Kód CZ

Sobiňov

Osady: Markvartice, Sopoty, Nová Ves, Hlína

Evangelický hřbitov ^{Zdroj D)}

byl založen roku 1851 jelikož v této době byli evangelíci vykázáni z katolického hřbitova u Sopotského kostela.

Okresní hejtmanství zakázalo roku 1886 pohřbívat na dosavadním hřbitově kolem Sopotského katolického kostela. Obec tedy musela založit nový hřbitov, který měl být koncipován již bez náboženské příslušnosti. Již v této době padl návrh na výstavbu nového hřbitova naproti evangelickému. Povleklé obecní taškařici došlo roku 1892 ke stavbě nového hřbitova pod železniční tratí mezi Sopoty a Strání (dřívější místopisný název), který byl dokončen až v roce 1900. Řadě občanů se, ale tento záměr nelíbil, jelikož se zde při kopání hrobů objevovala spodní voda. Tento hřbitov byl určen i pro Bílek a Malochýn (patřil k Bezděkovu). Byl postaven a k pohřbívání připraven roku 1852. První na něm byl pohřben jistý Havlíček ze Sopot č. 4 a to přes odpor své rodiny, která byla katolická a přála si, aby byl pohřben na hřbitově katolickém. Ke stavbě evangelického hřbitova došlo na návrh okresního hejtmanství v Chotěboři, čímž byl odstraněn neustálý spor mezi sopotským kat. farářem a evang. knězem Molnárem. Hřbitov má kamenný taras a kovovou tepanou dvojdílnou bránu, je osázen lipami. Je zde pohřben Josef Ležák, redaktor a spisovatel.

Kamenný kříž ^{Zdroj B) Zdroj A) Zdroj D)}

Nad Sobíňovem pod kopcem Březinka stojí kamenný kříž. Podle pověsti zde bylo ložení švédského vojska po bitvě u Sloupna. Lidé z vesnice kolem nich chodili do lesa na houby a někdo dal ochutnat vojákům houby smažené. Těm zachutnaly a také si nasbírali. Sebrali i jedovaté a po jejich požití jich několik zemřelo. Uvádí se nestejný počet vojáků pod křížem pohřbených, většinou kolem deseti. Kříž je však z pozdější doby, pravděpodobně kolem roku 1830.

Tento kříž se nachází nad bývalou kovárnou při cestě na Březinku. Podle ústního podání zde měli být pochování vojáci, kteří zemřeli za třicetileté války (1618–1648). Do roku 1941 zde stály 140 let staré lípy, které byli v době druhé svět války poraženy. Až v roce 1951 zde byly vysazeny dvě nové lípy. Na levé straně bývalého úvozu jsou zahrabáni dva zastřelení koně při ústupu německého vojska za 2. svět. války. Za třicetileté války, kdy krajinou táhla cizí vojska, jejich spižovací oddíly od sedláků brali vše co našli. Místní se jim, ale i bránili.

Dle historických pramenů se Hlinečtí střetli s větším oddílem švédských mušketýrů u Sloupna roku 1643. V Sobíňově Za Silnicí ležel dle lidového vyprávění tábor Švédských vojáků. K menší bitvě muselo dojít i v prostoru nad Zvolanovem. V těchto místech Jaroslav Dymáček při orbě nalézal lité kouličky o průměru 30 mm a podkovy, které byly státním muzeem v Praze uznány za švédské.

Mušketýři tvořili základ pěších jednotek za třicetileté války. Jméno dostali podle své hlavní zbraně, jíž byla puška dlouhá až 150 cm a těžká 7 kg s kalibrem kolem 2 cm.

Jednoho dne v roce 1941 přiběhl na státní silnici kovář Ždímal František a Janáček Alois (č. 65). Kovář plakal a pravil, že Zvolánek kácí lípy. Ten po upozornění od lidí, aby toho nechal, že věc se předá četnictvu odpověděl, že jsou lípy na jeho pozemku a že s nimi může dělat co chce. Lípy, ale byly chráněny památkovým úřadem. Věc se předala četnictvu, ale ti odpověděli, že s tím nemohou nic dělat neb on má dřevo z lip pro Wermachat (něm. vojsko). Potom to počinu zde Zvolánek zasadil tři jilmi, které ale brzy uschly. V roce 1951 jej požádal František Starý, obuvník (č.97), aby zde mohl zasadit lípy nové. Po dovolení tak učinil.

Kamenný kříž ^{Zdroj A) Zdroj D)}

1620, Nad železniční zastávkou vedle pomníku padlých v 1. světové válce je umístěn mramorový křížek z r. 1620, na němž je vytesán nápis: „L. P. 1620 ve středu po Početí Panny Marie zabit tuto Jakub, syn pana Jakuba Richnovského, měštěnína města Chotěboře, písaře radního, od lidu vojanského zabit“. Podle pověsti utíkal jmenovaný z bitvy na Bílé hoře, byl chycen a za živa přeřezán dřevěnou pilou. V horní části obce je u hřbitůvku občanů padlých 5. května 1945 pomník obětem 2. světové války.

