Bohumín (Starý)

(Bogumín, Oderberg)

Části: Nový Bohumín, Kopytov

Připojené obce: Skřečoň Záblatí Pudlov Vrbice

 

Kostel Narození P.Marie B) C) A)
Farní, pozdně gotická stavba z poslední třetiny 15. století.. Počátky kostela Narození Panny Marie ve Starém Bohumíně, nejstarší kulturní památky na území Bohumína, jehož duchovními správci byli kolem poloviny 13. století benediktýni, zůstávají kvůli nedochovaným historickým záznamům zahaleny tajemstvím. Zdejší klášterní komunitu údajně tvořili probošt a šest dalších řádových bratří z domovského kláštera Týnec u Krakova v Polsku. První dřevěná kaple zde snad stávala již na přelomu 12. a 13. století. Gotickým zděným kostelem byla nahrazena nejspíše již mezi lety 1320 až 1400.
Po smrti posledního ratibořského knížete Valentina z rodu Přemyslovců v roce 1521 a opolského knížete Jana z rodu Piastovců v roce 1523 získal bohumínské panství zástavou do svého vlastnictví krnovský kníže Jiří z ansbašské větve Hohenzollernů. Záhy jej daroval synovi Georgu Friedrichu Hohenzollernovi. Příslušníci tohoto rodu se zanedlouho začali přiklánět místo ke katolictví k protestantismu augsburského vyznání. Jejich dědicové byli braniborští kurfiřti, kteří tíhli pro změnu ke kalvinismu a místní obyvatelstvo podle zásady „čí země, toho víra“ bylo „přinucováno“ k přijetí víry své nové vrchnosti.
Bohumínský kostel byl benediktýnům údajně již v roce 1530 odebrán a svěřen do péče protestantských pastorů augsburského vyznání. Nápisy, které umístili na stěny bohumínského kostela benediktýni, byly odstraněny až téměř o sto let později na základě nařízení těšínského knížete Václava Adama.
Jediný doposud známý protestantský pastor Jiří Floderus z Fryštátu, byl v Bohumíně připomínán v roce 1620 v souvislosti s dokončenou rozsáhlou renesanční přestavbou kostela. Do nově postavené kostelní věže pořídil dva zvony s velkým obsahem stříbra, zhotovené v opavské zvonařské dílně Hanse Knauffa. Větší z nich o hmotnosti 1200 kilogramů a průměru 124 centimetrů se dnes nachází v německém Remscheinu a menší o hmotnosti 650 kilogramů a průměru 103 centimetrů rovněž v německém Woppertal-Nachstebrecku.
K pozvolnému návratu ke katolicismu docházelo teprve od roku 1621 po porážce žoldnéřského vojska Johanna Georga Krnovského, syna krnovského knížete a braniborského kurfiřta Joachima Friedricha. Tehdy totiž císař Ferdinand II., který 22. ledna 1621 definitivně zbavil odbojného krnovského knížete bohumínského a bytomského panství, potvrdil zástavní právo na Bohumín a Bytom ze 17. května 1618 pražskému bankéři Lazaru II. Henckelovi z Donnersmarcku a Vösendorfu, hlásícímu se k protestantskému pietismu.
Bohumínský kostel, jehož patronát si nyní vymínil pro sebe samotný panovník, byl protestantům odňat někdy v druhé polovině roku 1629 po odprodeji Bohumína Eliáši Henckelovi. Téhož roku se stal zdejším novým duchovním správcem Jan Fridrichowski.
Když však benediktýnům z Týnce u Krakova byl v restituci navrácen orlovský klášter, dovolil jim vratislavský biskup Karel Ferdinand Waza v roce 1631 převzít právě uvolněné bohumínské farní obročí. To tehdy zahrnovalo osady Bohumín, Dvorek, Gorzyce (PL), Chałupki (PL), Kopytov, Łaziska (PL), Olza (PL), Pudlov, Rudyszwałd (PL), Šunychl, Vrbice a Zabełków (PL). Ekonomické zázemí kláštera, jako například osady Orlová, Lutyně, Rychvald, ale navráceny nebyly. Prvním orlovským opatem sídlícím v Bohumíně se tak stal Athanasius Stanislawski. On a jeho nástupci se ale většinou zdržovali v mateřském klášteře a zde se nechali zastupovat komendáři.
Pro soustavné zanedbávání svých povinností správců bohumínské farnosti jim bylo zdejší farní obročí v roce 1669 odebráno a na uvolněné místo bohumínského faráře, až do příchodu menších bratří františkánů z domovského kláštera v polských Katowicach-Panewnikach v roce 1993, byli jmenováni diecézní kněží. V roce 1668 farníci z přifařených obcí z Olzy, Gorzyc a Łazisk na své náklady přistavěli ke kostelu ze severní strany kapli sv. Jana. Ke změně jejího zasvěcení na kapli sv. Jana Nepomuckého mohlo dojít až po kanonizaci onoho světce, která se uskutečnila 19. března 1729. Několik let poté, nejpozději však v roce 1688, byla přistavěna z jižní strany kaple Panny Marie Růžencové. Půdorys kostela tak nakrátko získal tvar latinského kříže. Do dnešní podoby byla kaple přestavěna v roce 1721. Pod podlahou severní svatojánské kaple byla na náklady majitelů bohumínského panství někdy v této době také zřízena krypta o rozloze cca 20 m2, do níž se pohřbívalo až do druhé poloviny 18. století. Náhrobní kameny pohřbených duchovních a šlechticů, umístěné v podlaze kaple, byly údajně v roce 1900 zakryty novou dlažbou. V noci ze 14. na 15. dubna 1779 byl neznámou zlodějskou bandou vykraden místní kostel tak dokonale, že nic cenného zde nezůstalo. Škoda byla tehdy vyčíslena na neuvěřitelných 1968 rýnských zlatých.
Snad největší škodu utrpěl kostel 22. srpna 1850, kdy do věže kostela uhodil blesk tak nešťastně, že následný požár značně poškodil nejen samotnou věž ze šindele, ale z větší části také krov. Padající trámy prorazily klenbu kostelní lodi. Z kostelního inventáře se podařila zachránit jen malá část. Do roku 1853 byla dokončena oprava střechy a klenby nad kostelní lodí. Původní gotická křížová klenba byla nahrazena klenbou valenou s freskami, čímž z trojlodního kostela vznikl jednolodní. Díky snížení výšky nové klenby kostelní lodi o několik metrů se kružby dvou původních gotických oken dodnes dochovaly na půdě kostela. Rekonstrukce věže, která tehdy ztratila cibulovou báň s lucernou a získala jehlancovou střechu, se uskutečnila teprve až v roce 1854.
Dnešní podobu získal kostel až za rozsáhlé rekonstrukce v letech 1910 až 1911, která se uskutečnila z příkazu c. k. komise pro umění a historické památky. Veškerý novorenesanční mobiliář vyrobila na přelomu 19. a 20. století c. k. umělecká škola dřevařská ve Valašském Meziříčí. Pouze varhany pocházejí z varhanářské dílny bratří Riegrů v Krnově (opus 723 z roku 1899).
V průběhu první světové války byly 17. prosince 1917 pro válečné účely zabaveny dva malé zvony zakoupené Valentinem Josefem Alexandrem a měděný hromosvodový drát. Kostel byl však více poškozen v prvních dvou poválečných letech. Během druhé světové války, kdy byly spolu se zvony (dva z roku 1620 a jeden z roku 1921) pro válečné účely zabavovány i jiné měděné a mosazné předměty, jako například svícny a ministrantské zvonky, byl kostel vážněji poškozen několika granáty, které dopadaly přímo do jeho bezprostřední blízkosti. Válečné škody tak dosáhly výše 42 145 korun.
Díky korunovaci milostného obrazu Panny Marie Růžencové-Starobohumínské, kterou ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz vykonal 7. října 2004, byl farnímu kostelu Narození Panny Marie ve Starém Bohumíně navrácen statut lidového poutního místa.

Farní kostel Narození Panny Marie

 
Fara B) A)

Stavbu římskokatolické farní budovy z červených neomítaných cihel, která směla až do roku 1918 používat označení „Kaiser Franz Joseph Jubiliumspfarre“, provedla v letech 1904 - 1905 stavební firma Richarda Munka (autora projektu) - dnešní podobu získala při přestavbě v letech 1936 - 1937.

