Kód CZ 18427

Výsluní

(Suniperk, Sonnenberg)

Připojené: Kýšovice, Sobětice, Třebíška, Úbočí, Volyně

Kostel sv.Václava ^{Zdroj 2)}

Neorománský, 1853-7 A.Wildt

Fara

...

Socha sv.Anny ^{Zdroj 2)}

1695

Socha P.Marie ^{Zdroj 2)}

1705

Socha sv.Jana Nepomuckého ^{Zdroj 2)}

od K. L. Waitzmanna z roku 1765

Kříž ^{Zdroj 2)}

1858

Památník padlým ^{Zdroj 2)}

1897

Radnice ^{Zdroj C)}

...

Zpět na okres

Panství

Politický okres Chomutov, s.o. Hora sv.Šebestiána

1961 Okres Chomutov

2003 Pověřený městský úřad

Historie obce

Založeno bylo v letech 1543–1547 a brzy se stalo horním městem, u kterého se těžily rudy stříbra a železa. Přestože císař Rudolf II. v roce 1597 povýšil Výsluní na královské horní město, hornictví v té době již upadalo. Obyvatelé se proto postupně začali věnovat řemeslům a zemědělství. Dominantní plodinou se stal len, který zpracovávala řada dílen. Ve druhé polovině devatenáctého století se město stalo oblíbeným letoviskem. Úpadek nastal po druhé světové válce s odchodem německých obyvatel, ale po roce 1989 začali obyvatelé s postupnou obnovou města.

Někteří autoři datují vznik města již do třináctého století,[3] ale z rozboru písemných pramenů vyplývá, že Výsluní vzniklo až v letech 1543–1547. První písemná zmínka z roku 1547 se nachází v kadaňské městské knize a uvádí jména dvou hormistrů. Zakladatelem zřejmě byl Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, který v roce 1542 získal Sobětice s okolními vesnicemi, na jejichž pozemcích bylo město vyměřeno. Jako městečko se Výsluní poprvé uvádí v roce 1562.[4] V roce 1565 Bohuslav Felix městečku udělil, kromě jiných, práva volného pohybu, užívání pečeti, soudní právo, právo pořádat pravidelný týdenní a dva výroční trhy, právo obchodovat s pivem a vínem a potvrdil hornické výsady. Jeho syn Jan Waldemar Hasištejnský z Lobkovic navíc Výsluní v roce 1584 povýšil na horní město.

Posledním majitelem z hasištejnské větve Lobkoviců byl Bohuslav Jáchym, který své chomutovské panství vyměnil roku 1589 s Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav. Nový majitel zahájil na Chomutovsku proces rekatolizace, v jehož důsledku se část protestantů z Výsluní odstěhovala. Zlepšení situace přinesl až jeho mocenský pád v roce 1594, kdy mu císař Rudolf II. nechal zabavit veškerý majetek. V té době však již hornictví ve městě upadalo, a proto se císař rozhodl Výsluní povýšit na královské horní město a vybavil je mnoha privilegii, která měla pomoci s obnovením prosperity. Horníci byli osvobozeni všech od daní, poplatků, robot a služby ve vojsku. Zároveň jim udělil osobní svobodu a dědičné právo k veškerému majetku. Císař Matyáš v roce 1615 povolil používat městský znak, o rok později udělil právo svobodné pastvy a využívání vody z vodního kanálu. Roku 1617 se město za téměř 849 kop grošů vykoupilo ze všech poddanských povinností. Aby mohlo tuto částku zaplatit, muselo si půjčit 500 tolarů od Linharta ze Štampachu, kterému patřilo sousední ahníkovské panství.

Podobně jako nedalekou Horu Svatého Šebestiána Výsluní těžce postihla třicetiletá válka. Zničující bylo zejména období v letech 1639–1641, kdy v okolí proběhlo několik bitev. V březnu roku 1640 bylo město, údajně nešťastnou náhodou, dokonce vypáleno švédským vojskem generála Johan Banéra. Požár přečkalo pouze šest domů.[6] Berní rula z roku 1654 zde uvádí pouze 39 obydlených usedlostí. Většina obyvatel se tehdy živila řemesly.[8] Provoz dolů byl finančně náročný, a proto stát ponechával část vybraných daní městu, aby je používalo k jejich údržbě. V letech 1644–1647 byla otevřena štola Jonáš a měšťané dolovali na vlastní náklady ještě po roce 1665.

