Kod CZ Židenice
(Schimitz)
Část:Vinohrady
Kostel sv. Cyrila a Metoděje C) z let 1932–1935,
Přípravy a plány na stavbu kostela započaly ještě před vznikem samostatného
Československa v roce 1910. Přípravy však přerušila první světová válka.
Samotná stavba začala v roce 1932, slavnostně byl kostel vysvěcen 27. října
1935. Jeho autorem je architekt Klaudius Madlmayr. Ve druhé
světové válce byl značně poškozen, avšak brzy po válce byly válečné škody na
kostelu opraveny. Chrám Spasitele C) z let 1935–1936
církve husitské. Bohoslužby československé husitské církve založené roku 1920
se na území Židenic pořádaly již od roku 1921 na
různých provizorních místech, jako byly náměstí, hasičské skladiště či
hřbitov. Po vzniku samostatné židenické náboženské
obce v roce 1927[1] se začalo uvažovat o stavbě vlastního sboru, pro který
byl zakoupen pozemek v nově stavěné části čtvrti, na Karáskově náměstí. Kvůli
nedostatku financí byla stavba zahájena položením základního kamene až 2.
června 1935, přičemž samotná výstavba chrámu (stavitelem byla firma Stavební
závod Židenice) podle projektu architekta
Stanislava Kučery započala v říjnu téhož roku. Kvůli podmáčenému problému
musely být základy provedeny 1,6 m pod úrovní ulice, díky čemuž chrám získal
sklepní prostory. Sbor byl slavnostně otevřen 5. července 1936 za účasti
patriarchy Gustava Adolfa Procházky a biskupa Josefa Rostislava Stejskala. Za
druhé světové války byl chrám poškozen bombardováním, zřícený železobetonový
strop byl nahrazen současným dřevěným.Chrám Spasitele je jednoduchá a prostá
jednolodní stavba s výrazným kulisovým průčelím, které je obráceno do
prostoru Karáskova náměstí Kaple sv. Františka z Assisi C)
D) nechal roku 1891
postavit František Vidlař nákladem 3000 zlatých. Evangelický kostel C) funkcionalistický,
z let 1934–1935. Počet českých evangelíků v Židenicích
postupně narůstal, takže v roce 1921 zde byla založena samostatná kazatelská
stanice, která prováděla bohoslužby v různých provizorních prostorách. V nově
stavěné části Židenic získali evangelíci pozemek
mezi dnešními ulicemi Jílkovou a Konečného, kde roku 1924 vystavěli vlastní
modlitebnu. Již brzy ale tato stavba kapacitně nepostačovala, proto se
objevily plány na stavbu kostela. Mezitím se z kazatelské stanice v roce 1929
stal farní sbor a v Konečného ulici vznikly dva činžovní domy určené pro
budoucího faráře. Stavba chrámu v Jílkově ulici podle funkcionalistického
projektu architekta Miloslava Tejce byla zahájena v
srpnu 1934, kostel byl slavnostně otevřen 2. července 1935 za přítomnosti
synodního seniora Josefa Součka. Kostel byl
začleněn do zástavby rodinných domků v Jílkově ulici. Je orientován podélně a
jeho průčelí je funkcionalisticky strohé. Nejvýraznějším prvkem je nevysoká
hranolová zvonice. Chrám byl těžce poškozen při bombardování Brna 25. srpna
1944, k jeho obnově došlo na jaře následujícího roku. Židovský hřbitov C) z roku 1852, S
rozlohou okolo 29 500 m² je největším židovským hřbitovem na Moravě. se
původně nacházel nedaleko Židovské (Zelené) brány na místě dnešního vlakové
nádraží. Tento hřbitov spolu se synagogou i židovskou čtvrtí zanikl v roce
1454, kdy Ladislav Pohrobek vydal na popud brněnských měšťanů rozhodnutí o
vyhnání Židů z Brna. Hřbitov pak přikrylo barokní opevnění, později vysoký
železniční násep. Při stavebních pracích ve 20. století bylo objeveno v místě
hřbitova jen několik náhrobků, umístěných dnes v Muzeu města Brna či v
obřadní síni nového židovského hřbitova v Židenicích. Dvojice náhrobků
