|
Kod CZ Dolní Kounice [Kostel
sv.Petra a Pavla] C)
Původní dolnokounický kostel svatých Petra
a Pavla (gotické dvojlodí) se nacházel na pravém
břehu Jihlavy, severně od Masarykova náměstí Postaven byl v roce 1411, kolem
něj byl zřízen hřbitov. Chrám byl poměrně malý a postupem času už nevyhovoval
svou kapacitou, navíc trpěl častým rozvodňováním řeky. Při velké povodni v
noci z 1. na 2. února 1862 byl natolik poškozen, že musel být uzavřen.
Dalších 17 let byly bohoslužby pořádány v kapli svatého Fabiána a Šebestiána.
Starý kostel byl nakonec v roce 1881 zbořen.
Kostel
sv.Petra a Pavla C)
1877-9 na místě staré radnice. Farní. Provizorium bez vyhovujícího
farního kostela trvalo 17 let, ačkoli snahy postavit nový chrám započaly ještě
za existence starého. Stavba nového kostela byla zahájena v roce 1877,
základní kámen byl slavnostně posvěcen v dubnu 1878. Nová stavba se nachází
na východní straně dnešního Masarykova náměstí, v místě, kde předtím stála
renesanční radnice a měšťanský Kölblův dům. Obě
budovy byly kostelním výborem již předtím vykoupeny a v roce 1875 zbourány.
Nový kostel navrhl architekt Schleps z Valtic,
podrobný projekt zpracoval dolnokounický Antonín
Strnad. Jedná se o novorenesanční sálové trojlodí, které uzavírá půlkruhově
zakončené kněžiště; nad průčelím se nachází hranolová zvonice. Je dlouhý 45
metrů, široký 21 metrů, věž měří 41,6 metrů. Kostel byl dokončen roku 1879,
19. října toho roku byl benedikován. K vysvěcení
došlo až 25. června 1889 brněnským biskupem Františkem Saleským
Bauerem. Patronkou kostela se stala hraběnka Terezie Herbersteinová,
manželka majitele dolnokounického zámku, která též
na jeho stavbu věnovala 15 000 zlatých. O náklady na stavbu se podělily
všechny obce farnosti. V interiéru kostela se nachází některé vybavení ze
starého chrámu (kazatelna z roku 1618, sochy z oltáře, a další), renesanční
portál ze zbořené radnice byl zasazen do ohradní zdi východně od kněžiště
Fara
C)
…
Kostel
P.Marie 2)
C)
Klášterní, zříceniny. Původní klášterní kostel byl postaven v
románském slohu zřejmě na počátku 13. století v místě pozdější kvadratury,
která využila některých zdí tohoto chrámu. Zdivo původního kostela z
pravidelných kamenných kvádrů, jak objevil výzkum z let 1990–1993, je tedy
dochováno v západní (průčelí baziliky se zbytky štítu, armováním, stopami
portálu a malým oknem) a severní (zeď boční lodě kostela se zachovaným
portálkem na tribunu) obvodní zdi křížové chodby a v severní zdi kaple
svatého Jana Křtitele/kapitulní síně (severní stěna kněžiště). Jednalo se
tedy zřejmě o bazilikální trojlodí s tribunami sester nad bočními loděmi; na
střední loď navazoval chór uzavřený apsidou, boční lodě byly zakončeny
hranolovými věžemi, z nichž severní se dochovala až do 30. let 19. století.
