Kapitoly ze starších dějin Lískovce

 

PhDr. K. Novák & Duchovní správa, 1995

 

Počátky a vývoj obce v rámci frýdeckého panství

Lískovec se rozkládá severně od Frýdku na pravém břehu řeky Ostravice, která tvoří přirozenou hranici mezi Moravou a těšínským Slezskem. Poblíž je osada Nová kolonie. Ves vznikla asi v polovině 14. nebo na začátku 15. století. První písemná zpráva pochází z roku 1450. Po celé feudální období byl Lískovec součástí frýdeckého panství.

Původně patřilo Frýdecko Těšínskému knížectví, lénu české koruny. V roce 1573 prodala těšínská knížata město Frýdek i s panstvím bratřím z Lohova. Od nich koupil v roce 1580 panství olomoucký biskup Stanislav Pavlovský a v roce 1584 je prodal Bartoloměji Bruntálskému z Vrbna.

Roku 1636 prodali Bruntálští z Vrbna panství Jiřímu z Oppersdorfu, stoupenci bělohorského vítěze1.

Oppersdorfové vlastnili panství do roku 1699, kdy se stala jeho vlastníkem hraběcí rodina Pražmů. V jejich rukou zůstalo téměř sto let. V roce 1797 přešlo frýdecké panství do majetku Habsburků. Poslední z nich byl germanizátor arcivévoda Bedřich, z Bezručových básní známý „markýz Gero“.

Když frýdecké panství získal Jiří Oppersdorf, pořídil nový urbář nejen pro případné státní účely, ale také pro svou vlastní rychlou orientaci ve vykořisťovatelských možnostech. Podle tohoto urbáře měla obec Lískovec v roce 1636 2 volné, 14 sedláků, 2 zahradníky, mlýn, pilu a rybníček2.

Podle urbáře (urbář = za feudalismu soupis vrchnostenského i poddanského majetku tvořící jeden hospodářský a právní celek. Urbáře umožňovaly nejen pohled na hospodářskou situaci, ale zachycovaly také pracovní a daňové povinnosti poddaných) z roku 1664 patřilo k frýdeckému panství město Frýdek s poddanskou vsí Žermanice a 23 vesnic zapsaných v tomto pořadí: Lískovec, Sedliště, Bruzovice, Kaňovice, Pazděrna, Vojkovice, Dobrá, Nošovice, Nižní Lhoty, Vyšní Lhoty, Morávka, Raškovice, Skalice, Janovice, Krásná, Lubno, Malenovice, Staré Hamry, Nová Ves, Pržno, Baška, Staré Město, Nové Dvory. Území měřilo 360 km2 a mělo asi 3 600 obyvatel.

Osady dostávaly často jméno podle okolí nebo věcí v něm, např. jména Sovinec, Rakovec znamenají místa, kde se vyskytovalo mnoho sov, raků. Osada obklopená porosty malinových keřů dostala jméno Malinov nebo též Malenovice a Lískovec patrně od lískového porostu, který vroubil potok v místech osady. Jméno Lískovec se vyskytuje čtyřikrát na Moravě a jednou na Slovensku, jak uvádí B. Kočího Malý slovník naučný z roku 1925.

Urbář z roku 1664 jmenuje v Lískovci tyto osadníky: Mikuláš Chamrád - fojt; sedláci: Macek Kašperův, Jan Strýček, Macek Černý, Pavel Adámkův, Matuš Jehelkův, Jura Juřina, Jan Kubica, Jura Kroček, Jura Kožia, Jan Kožia, Jan Konečný - mlynář, Undra Jurna, volný; zahradníci: Kašpar Zahradní, Matuš Dubák; chalupníci s rolemi: Martin Petrek, Mikuláš Chamrád, Macek Kučavý, jinak Janeš zvaný, Jan Nezhoda; chalupníci na vsi bez rolí: Macek Ovčíř, Řehoř, Matuš Karas, Jura Mácha, Jan Pospěch, Grygar Hejný, Kašpar Němec, Řehoř Mendík, Václav Pinkava 3.

Při nedostatku listinných zpráv můžeme o životě v Lískovci usuzovat podle poměrů v sousedních obcích. Hospodářská situace a robota poddaných byly všude téměř stejné, neboť poddaní byli spravováni jednotným zřízením a řádem těšínským.

Výlučným zaměstnáním obyvatelstva byla práce na půdě zajišťující vlastní obživu, jakož i úkonová práce na panském při plnění feudálních povinností. Poddaní vykonávali robotu v místě - na folvarku (panském dvoře), který náležel vrchnosti. Z urbářů se dovídáme, jak se za feudalismu dělilo venkovské obyvatelstvo:

*       svobodný fojt - nerobotoval, ale odváděl berně

*       volní sedláci - nerobotovali, museli se však o jarmarcích hlásit se zbraní ve frýdeckém zámku a konat strážní službu. Bylo jim též ukládalo jezdit do Polska pro balvan soli (až 8 q) nebo na Moravu pro víno.

*       robotní sedláci - byli povinni pracovat na panských folvarcích a všechno na nich řádně obdělávat a sklízet. Bylo jim ukládáno dovážení dříví z panských lesů, „kamž se jim poručí“ - obvykle na panské pily a bez práva odvolání, byla-li blízko nebo daleko. K jejich povinnostem patřil také dovoz kamene pro potřeby zámku, oprava hrazení obory, dovoz štípaného dříví do panské cihelny, vápenky, pivovaru a panské kuchyně. Sedláci z obcí vzdálených od panských folvarků museli odvádět místo práce na polích např. slepice, husy a finanční obnos. Pracovní povinnost tkvěla na gruntě ne na osobě. Proto také sedlák často posílal místo sebe na robotu čeledína.

*       zahradníci - byli povinni pěší robotou „cožkoliv se jim rozkáže, bez záplaty dělati mají“ .....; patřilo k tomu chytání ryb pro zámeckou kuchyni, ruční mlácení, rosení lnu, čištění příkop, plavení dříví, nakládání dříví na povozy, práce u hamrů, na pilách apod.

*       chalupníci a podruzi (hofeři nebo komorníci) - ti doplňovali svou prací potřebu pracovníchsil všude tam, kde toho panství potřebovalo.

Nadměrný vzrůst poddanských povinností k vrchnosti - zvláště pak robot a veřejných břemen - měl šlechtě udržet její vysoký životní standard. Robotní patent z roku 1680 stanovil, že poddaní mají robotovat tři dni v týdnu, za určitých okolností i celý týden, ale vrchnost často této druhé možnosti zneužívala.

Vesnice byly spravovány fojty jako zástupci vrchnosti spolu se staršími. Ti byli voleni z poddaných. Každoročně se konala velká někdy i malá hromada čili súd obecní, k němuž byl vysílán zámecký úředník; na menších panstvích se dostavoval sám majitel. Byl to obecní sněm, na němž se vyřizovaly běžné věci, jako gruntovní zápisy, sirotčí záležitosti, spory mezní a půhony (= pohnání, obeslání k soudu).

To byly zbytky starého obecního zřízení patrimoniálního (rodového, otcovského; vrchnostenského), které se časem měnilo a kterému se vlivem práva německého šlechta odcizovala, až nadobro odcizila. Tento otcovský poměr šlechty k lidu naprosto zmizel, poměr mezi oběma zchladl. Lid byl zbavován svých lidských práv, až nastala hluboká propast mezi vrchností a poddanými, tak typická pro frýdecké panství - žaluje J. L. Mikoláš4.

Na jedné straně robotní poddaní bez práva stěhování a rozhodování o svém majetku a potomcích, přikovaní k půdě, na druhé straně všemohoucí šlechta, cizí krví i duchem, mravem i jazykem, i když byla nucena šetřit jazykových zřízení kraje, přece své slovanské poddané nepovažovala za hodné lidských práv.

V poněkud drsném podnebí kraje nedaří se sice všem plodinám mírného teplejšího pásma, přece však se pěstují všechny druhy obilí. Dále se pěstovalo zelí, proso, len, mrkev a později i brambory, což dokládají časově mladší zápisy z gruntovní knihy. Značný podíl v naturálních příjmech vrchnosti činila drůbež - zejména slepice, husy a vajíčka. Koně chovali ponejvíce jen sedláci. Hovězí dobytek chovali v počtu úměrném rozloze usedlosti, hojný byl chov ovcí.

Všichni volní při prodeji statku platili vrchnosti 10% z prodejní ceny, tzv. laudemium - auffank. Ve vesnici byl mlýnek, „avšak žádnému z poddaných mleti nemůže“. Tímto zákazem i v ostatních vesnicích panství si vrchnost zaručovala, že poddaní si nechávali mlít v panských mlýnech.

Celková tendence vykořisťování poddaných po třicetileté válce byla zaměřena na zvyšování robot a služebností šlechtě. Stejně bylo také stupňováno zatížení zvyšováním stálých i běžných platů, donucováním k odběru vrchnostenských produktů a uvalováním berního břemene na poddané.

Není proto divu, že nespokojenost vyúsťující v boj proti vrchnostem vedený individuálně i hromadně, skrytě (zbíhání) i otevřeně již od 17. století, neutuchal ani v 18. století. Zejména války tereziánské epochy (1740 - 80) se svými ničivými následky způsobovaly další zhoršování, nepřekvapuje proto, že v 60. letech došlo k velkému selskému povstání, jímž se zabývala sama císařovna, která poslala do Slezska zvláštní komisi, jež měla zjistit pravý stav věcí vrchnostmi mnohdy utajovaný. Celkem se vyšetřující komisi přihlásilo se žalobami z Frýdecka 8 obcí, mezi nimi také Lískovec.

Boje na Těšínsku, vedené se vší odhodlaností po roce 1766, byly částečně utlumeny vydáním generálního urbáře, který učinil přítrž dosud neomezeně vyžadované robotě na poddaných, neznamenal však nějaký radikální zásah do vztahů mezi nevolníky a šlechtou. Nedivme se, že boj pokračoval dále, neboť poddanský lid zejména po zahájení josefínských reforem - zrušení nevolnictví a zavedení tolerančního patentu v roce 1781 - očekával i zrušení desátku.

Vedle zmíněného vykořisťování poddaných se zaktualizovala otázka bezzemků, kteří se dosud živili jen příležitostně: námezdní prací na panském, u sedláků, jako průmyslový proletariát (kopání rudy atp.), či jako tkáči faktorů ( = zprostředkovatelů mezi zaměstnavatelem a domáckými dělníky).

