Evangelická fara v Hranicích, okres Aš
Všední život na hranické
faře kolem roku 1830
Vzpomínky
na mládí u mnohých vzbuzují nostalgické myšlenky. "Jó, to bejvávaly
časy." Lidé žili skromně, více drželi pospolu a jejich veřejný zájem
mnohdy nesahal daleko za vlastní humna. Život člověka ubíhal v pravidelných
kolejích a pověstná nesnesitelná lehkost bytí se mísila s tvrdou každodenností.
Dnes už si málokdo z nás vzpomene na tyto blažené časy. Zvykáme si pomalu ale
jistě na všudypřítomný stres a náš hektický život pádí zběsilým tempem
kamsi do neznáma. Pojďme se na chvilku zastavit a osvěžit se pohledem do
minulosti. Není to tak dávno, co ašský rodák a obrovská duchovní osobnost
druhé poloviny 19. století Dr. Gottlob Traugott Alberti napsal řádky, které vám nyní předkládáme. Ožívá
v nich mnohé z toho, co znáte z vyprávění vašich babiček a dědečků. Přenesme se
tedy zhruba do roku 1830 a inspirujme se všedními starostmi a radostmi jedné
úplně normální rodinky.
Naše
přestěhování do Hranic bylo do určité míry veřejnou událostí. Vůz, kterým jsme
jeli, doprovázeli zástupci ašské obce, zedtwitzovští
úředníci a učitelé se školním sborem až ke Smrčině (Sorgu). Nám dětem se hlavně
líbilo, že po obou stranách kočáru jeli dva jezdci na koních - pan Georg
Unger, kterému patřila továrna na stávkové zboží, a jeho švagr Ritter.
Před zámkem Sorg jsme se zastavili, sbor zazpíval píseň a můj otec se ve voze
postavil a přednesl ke shromážděným proslov na rozloučenou. Pak jsme
pokračovali v cestě, vstříc nám přišla deputace hranické obce. Když jsme
vjížděli do obce, uvítalo nás velké množství jejích obyvatel. Do otcova nového
úředního sídla jsme vjížděli za vyzvánění zvonů.
Hranická
fara tehdy vyhlížela jako rozsáhlá zemědělská usedlost. Mezi budovou fary,
která stojí ještě dnes, a silnicí byl dvůr, dokola obklopený různými staveními
a vraty.V jeho středu se na dvou kůlech tyčil
holubník. Od silnice se do dvora vjíždělo širokými vraty, vedle nich byla ještě
jedna menší vrátka pro pěší. Nad oběma vraty byla půda se senem, která
pokračovala vlevo a vpravo nad stájí a vozovnou. Na jižní straně dvora vedla
jedna dvířka do zahrady a stál tam chlév pro dobytek. V patře chléva se
ukládalo různé nářadí - řezačka, trdlice na len a mnoho dalších. Úplně pod
střechou byla sýpka. Na severní straně dvora stála ohromná stodola. Musela být
tak neobyčejně veliká, protože se do ní ukládala nejen úroda
z farních poli,ale také na padesát kop snopů obilného desátku. Byly to
tzv. "hrubé desátky" - to znamenalo, že snopy nebyly vymlácené a
dovážely se do stodoly tak, jak je na poli svázali. Kancelář každý rok
stanovila, v který den se mají tyto snopy přivézt na faru. Tento den byl potom
něco jako svátek. Podle starého zvyku přiváželi statkáři na faru obilné
snopy a byli za to pohoštěni pivem, chlebem, sýrem, máslem a tabákem.
Všichni
se s farářem většinou znali a brávali s sebou čeledína nebo chlapce, který pak
odjel s prázdným vozem domů, zatímco sami statkáři se na faře zdrželi déle.
Někteří hraničtí hospodáři desátek neodváděli v naturáliích, ale dováželi místo
něj odpovídající peněžní částku. Za jeden snop se platil dvacetník, to byla
třetina stříbrňáku. Hned vedle stodoly stála nízká budova, která slouží i jako
kurník a husinec, potom byla prádelna s nádrží na vodu a trubkami, kterými voda
protékala. Mezi prádelnou a obytnou budovou stála velká brána, kterou se
chodilo na farní polnosti. Ty se rozprostíraly od statku až k hranici se Saskem
u Gettengünu (dnes stojí v blízkosti památník americkým letcům, red.). Podél hranice se táhl prastarý val. Říkalo se, že ho
tam navršili Švédové za třicetileté války, ale podle všeho byl ještě mnohem
starší. Také les na druhé straně valu patřil k faře. Celý farní pozemek měl rozlohu
asi 35 nebo 40 jiter (roku 1775 zavedené katastrální nebo též rakouské jitro
bylo jednotkou plošného obsahu a jeho velikost činila 5755 mr). K faře tak
patřilo poměrně důležité hospodářství, o které se vzorně starala moje
matka, neboť otec byl zcela zaneprázdněn svými úředními povinnostmi.