Fotky kolem roku 1890 Budova římsko-katolické fary

 
Kaple sv.Kříže C)

Zvaná Pustyňa- malá barokní stavba ve Starém Bohumíně pochází z poloviny 18.století. O bratru Antonínu – Josefu Czimmererovi (někdy též psáno Zimmererovi), synu někdejšího bohumínského starosty Eliase Czimmerera – majitele velkoměšťanského domu č. p. 9, a bratru Felixovi – Antonínu Broském, někdejším bohumínském radním, víme s určitostí pouze to, že někdy v měsíci květnu roku 1756 byli přijati do III. řádu svatého Františka z Assisi.

Oba tzv. laičtí řeholníci, kteří dnem svých slavných řeholních slibů obdrželi navíc právo nosit řeholní oděv, se poměrně záhy rozhodli pro poustevnický způsob života. Společnou žádostí z 1. července 1756, adresovanou Královskému úřadu se sídlem v Opavě, prosili kompetentní úřady o udělení souhlasu k povolení stavby nevelké poustevny někde v okolí Bohumína. Vydané kladné stanovisko z 29. července 1756 k jejich žádosti bylo ale podmíněno tím, že poustevna bude zřízena v blízkosti stávající kaple zasvěcené svatému Kříži, která pochází snad z roku 1733. Zde oba řeholníci vlastní nevelké množství tzv. „křoví“ a její stavba bude navíc finančně garantována jejich zbývajícím jměním, tj. asi půl vratislavského šefly pozemků na bohumínském předměstí.

Poustevna v blízkosti svatokřížské kaple, o niž oba bohumínští poustevníci pečovali, neměla ale dlouhého trvání. V roce 1782 byl totiž III. řád svatého Františka z Assisi na základě císařského dekretu rozpuštěn a poustevny, včetně té bohumínské byly ještě v tomtéž roce zrušeny.

Podle útržkovitě dochovaných záznamů byla historie stavby bohumínské poustevny definitivně uzavřena někdy v průběhu druhé poloviny 19. století, kdy byla ponechána svému osudu a samovolně zanikla.

Kaple sv. Kříže, která bývá mnohdy nejen v ústní tradici zaměňována s původní poustevnou, byla bohumínskými občany nadále udržována, zejména z piety právě na tyto dva poustevníky, kteří nikoli v ní, ale v její blízkosti, žili. Od roku 1964 je zapsána v ústředním seznamu kulturních památek. V historii své existence byla tato kaple již několikrát opravována, čímž došlo k nepatrným změnám v jejím vzhledu. Nejhůř na tom asi byla po bombardování města na sklonku války, kdy z ní zbyly pouze obvodové zdi. Písemně doložené poválečné generální opravy se uskutečnily například v roce 1969, kdy místní zemědělské družstvo zajistilo také pomocí ocelových lan její praskající zdivo. Opětovnou výměnu střešní krytiny inicioval v roce 1973 a 1981 zdejší městský národní výbor.

V současné době není téměř možné kapli kvůli neexistenci přístupové cesty navštívit. Nachází se totiž uprostřed pole. Její interiér je prázdný. Původní plastický výjev ukřižování Ježíše z Nazareta na hoře Golgotě, který byl vyřezán ze dřeva, v kapli scházel již před rokem 1971. A samotná stavba taktéž chátrá. Její poslední částečná oprava se uskutečnila v roce 1995 jen díky tomu, že v roce 1994 došlo k samovolnému zhroucení jejího nezvykle formovaného štítu, původně zakončeného litinovým křížem. V „křížové dny“, tj. v pondělí, úterý a středu před slavností Nanebevstoupení Páně, nebo v den památky svatého Marka (25. dubna), se ke kapli svatého Kříže až do smrti starobohumínského duchovního správce Josepha Sniegonie – Pelikana každoročně konala prosebná procesí za zachování zaseté úrody, zejména před nepřízní počasí. V čele průvodu, který se po mši svaté za zpěvu litanií a náboženských písní vydal z farního kostela směrem k novému hřbitovu, kráčel i s procesním křížem místní duchovní správce spolu s ministranty, starosta s ostatními radními města, hasiči a členové zbývajících korporací a spolků, též místní mládenci a družičky nesoucí prapory a další občané.

Kaple sv. Kříže zvaná Pustyňa

 

Kaple Andělů Strážných C)

Cholerová kaple - pochází z roku 1831, kdy zde vypukla velká cholerová epidemie. V roce 2004 po opravě znovu vysvěcena a pojmenována na kapli Andělů strážných. která se někdy označovala také jako kaple „pod vodojemem“, stojí ve Starém Bohumíně v místech, kde se původně nacházely stodoly bohumínských měšťanů. Byla postavena a do roku 1950 prokazatelně udržována z darů místních věřících. Její počátky ale sahají snad již do roku 1831, kdy právě v těchto místech byli hromadně pohřbeni starobohumínští občané, kteří v té době podlehli nákaze tzv. asijské cholery. Stalo se tak pro nedostatek místa na tehdejším hřbitově, nacházejícího se v těsné blízkosti starobohumínského farního kostela.

Opětovně se v těchto místech pohřbívalo ještě jednou a to v roce 1846, kdy zde ze stejného důvodu jako v roce 1831 nalezli místo svého posledního odpočinku ti z bohumínských občanů, kteří zemřeli díky neúrodě na následky velikého hladu a epidemie tyfu.

Do dnešních dnů se nám tato drobná sakrální stavba dochovala jen díky tomu, že plány na výstavbu nové novogotické kaple nebyly nikdy plně realizovány. V historii své existence byla tato kaple již několikrát opravována. Písemně doložené generální opravy se konaly v letech 1968 (snad právě v roce 1968 namaloval František Ligocký pro kapliční oltář obraz Panny Marie Bolestné, olejomalba je dnes umístěná ve farním muzeu), 1973, 1980, 1995 a 2004. Od roku 1967 je kaplička zapsána v ústředním seznamu kulturních památek

Zásluhu na tom, že se v roce 2004 vůbec mohla uskutečnit nutná rekonstrukce kaple, má zejména občanské sdružení Maryška, které z grantu nadace VIA (55 000 korun) a od Městského úřadu Bohumín (25 000 korun) získalo potřebné množství finančních prostředků. Na opravě se podíleli četní dobrovolníci z řad starobohumínských občanů a mladí ochránci přírody.

Akt znovu posvěcení nově pojmenované kaple Anděla strážce (původně Panny Marie Bolestné) se uskutečnil 28. října 2004 a přihlížela mu řada místních i hostů. Byl zde zároveň znovu vztyčen kříž, jenž zhotovil pražský režisér Miloš Zabranský v rámci bohumínského dřevořezbářského plenéru Léto-kruhy 2001.

http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/001023_1.jpg

 