Tento památný křížek z roku 1620 stál původně v plotě u domu č. 50 v Nové Vsi, 200 kroků od železničního viaduktu. V roce 1911 byl opraven a zasazen do břehu na protější straně cesty. Předtím byl prodán do Chotěbořského muzea, ale nebylo dovoleno jej převézt. Křížek je 98 cm vysoký, nápis na něm zní (je psán staročeštinou):

Léta Páně 1620, ve středu po početí Panny Marie byl zabit tuto Jakub syn pana Jakuba Fichmanse měštětína města Chotěboře, písaře radního od lidu vojenského.

Podle ústního podání byl prý jmenovaný za živa přeřezán dřevěnou pilou. Dle jiné pověsti prchal za hranice a byl chycen a zavražděn. Můžeme se též domnívat, že tudy prošly oddíly polského vojska, které pomáhaly císařským na Bílé Hoře.

Kamenný kříž ^{Zdroj D)}

U evangelického hřbitova. Na rohu Evengelického hřbitova stojí opukový kříž, který zde byl zasazen v roce 1833 od Tobiáše Starého. Tento kříž je památkou na nejstarší rod v Sobíňově, rod Starých, který se udržel na svém původním statku čp. 7 až do roku 1913.

Pomník padlých 1914-18 ^{C) Zdroj D)}

5. května 1945 u Dočekalovi vody mezi Ždírcem a Sobíňovem. Nad vlakovou zastávkou je postaven opukový pomník na podstavci z tvrdého kamene. Jsou zde vyryta jména padlých místních občanů v letech 1914 – 1919 v 1. Světové válce. Pomník byl odhalen 24. září 1922.

Pomník padlým 1938-45 ^{C) Zdroj A) Zdroj D)}

z 5. května 1945 u evangelického hřbitova, 1975

[Pomník padlým 1945] ^{Zdroj D)}

Zhruba v místech křížení cesty z Hlíny s hlavní silnicí se nalézá ve škarpě první černý železný křížek. 5. května 1945 místní občané odzbrojili vojenskou posádku na Bílku. Zde nasedli ozbrojeni do dvou nákladních aut a jeli směrem na Ždírec s nadšením a radostí z konce války. Ždírcem dnem i nocí projížděli německé vojenské konvoje, které ustupovali před Rudou armádou. Jeden konvoj s SS vojáky jel směrem na Sobíňov a setkal se tak za železničním přejezdem s našimi lidmi, kteří chtěli vyjednávat s němci, aby složili zbraně. Zřejmě nešťastnou náhodou někdo na korbě jednoho nákladního vozu vystřelil do vzduchu a v tom spustil německou palbu, při které zahynula řada místních lidí, kteří zde byli se zbraní v ruce. Němci postupovali v rojnici k Sobíňovu a ten kdo nestihl utéct byl zastřelen. Proto zde lze najít jednotlivé pamětní kříže. Padlým byl mezi železničním přejezdem a Ždírcem u Dočekalovi Vody postaven pomník. Pochováni jsou u Evangelického hřbitova, kde se nachází další památník s pamětní deskou.

Pamětní kámen ^{Zdroj D)}

Na místě tvrze

Mezní kámen ^{Zdroj D)}

Trojmezní kámen z Raneckých lesů - kdysi byl hraničním kamenem tří panství nad Starým Ranskem. Zhotoven byl zřejmě v první polovině osmnáctého století v blízkosti lomu Štejnice u Sázavy u Žďáru. Podobné kameny lze nalézt ve skanzenu na Veselém kopci, kde lemují cestu.

Pamětní kříž ^{Zdroj D)}

Zastřelen ustupujícími nacisty. Karel Šupita padl 5.5.1945

Pamětní kříž ^{Zdroj D)}

Zastřelen ustupujícími nacisty. Ant.Kadlec, Em.Vepřovský padli 5.5.1945

Pamětní kříž ^{Zdroj D)}

Zastřelen ustupujícími nacisty. A.Kacourek, padl 5.5.1945

Pamětní kříž ^{Zdroj D)}

Zastřelen ustupujícími nacisty. Alois Joska, Jos.Smejkal, Mil.Uchytil, padli 5.5.1945

Pamětní kříž ^{Zdroj D)}

Zastřelen ustupujícími nacisty. Fr.Odvárka, padl 5.5.1945

Pamětní kříž ^{Zdroj D)}

Zastřelen ustupujícími nacisty. Jan Starý, padl 5.5.1945

Pietní místo padlých na konci 2. světové války ^{Zdroj E)}

Umístění: Sobíňov, za evangelickým hřbitovem. Na stejném místě je ještě hrob Bedřicha Starého, strážmistra SNB ( * 3.IV.1921 ), který zemřel po zranění při služebním výkonu 5.VII.1947

Hrob Jan Starý ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Jan Starý / * 27.III.1908 / padl v odboji 5.V.1945

