrh na
její rozšíření a převedení dopravy ze silnice III/47214. Velký
význam pro rozvoj dolů měla železniční doprava. V letech 1867 byly zahájeny
stavební práce na Košicko-bohumínské
dráze (KBD). 1. února 1869 byl dokončen 32 km úsek Bohumín - Orlová -
Doubrava - Karviná - Český Těšín. V roce 1872 byla dráha dostavěna až do
Košic. Do roku 1914 byla trať zdvojkolejněna. Už 9.
února 1869 byla jáma Bettina spojena železniční
vlečkou, napojenou ve stanici Doubrava na nový úsek KBD Bohumín - Těšín. Z
iniciativy Anselma Rothschilda byla v létech 1870
prodloužena báňská dráha Severní dráhy císaře Ferdinanda z Michálkovic do
Doubravy s odbočkami k jámám Bettina, Eleonora a
Stará strojní v Lazích. Do provozu byla dána 1.
září 1870. Tento úsek v roce 1886 odkoupila Severní dráha císaře Ferdinanda. Napojením
jam Bettina a Eleonora železniční vlečkou na KBD a
báňskou dráhu se výrazně usnadnil odbyt uhlí nejen do Ostravy (Vítkovických
železáren, Koksovna Karolína), ale i do celé monarchie. Zvýšila se možnost i
osobní přepravy za prací v regionu. Doubrava se stala důležitým dopravním
uzlem. Vlivem
poddolování došlo k poklesům území, kterým zmíněné železniční dráhy
procházejí, jejich neustálé opravy vedly k výstavbě přeložky Nový Bohumín - Dětmarovice – Louky nad Olší, která byla oficiálně
otevřena v květnu 1963. Na tuto zkratku byla v roce 1963 převedena doprava
KBD. Na staré trase Bohumín – Orlová – Doubrava – Karviná zůstal omezený
provoz osobní dopravy a postupně ji nahradila silniční autobusová doprava.
Význam železniční zastávky Doubrava takto úplně zanikl. V současné době
dochází ke zkracování a přemístění kolejišť původní báňské dráhy z
Michálkovic a její nové napojení na bývalou KBD. Drážní objekty byly
zbourány. Dalším
důležitým dopravním prostředkem byla elektrická úzkokolejná dráha Slezských
zemských drah. Výstavbou spojky Bohumín – Německá (Dolní) Lutyně
– Kopaniny (Orlová) – Karviná a její uvedení do provozu 31. 5. 1913 se
rozšířila možnost přepravy zboží a osob. V Doubravě byly vybudovány tyto
zastávky ze směru Karviná: Pohraniční kolonie (Finské domky) - Obec Doubrava
(Svět loutek) - Vidrholec (Vrcholec) - Jáma Bettina
(Důl Doubrava) - Orlová-Kopaniny. Pro míjení tramvají zde byly výhybny a to u
pekárny Komendír a Důl Doubrava. Opět vlivem důlní
činnosti došlo k poklesům a následně k častým opravám drážního tělesa.
Úzkokolejná trať byla postupně zkracována. Nejdříve v rozsahu Karviná -
výhybna v Doubravě 17. 4. 1964. Doubrava - Kopaniny- Dolní Lutyně – Bohumín 18. 7. 1966 a nakonec byl v provozu úsek
Dolní Lutyně - Bohumín do 15. 1. 1971. I tato
doprava byla postupně nahrazena dopravou autobusovou, která se snáze vyrovná
s terénními nerovnostmi. Spoje Dne
15. října 1894 na základě přípisu 52081/1894 byla v Doubravě zřízena poštovní
služebna, která byla rozhodnutím 5407/1895 proměněna na poštovní úřad.
Poštovní úřad byl otevřen 14. května 1895 v domě č. p. 111 v blízkosti
nádraží. Dne 1. 9. 1943 byl úřad přemístěn do středu obce do budovy č. p. 444
a od března 1951 se nacházel v budově č. p. 476. Poštovní úřad byl 30. 6.
1951 přestěhován do místnosti po zrušeném jednatelství spořitelny v budově č.
p. 600, kde je dosud. V
červnu 1929 byl uveden do provozu radio-vysílač v
Moravské Ostravě. Doubrava měla před vysíláním 60 radioamatérů, koncem roku
1929 už na 150. V roce 1930 bylo registrováno 233 předplatitelů rozhlasu a v
roce 1931 už 248. Telefonní spojení zajišťoval 1 veřejný telefon na poště a
14 soukromých telefonů. Školství První
školou byla dřevěnice z roku 1842 č. p. 81, která dosud stojí. Vyučovat se
začalo v roce 1850 se v českém jazyce. V
roce 1872 - 1874 byla založena soukromá závodní škola Vítkovických dolů tj. Bettina a Eleonora, pro děti svých zaměstnanců. Tato
jednotřídka byla umístěná naproti nádraží v Doubravě v domě č. p. 104 vedle
pošty. V roce 1875 se vyučovalo v domku na náměstí (dnes restaurace p.
