|
Historie Staré Město, bývalý politický okres Frýdek |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Stručný nástin politických, hospodářských a společenských poměrů
na frýdeckém panství od nástupu Oppersdorfů do postavení
kostela sv. Josefa ve Starém Městě u Frýdku
Třicetiletá válka zanechala české země v bědném stavu,
který se za současného upevňování feudálního řádu stále prodlužoval. Pro náš
lid bylo tragické, že šlechta cizího původu v něm viděla jen rebely a podle
toho s ním zacházela. Neuvědomovala si, že soustavným vykořisťováním svých
poddaných znemožňuje hospodářskou obnovu země. Po třicetileté válce frýdecká vrchnost (Oppersdorfové od roku 1636 do 1699) přikročila k
podvázání a poté k úplnému odstranění zbytku práv samosprávy na vesnicích,
totiž k odstranění dědičných fojtů, a k zajišťování kontroly nad městskou
samosprávou. Gruntovní knihy nám odhalují obraz veliké bídy na panství. O
nespokojenosti poddaných jsme zpraveni v souvislosti s vyhlašováním nového
urbáře v roce 1664 (urbář = za feudalismu soupis vrchnostenského i poddanského
majetku tvořící jeden hospodářský a právní celek. Urbáře umožňovaly nejen
pohled na hospodářskou situaci, ale zachycovaly také pracovní a daňové
povinnosti poddaných). Podle něho patřilo k frýdeckému panství město Frýdek s
poddanskou vsí Žermanice a 23 vesnic, mezi nimiž je na předposledním místě
před Panskými Dvory uvedenou Staré Město. Území měřilo celkem 360 km2 a mělo asi
6 300 obyvatel.1 Populační přírůstek musel
být značný, když jím byl kryt úbytek obyvatelstva, který způsobila válka,
množící se zbíhání z gruntů i značná úmrtnost, zaviněná nízkou životní úrovní
poddanského lidu. Urbář z roku 1664 uvádí ve Starém Městě tyto osadníky: 15
sedláků robotných i s fojtem, a to: Matuš Franta,
Jura Smetana, Jura Pěnidlo, Macek Karásek, Jura Polášek, Bartoš Kyselka,
Mikoláš Vachýnek, Matěj Jež, Bartek
Kočvara, Jakub Kozel, Jan Moruček,
Adam Rak, Ondra Hlava, Mika Volný, Karel Kocych, 1 volný sedlák. Tři zahradníci: Jan Kroček, Macek
Plavena, Jan Jurák. Šest chalupníků bez rolí: Macek Pisnička,
Ondra Rak, vdova Dorotka, Jura Chmelář, Jakub Pěsňa a Jura Michna a 24 hoferů,
kteří nejsou jmenovitě uvedeni. „Fojtem do vůle vrchnosti“ byl v té době Václav Hyl. Na řece Ostravici stál mlýn největšího poplatníka
Bartoše Kyselky, na řece Morávce mlýnek Matěje Ježa. Při nedostatku listinných zpráv můžeme o životě ve Starém
Městě usuzovat podle poměrů v sousedních obcích. Hospodářská situace a robota
byly všude téměř stejné, neboť poddaní byli spravováni jednotným zřízením a
řádem těšínským. Výlučným zaměstnáním obyvatelstva byla práce na půdě
zajišťující vlastní obživu, jakož i úkonová práce na panském při plnění
feudálních povinností. Poddaní vykonávali robotu na místním folvarku (panském
dvoře), který náležel vrchnosti. Z urbářů se také dovídáme, jak se za
feudalismu dělilo venkovské obyvatelstvo.2 Ve frýdecké vizitační zprávě z roku 1652 je zmínka o tom,
že frýdecký farář dostává z vesnice Starého Města 9 měřic ovsa (měřice = Srovnáme-li vesnice frýdeckého panství podle počtu rodin,
představuje Staré Město se 49 rodinami průměr. V sousední Bašce
žilo tehdy 44 rodin, v Lískovci 49 rodin, Dobrá, která byla tehdy již velkou
a soustředěnou obcí, měla 97 rodin. Nejvyšší počet vykazují Janovice se 114 rodinami. Na frýdeckém panství bylo ve 2. polovině 17. století
usazeno 1318 rodin. Řemeslníků tehdy ještě na vesnici nebylo, a byli-li tu
např. kováři, pak jejich řemeslo bylo jen vedlejším zaměstnáním chalupníků. Řemeslo a obchod představovaly totiž hospodářskou
základnu tehdejšího města. Městské obyvatelstvo bylo organizováno v ceších -
svazech, do nichž ve městě vstupovali všichni řemeslníci jednoho nebo
několika příbuzných řemesel. Z frýdeckých cechů té doby uvádějí prameny tyto:
řeznický, ševcovský, kovářský, hrnčířský a soukenický. Řezníci patřili mezi
nejbohatší řemeslníky ve městě. Jedním z nejpočetnějších a nejstarších cechů
byl cech ševcovský, uváděný již v roce 1574. Toto řemeslo se těšilo velké
vážnosti patrně proto, že „tlačí-li člověka bota, pak posílá k čertu ševce,
je-li bota pohodlná, vynáší ševcovské umění do nebes“. V pamětech ševcovského
cechu čteme: Roku 1623 připověděn do učení u mistra Matouše Markova
Adam, syn Janičkův za Starého Města. Roku 1625
přihlášen na učení u mistra Matouše Markova ve Frýdku Adam, syn Ženačka a Evy
ze Starého Města. Svědci: Jan Haluška a Adam, fojt hrabovský.
Vyučil se. Roku 1629 připověděn u mistra Adama Kosaně
Jiřík, syn + Jana Plověny a matky Hedvigy ze Starého Města. Svědčili: Vavřík Pěnidlo a Adam
Kroček ze Star. Města. Vyučil se řádně. Roku 1633, únor 27., připověděn u mistra Adama Kosaně ve Frýdku Tomek, syn Jiříka Kocicha
a matky Anny ze Star. Města. Vysvědčili ho: Klimek, fojt staroměstský, a Jan
Kroček ze Starého Města. Ve Frýdku dosáhli ševci potvrzení svých výsad roku 1636 v
den Nanebevzetí Panny Marie od Jiřího hraběte z Oppersdorfu.
Ve městě bylo tehdy 16 mistrů, později 17. Každý mistr měl tovaryše a učně.
Podle článku 15 jejich výsad mohl se stát učněm pouze ten hoch, který
prokázal buď dokladem, nebo hodnověrnými lidmi, že byl zplozen z manželského
lože. Při vstupu do učení musel cechu zaplatit 16 grošů 4 hal.
a 3 funty vosku (1 funt
= Oppersdorfové vlastnili frýdecké panství do roku 1699, kdy se stal
téměř na sto let jeho vlastníkem hraběcí rod Pražmů.
František Vilém Pražma se choval k poddaným ještě tvrději než kterýkoliv z
jeho předchůdců. Zvyšoval platy i roboty, nelze se proto divit, že byl
nenáviděn. Nespokojenost lidu propukla ve zjevný odboj. Nebojácný „ochránce“
jeho práv Ondřej Šebesta z Janovic, lidově zvaný Ondráš,
byl později přetvořen pověstmi na národního hrdinu jako na Slovensku Jánošík.