Hrob Antonín Starý ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Antonín Starý / * 25.V.1901 / padl v odboji 5.V.1945

Hrob Josef Janáček ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Josef Janáček / * 12. XI.1923 / padl v odboji 5.V.1945

Hrob Jaroslav a Vítězslav Jelínek ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Jaroslav Jelínek / * 6.II.1916 / a jeho bratr Vítězslav / * 28.X.1918 / padli v odboji 5.V.1945

Hrob Vilém Bednář ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Vilém Bednář / * 24.VIII.1916 / padl v odboji 5.V.1945 / Život – tu píseň skřivánčí / meč smrti rázem umlčí

Hrob Miloslav Uchytil ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Miloslav Uchytil  / * 4.XII.1908  / padl v odboji 5.V.1945

Hrob Bernard Hartman ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Bernard Hartman / * 8.I.1908 / padl v odboji 5.V.1945

Hrob Alois Joska ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Alois Joska ze Sopot / * 17.X.1918 /  padl v odboji 5.V.1945

Hrob Josef Smejkal ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Josef Smejkal / * 13.II.1915  / padl v odboji 5.V.1945

Hrob Josef Říčan ^{Zdroj E)}

Zde v pánu odpočívá Josef Řičán (uvedeno chybně) / * 5.II.1922 / zraněn v odboji 5.V.1945 / + 3.VI.1945

Kenotaf Aloise Hendla ^{Zdroj E)}

Na paměť Aloise Hendla ze Ždírce / padl 5.5.1945

Hrob Karel Šupita ^{Zdroj E)}

Karel Šupita z Bílku / * 10.1.1915, padl v odboji 5.5.1945. / Vzpomínáme.

[Tvrz Soví hrádek] ^{Zdroj D)}

Ne poprvé uvádí v r. 1358. Dodnes jsou zde patrny hradní příkopy. O vzniku jména obce koluje několik pověstí, správný název je pravděpodobně od osobního jména Soběn.

Prvním majitelem, který je písemně doložený byl Ješek zvaný Kokot ze Soběnova (Jan Kouhout), který byl v letech 1358 – 1367 patronem sopotského kostela. Ve 13. století přešli částečně strážní k rolnickému životu, aby více využili zdejší kraj a dali vzniknout osadě nad tvrzí. Sami na polích přímo nepracovali, ale spíše práce řídili. Z tvrze Soběnov se stal malý zemanský dvorec, ke kterému patřil poměrně slušný majetek. Posledního majitele měla tvrz v roce 1405. Páni ze Sobíňova patřili ke středně bohatým zemanům, sympatizovali z husitstvím a tím pádem po husitských válkách celé zemanství připadlo vyšší šlechtě (loajální katolické církvi).

[Janáčkův statek] ^{Zdroj D)}

Dle původního zvyku propůjčila v Sobíňově nálev piva a lihových nápojů vrchnost rychtáři se závazkem, že bude brát tyto nápoje pouze od nájemců panských lihovarů a vinopalen. Bývalá rychta stojí dodnes vedle Kulturního domu.

Poté co byla vybudována silnice z Golčova Jeníkova do Žďáru nad Sázavou začali Sobíňovem projíždět těžké formanské vozy (vůz pro přepravu 1 - 3t nákladu tažený koňmi). V Sobíňově, ale nezastavovali, protože zde nebyl zájezdní hostinec (ten sloužil pro odpočinek jak lidí, tak i tažných zvířat). Místní občané proto žádali u krajského politického úřadu o povolení k takové hostinské živnosti, aby jej zde mohli postavit.

Vrchnosti se takový záměr místních, ale nelíbil a aby nepřišla o užitek z šenku prostřednictvím vrchnostenského úřadu odňala rychtáři šenk a pronajala ho ve veřejné dražbě Marii Janáčkové.

Vrchnost totiž neměla u silnice vhodný pozemek pro stavbu zájezdního hostince a byla tak v nevýhodě proti místním občanům. Původně zamýšlela upravit pro hospodu budovu panského mlýna v Nové vsi - Huťi, ale ta byla od nové silnice příliš daleko. Naopak stavení Janáčkové bylo prostorné, mělo několik stájí a dobrou polohu pro takový zájezdní hostinec.

Ještě je třeba dodat, že v této době byla snaha oddělit rychtářský úřad od hostinské živnosti, jelikož při spojení obou se obecní shromáždění zvrhali v pitky. Zbořen 1973.

[Evangelická škola] ^{Zdroj D)}

V roce 1847 se uvádí v žádosti evangelického faráře Daniela Molnára z Krucemburku nejvyššímu úřadu augsburského vyznání v Opatovicích u Čáslavi o povolení ke stavbě evangelické školy v Sobíňově. V žádosti píše že evangelická mládež chodí do katolické školy v Spotech, která nemá vlastní budovu a vyučuje se tedy v prvním poschodí místního hostince (bývalý dům poutníků).