Na místě tohoto chrámu byla v průběhu druhé poloviny 14. století postavena
gotická křížová chodba kláštera. Pravděpodobně ve druhé čtvrtině 14. století
byla zahájena stavba nového gotického kostela, jehož obvodové zdi se
dochovaly dodnes. K zaklenutí tohoto chrámu došlo snad v 50. a 60. letech 14.
století. Nový kostel je jednolodní stavba s příčnou lodí a dlouhým kněžištěm,
které je ukončeno polygonálně. V lodi byla postavena tribuna pro sestry,
která se stejně jako klenba ani střecha nedochovala. U jižní zdi presbytáře
se nachází kaple/sakristie (se čtyřmi poli křížové klenby a středním sloupem
– novodobá rekonstrukce), na severní ukončení transeptu navazuje kaple
svatého Jana Křtitele/kapitulní síň, která je poprvé (jako kaple) zmíněna v
roce 1354 a která se nachází v místě chóru původní románské baziliky.[2] V
jihozápadním nároží chrámu se nachází věžička s vnitřním schodištěm, která je
krytá jehlancovou cihelnou střechou. V západním průčelí hlavní lodi je
umístěn gotický bohatě zdobený portál. V horní části oblouku nad vraty je
reliéf Krista žehnajícího pravicí a v levici držící knihu života. Po stranách
jeho hlavy jsou pak písmena alfa a omega, ve spodní části nad vraty je pak
hlava muže a ženy. Z vrcholu oblouku vybíhá trojúhelníkový štít vyplněný
kružbovým trojlistem a zakončeným kamennou kyticí.
Kostel sdílel osudy kláštera, který v roce 1527 zcela zanikl.
Klášterní areál se s celým kounickým panství dostal v roce 1537 do majetku
Jiřího Žabky z Limberka, který snad kostel opravil
a zřídil v něm rodinnou hrobku. Po jeho smrti drželo panství postupně několik
majitelů, až jej v roce 1622 získali Ditrichštejnové.
V roce 1698 prodal Ferdinand z Ditrichštejna
klášter s kostelem premonstrátům ze Strahova, kteří začali areál opravovat.
Opravený kostel byl znovu vysvěcen v roce 1703, ještě téhož roku ale areál
vyhořel. Dalších oprav se dočkal již pouze konvent a z chrámu se postupem
času stala zřícenina s obvodovými zdmi. V současnosti je areál kláštera a
kostela v majetku brněnského biskupství a je přístupný veřejnosti
Klášter
premonstrátek Rosa Coeli 2) C)
Zříceniny, zal. 1173 či 1181, zanikl po
1524, 1698-1703 obnoven, požár 1703 jej změnil ve zříceninu. Podle kronikáře Jarlocha založil klášter v roce 1181 moravský velmož
Vilém jako pokání za poničený majetek v Rakousích, kam podnikal vojenské
vpády. Vilém se spojil s želivskými premonstráty, kteří v Dolních Kounicích
vybudovali klášterní provizorium, takže se zde již v roce 1183 mohla usídlit
komunita premonstrátek z konventu v Louňovicích. Do čela kláštera byl postaven
převor, později se titul představeného ustálil na proboštovi. Před rokem 1276
si nechal kounický konvent vyhotovit falzum zakládací listiny s rokem 1173,
výčet majetku, který Vilém z Pulína nově založenému
klášteru daroval, je však poměrně přesný.
Snad ve druhé čtvrtině 14. století byla zahájena stavba nového
gotického klášterního kostela, na což navázala přilehlá kvadratura s rajským
dvorem, která byla dokončena zřejmě až na začátku 15. století. V první
polovině 14. století byl také postaven klášterní hrad na blízkém návrší.
Všechny tyto rozsáhlé investice mohly být jednou z příčin zadluženosti
kláštera v té době.
Je možné, že za husitských válek byl konvent vypálen; uváděn je rok
1423, což však nelze přesně doložit. V dalším průběhu století se hospodářská
situace kláštera stabilizovala a na začátku 16. století byl kounický probošt
jedním z nejvýznamnějších moravských prelátů. V následujících letech se však
kounický konvent dostal do krize. Probošt Martin Göschl
přestoupil po roce 1522 na luteránskou víru a oženil se s jednou z jeptišek,
morálka ostatních členek komunity také značně uvadla. Na nátlak olomouckého
biskupa Stanislava Thurza musel Göschl
v roce 1526 Dolní Kounice opustit. V Mikulově se stal novokřtěncem, posléze
však byl zatčen a v biskupském vězení zemřel. Za jeho nástupce Jana však
konvent zcela zanikl.