Konečného), kde po rekonstrukci byly i byty pro učitele a obecní kanceláře. Škola
byla jednotřídní. V roce 1898 byla postavena „Jubilejní škola císaře
Františka Josefa I.“ u kostela. (Dnes budova domu s pečovatelskou službou). V
roce 1900 vlivem přistěhovalců především z Haliče
vzrostla negramotnost, počet analfabetů stoupl na 32 %. Tato skutečnost
vyžadovala nové školy a také řešení národnostních sporů. V roce 1906 se
vyučovalo v nové české školní budově tzv. červené. V roce 1910 byla
stavitelem M. Kabátem postavena školní budova zvaná „měšťanka“, původně jako
polská Szkola wydzialowa,
kde probíhala výuka důlních techniků - štajgrů
(polsky sztygar - "szkoła
sztagarow"). V této budově probíhá výuka
dosud. S
odlivem obyvatel z Doubravy klesal počet žáků tak, že během následujících let
se z kdysi plně organizované školy stala malotřídka s pouhými dvěma třídami,
30 žáky a dvěma učiteli. Po osamostatnění obce v roce 1993 se podařilo
obnovit výuku natolik, že z dvoutřídky se opět vyučovalo takřka ve všech
ročnících. České
školky bývaly v Doubravě tři (u cihelny, na Vrchovci
a v centru obce v budově tzv. Domu mládeže). V Domě mládeže byla rovněž
školní družina, knihovna a sál s jevištěm, který se v době Beatlemánie otřásal v rytmu místních skupin jako Spiders, Hrobaři, Juventus Club apod. V
Doubravě žije i polská menšina, která zde dříve měla i svou mateřskou školku
a 1. až 5. ročník základní školy. 26. srpna 1928 byla otevřena budova polské
školy Dom Macierzy szkolnej.
Stavitelem byl mistr zednický a tesařský Karel Kraus z Doubravy. Do té doby
se vyučovalo v domě č.p. 233 na hranicích s Dětmarovicemi.
Každoročně byl pořádán "Běh napříč Doubravou" s účastí mnoha škol
okresu Karviná Sport Sportovní
vyžití se ve velké míře odbývalo na fotbalovém hřišti TJ Baník
Doubrava-střed, kde byl na místě bývalého (kdysi i závěsnými svítidly
osvětleného) kluziště zbudován tenisový kurt, který nyní slouží už pouze pro
nohejbal. V
zahradě Národního domu bývaly ještě v 70. a 80. letech minulého století 2
volejbalové kurty, které byly upraveny z původní plochy cvičiště pro hromadná
vystoupení cvičenců původního Sokola Doubrava, poté TJ Baník
Doubrava. V
sále Národního Domu trénovali místní stolní tenisté pod vedením obětavého
pana Niesyta a docházel sem na trénink i tehdy
sedmý hráč Československého žebříčku Vlčko, který
byl zaměstnancem Dolu Doubrava. V
prostorách Domu mládeže byla i tělocvična, v níž byly položeny základy
kulturistiky nejen v rámci Severomoravského kraje, ale možno říci i v rámci
celé ČSSR. František Škorpík byl dokonce ve své době i přeborníkem republiky
a se svým bratrem Romanem se staral o líheň kulturistických talentů ze
širokého okolí. V
obci dosud funguje malebné koupaliště, kde v létě bylo vždy živo po celý den
a někdy i po setmění. Fotbalový
klub TJ Baník Doubrava-Střed býval líhní talentů
pro divizní klub Doubrava Kopaniny, poté přejmenován na TJ Slavia Orlová a pro TJ Baník
Karviná. Doubravské náměstí bylo místem, kde se
jako na jednom z prvních v širokém okolí konaly vždy na 1. máje odpoledne
pravidelné motokárové závody, jichž se zúčastňovali i žáci zdejší ZDŠ na
motokárách s motorem o objemu do 50 cm³. Motokáry si žáci pod vedením
technického všeuměla pana Jana Slonky sami montovali a byli v tomto směru
jediní v kraji. Snad
jako perličku lze uvést, že ještě po II. světové válce bývalo v Doubravě i
sportovní letiště, odkud se pořádaly vyhlídkové lety a kde přistávaly cvičné
větroně, které startovaly pomocí navijáku z Doubravského
kopce. Letiště se nacházelo na tehdy holých loukách, přibližně tam, kde byly
rybníky, nyní změněné na usazovací nádrže uhelných kalů. Dnes mohou z kopce
startovat příznivci paraglidingu. Historie
a historicko-společenské události[editovat | editovat zdroj] Na
začátek této kapitoly snad zkrácená jedna legenda o zbojníkovi Ondrášovi a jeho druhu, který jej zradil, Jurášovi. Legenda je z časů povstání sedláků na Těšínském
panství. Když Juráš byl pod šibenicí, zvolal silným
hlasem: Je tady někdo z Doubravy? Po třetím zvolání, když se nikdo
nepřihlásil, vytáhl Juráš klíče od pasu a hodil je
daleko od sebe, těch se zmocnil černý pes a utekl s nimi neznámo kam. Byly to
klíče od doubravského pokladu. Vyprávělo se, že je
ukrytý v lese Grychťoku, který byl oblíbeným
výletním místem. Mezi
významné události nepochybně patří výstavba kostela sv. Hedviky v roce 1898.