Od podání první žádosti k povolení stavby evangelické školy uplynulo dlouhých 12 let. Evangelická škola byla postavena tedy až v roce 1859 proto, aby zdejší evangelická mládež mohla lépe získávat potřebné znalosti svého náboženství.

Jednalo se o soukromou školu, evangelíci si jí museli vybudovat na vlastní náklady. V roce 1920 byly všechny soukromé školy zrušeny. Později byl v této budově soukromý byt a jedna místnost, kde evangelíci vykonávali své pobožnosti. V osmdesátých letech byla budova bývalé evangelické školy zbourána z důvodu záměru rozšířit tehdejší Vzor.

[Hamerský mlýn] ^{Zdroj D)}

Původně se jednalo zřejmě o zbytek hamru z roku 1514 (vodní silou se zde roztloukala železná ruda na menší kousky), kde kdysi stávala i dílna na výrobu železných věcí. Později zde byl zbudován mlýn, který v roce 1717 koupil Josef Janáček. Později se vrchnost snažila koupit mlýn zpět, aby mohla vysušit Hamerský a i Špetlavský rybník (pod Sobíňovem). V roce 1873 byl Hamerský mlýn vrchností odkoupen, aby bylo možné změnit rybníky na louky a později zbořen.

V dnešní době zde opodál stojí budova bývalé Hájenky. Po levé straně cestou od Sopot je vidět v lesíku před hájenkou vykopaný hluboký náhon.

Kronikář Václav Hájek z Libočan udává, že první vodní mlýn v Čechách byl postaven v roce 718.

Posledního majitele měl v roce 1883. Tento rok přišla velká voda, která zničila hráz Hamerského rybníka i s mlýnem. Mlýn zůstal v rozvalinách a zarůstal křovím. Místo je dnes pusté, porostlé stromy.

[Hamr] ^{Zdroj D)}

Domek hrázného u řeky Doubravy. Dříve zde stál nejspíš hamr. Později útulek vdov po panských hajných.

Huťský mlýn ^{Zdroj D)}

Huťský mlýn byl postaven v roce 1756 na místě bývalé hutě a slévárny v Nové vsi. V roce 1761 jej od vrchnosti koupil Václav Vepřovský. Nový mlynář obdržel povolení zřídit u mlýna pilu. Mlýn, ale musel napřed mlít pro lidi v polenském panství, až po té směl být k dispozici i pro cizí. Hospodářský úřad polenského panství musel při výlovu Sobiňovského rybníka nad tímto mlýnem zajistit, aby mlynář mohl do šesti týdnů mít opět mlýn v chodu. Po Václavu Vepřovském od roku 1778 spravovala mlýn rodina Janáčkova z Markvartic. V roce 1813 převzal mlýn od dědiců Antonín Janáček.

Při podzimních deštích v roce 1818 voda protrhla hráz rybníka nad mlýnem. Prostor rybníka byl hned z jara následujícího roku oset místními chudými lidmi, kteří se vesměs živili pasením dobytka v panských lesích. Vrchnosti museli za tento prostor odvádět poplatky, ty převyšovali výnos z chovu ryb a tak se vrchnosti nechtělo hráz rybníka opravovat. Většinu úrodné půdy měli totiž rozebránu místní sedláci (viz mapa osídlení).

Mlynář byl bez vody a tak mu nezbylo než si na liknavý přístup vrchnosti ztěžovat u krajského úřadu. Vrchnost po té od něj až v roce 1822 mlýn odkoupila. V okruhu 2 km se nacházelo v této době 9 mlýnů (na polenském a hornostudeneckém panství).

Budova byla později v 18. století využívaná pro textilní výrobu, které se zde věnoval Karel Jeníček. Později si koupil továrničku u nádraží ve Ždírci kam celou textilní výrobu přesunul. Dnes se zde nachází závod obdobného zaměření.

Když počátkem století trávil Tomáš G. Masaryk v Krucemburku dovolenou, učinil návštěvu textilní výroby v budově mlýna u pana Jeníčka. Po přesunutí této výroby zde bylo na nějaký čas řeznictví a uzenářství pana Henzla. Po něm zde prožívala svoje stáří paní Polnická, profesí učitelka.

Chalupa č.p.25

…

Chalupa č.p.31

…

Chalupa č.p.

…

Chalupa č.p.12

…

Chalupa č.p.28

…

Chalupa č.p. ^F)

Stavení na návsi v interiéru i exteriéru pomalované naivním malířem Petrem Medo. Ladovsky zpracované motivy se bijí s nevkusnými doplňky svařovaných plotů a podřadných materiálových řešení.

Zpět na okres

Panství

Politický okres Chotěboř, s.o.Chotěboř

1961 Okres Havlíčkův Brod

1961 část Ždírce nad Doubravou

Samostatná obec

2003 Pověřený městský úřad Chotěboř

Historie obce ^{Zdroj D)}

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1358, kdy je připomínán Ješek zvaný Kokot ze Sobíňova (Jesconis dicti Kokot de Sobyenow), který byl patronem kostela v Sopotech, dnešní součásti Sobíňova.