pocházejících z druhé poloviny 19. století Když se Židé
mohli po revolučním roce 1848 vrátit zpět do Brna, připravovali mimo jiné i
zřízení nového hřbitova. Roku 1852 brněnská židovská obec zakoupila potřebné
parcely v Židenicích a po prokázání vlastnictví jim
udělil okresní hejtman 19. července 1852 úřední souhlas k založení
hřbitova.[6] Téhož roku byla již stavba hřbitova, pod vedením stavitele
Antona Onderky, takřka hotova. Událost založení hřbitova dodnes připomíná
pamětní deska, která je zasazena ve hřbitovní zdi u čestné aleje vedle hrobů
zakladatelů hřbitova. Nejstarší hroby
se nacházejí v sekcích 1–13. Židé zde byli pohřbíváni podle toho, jak byli
majetní. Ti bohatší s majestátnějšími náhrobky jsou uloženi v zadní části,
Židé s menším majetkem a s výrazně prostšími hroby byli pohřbíváni do části
přední. Potřebám Židů však tento prostor již za několik let nedostačoval,
proto byly zřízeny další sekce 14–22 a prozatímní obřadní síň z roku 1863
byla zbořena a v roce 1900 vystavěna nová.[8] Nápis v obřadní síni zní: זה השער לבית מועד לכל חי („Toto je brána do domu
setkání všeho živého“). Písmena označená tečkami
pravděpodobně označují chronostich (součet číselné hodnoty písmen je 610, což
odpovídá roku 1850). Dalšího rozšíření
se hřbitov dočkal v roce 1916, kdy byl výrazně rozšířen východním směrem.
Vznikly tak nové sekce hřbitova, a to 22–31. Další rozšiřování východním
směrem proběhlo v roce 1935. Po těchto úpravách se se
svojí plochou 29 500 m² stal největším židovským hřbitovem na Moravě. Po druhé světové
válce byl v areálu hřbitova zřízen památník obětem holokaustu.
Kolem památníku je dnes rozmístěno 19 kamenů, které sem byly přineseny z
okolních zrušených židovských hřbitovů. Hřbitov má
půdorys mnohoúhelníku připomínající lichoběžník. Celý je obehnán cihlovou
hřbitovní zdí o výšce 2–2,5 m,[11] obřadní síň s hlavním vchodem se nachází
na jižní straně. Hřbitov je rozdělen do 40 (původně do 35) hřbitovních
oddělení, které se dále dělí do podskupin. Na hřbitově se
nachází přibližně 9000 náhrobků s více než 11 tisíci hroby. Je zde pohřbena
řada významných osobností jako je např. český prvorepublikový herec Hugo Haas, básník Alois Ludwig Jeitteles, rabíni Baruch Jacob Placzek a Richard Feder, tvůrce abecedy pro hluchoslepé Hieronymus Lorm, či architekt Otto Eisler Obřadní síň C) Židovského hřbitova [Zvonice] D) [Zvonice] D) [Zvonice] D) Socha P. Marie Křtinské D) pochází z roku
1736. ulice Zábrdovická Kamenný kříž D) ulice Táborská, na jehož
sokl byl patrně použit bývalý náhrobní kámen se symbolem hada Urovora ze židovského (!) hřbitova, věnovali manželé Taláckovi z Juliánova roku 1878. Opraven v letech 1927 a
2000. [Kamenný kříž] D) ulice Bělohorská. Hlavní
kříž zrušeného juliánovského hřbitova, který se při
dnešní Bělohorské ulici nacházel od roku 1891 až do 50. let 20. století, kdy
byl zrušen kvůli výstavbě juliánovského sídliště.
Železný kříž D) Železný kříž D) [Železný kříž] D) [Dřevěný kříž] D)
[Boží muka] D) Památník dělnického hnutí C) (taktéž nazýván
jako Pomník dělnických demonstrací vedených Josefem Hybešem)
se nachází na Bílé hoře, poblíž přírodní památky Bílá hora nad bývalou obcí Juliánov. Dnes se jedná o katastrální území Židenice ve stejnojmenné městské části. Památník
architekta Jiřího Auermüllera a Ladislava Martínka
byl na toto místo instalován v roce 1967. V roce 2009 pak proběhla
rekonstrukce opěrných zídek u pomníku. Celý památník se skládá ze dvou částí.