Doubrava patřila pod farnost v Orlové. Z důvodů velké vzdálenosti a malé
kapacity tamějšího kostela, žádali doubravští
farníci o výstavbu kostela v Doubravě. Pozemek k výstavbě nového kostela
daroval Richard sv. p. Mattencloit-Ubelli. Stavbu pseudorománského kostela navrhl a prováděl
architekt Bedřich Fulda z Těšína. Základní kámen
byl posvěcen 30. září 1894 a výstavba pokračovala až do roku 1898, náklady
činily 90 000zlatých. Do věže kostela byly zavěšeny tři bronzové zvony.
Vysvěcen byl 15. října v den svátku patronky Slezska sv. Hedviky (Hedvika
Slezská). Na žádost doubravských farníků se kostel
stal farním a obec Doubrava samostatnou farností. Během
1. světové války (1916) byly dva zvony sneseny a odevzdány armádě. Nové dva
zvony byly vysvěceny v roce 1925. V březnu 1942 všechny tři zvony byly opět
sneseny a rekvírovány. V březnu 1940 vyšel v Německu zákon o čtyřletém
hospodářském plánu na shromáždění neželezných kovů, jehož realizací byl
pověřen Hermann Göring. Jelikož doubravské
zvony odpovídaly kategorii „A“ - zvony bez větší hodnoty, byly automaticky
určené k dalšímu zpracování. Z okupovaných Sudet a Protektorátu Čechy a
Morava putovaly zvony do sběrných míst např. v Ostravě. Zvony z dobytých
území (včetně území zabrané Polskem v roce 1938) putovaly přes Polsko
(pravděpodobně Ratiboř a Vratislav) do Hamburku. Zvonovina se především
používala k výrobě částí odolných mořské vodě (lodní šrouby, pláště ponorek
ap.). Nové bronzové zvony byly zavěšeny až v roce 1947. Přílivem
nových obyvatel za prací nastaly významné změny v národnostním složení,
sociální struktuře i náboženském vyznání. Střety se nevyhýbaly kostelu (spory
o kázání v českém nebo polském jazyce) ani škole. Od roku 1883 se vyučovalo
polsky, česko-polsky i česko-polsko-německy. V roce 1899 vznikl polský spolek Jedność. Češi v roce 1902 založili Matici osvěty lidové a
1903 bylo otevřeno středisko společenského a kulturního dění Národní dům. V
roce 1906 Doubravu navštívil rakouský mocnář císař František Josef I. Jako
host hraběte Larische sledoval na severní straně
jámy Bettiny malé vojenské cvičení. Význam
obce stále stoupal s jejím rozvojem a tak v roce 1908 byla Dombrova povýšena na městys. Vypuknutím
1. světové války se situace v Doubravě zhoršovala. Civilní správa postupně
přešla pod vojenskou, byla prodlužována pracovní doba na šachtě. Nejhorší situace
nastala koncem války ve zvyšujícím se nedostatkem potravin, který v roce 1916
vyvrcholil rabováním obchodů za nečinného přihlížení policie. Počátky
nové republiky byly provázeny především spory o Těšínsko
mezi Polskem a Československou republikou. Polská vláda do svých nároků
zahrnovala i Doubravu. Spor přerostl v sedmidenní válku v lednu 1919.
Československo a Polsko se podrobily rozhodnutí konference dohodových
velvyslanců, které proběhlo 28. července 1920 v belgickém Spa.
Konference velvyslanců přiřkla na Těšínsku Polsku
území severně od řeky Olzy. Na Těšínsku
obdrželo Polsko 89 obcí s 137 000 obyvateli a v Československu zůstalo 122
obcí s 297 000 obyvateli. Rozhodnutím velvyslanecké konference ve Spa nebyl spor mezi Československem a Polskem ani zdaleka
ukončen. V
roce 1922 byl Dombrové potvrzen status městyse a
16. září 1923 se uskutečnily v Dombrové (Doubravě)
první volby do zastupitelstva. V roce 1924 byla Dombrová
přejmenována na Doubravu. Pro Husův sbor (Církev československá husitská) byl
postaven kostel a slavnostně otevřen 4. listopadu 1928. Projekt a stavební
práce provedl Čeněk Volný, stavitel z Doubravy. Mezi
nejvýznamnější události Doubravy řadíme návštěvu presidenta republiky T. G.
Masaryka. Jeho podpis je v Kronice městyse Doubravy s datem 6. června 1930 na
straně 63. Dle
dobových záznamů v Doubravě slavili kromě církevních svátků hlavně v
meziválečném období také 1. máj, 6. července upálení Mistra Jana Husa, 28.