Kostel Božského srdce Páně B) C) A)
Katolický, 1892- 1895. O stavbě kostela v blízkosti bohumínského nádraží se začalo uvažovat již v roce 1877. Oficiální návrh na jeho realizaci schválilo zdejší obecní zastupitelstvo 26. prosince 1889. O dva roky později se v červnu roku 1891 konala ustavující schůze Katolického spolku pro výstavbu kostela, jehož předsedou byl zvolen přednosta železniční stanice Karl Wacha. Členy výboru se stali bohumínský farář Anton Ignatz Kaschitzka, bohumínský kaplan Eduard Georg Linzer, vrchní inspektor finanční stráže Ernest Appel, přednosta železniční stanice Joseph von Portenschlag, královský pruský ředitel expedice Augustin Tschusch, ředitel pošty Adolf Wawra a učitel Karl Postuwka.
Plány nového kostela, které vypracoval zdejší stavitel Josef Berger, předložila 2. února 1892 delegace spolku vratislavskému kníže-biskupovi Georgovi Koppovi. Ten požadoval drobnější úpravy, a proto předal tyto plány k přepracování dómskému architektu Richardu Völkelovi. Až poté v květnu téhož roku je na letním sídle vratislavských biskupů Jánském Vrchu v Javorníku Georg Kopp schválil. Rozpočet stavitele Josefa Bergra na stavbu nového kostela z 18. května 1892 počítal s náklady kolem 45 tisíc zlatých. K původnímu rozpočtu vznikl 5. prosince 1894 dodatek na pokrytí původně neplánovaných prací, který byl vyšší zhruba o 7 tisíc zlatých. Konečné vyúčtování skutečných stavebních nákladů však nakonec 16. ledna 1896 dělalo téměř 56 tisíc zlatých.
Tyto částky mnohonásobně překračovaly možnosti obce a místních věřících, kteří mezi sebou organizovali dobrovolné sbírky. Nebýt proto velkorysých darů, ke stavbě kostela by v zřejmě nedošlo. Například vratislavský kníže-biskup Georg Kopp daroval na výstavbu kostela 30 tisíc zlatých, Výhradně privilegované c. k. Severní dráhy císaře Ferdinanda přispěly částkou 5 tisíc zlatých, členové Katolického spolku pro výstavbu kostela darovali 2 tisíce zlatých, majitel rourovny Albert Hahn věnoval 1200 zlatých, částku 400 zlatých poskytly společnosti pro rafinaci minerálních olejů a 50 zlatých daroval na stavbu kostela olomoucký arcibiskup Theodor Kohn. Stavební parcelu bezplatně poskytl hrabě Heinrich Larisch-Mönnich. Slavnostní posvěcení základního kamene se uskutečnilo 12. září 1892.
Samotná stavba kostela v novogotickém stylu z červených neomítaných cihel, tzv. typ backsteingotiky, byla dokončen na podzim roku 1894. Podle dochovaných dobových zpráv probíhaly stavební práce velice pomalu. Cihly, ze kterých je kostel postaven, s největší pravděpodobností dodal ze své cihlárny v polských Krzyżanovicích hrabě Carl von Lichnovský. Kříž umístěný na věži kostela, do jehož báně byly vloženy nejrůznější listiny týkající se jeho vzniku, samotné stavby a zasvěcení kostela, byl spolu s tehdy platnými kovovými a papírovými penězi posvěcen 27. září 1894. Mobiliář kostela pořizovali postupně i několik let po jeho dokončení.
Kostel Božského Srdce Páně v Šunychlu-Bohumíně-nádraží byl posvěcen bez účasti biskupa 24. listopadu 1895. Slavnostně vysvěcen byl 7. června 1896 samotným vratislavským kníže-biskupem Georgem Koppem. Pravidelné nedělní bohoslužby se v kostele začaly konat v roce 1896 v německém a polském jazyce, české bohoslužby však slyšeli věřící až od roku 1921. Duchovního do kostela přivážel na bohoslužby z Bohumína-města (dnešního Starého Bohumína) kočár a měl tak nárok na vyplacení odměny od patrona kostela ve výši 1 zlatého. Duchovního kočár přivážel do kostela až do zřízení expozitury v roce 1898. Od roku se 1900 pak stal samostatnou farností.
Kostel nestačil pojmout neustále stoupající počet věřících. Již po padesáti letech jeho existence se začalo přemýšlet o jeho přestavbě a rozšíření. Předběžnou studii, která navrhovala rozšíření kostela o dvě boční lodě, čímž by se počet míst k sezení zvýšil na 564 osob a ke stání na 956 osob, předložili v srpnu 1946 akademičtí architekti bratři Šlapetovi z Moravské Ostravy. Daný projekt, jehož náklady byly odhadovány na téměř 1,2 milionu korun, však nebylo možné po únorovém státním převratu realizovat. V roce 1949 byly podle zpracovaného projektu provedeny pouze některé drobné úpravy v interiéru kostela. V roce 2002 byl kostel pro svou historickou hodnotu zapsán do seznamu kulturních památek.

File:Kostel Božského srdce Páně (Bohumín).jpg Katolický kostel Božského srdce Páně

 

Kaple Všech svatých C)
Hřbitovní filiální, 1901. Neogotická hřbitovní kaple významného slezského stavitele Antona Schiebela z Hrušova s výjimečným dochováním objektu včetně mobiliáře a místem posledního odpočinku významné osobnosti – P. Thomas Dudek (zemřel 21.9.1925), uložen pod podlahou kaple (černý kříž v dlažbě). Kapli projektoval a vystavěl v roce 1901 stavitel Anton Schiebel z Hrušova, autor řady obdobných kostelů v okolí. V roce 2003 proběhla rekonstrukce a do nové báně byl uložen vzkaz příštím generacím. Kaple byla navržena v tomtéž roce na prohlašení za kulturní památku.

Hřbitovní filiální kaple Všech svatých

 

[Synagoga] A)
Fotky kolem roku 1900

 

Socha sv.J.Nepomuckého C) A)
Na náměstí, po 1750. největší pravděpodobností až v roce 1829, kdy se po celé zemi pořádaly okázalé oslavnosti u příležitosti 100. výročí kanonizace českého světce Jana Nepomuckého, byla jeho pozdně barokní socha z pískovce umístěna rovněž na severní straně starobohumínského náměstí.
Socha sv. Jana Nepomuckého získala během svépomocné opravy na přelomu srpna a září roku 1950 nevhodný barevný nátěr olejovými barvami. Další nešetrný zásah se uskutečnil o patnáct let později. Letopočet byl vyryt na zadní stranu podstavce. Od roku 1964 je socha sv. Jana Nepomuckého zapsaná do seznamu kulturních památek. Poslední, ale zato generální oprava sochy, začala 18. dubna 2002. Když byl o dva měsíce později demontován starý zvětralý podstavec, přišlo se na to, že ukrýval tubu s velmi poškozeným svitkem pergamenu a k tomu ještě padesát čtyři historických mincí z rozmezí let 1619 (1637) až 1868. Mince pak putovaly do numismatické sbírky Muzea Těšínska v Českém Těšíně.
Dva a půl měsíce trvající renovační práce byly 6. září 2002 slavnostně zakončeny odhalením a znovuposvěcením sochy sv. Jana Nepomuckého. Do otvoru v nově zhotoveném podstavci byly o tři dny dříve spolu s dokumentem Dobové zvěsti dalším generacím bohumínského kronikáře Zdeňka Veselého, uloženy soudobé české mince v celkové hodnotě 88,80 koruny. Původní podstavec získala darem starobohumínská římskokatolická farnost.

Socha sv. Jana Nepomuckého Socha sv. Jana Nepomuckého

 
Socha sv.Josefa A)
Lidová polychromovaná pískovcová socha sv. Josefa - patrona umírajících, která se nachází v areálu starobohumínského farního kostela - původního hřbitova, pochází snad z 1 pol. 19. století.

Socha sv. Josefa

 

Socha sv.Hedviky A)
Ve skříňce na soklu

Farní kostel Narození Panny Marie Farní kostel Narození Panny Marie

 

Kamenný kříž A)
U kostela

Farní kostel Narození Panny Marie

 

Kamenný kříž A)
U kostela

Katolický kostel Božského srdce Páně

 

Kamenný kříž A)

Různé

 

Dřevěný kříž A)
U kostela

Farní kostel Narození Panny Marie

 

Dřevěný kříž A)
Obětem epidemie cholery 1830-33

Kaple Anděla strážce ve Starém Bohumíně

 

Meteorologický sloupek A) >>
Před 1914,  upraven 1975

http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/005153_1.jpg

 

Hraniční kámen
1883

image065.jpg

 

Socha E)
Na náměstí Budoucnosti

http://im.foto.mapy.cz/pub/big/000/00e/00000eb82_e7540a

 

Památník padlých

Na náměstí

Historické okénko - Starý Bohumín http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/014008_1.jpg

 

Busta P.Bezruče G)

V parku P.Bezruče na kameni

http://foto.turistika.cz/foto/113121/93276/lrg_1bohuminpomnikpetrabezrucevparku.jpg http://foto.turistika.cz/foto/113121/93276/lrg_1bohuminpomnikpetrabezrucevparku.jpg

 

Kašna C)

Moderní na náměstí

 

Kámen

V parku P. Bezruče s letopočtem 1915

image075.jpg

 

Památník s bustou T.G.Masaryka A)

Různé

 

Socha T.G.Masaryka A)