V roce 1373 je zmiňován Ondřej ze Sobíňova jako patron kostela v Běstvině. Po smrti jeho syna Jana byl statek převeden na Stoška z Dolan, který byl majitelem minimálně do roku 1405. Dále se předpokládá, že ves patřila pánům z Kunštátu, kteří v roce 1515 prodali celé panství Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy. V roce 1538 prodali jeho dědicové ves Karlu z Valdštejna a na Skále. Jeho dcera Kateřina se provdala za Zachariáše z Hradce, který postavil renesanční část zámku v nedaleké Přibyslavi. V roce 1597 Jáchym Oldřich z Hradce prodal panství Zejdlicům ze Schönfeldu.

V roce 1623 byl majetek Rudolfa Zejdlice zabaven královskou komorou pro účast v protihabsburském povstání. Majetek pak koupil kardinál František z Ditrichštejna. Jeho potomci spravovali panství až do roku 1848, kdy došlo ke zrušení vrchnostenských správ.

Za druhé světové války v okolí operovaly partyzánské skupiny doplněné o místní dobrovolníky. Počátkem května 1945 došlo k nerovnému boji s Němci a na silnici mezi Sobíňovem a Ždírcem nad Doubravou zemřelo přes 30 dobrovolníků. 

Nejstarší písemný doklad se váže k Liběcké obchodní stezce, která vedla naší obcí a je z roku 1144 v latinské listině Regista diplomatika. V místech, kde se stezka dělila na soumarskou a pěší byla vystavěna tvrz ke střežení rozcestí. Tvrz nebo také lidově Soví hrádek Soběnov se poprvé uvádí v r. 1358. Dodnes jsou zde patrny hradní příkopy. O vzniku jména obce koluje několik pověstí, správný název je pravděpodobně od osobního jména Soběn. Od konce 14. století ztrácí Sobíňov svoji samostatnost jako šlechtický statek a stává se součástí panství Kunštátu. V 16. století patřil Trčkům z Lípy, po nich se dostal do panství Polenského. První zpráva o Sopotech je z r. 1242. V okolí se dolovalo stříbro a železné rudy a horníci tady postavili kapli, která byla přestavěna v letech 1749–1752 v barokní kostel.

Rok	obyv.	domů
1869	1216
1880	1105
1890	1138
1900	1095
1910	1125
1921	1057
1927	1057
1930	1069
1950	820
1961	789
1970	757
1980	704
1991	611
2001	600
2010	697

obecsobinov.cz

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí  v republice čsl, 1927

2) A.Bartušek, J.Krčálová, A.Merhautová-Livorová, Em.Charvátová-Sedláčková, Em.Poche a Zd.Wirth-Umělecké památky Čech, ČAV, 1957

A) obecsobinov.cz (11.12.2014)

B) zdirec.cz (11.12.2014)

C) cs.wikipedia.org (11.12.2014)

D) sobinov.info (11.12.2014)

E) vets.estranky.cz (11.12.2014)

F) dedictvivysociny.cz (11.12.2014)

Markvartice

Chalupa č.p. ^{Zdroj D)}

Janáčkova.

Časový přehled rodu Janáčků

Jan z Markvartic se narodil kolem roku 1380 jako syn vladyky Mstislava z Dolan, kraj Chrudim.

V roce 1401 - 1405 byl spolu se svými bratry Ctiborem a Staškem jedním z patronů kostela v Sopotech v Čáslavském kraji.

V roce 1412 pečetil jako svědek trhovou smlouvu.

V roce 1415 přivěsil svou pečeť k stížnému listu do Kostnice.

V roce 1421 se zúčastnil sněmu šlechty a měst.

V roce 1440 byl účastníkem sněmu šlechty a měst v Čáslavi.

V roce 1448 pomáhal Jiřímu z Poděbrad dobývat Prahu.

Zmínka o Janáčcích, z roku 1582. (Potvrdil Dr. Pavel Křivský, archivář Památníku písemnictví- Praha. Neuvedl pramen.)

V roce 1636 je v urbáři polenského panství uveden Janeček z Markvartic. (Chyba písaře, správně Janáček!)

V roce 1654 je majitelem statku v Markvarticích Vít Janáček.

V roce 1673 přebírá hospodářství Pavel Janáček.

V roce 1719 hospodaří v M. Jakub Janáček, který má přiznáno 101 korců půdy. Po smrti Jakuba Janáčka zde vznikla tři hospodářství po 33 korcích.

V roce 1772 jsou vedeni v Markvarticích č. 2 Lukáš Janáček a v č. 3 Jan Janáček.

V roce 1785 byla v Markvartiách čtyři hospodářství, z toho drželi č. 1 Jan Janáček, č. 2 Lukáš Janáček a v č. 3 Jan Janáček. Z 358 korců půdy v Markvarticích patřila Janáčkům převážná většina. V Sobíňově, Nové Vsi a Sopotech hospodařilo tehdy již osm Janáčků.