Počátek 19. století je poznamenán nástupem rychle se rozvíjejícího kapitalismu jak ve Frýdku, tak i v sousedním Místku. V souvislosti s rozvojem kapitalistického podnikání se rozvíjel i proces národního uvědomění, byť ve zdejším kraji se značným zpožděním ve srovnání s centrálními a více vyvinutými oblastmi.

Významným způsobem zasáhl do dějin Frýdku a okolí rok 1848. U příležitosti mariánských poutí se zde scházeli rolníci ze širokého okolí a byla mezi nimi šířena jak revoluční agitace, tak i nálady k udržení klidu a pořádku. Byli nabádáni, aby vyčkali rozhodnutí sněmu, který měl s definitivní platností vyřešit záležitosti roboty. Zástupce frýdeckých obcí auditor Josef Motyka z Frýdku se zúčastnil jako poslanec kroměřížského sněmu.

Revolucí v roce 1848 vstoupil vývoj do období rozvinutého stadia manufakturního kapitalismu, které bylo v 60. letech vystřídáno průmyslovým kapitalismem. Byly položeny základy nové struktury charakterizované rozvojem kapitalistické velkovýroby v oblasti železářského a textilního průmyslu (Karlova huť; Munk, Landsberger, bratři Neumannové, Lemberger). Tato výrazná proměna hospodářských poměrů hluboce zasáhla i do života lískovecké obce. Docházelo k intezivnímu drobení selské a v menší míře i chalupnické půdy. Je to patrno na změně složení obyvatel Lískovce z hlediska ekonomického a později i národnostního.

Před rokem 1804 měl Lískovec - 97 domů a 450 obyvatel. Koncem 1. poloviny 19. století žilo ve vsi 648 obyvatel. Chovali 44 koně, 152 krávy, 30 kusů mladého dobytka, 30 ovcí, 31 vepřů, 10 včelstev5.

Na půdě hospodařilo 7 sedláků, dva tříčtvrteční sedláci, jeden zahradník, 4 velkodomkáři a 67 malodomkářů. Na katastru obce se ročně vytěžilo průměrně 300 kbelíků železné rudy, 1 mlýn semlel ročně 70 měřic pšenice, 250 měřic žita a 180 měřic ovsa. Při úředním sčítání v roce 1890 měl Lískovec již 1336 obyvatel, z toho 1014 Čechů, 172 Poláků a 152 Němců. Hlavním poněmčovatelem Lískovce byl arciknížecí ředitel železáren a lískovecký starosta Adolf Hohenegger, jehož neblahé činnosti vzpomíná Petr Bezruč slovy:

Jak se ničí koukol rudý,

co v obilí zlatém bují,

koho pořád bijí rýčem,

koho pořád zahrabují?

Dva hrobníci

V roce 1900 vzrostl počet obyvatelstva na 1755, z toho 490 Němců, v roce 1910 klesl na 1599, z toho 602 Němců.

O roku 1855 pozorujeme rychlý růst obyvatelstva až do roku 1900; za 45 let o 838 duší. Od té doby je nápadný pokles obyvatel, protože část hutě byla přeložena do Třince, a tím nastal také odliv dělnických rodin z Lískovce. K poklesu přispěla nesporně i světová válka.

Stmelenost vesnice v postupu proti vykořisťovatelské šlechtě, jak se jevila v období feudalismu, byla za kapitalismu postupně rozleptávána. Docházelo ke stále vyhraněnějším postojům skupin a vrstev obyvatelstva v ohledu hospodářském i politickém. Značný vliv tu měly myšlenky socialistické. Tyto formy střetů jasně krystalizovaly od konce 19. století. Za 1. republiky vládla v obci roztříštěnost mezi jednotlivými politickými stranami a teprve pod vlivem nastupujícího nacismu dochází k těsnější spolupráci.

Protože tvar názvu zdejší obce je doložen historicky od 17. století, je používán v živé řeči a má tu výhodu, že se obec bude lišit od obce Leskovec (Markersdorf) v soudním okrese vítkovském i od obce Leskovec (Spachendorf) v soudním okrese benešovském, obecní zastupitelstvo nenamítá nic proti tomu, aby název obce, který v dosavadních listinách a seznamech kolísal mezi tvary Leskovec a Lískovec, byl ustálen ustanovením úředního jména Lískovec (výn. min. vnitra v Praze čís. 35018/14 ze dne 21/5 1924).

1. ledna 1943 byl Lískovec přičleněn k Frýdku. Toto sloučení trvalo až do roku 1949 a k opětovnému přičlenění došlo v roce 1975.

Roku 1949 bylo v obci ustanoveno - ne bez trpkosti a potíží - jednotné zemědělské družstvo, které se sloučilo s JZD v Bruzovicích.

Podle sčítání lidu v lednu 1971 měl Lískovec 1328 obyvatel, z toho 665 mužů a 663 žen. V roce 1961 činil počet obyvatel 1446. Úbytek způsobilo především stěhování mladých rodin do Frýdku-Místku. Poslední sčítání lidu v roce 1991 uvádí v Lískovci 1221 obyvatel, z toho 604 žen.

Přičinlivostí lískoveckých občanů získává obec na svém vzhledu. Jen od roku 1945 do roku 1970 bylo postaveno 17 nových rodinných domků a obnoveno a zmodernizováno 46 domků. V roce 1984 byla dokončena účelně vybavená stavba Kulturního domu.

Bohatě členitý terén obce nasvědčuje, že Lískovec je beskydským předhůřím. Má řadu kouzelných zákoutí, remízky, rybníky a potok Podšajarka se vine klikatým tokem hluboko v údolí přes jižní okraj Lískovce, kde přijímá z levé strany Panský potok a vtéká do řeky Ostravice. Na Sedlištní cestě k Hájku se nejednou zastavíme okouzleni nádherným panoramatem Moravskoslezských Beskyd.

Z děiin lískoveckého kostela

Karel Josef Šíp, obnovitel a dějepisec lískoveckého kostela

Za Marie Terezie se rozproudil v Olomouci utěšený proud vědecký, jehož původkyní byla učená společnost Societas incognitorum (Společnost neznámých), první svého druhu v rakouských zemích vůbec. Účelem této společnosti bylo šířit vědomost o literárních snahách z celého světa.

Olomoučtí studenti rádi navštěvovali a nadšeně poslouchali přednášky Monseovy. Josef Vratislav Monse, od roku 1767 profesor práva, se řídil zásadou, že „vlasti může prospět jen takový právník, který dokonale zná vlast a její dějiny“. Proto se nespokojil jen s přednáškami právnickými, nýbrž rozvíjel též znalosti o vlasti. Vicerektor generálního semináře Josef Dobrovský, geniální křísitel nové češtiny a osvícený vědec evropského formátu, učil dobrovolně bohoslovce jazyku českému.

V tomto obrozeneckém prostředí vyrůstal frýdecký rodák Karel Josef Šíp (nar. 5.3.1751), který se stal později frýdeckým farářem a zároveň generálním vikářem. Tento vynikající frýdecký rodák byl také znamenitým historikem, který položil základ k dějepisnému studiu na Těšínsku. Z jeho dějepisných prací čerpali těšínští historikové Biermann, Popiolek, Prasek, Adamus a další. Psal latinsky, německy a česky. V češtině a němčině vydal Kázání na poděkování za osvobození papeže Pia VII6.

Farářem ve Frýdku se stal Šíp roku 1788 a řídil frýdeckou farnost plných 48 let (1788 – 1836). Jeho hlubokému zájmu o historii vděčíme za dvě základní práce, o dějinách frýdeckého farního kostela a poutního chrámu P. Marie: Liber ecclesiae parochialis S. Joannis Bapt. Fridecae de anno 1826 (Kniha o farním kostele sv. Jana Křtitele ve Frýdku z r. 1826) a Liber ecclesiae beatae Virginis Mariae Fridecae de anno 1835 (Kniha o chrámu blahoslavené Panny Marie ve Frýdku z r. 1835). Napsal je v latinském jazyce, jehož byl výtečným znalcem. Šípova Kniha o farním kostele je zároveň jediným zdrojem informací o starších dějinách lískoveckého kostela.

Farář K. Josef Šíp byl také zvelebitelem všech kostelů své farnosti. Jeho zásluhou byla vytvořena krásná prostora kolem mariánského kostela, dal postavit hlavní oltář Panny Marie, nechal provést generální opravu zchátralého kostelíka sv. Jošta, za jeho působení byly postaveny ve farním kostele varhany. Nezapomínal ani na filiální kostel v Lískovci, kde místo dřevěného vystavěl roku 1790 kostel nový z pevného materiálu.

Dějiny lískoveckého kostela sv. apoštolů Šimona a Judy

O době založení kostela sv. apoštolů Šimona a Judy v Lískovci není dostatečné jistoty. Jeho zakládací listinu, byla-li vůbec sepsána, neznáme. První zmínka o lískoveckém kostele je z roku 1617. Potvrzuje to zcela jednoznačně soudobý pramen, listina vyhotovená téhož roku. Kolátory obročí na celém panství frýdeckém byli jeho majitelé (kolátor = kostelní patron, který uděluje církevní obročí, beneficium - důchod spojený s církevním úřadem). Jan Bruntálský z Vrbna, tehdejší majitel frýdeckého panství, postoupil toto patronátní právo ordináři loci, tj. vratislavského biskupu a jeho nástupcům. Hlavním a nejdůležitějším obsahem patronátu je jednak právo navrhovat kompetentnímu církevnímu úřadu, kým mají být uprázdněná beneficia nebo církevní úřady obsazeny (právo prezentace), jednak povinnosti vztahující se ke správě a zejména k udržování beneficia (oprava kostelů, beneficiálních budov aj.). Postoupením tohoto práva vratislavskému biskupu chtěl Jan Bruntálský preventivně zajistit katolické pozice na frýdeckém panství. Učinil tak latinsky napsanou listinou ze dne 15. června 1617. Její opis zařadil do své kroniky Wolff (fol. 49-51) i Šíp (str. 91 - 94). Originál listiny se v době Šípově choval ve farním archívu. Mezi kostely, na něž se vztahovalo postupné patronátní právo - tj. farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku s filiálním kostelem sv. Jošta na frýdeckém předměstí, farní kostel sv. Stanislava v Bruzovicích s filiálním kostelem Všech svatých v Sedlištích, farní kostel sv. Jiří v Dobré s filiálním kostelem sv. Martina ve Skalici - je v této listině uveden i filiální kostel sv. apoštolů Šimona a Judy v Lískovci. („... Parochia Fridencencis, cujus Ecclesia principalis S. Ioannis Baptistae dicta et in ipsa Civitate ad plagam Aquilonarem prope muros sita, Filiales vero duae, altera in Suburbio ad plagam meridionalem S. Iodoci, altera in Villa Liskovetz S. S. Apost. Simonis et Iudae, ...“ (str. 93) ... frýdecká farnost, jejíž hlavní kostel stojí u severní brány blízko městských hradeb a je zasvěcen sv. Janu Křtiteli, má ještě dva filiální kostely, jeden na předměstí u jižní brány, totiž kostel sv. Jošta, ve vsi Lískovec pak druhý kostel sv. apoštolů Šimona a Judy ...).