Na náměstí

Fotky kolem roku 1940 Historické okénko - Nový Bohumín

 

Socha rodiny F)

Bohumín - sousoší rodiny (po)

 

Pamětní deska A)

Na osvobození Bohumína 1945, na budově staré radnice

Bývalá bohumínská radnice č. p. 43

 

Památník A)

Obětem epidemie tyfu 1846-7

Kaple Anděla strážce ve Starém Bohumíně

 

Stará radnice č.p.43 A)
Jedná se o zděnou, dvoupodlažní řadovou stavbu, průčelí do ulice je zachováno v původní podobě, s výrazným trojúhelníkovým štítem. Uvnitř stavby je zachován schodišťový prostor a hlavní dispoziční uspořádání. Bývalá bohumínská radnice je dokladem městské architektury z přelomu 19. a 20. století s doznívajícím novogotickým tvaroslovím a prvky nastupující secese.
O stavbě této radniční budovy podle návrhu olomouckého architekta Viktora Madera bylo rozhodnuto městským zastupitelstvem dne 14. prosince 1899 - slavnost položení základního kamene se konala v památný den sedmdesátých narozenin rakousko - uherského císaře Franze Josepha I. (tj. 18. srpna 1900).
Od prosince se pro nedostatek místa v „provizorní“ radniční budově přestěhoval bohumínský starosta a radní do ještě ne zcela architektem a stavitelem Antonem Schi-ebelem z Hrušova nad Odrou dokončené novostavby bo-humínské radnice, kde se již 18. prosince 1900 konalo první zasedání městské rady.
Po definitivním sloučení Nového a Starého Bohumína v jeden celek (1. července 1973) přestala starobohumín-ská radniční budova sloužit svému účelu.
V současné době tuto budovu vlastní Ministerstvo vnitra.
Historické okénko - Starý Bohumín Bývalá bohumínská radnice č. p. 43

 

[Zámek] H)
Historie bohumínského městského zámku začíná v roce 1742, kdy na základě vratislavského míru postoupilo Rakouské císařství území na levém břehu Odry ve prospěch Pruska, a tím ztratilo pravobřežní město původní bohumínské sídlo – dnes zámek Chalupki (Barutswerde) –který ležel na levém břehu Odry.
V době ztráty tohoto území patřilo město a panství Bohumín bankéřskému rodu Henckelů z Donnersmarctu (ti získali panství již v roce 1623). Ti však měli své sídlo na levém břehu, v původním zámku, a proto roku 1763 prodává Lazar Henckel císařskou (rakouskou) část bohumínského panství Erdmannovi Gusnarovi z Komorna. Až jeho dědici kupují ve východní frontě starobohumínského náměstí dva měšťanské domy a upravují je stavebně na své sídlo, které tak začalo být nazýváno zámkem. Tento původní zámek tvořily domy čp. 7 a 8).
V roce 1845 kupuje bohumínské panství polská šlechtična hraběnka Marie Rudnická, která kolem roku 1853 začala zámek výrazně stavebně upravovat k čemuž dokoupila ještě sousední dům (čp. 9) a přestavuje všechny tři domy do podoby dvoupatrové klasicistní (novoklasicistní) budovy. Ta byla od většiny šlechtických sídel atypická, neboť stále navazovala na ostatní městskou zástavbu a v pohledu z náměstí nijak výrazně nevyčnívala. Spíše než zámkem měla být budova nazývána městským palácem. Autorem projektu přestavby byl vítkovický stavitel Josef Kraus. Za zámkem se nacházela menší zahrada zakomponovaná do jednoho domovního bloku.
Po roce 1857 přebírá panství leopold Heydebrandt, který se však značně zadlužil, a proto jeho majetek připadl věřiteli Singerovi z Prostějova. Od něj získal zámek v roce 1868 baron Konrád Mattencoit z Orlové.
V roce 1886 kupuje po několika krátkodobých majitelích zámek a velkostatek Jindřich Larisch – Mönnich. Ten spojil starobohumínské panství se svým velkostatkem Fryštát (dnes Karviná) a tímto počinem přestal starobohumínský zámek plnit funkci sídla. Byl změněn v kanceláře a byty zaměstnanců hraběte Larisch-Mönnicha.
Po roce 1945 byl zámek Larischům zkonfiskován a připadl československému státu, respektive později městu. Nadále byl využíván jako byty a kanceláře. Jak je však pro tehdejší dobu typické, údržbě zámku byla věnována pramalá pozornost. Stav budovy se rychle horšil až muselo být rozhodnutím MěNV v Bohumíně přikročeno k demolici bývalého zámku. Ta se odehrála koncem 80. let 20. století. Po dlouhou dobu byla proluka po zámku nezastavěná. V první polovině 90. let 20. století byl v proluce vybudován architektonicky poměrně nerušící a pro toto místo vhodný třípodlažní objekt domu s pečovatelskou službou.
Je zajímavostí, že i tato novostavba dostala čp.7. Další dvě čísla byla v průběžném číslování vynechána.

Zaniklý zámek v Bohumíně, respektive jeho původním historickém centru označovaném jako Starý Bohumín, by byl pro dnešní dobu charakterizován nejlépe slovem nenápadný. Nacházel se ve středu východní fronty hlavního náměstí a byl tvořen původními třemi měšťanskými domy, jež byly decentně klasicistně sjednoceny a upraveny v pohodlné šlechtické sídlo.

Zámek vznikl poměrně pozdě, až kolem roku 1817. Svému účelu sloužil až do roku 1886, kdy jej získali Larischové, jež na zámku již nesídlili, ale přeměnili jej na byty zaměstnanců a kanceláře.

Bohužel, zámek se současnosti nedožil. Během 2. poloviny 20. století natolik zchátral, že musel být koncem 80. let 20. století rozebrán.

http://www.hrady.cz/data_g/4896/41324.jpg http://www.hrady.cz/data_g/4896/41322_300.jpg

 

Zámeček A)

Historické okénko - Zámeček

 
Stará radnice A)
Obecní úřad se na území obce Šunychl-Bohumín-nádraží nacházel od roku 1886. Neměl ale své vlastní prostory a potřebné místnosti si pouze pronajímal. Na základě rozhodnutí obecního výboru zde byl trvale přestěhován z šunychelského gruntu č. p. 14, kterému se v současné době říká Janeczkův statek.
Obecní kancelář získala stálé sídlo teprve až v roce 1894, kdy jí byla vyhrazena jedna z prostornějších místností v nově postavené školní budově německé obecné školy vedle rozestavěného římskokatolického filiálního kostela. Ovšem již ve školním roce 1898 až 1899 bylo potřeba tuto obecní místnost adaptovat pro nedostatek místa na třídu.
Se stavbou radniční budovy č. p. 225, kterou realizovala stavební firma zdejšího architekta Josepha Bergera, se proto začalo již v únoru roku 1898. Veškeré stavební práce, které si vyžádaly finanční náklady ve výši téměř 32 tisíc zlatých (téměř 64 tisíc korun), byly dokončeny již v září 1898. V hlavním traktu se nacházela zasedací síň, dvanáct kanceláří, čtyři komory a tři malé byty, kdežto v zadním traktu pouze tři obecní cely. Ve stejném roce 1898 vzniklo před budovou obecního úřadu také náměstí. K jeho jedinému rozšíření došlo v roce 1923 odkupem pozemků za 72 tisíc korun českých na severní straně náměstí.
Po zrušení německých škol v roce 1945 byl městský úřad přestěhován z budovy č. p. 225 do sousedního rozsáhlého komplexu budov bývalé obecné německé školy (přesněji německé dívčí a chlapecké obecné a občanské školy) a německého reformního reálného gymnázia č. p. 158, kde zpočátku v letech 1894 až 1898 již jednou sídlil. Původní budova radnice byla v roce 1953 plně adaptována na okresní zdravotnické středisko, kam byla z lůžkové části bohumínské nemocnice přenesena, s výjimkou chirurgie, veškerá ambulantní péče. V současné době přízemí původní budovy radnice opět slouží svému účelu. Po rekonstrukci se zde od poloviny roku 2005 nachází živnostenský a právní odbor Městského úřadu Bohumín.