Mezi zbojníky Ondrášovy skupiny čteme i jméno Jiří
Vojtek ze Starého Město. To patrně způsobilo, že části rozčtvrceného Ondrášova těla byly pro výstrahu ostatním rozvěšeny nejen
na sviadnovské hospodě, pod zámeckým kopcem, u
městského lesa, ale také u Starého Města, aby posloužily jako potrava
ptactvu. Odboj byl sice roku 1715 zlomen, ale hrabě se od té doby
Frýdku vyhýbal. Zemřel roku Hrabě Jan Pražma se ujal úřadu v prvních letech své
dospělosti; přestavěl část zámku a k poddaným se choval mnohem lépe a
lidštěji než jeho otec, vrátiv jim část bývalých práv. Za jeho vlády byl
postaven také velkolepý mariánský kostel na Vápenkách na místě, kde dříve
stála dřevěná kaple. Roku 1777 založil Jan Pražma na pozemcích raškovského dvora na místě jelení obory obec Pražmo. Lid se pomalu vzpamatovával. Přes tvrdý život zachoval si
právě venkovský lid silné a zdravé jádro. Ačkoliv země byla několikrát
postižena zhoubným morem a mnoho mladých lidí padlo v bojích proti Turkům a
Francouzům, počet obyvatelstva se za sto let po míru vestfálském vzrostl
dvojnásob. Nevymizela ani životní radost, jež je patrna v písních, které
venkovský lid skládal a zpíval3, a v jeho zálibě v hudbě a tanci.
Doznívá baroko jako doba plná rozporů a protiv, v níž se střídá oslnivé
světlo s hlubokými stíny. Pro další náboženský vývoj bylo osudné, že přes
všechno úsilí misionářů i světské moci se nepodařilo obnovit duchovní jednotu
národa. Převážná většina národa se do katolické církve vrátila. Nekatolické
obyvatelstvo však výrazně ovlivnilo další vývoj v zemi. Po delším období klidu začaly s nástupem Marie Terezie
války o Slezsko, které hluboce zasáhly i do života na Těšínsku.
A zejména po skončení sedmileté války (1756-63). Šlechtičtí statkáři hleděli
využít poválečné konjunktury zvýšením produkce, hlavně obilnářské, což ovšem
přineslo zostřené nároky na robotní práci. Tesklivě zdůrazňuje utrpení
poddaných proslulý Selský Otčenáš: Pohleď, kterak jsme souženi, od karabáčníků sedřeni, Otče náš! Nedej nás více soužiti a více do krve odříti - ale
zbav nás! Zvůle a bezpráví šlechtických statkářů a jejich
úřednictva vyvolaly v polovině šedesátých let 18. století obrovský výbuch
povstání, které se rozšířilo i na celou severní a střední část Těšínska. Sama císařovna poslala do Slezska zvláštní
komisi, jež měla zjistit pravý stav věcí vrchnostmi mnohdy utajovaný. Celkem
se vyšetřující komisi přihlásilo se žalobami z Frýdecka 8 obcí. Pokračující boje na Těšínsku
byly částečně utlumeny vydáním generálního urbáře, který učinil přítrž dosud
neomezeně vyžadované robotě na poddaných, neznamenal však nějaký radikální
zásah do vztahu mezi nevolníky a šlechtou. Nelze se divit, že boj pokračoval
dále, neboť poddanský lid zejména po zahájení josefínských reforem - zrušení
nevolnictví a zavedení tolerančního patentu v roce 1781 - očekával i zrušení
desátku. Hlad roku Ale i jinak podporovala Marie Terezie rozvoj zemědělství
buď prostým nařízením, nebo pověstnými patenty o prospěchu pěstování
některých rostlin a o lepším obdělávání půdy. Z plodin se pěstovala jen málo
pšenice, většinou žito, ječmen, oves, proso, pohanka, len, mrkev, hrách, bob
a řepa. Značný podíl v naturálních příjmech vrchnosti činila drůbež. Koně
měli ponejvíce jen sedláci. Hovězí dobytek chovali v počtu úměrném rozloze
usedlosti, hojný byl i chov ovcí. Do doby Marie Terezie a Josefa II. spadají počátky těžby
uhlí na Těšínsku. Hrabě Lariš
budoval první jámu v Karviné roku Těžba se prováděla primitivním způsobem a v malém
rozsahu. Jedinými nástroji horníků bylo želízko, mlátek a všelijaká páčidla.
Těžilo se v malých hloubkách. Odbyt uhlí byl nepatrný, proto se těžba často
zastavovala. Mnozí spotřebitelé měli nedůvěru k uhlí, jako k palivu
škodlivému lidskému zdraví. V roce 1793 kaplan K. Gatta
si stěžuje na svého faráře, že dává vytápět jeho obytnou místnost na faře
uhlím a nikoliv dřevem. Až teprve na počátku třicátých let minulého století
po vybudování Vítkovických železáren se zvýšil zájem o nové palivo. Za císaře Josefa II. se začal rozvíjet obchod a průmysl
na Těšínsku a byly stavěny silnice z Olomouce přes
Frýdek do Těšína, Bílska a do Lvova, pak z Těšína
na Tošanovice a Guty a přes Jablunkov
do Uher. Ve Frýdku a Jablunkově se rozvinula výroba
plátna a obě tato města posílala své výrobky do ciziny. Roku 1775 bylo
zavedeno přímé poštovní spojení z Brna do Olomouce a do Těšína, později do Bílska a do Lvova. Josef II. dal zřídit poštovní stanice
ve Frýdku, Těrlicku, Dolních Bludovicích, v Jablunkově a Skočově. V roce 1797 přešlo frýdecké panství do majetku Habsburků.
Po Albertově smrti se stal nástupcem Karel, zakladatel železáren Karlova huť
(1833), pak arcivévoda Albrecht a poslední z nich byl germanizátor arcivévoda
Bedřich, z Bezručových básní známý markýz Gero. Revoluční rok 1848 přinesl kouzelné slovo: svoboda.
Nesmírný pocit uvolnění se rozlil po celém národě na jaře toho roku. Selský
stav se za výhodných podmínek zbavil roboty a sedlák se stal skutečně pánem
na své půdě. Řemeslník a obchodník setřásl závaznost cechů, které mu
předpisovaly kolik, zač a jaké zboží smí vyrábět a prodávat. Z poddaných se
teď stali občané a chtěli se podílet na vládě ve státu. K tomu však vedla
ještě dlouhá a trnitá cesta. Češi neměli tehdy velké požadavky na svobodu národní.
Nepomýšleli na obnovu českého státu. Byla by jim stačila svoboda jazyková a
správní v rámci Rakouska. Jaro svobody roku 1848 nemělo však dlouhého trvání.
Pražské svatodušní povstání se nezdařilo. Zvítězil císařský dvůr a vojsko.
Četníci Alexandra Bacha dohlíželi na občany důkladněji než panští drábi. Rakouští arcivévodové, Němci, zvali do Frýdku německé
úředníky i zřízence a polské dělníky, a tak pomalu město poněmčovali. Roku
1848 byla čeština odstraněna úplně z úřadování, stala se jen soukromým
jazykem lidu. Ze všech svobod zbývala jen svoboda hospodářská. Ta se
obrátila v neprospěch našeho národa, protože při zakřiknutosti Čechů se
podnikání ujali hlavně pohraniční Němci. Továrníci byli Nečeši a našim lidem
zbyl úděl dělníků. Češi začínali od nejmenších krůčků, než se naučili
pohybovat po hladkých parketách hospodářského liberalismu. Bylo možno snadno
uklouznout a podnik s velkou pílí v německé konkurenci budovaný se často
ocitl v úpadku. V roce 1869 zřídilo frýdecké panství ve Starém Městě na
Kamenci parní pilu o třech složeních (gatrech).