Pustý klášter byl ponechán vlastnímu osudu, jeho panství převzal král
a markrabě Ferdinand I. Habsburský. Ten jej zpočátku zastavoval, nakonec roku
1537 prodal kounické panství s konventem místokancléři Českého království
Jiřímu Žabkovi z Limberka, který v opraveném
klášterním kostele nechal zřídit rodinnou hrobku. Panství ještě několikrát
změnilo majitele, od roku 1622 jej drželi Ditrichštejnové.
Od nich v roce 1698 zakoupili areál kláštera strahovští premonstráti a
pokusili se jej obnovit. Požár v roce 1703 však jejich plány překazil, po
opravách obytných budov zde sídlil strahovský administrátor, samotný klášter
s kostelem však chátral. Premonstráti jej nakonec v roce 1808 prodali zpět Ditrichštejnům. V roce 1926 vznikl Komitét pro záchranu
památek v Dolních Kounicích, který podnítil základní zabezpečovací a
restaurátorské práce, v nichž po druhé světové válce pokračovalo Krajské
středisko státní památkové péče v Brně. Dnes veřejně přístupný areál kláštera
s kostelem vlastní brněnské biskupství, provozovatelem je Městský úřad Dolní
Kounice. Podoba kláštera z doby před 14. stoletím není v ucelené formě známá.
Při záchranném archeologickém výzkumu v roce 2012 v dnes stojící budově tzv.
barokního konventu bylo identifikováno 5 stavebních fází předcházejících této
stavbě. Nejstarší z nich představuje podlouhlá stavba z kvádříkového zdiva
datovaná do závěru 12. století. Může být interpretována jako nejstarší fáze
kláštera, nebo jako objekt darovaný klášteru při jeho založení.[5] Do
současnosti se dochovala zřícenina kostela Panny Marie s navazujícím ambitem
a rajským dvorem, obě gotické stavby pochází právě ze 14. století. Samotná
kvadratura ale částečně využívá obvodových zdí původní románské klášterní
baziliky (západní a severní obvodní zeď křížové chodby a severní stěna kaple
svatého Jana Křtitele/kapitulní síně). Stavba ambitu zaklenutého křížovou
klenbou byla zřejmě zahájena v 50. nebo 60. letech 14. století, horizontální
spára svědčí o přestávce v budování, zbytek stavby byl dokončen v pozdním 14.
století (refektář zmiňován 1388), možná i na začátku století následujícího. Z
kleneb v poškozeném prvním patře jsou dochovány pouze konzoly. Obytné
prostory kláštera se nedochovaly
Ambit byl citlivě opraven strahovskými premonstráty na přelomu 17. a
18. století (svorník s nápisem a rokem 1701), severně od něj řeholníci
vybudovali trojlodní barokní rezidenci, která je nyní využívána jako byty.
Roku 1902 byla křížová chodba nově zastřešena.