Fotky kolem roku 1960 http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/001079_1.jpg

 
Radnice A)
Původně škola, 1897. Dnešní budova radnice vznikala postupně jako komplex školních budov na konci 19. a začátku 20. století. Na konci 19. století existovalo v tehdejší obci Šunychl-Bohumín-nádraží (dnešní Nový Bohumín) několik typů škol, které však kapacitně nedostačovaly počtu žáků. Proto se vedení tehdejší obce rozhodlo, že postaví školu novou, na kterou přispěje částkou 10 tisíc zlatých také Severní dráha. K výstavbě byla vybrána parcela hraběte Larisch-Mönnicha, která sousedila s jeho jiným bývalým pozemkem, na němž se právě stavěl katolický kostel, a obec mu za něj zaplatila přes tři tisíce zlatých. Stavbu obec zadala 15. května 1893 místnímu staviteli Josefu Bergrovi za 42 tisíc zlatých. Ostatní práce k zařízení budovy získali různí podnikatelé. Celková částka vyčleněná na stavbu školy byla 52 tisíc zlatých. Rozpočet ovšem nebyl dodržen, jen samotný stavitel obdržel nakonec 44 tisíc zlatých. Stavba byla do konce roku 1893 zastřešena a dokončena byla na jaře roku 1894. Její slavnostní vysvěcení proběhlo 16. září 1894.
Po čtyřech letech provozu této školy se ukázalo, že její prostory opět nestačí rostoucímu počtu žáků. V roce 1898 musel být adaptován byt školníka a byt zatímního učitele na další dvě učebny a v témže roce vypověděla škola obecnímu úřadu nájem jedné místnosti pro úřadování. Byla v ní totiž umístěna šestitřídní německá obecná škola chlapecká a dívčí, jejíž některé třídy měly navíc paralelky. Celkem bylo na škole devět tříd a stále jedna učebna chyběla. Tehdy školu navštěvovalo 632 žáků a žákyň. Tuto původní škola tvoří levý roh současné budovy radnice s frontou ke katolickému kostelu a asi do poloviny současné přední fronty budovy městského úřadu na dnešní náměstí T. G. Masaryka.
Protože škola kapacitně nedostačovala, začalo se v roce 1898 s její první a zdaleka ne poslední přístavbou směrem na budoucí náměstí T. G. Masaryka. Tato přístavba měla čelní křídlo na náměstí a částečně zasahovala i za roh dnešní Seifertovy ulice. Ani to však nestačilo a v roce 1903 byla provedena druhá přístavba školy s dalšími čtyřmi učebnami a několika pomocnými místnostmi. Tato dostavba ukončila současnou frontu budovy ve směru na ulici Seifertovu a protáhla se do poloviny zadní fronty současné budovy na Husově ulici.
Ve školním roce 1905 až 1906 byla do této budovy umístěna i nově zřízená německá měšťanská škola. Současně byla rozdělena dosavadní šestitřídní obecná škola na dvě samostatné školy. Jedna byla smíšená obecná škola chlapecká a dívčí, druhou obecná škola chlapecká pětitřídní, která byla spojena se školou měšťanskou. Zřízením měšťanské školy nastal opět nedostatek prostoru, a tak byla v roce 1907 provedena již třetí přístavba podél Husovy ulice. Ani ta však nestačila, a proto v roce 1914 proběhla poslední čtvrtá přístavba. Ta uzavřela dosud neúplný obdélník budov z rohu Husovy ulice podél katolického kostela až k původní první školní budově z let 1893 až 1894. Náklady na předchozí tři přístavby se nedochovaly, o čtvrté dostavbě víme, že přišla na 72 tisíc zlatých.
V roce 1911 založila obec Šunychl-Bohumín-nádraží obecní reformní reálné gymnázium s německým vyučovacím jazykem. To bylo umístěno do první školní budovy na rohu náměstí T. G. Masaryka z roku 1893 až 1894. První třída (prima) gymnázia pro 36 chlapců a čtyři děvčata byla otevřena 15. září 1911. Ředitelem gymnázia se stal František Günzel. Škola patřila obci. Od září školního roku 1912 až 1913 pak byla otevřena druhá třída (sekunda). V dalších letech byly postupně otevírány na gymnáziu další třídy. V roce 1918 to byla oktáva. První maturitní zkoušky se na gymnáziu konaly v roce 1919. Gymnázium bylo zestátněno 20. prosince 1920. Jak se toto gymnázium postupně rozšiřovalo, vytlačovalo žáky obecné i měšťanské školy i z první přístavby školní budovy z roku 1898 a obsadilo ve školním roce 1924 až 1925 celou přední část současné budovy radnice ve směru na náměstí T. G. Masaryka, kde mělo 13 učeben a 8 pomocných místností. V tomto školním roce navštěvovalo Německé státní reformní reálné gymnázium 419 studentů a 89 studentek.
Současnou budovu MěÚ používaly německé školy až do roku 1940. Tehdy byl k 1. dubnu 1940 ustanoven nový správní obvod Nový Bohumín-venkov, pod nějž spadaly všechny dosud samostatné obce na Bohumínsku. Za té situace se tehdejší německý starosta města Nového Bohumína, ve které se v roce 1924 proměnila obec Šunychl-Bohumín-nádraží, rozhodl přemístit úřad z dosavadní budovy radnice na dnešním náměstí T. G. Masaryka, do sousední školní budovy. Školy se přestěhovaly do budov po zrušených českých školách. Bývalá školní budova byla důkladně opravena, zavedlo se v ní nízkonákladné parní topení, odstranily se různé přepážky v bývalých třídách a vyměněny byly i prošlapané dřevěné podlahy. To si vyžádalo náklady ve výši přes 77 tisíc korun. Bývalý komplex školních budov se tak proměnil v radniční budovu, kterou zůstal bez přerušení až do současnosti.
http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/001025_1.jpg
 
Národní dům A)
č. p. 37, bývalý hotel u Zeleného stromu. je nárožním patrovým omítaným domem půdorysu ve tvaru písmene L a se sedlovou střechou. Nachází se na urbanisticky velmi exponovaném místě na nároží starobohumínského náměstí, které tvoří historické jádro Starého Bohumína. Postaven byl v letech 1906-1907 staviteli Gőtzem a Kellerem z Bohumína podle upravených plánů architektů Goldschlägera a Kramera z Vídně. Velmi kvalitní secesní architektura, příklad výstavného městského hotelu z počátku 20.století s bohatou secesní ornamentikou, ve městě ojedinělý. Ukázka místní produkce, ovlivněné vídeňským vzorem.
Uprostřed hlavního průčelí do náměstí je rizalit s bosovaným průčelím. Zadní fasáda je hladká, prolomena obdélnými okny, v průčelí je velké okno s vitráží se secesními motivy – stuha a pletenec. Fasáda hlavního a bočního průčelí je ukončena atikou, v místech štítů vytaženou.

Historické okénko - Starý Bohumín Národní dům č. p. 37

 

Dům č.p.45 C)
Secesní fasáda, 1900-1. postaven na počátku 20. století podle návrhu stavitele a architekta Antona Schiebela z Hrušova, stavbu provedl Václav Prokop z Bohumína. Objekt je dokladem kvalitní městské architektury, ve městě ojedinělý příklad obytného domu s bohatou secesní ornamentikou zachovanou v exteriéru i interiéru. Pochází z let 1900 - 1901.

Městský dům č. p. 45

 

Nádraží C) A)

1860, na místě budovy z roku 1847. Stanice Bohumín je od svého vzniku důležitým železničním uzlem. Málokteré město prodělalo tak rychlý vývoj, jako dřívější Šunychl-Bohumín-nádraží, dnešní městská část Nový Bohumín. Ještě před rokem 1847 se v těchto končinách vyskytoval bažinatý les. Ve zmíněném roce byla vytyčována trať pro Severní dráhu císaře Ferdinanda z Lipníka nad Bečvou v polích vedle Bohumína-města, dnešního Starého Bohumína. Měšťané nesouhlasili a využili finanční tísně hraběnky Rudnické, aby nabídla ke stavbě dráhy svůj vlastní bažinatý pozemek v šunychelském lese.