Podrobněji se dějinami lískoveckého kostela zabývá Šípova Kniha o farním kostele z roku 1826 na s. 41 - 48 a 202 - 203. Uvádím podstatné části latinského textu v překladu.

O původu tohoto kostela není ve farních písemnostech žádná zpráva. Malý dřevěný kostel byl v mé době již velmi starý a hrozil zřícením. Ze samotné jeho stavby se dá usuzovat, že je starší než kostel sv. Jošta a vlastně prvním filiálním kostelem frýdeckého farního kostela. Ústní podání vypráví o dřevěné zvoničce postavené v době suevské invaze7 kupcem - patrně dodavatelem císařského vojska (pozn. překl.).

Místo zchátralého a již těsného kostela byl postaven nynější zděný.

Základy byly položeny za mého správcování roku 1790, následujícího roku byla stavba dokončena a kostel byl vysvěcen v neděli po svátku Všech svatých mou osobou se svolením biskupovým.

Byl postaven z vlastních zdrojů, protože ochotní farníci vykonávali všechny práce zdarma. Projevila se však nesvědomitost stavitele, když věz téměř už vztyčená se začala řítit, neboť sloupy jí podpírající byly příliš slabé, aby takovou tíži unesly.

Musela být proto odstraněna a byla znovu vztyčena na nových sloupech. Také na její stavbu přispěli farníci značnou peněžní částkou, když se začal projevovat nedostatek kostelních peněz. Když však bylo touto stavbou vyčerpáno jmění kostela, závisela jeho vnitřní výzdoba na hospodárnosti a štědrosti dobrodinců. Jejich zásluhou byl postaven hlavní oltář a jediné křeslo - dosud ozdoba kostela. Za stále nových a ustavičně probíhajících válek a s nimi spojených pohrom a strádání vše ostatní bylo odloženo, jak doufáme, na lepší časy.

Kromě malého zvonku ve věžičce na kostele jsou ve věži kostela tři zvony, z nichž dva menší existují již odedávna a byly pořízeny farníky, třetí velký zvon opatřil arcikněz Václav Kořínek, významný dobrodinec tohoto kostela, a daroval jej zdejším věřícím. Nenaleznu-li nic zaznamenaného, ať se farníci drží svého práva na zvony a za zvonění kostelu nikdy nic neplatí. Domnívám se, že na tom je třeba nadále lpět, pokud by nebyli nějakým zvlášť dobrým způsobem přivedeni k případnému placení za poskytování kostela. Z toho důvodu však také zachování zvonů, kdyby přílišným zvoněním byly někdy porušeny, nemůže být jejich opětné uliti v žádném případě hrazeno na účet kostela.

Hřbitov kostela je dost rozsáhlý a ze všech stran uzavřený. K pohřbíváni zde se zavazují obyvatelé Lískovce a také se z této povinnosti radují. Závazné služby Boží se v tomto kostele konají pětkrát v roce: v pondělí velikonoční, svatodušní, o svátku patronů kostela, o svátku jeho posvěcení, tj. v neděli po svátku Všech svatých, a o svátku sv. Štěpána. Za tyto služby Boží jsou obyvatelé vesnice povinni zaplatit faráři střídavě střední slezský tolar nebo 36 krejcarů a dvě slepice.

Kostel má dosti hojné fundace a mezi nimi nejhodnotnější je dar 500 florinů již zmíněného preláta P. V. Kořínka. Kromě této fundace věnoval tento zbožný mecenáš ještě dalších 500 florinů, které z moci nejvyššího biskupského rozhodnutí o vynakládání jmění při stavbě nového kostela měly zůstat neporušeny, avšak v případě naléhavé nutnosti, jako v případě shora připomenuté nehody s věží, byť i proti mé vůli, aspoň částečně byly vynaloženy.

Když byla stavba kostela dokončena, bylo mým úmyslem postavení věže na delší dobu odložit, až by se půda usadila, a aby si farníci, vyčerpaní mnohými jinými pracemi a okolními válečnými pohromami, odpočinuli, byl jsem však donucen ustoupit jejich prosebnému naléhání.

V tom tedy spočívá mé znepokojení, aby se onen dar znuvu obnovil a aby kostel shodně s poslední vůlí fundátora a biskupské ordinace neutrpěl újmu (a ten byl také během několika let, jak prokázal kostelní rozpočet, znovu obnoven).

Potřebným rouchem, nábytkem a všemi náležitostmi pro bohoslužbu je kostel bohatě zásoben. Inventář všech věcí byl vložen do knihy rozpočtu.

Péče o tento kostel je povinností faráře, který v něm rozhoduje o službách Božích i o fundacích, a nemůže nutit kaplany k takové činnosti.

Jakkoliv jsou kostel i vesnice farnímu kostelu blízko a žádná obtíž o jeho péči není nepřekonatelná, přece v té době, kdy se jednalo o novém způsobu pastorace, také zdejší věřící žádali vlastního kaplana, ale za stávajících okolností byli odmítnuti.

U kostela leží farské pole, které bylo za mého správcování rozčleněno a dáno po částech do dědičného nájmu.

Co nemohu dále přejít mlčením, je dřevěný kříž umístěný na pozemku patřícímu ke kostelu, v menším lese (Hájek) blízko vesnice, který kdysi před 40 lety dal postavit lesník Michael Hiršheimer. U kříže se nachází studánka s čistou vodou. Tento kříž je již po mnoho let v úctě lidu. A když se o něm rozšířila pověst i na odlehlých místech, mnozí lidé k němu přicházejí vedeni důvěrou a téměř žádný z poutníků mariánského kostela jej neopomene zbožně navštívit. Tato důvěra je založena na četných uzdraveních nemocí, a proto zbožný lid přisuzuje sílu léčit nemoci vodě ze zdejšího pramene, která je proto všemi čerpána a odnášena.

Toto je obecné mínění lidí, i když dosud nic z podivuhodných úkazů nebylo uznáno. Aby byl kříž chráněn před nepřízní počasí a návštěvníkům dopřáno větší pohodlí, bylo třeba pořídit střechu v podobě kaple. To se stalo za mého předchůdce /hraběte Pražmy/ a za mne, když byla pořízena křížová cesta roku 1796, byla střecha rozšířna, pramen byl uzavřen a voda z něho protékala zavedeným kanálkem. Právo na tento kříž si přivlastňuje dominikál, na jehož pozemku stojí, a peníze nashromážděné od obětujících, které představují během roku v současné době již 100 florinů, byly přiřknuty mariánskému kostelu, v jehož rozpočtu se mezi „přijato“ v rubrice výnosů nacházejí i tyto obětiny. Přestože tyto obětiny jsou věnovány oddanými dárci s úmyslem, aby dále stoupala úcta ke kříži, aspoň část tohoto daru by však měla kvůli územnímu právu připadnout kostelu lískoveckému, protože však žijeme v době, kdy se nelze nic odvážit a je jen málo toho, co je dovoleno, usoudil jsem, že není vhodné něco měnit, protože ostatně Boží čest právě tak jako pozorný úmysl zbožných dárců, jsou v mariánském kostele dokazovány, a Boží čest by byla zneužívána, kdyby v těchto proměnlivých časech bylo něco jiného navrhováno. A to byl také důvod, že jsem opětovným prosbám lískoveckého společenství a velmi zbožným přáním mnohých lidí, aby kaple byla zbudována ze zdiva a mohla tam být sloužena mše sv. k poctě tohoto kříže, ustavičně odporoval; vždyť kaple by sotva mohla být stavěna bez předchozího povolení politické instance v době pověstných josefínských nařízení9, podle nichž nejen kaple, ale také nádherné chrámy byly zavřeny a zničeny.

Za Josefova nástupce Leopolda II.10 se doufalo v to nejlepší jak pro vládu, tak i pro církev, ale tato naděje byla vratká. Všechno, čím je církev jeho kratičké vládě zavázána, je, že ačkoliv předchozí josefínská opatření nebyla zrušena, přece jen tvrdost politických orgánů v provádění zmíněných rozhodnutí zmírnila a nebyla tak důsledně vyžadována.

Věci, které v dřívějším bohoslužebném řádu byly zrušeny, jako třídenní předpopeleční pobožnost, zřizování Božího hrobu, slavení Vzkříšení, požehnání a jiné liturgické činnosti v církvi obvyklé, i procesí o svátku sv. Fabiána a Šebastiána i sv. Floriána, jsem postupně s jistou opatrností rok od roku uváděl v život, a tak jsem zvolna řád přerušený po mnoho let s nadšeným porozuměním lidu opět obnovil.

Po přečtení Šípovy kroniky se pokusíme objasnit jeho cenná sdělení a přivést historii lískoveckého kostela do doby současné.

Před rokem 1617 byl postaven dřevěný kostelík, u něhož podle ústního podání jistý zbožný kupec, patrně dodavatel císařského vojska, nechal přistavět v roce 1626 nebo v roce 1645 dřevěnou zvoničku. V těchto letech se tu totiž zdržovalo dánské a pak švédské vojsko.

Když starý a těsný kostel začal trouchnivět, pustil se farář Šíp na místě původního kostelíku pomocí fundačních prostředků a nadšené pracovní obětavosti a později i finanční pomoci farníků do stavby nového kostela. Tehdy také vzala za své zmíněná zvonička.