Obvykle jsme chovali deset nebo dvanáct kusů hovězího dobytka. Později
otec pořídil ještě dva koně, které koupil za velmi výhodnou cenu od jednoho
saského hospodáře. Ten rušil svůj statek a velmi mu záleželo na tom, aby jeho
koně přišli do opravdu dobrých rukou. Byla to nádherná zvířata. Bohužel se
později oba koně strhali, když je při požáru v Markneukirchenu
zapřáhli před požární stříkačku.Špatná cesta,
těžký náklad a možná i prochlazení si tehdy vybraly svou daň.
V
konírně jsme měli dvě oddělená stání když přijela
návštěva, mohli jsme umístit ve druhé maštali ještě dva páry koní. Před obytným
domem stál zastřešený vchod - ten se zachoval dodnes. Vpravo od dveří začínalo
dřevěné schodiště, které vedlo do prvního patra, vlevo byly zakryté padací
dveře ke schodišti do sklepa. Nejčastěji jsme pobývali v pokoji v přízemí,
který vedl do zahrady. Vedle byla otcova pracovna - místo dveří měla odhrnovací
závěs.Na východní a severní straně domu byla
prostorná spižírna, "černá" kuchyň a čeledník. Obvykle jsme najímali
čtyři lidi: čeledína ke koním, děvečku, služku do kuchyně a pravidelně
ještě jednoho nádeníka.
V čeledníku se svítilo loučemi, které hořely na malém roštu pod stříškou. Proto
jsme každý rok přiváželi z lesa kromě palivového dříví i dva stromy, ze kterých
se potom nadělaly louče. Nejlepší louče byly ze smolnatých borovic. Také osvětlení
obytné místnosti a otcovy pracovny bylo na dnešní poměry velice nuzné. Většinou
se svítilo lojovýma svíčkama v obyčejném plechovém
nebo mosazném kahánku. Jejich knoty se musely každou chvíli zkracovat "kratiknotem".
Lampy už tenkrát sice byly, ale dávaly ještě méně světla než lojové svíčky.
Sestávaly se z malé oválné nádobky, ta bývala hliněná, plechová nebo cínová, a
na jedné straně měla jakýsi zobáček, z nějž vyčníval úzký knot. Aby taková
lampička osvítila větší plochu stolu, musela se postavit na převrácený hrnec.
Když jsem kolem roku 1836 přišel do Prahy, používaly se tam už lepší svíce.
Říkalo se jim myslím "milikerzen". Po nich přišly stearinové svíčky, ty
znamenaly velký pokrok. Pomalu se vylepšovaly také olejové lampy. Používaly se
širší nebo kulaté knoty a skleněné cylindry. Pak přišly lampy moderátové a
nakonec petrolejky. To ale až někdy v padesátých nebo šedesátých letech. Za
mého dětství se svítilo, jak už jsem řekl, hlavně lojovými lampami a svíčkami.
Drahé voskové svíce si mohly dovolit jen bohatší rodiny. Lojové svíčky se
vyráběly podomácku. Této práce se účastnil i můj otec, většinou připravoval
knoty. Snažil se je upravit tak, aby hořely zároveň s lojem a nemusel se
neustále používat "kratiknot". Aby svíčky vybledly, věšela je maminka
za úplňku do oken.Tvrdila, že potom dostanou krásně
bílou barvu. Topili jsme skoro výhradně dřevem. Černé ani hnědé uhlí jsme
tenkrát ještě neznali, ale každý rok jsme do dřevníku dováželi několik fůr
rašeliny. Popel se sbíral do "sudu na louh", který stál na stojanu a
kousek od země měl kohoutek nebo pípu. Nanesený popel se několikrát přelil
vodou a vznikla žíravá tekutina, která se podle potřeby upouštěla. Používala se
při praní, když se drhly podlahy nebo deska stolu, a také k výrobě mýdla. K
tomuto účelu se v každé větší domácnosti schraňoval všechen tukový odpad. V
"černé kuchyni" pak k němu přidali louh a ve velkém kotli se z toho
uvařilo mýdlo.
Tento
způsob života byl sice zdánlivě jednoduchý a nenáročný, přesto ale bylo v domě pořád
daleko víc práce než dnes. Jenom rozdělání ohně stálo daleko větší námahu, nebo
ještě nebyly sirky. Skoro v každé domácnosti mívali k rozdělávání ohně
"troudník". To byla plechová krabička velká asi dvacet centimetrů se
třemi přepážkami: jednou větší, ta zabírala asi tři čtvrtiny plochy, a dvěma
menšími na delších stranách krabičky. Ta větší sloužila k uchování troudu,
který se získával tak, že se nechal zuhelnatět kousek plátna. Někdy se také
používala dražší zápalná hubka.V jedné menší přepážce byl sirný knot a ve druhé ocílka a pazourek. Při křesání se kámen držel tak, aby
jiskry dopadaly na hubku. Jakmile se na ní objevily žhavé plochy (to se často
podařilo až po několika pokusech), přiložil se k ní sirný knot, a jakmile se
rozhořel, mohl se zapálit oheň nebo rozsvítit světlo. Aby se rozděláváním ohně
neztrácelo tolik času, zakrývaly se večer, když už oheň dohasl,v
kamnech zbytky žhavých uhlíků pečlivě vrstvou popela. Zamezilo se tak
přístupu vzduchu a uhlíky vydržely doutnat až do rána. Existovaly také
všelijaké vynálezy, která rozdělávání ohně
usnadňovaly. Například lahvička s azbestem a kyselinou sírovou. Do ní se
ponořilo dřívko, o něco silnější a delší než jsou dnešní zápalky, které mělo na
konci trochu síry. Ta se po ponoření vzňala a zapálila zbytek dřívka. V
bohatších domech měli platinové zapalovače. Všechny tyto vynálezy ale zmizely
ze světa, jakmile se na konci čtyřicátých let objevily fosforové sirky.