Stavbou dráhy a nádraží změnila krajina rázem svůj vzhled. Začaly se stavět domy pro úředníky, řemeslníky, obchodníky a železniční zaměstnance. Později vznikly továrny. První vlak přijel do rozvíjející se aglomerace 1. května 1847. V roce 1847 byla také postavena původní staniční budova, ale následně v roce 1860 na nynějším místě nová budova. Ta byla v letech 1902 až 1904 přestavěna v novorenesančním stylu do dnešní podoby. Zároveň se vybudovala nástupiště a pochopitelně se zdokonalovalo celé nádražní zázemí.

Při budování „Císařsko-královské soukromé dráhy Košicko-bohumínské“, na níž byl zahájen celý provoz 18. března 1872, byla již v roce 1868 postavena další jednopatrová staniční budova. Ta sloužila jen pro tuto trať. Byla v roce 1898 nahrazena novou prostornější budovou, která dodnes stojí na křižovatce Bezručovy a Lidické ulice. Po roce 1948 se v ní usídlil Bytový podnik města Nového Bohumína, dnes je majetkem soukromé firmy. V období druhé světové války se vzhledem k vojenské důležitosti stanice přikročilo k její velkorysé přestavbě, modernizaci a rozšiřování. Závěr války však nádraží zcela zdevastoval. Co nebylo poškozeno náletem amerických bombardérů 28. srpna 1944, bylo zničeno náložemi nebo odvezeno ustupující německou armádou.

V poválečném období se vše postupně opravilo a začala elektrifikace tratí. První vlak tažený elektrickou lokomotivou projel bohumínským nádražím 29. dubna 1963. Tím začala upadat sláva parních lokomotiv. Nádražní budova neúprosně chátrala, do haly zatékalo, opadávala omítka fasád budovy a celý objekt byl nepěknou vstupní vizitkou do města.

V devadesátých letech minulého století konečně nastala celková generální oprava nádražní budovy, při níž se zřítila jedna její část naproti poště. Ta musela být postavena nově, ale v původním stylu. V roce 1995 bylo celé dílo dokončeno a patří stále k nejpěknějším historickým objektům ve městě. V srpnu roku 2003 přistoupily České dráhy k celkové renovaci nádraží. Rekonstruovala se kolejiště i nástupiště, došlo k elektronizaci provozu i informačního systému. Vybudován byl i nový bezbariérový podchod k nástupištím a zbourány byly nefunkční objekty. Veškeré práce byly dokončeny v prosinci roku 2005 a stát do těchto náročných prací investoval 2,6 miliardy korun. Dá se s nadsázkou říci, že v současné době patří bohumínské nádraží jako komplex k nejmodernějším a nejhezčím v České republice. Podrobnější historické údaje o zdejším nádraží naleznete v publikacích o Bohumínu z let 1947, 1976 a 1997.

Fotky kolem roku 1915 Nádraží ČD

 

Dům A)

Fotky kolem roku 1960

 

Škola A)

Vedle kostela, pův.německá obecná škola, 1894

Historické okénko - Školy Fotky kolem roku 1900

 

Škola A)

Polská

Historické okénko - Školy

 

Škola A)

Nová

Historické okénko - Školy

 

Škola E.Beneše A)

1912

Historické okénko - Školy

 

Škola T.G.Masaryka A)

1930

Historické okénko - Školy

 

Gymnásium A)

1930

Historické okénko - Školy

 

Klášterní dívčí škola Řádu chudých školských sester de Notre Dame

Fotky kolem roku 1900 

 

Nemocnice A)

Fotky kolem roku 1930

 

Hotel Garni A)

Fotky kolem roku 1890 

 

Spořitelna A)

Historické okénko - Ulice Nádražní

 

Hrobka hrabat Henckelů z Donnersmarku – Kaple P.Marie C) A)

Hraběcí rodina Henckelů von Donnersmarck und Vösendorf, která bohumínské panství s konečnou platností získala 26. května 1629, byla ke stavbě této nepříliš velké kruhovité stavby donucena vnějšími okolnostmi.

Příslušníci této šlechtické rodiny, kteří patřili mezi aktivní vyznavače protestantského pietismu, chtěli mít důstojné místo posledního odpočinku. Proto si museli nechat vystavět rodinnou hrobku, někdy v druhé polovině 17. století v samotném rohu hřbitova. Tato dvoupatrová stavba, v jejímž suterénu je hrobka a v nadzemí sakrální prostor, svým vzhledem připomíná románskou rotundu bez apsidy.

Od roku 1752, kdy byla hrobka přestavěna do dnešní podoby, sloužila svému účelu již jen krátce. Poslední mužský potomek bohumínské větve rodu Johann Erdman Henckel von Donnersmarck und Vösendorf zde byl pohřben 16. března 1803. Samotná podzemní část hrobky pak byla nejpozději na přelomu 19. a 20. století vyklizena a vchod do ní byl zasypán.

Do seznamu kulturních památek byla tato stavba, jejíž nadzemní část dlouhá desetiletí sloužila jako skladiště již nepoužívaného kostelního mobiliáře, zapsána v roce 1974, kdy došlo k její částečné rekonstrukci. Teprve díky iniciativě Vítězslava Malchara, Otmara Faji a jejich spolupracovníků byla nadzemní část bývalé hrobky v letech 2001 až 2002 znovu opravena a adaptována na kapli Panny Marie. Této kapli, ve které se v květnu konají odpolední májové pobožnosti, spolu se zde umístěným bývalým božítělovým oltářem, požehnal v roce 2002 generální vikář ostravsko-opavské diecéze František Kufa.

Hrobka hrabat Henckelů z Donnersmarcku

 

 

Ocelová lávka A)

Nad železnicí. v areálu nádraží. Ojedinělá technická památka se sestává ze tří částí, celková délka bez schodů je 170 m. Nejstarší část při výpravní budově s obloukovými příhradovými nosníky byla postavena roku 1870, v letech 1901 a 1902 za celní budovou ve středu kolejiště prodloužena lávkou s přímopásovými nosníky k ulici Lidické. V roce 2004 byla snesena celní budova a obě části spojeny středním spojovacím dílem.

Ocelová pěší lávka Ocelová pěší lávka

 

Ocelový most A)

Historické okénko - Starý Bohumín

 

Pěchotní srub MO S-5 Na trati A)

Pěchotní sruby a vojenské pevnosti jsou na území našeho státu legendou. A jsou také v lokalitě Bohumína a většinou se vžily pod lidovým názvem „bunkry“. Málo však víme o době jejich vzniku, o jejich výstavbě či vybavení.

U Bohumína se před druhou světovou válkou stýkaly hranice Německa a Polska, jejichž zájmy se ve zdejším regionu opíraly o silně národnostní menšiny. Navíc hranice na Hlučínsku a Těšínsku byly vytyčeny až po roce 1918 a neměly proto z historického hlediska dlouhého trvání. Naše země neměla dostatek peněz na špičkové vyzbrojení své armády na úroveň sousedních silných zemí a navíc po roce 1933 začal silně hrozit fašismus, a tím možnost vzniku války. Proto se uplatnila druhá alternativa. Opevnit hranice proti možnému vpádu. A především tzv. severní válčiště, což byla linie od Bohumína, jako první pak úsek kryjící Ostravu s jejím těžkým průmyslem nazvaný stavební úsek Moravská Ostrava (MO). Ten byl rozdělen na pět podúseků, z nichž prvním byl Bohumín, který začínal u řeky Olše a končil za řekou Odrou.

Práce na jejich vybudování začaly na sklonku roku 1935 a dokončeny byly terénními úpravami začátkem roku 1937. Pracovalo se podle francouzských zkušeností. Francie v té době stavěla známou Maginotovu linii. Dva pevnostní sruby (S) jsou v Šunychlu – MO-S2 U Školy a MO-S3 U Mlýna. Další dva ve Starém Bohumíně – MO-S4 U Šedé vily (známe jej spíše pod užívaným názvem U Transformátoru) a MO-S5 Na Trati. Dva z těchto našich pěchotních srubů jsou unikáty. Objekt S4 měl dva zvony a dvě kopule a S5 byl postaven jako dva jednostranné sruby spojené 22 metrů dlouhou chodbou vedoucí pod železničním náspem. V kritickém roce 1938 byly pod tlakem zhoršující se mezinárodní situace, vybetonovány u Bohumína tři vložené lehké objekty.