Zvláštním dobrodincem lískoveckého kostela byl prelát Václav Kořínek, frýdecký rodák. Věnoval kostelu velký zvon a obdařil kostel dvakrát fundací po 500 florinů. Jeho portrét visí v sakristii kostela s tímto nápisem: Ad modum Reverendus Dns Wenceslaus Antonius Korzinek, Presbyter, Ecclesiasticus, aetatis 59 an benefactor ecclesiae Lescovicensis obyt Die 31. octobris 1752 - Nejctihodnější pan Václav Antonín Kořínek, kněz a dobrodinec lískoveckého kostela, zemřel 31. října 1752 ve věku 59 let.

Věž nového kostela, původně pokrytá šindelem, byla nízká a měla podobu zvonu. Roku 1875 byla z podnětu děkana Karla Findinského za 160 zl. znovu pokryta a pečlivě opravena. K prvotinám lískoveckého rodáka (primice) P. Antonína Matieje (z čp. 6) postaral se kaplan Jan Heptner o vnitřní obnovu kostela.

V roce 1887 péčí huťmistra a lískoveckého starosty Adolfa Hoheneggra získala věž nynější gotickou podobu a hodiny. Posvěcení a vyzdvižení kříže se konalo 10. července 1887 a v makovici byl tehdy umístěn památný spis v jazyce českém i německém o okolnostech vztahujících se ke stavbě věže. Výlohy (asi 1600 zl.) byly uhrazeny z kostelních peněz a z příspěvků lískoveckých občanů, které sbíral kaplan Frant. Hawlas se dvěma členy kostelního výboru po domech. Zásluhou štědrosti občanů a péče kaplanů byl tehdy kostel dobře vybaven bohoslužebnými nádobami i mešními rouchy.

V letech 1899 - 1900 byl kostel znovu pokryt a sepjat železnými nosiči, protože podzemní voda způsobila ve zdivu trhliny. Byla také postavena nová věžička. Roku 1910 rolník Jan Čajanek z čp. 120 zakoupil pro kostel novou kamennou dlažbu a občané nové korouhve. V roce 1927 byl kostel důkladně restaurován. Věže byly natřeny zinkovou bronzou, makovice a kříž zlatou bronzou. Kostel byl omítnut a vymalován. Tehdy se o zvelebení kostela velmi zasloužil radní Ondřej Kuča z čp. 19.

3. srpna 1930 se konala slavnost svěcení nových zvonů. První zvonění bylo věnováno všem zemřelým a padlým z Lískovce. Staré zvony byly tři a byly pořízeny v roce 1752 a 1753. Velký zvon a umíráček byly dne 29. dubna 1916 sňaty a odvezeny k roztavení do Matzleinsdorfu v Niž. Rakousku. Stejný osud postihl i prostřední zvon dne 27. srpna 1917. Roku 1935 se natírala věž kostela i malá vížka. Byly natřeny i hodiny a bílil se kostel. Natěračské práce byly zadány místnímu občanu mistru Ferd. Gongolovi. Plechové části věže natíral Rudolf Pánek. Ten jediný se odvážil k této nebezpečné práci.

Za faráře P. Bohuslava Jedovnického byl kostel s obětavou pomocí věřících i přispěním závodu nákladem 65 tisíc znovu omítnut a v následujícím roce bylo pod lavicemi instalováno topení. Za faráře Stanislava Valoška v roce 1973 byl kostel vymalován (12 tisíc), natřena střecha, okapové roury a okna (7 tisíc) a v roce 1976 byla zavedena do kostela voda (10 500,- Kč). 29. listopadu 1980 posvětil kanovník Antonín Veselý za asistence P. Valoška a mons. J. Moštěka nový zvon sv. Barboru. V roce 1989 tehdejší děkan P. Edmund Kempný nechal kostel po požáru v interiéru nově vymalovat a restaurovat oltář, sochy a křížovou cestu.

Po roce 1945 vykonávali kostelnickou službu: pan Alois Bařina, pan Jan Schäfer, pí Hedvika Peterková, pí Antonie Peterková a v současné době zastává tuto významnou funkci rodina pana ing. Karla Hasala.

Lískovecký kostel je pozdně barokní stavba s novogotickou věží. Vstupujeme sakristií, v níž obdivujeme barokní mobiliář a naši pozornost upoutá vzácný portrét mecenáše zdejšího chrámu preláta V. Kořínka.

Presbytář s barokním oltářem, jehož velký obraz znázorňuje objímající se apoštoly, patrony kostela, krášlí dvě pseudorenesanční okna.

Na pravé (epištolní) straně chrámového prostoru stál donedávna - upozorňuje průvodce - boční oltář převezený sem z kaple Růžencového bratrstva (z roku 1644), zrušené za Josefa II. Nad moderní křtitelnicí se nachází sousoší Kristova křtu. Stěny zdobí křížová cesta z poloviny 19. století, také lavice pamatují minulé století.

O varhanech se dovídáme, že byly postaveny firmou Rieger v Krnově 17. října 1909. Jejich generální opravu provedl v roce 1977 prof. Jiří Vaculín a po požáru v roce 1989 ing. Hromádka.

Varhaníky od roku 1853 byli nadučitelé:

1853 - 1865 Ciganek František

1865 - 1884 Blaschczik Jan

1885 - 1893 Ertel Karel

1893 - 1927 Witrzens Karel

Od října 1927 zastupoval tuto službu ředitel frýdeckého kůru Vít Kment. V posledních letech doprovází obětavě liturgické obřady hrou na varhany pí Marie Pasečná.

Kostel je místo setkání Boha s lidmi, oázou a zastavením pro všechny v našem uspěchaném světě. Kostel potřebují ke svému růstu a zrání nejen křesťané, ale všichni tolerantní lidé.

Mše sv. se můžeme v lískoveckém kostele zúčastnit v neděli o půl osmé a ve středu v 17 hodin.

Závěrem vzpomínám s vděčností na vlídné přijetí ve vzácné rodině p. Arnošta Pasečného, svého bývalého studenta, a děkuji jejich bystré babičce pí Anežce Nyklové a také ochotné pí Antonii Peterkové za první orientační informace.

Hájek

Vraťme se k Šípově kronice a doplňme jeho zajímavou zprávu o Hájku.

V době pronásledování církve josefinismem tu postavil lesník Michal Hiršheimer v roce 1786 u pramene kříž. Lid pojal důvěru ke kříži i k pramenu. Návštěvníků Hájku, zejména z řad mariánských poutníků, stále přibývalo. Frýdecký farář hrabě Pražma opatřil kříž střížkou a jeho nástupce K. J. Šíp postavil dřevěnou kapli a vyzdobil ji v roce 1796 křížovou cestou. Šípův následník P. Pavel Prutek dal roku 1840 zhotovit kamennou studni. Generální vikář Karel Findinský pořídil cementovou nádržku na vodu, studni opravil a kapli s novým sousoším Kalvarské scény roku 1871 slavnostně posvětil. Kaple byla důkladněji opravena v roce 1953. Po pustošivém zásahu zlodějů před několika lety má nyní kaple jen skromnou křížovou cestu.

Opouštíme kapli, stylovou stavbu s trojbokým uzávěrem a vížkou a prohlížíme si sochy Panny Marie a Spasitele z jemnozrnného pískovce, umístěné po obou stranách schodiště. Nenajdeme letopočet, jen vzadu na Mariině soše vryta tři slova: za vyprošené zdraví.

Sestupujeme po starých pískovcových schodech k zastřešené osmiboké studni s litinovou pseudogotickou mříží a přilbovou střechou. Do nádržky vyvěrá ze studny donedávna velmi chutná a zdravá voda, dnes bohužel ne zcela nezávadná.

Po celý rok, zvláště v době letní, je Hájek vyhledávaným místem duchovního i tělesného osvěžení. Tradičně sem putuje procesí z Řepišť a Rakovce, o prázdninách přicházejí poutníci z Lipiny a ve Velkém týdnu se tu koná pobožnost křížové cesty.

Na pohled zřejmé a ověřitelné skutečnosti při společné návštěvě lískoveckého kostela a kaple v Hájku doplňoval zasvěceným výkladem přítel dr. Vilém Kocych, známý výtvarník a znamenitý odborník v oblasti dějin umění.

Hřbitov

Původní hřbitov byl kolem kostela. V roce 1896 byl zřízen nový hřbitov na pozemku Františka Nezhody z čp. 24 u obecní cesty vedoucí k Hájku. Byl vysvěcen 8. listopadu 1896 farářem P. A. Kučerou za přítomnosti starosty, ředitele huti, všech obecních hodnostářů a občanů.

Uprostřed hřbitova byl postaven veliký kříž. Na jeho přední straně je vytesáno Consumatum est - Dokonáno jest, na zadní straně letopočet 1896. Na věž hřbitovní brány byl zakoupen zvonek za 50 zl.

Na vzorně udržovaném hřbitově s převládajícím příjmením Peterek jsem se zastavil u hrobů rodiny Kovalovy, Ježovy, rodiny Nyklovy, Bařinovy, Skokanovy, JUDr. Ant. Biolka, prof. náboženství, a památníku tří zdejších obětí osvobozovacích bojů o Lískovec a Frýdek v květnu 1945. Requiescant in pace!

V Lískovci je také nevelký evangelický hřbitov. Nachází se na okraji obce na levé straně hlavní silnice z Frýdku do Lískovce a byl zřízen začátkem tohoto století.

Sv. Šimon a Juda

„Šimona a Judy, zima leze z půdy“ praví české rčení. Právě těmto světcům je zasvěcen lískovecký kostel. Připomeňme si základní údaje o životě těchto apoštolů.

Oba světci slavení téhož dne byli apoštolové. Aby se odlišil od Šimona - Petra, bývá druhý z Šimonů nazýván Kananejský, řecky Zélotés. Zéloti byli v židovském prostředí zvláště přesní a přísní vykladači zákona. O Šimonově životě s Ježíšem a ostatními jedenácti apoštoly nejsou podrobnější zprávy. Později hlásal evangelium s Judou Tadeášem v Persii (proto mají společný svátek), kde podstoupil mučednickou smrt; byl ukřižován a na kříži pilou rozřezán. Je proto zobrazován s pilou.