Západně od kláštera s kostelem, jehož areál je obehnán středověkou
zdí, se nachází hospodářský dvůr s hrotitou bránou, hlavní přístup od města
Kaple
sv.Fabiána a Šebestiána 2)
1687-8, vých.od kostela, , pův.protestantský sbor před 1588, pův.zasvěcena
sv.Barboře. Předchůdcem současné kaple byl protestantský
sbor, který byl postaven před rokem 1588. Ten byl v letech 1687 a 1688 zcela
přestavěn do současné podoby brněnským stavitelem Jiřím Richterem. Richter
nechal stát původní gotické kněžiště, ke kterému byla přistavěna loď vlastní
kaple s kruchtou a sakristie. Od té doby zde až do roku 1783 fungovalo
modlitební bratrstvo, kongregace svaté Barbory. V letech 1862–1879 kaple
sloužila jako centrum dolnokounického církevního
života, neboť starý farní kostel byl povodni v roce 1862 poškozen a nový byl
postaven na konci 70. let 19. století. Poté kaple již nebyla využívána a
chátrala. V roce 1921 ji v pronájmu od obecního zastupitelstva získala na 15
let Církev československá husitská. V 90. letech 20. století ji do majetku
získala Pravoslavná církevní obec v Dolních Kounicích, která kapli využívá
jako svůj chrám. Na přelomu 20. a 21. století byla celkově obnovena
Kaple
sv.Jana Křtitele 2)
Pův.hřbitovní, renesanční kol.1570
Hřbitov
C)
…
Kaple
sv.Antonína Paduánského 2)
C)
Poutní, barokní 1757. založena v roce 1654 starosty a rychtáři
Dolních Kounic a dalších obcí dolnokounického
panství jako kaple přímluvná (votivní) mající přímluvou jmenovaných světců
ochránit zúčastněné obce od přírodních pohrom. Účinku postavení kaple se brzy
přičítalo, že od té doby kounické panství nepotkala žádná větší pohroma,
takže záhy vznikla tradice pouti ke sv. Antonínu, první neděli po svátku
světce (13. června). Pouť se stala významnou náboženskou slavností pro celé
okolí, při níž bylo slouženo až 32 mší s českými i německými kázáními, jíž se
účastnilo až 1700 poutníků. Tak velkému množství věřících již původní stavba, o jejíž podobě
se nedochovaly žádné zprávy, nedostačovala, proto byla zbořena a v roce 1757 na
jejím místě postavena dnešní barokní stavba podle projektu Františka Antonína
Grimma.[2] Její stavbu financoval především
tehdejší majitel panství, kníže Karel Maxmilián z Ditrichštejna.
Za vlády Josefa II. měla být kaple zbořena, ale občané ze Závodí se postavili
za její zachování s odůvodněním, že při povodních voda často smete most a oni
se nemohou dostat na bohoslužby do farního kostela na pravém břehu řeky.
Kaple tedy byla zachována, ale byly k ní zakázány všechny přespolní poutě a
průvody, takže antonínská pouť byla napříště záležitostí pouze dolnokounické farností, jíž je dodnes. Kaple má jeden hlavní a dva boční oltáře. Nad hlavním je obraz
svatého Antonína, zachycující prý jeho skutečnou podobu a dovezený z italské
Padovy. Nad ním je větší obraz svatého Floriána. Levý boční oltář je ozdoben
obrazem Františka z Assisi, nad pravým bočním oltářem visí obraz dříve velice
uctívaného patrona vinařů svatého Gotharda. Ve věži kaple visely dva zvony,
starší a větší odlitý r. 1586 (pochází tedy z jiného kostela) a novější z r.
1658, zabavený pro vojenské účely r. 1917. Na kůru nad vchodem bývaly
píšťalové varhany a v kapli byla uskladněna i dvě malá, asi 50 cm dlouhá děla
(moždíře), z nichž veteráni stříleli při slavnostech na město. Část barokního
vybavení kaple byla ukradena v 90. letech 20. století.
Synagoga
2) C)
17.stol. Původní synagoga židovské obce stávala na východním
okraji jádra Dolních Kounic, po jejím zničení švédskými vojsky v roce 1645
byla postavena nová v dnešní poloze. Stavěla se mezi roky 1652 a 1656 zhruba
uprostřed nového ghetta. Synagoga má přibližně obdélníkový půdorys a není orientována do
směru světových stran, jak bylo obvyklé, nýbrž ve shodě s křesťanskými
kostely v městečku. Je to dvoupatrová raně barokní budova s kamenocihelným zdivem, cihlovými klenbami a půlkruhově
nahoře zakončeným portálem ozdobeným rostlinnými reliéfy. Hlavním vchodem v
přízemí se vchází do předsíně, odtud dveřmi vpravo do malé studovny, dveřmi
vlevo potom do hlavního sálu, uprostřed jehož jihovýchodní stěny stál
svatostánek mezi dvěma vysokými půlkruhovým obloukem zakončenými okny. Na
protější straně sálu je na čtyřech sloupech v patře ženská tribuna, na niž se
vchází po strmém schodišti z venku samostatným vchodem napravo od vchodu pro
muže. Krátce po dokončení výstavby byly stěny hlavního sálu opatřeny
malovanou výzdobou s rostlinnými a ornamentálními motivy a hebrejským
liturgickým textem, která se částečně dochovala dodnes. V polovině 19.