Především se jedná o masivní vrstvenou betonovou plastiku s průhledy, která
se nachází na architektonicky upraveném prostranství. Poblíž ní je umístěna
menší asi metr dlouhá obdélníková pamětní deska, vytvořená z hnědé leštěné
žuly se zasekávaným písmem a reliéfem listů a srpu s kladivem. Zajímavostí
je, že bylo údajně na desku vytesáno nesprávné datum demonstrace. Místo roku
1869 tak mělo být pravděpodobně uveden rok 1893. Náhrobní pomník rodiny Schwabovy C) skupina 15, hrob
č. 204 (rodina Helcelova a Novákova) Dělnický dům C) Jamborova 3323/65 |
Panství Politický okres Brno 1961 Okres 2003 Pověřený městský úřad Historie obce
Jsou-li
středověké Židenice potvrzeny písemnou zprávou v
roce 1210, musíme nepochybně počítat s jejich existencí již před tímto datem.
Lidská přítomnost na území celé městské části je však doložena již mnohem
dříve, a to prostřednictvím archeologických nálezů. Současný reliéf
oblasti Židenic se vytvářel v závislosti na
geologickém podloží. Na jeho stavbě se podílí pestrá skladba hornin různého
stáří: starohorní vyvřeliny brněnského masívu a druhohorní vápence Bílé hory
vytvářejí vyvýšené geomorfologické reliéfy, ty byly později překryty mořskými
třetihorními sedimenty a nakonec čtvrtohorními sprašemi, které jsou zde
plošně nejrozšířenější. Je tedy území městské části Brno-Židenice determinováno několika důležitými krajinnými
prvky. Na straně východní jsou to dominanty Vinohrad a Bílé Hory, na straně
západní pak tok řeky Svitavy. Především na její levobřežní terase se
setkáváme se stopami lidské přítomnosti, ať už v podobě sídlišť či pohřebišť.
Tyto doklady osídlení však nejsou příliš hojné; je otázka, zda je to v
důsledku konfigurace terénu, především blízkosti řeky, která v těchto
prostorách meandrovala (k její regulaci došlo až po polovině 19. století) a
osídlení bylo možné pouze na místech vyvýšených nad záplavovou bahnitou
oblast. Druhým důvodem může být i stav výzkumu v tomto hustě zastavěném
prostoru, kdy archeologické památky mohly být bez povšimnutí zničeny. První doklady
osídlení v této oblasti pocházejí již ze starší doby kamenné – paleolitu.
Významnou lokalitou je Bílá (dříve Nová) hora nad Juliánovem,
na jejímž severním až východním úbočí nalezl V. Gebauer
prvé paleolitické artefakty na jaře roku 1985; od té doby vzrostla kolekce na
několik desítek kusů. Tyto hojné nálezy kamenné štípané industrie lze
přiřadit kultuře tzv. bohunicienu (podle naleziště
v Brně-Bohunicích), datované do doby před zhruba 45 000 lety. Naprostá
většina nástrojů (četné čepele a hroty, škrabadla, drasadla,
rydla, upravená jádra) je vyrobena levalloiskou
technikou z jurského rohovce z blízké Stránské skály; na Bílé hoře, která je
rovněž tvořena jurskými vápenci, totiž nikde (alespoň nyní) nevystupují
skalky s rohovcovými polohami. Jako surovina byly dále použity žlutohnědý
křídový rohovec, rohovec typu Krumlovský les, importovaný pazourek a zcela
ojediněle červenohnědý radiolarit i hnědý rohovec. Dalším obdobím,
ze kterého byly na území městské části Židenice
získány bohaté nálezy, je období pozdní doby kamenné – eneolitu.
Na jeho závěru, ke konci 3. tisíciletí před n. l., osídlil Evropu lid tzv.
kultury zvoncovitých pohárů, nazvaný tak podle typického keramického tvaru.