Veškeré obranné přípravy však přišly vniveč, protože po zrádné mnichovské dohodě bylo postoupeno pohraničí a republika ztratila většinu opevnění bez boje. Čtyři bohumínské sruby získalo ve zmíněném roce nejdřív Polsko a po vypuknutí druhé světové války v září 1939 Německo. Němci z nich vytrhali zvony a kanónové střílny, které buď použili při budování svých opevnění, nebo v hutích jako vhodný materiál pro jejich další zbrojní výrobu. V našich objektech se zachovalo relativně nejvíc prvků filtroventilace a různých instalačních detailů.

Na konci války v lednu 1945, po drobných opravách zdevastovaných srubů, je fašisté využili jako obrané pásmo, ale marně. Válka skončila a opevnění začala chátrat. Zůstaly mohutné betonové bloky. Opuštěné, mlčící, nepřístupné a tajemné. Jenže vzbuzovaly zájem zvláště mladých lidí, kteří se po demokratizačním procesu v roce 1989 pustili do rekonstrukce zbytků opevnění, aby je následně mohli prezentovat rostoucímu okruhu zájemců.

A nejsou to jen známé Darkovičky u Hlučína. Nadšená parta se dala dohromady také v Bohumíně a obětavě, na úkor volného času, výrazně zrenovovala opevnění MO-S5 Na Trati. Tisíce hodin jejich cílevědomé práce a shánění dobových prvků a jejich postupné uvádění do provozu má obdivuhodný výsledek. Objekt S5 můžete o víkendech nebo po telefonní domluvě navštívit a členové Klubu vojenské historie Bohumín vás podzemními patry objektu se zasvěceným výkladem provedou. Je jejich zásluhou, že objekt MO-S5 byl prohlášen za kulturní památku a je zobrazen na dřevěné turistické známce č. 694 jako Pěchotní srub Na Trati – Bohumín. V posledním období lze také jejich přičiněním několikrát v roce navštívit opevnění MO-S4 „U Šedé vily“. Tyto historické objekty musí zůstat mementem, abychom na dějinné události minulosti nezapomínali.

Podrobnější a obsáhlé zajímavosti naleznete v publikaci Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938 od Josefa Durčáka, která byla vydána v roce 1995.

http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/001085_1.jpg

 

Pěchotní srub MO S-2 A)

U školy

http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto/pechotni-srub-mo-s-2-u-skoly/09.jpg

 

Pěchotní srub MO S-3 A)

U mlýna 

http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto/pechotni-srub-mo-s-3-u-mlyna/02.jpg

 

Pěchotní srub MO S-4 A)

 U šedé vily 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/eb/Mo-s4_seda_vila,_leto_(kvh_bohumin).jpg

 

Vodárenská věž

Přestavěná na penzion

Historické okénko - Nový Bohumín 

 

Zpět na okres

Panství

1850 Politický okres Fryštát (Karviná), s.o.Bohumín

1855 p.o.Fryštát

1868 Politický okres Fryštát (Karviná), s.o.Bohumín

(1938-45 Kreis Tetschen)

1948 Okres Ostrava

1957 okres Ostrava Venkov

1961 Okres Karviná

2003 Pověřený městský úřad

 

Historie obce

Již od svého založení měl Bohumín významnou strategickou polohu. Tento význam si město udrželo do dnešních časů. Ve 12. století ležel Bohumín na křižovatce obchodních cest. Jedna (solná) vedla z Moravy do Krakova a druhá (jantarová) z Uher přes Těšín a dále k Baltu. Rovněž tudy procházela cesta z Prahy do Krakova. Osada tedy vznikla na frekventovaném místě, které bylo vhodné pro přechod přes řeku. O tom svědčí i stavba mostu v 15. století - ten byl však nespočetněkrát strhnut při rozvodnění Odry. Stoupajícím cestovním ruchem přibývalo osadníků, takže osada nesoucí jméno Bogun byla v době krále Přemysla Otakara II. již velkou vesnicí. Držení vesnice bylo finančně (vybírání mýtného od pocestných) a strategicky (poloha na hranicích) výhodné.

 

První písemná zmínka pochází z formulářové sbírky královny Kunhuty. Originál pravděpodobně nikdy nebyl, protože se nejspíš jednalo o stylistické cvičení. Zeměpisné poměry v textu jsou popsány velmi reálně, a proto můžeme ztotožnit Bohumín s tehdejším Bogunem. Datace chybí. Většinou se uvádí rok 1256 a 1262. Jisté však je, že trvale osídlená osada zde byla již mnohem dříve. Na základě jména můžeme soudit, že šlo o slovanské sídlo.

 

Roku 1292 se připomíná farní kostel panny Marie, který byl pod patronátem kláštera orlovského. Tehdy Bohumín náležel k Ratibořskému knížectví. Tato listina je zároveň nejstarším dokladem německého názvu pro Bohumín - Oderberg, z toho lze usuzovat, že Bohumín byl obydlován německými osadníky. V roce 1620 byl na místě dřevěného kostela vystavěn zděný kostel v gotickém slohu. Po požáru v roce 1850 byl přestavěn do dnešní podoby.

 

První známý šlechtický rod, který vlastnil Bohumínsko, byl prastarý rod Baruthů. Za nepříliš dlouhou dobu přechází Bohumínsko do držby rodu Rašiců. Podle listiny z roku 1373 byl Bohumín již poddanským městečkem pod pravomocí pánské vrchnosti. Zmínka je zde i o hradě. Bohumínské panství se stalo roku 1407 předmětem sporu mezi ratibořským knížetem Janem a těšínskými knížaty. Obě dvě strany si nárokovaly vlastnictví Bohumínska. Smlouva z roku 1407 rozhodla ve prospěch Jana Ratibořského. Počátkem 15. století přešlo panství z rukou zemských vévodů do vlastnictví různých šlechtických rodů. V letech 1409 až 1423 drželi panství páni z Tvorkova. Poté byl majetek prodán Janu Bělíkovi z Kornic a jeho potomkům. Kornicové vlastnili panství delší dobu a jejich majetek se nacházel i ve knížectví opolském. Během této doby se majetek rodu Korniců rozšířil o Zabelkow, Odru, Lhotu a Pudlov. Roku 1451 se stává majitelem Bohumínska (Bohunyna) Jan Tovačovský z Cimburka, který je prodává roku 1473 Janovi z Vrbna. V roce 1482 přechází panství do rukou Jana Buřeje z Klvova, který však záhy umírá roku 1485.

 

Další spory o panství na konci 15. a začátkem 16. století se řešily opět ve prospěch ratibořských knížat. Poslední, z nich byl Valentin Hrbatý, po jeho smrti roku 1521 Bohumínsko připadlo Janu Opolskému. Ten je o dva roky později prodal Jiřímu Braniborsko-Ansbašskému, braniborskému markraběti z rodu Hohenzollernů. Roku 1528 přijal markrabí lutherskou víru a stal se nadšencem pro reformační hnutí (později dostal přídomek Pobožný). Svou nesmlouvavou politikou vůči starousedlé šlechtě se stal jednou z neoblíbených postav ve Slezsku. Bohumín se de facto stal klíčem k nástupu braniborské vlády v Horním Slezsku. Situace se změnila po nástupu Habsburků, kteří roku 1533 zrušili dědičnou smlouvu na Bohumínsko. Jiří se tak stal pouze zástavním pánem. Po jeho smrti se vlády nad državami Hohenzollernů ujal poručník jeho nezletilého syna Jiřího Fridricha Albrecht. Za jeho regenství se výrazně zvětšil majetek rodu a silně vzrostla germanizace. Roku 1557 se ujal svých statků Jiří Fridrich, který je znám především jako mecenáš renesančního umění, horlivý protestant a stoupenec germanizačního procesu.