října vznik Československé republiky nebo narozeniny T. G. Masaryka. Během
roku byl v Doubravě čilý společenský život. Např. v roce 1928 bylo 33 plesů,
61 tanečních zábav a 36 ochotnických divadelních představení nebo v roce 1929
bylo 24 plesů, 58 tanečních zábav na 25 ochotnických divadelních představení. První
promítání filmů se uskutečnila v Königstenově
hospodě než bylo 25. 12. 1928 otevřeno kino Slávia, jehož obliba byla velká.
Výnosy ze zábavy z kina představovaly skoro 50 % z celkových odvodů. Vzrůst
společenského dění brzdila nastupující krize v roce 1930 a následně
zhoršující se mezinárodní situace. Po
vzoru Francie bylo rozhodnuto vystavět opevněnou hranici s Německem. Proti
nenadálému útoku Německa přes Polsko byly vybudovány lehké objekty tzv. řopíky. Linie vedla v podstatě podél řeky Olše z Bohumína
až za Třinec. Výstavbu řídilo velitelství IV. sboru v Olomouci. Okrajem
Doubravy procházela část úseku XVII Dětmarovice (Koukolná). Zadání stavebních prací bylo svěřeno 18. září
1937 firmě Ing. Rudolf Kaulich z Moravské Ostravy.
Z celkového počtu 31 lehkých objektů na tomto úseku se dochoval pouze jediný,
který je v řečišti řeky Olše a je nepřístupný. 10.
října 1938 byla Doubrava obsazena Polskem. 12. října skončilo vyučování v
českém jazyce, české spolky byly rozpuštěny, jejich majetek zabaven a
přidělen polským spolkům. Z Doubravy bylo vyhoštěno 1100 osob. 2. září 1939
pak Doubravu okupovalo Německo. Po třídenních bojích o Doubravský
kopec 3. května 1945 jednotky Rudé armády osvobodily Doubravu. Po
osvobození je Doubrava opět významnou obcí, která hlavně zabezpečovala uhlí
pro republiku. V padesátých létech proběhla zemědělská kolektivizace, vzniklo
JZD Doubrava, které bylo v roce 1957 začleněno do Báňských staveb OKR a tím
také zaniklo. Samostatnost obce skončila 1. 10. 1974, kdy Doubrava byla
nedobrovolně připojena k městu Orlová jako 5. obvod rozhodnutím tehdejšího OV
KSČ. Obec byla zahrnuta do tzv. žluté zóny - vliv poklesů terénu z důvodů
těžby uhlí - v důsledku toho nastal útlum bytové výstavby a obyvatelstvo bylo
směrováno do sídlišť v Orlové, Havířově a Karviné. Doubrava
žila bohatým kulturním a spolkovým životem. Po 2. sv. válce opět fungovalo
unikátní Divadlo Svět loutek, ochotnický spolek při ZDŠ Doubrava vedený
nezapomenutelnou učitelkou paní Marií Mazáčovou. Další
akce byly v podobě plesů a zahradních slavností všech spolků a organizací
působících v obci. Plesy se odbývaly zejména v dosud stojícím Národním domě a
také v již neexistující velké klubovně svazu zahrádkářů. Plesová sezóna v tak
malé obci byla nezvykle bohatá, neboť kromě tradičního školního plesu,
pořádali plesy i zahrádkáři (ČSSZ), chovatelé (ČSCHDZ), požárníci (ČSPO),
Polský kulturně osvětový svaz (PZKO) a nakonec vždy bývaly šibřinky, které
pořádala místní tělovýchovná jednota TJ Baník
Doubrava-Střed. Opětné
nabytí samostatnosti nastalo v roce 1990. 15.července 1993 byl rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
č. 10 udělen Doubravě obecní znak - zlato-modře polcený
štít, v pravé polovině půl slezské orlice, v levé stříbrný vykořeněný dub a
nad ním stříbrná hornická kladívka. Modrý list současně schváleného obecního
praporu nese znamení bílého dubu. Urbanisticko - architektonická skladba sídla Doubrava,
okres Karviná, mapa katastrálního území 1:30 000. Kulturní památky: 1. Zámek,
2. Socha sv. Jana Nepomuckého, 3. Kostel Husova sboru Církve československé
husitské; Přírodní památky: A. památný dub u náměstí, B. památný
dub u Finské kolonie; Ostatní objekty: 1. kostel sv. Hedviky, 2. Národní dům,
3. dřevěnice z roku 1842, první česká škola (1850), 4. škola, 5. školka, 6.
koupaliště, 7. hasičská zbrojnice, 8. kolonie Mexiko, 9. Úřednická kolonie,
10. Šimíčkova kolonie, 11. Nová (Bílá) kolonie, 12.