Protože stále rostoucí sklad dříví palivového, trámového i kulatiny vyžadoval
většího prostoru, bylo panství frýdecké nuceno si najímat přilehlé pozemky,
které patřily zdejší obci. Po několika letech správa panství podala obci
návrh, aby jí pozemek držený v nájmu byl odprodán. Tento návrh byl obecním
zastupitelstvem zamítnut, ale tehdejší starosta Frant.
Gucký učinil vrchnosti nabídku na výměnu pozemků.
Aby totiž panství ze svých pozemků ležících v Bašce
a hraničících s obcí staroměstskou dalo obci třikrát tak velikou plochu, než
byl obecní pozemek nacházející se při parní pile. Plocha obecních pozemků při
pile obnášela 17 jiter (jitro = 5754,64m2), mělo tudíž
panství obci postoupit 51 jiter, tj. kolem Na tento návrh panství nepřistoupilo, ale došlo k dohodě
v tom smyslu, že se obci dostane 37 jiter z panských pozemků. Výměna těchto
pozemků byla provedena roku 1872. Pila byla umístěna v jednopatrové budově, stavěné
částečně z cihel a částečně za dřeva. Přiléhala k ní strojírna a kotelna. V
roce 1926 však vyhořela. Pro úřednictvo a dělníky postavila správa pily 12
obytných domů, v nichž bydlelo 40 rodin. Na pile bývalo zaměstnáno až 120
dělníků. Až do roku 1900 plavilo se dříví z hor po řece Morávce až pod Skalickou hůrku a odtud kanálem zvlášť k
tomu zřízeným až na Kamenec, kde bylo dřevo chytáno a ukládáno. Později se
dříví dováželo buď dráhou nebo povozy, což
obstarávali horalé ze Starých Hamer nebo z Morávky. V roce zřízení parní pily na svátek sv. Antonína vypukl
před polednem ve stodůlce na fojtství oheň, který zachvátil domek u fojtství,
hořelo u Radů, oheň přeskočil přes silnici a zachvátil domek Kubalů, Varcopů, dále se přenesl na domek Žižkův, Kocichův, Hlavův, Bělicův,
Peterkův, Mojžíškův, Stavinohův
a dílo zkázy uzavřel u Kyselků. Šetřením bylo
zjištěno, že požár založil František Chylek,
protože mu již hostinská Bergová odmítla nalít. Chylek byl zatčen, k činu se doznal a byl odsouzen na
doživotí. Záhy však ve vězení zemřel. V letech 1869 - 71 byla postavena ostravsko - frýdlantská
dráha. Po postavení železnice začali někteří usedlíci stavět domky na
pozemcích od železniční tratě směrem k řece, a tak vznikla časem železniční
kolonie „Na prajské“, tzn. na pruské straně,
protože se tam usazovali většinou Němci, kteří byli přijímáni k železniční
službě na dráze Ostrava - Frýdlant. Revolucí v roce 1848 vstoupil vývoj do období rozvinutého
stadia manufakturního kapitalismu, které bylo v šedesátých letech vystřídáno
průmyslovým kapitalismem. Byly položeny základy nové struktury charakterizované
u nás rozvojem kapitalistické velkovýroby v oblasti železářského a textilního
průmyslu (Karlova huť; Munk, Lansberger,
bratři Neumannové, Lemberger). Tato výrazná proměna
hospodářských poměrů hluboce zasáhla i do života staroměstské obce. Docházelo
k drobení selské a v menší míře i chalupnické půdy. Je to patrno ve změně
složení obyvatel Starého Města z hlediska ekonomického i národnostního. A
přirozeně také v růstu počtu obyvatel. Mělo-li Staré Město v roce 1770 450
obyvatel a v roce 1853 531 obyv., žilo v roce 1869
v obci již 790 obyvatel. Poslední sčítání v roce 1991 uvádí ve Starém Městě
1240 obyvatel a 440 domů. Silný odliv obyvatel - vzhledem k níže uvedeným
údajům - byl způsobem zejména stěhováním do větších bytů podnikové
stabilizační výstavby na sídliště Riviéra. Podle úředních sčítání bylo napočítáno ve Starém Městě:
Do let šedesátých minulého
století nebylo ve Starém Městě jediného Němce. Usazovali se zde teprve se
zřízením parní pily a stavbou železnice Ostrava - Frýdlant. Oba tyto podniky
zaměstnávaly totiž skoro výhradně Němce. V Kročkově kronice je zajímavá
zmínka o cenách potravin a mzdě zaměstnanců v zemědělství v roce 1878: dobrá
kráva 80 zl., měřice pšenice 5 zl.,
rži 4 zl., cent brambor 1 zl.,
kg másla 35 krejcarů, 10 vajec 6 krejcarů. Roční plat pacholka 35 zl., dobré děvečky 30 zlatých. Dále se dovídáme, že v roce 1880 veliké povodně ve Starém
Městě strhly oba mosty i železniční, poškodily železniční trať, podryly domky
na Kamenci a 14 dní bylo Staré Město bez spojení s Frýdkem a Místkem. Tento
rok byl velmi neúrodný. V roce 1890 se vyskytl v dědině tyfus a zle řádila slintavka
a kulhavka. Onemocnělo hodně vepřového dobytka, mnoho prasat i krav muselo
být poraženo. Dědina byla téměř dva měsíce bez mléka. V roce 1904 napadlo Od sedmdesátých let minulého století se ve Frýdku
usazovalo mnoho Němců. Průmysl byl téměř úplně v německých rukou. Rozpínavost
německého kapitálu měla za následek sociální útisk a tuhou germanizaci.
Poměry sociální a morální byly tehdy velmi neutěšené. Náš lid byl
vykořisťován, ničen a zdálo se, že se již nikdy nevzchopí. Ale tu se jako
ohnivý meteor prorážející hrozivé mraky soumraku objevil na slezském nebi
básník, který se na průlomu století ztotožnil s myšlením a cítěním
ponižovaného lidu. Proto mohl v jeho Slezských písních zaznít obžalobný tón a nový, do té doby nevídaný patos, který
vzněcoval čtenáře a burcoval jejich vzdor. Petr Bezruč
nevolal nadarmo! Správa obce
Až do roku 1848 spravovali staroměstskou obec fojtové (z něm. Vogt). Jména fojtů nejsou
přesně známa. Jen o fojtovi Kašparském, jenž byl držitelem usedlosti č. 11,
je v ústním podání zmínka; tato usedlost má dosud název „fojtství“. Po zavedení samosprávy v obcích (od roku 1848) volilo si
občanstvo platící daně okresní zastupitelstvo a starostu (lidově burmistra). Prvním voleným starostou ve Starém Městě byl Ignác
Kroček, rolník z čp. 45, který úřadoval až do roku
1855. Po něm následovali: Frant. Gucký, rolník z čp. 48, od roku
1855 - 73, Jan Nikel, rolník z čp.
49, od roku 1873 - 1879, František Moškoř, rolník z
čp. 37, od roku 1879 - 1885, Frant.