V roce 1838 podle stabilního katastru hospodařili v Markvarticích jen Janáčkové, čtyři Františkové a jeden Jan. Z předchozího můžeme soudit, že původní statek Janečka (Janáčka) v Markvarticích (kromě 48 korců půdy, jsou zde uváděni 4 koně, 2 voly, léč lesa, t.j. asi 18 ha) 49 bylo dvoulánové hospodářství rozlohou srovnatelné se zemanskými statky té doby.

Koncem 19. století přišli Janáčkové z Markvartic o všechen majetek při pokusu podnikat lihovarnictví v Krucemburku. Podle zjištění došlo ke krachu hned v počátku pro špatný stav výrobního zařízení, o něž se postarala konkurence z pohledského lihovaru.

Vybráno z díla Ing. Zb. Hausera, r. 1999.

Chalupa č.p. ^{Zdroj D)}

Dymáček - Baruška

Historie ^{C) Zdroj D)}

Osada Markvartice patřící k Sobíňovu, je poprvé připomínána roku 1242 jako o strážním místě na Libické stezce. Listina Smila z Lichtenburka zde uvádí v roce 1257 jméno Benda z Markvartic, což by ukazovalo na existenci šlechtického sídla. To ale nebylo nikdy potvrzeno. V roce 1314 je v dochovaných dokumentech zmiňováno jméno Ulrika z Markvartic a roku 1415 Jana z Markvartic. Název osady byl odvozen od slova markvart (stráž na pomezí).

Markvartice jsou nejstarší osada. První písemná známka o této osadě se objevuje v listině Václava I. z roku 1242. Jejich název je odvozen od slova Markvart (stráž na pomezí). Nejdříve zde byla zřízena strážnice pro střežení pomezí Čech a Moravy. Hranici zde střežili rytíři. Z vrchu Homole dohlédneme až k Čáslavi a k vrchu Kaňku u Kutné Hory a také k Moravským Hranicím, ty probíhají za Vojnovým Městcem. Strážnice sloužila pro podávání znamení o blížícím se nebezpečí dál do vnitrozemí. Pokud byla špatná viditelnost, nezbylo nic jiného než vyslat rychlého jezdce. Určit kdy tato strážnice (pozorovatelna) a několik dřevěných srubů na úpatí kopce bylo postaveno přesně nelze, ale lze se domnívat že samotná stezka je velmi pradávná, jelikož na ní byli nalezeny římské mince 2 - 5 století. Samotná strážnice zde zřejmě zřejmě vznikla až v době Přemyslovců, jejich vláda začala v 8. století, kteří měli v rukou jednotnou správu českého území. Strážní také měli za úkol stezku pravidelně prosekávat a udržovat schůdnou. V době ohrožení budovat záseky (zátarasy na stezce) a sami zadržovat nepřítele než se dostaví posily z vnitrozemí. Hlídali bezpečnost na stezce, vybírali poplatky za přechod po ní, cla a poskytovali kupeckým karavanám ochranu. Podél stezky vznikali dřevěné sruby a tvrze s vojenskými posádkami i v jejích dalších částech. Strážní služba pozbyla významu po sjednocení Čech a Moravy. Ale jelikož bezpečnostní situace na Moravě nebyla hned dobrá a jiných cest také nebylo trvalo ještě celé století než zanikla úplně. Strážci hranic, kteří se původně živili lovem zvěře. Jejich potomci postupně přecházeli na rolnický život (pozdější rod Janáčků). Prvními doložitelnými majiteli vesnice byli k roku 1401 Jan, Ctibor a Štosek, němečtí bratři z Markvartic. K roku 1405 se společně se Štoskem ze Sobíňova opět připomíná Jan z Markvartic. Markvartice v této době byli vladyckým statečkem. Urbář z roku 1601 tu připomíná již dva poddané. Na gruntě Hromauzů hospodařil Janáček a na gruntě Ječmínků pak Jan Ječmínek. Časem se původní hospodářství Janáčků rozdělilo na tři a zřejmě k nim přibyla pazderna. Hospodářství Ječmínků se nedělilo. V roce 1771 měli Markvartice 4 domy a 43 obyvatel. V roce 1850 měly Markvartice 5 hospodářských stavení. Původní popisná čísla 1 a 2 již dnes neexistují.

Sopoty

[Kostel] ^{Zdroj D)}

Původně kaple ze 13.stol.

Kostel Navštívení P.Marie >> ^{Zdroj B) Zdroj D) Zdroj A)}

Poutní. původně kaple ze 13. stol., která byla v letech 1749–1752 přestavěna na barokní kostel. Stavebníkem byl Karel z Ditrichštejna. V kostele je barokní oltář a historicky cenná pieta. Původně dřevěný kostelík byl založen kolem roku 1230 německými havíři, kteří přišli za stříbrné horečky do Sopot těžit stříbro. Kostel je postaven na rulové skále.

Nynější stavba kostela je z r. 1749 – 1752, kdy byl značně rozšířen a upraven od knížete Karla Dietrichsteina ve slohu barokním.