Finská kolonie, 13. vodojemy, 14. krůtí farma, 15. Dyhor,
16. Dinopark, 17. pekárna Komendir Původní
obec vznikla podél potoka Doubravy a cesty, která vede do Orlové. Dřevěnice
byly na okrajích polí a políček. Mattencloitové v
druhé polovině 18. století vystavěli zámek, čímž byl dán základ pozdějšího
centra obce. Postupnou výstavbou pseudorománského kostela sv. Hedviky v roce
1894 se začal rýsovat základ náměstí. Vedle kostela byla postavena nová
školní budova (1898), naproti kostelu radnice (1925). Mezi kostelem a zámkem
byla postavena budova první školy (rekonstrukce 1875) později obecní
hostinec, který byl v roce 1926 prodán panu Frankovi za 180 000,- Kč, nyní
restaurace pana Konečného. K hostinci byla přistavěna budova kina Slávia
(otevřeno 1928). Naproti
této řadě byla postavená řada patrových domů, které měly v přízemí obchody.
Tak kolem malého rybníku vzniklo obdélníkové náměstí, jehož konečná podoba
byla utvářena za 2. sv. války, kdy byl rybník zasypán a na jeho místě byl
vybudován malý park s vodotryskem. Plocha parku se postupně měnila až do
současné podoby. Dominantou tohoto centra je kostel. Postavením
Národního domu[pozn. 7] u silnice vedoucí k Orlové mimo centrum obce vzniká
místo pro společenské a kulturní vyžití. Za budovou Národního domu byla
zahrada a cvičiště pro členy Sokola. V padesátých a šedesátých létech 20.
století tyto plochy sloužily i jako místo Letních slavností tzv. radovánek -
organizované tělovýchovné vystoupení škol a zájmových organizací nebo ukázkám
nacvičování Spartakiády. V sedmdesátých létech 20. století se zde nacházely
tenisové kurty. Výstavbou
dolů Bettina (1854) a Eleonora (1855) byl položen
základ průmyslového areálu. Obě jámy tvořily tzv. Oddělení Doubrava
Vítkovických kamenouhelných dolů. Modernizací provozu, výstavbou nových
vysokých těžních věží dostávala krajina nový industriální prvek. Jihozápadní
část Doubravy byla zastavěna objekty Košicko-bohumínské dráhy, protkána kolejišti KBD, báňské dráhy a
příslušných vleček a seřadišť vagónů. Železnice urychlila rozvoj
zprůmyslňování obce. Urbanizační růst se značně zrychlil hlavně v závěru 19.
století a na přelomu 19. a 20. století. K zabezpečení stabilizace pracovní
síly byly postaveny hornické kolonie. Na výstavbě se podílely jak doly tak i
soukromí stavebníci. V Doubravě jsou jak byty pro havíře tak i pro jiné
zaměstnance např. železničáře. Nové kolonie jsou i mimo dosah kostela, škol i
společenského a kulturního centra Národního domu. Nevytváří jeden komplexní
celek, ale několik významných lokalit. Po
2. sv. válce byly ještě postaveny tzv. finské domky na dobu 15 let, ale od
roku 1962 je výstavba omezována v důsledku intenzívní těžby uhlí. A v roce
1964 byla obec zařazena do IV. kategorie v níž
nebyla povolena výstavba nových domů. Stávající domy jsou sklešťovány
nebo zbourány (23 domů v r. 1961, 24 domů 1962 …). Kolonie
Mexiko Nejstarší
ze čtyř hornických kolonií bylo „Mexiko“. Byla vklíněná do nevelkého prostoru
mezi těžní jámou Doubrava I. (Bettina) a nádražím
Doubrava KBD v jihozápadním cípu Doubravského
katastru na samé karvinsko-orlovské hranici, nedaleko Lazů.
Kolonie byla postavena někdy v létech 1859 - 1860 majiteli domů. První tři
domy byly ještě dřevěné ostatní zděné z pálených cihel s šindelovou střechou.
V původních domcích pro havíře byly 4 bytové jednotky a pro úředníky jen dvě.
Domky byly sestaveny ve 4 řadách. V 1. řadě nejblíže KBD bylo 9 domků, v 2.