Malchar, domkář z čp. 30, od roku 1885 - 1891, Jan Gucký,
rolník z čp. 106, od roku 1891 - 1894, Josef Moškoř, hostinský z čp. 11, od
roku 1894 - 1900, František Malchar, domkář z čp. 30, od roku 1900 -
1912. Staroměstští fojtové nedostávali za úřadování plat v
penězích, nýbrž „sloužili“ za výnos obecní honitby. V letech 1850 - 1890 měli však starostové již plat, a
sice 70 zl. ročně. Tento plat jim byl od roku 1891
zvýšen na l00 zl., radní dostávali 12 zl. ročně. V roce 1901 obnášel starostův plat 230 K, plat
tajemníkův 120 K a plat radních 30 K ročně. Škola ve Starém Městě
Za vlády Marie Terezie došlo k velkým proměnách
i v našem školství. Kvetoucí školy vysoké i střední byly postátněny a
poněmčeny, školství nižší bylo třeba teprve budovat. Tento úkol provedl podle
vzoru zaháňského probošta I. Felbigera kaplický farář Ferdinand Kindermann,
oddaný žák Seibtův. K. H. Seibt,
rodák z rumburského výběžku, osvícenec, se stal z úřední pravomoci profesorem
vychovatelství a písemnictví na pražské univerzitě a z jeho úst se na
staroslavném Karlově učení poprvé ozvala němčina. Kindermannovým
přičiněním byla vybudována hustá síť škol triviálních, hlavních a normálních.
Triviální školy byly na vesnicích a vyučovalo se na nich
kromě náboženství třem základním úkonům, čtení, psaní a počítání, jakož i
zaměstnání, které bylo v obci běžné, např. zemědělství, tkalcovství. péče o tyto školy byla přenesena na patrony kostelů, tj.
na vrchnost. V krajských a jiných větších městech byly založeny školy hlavní,
jejich osnova byla podstatně rozšířena. V Praze a v Brně byly zřízeny vzorné
školy normální, při nichž byly i přípravky pro budoucí učitele. Učitelé na
těchto školách museli dobře ovládat němčinu a na školách hlavních a
normálních byla němčina jazykem vyučovacím, takže lze říci, že osvícenské
školství znamenalo největší nebezpečí pro českou národnost. Za svůj výkon byl
Kindermann odměněn přídomkem „ze Schulsteinu“ a jmenován biskupem litoměřickým; velmi
přispěl i k poněmčení svého rezidenčního města. Ve Starém Městě byla škola zřízena později než v okolních
vesnicích. Teprve přičiněním frýdeckého faráře Jana Koziara
a částečně i s jeho hmotnou podporou byla zde v roce 1845 založena pobočka
frýdecké školy, tzv. exkurendo škola, jež byla
umístěna v najatých domech, nejdříve v čp. 18,
později v čp. 42. Do této školy chodilo 60 dětí a
vyučoval je výpomocný exkurendista Anton Cygánek, nar. ve Starém Jičíně na Moravě roku 1828.
Učitelé tehdy nabývali způsobilosti na preparendě
(přípravce) v Těšíně a bývali většinou slezskými rodáky. Do roku 1845 chodily staroměstské děti do farní školy ve Frýdku.4 Po revolučním roce 1848 počal se slezský lid starat sám o
rozvoj školství a vzdělání, neboť poznal jeho cenu a důležitost. Celé
Těšínsko bylo v té době rozděleno na osm školních obvodů. Školní obvod se
kryl s obvodem děkanství a škola podléhala církevnímu dozoru. Teprve v roce
1870 byla ustavena okresní školní rada a škola uvolněna z církevní pravomoci.
V roce 1862 postavila staroměstská obec zděnou
jednotřídní školní budovu (čp. 8), v níž se
vyučovalo až do roku 1881. Pak se škola přestěhovala do budovy čp. 9, která byla ze selského statku upravena pro školní
účely. Od roku 1881 až do roku 1912 měla škola stále jen dvě
třídy, ačkoliv podle počtu školou povinných dětí, jichž bylo přes 200, mohla
být čtyř- až pětitřídní. Ubývání žáků na zdejší české škole je patrné od zlomu
století a lze je vysvětlit tím, že značná část obyvatelstva byla smýšlení
německého, a proto českou školu a řeč považovala za něco méněcenného. Mnozí ovšem posílali své děti do německé školy proto, že
byli k tomu svými zaměstnavateli (fabrikanti, státní podniky a úřady) nuceni.
Jiní občané viděli zas v němčině možnost lepšího zaopatření svých dětí, a
proto aspoň na několik let dali své dítě do německé školy. Byli toho mínění,
že učinili své národní povinnosti zadost, když své dítě nechali v místní
škole dva až tři roky; pak je bez ostychu převedli do školy německé. Mnoho
zavinili i německy smýšlející učitelé, kteří radili rodičům, aby dítky
posílali ihned od první třídy do školy německé. Z níže uvedené tabulky je
zřejmé, jak postupně žactva ve staroměstské škole ubývalo:
Částečný obrat nastal od škol. roku
1911/12, když převzal řízení zdejší školy nově jmenovaný nadučitel František
Vašíček. Ten obcházel každý rok před zápisem celou obec - dům od domu a všude
vysvětloval, že české dítě může zdárně prospívat jen v české škole. Také
besídky s rodiči a dětské radovánky byly dobrým agitačním prostředkem pro
českou školu. Nynější škola byla postavena v roce 1928. Před školou
stojí pomník věnovaný občanům padlým v 1. svět. válce
a umučeným v koncentračních táborech a busta T. G. Masaryka od Otakara
Španiela. Učitelé obecné školy
Na jednotřídní škole
Na dvojtřídní škole
Kaple sv. Josefa ve Starém Městě
Ve své latinsky psané kronice o kostelích frýdecké
farnosti z roku 1826 (Liber Ecclesiae parochialis S. Joannis Bapt. Fridecae de anno Tuto kapli dal postavit v roce 1765 staroměstský fojt
Josef Kocych a posvětil ji tehdejší frýdecký farář
Karel Ibram. Byla asi Kaple byla dostatečně vybavena bohoslužebnými předměty i
vlastním jměním na její pečlivé udržování. Farníci sice usilovali o zvětšení
kaple, chyběl však jednak potřebný pozemek a pak tamější farní společenství
by bylo příliš odloučeno od farního kostela a společného náboženského života.
Šípova kronika přináší sice stručnou, nicméně vzhledem k
absenci informací z jiných pramenů cennou zprávu o založení kaple sv. Josefa.