Setkáváme se s ním především na pohřebištích, kde byli nebožtíci pochovávání
podle přísně jednotného ritu: ve skrčené poloze, muži na levém boku hlavou k
severu a ženy na pravém boku hlavou k jihu, vždy tedy obličejem k východu. V
hrobech kromě keramických nádob (již zmíněné zvoncovité poháry většinou
červené barvy s typickou rytou výzdobou vyplněnou bílou barvou, mísy, džbánky
aj.) nacházíme i kamenné šipky a nátepní destičky, které jsou dokladem
používání luků, broušené kamenné nástroje (sekerky, sekeromlaty), měděné dýky,
kostěné a někdy i jantarové knoflíky. Všechny židenické
nálezy lze lokalizovat do prostoru v těsné blízkosti školy na ulici Krásného.
První hrob zde byl odkryt již v roce 1901, dalších 10 zde zjistili roku 1932.
Zachránit se však podařilo pouze čtyři (z toho dva kostrové a dva žárové),
ostatní byly zničeny. Ve 30., 40. a 60. letech byly rozrušeny a následně
zkoumány další hroby. Všechny odkryté hroby jsou patrně součástí jednoho
rozsáhlého pohřebiště. Výše popsané
období kultury zvoncovitých pohárů, náležející pozdní době kamenné – eneolitu, uzavírá epochu doby kamenné, nazvané tak podle
hlavní suroviny užívané k výrobě nástrojů. Další epochu určuje nový materiál
– bronz. Morava je na počátku doby bronzové, kolem roku 1800 před n. l.
osídlena lidem kultury únětické. Pohřeb z tohoto období byl nalezen roku 1927
na Táborské ulici č. 2 – byla objevena kostra skrčence na pravém boku, hlavou
k západu. U nohou zemřelého se nacházel únětický hrnek, na levé straně lebky
bylo zjištěno zelené zbarvení – stopy po bronzové ozdobě. Poměrně nedaleko, v
areálu První brněnské strojírny, byla v lednu roku 1986 narušena a následně
prozkoumána sídlištní jáma s únětickou keramikou, mazanicí a kamennou
štípanou industrií; nejdůležitější ovšem byl nález kostry asi padesátiletého muže,
který byl uložen ve skrčené poloze na pravém boku na dno jámy. Takovéto
rituální pohřby nacházející se v původně sídlištních (většinou zásobních)
jamách jsou v tomto období pravěku poměrně častým jevem. Do období kultury
mohylové náleží rovněž elegantní džbánek na nožce, uložený ve sbírkách
Moravského zemského muzea pod označením „Židenice“,
avšak bez bližších nálezových souvislostí. Pohřebiště ze
starší starší doby železné (doba halštatská), tzv.
kultury horákovské bylo odkryto při stavbě židenických kasáren v roce 1924. Zde dělníci při kopání
základů narazili na několik kostrových hrobů; v jejich inventáři bylo
množství keramických nádob, železná spona a další železné a bronzové
předměty. Nejzajímavějším a nejvýznamnějším objevem však byl hrob, v němž kromě
jiných předmětů bylo na kostře nalezeno na 15 000 drobných bronzových kroužků
v pravidelném uspořádání. Tato nálezová situace byla původně interpretována
jako unikátní nález kroužkového pancíře, kdy měly být kroužky našity na
koženém podkladě, při pozdějších výzkumech na řadě jiných lokalit (Brno-ulice
Příkop, Modřice, Vojkovice)
se však prokázalo, že jde o honosné opasky, které byly ozdobou bohatých žen
nepochybně výjimečného postavení v tehdejší společnosti. Je pravděpodobné, že
komunita, která pohřbívala na této nekropoli, měla úzký vztah k sídlišti