století byl kvůli nedostatečné kapacitě ženské části na jižní straně
přistavěn nový trakt, jehož patro bylo využito jako ženská tribuna a
propojeno s hlavním sálem, přízemí přístavby bylo naopak od hlavního sálu
odděleno, bylo bez oken a jeho využití není známo. Synagoga přestala sloužit svému účelu počátkem 40. let 20.
století, kdy nacisté zakázali konat židovské bohoslužby; vnitřní zařízení
bylo převezeno do Židovského muzea v Praze. Po válce ji jako sklad využíval
podnik Fruta Modřice,
jejímž majetkem se v r. 1960 stala. V r. 1991 byla synagoga v restituci
vrácena Židovské náboženské obci v Brně, jíž patří dosud. Po opravě v roce
1994 slouží zejména výstavním a koncertním účelům.
Židovský
hřbitov C)
je nad čtvrtí na svahu Šibeniční hory. Přístup k němu donedávna
byl úzkou a strmou pěšinkou mezi domy a zahradami, později se chodilo oklikou
přes celé městečko po cestě na Trboušany a od ní po vrstevnici. Hřbitov má
charakter louky, po níž jsou rozesety náhrobky. Dochované náhrobky sahají od
konce 17. století (1688) do 2. světové války (1940). Starší jsou soustředěny
v jižní části, novější především na západním okraji. Původně jednoduchá
výzdoba se rozhojňovala, od poloviny 19. století se na nich rozšířila němčina
místo původní hebrejštiny a vzhled náhrobků napodoboval křesťanské.
Křížová
cesta 2) C) D)
K poutní kapli, po 1750. tvoří čtrnáct zděných, hlubších,
výklenkových kaplí. Původně každá obsahovala kamenné sochařské pašijové
scény. Výklenkové kapličky vznikly ve druhé polovině 18. století po přestavbě
kaple svatého Antonína. Jejich litinové prvky pocházejí z konce 19. století a
byly zhotoveny v blanenských železárnách
Kaplička
I.zastavení C)
… Kaplička II.zastavení C)
… Kaplička III.zastavení C)
… Kaplička IV.zastavení C)
… Kaplička
V.zastavení C)
… Kaplička VI.zastavení C)
… Kaplička VII.zastavení C)
… Kaplička VIII.zastavení C)
… Kaplička IX.zastavení C)
… Kaplička
X.zastavení C)
… Kaplička XI.zastavení C)
… Kaplička XII.zastavení C)
… Kaplička XIII.zastavení C)
… Kaplička XIV.zastavení C)
… Kaplička
C)
…
Kaplička
C)
… (??)
Kaple
C)
…
Kaple
Nejsv.Trojice C)
Postavena 1851, obnovena 1931
Kaple C)
Na hřbitově
[Kaple
sv.Alžběty] F)
Zbořena při stavbě kulturního domu kol.1970, původně součást špitálu.