O Judovi Tadeášovi víme, že byl synem Kleofáše a Marie, která byla blízkou příbuznou (sestrou nebo sestřenicí) Panny Marie. V evangeliu sv. Jana se dočteme, že při poslední večeři, když se Ježíš před svým utrpením loučil s učedníky, jim řekl: „Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy mě však uzříte, protože já jsem živ a vy také budete živi“ (Jan 14, 19). Juda Tadeáš se zeptal: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Dostal odpověď: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14, 22 - 23). Juda Tadeáš pak působil na různých místech Mezopotámie a společně se Šimonem Kananejským v Persii. Při návratu do vlasti byl zabit v tehdejší Fénicii, za místo jeho smrti je pokládán Bejrút. Bývá zobrazován s kyjem, jímž byl ubit. V pravé ruce mívá desku s obrazem hlavy Krista Pána.

Kolem roku 65 napsal epištolu, obecný list, určený věřícím celého kraje, nikoliv určité osobě nebo městu. Listem varuje před těmi, kdo od víry odpadli a vedou život mravně uvolněný, neuznávají Kristovu božskou důstojnost a z apoštolského učení si tropí smích. „Běda jim! Jsou to skvrny na vašich hodech lásky, bez studu s vámi hodují, pasou sami sebe. Jsou to mraky bez vody, sem tam honěné větry, stromy stojící na podzim bez plodů, dvakrát odumřelé, vykořeněné“ (Jud 11 - 12).

Společný svátek obou apoštolů slavíme 28. října.

Lískovecká škola

Obec Lískovec se se zřízením školy opozdila za okolními obcemi. Děti z Lískovce docházely buď do školy frýdecké11 nebo sedlišťské (zal. r. 1835), někteří žáci do školy v Řepištích. Rozvoj obce - byly v ní již arcivévodské hutě -, ale také poměrně značná vzdálenost od okolních škol, přiměly obec ke zřízení školy v roce 1844. Začalo se vyučovat v soukromých domech, a to nejdříve v domě čp. 8, pak v čísle 48, znovu se škola vrátila do čp. 8 a její putování bylo ukončeno v soukromém domě čp. 15. Tyto učebny nevyhovovaly jak prostorem, tak vybavením, a proto se obec rozhodla, že postaví vlastní školní budovu. V roce 1859 zakoupila pozemek za 52 zl. 45 gr., v roce 1860 byla zahájena stavba školy a téhož roku se již v nové budově vyučovalo.

Již v základní listině bylo služné pro učitele stanoveno v poměru k mnohým jiným vesnickým školám dosti vysoko. Činilo ročních 120 zl. Zakládací listina obsahuje ještě další významný záznam. Bylo stanoveno, že vyučovací řečí je čeština i němčina. Již tenkrát se projevil vliv úřednictva arcivévodských železáren a tento vliv se stupňoval, až škola v Lískovci se stala utrakvistickou a nakonec školou německou.

Za učitele Jana Blaschczika se stala škola dvojtřídní a plat nadučiteli byl stanoven na 500 zl. a 200 zl. funkčního přídavku. Takového platu nedosahovali ani učitelé na hlavní škole frýdecké.

Mezitím byla v roce 1879 zřízena druhá třída a pro tuto třídu byly pronajaty dvě místnosti ve Škarabelově domě. Přestěhováním hutních dělníků z Ústroně v Polsku do Lipiny, jak byl obecně hutní závod označován, vzrostl počet dětí na 137, a proto bylo třeba hledat umístění pro další třídu. V roce 1883 byla za starosty Hoheneggra provedena nadstavba školy. Hohenegger se staral o školu, ale kronika nezakrytě hovoří o tom, že jmenovanému byla škola jen prostředkem k poněmčování. Byl hrobníkem češství v Lískovci, jak jej označil Petr Bezruč ve své básni Dva hrobníci. Vždyť v roce 1885 za Hoheneggrova předsednictví se usneslo obecní zastupitelství, aby v 2. třídě byla vyučovacím jazykem němčina, čímž se škola stala utrakvistickou. Zřízení třetí třídy si opět vynutilo pronájem místnosti u Škarabelů čp. 63, kdy škola byla již čtyřtřídní. Byla provedena nadstavba, čímž byl získán prostor i pro učebnu, jež byla dosud u Škarabelů.

Německý tlak stále sílil a v roce 1914 se usneslo obecní zastupitelství všemi hlasy na návrh místní školní rady, aby lískovecká škola byla prohlášena za školu německou, přičemž jen v 1. a 2. třídě mohlo být užíváno češtiny jako dorozumívacího jazyka.

Po převratu v roce 1918 byl ve škole opět zaveden český vyučovací jazyk a v následujícím roce byla v ní umístěna knihovna12. Lískovecké německé školství se částečně obnovilo po přistěhování Němců z Rotavy a Nýdku. 30. srpna 1932 povolila Zemská školní rada při pětitřídní škole v Lískovci 3 pobočné třídy pro německé žáky. Vyučovali je čeští učitelé, kteří měli způsobilost pro vyučování německému jazyku. Na počátku školního roku 1934/35 byla v Lískovci zřízena trojtřídní německá menšinová škola. Byla to první německá menšinová škola na Těšínsku. Škola měla přes 100 dětí a byla umístěna ve staré školní budově. Děti, které vyšly z této školy, pokračovaly na německé měšťanské škole ve Frýdku.

Doba nesvobody (okupace) však znovu oživila německou výbojnost v Lískovci, který ostatně Němci považovali stále za německou obec. Proto ihned po zřízení protektorátu byl v Lískovci ustanoven vládním komisařem Johann Pindur (z Nošovic), který byl současně vládním komisařem města Frýdku. Pod jeho vedením bylo usilováno o poněmčení i společenských organizací, ale především byla obnovena německá škola. Poněvadž obec pro svou českou školu postavila již v roce 1931 novou, účelně vybavenou školní budovu (za starosty Jana Peterka ji projektoval ing. Ludvík Juroš a postavil stavitel Antonín Bezděk), nastěhovala se nově zřízená německá škola do budovy původní staré školy u kostela. Tam zůstala po celé období okupace a s obnovením samostatnosti byla zrušena.

Mezitím vzrostla česká škola na šestitřídní (6. třída byla závěrečnou třídou pro žáky, kteří nechodili do měšťanské školy ve Frýdku). Nutno zdůraznit, že pod vedením uvědomělých učitelů účinně napravovala chyby z minulosti v ohledu národním, takže i v době nového národnostního útisku za nesvobody jen několik žáků přestoupilo do německé školy. Je třeba zaznamenat, že o prázdninách 1940, kdy byl ve škole pořádán tělovýchovný kurs, došlo při ukončení kursu k určitému incidentu, když účastníci kursu zazpívali československou hymnu. Přísné vyšetřování mělo pro některé účastníky neblahé následky: suspense řídícího učitele a dva učitelé, kteří převzali k ochraně dalšího účastníka kursu vinu na sebe, byli po tříměsíčním vyšetřování přeloženi na jinou školu.

Ještě v době rakouské monarchie byla v obci zásluhou karlohutních železáren zřízena v roce 1910 německá mateřská škola, která měla být přípravkou k vyučování v německém jazyku. Kronika školy podává obžalobu na poněmčovací systém tehdejší doby.

Z podnětu místních obyvatel byla na zlomu padesátých let v obci zřízena měšťanská škola, pro kterou byla vhodně upravena bývalá školní budova. V roce 1953 byly obě školy (obecná i měšťanská) sloučeny v osmiletou střední školu, jež rokem 1960 byla reorganizována na základní devítiletou školu a zařadila se mezi přední školy v okrese.

Ve výročním škol. roce 1994/95 má škola 9 tříd a 215 žáků, 115 chlapců a 100 děvčat. Působí na ní 5 učitelek a 4 učitelé v čele s ředitelem mgr. Janem Petrem (44 let) a zástupkyní ředitele mgr. Alenou Cittovou (36 let).

Škola je vedle mnoha jiných předností pozoruhodná zavedením předmětu informatika s počítačovým vybavením na výborné úrovni a také tím, že se podílí na mezinárodních ekologických projektech.

Karlova huť - stručná historie závodu a jeho sociální konflikty

Významným impulsem pro rozvoj Lískovce bylo založení železných hamrů v roce 1833 na pravém břehu řeky Ostravice, na sever od Frýdku, na místě porostlém lipami. Proto se jim také říkalo Lipina.

Hutnictví železa patřilo v 1. polovině 19. století k nejdůležitějším průmyslovým odvětvím. Jeho rozvoj v Pobeskydí měl již dlouhou tradici. Výroba železa byla pro feudálního vlastníka nejvýhodnějším zhodnocením obrovských zásob dřeva v beskydských lesích, které bylo nezbytnou surovinou pro výrobu dřevěného uhlí používaného jako paliva v dřevouhelných vysokých pecích a ve zkujňovacích výhních. V Beskydech bylo v té době i množství nalezišť železné rudy, vodní energie horských potoků sloužila k levné dopravě vytěženého dříví a pohonu mechanismů, dostatek pracovní síly byl zabezpečen robotní prací místních poddaných.

V roce 1833 byl proto v Lískovci založen hutní závod - Karlova huť. V místech zvaných Lipina bylo tehdy postaveno 6 hamrů a v roce 1836 ještě 4 zkujňovací výhně. Úkolem nového podniku byla rafinace surového železa, vyráběného ve vysokých pecích v nedaleké Bašce.

V polovině 19. století přibyla k dosavadním zařízením Karlovy huti moderní válcovna a v roce 1856 byl závod největším a nejmoderněji vybaveným hutním podnikem Těšínské komory. Od roku 1865 měl závod i pilníkárnu.

V 70. letech se v důsledku budování košicko-bohumínské železnice přeneslo těžiště hutní výroby do železáren v Třinci. Do Lískovce však byla v roce 1881 přestěhována z Ústroně (Polsko) mostárna.

Schwarzův Průvodce Moravskou Ostravou a okolím z roku 1891 uvádí, že Karlova huť zaměstnává asi 1000, konstrukční dílny asi 300 a pilníkárna 200 dělníků, kteří vesměs bydlí v okolních vesnicích a osadách.

K významnému přelomu došlo v roce 1906, kdy závod spolu s jinými železářskými podniky Těšínské komory převzala nově vytvořená Baňská a hutní společnost. Kapitálově silný majitel začal ihned s modernizací a postupnou specializací hutních podniků. Karlova huť se stala významným výrobcem ocelových plechů. Plechy v Karlově huti vyrobené měly na trhu velmi dobrý zvuk a z velké části se vyvážely za hranice, hlavně do severských zemí a Švýcarska, tedy do zemí, v nichž se kladou na jakost nejvyšší požadavky. V roce 1950 dochází k přejmenování závodu na Válcovny plechu.