odkrytému několik stovek metrů odtud na sever. Zde, u železniční
tratě v severovýchodní části katastru městské části, na levém břehu řeky
Svitavy, byly zjištěny mocné kulturní vrstvy a kotlovité nebo kuželovité
jámy. Výzkumy zde prováděli bratři Slovákové, František Fiala (archeolog),
Jan Knies aj., a to již koncem 19. století. Výzkumy
přinesly kromě zvířecích kostí (skot, kůň, jelen, vepř, pes), mazanice a
drobných bronzových předmětů především množství keramiky několika časových
období a kultur. Pozdní době bronzové náleží tzv. kultura podolská (podle
nedaleké obce Podolí, kde bylo prozkoumáno rozsáhlé žárové pohřebiště) a
slezská (název získala podle toho, že byla poprvé rozpoznána ve Slezsku),
starší době železné pak kultura horákovská. Objekty
tohoto období představují na sídlišti nejvýraznější horizont a poskytly
největší množství archeologického materiálu. Mladší době
železné, době laténské, náleží hrob rozkopaný na Táborské ulici. Obsahoval
kostru muže, podle inventáře (železný meč v pochvě a tři nýty z jilce,
bronzový kroužek, zlomky železné spony) bojovníka. Dalším nálezem z tohoto
prostoru je nádoba lahvovitého tvaru s výraznou kolkovanou výzdobou kolkem v
podobě ležatého S na hrdle a podhrdlí, která je pod označením Brno-Židenice uložena ve
sbírkách MZM Brno. Opět při stavbě
kasáren pod Židenickým kopcem byly v letech 1925 a
1926 při kopání základů rozrušeny a částečně prozkoumány (I.L. Červinka)
kostrové hroby z 8. a 9. století n.l. V roce 1925 to bylo pět hrobů, v červnu
roku 1926 další hrob s bronzovou přezkou a větší nádobou s výzdobou rytými
několikanásobnými vlnicemi. Později byly objeveny ještě další čtyři hroby,
dva mužské a dva ženské. V hrobech se nacházela typická keramika zdobená rytými
vlnicemi; jedna nádoba je výjimečná tím, že měla ucho, což je u slovanské
keramiky naprosto nezvyklé. Inventář mužských hrobů obsahoval dále železné
předměty, především nože, z nichž jeden měl dřevěnou pochvu okovanou
bronzovým proužkem, v němž se ještě zachovaly kusy dřeva, dále ocílky na
křesání, břitvu a skupinu šipek a hrotů spečených rzí v poloze, v jaké se
nacházela v toulci. Po tom ovšem nezbylo stopy, neboť byl vyroben z
organického materiálu. K materiálu z hrobů žen náleží stříbrná náušnice s granulovanou
výzdobou a hrozníčkovými závěsky, další
jednoduššího provedení a třetí z tenkého drátu s navlečeným kuličkovitým
závěsem. Další hrob byl
odkryt 14. února 1927 na pozemku tehdejšího Židenického
stavebního družstva v dřívější poloze „Na Benátkách“ (nyní ulice Kaleckého). Kostra ležela na znaku, hlavou k západu. V
nohách stála větší nádoba, zdobená na horní výduti dvěma pásy
několikanásobných vlnic, u hlavy byly zjištěny zbytky kování dřevěného
vědérka; tyto předměty určují nález jako hrob bojovníka, uložený do země v 2.
polovině 9. století. Střepy z hrnku, nalezené na Karáskově náměstí, náleží do
11. století, tedy do doby, která již těsně předchází prvním písemným zmínkám
o obci. Osídlení z
14.–15. století, zjištěné na staveništi v prostoru Staré osady, pak již
potvrzuje údaje známé z historických zpráv.Až do druhé poloviny 60. let 20.