Kaplička ^{Zdroj B)}

u kostela

Fara ^{Zdroj D)}

…

[Hřbitov] ^{Zdroj D)}

Byl zřízen koncem 18. století, v nevhodném, vlhkém místě neboť zde mrtvoly nezetlívaly. Vypráví se, že stavbu hřbitova prosadili osadníci Sopot, aby měli své zemřelé blíže a nedaleko kostela. Když měla přijít okresní komise k posudku půdy, zda-li se hodí pro pohřbívání, tehdejší starosta. občan ze Sopot Tauber a další, měli zjednaného muže, který před příchodem komise k sondě, vybral vodu a jámu vysušil.

Hřbitov byl obehnán zděným tarasem a měl krásnou ze železa tepanou dvoudílnou bránu. I malá postranní branka byla podobné práce. Po zrušení hřbitova, márnice a taras z cihel chátraly a byly pak rozebrány na jinou stavbu v obci. Hroby byly oploceny drátěným pletivem. Na tento hřbitov, který přinášel velké potíže pro hrobaře, se přestalo pohřbívat v roce 1948, kdy byl zřízen hřbitov nahoře u Sobíňova, vedle evangelického hřbitova, v místě, kde ho chtěli mít Sobiňovští již v minulém století. Malou branku má ve svých sbírkách chotěbořské muzeum. Dvojitá velká brána je v areálu muzea ve Žďáře nad Sázavou.

Na tomto hřbitově je pochován Jeníček, zakladatel textilky ve Ždírci nad Doubravou. Část hřbitova směrem k Nové Vsi byla vyhrazena dětem.

Farní škola ^{Zdroj D)}

Budova dnešní školy v Sopotech byla vystavěna na farské zahradě r. 1752 – 60. Jedná se o bývalý dům poutníků, kteří v hojném počtu (několik tisíc) navštěvovali o poutích místní kostel. Později vznikl v přízemí hostinec a v prvním patře prostory pro školní výuku. První zprávy o školním životě v Sopotech nacházíme ve školní kronice, která byla založena v roce 1844. Zprvu se vyučovalo po zdejších chalupách později v prvním poschodí místního hostince (bývalý dům poutníků). Tento stav trval do roku 1875 kdy byl hostinec odkoupen a vystěhován.

V letech 1912 - 1913 byla provedena přestavba staré budovy školy, tak aby lépe vyhovovala požadavkům na školní budovu. Původně chtěli sobíňovští postavit školu novou, ale nezískali po dlouhých peripetiích potřebná povolení. Nic méně se tohoto plánu nevzdávali, původně měla být nová škola postavena v roce 1932 vedle kampeličky (dnešní hospoda), ale nakonec i rozkol mezi místními zastupiteli nové budově školy nepřál.

V roce 1899 byly k sopotské škole připojeny: Sobíňov, Nová Ves, Nové Ransko, Malochýn, Branišov, Markvartice, Zvolánov a Bílek. Je třeba se zmínit že evangelická škola v Sobíňově byla školou soukromou - církevní.

8. června 1866 byli Sopoty a okolní vesnice po 14 dní plné pruských vojínů, kteří brali vše k jídlu a pití. Po této nemilé návštěvě několik místních lidí zemřelo na mor.

Ve dnech 17. až 19. března 1939 se ve škole ubytoval oddíl německého pěšího pluku č. 71 z Durinska. Deset aut a několik motocyklů Německé armády stálo před školou.

Historie

Součástí Sobíňova jsou Sopoty, dříve osada německých horníků z Moravy, kteří zde dolovali stříbro. Název prý vznikl od soboty, během které horníci nesměli pracovat, aby se připravili na nedělní bohoslužbu. Jiné prameny uvádějí, že bohoslužba byla sloužena v sobotu. Kostel je poprvé připomínán roku 1358 a to je také první zmínka o Sopotech.

Sopoty byly poutním místem, zejména díky obrazu blahoslavené Panny Marie, který sem při sňatku darovala Johana Teresie Kustošová ze Studence, která si brala Viktora z Wollsteinů v roce 1652.

Kvůli velkému počtu poutníků byly Sopoty v roce 1697 převedeny z farnosti Přibyslav na dostupnější farnost Krucemburk. V sedmnáctém století za správy Ferdinanda z Ditrichštejna zde o poutích vypomáhali i bosí augustiniáni z Německého Brodu. Karel z Ditrichštejna nechal v letech 1749 - 1752 kostel nákladně přestavět v barokním stylu.

Vikář Josef Varhánek zjistil, že jsou v Sopotech přechovávány a čteny protestantské knihy, které sem putovaly ze Saska a ze Žitavy od příbuzných místních lidí a obchodníků. I díky tomu zde vzniklo v roce 1761 kaplanství a v roce 1860 farnost. V roce 1843 byla ke kostelu přistavěna věž.