Její zakladatel Josef Kocych byl za svůj bohulibý
čin pohřben v kryptě chrámu P. Marie ve Frýdku. Mělo-li Staré Město v době
vzniku kaple asi 450 obyvatel vesměs katolické víry, nemohla být kaple pro
tento počet dostačující. V latinském textu orgias =
1 sáh = Ve své studii Michael Kocych o
kapli sv. Josefa píše: „Kostelík byl orientován směrem k jihovýchodu. Věž byla
opatřena klasickou barokní cibulovitou přilbicí, ve které se nacházel měděný
zvon. Krytina byla šindelová. Zvon z tohoto kostelíka byl přemístěn do věže
nového kostela, odkud byl za války rekvírován. Z původního kostelíka se
dochovaly dvě dřevěné sochy s křídovým povrchem. Kolem kostelíka bylo dřevěné
oplocení, jehož konstrukci tvořily dřevěné sloupy a horizontální fošny. Vchod
v oplocení tvořila roubená branka s portálem. Ke zbourání kostelíka došlo
roku 1902 těsně před stavbou nového kostela.“ V roce 1853 žilo ve Starém Městě 531 obyvatel a v roce
1869 měla obec 790 obyvatel. Se vzrůstem průmyslu a s vystavěním ostravsko -
frýdlantské dráhy obyvatel tak rychle přibývalo, že si obec vystavěla svou
školu i kostel a přestala být závislá na Frýdku. Vždyť v roce 1890 bylo ve
Starém Městě napočítáno již 1329 obyvatel. Kostel sv. Josefa
Protože kaple malými rozměry nevyhovovala narůstajícímu
počtu obyvatel, pomýšlelo se již za úřadování starosty Jana Nikla v roce 1873
na stavbu kostela. Staroměšťané se pečlivě připravovali. Daly se vypálit cihly a
shromažďoval se i jiný stavební materiál. Dále bylo za účelem rozšíření
stavebního místa pro kostel zbouráno stavení čp.
47, patřící Ignáci Kročkovi, a jako náhradu za ně
získal stavební místo na Kamenci, kde si postavil domek. Ale ke stavbě kostela tehdy z finančních důvodů nedošlo.
Obec koupila mezitím selský statek čp. 9 od Josefa
Kyselky, čímž se poněkud zadlužila. Cihly a ostatní stavební materiál byl po
několika letech rozprodán a utržený obnos 7 904 zl.
uložen na úrok. Teprve v roce 1902 za starostování Františka Malchara bylo na místě původní kaple přikročeno k
vybudování kostela, novorománské jednolodní stavby. Dne 11. května 1902 v neděli odpoledne byl posvěcen
frýdeckým farářem P. Ondřejem Kučerou základní kámen za přítomnosti
zastupitelstva zdejší obce, představitelů úřadů a za velké účasti rodáků a
lidí z okolí. V pátek dne 17. června 1904 byl nově zbudovaný kostel
slavnostně konsekrován významným vratislavským kardinálem Jiřím Koppem.6 Kardinál při této
příležitosti vydal pamětní list, v němž rozhodl udělit návštěvníkům kostela
možnost získat odpustky a stanovil každoroční posvícení čili krmáš na neděli po sv. Martinu, biskupovi (11.
listopadu). Uvádím latinský text slavnostního pastýřského listu
kardinála Jiřího Koppa v českém překladu: Jiří Kopp z Božího slitování a z milosti Apoštolského stolce kníže biskup vratislavský, Apoštolskému stolci přímo podřízený, doktor teologie Všechny, kteří se seznámí s tímto listem, pozdravuji ve
jménu našeho Pána. Všechny skrze současníky ujišťuji a dokládám, že 17.
června 1904 v místě zvaném Staré Město, patřícím do mé vratislavské diecéze,
jsem filiální kostel tam nově postavený a oltář v něm umístěný konsekroval ke
chvále a slávě Všemohoucího, bl. Panny Marie i
všech svatých a ke cti a na památku sv. Josefa a vložil jsem do oltáře
ostatky svatých mučedníků Donata a Praty. Ustanovuji slavení každoročního posvícení téhož
dne, kdy je slaveno ve vratislavském katedrálním chrámu (připadá na neděli po
sv. Martinovi (11. listopadu) biskupu - pozn. překl.).
Rozhodl jsem se udělit návštěvníkům zmíněného kostela
možnost získat odpustky dvou set dní způsobem v Církvi obvyklým. V souladu s titulem tohoto kostela bude každoročně
oslavován jeho svátek o svátku sv. Josefa podle pravidel direktáře
(= liturgického kalendáře s přesnými údaji pro mši sv. a breviář). Podepsal jsem vlastní rukou a stvrdil svou biskupskou
pečetí. Dáno ve Vratislavi dne 20. června 1904. G. kard. Kopp
vlastní rukou „Kostel stavěl frýdecký stavitel Hanuš Pohl. Stavba je Presbytář je od lodního prostoru oddělen triumfálním
obloukem. Na severní straně je sakristie, z níž vedou schody na kazatelnu, na
které jsou reliéfy čtyř evangelistů. Symetricky na protější straně presbytáře
je umístěna kaple s Pietou. Další kaple se nachází u předsíně kostela na
východní straně; je v ní umístěn památný kříž z kaple nad řekou Morávkou, stržené povodní. Severně od předsíně kostela je
schodiště na kůr přístupné bočním vchodem. Současné varhany dodala firma Rieger z Krnova. Hlavní oltář kostela je z barevného mramoru, nad
svatostánkem je vyobrazen pelikán, po stranách jsou dva klečící andělé. Nad
oltářem visí obraz sv. Josefa od vídeňského malíře J. Heimezla,
který daroval kostelu frýdecký farář Ondřej Kučera. Po stranách oltáře jsou
dvě sochy: svatý Petr a Pavel. Stěny kostelní lodi zdobí reliéfní křížová
cesta ze začátku století od vídeňského monografisty, která byla nově
restaurována. Na bocích lodě jsou dva dřevěné novorománské oltáře a
symetricky ke kazatelně se nachází křtitelnice, nad níž je sousoší Krista a
sv. Jana Křtitele. Kostel je oplocen zdí se sloupy a kovovou mříží. Při
opravě v roce 1970 došlo k odstranění dvou vstupních branek a půdorysnému
posunutí oplocení směrem k hlavnímu vchodu. Kříž před staroměstským kostelem sv. Josefa je mramorový.
Byl postaven roku 1881 nákladem manželů Židkových. Výška kříže je kolem Pochválen buď Pán Ježíš Kristus Nákladem manželův Anny a Jana Židkův, bývalých rolníkův ve Starém Městě 1881 Kříž stojí na původním místě jako v době prvého
staroměstského kostelíka. Kaple Panny Marie před staroměstským kostelem je
pískovcová, sloupového typu. Byla přenesena v roce 1987 z Frýdku z Bruzovské ulice, kde stála před Furchovou
usedlostí.“ Takto popisuje staroměstský kostel v jeho vývoji ve své pečlivé
práci Stavební vývoj a historické stavby obce Staré Město Michael Kocych. K tomuto popisu uvádím několik poznámek: Oltářní obraz představuje sv. Josefa s chlapečkem
Ježíšem, na podlaze jsou nástroje Josefova povolání pila a sekera. Pelikán nad svatostánkem symbolizuje Kristovu oběť.
Srovnání pelikána s Kristem nacházíme např. v 6. sloce hymnu sv. Tomáše Akvinského (+ 1274) Adoro te devote - Klaním se ti
vroucně: Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj - krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj...
Uvedený příměr se patrně opírá o legendu, podle níž krmí
tento pták svá mláďata vlastní krví. Hanuš Pohl (Hanuš z něm. Hans,
křestní jméno čes. Jan), známý frýdecký stavitel,
postavil v roce 1911 novogotický evangelický kostel ve Frýdku. Dodejme ještě,
že náklad na stavbu činil 79 035 K. Výpůjčka obce na
kostel obnášela 50 000 K, na darech a příspěvcích se
sešlo 28 603 K, takže až na nepatrnou částku byl celý náklad kryt Staroměšťany. Kostel, to ovšem není jen hmotná stavba svatyně, ale celé
generace lidí, kteří k němu patří, kteří do něho přicházejí a mají jej rádi,
je jim blízký. Vytvářejí farní rodinu, v níž jsou někdy spory, ale silnější
by mělo být pouto vzájemné duchovní příbuznosti. V něm si věřící víru
uchovávají a stále rozvíjejí. Prožívají tu společenství víry a modlitby.