 

Roku 1603 Jiří Fridrich zemřel jako bezdětný a majetek se ocitl v rukou Jáchyma Fridricha, braniborského kurfiřta. Ten v roce 1606 předal majetek svému druhorozenému synovi Janu Jiřímu, který byl od roku 1592 štrasburským biskupem. Smlouvu o změně v držení Krnovska, Bytomska a Bohumínska odmítl však císař Rudolf II. potvrdit. Majetko-právní spor trval až do třicetileté války. Jan Jiří, jakožto vůdce povstalců ve Slezsku, byl roku 1622 zbaven majetku a Bohumínsko připadlo bankéři a důlnímu podnikateli z Vídně Lazarovi Henckelovi von Donnersmarck. Po jeho smrti majetek přebral již dědičně jeho syn, který se roku 1636 stal svobodným říšským pánem. V roce 1661 byl povýšen mezi český hraběcí stav a svůj majetek rozdělil mezi své syny. Bohumínsko připadlo Eliášovi a jeho syn Eliáš Ondřej se roku 1691 přestěhoval do Oderbergu. Umírá roku 1700 v Bohumíně. Jeho syn Jan Arnošt zemřel roku 1743 bezdětný a dědictví se ujal Erdman Jindřich Vilém, jehož syn prodal rakouskou část bohumínského panství Karlu knížeti Lichnovskému. Brzy nato umřel a s ním i oderberská mužská linie rodu Henckel-Donnersmarck, za jejichž držitelství bylo roku 1697 bohumínské panství povýšeno císařem Leopoldem na status minor, tedy na nižší stavovské panství. Od roku 1742 bylo Bohumínsko na základě berlínského míru rozděleno na rakouské a pruské.

Rakouská část byla na počátku 19. století v držení rodu Gusnarů. Ti panství posléze prodali hraběti Rudnickému a jeho manželka dále odprodala část panství pro stavbu severní dráhy. Roku 1886 koupil panství hrabě Larisch-Mönnich a tento rod zůstal jeho držitelem až do roku 1945. Okolní obce, především Šunychl a Pudlov, zaznamenaly díky stavbě železnice a železáren obrovský boom a význam dnes již Starého Bohumína začal upadat.

Pudlov a Šunychl byly až do roku 1848 jako poddanské vsi při bohumínském panství. V roce 1850 byl Pudlov spojen s Vrbicí, která měla postavení osady. Vrbice se již roku 1892 stala samostatnou obcí. V roce 1906 došlo ke sloučení Pudlova s Bohumínem a v r. 1924 byl zrušen název obce Šunychl a nahrazen názvem Nový Bohumín. Zároveň byla tato obec povýšena na město. Obec Bohumín byla rozdělena na dvě obce: Bohumín a Pudlov. Roku 1949 byl spojen Bohumín s Novým Bohumínem, Pudlovem, Skřečoní, Vrbicí a Záblatím v jednu obec pod názvem Bohumín. Roku 1952 se oddělila Vrbice a v r. 1954 byl Bohumín rozdělen na 5 městských částí: Bohumín I. - město (později Starý Bohumín), Boh. II. - Nový B., Boh. III. - Pudlov, Boh. IV. - Skřečoň, Boh. V. - Záblatí. V roce 1956 přijalo město Bohumín název Starý Bohumín. Roku 1960 se tyto části opět osamostatnily jako správní obce. Od roku 1973 po spojení s Novým Bohumínem byl zaveden znovu název Bohumín.

 

Rok

obyv.

domů

1850

 

 

1927

3190  obyv N 60%

 

1930

 

 

1947

 

 

1961

 

 

1970

 

 

2001

 

 

 

www odkazy

  

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

 

A) mesto-bohumin.cz (3.2.2014)

B) cs.wikipedia.org (1.8.2008, 3.2.2014)

C) bohumin.cz (30.5.2014)

D) k3bohumin.cz (1.6.2014)

E) foto.mapy.cz (1.6.2014)

F) winro.cz (1.6.2014)

G) turistika.cz (1.6.2014)

H) hrady.cz (1.6.2014)

 

 fotografie

 

 

Nový Bohumín

 (Šunychl, Neu Oderberg)

 

Evangelický kostel Slezské evangelické církve A) B)
Kostel Slezské církve evangelické představuje doklad kvalitní architektury z režného zdiva v novogotickém stylu z konce 19. století s dochovaným stylovým mobiliářem z 20. let 20. století. Stavba podélného půdorysu, s věží předstupující před průčelí, transeptem v zadní části a krytými schodišti po obou stranách průčelí stojí v centru města v blízkosti náměstí a tvoří pohledovou dominantu.
Evangelické bohoslužby na území Šunychlu-Bohumína-nádraží, které vedl vikář a učitel evangelického náboženství v polském Těšíně Richard Fritsche, se konaly ve školní budově trojtřídní obecné školy s německým vyučovacím jazykem před nádražím Výhradně privilegované c. k. Severní dráhy císaře Ferdinanda pravidelně od 4. prosince 1887. Po přestěhování této školy do nově postavené budovy na náměstí v roce 1894 se evangelické bohoslužby konaly v nedalekém hostinci Moritze Saffiera, a to každou první neděli v měsíci a na Velký pátek.
Zároveň si zdejší evangelíci v roce 1888 vytvořili kazatelskou stanici Bohumín-Šunychl-nádraží, ke které patřili i věřící z okolních měst a obcí Bohumína, Pudlova, Skřečoně, Vrbice a Záblatí. Tato kazatelna spadala do farnosti Orlové. Samostatná farní obec Šunychl-Bohumín-nádraží byla zřízena až v roce 1922. Zdejší evangelická obec tehdy měla 181 lidí. Podle národnosti to byli ze dvou třetin Němci a z jedné třetiny Poláci.
Pozemek na stavbu evangelického kostela v Bohumíně-Šunychlu-nádraží daroval hrabě Heinrich Larich-Mönnich. Základní kámen pro stavbu kostelela byl položen 12. srpna 1900. Samotnou stavbu kostela podle plánů vypracovaných brněnským architektem Juliem Leischnigem realizoval bohumínský stavitel Josef Berger.
Celkové náklady se pohybovaly ve výši zhruba 60 tisíc korun. Část potřebných finančních prostředků kromě obecního zastupitelstva, místních průmyslníků a věřících darovali také věřící z Nizozemí, Německa a Švédska. Ze Švédska konkrétně Schwedisch Gustav-Adolf-Verein (Švédský spolek Gustava Adolfa). Slavnostní posvěcení kostela vystavěného ve tvaru latinského kříže v novogotickém stylu, tzv. typ backstein gotiky z červených neomítaných cihel, se uskutečnilo 15. října 1901.

Po druhé světové válce byl kostel zabaven jako německý konfiskát. K opětovnému předání Slezské církvi evangelické augsburského vyznání, která se před rokem 1948 označovala jako Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien (Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), došlo až v první polovině sedmdesátých let 20. století. Generální oprava tohoto kostela, při níž získal dnešní podobu, byla dokončena v roce 1974. V současné době slouží stejně jako v minulosti k bohoslužebným účelům nejen Slezské církve evangelické augsburského vyznání, ale také několika dalším evangelickým (protestantským)

Fotky kolem roku 1905 Evangelický kostel Slezské evangelické církve augsburského vyznání

 

Kaple Jména P.Marie
Jednolodní orientovaná stavba z režného zdiva na obdélném půdorysu s polygonálním závěrem. V ose průčelí vysoká věž a po severní straně objektu přístavek sakristie. Hodnotná architektura z režného zdiva s intaktně dochovaným vybavením interiéru, jehož součástí je ojedinělé ztvárnění kovového vřetenového schodiště. Kaple je význačným příkladem architektury doznívajícího, pozdního historismu na území Slezska.

http://www.mesto-bohumin.cz/data/foto_clanek/004967_1.jpg

 

 

Památník padlých F)

V I.sv.válce, v parku P.Bezruče

Fotky kolem roku 1930 http://www.winro.cz/_media/winro-537878d3ddcee6c92ca7fab508404eb7/bohumin_pamatnik_pred.jpg Bohumín - památník padlým (po)

 

 

Obecná a občanská škola A)

Fotky kolem roku 1930

 

Budova kina A)

Fotky kolem roku 1940 

 

Historické okénko - Nový Bohumín 

 

 

Rok

obyv.

domů

1850

 

 

1927

9607 obyv 66%N

 

1930

 

 

1947

 

 

1961

 

 

1970

 

 

2001

 

 

 

 

Kopytov

 (Kopidow)

 

 

 

 Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 30.5.2014

Předchozí editace: 10.10.2011