Nová Ves

[Huť] ^{Zdroj D)}

V místech bývalé budovy mlýna před rokem 1597 vlastnili páni z Hradce závod na výrobu železa pod sobíňovským rybníkem. Podle účetních záznamů uložených v Jindřichově Hradci se ruda dobývala někde v blízkosti a to hlavně hnědel, krevel a ocelek. Byly zde dvě dýmačky (pec), ve kterých se ruda tavila. Ruda se dobývala podle toho jak huť potřebovala. Šachty byly povrchové. Získanou rudu dovážel vozka k dýmačce, kde ji přejímal kolštiter - třídič rudy, který ji roztloukl na menší kousky. Ruda se smíchala s dřevěným uhlím a struskovým vápencem a dýmala se v dýmačce. Vzduch do dýmačky byl vháněn měchy, které byli poháněny vodním kolem. Ruda se tavila na kusy železa o velikosti cihly. Tyto kovové cihly byly dále zpracovávány - spojovány na větší železné kusy v kovací peci kováři a slévači. Pec měla jeřáb, kterým se vytahovali kusy železa mimo pec. V huti bylo velké kovací kladivo - hamr na kterém se kovalo, bylo poháněné vodním kolem. Kutím se získala houska kujného železa, která se na kovadlině zpracovala na různé nářadí a železné předměty. Kolem roku 1590 zde bylo možné za rok vyrobit 18 - 20 tun železa. Ruda se dobývala povrchově kolem Hlíny, dosud se tam v tůních vyskytuje červená voda od hnědele.

Pozůstatkem po železářském závodu, který zde byl před mlýnem je škvára na zahradě, která byla v roce 1956 odkryta a použita na opravu cest v obci. Za zmínku stojí uvést, že struska se v naší obci a širokém okolí při budování cest brala také ze Starého Ranska a to hlavně ze zde navezeného kopce, který se nacházel mezi Janáčkovou továrnou (dnes BeHo) a rybníkem.

Chalupa

Ležákova

Historie ^{Zdroj A)}

Má dvě části a to starší část Huť a mladší část se jmenuje Stráň. V osadě Nová Ves - Huť, dnešní součásti Sobíňova, se tavilo železo a koncem 16. století zde byl zřízen železářský podnik s dýmačkou a hamrem. V sedmnáctém století zde pak vznikla vysoká pec na dřevěné uhlí. Nedostatek dřeva v okolí vedl však k postupnému útlumu, k prodeji biskupovi Janu Vratislavovi a časem k úplnému zastavení výroby.

Mezi Novou Vsí a Sopotami se nachází přírodní rezervace Niva Doubravy podél řeky Doubravy.

Nové Vsi se dodnes říká Huť, protože tady stály pece na tavení železa. Osada dostala své jméno podle cihelny a hrnčírny, které tu kdysi byly.

Hlína

Chalupa

…

Historie ^{C) Zdroj D)}

Tato osada dostala své jméno po cihlářské hlíně, která se v těchto místech kdysi dávno získávala.

Tato osada dostala své jméno po cihlářské hlíně, která se v těchto místech kdysi dávno získávala. Do roku 1713 měla pouze dvě stavení. Kolem roku 1830 bylo na panském hliništi vystavěno 10 domků v jedné řadě na pravé straně cesty (s trámovým stropem, obílený vápnem a černou komorou, se širokým komínem, byla zde i zazděná tyč na uzení masa). První dědičné pachtovní smlouvy s jejich novými majiteli se uzavírali v roce 1833. Jejím posledním stavením u lesa byla Myslivna. Před 1. světovou válkou byla na Hlíně menší textilní manufaktura.

Na jižním břehu Doubravky, kde jsou vrstvy cihlářské hlíny byla založena Cihelna, která fungovala jen krátce, dodnes po ní lze u Hliny ještě nalézt těžební jámu, řada menších jam, které v okolí Hlíny bývali je již dávno zavezena.

Nedaleko Hlíny utonul v bažině od těžební jámy v Janově potoku (vychází z dnešní požární nádrže směrem k Doubravce) pruský voják i s koněm. Pro výrobu nepálených cihel (buchet) se zde používala dřevěná bedýnka s přepážkou (forma). Ta se naplnila cihlářskou hlínou z nedalekých ručně těžených jam s cihlářskou hlínou a udusala se. Po té se z dřevěné formy vyklepli dvě cihly, ty se rovnali do hranic a nechávali se pod dřevěnými přístřešky schnout. Domy byli stavěny z opuky, ale do věnce a štítu se dávali tyto cihly, pak se vše zabílilo. Cihly byli nepálené proto se do nich nesměla natáhnout vlhkost – rozsypaly by se.

Státní statek měl v padesátých letech na louce u lesa po levé straně od cesty, postaven dřevěný přístřešek se střechou z vlnitého plechu pro telata, která se zde pásla na louce. Z nedalekého lesního potoka pro ně byla hadicí přiváděna voda.

Jaromír Lenoch ©  Aktualizace 11.12.2014

Předchozí editace: 20.6.2012