Kostel představuje malou církev, je prostředím, které trvale nabízí možnost
zakoušet setkání Boha s člověkem v Ježíši Kristu. Kostel je znamení
intenzivnější Boží přítomnosti mezi lidmi. Mše sv. se můžeme ve staroměstském kostele zúčastnit ve
středu v 16 hod. a v neděli v 9,15 hod. Kněží - staroměstští rodáci
Je jistě vhodné připomenout, že Staré Město dalo v tomto
století Církvi čtyři kněze. První z nich P. Jan Mamula se sice narodil 14.
února 1886 v Lubně, ale v útlém dětství se s rodiči
přestěhoval do Starého Města, kde prožil své mládí až do nástupu kněžské
služby. Na kněze byl vysvěcen 20. července 1910 ve Vidnavě, působil jako kaplan ve Frýdku a 1. dubna 1926
byl jmenován farářem v Petřvaldě u Karviné. Zemřel po krátké a bolestné
chorobě dne 26. ledna 1952 v Ostravě - Zábřehu n. O. ve věku 66 let a odpočívá
v rodinné hrobce na staroměstském hřbitově. P. Alfons Hlisnikovský
„Narodil se 12. července 1911 ve Starém Městě v rodině
živnostníka jako prostřední ze tří sourozenců. Po studiu na teologické
fakultě byl v červenci 1936 arcibiskupem Prečanem
vysvěcen na kněze a nastoupil jako kooperátor do Lipníka
n. Bečvou. Od roku 1938 byl kaplanem v Příboře a od
dubna 1940 působil 11 let na faře v Petřvaldě na Moravě. Protože přečetl zakázaný papežský list (Pius XII. v něm
pohrozil aktivním komunistům exkomunikací - pozn. autora), byl od 5. února
1951 internován v Želivi a pak v Hájku u Prahy. V
roce 1953 byl propuštěn a následně pracoval v cihelně v Žatci a v Nové Horce
u Studénky jako administrativní síla v Domově sociální péče. Od 1. 7. 1955 nastoupil jako provizor na faře v Mankovicích a od dubna 1960 na farní úřad v Hodslavicích.
Zemřel 26. listopadu 1973 zcela nečekaně na srdeční infarkt a v Hodslavicích
je také pohřben.“ Ve spolupráci s ing. Petrem Nováčkem zapsala Eva Balharová. Zatímco ve Starém Městě již jen jediný žijící současník
studenta Alfonse Hlisnikovského uznale vzpomíná na Alina jako na rychlé levé křídlo s výbornou technikou, v
posledním působišti, rodišti Palackého, jeho farníci vděčně vzpomínají na
horlivého duchovního správce. Po krušných životních peripetiích usiluje o
prohloubení a zušlechtění křesťanského života v době, kdy program vládnoucí
ideologie stupňuje nesmiřitelný boj idejí, tříd a skupin. Ušlechtilou
činností a vlídnou tolerancí získává širokou oblíbenost, která mu i přispěním
obecní správy umožňuje uskutečnit nákladnou generální renovaci malebné
novorománské svatyně Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jejíž interiér se pyšní
ornamentálním i figurálním dílem akademické malířky Marie Bognerové
z Valašského Meziříčí. Za poměrně krátkou dobu svého správcování v
Hodslavicích se také postaral o důkladnou opravu a rozšíření farní budovy. Pohřeb P. Alfonse Hlisnikovského
30. listopadu 1973 se stal manifestací ocenění jeho pastoračních úspěchů.
Přišli se s ním rozloučit vedle místních věřících i početné delegace z jeho
bývalých působišť, 40 kněží s kancléřem P. Dr. Ot. Trtíkem, přítomni byli i mnozí nečlenové církví.
Evangelizační činnost zesnulého vyzvedl ve svém kázání v kostele jeho přítel
P. Antonín Uhlář, farář z Veřovic, u hrobu mu za pokoncilní aktivitu děkovali prof. dr. Bohumil Zlámal,
známý historik, tehdy proděkan Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v
Olomouci, zdejší evangelický farář Jiří Řehák a dr. Alois Strnad, duchovní
správce z Mořkova, který byl hlavním organizátorem
celého pohřbu. Naplnění obětavého duchovního poslání P. Alfonse Hlisnikovského vyjadřuje nápis na podstavci žulového
kříže na jeho hrobě: Jeho srdce se vyčerpalo láskou - tak se zastavilo. P. Ladislav Mikulec
Narodil se 22. června 1922 ve Starém Městě. Nadaný a svědomitý
student absolvoval v roce 1941 místecké gymnázium s vyznamenáním. Již od
útlého mládí tíhnul k duchovnímu povolání. Podporován v tomto svém záměru
mimořádnou kněžskou osobností prof. náboženství PhDr. Jana Strakoše,
literárního vědce, jemuž jako gymnazista ministroval v kapli boromejek v
Místku, vstupuje do olomouckého semináře. Student teologie z podnětu i s
finanční pomocí profesora pedagogiky, pozdějšího kardinála Františka Tomáška,
studuje současně na nově vzniklé Palackého univerzitě v Olomouci filosofii.
Pro svůj hluboký zájem o tento obor stal se po zvolení profesora filosofie
Josefa Matochy arcibiskupem aspirantem na jeho
místo vysokoškolského učitele. Je však komunisty ze studia na filosofické
fakultě po únoru 1948 vyloučen a v mimořádném termínu 10. dubna 1949 vysvěcen
na kněze. Primiční mši sv. sloužil o Velikonocích ve Starém Městě.
Jako kaplan působil v Mikulovicích, v Jeseníku, v Jablunkově a Dolní Lutyni. V
době komunistické zvůle šli, jak známo, ti nejlepší do vězení, k PTP, do dolů
či továren, zatímco jejich spolužáci ve svazáckých košilích do vysokých
společenských a politických funkcí. Také P. Mikulec je nucen na dlouhé tři roky nastoupit k
pomocným technickým praporům, kde utrpěl značnou újmu na svém stejně křehkém
zdraví. Jako farář pastoroval ve Zlatých Horách, v Domaslovicích, na Morávce a v
Janovicích, zde se po dlouhé a bolestivé nemoci 31. května 1988 s tímto
světem rozloučil. Odpočívá na tamějším hřbitově vedle svých předchůdců. P. Ladislav Mikulec proslul nejen svými obsáhlými
vědomostmi v oboru teologie a zejména filosofickou erudicí, ale také
znamenitými filologickými znalostmi. Svědčí o tom i jeho vynikající překlad
historického románu z počátku éry křesťanské, z doby Tiberia
a Kaliguly, s názvem Roucho z angličtiny. Autorem
knihy je americký spisovatel Douglas Lloyd. Během všech těch čtyřiceti let kněžské služby musel P.
Mikulec, člověk hluboké zbožnosti a jemné ušlechtilosti, překonávat mnoho
protivenství a hořkosti. Vždy však zůstal věren svému povolání, své farní
rodině a Kristu - i andělskému učiteli Tomáši Akvinskému.