řadě 10, ve 3. řadě 7 a ve 4. řadě 4 domky. Blíže šachtě byly závodní pekárna
s udírnou a mandlovna. Domy byly nepodsklepené, s jednou obytnou kuchyní
(6,00 x 5,50 m) se sporákem z cihel a jedním oknem, malou vstupní předsíni
(2,1 x 1,50 m), ze které se vcházelo do obytné kuchyně a spíže. Na štítové
stěně každého domku byly přistavěny dřevěné „šopky“ (kůlny) pro uskladnění
uhlí a dřeva na zimu a také chlívek a záchod. Zahrádky mezi dvory byly
rozděleny mezi nájemníky a oploceny. Pro
vodu se chodilo do dvou studní vybavených okovy na protilehlých koncích
kolonie. Za 45 let existence kolonie do 1. sv. války byla na domech vyměněna
jen krytina, kdy původní šindel byl překryt dehtovou lepenkou. Tenkrát domy
byly už tak sešlé, že je nebylo možné opravit a musely být zbourány. V roce
1910 byly přistavěny 3 nové domy a také o rok později zahájená renovace a
přestavba domů. V prvních dvou řadách domů je celá stavba zvednuta o 120cm, v
každém domku jsou jen dvě bytové jednotky. Staré obytné kuchyně byly zasypány
až na přilehlé komory, z nichž vznikly sklepy, a na starém zdivu byla
provedena nástavba. Byt pak obsahoval kuchyň s komorou, v níž byly schody do
sklepa a na půdu, a pokoj, který byl o plochu komory větší než kuchyně. Do
předsíněk, které byly ponechány na jedné straně domku, byly umístěny záchody
(suché) a vchody do domku byly z boku. Kůlny byly postavené u domků již z
cihel a obyvatelé si je doplňovali jednoduchými dřevěnými přístavky. Vodovod
nebyl zaveden ani při této přestavbě. Byla však zřízena kanalizace a na studnách
nainstalovány železné pumpy. Tekoucí voda byla zavedena až v roce 1918 do
výtokových stojanů na ulici tzv. ťurčků. Kolonie
Mexiko nebo také Mexyk, byla výjimečná i tím, že v
ní byla první závodní škola v Doubravě v domě č.p. 104, byla zde zřízena
první pošta v domě č.p. 111 (1889), kterou
přemístili do středu obce v roce 1942. Tady byla udělena první rozhlasová
koncese v Doubravě panu Willerthovi (č.p.
121). Také zde bydlel (1901-1915) zakladatel Sokola na Orlovsku,
náčelník a starosta Sokola v Doubravě a spoluzakladatel legií v Itálii Jan
Čapek (1876 - 1918), který padl v Itálii a je pohřben současně s legionáři
padlými při československo - polské válce o Těšínsko. Bydlel zde kádr kvalifikovaných řemeslníků,
kteří museli být kdykoliv po ruce. Mezi
dalšími budovami naproti nádraží Doubrava můžeme najít i hostinec, který
postavil v roce 1868 žid David Königstein, ve
kterém byl sál a jeviště. V roce 1910 hospodu odkoupily Vítkovické
kamenouhelné doly a budovu, sál s jevištěm byly rozšířeny a hostinec adaptován
na „Závodní hotel“ (Werkshotel). Proti
poslední řadě domů kolonie Mexiko, vlevo od silnice vedoucí od nádraží na
jámu Bettina, bylo dětské hřiště, které před 1. sv.
válkou bylo zrušeno a na jeho místě postavena kasárna pro ubytování
pracovníků, kteří do práce dojížděli ze vzdálenějších míst. Budova byla
postavena z režného zdiva s rovnou střechou. Za první světové války zde byl
umístěn Kohlenkader - Uhelný kádr No. 8 složený z
opavských občanů (Landwehr Infanterie Regiment, Ersatz-Battalion - Cadré NRO 15 in Troppau) a pro
posílení těžby v dolech 200 ruských zajatců. Kolonie
Dozorecká nebo také Úřednická kolonie Doubrava
(Karviná) Úřednická kolonie, demolice domu č.p. 318. (2013) Další
kolonií na území Doubravy byla osada, postavená v roce 1895, nazývaná Dozorecká podle ubytovaných úředníků (dozorců) dolů Bettina a Eleonora. Měla původně 4 domy úřednické s 8
byty a stála u vjezdu na Důl Doubrava. Hned na ni navazovaly 3 domy u silnice
(č. p. 421, 482, 146) asi pro vyšší techniky. Za nimi stála Vitáskova vila č.p.
516 a kousek níže u silnice k zadní bráně Dolu Doubrava stály ještě dva domy
stejného typu jako v Dozorecké osadě (č. p. 511,
512). Naproti přes cestu byly ještě 3 domy (č. p. 227, 228-147, 145). Tyto
úřednické domy byly, oproti jiným, vybaveny tekoucí vodou na chodbách uvnitř
domů a splachovacím záchodem. V
této osadě bydlel horní rada Ing. Eduard Hořovský
(1831 – 1898), jehož osobě byla věnována pamětní deska na bludném balvanu v
zahradě domu č. p. 226. Bludný balvan s pamětní deskou byl zničen 10. 10.
1938 při okupaci polským vojskem. Kolonie
Šimíčkova[editovat | editovat zdroj] Kolonie
Šimíčkova nesla svůj název po staviteli prvních
domů z roku 1897 Šimíčkovi. V kolonii bylo celkem
20 domů s 55 byty postavených v období 1897 až 1912. Kolonie se nacházela
mezi jámou Eleonorou a Kotlinami podél tunelu, který ústil na haldě. Časem se
této části začalo říkat Na Kanále. Druhá část Šimíčkovy
kolonie se nacházela u Seberova statku. V roce 1910
bylo 13 domů odkoupeno Vítkovickými kamenouhelnými doly. Kolonie
Nová (Bílá) kolonie
Nová (Bílá nebo také Děšyňčoky) na ní navazuje
kolonie finských domků. Pohled ze silnice od pekárny Komendir
k zámku. Nová
kolonie byla postavena v roce 1921 a měla celkem 10 domů (také proto se jí
říkalo Děšyňčoky) s 20 dělnickými byty (č.p.