Počátky dělnického hnutí v Karlově huti sahají až k samotným počátkům existence závodu. Už 15 let po jeho založení došlo v Karlově huti v rámci revolučních událostí roku 1848 k první dělnické stávce. Byla první stávkou v hutních závodech Ostravska. Vzdor tomu, že šlo o živelnou akci bez pevného organizovaného vedení, byla stávka úspěšná.

K významným úspěchům dělnického hnutí v Karlově huti patřilo i vítězství ve stávce v roce 1930, kdy se dělníkům podařilo dobře připravenou akci zvrátit rozhodnutí ředitelství o zastavení závodu a hromadném propuštění. Byla to první úspěšná dělnická stávka v Československu v období velké průmyslové krize.

Podlomení dělnické bojové jednoty v Karlově huti mělo nejen umožnit správě závodu, aby propustila sta dělníků a aby snížila všechny mimořádné mzdové a pracovní vymoženosti dělnictva, ale umožnit také celé kapitalistické frontě, aby prolomením jednoty v této přední dělnické pevnosti byl tím směleji podniknut útok na dělníky v ostatních kovozávodech.

Krajně svízelná situace v době krize bohužel způsobila, že jen komunisté získali pro svůj rázný postoj výraznou převahu jak v závodním výboru, tak i ve volbách do obecního zastupitelstva v obci, kde obdrželi v září 1931 8 z 24 mandátů.

V dubnu 1931 byl jmenován novým ředitelem Karlovy huti ing. Doderer, kterému byla za rozbití dělnického hnutí v závodě slíbena vysoká odměna. Do Lískovce přišel s plánem propustit veškeré dělníky staré válcovny a při otevření nové válcovny přijímat pouze ty, kteří budou poskytovat záruku povolnosti vůči zaměstnavatelům. V žádném případě nesměli být přijímáni aktivní komunisté. Ty měli nahradit němečtí dělníci propuštění z práce v Nýdku a přestěhovaní do Lískovce. K rozbití dělnické jednoty mělo tak být využito i případných národnostních rozporů.

K tomuto generálnímu útoku proti dělnictvu Karlovy hutě chtěli představitelé Baňské a hutní společnosti využít smlouvy mezi ní a firmou Petzold z Vídně, kterou uzavřeli v roce 1927. Podle této smlouvy měly být zastaveny železárny firmy Petzold v Rotavě - Nýdku a Schindelwaldu v Krušných horách, a to v souvislosti se zahájením výstavby nové válcovny v Karlově huti, jež započala v létě 1929. Současně s novým závodem byla pro 400 rodin, které měly být přestěhovány z uvedených závodů v Čechách, postavena Nová osada v Lískovci a domy u mariánského kostela. Aby se uvolnila místa pro německé dělníky z Krušnohoří, mělo být propuštěno 420 českých dělníků a provedením tohoto plánu chtěli kapitalisté nejen odčinit porážku z dubna 1930, ale prorazit i jednotu karlohuťáků. Proti chystanému plánu vytvořili karlohuťáci i pokrokoví dělníci z Rotavy - Nýdku jednotný postup, bojovali na schůzích, táborech lidu a manifestacích pod heslem „Ani muže ze závodu - ani haléře ze mzdy!“.

23. dubna 1931 přinesly denní listy zprávu o tom, že Báňská a hutní přikročila k chystanému útoku na dělnictvo Karlovy hutě. Pro tento útok poslala do vedení závodu generálního ředitele ing. Doderera, který se již dříve osvědčil v rozbíjení dělnických stávek. Dal výpověď 420 dělníkům, a tím začalo období strhujících událostí, jimiž boje karlohuťáků vyvrcholily.

6. května 1931 šel závodní výbor intervenovat k Dodererovi, aby jménem veškerého dělnictva žádal odvolání výpovědi. Když mezi směnami také dělnictvo demonstrovalo před ředitelskou budovou proti pobuřující výpovědi a nevyhovělo Dodererově příkazu k rozchodu, dal generální ředitel zastavit celý závod. Dělníci protestovali na velkém shromáždění v závodě a pak na druhém táboře ve Sviadnově v hostinci „Na husinci“.

Na bráně závodu se objevila vyhláška: „Nedostatek objednávek, jakož i přeskupení provozu a výroby přiměl nás k propuštění části dělnictva zákonitou cestou. Dosavadní, v klidu vedená jednání se závodním výborem byla dnes demonstracemi před budovou ředitelství a zastavením práce násilně ukončena. Proto jsme nuceni dnešním dnem zastaviti výrobu ve všech odděleních závodu Karlova huť po dobu trvání nejméně jednoho měsíce. Pracovní poměr veškerého osazenstva rušíme za dodržení 14 denní výpovědní lhůty, takže tato výpovědní lhůta končí dnem 20. května 1931.“

Jistě není bez zajímavosti zpráva denních listů o tom, že stejného dne, kdy došlo k výluce v Karlově huti, schválila Báňská a hutní společnost bilanci, podle níž čistý zisk společnosti po odpisech činí 46 miliónů korun, takže bude vyplacena 16 % dividenda.

Jednání mezi zástupci dělníků, úřadů a správou závodu narazilo na odpor správy závodu, která prohlásila, že není ochotna vyjednávat ani s bývalým závodním výborem, jehož funkce prý následkem zastavení výroby pominula, ani s dělnickými organizacemi, protože dělnictvo organizované v tzv. státotvorných organizacích tvoří pouze menšinu veškerého osazenstva, a s organizací komunistickou není ochotna vyjednávat vůbec. Správa závodu prohlásila, že přijímání dělníků se děje a bude dít na základě reversu a podle postupu při opětovném obnovování výroby.

Sedm týdnů trval stávkový boj. Karlohuťáci neodolali soustředěnému útoku kapitalistů, státního aparátu a jejich pomahačů z různých stran.

Za branou závodu zůstalo kolem 800 nejstatečnějších karlohuťáků, kteří rozmnožili na dlouhou dobu řady místních nezaměstnaných a do závodu se dostávali většinou až v roce 1935, kdy již nacistické Německo se stalo hrozivým nebezpečím pro mír ve světě.

V letech 1931 - 35 docházelo k omezování provozu ve válcovně, k střídavému posílání dělníků na neplacenou dovolenou, k propuštění dělníků v mostárně a k exekučnímu stěhování aktivních komunistů ze závodních bytů. Hrozba, že v dubnu 1934 bude propuštěno 400 přebytečných dělníků válcovny, byla odstraněna získáním zakázky pro Sovětský svaz. Dělníci se však museli smířit se snížením mezd o 20 %. Teprve zbrojení, vyvolané přímo hrozbou německého nacismu v roce 1935, přineslo i Karlově huti zvýšení výroby zbrojními zakázkami i možnost práce pro další nezaměstnané, kteří od roku 1931 marně sháněli práci, protože byli na černé listině zaměstnavatele. Měla-li Karlova huť v roce 1934 1440 zaměstnanců, v roce 1936 stoupl jejich počet na 2300.

I když lze demokratické praxi 1. republiky leccos vytýkat, nelze popřít, že tento stát byl poměrně spořádaný. Naše země patřila k nejdemokratičtějším státům tehdejší Evropy, učila demokraticky myslet, vytvořila prostor pro vynikající vědu a kulturu, byla pevným článkem v boji proti fašismu a právem platila za ostrov klidu a pořádku v tehdejší rozhárané střední Evropě.

Je však zároveň pravda, že za světové hospodářské krize republika trpěla - jako všude ve světě - hlubokými sociálními konflikty, dělníci hladověli na žebračenkách, stávkovali a zásahy četnictva proti nim se neobešly bez krvavých obětí.

Zatímco počet nezaměstnaných činil v roce 1928 pouze 38 tisíc, dostoupil v roce 1932 vrcholu, kdy dosáhl cifry skoro jednoho miliónu, teprve v létě 1937 klesl na čtvrt miliónu.

Mrákotný stav hospodářské krize 1. republiky vrcholí vzpourou proti fabrikantům, která je lámána do té doby nepoznaným prostředkem kapitálu - hromadnou výlukou dělnictva. Kapitalisté nebrali vážně jeho sociální problémy a oprávněné požadavky. Cynicky je odmítají a místo kompromisního vyjednávání se rozhodují k brutálnímu zásahu a pošlapávání základních lidských práv a svobod.

Takový postup se příčí přirozenému mravnímu cítění a obecnému právnímu vědomí, je tedy samozřejmé, že nachází negativní odezvu i v koncilových prohlášeních: „Vzniknou-li hospodářskosociální konflikty, třeba usilovat o jejich pokojné vyřešení. Stávka přesto může zůstat nutným, i když krajním prostředkem k obraně práv a k dosažení spravedlivých požadavků pracujících.“ (Pastorální konstituce Radost a naděje, 1965 - v článku 68) Zmíněný článek nepřipouští právo podnikatele na výluku zaměstnanců.

Obludným vítězstvím sobectví a nepříčetnou honbou za ziskem prokázala Báňská a hutní společnost, kam vede tendence oddělovat dynamiku ekonomického růstu od potřeb sociálního rozvoje a zaměstnanosti.

Oběti nacistické zvůle a zběsilosti

Na konci léta 1943 se stal Lískovec dějištěm tragické události.

K nejúspěšnějším partyzánským jednotkám v českých zemích patřila ostravská Lvice vedená Josefem Čapkou, která po příchodu partyzánského organizátora R. Peschla na podzim roku 1943 přijala nový název Jan Žižka. V době od září 1943 do srpna 1944 uskutečnila 20 diverzních akcí na Ostravsku, Hranicku a Frýdecku. K nejznámějším patří akce z 1. září 1943, kdy její partyzáni právě poblíž lískoveckého nádraží vyhodili do povětří nákladní vlak. Původci této diverzní akce nebyli gestapem vypátráni. Pro výstrahu bylo na místě destrukce pověšeno pět mladých ilegálních pracovníků, kteří však s vlastní akcí neměli nic společného.

Jména popravených zveřejnili nacisté po celém kraji německočeskými plakáty. Český text zněl následovně:

Vyhláška

Slevač - Josef Lichnovský, nar. 6. března 1920 ve Vlčovicích

hutník - Zdeněk Žáček, nar. 4. května 1918 ve Fryčovicích

zem. dělník - Jan Ermis, nar. 4. března 1920 v Hor. Sklenově

dělník - Josef Drozd, nar. 22. srpna 1915 v Bordovicích

krejčí - Bohumil Janáček, nar. 1. října 1921 v Brušperku

byli popraveni 3. 9. 1943 o 15.30 hod.