P. Jaromír Hučka
Narodil se 13. dubna 1925 ve Starém Městě. Po násilném
uzavření místeckého gymnázia v říjnu 1941 byl poslán na nucené práce k
technickému útvaru Nothilfe v Zákolanech
u Kralup. V posledních měsících války přikázán na zákopové práce a kromě toho
byl v této krajně nebezpečné době spolu se svým otcem zatčen a vězněn
gestapem. Po maturitě na místeckém gymnáziu se zapsal na právnickou
fakultu Karlovy univerzity, cestou do Prahy se však zároveň přihlásil v
Olomouci na teologii. Vlivem staršího spolužáka bohoslovce L. Mikulce se
rozhodl pro studium v olomouckém semináři. Primiční mši sv. celebroval 18. prosince 1949 v chrámu
Panny Marie ve Frýdku. P. Jaromír Hučka byl výborný zpěvák a milovník hudby;
ovládal několik hudebních nástrojů. Jako kaplan působil v morávecké
farnosti, na kterou často rád vzpomínal, v Bohumíně, později na zpustošené
faře, v krajně svízelných podmínkách, v Ondřejovicích
u Zlatých Hor, v Domašově pak pět měsíců zastupoval
onemocnělého duchovního. Na několik let se stává jeho působištěm Kopřivnice a
posléze byl jmenován farářem ve Starém Jičíně, kde postavil s obětavou pomocí
farníků novou faru, dal vymalovat kostel a pořídil kvalitní věžní hodiny. Do všech těchto akcí se vedle náročných pastoračních
povinností zapojuje, skvěle technicky vybaven, s plným nasazením, jak o tom
vypovídá i pamětní deska při vstupu do farní budovy. S podlomeným zdravím je hospitalizován v těšínské
nemocnici, kde krátce po zlepšení zdravotního stavu, dva dny před propuštěním
z nemocnice, náhle na následky infarktu dne 13. listopadu 1981 ve věku 56 let
umírá. Pohřební obřady v mariánském chrámu ve Frýdku vykonal a
se svým přítelem a spolužákem se za velké účasti nejen věřících 21.
listopadu1981 rozloučil P. Josef Holek. Na přání svých farníků odpočívá P. J.
Hučka v kněžské hrobce na starojičínském hřbitově. Protože značnou část své pastorační činnosti vykonával
obětavě P. Josef Bukovan ve Starém Městě,
připomeňme si tuto významnou kněžskou osobnost, starším staroměstským
farníkům jistě dobře známou. P. Josef Bukovan
P. Josef Bukovan se narodil
roku 1886 v Horelici, okres Čadca. Po maturitě na
místeckém gymnáziu v roce 1907 studoval bohosloví ve Vidnavě,
kde byl také roku 1912 vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil několik let ve
Skalici u Frýdku a pak dlouhou dobu ve Frýdku jako vrchní kaplan a
administrátor poutního chrámu P. Marie, kde kázával poutníkům ze Slovenska
jejich lahodnou mateřštinou. Vedle pastorační práce, kterou vykonával převážně ve
Starém Městě (vyučování náboženství, bohoslužby, křty, pohřby atd.) se
navzdory nepevnému zdraví horlivě věnoval veřejnému životu: člen
předsednictva Lidové spořitelny a knihovní rady, starosta Orla, duchovní
vůdce Katolických tovaryšů. Své ministranty oblažoval štědrostí a
kultivovaným humorem. Ve svých padesáti letech (v roce 1936) byl jmenován
farářem v Bruzovicích a po druhé světové válce
děkanem. Těšil se velké úctě pro svou hlubokou zbožnost, šlechetnost a
sociální cítění. Poslední léta svého bohatého života trávil vážně nemocen
(rakovina tlustého střeva) v Emeritním domě ve Frýdku. Zemřel v roce 1974,
tedy v 88 letech. S vzácnou kněžskou osobností P. Josefa Bukovana se věřící rozloučili při mši sv. v mariánském
kostele ve Frýdku. Tělesné pozůstatky pana děkana byly pak převezeny do jeho
rodné obce a tam uloženy k dočasnému odpočinku. A jak se dostal pan děkan do našeho kraje? V roce 1895 otevřela Matice místecká české gymnázium pro
chudé chlapce domácích živnostníků a venkovských pasekářů, dělníků a učitelů
jako protiváhu německému gymnáziu ve Frýdku. Dostalo se jim téměř úplného
zaopatření, aby jejich rodiče byli zbaveni hmotných starostí. Tito studenti
působili později jako vlastenečtí učitelé a kněží v našem kraji a stali se
pevnými národními sloupy, které odolávaly germanizačnímu náporu. P. Josefa Bukovana získal pro
studium na místeckém gymnáziu, připravil jej k přijímací zkoušce a podporoval
obětavý vlastenecký kněz P. Angelus Lubojacký. Podobně se ujímal i dalších chlapců ze
slovenského pomezí, kteří neměli v té době jinou možnost než studovat na
maďarských školách. Pan děkan Bukovan sám podobná
dobrodiní podle svých možností prokazoval mnoha českým a slovenským chudým
studentům. Staroměstský hřbitov
Původně měl Frýdek hřbitov kolem farního kostela a na něm
byli pohřbíváni všichni farníci. Patrně hned od postavení kostelíka sv. Jošta (od roku 1612) byl u něho zřízen maličký hřbitov,
na němž byli pochováváni obyvatelé předměstí, blízkého okolí a Starého Města.
Hřbitov u farního kostela sv. Jana Křtitele už nestačil pro vzrostlý počet
městského obyvatelstva. O existenci hřbitova u kostelíka sv. Jošta svědčí také historie pověstného, přes sto let
trvajícího sporu mezi frýdeckými a dobrodinskými
faráři o to, kde mají být pohřbíváni Staroměšťané a
komu náleží štola (odměna za církevní úkon) za jejich pohřby. Ze zpráv o
sporu vyplývá, že v době moru roku 1624, kdy město Frýdek bylo uzavřeno a
nemělo faráře, přestali Staroměšťané pochovávat své
mrtvé na hřbitově u sv. Jošta a činili tak na
hřbitově v Dobré. Pře byla definitivně rozhodnuta až za faráře Kryštofa Pašky v roce 1750 vratislavským biskupem Filipem
Gotthardem, a to ve prospěch frýdeckých farářů. Když bylo za Josefa II. zakázáno pohřbívacím
řádem pohřbívat uprostřed města kolem farního kostela, byl tento původní
hřbitov zrušen a hřbitov u sv. Jošta, který obdržel
označení ecclesia funeralis
(pohřební kostel) se stal hřbitovem všeobecným. Bylo proto nutno jej zvětšit.
Farář hrabě Pražma zatím rozšířil hřbitov o plochu sousedící farní zahrady.