století však mělo katastrální území Židenice
poněkud odlišné hranice než má v současnosti. Na severu k němu náleželo i Baarovo nábřeží (dnes součást katastru Maloměřic); na
východě k němu patřila dnes slatinská oblast
Stránské Skály s Osadou pod Stránskou skálou a ulicí Stránská, s přilehlými
severními dnes líšeňskými pozemky sahajících až k jižní polovině komunikace s
parcelním číslem 9274/2. Dále k němu patřily ulice Kuldova, Šámalova,
Tomáškova, Vaníčkova a severovýchodní část areálu Zbrojovky Brno na východě
moderního katastru Zábrdovice. Naopak území na jihu vymezené linii ulice
Táborská, pak severojižní linií mezi ulicemi Porhajmova
a Letní, částečně ulicí Jeronýmovou, včetně několika budov na východě areálu
někdejší První brněnské strojírny a jižně od areálu zdejšího židovského
hřbitova náleželo k Černovicím, většina areálu
První brněnské strojírny zase patřila do katastru Zábrdovic stejně jako území
přibližně vymezené severním okrajem ulice Bubeníčkova a ulicí Stará osada
(katastrální hranici zde tvořila Svitavská
strouha); areál hotelu Velká Klajdovka patřil k
obci Kanice, a zahrádky na severovýchodním svahu Bílé hory náležely k Líšni. Takto vymezené
katastrální území Židenice původně tvořilo
samostatnou obec o rozloze 764 hektarů. Vesnické jádro Židenic se rozkládalo přibližně na území vymezeném na
jihu ulicí Bubeníčkovou, na východě ulicí Svatoplukovou a na západě panelovým
sídlištěm Stará osada. Historie Židenic se začíná
psát rokem 1210, ze kterého pochází první zmínka o existenci vsi v potvrzení
nadání zábrdovického kláštera od Lva z Klobouk; zde je uveden Hroznata ze Židenic. Roku 1235
je zmiňován Bohuslav ze Židenic, podle pečeti
patrně stejného rodu jako vladykové z Kunovic. Roku 1395 se připomíná Lev ze Židenic, roku 1411 však již Matouš z Kubšic
na Židenicích. Toho roku se v Židenicích
uvádí tvrz, která ovšem jistě vznikla již dříve. Na panství
zábrdovického kláštera, na rozparcelovaných pozemcích dvora, pak byla po
zrušení kláštera (1784) v roce 1786 založena v prostoru dnešní Vančurovy
ulice ves Juliánov (Julienfeld
– podle dcery majitele dvora, který ves založil); ta se roku 1787 stala
rovněž samostatnou obcí, již byla až do roku 1850, kdy byla spojena se Židenicemi. Roku 1867 se Juliánov
opět osamostatnil. Přestože byly Juliánov i Židenice samostatnými obcemi, nikdy nedošlo k rozdělení
jednotného katastrálního území Židenice. Z mapy inv. čís. 178 v Archivu města Brna vyplývá, že mimo
Vančurovu ulici patřily k Juliánovu také ulice Jamborova, Škrochova,
Tenorova, obě budovy Masarykovy základní školy v
ulici Kamenačky, severovýchodní strana Bělohorské
ulice po dům s orientačním číslem 39, západní strana ulice Vinařického, severní část Táborské ulice mezi ulicemi Dulánek a Jamborovou. Juliánov
měl v katastru Židenic i několik oddělených exkláv.
Jednou z nich byl tzv. Nový Juliánov tvořený blokem
domů mezi ulicemi Na lukách, Jílkovou a Šámalovou, a několika budovami na
roku Šámalovy a Uzavřené. Další exklávy představovaly domy na jižní straně
Táborské ulice, s orientačními čísly 119 a 121, či domy při severní straně
Čejkovy ulice. Poslední exklávou byl tzv. Juliánov
u Husovic, tvořený domy ulice Baarovo nábřeží v
moderním katastru Maloměřic. 16. dubna 1919 se
obě obce staly součástí Brna, přičemž měly v letech 1920-1939 v jeho rámci
vlastní místní výbory s omezenými pravomocemi. Židenický
místní výbor měl 24 členů, juliánovský 18 členů.
Roku 1929 došlo k úpravě hranic se Zábrdovicemi, Husovicemi a Maloměřicemi,
kdy došlo k menšímu rozšíření Zábrdovic na úkor Židenic,
a k přesunu hranice u Baarova nábřeží do nového
toku Svitavy. K další úpravě hranic Židenic pak
došlo při první katastrální reformě Brna roku 1940, kdy došlo k úpravě
hranice se Zábrdovicemi, při níž byly Židenice
rozšířeny. Za druhé světové
války vznikla na severovýchodě katastru Židenic
německá kolonie 20 dřevěných domků, známá jako Hamburk. Po osvobození byl v
letech 1945-1946 Juliánov se Žedenicemi
pod správou nově ustaveného Revolučního MNV Brno-Židenice. Od 1. ledna 1947 do 30. září 1949 tvořilo celé
katastrální území Židenice městský obvod Brno VI.