Jmenovaní se dopustili velezrádných činů a ohrožovali bezpečí veřejnosti, jakož i podporovali osoby velezrádně činné.

Der Leiter der Staatspolizeileitstelle Brünn

Němci nařídili v místě popravy v Lískovci zpomalení projíždějících osobních vlaků, aby lidé byli nuceni přihlížet této tragédii. Dokladem tragické události je fotografie, kterou pořídil z vlaku Emil Janík, holič ze Sviadnova.

Cynismus gestapáků dokresluje občerstvení nedaleko popraviště a slavnostní večeře těchto zločinných vykonavatelů nacistických zvěrstev v kavárně Elektra v Ostravě.

Památník u železniční tratě v Lískovci k uctění památky obětí nacistická zběsilosti byl odhalen 3. 9. 1945.

Naproti budově hasičské zbrojnice stojí pomník obětem 1. svět. války se jmény 31 padlých občanů z Lískovce a druhý pomník se jmény 21 občanů z obce umučených v koncentračních táborech v Osvětimi a Mauthausenu, který byl odhalen v červenci 1949:

Na věčnou paměť našim mučedníkům

Baleščák Josef + 18. 3. 1943 v Osvětimi

Borovička Jan + 11. 12. 1941 v Mauthausenu

Čajánek Jan + 24. 1. 1942 v Osvětimi

Elis Robert nezvěstný

Filip Viktor + 25. 2. 1943 v Osvětimi

Filip Albín + 3. 12. 1941 v Mauthausenu

Gach Antonín + 3. 3. 1943 v Osvětimi

Kocich Hynek + 25. 12. 1941 v Mauthausenu

Kočvara Eduard nezvěstný

Kozel Alois + 3. 10. 1944 v Ludwigsburgu

Kubík Václav + 7. 3. 1942 v Osvětimi

Matušek Valentin + 11. 2. 1943 v Osvětimi

Nogol František + 6. 3. 1943 v Osvětimi

Peterek Leopold + 24. 4. 1943 v Osvětimi

Piontek Břetislav + 21. 7. 1942 v Hallendorfu

Sobek Edmund + 4. 3. 1943 v Osvětimi

Šmejkal Josef + 7. 5. 1942 v Mauthausenu

Šuleř Miroslav + 10. 5. 1945 v Mauthausenu

Vanděl Emil + 7. 12. 1941 v Mauthausenu

Žídek Jan + 20. 2. 1943 v Osvětimi

Trajtel Jan + 22. 7. 1942 v Mauthausenu

Občané z Lískovce

Na lískoveckém hřbitově mohutný památník z černého mramoru připomíná jména tři občanů, kteří padli při osvobozovacích bojích o Lískovec a Frýdek v květnu 1945:

Josef Filip 30. 12. 1915

Antonín Zlý 18. 5. 1895

Vilém Kočvara 20. 1. 1918

Obětovali sebe, abychom my žili

Dodejme, nejen žili, ale po dlouhých letech totalitního útlaku těšili se ze života ve svobodě a demokracii.

Literatura

Liber Ecclesiae parochialis S. Joannis Bapt. Fridecae de anno 1826 a Iosepho Carolo Schipp Parocho Fridecensi compilatus.

Rukopis. Archív farního úřadu ve Frýdku.

Adamus, A.: Z paměti ševcovského cechu, ČZ, 2. r., 1925/6, s. 107, 109

Bauerová, A.: Tisíc jmen v kalendáři, Praha 1992, s. 183

Davídek, V.: O názvech a jménech Těšínska, Opava 1949, s. 12, 36

Drobiš, D.: Přehled a vývoj školství v okrese Frýdek-Místek, Muzeum Beskyd, Rkp 967, s. 71 - 72

Drobiš, D.: Frýdecké školství a národnostní otázka, MB, Rkp 1327, s. 1 - 7

Kališ, B.: 700 let Frýdku-Místku, F-M 1965, s. 95, 106 - 110

Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, s. 270

Miarka, A. - Muroň, E.: Čtení o Pražmě, MNV v Pražmě 1977, s. 7, 8

Mikoláš, J. L.: Včelařství na panství frýdeckém v pol. 17. stol., ČZ, 4 1927/1928, s. 150 - 151

Mikoláš, J. L.: Rodáci města Frýdku, díl I., Raškovice 1937, s. 27 – 29

Mikoláš, J. L.: Obrazy dějin panství frýdeckého z 2. pol. 17. stol., ČZ, 4, 1927/1928, s. 288 - 290

Mikoláš, J. L.: Rybníkářství na Frýdecku v pol. 17. stol., VPOS, 1931, č. 21, s. 4-5

Obr, J.: Osoby a místa v evangeliích, Praha 1947, s. 108 - 9, s. 185 - 6

Pekař, J.: Dějiny československé, Praha 1921, s. 118

Těšínský, B.: Jména osadníků na frýdeckém panství dle urbáře z r. 1664, VPOS, č. 12, 1928, s. 4

Schwarz, A.: Führer durch Mähr. Ostrau und Umgebung, Mähr. Ostrau 1891, s. 140

Vyhlídal, J.: Naše Slezsko, Praha 1901, s. 26

Vávrovský, E.: Destrukce na trati v Lískovci, Frýdek 1983, s. 21

Žáček, R - Veselská, J.: Frýdek-Místek, OVM Frýdek-Místek 1983, s. 5 - 7, s. 25 - 6

Žáček, R.: Pobeskydí v l. 1618 - 1848, MB ve Frýdku-Místku, F-M 1992

Žáček, R.: Karlova huť, F-M 1986, s. 2 - 6

 

 

Zdroj:www.bazilika.net

 

Stručné dějiny Lískovce u Frýdku

O počátcích osídlení, jejich vzniku a počátečním rozvoji obcí na Frýdecku existuje jen málo písemných zpráv. Dochované písemnosti také mnohdy opomíjejí existenci některé osady i po staletí. Rozvoj osídlení na území mezi dnešním Českým Těšínem a Frýdkem ve středověku vykazuje několik chronologických vrstev. První osady vznikají již ve 12. století a v první polovině 13.století (např. Hnojník, Dobrá), na konci 13. a 14. století proběhla další osídlovací vlna. Většinu takto vzniklých osad zaznamenal soupis desátkových příjmů vratislavského biskupství. Další vlnou osídlování se stala kolonizace horských terénů na pozdějším Jablunkovsku a také dochází k lokaci městského centra Frýdku a formování frýdeckého dominia. V písemných dokladech jmenujících osady existující na počátku 14. století je jmenována obec Holzmul – někteří badatelé se domnívají, že může jít o Staré Město, Raškovice nebo Lískovec. Šlo by pak o starší místní jméno obce. Existuje také názor, který klade vznik Lískovce do závěru 14. století a předpokládá, že na počátku 15. století byl jako alodní statek v držení neznámého vlastníka. Pro tento názor snad svědčí objev zbytků drobného opevnění malé středověké tvrze nebo hrádku, které se nachází jihovýchodně asi 300metrů od kostela sv. Šimona a Judy nad potokem Podšajarka. Pokud Holzmul není starší název pro Lískovec, pak lze oprávněně předpokládat, že Lískovec byl mezi lokalitami, které se vyvíjely v 30. až 50. letech 15. století. Po celé feudální období byl Lískovec součástí frýdeckého panství. Původně patřilo Frýdecko Těšínskému knížectví, lénu české koruny. V roce 1573 prodala těšínská knížata město Frýdek i s panstvím bratřím z Lohova. Od nich je koupil v roce 1580 olomoucký biskup Stanislav Pavlovský a v roce 1584 je prodal Bartoloměji Bruntálskému z Vrbna. V roce 1636 prodali Bruntálští z Vrbna panství Jiřímu z Oppersdorfu. Oppersdorfové vlastnili panství do roku 1699, kdy se stala jeho vlastníkem hraběcí rodina Pražmů. V roce 1797 pak přešlo frýdecké panství do majetku Habsburků. Poslední z nich byl arcivévoda Bedřich, známý z básní P. Bezruče jako „markýz Gero“. První dochovaná jasná písemná zmínka o obci Lískovec je z listiny těšínského vévody Bolka z 27. září 1450, kterým kníže odevzdal ve prospěch vlastní manželky Anny Frýdecko, Karvinsko a Místecko. Podle latinského textu tvořily tehdy frýdecké panství „Fridek, civitas cum suburbio, civitas Fridlant (jde zřejmě o přepis – správně asi Fridberk – tedy Místek) , vilae et bonax Brudzovitz,Stare miesto, Baška, Swendniow,Kunčicze,Rozkova Lhota, Janovicze, Lubna, Lhota, Leskoveviecz“.

   Lískovec představoval středně rozsáhlou středověkou zemědělskou obec.Víme, že v Lískovci existovalo od roku 1520 privilegované volenství. 