Roku 1796 už ani to nestačilo, proto město koupilo od měšťana Bernata Kratochvíla za 135 zl.
kus pole, které sousedilo se hřbitovem. Tento rozšířený hřbitov posvětil
farář Josef Šíp ještě téhož roku. Farníci (kromě cizích osob) za místo pro
hrob neplatili. Starost o oplocení hřbitova náležející předtím jen městu,
které jej také roku 1799 oplotilo, připadla později podle vládního nařízení
držitelům patronátního práva a farníkům. Roku 1851 bylo třeba tento hřbitov znovu rozšířit a tu se
město Frýdek dohodlo se Starým Městem, že zakoupí pozemek hraničící se
hřbitovem od Ignáce Glase. Frýdek se se Starým Městem domluvil, že veškeré výlohy zaplatí
společně podle poměru počtu obyvatelstva. Na podkladě této dohody rozhodlo
okresní hejtmanství dne 18. července 1853 takto: Dle posledního sčítání lidu
má Frýdek 3 616 obyvatel a zaplatí 435 zl. 59 kr. a Staré Město mající 531 obyvatel zaplatí 64 zl. 1 groš. Zaplatil tedy Frýdek asi šest sedmin kupní
ceny a Staré Město jednu sedminu. To bylo poslední rozšíření hřbitova u sv. Jošta a od tohoto roku zůstal nezměněn asi v těch
rozměrech, jak vypadají dnes Komenského sady. Ale počet obyvatel Frýdku a jeho blízkého okolí rychle
rostl. Proto roku 1894 se začalo pochovávat na novém hřbitově, zřízeném
daleko za městem směrem k Dobré (nynější městský hřbitov). Hřbitov u kostela
sv. Jošta byl definitivně zrušen na začátku
třicátých let tohoto století a na jeho místě zřízeny sady. Funkci pohřebního
kostela plnil však kostelík sv. Jošta až do postavení
obřadní síně na frýdeckém hřbitově. I když Staroměstští mají právo pohřbívání na Frýdeckém
hřbitově, rozhodli se zřídit si vlastní hřbitov. K tomuto účelu byl získán
pozemek od zdejšího rolníka Josefa Bučka výměnou za jiný pozemek obecní z
bývalého selského statku čp. 9. Hřbitov byl ze
strany silnice ohrazen železným mřížováním se zděnými pilíři a železnou
branou. Ostatní oplocení hřbitova bylo provedeno plotem tyčkovým. Na hřbitově
byla zbudována zděná márnice a uprostřed postaven mramorový kříž, jejž
zhotovil Boh. Heidrich z
Opavy. Na jeho podstavci čteme letopočet Pane Bože i z mrtvých vstalý pane Ježíši Kriste, smilujte
se nad námi! Na pečlivě udržovaném hřbitově se zastavuji u hrobu
šlechetných manželů Fr. a R. Myšinských, svých
křestních kmotrů, a jejich rodiny, hned naproti u místa posledního odpočinku
Drahomíry Vašutové, vždy znovu se zamýšlím nad
osudem nadějné studentky a vynikající sportovkyně, která dotrpěla po amputaci
obou nohou. Umírala na následky sarkomu ve věku 18 let, který je plný žízně
po životě. Šla heroicky bolestnou cestou. S drásající a bezradnou lítostí
jsme tehdy ve škole prožívali její agónii. Po návštěvě hrobů rodin svých
přátel a našich dvou obdivuhodně vzdělaných gymnaziálních profesorů vzpomínám
vzácné osobnosti Blažeje Nikla a jeho obětavé manželky. V masivní hrobce
rodiny Josefa Moškoře našel poslední azyl prof.
Josef Skotnica, akademický sochař7. Tíhneme k životu, k jeho plnosti, ale jsme smrtelní. Jak
dosvědčují nápisy na většině náhrobků, nejsme tu docela doma, patříme zároveň
jinam. My, kteří věříme, nezoufáme, neboť víme, že smrt je pouze
přechodem z jedné formy existence do jiné, vyšší, duchovní, říká Otokar
Březina. V Čechách se hřbitov kdysi nazýval „svatým polem“. Prosme
a přejme všem odpočívajícím na zdejším „svatém poli“, aby je Bůh přijal do
svého světla a dal jim vidět svou tvář. Stejně jako život a smrt, tak i chrám
a hřbitov patří k sobě. Chrám je pomníkem živoucí společné lidské víry,
hřbitov pak pomníkem vděčnosti a piety k zesnulým, v křesťanském pojetí
spojené s nadějí ve vzkříšení. *** Závěrem vyjadřuji vděčnost panu Josefu Kročkovi, zasvěcenému znalci historie rodné obce, za
chvíle, které mi věnoval. Mé poděkování patří studentu architektury p.
Michaelovi Kocychovi za zapůjčení jeho výtečné
studie o historických stavbách Starého Města a obětavému kostelníkovi p.
Ludvíku Novákovi za vstřícnou spolupráci. Literatura
Liber Ecclesiae parochialis S. Joannis Bapt. Fridecae de anno Rukopis. Archív farního úřadu ve Frýdku. Kronika obce Staré Město od r. 1925, Okresní archív ve
Frýdku-Místku, s. 85 - 88, 135, 146, 150, 154 Z dějin Starého Města a kroniky Kročkova
rodu, soukromý archív, s. 6, 9, 12 Adamus, A.: Z paměti ševcovského cechu, ČZ, 2. r., 1925/26, s.
107, 109 Adamus, A.: Přehled dějin Těšínska za
vlády Marie Terezie, Sl. Ostrava 1925, s. 4 Findinský, K.: Dějepis farního kostela u sv. Jana Křtitele, Těšín
1876, s. 40, 41, 46 Hrozek, A.: Školství ve F-M před protektorátem, Sborník 700 let
Frýdku-Místku, F-M 1965, s. 189, 190 Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin, 2. díl,
Křesťanská akademie, Řím 1957, s. 159 - 9 Kalus, K.: Z dějin města Frýdku ve sborníku 60 let
Frýdecké spořitelny, Místek 1929, s. 83 Kocych, M.: Stavební vývoj a historické stavby obce Staré
Město. Práce Středoškolské odborné činnosti. Gymnázium Petra Bezruče F-M šk. r. 1990/91, s.
7, 8, 21, 22 Miarka, A., Muroň, E.: Čtení o
Pražmě, MNV v Pražmě 1977, s. 7, 8 Mikoláš, J. L.: Příspěvek k dějinám
školství na Frýdecku. Vlastiv. příloha Obrany
Slezska č. 22/1932, s. 3 Mikoláš, J. L.: Počet obyvatelstva vesnic panství
frýdeckého z druhé polovice 17. století. Vlastiv.
příloha Obrany Slezska č. 23/1932, s. 23 Mikoláš, J. L.: Slezské pěsničky, Raškovice
1918 Novák, K.: Kapitoly ze starších dějin Lískovce, F-M 1995,
s. 5, 12 Novák, K.: Poutní chrám P. Marie ve Frýdku, Praha 1994,
s. 4 Sláma, F.: Dějiny Těšínska,
Praha 1889, s. 215 - 217, 245 - 246 Svoboda, J.: Slezský sborník, roč.
48, Opava 1950, s. 305, 308, 312 Šretrová, B.: Letem dějinami Frýdku, účetní zpráva Frýdecké
spořitelny za rok 1932, Frýdek 1932, s. 18, 19 Žáček, R.: Přehled dějin protifeudálního odboje na Frýdecko-Místecku, OVM ve F-M
1980, s. 51, 70, 71 Beskydské besedy 1914, roč. L,
Přívoz 1914, s. 11, 155 Zeitschrift für Geschichte
und Kulturgeschichte Schlesiens, Opava, 14. - 15. roč./1919
- 1920, s. 97 PhDr. K. Novák & Obecní úřad Staré Město, 1997 Zdroj:
bazilika.net (2.1.2014) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace 2.1.2014 |