Od 1. října 1949 do roku 1954 tvořil židenický
katastr bez Baarova nábřeží a území jižně od osady
Pod Stránskou skalou; ale s levobřežní částí Zábrdovic (ale bez areálu První
brněnské strojírny), částí katastrů líšeňského (areál tehdejší restaurace
Malá Klajdovka) a maloměřického (Podsednická
ulice), městský obvod Brno IX. Baarovo nábřeží bylo
součástí městského obvodu Brno VIII s centrem v Husovicích, zatímco území
jižně od osady Pod Stránskou skalou náleželo do městského obvodu Brno X. Od
roku 1954 do roku 1964 tvořil téměř celý židenický
katastr (opět bez Baarova nábřeží), spolu s částí
maloměřického katastru (Podsednická ulice), a levobřežními částmi Zábrdovic
(tentokrát i s areálem První brněnské strojírny) a Černovic,
a malou částí líšeňského katastru (Malá Klajdovka)
městský obvod Brno VI-Židenice. Baarovo
nábřeží bylo do roku 1957 součástí městského obvodu Brno III, od roku 1957
náleželo k městské části Brno XIII-Maloměřice, přejmenovaného roku 1960 na
městskou část Maloměřice. Od 14. června 1964 byl dosavadní městský obvod Brno
VI-Židenice připojen k městskému obvodu Brno IV. Většina současné
hranici katastrálního území Židenice byla stanovena
při radikální katastrální reformě Brna ve druhé polovině 60. let 20. století.
Součástí městského obvodu Brno IV zůstalo celé katastrální území Židenice až do roku 1990. V 70. letech bylo zbouráno celé
vesnické jádro Židenic. V první polovině 80. let
započala v severovýchodní části židenického
katastru výstavba nejmladšího brněnského sídliště Vinohrady, při níž byla
zbourána celá výše zmíněná kolonie Hamburk. Po sametové revoluci potom došlo
24. listopadu 1990 k rozdělení katastrálního území Židenice
mezi novodobé samosprávné městské části Brno-Židenice a Brno-Vinohrady. K
28. březnu 2015[4] byly do k. ú. Židenice překatastrovány
okrajové panelové domy na severozápadě městské části Brno-Vinohrady,
které předtím náležely do k. ú. Maloměřice.
literatura
a prameny 1)
Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927 C)
cs.wikipedia.org (16.11.2015) D) vilemwalter.cz
(18.11.2015) |
|||||||||||||||||||||||||||
Kod CZ Vinohrady
Železný kříž D) Jeho
současná podoba pochází z roku 1883, kdy jej nechalo obnovit zastupitelstvo
obce Židenice. |
Drtivou
většinu zástavby městské části tvoří asi 50 barevných panelových domů sídliště
Vinohrady, rozkládajícího se na protáhlé vyvýšenině na jihu území městské
části. Silueta sídliště je dobře viditelná z mnoha stran Brna. Přestože se
území městské části skládá z části dvou katastrálních území, není toto
rozdělení navenek takřka poznat a tak lze Vinohrady prakticky považovat ze
jednu čtvrť. Maloměřická čísla popisná najdeme pouze na několika garážích.
Téměř všechny ulice v této městské části jsou pojmenované podle obcí na jižní
Moravě, např. Bzenecká, Prušánecká, Věstonická, Čejkovická … i střed sídliště tvořící Pálavské náměstí.
Výjimku tvoří ulice Šedova a nově vybudovaná Révová ulice, v níž se vyskytují
výlučně rodinné domky. Nejsevernějším a zároveň i nejvýchodnějším místem
městské části jsou pozemky, na nichž stojí hotel Velká Klajdovka
a přilehlá hájenka, nacházející se poblíž Hádů. |
|||||||||||||||||||||||||||
Jaromír Lenoch © Aktualizace 18.11.2015 |