Podrobnější údaje o obci se dovídáme z urbáře panství frýdecko-místeckého z roku 1580. Urbáře byly soupisy vrchnostenského i poddanského majetku a umožňovaly pohled na hospodářskou situaci panství a také zachycovaly pracovní a daňové povinnosti poddaných. Vznik urbáře v roce 1580 souvisí s prodejem panství a urbář měl sloužit jako podklad při jednání o prodeji. Dosavadní majitel jím chtěl prokázat hodnotu panství a jeho roční výnos. Panství tvořila 16 vsí, mezi nimi je jmenován i Lískovec. Frýdek měl v roce 1580 162 usedlostí, ves Lískovec měla 18 usedlostí, z toho 2 volné. Podle uvedených naturálních dávek víme, že na panství se pěstovaly 4 druhy obilnin, dále se pěstovalo zelí, proso, len, mrkev. Brambory byly pochopitelně pěstovány mnohem později. Významné bylo pastevectví valašského dobytka, dále dřevařství – na panství bylo 12 pil (v Lískovci tehdy pila ještě nebyla) a rybníkářství. Značný podíl v naturálních příjmech vrchnosti činila drůbež – zejména slepice, husy a vajíčka. Předmětem poddanských dávek byly i jeřábi a kuny. V lesích bylo páleno dřevěné uhlí, vyráběn šindel, pasen vepřový dobytek, loveni ptáci a chovány včely. Včelařství (nazývané také brtnictví) bylo důležitým článkem zemědělství v minulosti. Důležitý byl nejen med jako sladidlo (cukr se vyráběl velmi málo a většinou z javoru – využití řepy cukrovky bylo pozdější), ale také vosk – hlavní „svítidlo“. Byly to tedy dvě velmi důležité potřeby každé domácnosti. Na frýdeckém panství platilo od 17. století právo medarské, podléhali mu však jen včelaři z povolání. Ti byli většinou v horách. Vrchnost povolila zřídit jistému Jakubovi Halaškovi z Frýdku zřídit si včelín v lese „zvaném Lipina“, který patřil k frýdeckému zámku. Koně chovali jen sedláci, poměrně hojný byl chov ovcí. Na panství byly dva vrchnostenské dvory, ke kterým byli poddaní povinni robotovat. Výše robot nebyla přesně určena. Poddaní byli povinni také robotovat při stavbách a opravách vrchnostenských budov. Každá vesnice měla určena k udržování svůj díl parkánu frýdeckého zámku. Lískovečtí byli povinni opravovat oba mosty u frýdeckého zámku. Hlavní obživu, pokud lze z urbáře zjistit, zajišťoval většině obyvatelstva na panství chov dobytka. Podle urbáře z roku 1636, který nechal pořídit Jiří Oppersdorf, aby si zajistil přehled o svém nově nabytém majetku, si můžeme udělat další představu o životě v Lískovci té doby. Podle tohoto urbáře měl Lískovec už také pilu. Tato pila ale už není zmíněna v urbáři z roku 1664. Obec byla také v roce 1636 osídlena větším počtem sedláků. Listina uvádí, že v Lískovci bylo 14 sedláků a 2 zahradníci a 2 volní sedláci. Počet lánů lze odhadnout na 16 až 18, což by odpovídalo rozloze půdy 400 – 500 ha. Rozlohou tedy Lískovec nepatřil k největším obcím. V obci žili i tzv. komorníci, tedy lidé, kteří neměli ani půdu, ani vlastní obydlí. V Lískovci jich bylo 10. Lískovec měl také mlýn a rybníček. Rybníkařství bylo v našem kraji poměrně rozvinuté a s dlouhou tradicí. Rozvoj rybníků souvisí s probíhající kolonizací kraje. U mlýnu ve vesnici je uvedena pro tu dobu typická poznámka, že nemůže mlít žádnému z poddaných – tak si vrchnost zaručovala, že poddaní si nechávali mlít jen v panských mlýnech. Podle urbáře z roku 1664 bylo na frýdeckém panství 32 rybníků. V Lískovci byl jeden rybník třecí mezi Kočvarovou a Micerovou rolí. Urbář jmenuje i Lískovecké osadníky: Mikuláš Chamrád – fojt, sedláci: Macek Kašperův, Jan Strýček, Macek Černý, Pavel Adámkův, Matuš Jehelkův, Jura Juřina, Jan Kubica, Jura Kroček, Jura Kožia, Jan Kožia, Jan Konečný – mlynář, Undra Jurna – volný; zahradníci: Kašpar Zahradní, Matuš Dubák; chalupníci s rolemi: Martin Peterek, Mikuláš Chamrád, Macek Kučavý (zvaný Janeš), Jan Nezhoda; chalupníci bez rolí: Macek Ovčíř, Řehoř, Matuš Karas, Jura Mácha, Jan Pospěch, Grygar Hejný, Kašpar Němec, Řehoř Mendík, Václav Pinkava. Fojt Mikuláš Chamrád měl vedle mlýnu také včelín. Způsob života byl jistě podobný jako i v jiných vsích té doby. Výlučným zaměstnáním obyvatelstva byla práce na půdě zajišťující vlastní obživu a dále práce na panském při plnění feudálních povinností. Poddaní vykonávali robotu v místě – na folvarku (panském dvoře), který náležel §vrchnosti. Z urbářů se dovídáme, jak se dělilo venkovské obyvatelstvo:  Svobodný fojt – nerobotoval, ale odváděl berně. Fojt měl jednu z nejdůležitějších funkcí činitelů správy na panství. Měli dvojí funkci – vůči poddaným byli představiteli vrchnostenské správy a pravomoci, vůči panství pak představiteli poddanské samosprávy. Svobodná fojtství byla tak výhodnou držbou, že se fojty stávali někdy i příslušníci nižší šlechty. Fojtové většinou drželi okolo dvou lánů půdy. Kromě svobodné držby půdy měli většinou ještě nárok na mlýn, krčmu apod. Svobodná držba půdy byla základem pro povinnost stavět v případě potřeby vrchnosti do pole koně se zbrojným pacholkem. Další povinností fojtů bylo rozdělování poddaných na roboty, dozírání na jejich práci, dohled nad dodržováním nařízení biskupské kanceláře a vrchnostenské správy panství. Měli  Volní§také nižší soudní pravomoc a náležel jim třetí díl pokut za přestupky.  sedláci – nerobotovali, museli se však o jarmarcích hlásit se zbraní ve frýdeckém zámku a konat strážní službu. Bylo jim též ukládáno jezdit do Polska  Robotní sedláci - byli§pro balvan soli (cca 8q) nebo na Moravu pro víno  povinni pracovat na panských folvarcích a všechno na nich řádně obdělávat a sklízet. Bylo jim ukládáno dovážení dříví z panských lesů, obvykle na panské pily, dováželi kámen na potřeby zámku. Pracovní povinnost lpěla na gruntě, ne na  Zahradníci - byli povinni „pěší robotou“: patřilo k tomu chytání ryb,§osobě.   Chalupníci a§ruční mlácení, čištění příkop, plavení dříví, práce u hamrů apod.  komorníci – vypomáhali podle potřeby. Živili se námezdní prací. Robotní patent z roku 1680 stanovil, že poddaní musí robotovat tři dny v týdnu, ale za určitých okolností i celý týden – této možnosti vrchnost často zneužívala. Poddaní neměli právo na stěhování. Všichni volní platili při prodeji statku 10% z prodejní ceny vrchnosti. Nespokojenost poddaných rostla a projevila se i otevřeným povstáním v 60. letech 18. století, kdy došlo k velkému selskému povstání. Císařovna Marie Terezie vyslala do Slezska zvláštní komisi, která měla vyšetřit pravý stav věcí. Se žalobami se ke komisi obrátilo z Frýdecka 8 obcí, mezi nimi i Lískovec. Situace se poněkud zlepšila po roce 1766, kdy byl vydán generální urbář, který učinil přítrž dosud neomezeně vyžadované robotě na poddaných a zrušení nevolnictví roku 1781. V 19. století začíná rozvoj průmyslového podnikání. Rozvoj velkovýroby zejména hutnického (Karlova huť) a textilního průmyslu výrazně ovlivnil život v obci. Docházelo k intenzivnímu drobení selské i chalupnické půdy a měnilo se ekonomické i národnostní složení obyvatelstva. Před rokem 1804 měl Lískovec 97 domů a 450 obyvatel. Koncem 1. poloviny 19. století žilo v obci 648 obyvatel,. Chovali 44 koně, 152 krávy, 30 kusů mladého dobytka, 30 ovcí, 31 vepřů, 10 včelstev. Na půdě hospodařilo 7 sedláků, dva tříčtvrteční sedláci, 1 zahradník, 4 velkodomkáři a 67 malodomkářů. Na katastru obce se ročně vytěžilo 300 kbelíků železné rudy, 1 mlýn semlel ročně 70 měřic pšenice, 250 měřic žita a 180 měřic ovsa. Při úředním sčítání v roce 1890 měl Lískovec již 1336 obyvatel, z toho 1014 Čechů, 172 Poláků, 152 Němců. V roce 1900 vzrostl počet obyvatel na 1755, z toho 490 Němců, v roce 1940 klesl na 1599, z toho 602 Němců. Snížení počtu obyvatel souvisí s přeložením části hutě do Třince a později také ze světovou válkou. Název obce kolísal mezi Leskovec a Lískovec. V roce 1924 byl ustanoven název Lískovec (výnos ministerstva vnitra v Praze č. 305018/14 ze dne 21.5.1924). Z odůvodnění se dovídáme, že tvar názvu zdejší obce je doložen historicky už od 17. století, je používán v živé řeči a má tu výhodu, že se obec bude lišit od obce Leskovec (Markendorf) v sousedním okrese vítkovském i od obce Leskovec (Spachendorf) v sousedním okrese benešovském. 1.ledna 1943 byl Lískovec přičleněn k Frýdku. Toto sloučení trvalo až do roku 1949 a k opětovnému přičlenění došlo v roce 1975. Po 2. světové válce měl Lískovec 2893 obyvatel – z nich bylo 66 německé národnosti. 10 z nich bylo odsunuto v transportech do 14.9.1946. V roce 1949 bylo v obci ustanoveno – ne bez trpkosti a obtíží – jednotné zemědělské družstvo, které se sloučilo s JZD v Bruzovicích. V roce 1951 žilo v Lískovci 2 768 obyvatel. V roce 1954 bylo v Lískovci 251ha polí, 165ha lesa, 30ha pastvin, 44ha zahrad, 5,04ha rybníků a močálů. Zastavěná plocha činila 13,4 ha a celková rozloha Lískovce 607ha. Podle sčítání lidu v lednu 1971 měl Lískovec 1328 obyvatel, z toho 665 mužů a 663 žen. V roce 1961 činil počet obyvatel 1446. Podle sčítání z roku 1991 měl Lískovec 1221 obyvatel, z toho 604 žen. Výrazný úbytek obyvatelstva způsobilo především stěhování mladých rodin do Frýdku.

Literatura: Bakala, J.: Osídlení Frýdecka a Jablunkovska v období vrcholného feudalismu, Okresní vlastivědné muzeum, frýdek – Místek, 1982 Kališ, B.: 700 let Frýdku-Místku, Frýdek-Místek, 1965 Novák, K.: Kapitoly ze starších dějin Lískovce, Duchovní správa ve Frýdku, Frýdek-Místek, 1995 Žáček, R.: Pobeskydí od husitství do Bílé Hory,Okresní vlastivědné muzeum, Frýdek – Místek, 1986 Žáček, R.: Pobeskydí v letech 1918 - 1848,Okresní vlastivědné muzeum, Frýdek – Místek, 1993

Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%ADskovec_u_Fr%C3%BDdku-M%C3%ADstku