575-584). Byla postavena podél cesty z křižovatky u pekárny Komendir směrem k zámku. V padesátých letech 20. století
byla tato kolonie rozšířená o 75 finských domků, postavených z lehkých
stavebních materiálů, které měly jednoduchou montáž a po technické stránce
byly vhodné k zástavbě i v členitém terénu se složitějšími geologickými
podmínkami. Standard bydlení nebyl vysoký, každý domek vytvářely dvě bytové
jednotky (1+1 nebo 1+2) s lokálním topením a nezbytným sociálním zařízením.
Zřejmě nejznámější pekárna Komendir, proslulé svým
chlebem po celém okrese. Byly tam jediné fronty na chléb, které bylo možno
tehdy zahlédnout. Další
bytová zástavba[editovat | editovat zdroj] V roce 1932 byla provedena parcelace
pozemků obecního velkostatku po 18 - 19 arech v lokalitě dnešního Kozince.
Vzniklo 43 parcel, které byly nabídnuty k prodeji jako stavební parcely.
Ještě v tomto roce bylo prodáno 36 parcel a následně postaveno 36 rodinných
domů. Celkem zde bylo 121 domů. Rodinné domy byly zbourány a na jejích místě vznikla poklesová kotlina s perspektivou
ptačí rezervace a klidové rekreační zóny. Z
bývalých kolonií jsou zachovány dva domy z Úřednické kolonie (č. p. 421 a
482) a Nová kolonie včetně finských domků v blízkosti nynějšího centra obce. Těžní
věže a budovy areálu Dolu Doubrava byly zbourány, aby bylo možné vytěžit 8
milionu tun uhlí z tzv. ohradníku. Jako poslední 2. 11. 2007 padla příhradová
kozlíková 49 m vysoká těžní věž Doubrava II. Na náklady obce s přispěním
dotací OKD byly opraveny veřejné budovy např. budova radnice, Národního domu,
kostel sv. Hedviky. A také kulturní památka socha sv. Jana Nepomuckého a
kostel Husitského sboru. Po
zakoupení Orlové se zámkem se v roce 1844 Matencloitové
přestěhovali tam a ze zámku v Doubravě bylo jen sídlo hospodářské správy.
Vítkovické horní a hutní těžířstvo zámek využívalo k administrativním účelům.
Po 2. sv. válce je v užívání Rekultivace OKR jako kanceláře, sklad a z části
2 byty v patře pro své zaměstnance. Dnes je zámek v držení RPG, a.s., je
pronajímán soukromníkům a je v zanedbaném stavu. Kostel
Husova sboru představuje kvalitní příklad sakrální meziválečné architektury
ovlivněné purismem a konstruktivizmem. Kostel byl v roce 1998 rekonstruován,
staticky zabezpečen (skleštěn), zvenčí byly
obnovené fasády, atika byla zbavena balustrád. Závěr[editovat
| editovat zdroj] Uzavřením
Dolu Doubrava a likvidací jeho areálu zmizely industriální dominanty zdejšího
regionu. Současně s dobýváním uhlí zanikla další části obce. Dceřiné spolky
OKD, které vlastnily tyto domy, neměly snahu o zachování jedinečného rázu
kolonií. V zájmu těžby uhlí raději další domy vykupovaly a nechávaly zbourat. Obdobný
stav je i s kulturní památkou zámku, který je v soukromém vlastnictví důlní
společnosti. Přesto Doubrava má historický potenciál a stojí za to o významné
budovy pečovat. Z likvidovaných částí byly například přeneseny kříže (Boží
muka) do středu obce. Snaha zastupitelstva a občanů Doubravy o zachování obce
by měla nadále pokračovat v nastoleném směru. Je vidět snahu o opravení
významných staveb i zachování tradic. Nyní se začalo v okrajové části obce
sousedící s Orlovou s novou výstavbou rodinných domků, což možná je určitý
náznak toho, že Doubrava nezanikne úplně. Na odvalu
hlušiny Dolu Doubrava byl nově vybudován i zábavní Dinopark,
který se ovšem jmenuje „Dinopark Ostrava“, neboť o
tom, kde je Doubrava ví asi jen málokdo. A je to škoda, když tato obec bývala
kdysi opravdu malebným koutem karvinského okresu. Vzhledem k danému rozsahu zadání mé
seminární práce jsem nezahrnul všechny významné nebo zajímavé objekty. Taktéž
nejsou uvedeny všechny kulturní, společenské a sportovní spolky. Vynechal
jsem Důl Doubrava, jeho vývoj, zavádění nových strojů, zařízení a technologií