Jen kuřáci dýmek si ještě několik desetiletí vydrželi zapalovat tabák křesadlem,
ocílkou a hubkou. Hubku nosívali v pytlíku s tabákem, křesadlo v kapse u vesty
a jako křesátko používali obvykle kapesní nožík
opatřený ocílkou.Hodně námahy dalo drhnuti podlah ve
světnicích a chodbách, protože natřené podlahy tehdy ještě nebyly.
Podlaha
se každou sobotu čistila slaměným věchem, pískem a mýdlem nebo louhem. Potom se
posypala pískem nebo tenkou vrstvou slámy, aby se v neděli, až se písek a sláma
vymete, podlaha blýskala bělobou a se ctí obstála i před přísným pohledem
zvědavé sousedky. Taková vzorně vyčištěná podlaha nebo do běla vydrhnutá deska
stolu byly na pohled mnohem hezčí než natřená podlaha nebo stůl pokrytý
voskovým plátnem.
Mezi
povinnosti hospodyně také patřilo pečení chleba. Aby bylo v domě stále dost
mouky, odměřilo se čas od času v sýpce několik pytlů obilí, které se odvezly do
mlýna. Když se nazpátek dovezla mouka, kontrolovalo se, jestli se "nepromlelo".
Část mouky si totiž jako odměnu nechával mlynář. Když se zásoby černého chleba
blížily ke konci - obvykle se pekla dávka chleba, která vystačila tak na čtyři
týdny, takže ke konci už byl chléb příliš starý a začínal plesnivět - zavelela
večer matka, že se má nahřát díže a odměřit do ní potřebná dávka mouky. Zároveň
se nahřál kvásek, který se schovával od minulého pečení. Druhý den se časně
ráno ohřála voda a začalo namáhavé hnětení těsta a formování bochánků. Někdy
nás maminka nechala, abychom si sami upekli i pár podplamenic - to byla veliká pochoutka,
kterou jsme dávali ochutnat i sousedovic dětem. Housky ani žádné jiné bílé
pečivo se v Hranicích tenkrát nepeklo. Kdo je
chtěl, nechal si je donést z Aše od "poselkyně", která denně
obstarávala pochůzky mezi oběma městy.
Naše
strava byla prostá, ale zdravá. Ráno se ve většině domácností podávala ovesná
nebo mléčná polévka, jak bývalo zvykem dříve; stále více se ale prosazovala
ranní a odpolední káva. K večeři pravidelně bývala mléčná nebo chlebová
polévka. Skoro všechno, co jsme k živobytí potřebovali, jsme si vyráběli doma.
Dnes naprosto běžné koloniální zboží - rýži, ságo nebo kakao - se na náš stůl
dostávalo jen velmi zřídka. Každodenní strava nabízela oproti té dnešní velice
málo obměn. Pravidlem bývaly nejméně dva bezmasé dny v týdnu, spíše ale byly
takové dny tři nebo čtyři. To se potom jako předkrm podávala mléčná nebo
chlebová polévka a po ní nejrůznější druhy knedlíků s houbovou omáčkou. Často
jsme mívali knedlíky,které se dělaly z ječné mouky.
Jedli jsme jen zeleninu, kterou jsme si vypěstovali na zahradě. Nejdůležitější
roli hrála mrkev a tuřín - a především kyselé zelí. Když se na podzim nakládalo
do sudů, zapojil se do práce každý, kdo měl ruce a nohy. Z pole se dovezly
hlávky, které se zbavily vnějších listů, nakrouhaly nadrobno na velkém
struhadle a pomocí tlouku napěchovaly do sudu. Každá vrstva se pečlivě
nasolila. Navrch přišel dekl, který se ještě zatěžkal kamenem. Už po několika
dnech zelí začalo kvasit, sud se odnesl do sklepa a jeho obsah se mohl začít konzumovat.Když přišly první podzimní mrazíky, obvykle
koncem listopadu, zabíjelo se prase. V únoru pak druhé. Zásoby špeku a uzeného
masa tedy musely vystačit až do dalšího podzimu. Protože jednotlivé domácnosti
nezabíjely ve stejnou dobu, bývalo na podzim a kolem masopustu více čerstvého
masa. Bylo totiž zvykem poslat sousedům a přátelům ze zabijačky výslužku -
zabijačkovou polévku, jitrnice a trochu ovaru. Nejbližší přátelé a příbuzní k
tomu dostali ještě kousek masa na šťavnatou pečínku.
Zdroj: www.matejovic.webzdarma.cz
Aktualizace
5.2.2012