při někdejším starém kounickém špitálu, zřízeném kdysi pro přestárlé panské
služebnictvo, žijící z deputátu, který špitálu každoročně přidělovala
vrchnost. Vlevo je vchod do špitálu, vpravo je ulička, která sloužila jako
příchod i příjezd k jedinému dřevěnému mostu přes řeku Jihlavu, který býval
často poničen nebo i odplaven povodněmi na řece a kudy se ubíraly všechny
pohřební průvody z kostela na hřbitov v Závodí. V kapli sv. Alžběty byla
oltářní deska vytvořena starým náhrobním kamenem (česká gotika) se jménem
neznámého kanovníka snad španělského původu ze 14. stol. Deska s latinským
nápisem i maurskými znaky byla při likvidaci kaple (výstavba kulturního domu)
přenesena do kláštera Rosa coeli. Původně měla být
při stavbě zachována, ale nakonec došlo k jejímu odstranění
Výklenková
kaplička C)
Ve zdi
Socha sv.Jana Nepomuckého C)
U kostela
Socha sv. Jana Nepomuckého C) u kaple sv. Jana Křtitele
Kamenný
kříž C)
Před farním kostelem
Kamenný kříž C) Trboušanská
Kamenný kříž C) u silnice směrem na Hlínu, SZ od
města
Kamenný kříž C) \Na hřbitově
Dřevěný
kříž C)
Před farním kostelem, missijní 1948
Boží muka C) E) v mírně zvlněném terénu polí a
vinohradů u křižovatky polních cest cca 1km jihozápadně od vyústění silnice
směrem na Trboušany ze zástavby Dolních Kounic
Boží muka C) E) při polní cestě k Mělčanům
Kašna
C)
Litinová, po 1995
Pamětní
deska C)
Na rodném domě Jaroslava Skryje, popraveného učitele
v r.1942
Vinný
lis C)
…
Zámek 2) C)
Pův.gotický hrad premonstrátek,
1330, přestavěný po 1450 a 1537 na opevněný renesanční zámek. Původně se jednalo
o gotický hrad, který si na svou obranu nechal ve 20. letech 14. století
postavit místní premonstrátský klášter. Po zrušení kláštera připadl zámek
markraběti (a králi) Ferdinandu I., který jej roku 1537 prodal místokancléři
Českého království Jiřímu Žabkovi z Limberka. Ten
potřeboval reprezentativní sídlo, a nechal proto hrad přestavět v renesančním
slohu. Další renesanční přestavba proběhla na přelomu 16. a 17. století, kdy
zámek vlastnili Drnovští z Drnovic. Po porážce stavovského povstání byl zámek
Drnovským zabaven a roku 1622 jej koupili Dietrichštejnové.
Zámek v následujícím období sloužil pouze jako sídlo správy dolnokounického panství. Roku 1862 zámek získali Herbersteinové, kteří jej využívali k hospodářským
účelům, což poznamenalo některé prostory zámku. Po pozemkové
reformě jej roku 1927 koupil bývalý správce Emil Tomec,
ten jej 1937 prodal městskému tajemníkovi Karlu Rubešovi. Roku 1945 zámek
zakoupil Václav Edel, od roku 1948 se
spolumajitelem stal i místní státní statek. Zámek byl zestátněn v roce 1974,
převzal jej Státní podnik památkové péče a ochrany přírody v Brně, který v
něm hodlal zřídit své reprezentační centrum. Roku 1986 stavbu převzala Státní
vědecká knihovna v Brně (dnešní Moravská zemská knihovna), jež v něm mínila
umístit část svých depozitářů. V restituci v
roce 1992 byl zámek vrácen rodině Edlů, která jej
okamžitě prodala brněnské firmě L.V.P., v jejímž držení je dosud. Od roku
2006 začala tato společnost s rozsáhlou rekonstrukcí a využíváním zámku pro
veřejnost.
[Horní
brána] F)
Na příjezdu od Pravlova, zbořena 1960
[Stará
radnice] 2)
zbořena, na jejím místě postaven kostel sv.Petra
a Pavla, portál zasazen do sousedící zdi [Špitál]
F)
S kaplí sv.Alžběty, zbořen po 1970. byl určen pro dožití bývalých
panských služebníků. V roce 1692 v něm pobývalo 7 osob, od června téhož roku
pak už 12 osob, 6 mužů a 6 žen. Špitál dostával ročně od vrchnosti
následující zaopatření: 90 zl., 912 liber masa, 3
m. (měřice) pšenice, 66 m. žita, 12 m. ječmene, 6 m. hrachu, 78 mázů soli, 54
liber omastku, 144 liber sýra, 12 kaprů, 6 beček kyselého zelí, 12 kop řepy,
24 libry mýdla, 26 liber svíček, 78 beček piva, a 52 sáhů dříví. Trboušany a
Silůvky jim dodávaly 2 sáhy dřeva, Neslovice, Mor. Bránice a Hlína po jednom
sáhu. Tohoto dobrodiní mohli používat zestárlí vrchnostenští služebníci. Pro
obecní chudé založil v r. 1804 měšťan František Chmelíček v ulici Na psinkách
č. 435 "Obecní špitál" pro 7 chudých (v r. 1902 jich bylo 12),
kteří tam měli zdarma byt a živili se milodary, podporou farního chudinského
ústavu a úroky z fondů, které v r. 1836 činily 700 zl.