Na přelomu 17. a 18. století byla pokusně těžena stará opuštěná ložiska, ale bez ekonomicky zajímavých výsledků. S přestávkami se těžilo v dolech Antonín, Erasmus a v obecním dole Trojice, jehož provoz ustal až po roce 1720. Další tři doly byly otevřeny okolo poloviny 18. století: Požehnání boží (1744–1745), Milostivá ruka Páně (1765–1767) a Juda Tadeáš (s přestávkami 1765–1767). Štola Judy Tadeáše se nacházela naproti Dolskému mlýnu v údolí Prunéřovského potoka a měřila 287 metrů. Poslední malé stříbrné doly byly uzavřeny až roku 1882. Kromě stříbra se mezi městem a Soběticemi těžila železná ruda v dole Václav, který s přestávkami fungoval v letech 1803 až 1849. Roční produkce se pohybovala mezi 40–150& tunami krevelu za rok. Ruda obsahovala příměs manganu a v perštejnských železárnách, kam se dodávala, se používala jako přísada při tavení kvalitnějších rud.

S úpadkem hornictví si museli lidé hledat nové zdroje obživy. Vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám se zde příliš nerozšířilo zemědělství a mělo pouze doplňkový charakter. Řada lidí se začala živit výrobou krajek, obchodováním s léčivými rostlinami a s kobaltovou barvou z Kryštofových Hamrů. Postupně vznikaly velké kapely, které vydělávaly peníze hraním v řadě zemí světa. V osmnáctém století se rozšířilo pěstování lnu, na které navazovala výroba textilních výrobků v ceších tkalců a pláteníků. Kromě dalších řemeslníků mělo město dva mlýny a pivovar. Ve druhé polovině devatenáctého století byla otevřena továrna na samet, později přeměněná na tkalcovnu. Stále se vyráběly krajky, prýmky, smuteční zboží (rubáše, polštářky) a v několika firmách také cikorka.

Počátek devatenáctého století byl spojen s napolenskými válkami. V roce 1813 rozšířili procházející vojáci nakažlivé nemoci, kterým podlehla řada obyvatel. Později však došlo k novému rozvoji města. V letech 1838–1842 byla postavena silnice z Křimova do Přísečnice a roku 1872 byla dokončena železnice z Chomutova do Vejprt, díky které sem začalo přijíždět mnoho lidí na letní byt. Na bohatém společenském životě se podílelo patnáct spolků (dobrovolní hasiči, ostrostřelci, pěvecké, hudební aj.). V padesátých letech vznikl nový kostel. Teprve v roce 1898 místní postavili vodovod, který přiváděl vodu ze studní na Třebíšském vršku.

Ve dvacátém století začal počet obyvatel klesat, protože někteří lidé odcházeli do měst v krušnohorském podhůří, kde si nacházeli zaměstnání v rozvíjejícím se průmyslu. Během druhé světové války byl roku 1940 zřízen v domě čp. 11 zajatecký tábor. Postupně se v něm vystřídalo 25 francouzských zajatců, kteří pracovali u místních zemědělců a v lesích. V domě čp. 55 byl od roku 1943 tábor pro ukrajinské zajatce. Po vysídlení Němců z Československa počet obyvatel velmi poklesl. Na krátký čas se zde usadila skupina asi šedesáti Slováků z Rumunska, ale všichni brzy odešli jinam. Až do roku 1950 zde fungovala velká truhlárna a soukromé firmy, ve kterých se vyrábělo pletené zboží a sýry. Po jejich zrušení vzniklo jednotné zemědělské družstvo převedené v roce 1954 pod správu státního statku. V šedesátých letech byl postaven nový vodovod s vodojemem na Šibeničním vrchu západně od města. Zároveň byla zbořena řada domů a upraven park. Začalo také období postupného chátrání kostela, který byl několikrát vykraden, a nakonec v roce 1981 vyhořel. Většina obyvatel pracovala v zemědělství nebo v okolních lesích.

Po roce 1989 se začalo město pomalu rozvíjet. Byl uzavřen obchod Jednoty, ale vzniklo několik soukromých firem, obchodů a restaurací. Soukromá firma koupila areál státního statku a začala chovat hovězí dobytek. Byla postavena nová kanalizace, čistírna odpadních vod a začala obnova kostela

Rok	obyv.	domů
1869	1758	197
1927	1586 N	207
1930	1337	206
1950	275	188
1961	394	103
1970	309	74
1980	240	64
1991	188	84
2001	197	65
2011	258	90

literatura a prameny

1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927

2) Bartušek, Krčálová, Merhautová-Livorová, Umělecké památky Čech I, 1957

C) cs.wikipedia.org (2.12.2017)

Kód CZ

[Spindelbach]

Historie ^{Zdroj C)}

V severním výběžku katastrálního území Výsluní stávala ve středověku vesnice Spindelbach. Poprvé zmíněna byla roku 1356. Většinu své existence byla zřejmě rozdělena mezi dva majitele, kterými byli kromě jiných páni ze Šumburka, Fictumové nebo Hasištejnští z Lobkovic. Poslední zpráva o vesnice pochází z roku 1481 a poté se jméno Spindelbach objevuje již jen jako pomístní název.

Stav: 8 - 6 - 0

Stav: 7 - 0 -0

Předchozí editace: 27.4.2013