vydá na samostatnou práci. Svým způsobem patřil mezi doly, které jako první
procházely modernizací a stávaly se průkopníky v těžbě černého uhlí i
společenském a kulturním životě. Chronologický
přehled vlastníků[editovat | editovat zdroj] Založení
Doubravy je předpokládáno do konce 12. století. Vznik vesnice je spojen
benediktýnským klášterem Orlové. Benediktýnský řád obdržel darem: kapli v
Orlové, solný obvod s Doubravou a loukami, vesnice Chotěbuz, Vrbici, Záblatí,
krčmy v solném obvodu a ve vsích Žukov, Těrlicko, (Slezská) Ostrava, důchod zvaný přísežní ve
všech zmíněných vsích od opolských piastovců. Tento
dar se uskutečnil někdy v létech 1223-1229. Písemné zmínky jsou z 26. května
1229, kde Řehoř IX potvrzuje benediktýnskému klášteru v Orlové desátky mimo
jiné i ze vsi Doubrava. Další písemná zpráva je z roku 1268, ve které Opolský
kníže Vladislav (1247 – 1281) potvrdil příslušnost Doubravy k orlovskému
respektive týneckému klášteru. 1421
panství nabyl kníže Bolek 1422
věnem získala Doubravu Bolkova třetí manželka Žofie (Ofka) 1477
Žofiin majetek zdědil její syn Bolek II a připojil Doubravu k fryštátskému panství 1447
– 1572 Doubrava patřila k Fryštátu (těšínská
komora). 1515
doubravské fojtství (dědičnou rychtu) se všemi
právy koupil opat orlovského kláštera Ondřej Gniady
ze Zaběřova za 100 zlatých a za 60 zlatých krčmu. 1515
zbytek vsi (Špluchov) vlastnila po Kazimírově smrti
(syn knížete Václava Adama) jeho manželka Anna. Ta se provdala za Jana z Pernštejna poručníka
těšínského knížete Václava III. Po její smrti se stal majitelem panství
Václav Adam 1571
císař Maxmilián schválil prodej části panství knížete Adama a jeho syna
Bedřicha Kazimíra (dluhy činily 244
000 zlatých). 1572
Doubravu a Porubu koupil Kašpar Vlček z Dobré Zemnice. Václav Cigán ze Slupska koupil Orlovou a Lazy 1573
kupuje Doubravu Alexí Zálužský z Nového Města 1575
po smrti Alexe Zálužného vdova Anna Sobišovská ze Šínovic se
provdala za Jana Barského z Baště. 1575
Jan Barský z Baště koupil
Porubu a Doubravu. 1593
Anna Sobišovská po smrti Jana Barského
z Baště prodala Porubu a Doubravu Bernardu Barskému
z Baště. Ten
připojil statek k Rychvaldu. 1615
kupuje Doubravu Kašpar Vlček z Dobré Zemnice 1661
kupuje Doubravu Jan Jindřich Kosieglovský (Kozohlavský) z Geisengeldu 1680
Adam Vilém Štolc z Gostomky
prodal Doubravu za 5 500 tolarů Karlu Jindřichu Tvardovi
z Tvardavy a jeho manželce
Anně Marii rozené Odervolfové z Dolní Straduně 1695
Karel Jindřich prodal Doubravu za 7300 tolarů Kateřině Alžbětě Laryšové, rozené Růžicové z Hoelmu. Nehospodárností
syna Pavla Laryše z Načeslavic
přišel statek do konkurzu a za 7 200 zlatých jej koupil Rudolf říšský hrabě z
Jašína a manželka Juliana
Polexina, rozená z Gonim. 1746
Doubravu koupil za 21 000 zl. rýnských František
Ludvík sv. p. z Mattencloit (1693 – 1768). 1822
součástí Doubravy se opět stal Špluchov 1746
až 1902 byla Doubrava majetkem rodu Mattencloitů 1751
- 1766 Doubravu vlastnil Jan Rejchard sv. p. Mattencloit, pak Richard sv. p. Mattencloit
(1724 - 1790) a jeho
syn Antonín, který zdědil Doubravu v roce1834. Od něj koupil
koupil Doubravu jeho bratr Konrád sv. p. Mattencloit v roce1853. 1902
Richard sv. p. Mattencloit-Ubeli
(1862 - 1925) prodal majetek v Doubravě baronu Šalomounovi Albertovi Rothschildovi,
který jej připojil k své vítkovické uhelné společnosti. 1908
získala DOMBROWA status městyse 1924
se název městyse DOMBROWA změnil na DOUBRAVA 1974
spojením s Orlovou vznikla městská část Orlová 5-Doubrava 1990
obec vznikla jako územní samosprávná jednotka na základě zákona č. 367/1990
Sb. Činnost provozuje na základě zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v
platném znění. Zdroj: cs.wikipedia.ord
(21.6.2014) |
Jaromír Lenoch © Aktualizace 21.6.2014 |