Ghetto
2)
Záp.od náměstí, z části
dochované. Vznikla nejpozději v polovině 15. století, možná dřív, nejprve
však na východním okraji. Na přelomu 17. a 18. století měla velký význam, stávala
se místem sjezdů rabínů židovských obcí z celé Moravy. Od roku 1849 byla v
Dolních Kounicích samostatná židovská politická obec, která byla v roce 1918
sloučena s městem Dolní Kounice. Čtvrť byla zastavěna malými jedno- a
dvoupodlažními domky s malými dvorky, bez hospodářského příslušenství a
zahrad, domy dále (výše) od řeky měly dlouhé sklepy. Jádra starších domů byla
barokní, domy však byly od té doby mnohokrát přestavěny po četných požárech,
v některých z nich však dodnes jsou patrné staré klenby a zbytky fasád. Ve
čtvrti byla škola, špitál s chudobincem, rabinát, masné krámy, mikve (rituální lázeň), prodejní krámy a řemeslnické
dílny a čtyři hostince. Obecní radnice (v době, kdy čtvrť byla samostatnou
politickou obcí) však byla mimo čtvrť na náměstí křesťanského města. Z
veřejných studní se dodnes zachovaly dvě. Ulice byly vydlážděny až v polovině
19. století kočičími hlavami. Na okraji čtvrti ve svahu Šibeniční hory byla
cihelna. V roce 1667 bylo
ve čtvrti 16 domů, stejný počet o století později, v roce 1787 32 domů, v
roce 1890 bylo udáváno 76 domů (údaje nejsou vzhledem k daňovému zatížení a
rozdělování domů na více částí spolehlivé). Vývoj čtvrti narušovaly války,
požáry, povodeň v r. 1862. V 19. století začal stavební vzhled ovlivňovat
rozvoj Fischerovy škrobárny, která postupně pohltila sousední domy v dolní
ulici (na severu čtvrti u řeky). Po 2. světové válce byly pro plánovanou
stavbu kulturního domu zbořeny domy v severovýchodní části a o něco později
část domů na východě kvůli autobusovému nádraží. Z původních 82 domů čtvrti
dnes stojí 35 budov.
Dům
č.p.63 C)
Masarykovo náměstí, hotel Víno nebes
Dům
č.p.65 C)
Masarykovo náměstí
Měšťanský dům č.p.70 C) Hlavní 70/4
Měšťanský dům č.p.75 C) Hlavní, pův
čp. 16, 75/16
Měšťanský dům č.p.109 C) nám. 9. května 109/5
Měšťanský dům č.p.125 C) Tovární 125/7
Měšťanský dům č.p.127 C) Tovární 127/3
Měšťanský dům č.p. 128 C) Tovární 128/1
Měšťanský dům č.p.132 C) Masarykovo nám. 132, v roce 1983
objekt zbořen
Měšťanský dům č.p. 136 C) Masarykovo nám. 136/13
Vila
č.p.143 C)
Mlýnské náměstí
|
Panství Politický okres Brno
venkov, s.o. Ivančice 1961 Okres 2003 Pověřený městský úřad
Historie obce
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon
obcí v republice čsl, 1927 2) Karel Kuča, Atlas památek, 2002 C) cs.wikipedia.org (11.11.2015) D) hrady.cz (11.11.2015) E) npu.cz (11.11.2015) F) farnostkounice.webnode.cz
(11.11.2015) |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 11.11.2015 Předchozí editace: 26.5.2011 |
