Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 1

LIDOVÁ ARCHITEKTURA V OBLASTI SVITAV, MORAVSKÉ TŘEBOVÉ A LANŠKROUNA

OTAKAR MÁČEL, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Brno

Při typizaci venkovských sídel v rámci nové výstavby naší vesnice po roce 1950 sílil zájem o tradiční prvky lidové architektury a o jejich regionální odlišnosti. Přitom se ukázalo, že odpovědným pracovníkům chybějí syntetické podklady o lidovém stavitelství jednotlivých oblastí, a že ani pojem lidové tradice není dostatečně vyjasněn. Tak se nová výstavba v praxi omezovala jen na nedokonalé pokusy přenést některé vnější výtvarné prvky lidových staveb i do nově budovaných nebo přestavovaných sídel.

Ke zlepšení tohoto stavu mělo přispět vypracování monografických studií o lidové architektuře typických oblastí. Tyto studie se měly stát výchozími podklady pro další práci. Intenzívní a mnohde i živelná výstavba současné vesnice však pokračovala takovým tempem, že postupně zatlačila zájem o bádání v oblasti lidových stavitelských tradic. Tak i tato studie, která vznikla z uvedených podnětů a byla dokončena v roce 1955, nesleduje již původní cíle a včleňuje se do jiných souvislostí. Její údaje vycházejí ze stavu regionu před druhou světovou válkou a mohou sloužit jako doplňkový materiál při novém studiu dané oblasti.

Text i obrazová dokumentace jsou prezentovány v původním znění s nepatrnými úpravami. Tím je dokumentována metodická stránka tehdejších přístupů a současně i tehdejší snaha přiblížit základní problematiku lidové architektury těm, kdo vytvářeli a přetvářeli novou družstevní vesnici.

Historický vývoj oblasti

Jádrem popisovaného území je oblast v okolí Svitav, Moravské Třebové a Lanškrouna, která bývala v německé literatuře označována souhrnně názvem "Schönhengst".1) Vzhledem k tomu, že český překlad "Hřebečsko" se nevžil, a že ani nejde o oblast jednoho etnického charakteru, vymezujeme zkoumané území názvy tří největších měst. Hranice tohoto regionu se ovšem nekryjí s hranicemi bývalých okresů, v některých případech jejich rámec přesahují, jindy zase nemůžeme sem některé okrajové obce již zahrnout.

Přihlížíme-li k architektonickému charakteru vesnic, pak můžeme hranice oblasti vymezit takto: z jihu začínáme od Moravské Chrástové a pokračujeme na západ přes Bělou, Lavičné, Stašov, Jedlovou, Modřec, Limberk, Květnou, Koule, Čistou, Janov, Semanín, Rybník, Rudoltice, Skuhrov, Koušovec, Černovír, Václavov až do Libchavy. z této nejsevernější výspy postupuje naše hranice podhůřím Orlických hor na východ přes Lanšperk, Třešňovec, Šumvald, Dolní Hynčinu, Krchleby, Slavoňov, Květín, Libivou až k Mohelnici, Od ní se pak stáčíme k jihozápadu přes Újezd, Lišnici, Bušín, Studenou Loučku, Svajanov, Radkov, Pacov, Arnoštov, Derflík, Šenov, Březinu a Želivsko zpět ke Chrástové.

Vymezení oblasti, které se na mnoha místech ztotožňuje s bývalou národopisnou hranicí, je nutno chápat jen rámcově. První zmínky o popisovaném území jsou ze středověku, kdy tato oblast kolonizací Přemysla Otakara II. nabývala na důležitosti, Původně velmi řídce osídlený kraj nabyl kolonizací nového charakteru. Ačkoliv byla každá ze tří částí této krajiny kolonizována různými lokátory, probíhal osídlovací proces stejně. Stejné založení osad a podobné podmínky hospodářské vytvořily přes odlišnou správní příslušnost celkem jednotný charakter oblasti. Porušil se teprve během 19. století, kdy se zintenzivňuje stavební ruch kolem průmyslových center. Ještě ve 12. století bylo Moravskotřebovsko málo[/] zalidněné. Iniciátorem kolonizace v této oblasti byl Boreš z Rýznburku, který obdržel krajinu kolem Moravské Třebové od krále Václava I. za "vynikající služby" mu prokázané. Tak vzniklo velké panství kolem hradu Staré Třebové. Celá krajina byla osídlena přivolanými kolonisty, kteří na zákupním právu založili nové vesnice nebo přeorganizovali stará sídliště, takže všechny obce nesou charakter kolonizačních lánových vsí. Roku 1386 měla již více než polovina všech obcí jména po lokátorech. Stanovit dobu založení jednotlivých obcí není pro nedostatek pramenů možné, jde pravděpodobně o druhou polovinu 13. století. Přesné datum je známé jen z Kunčiny 1270, z Třebařova 1267 a Boršova 1280. Jižní část Třebovska náležela královskému městu Jevíčku a byla kolonizována přímo královskými úředníky (Konice, Bělá, Víska, Arnoštov)

Podobně jako jižní část Třebovska bylo i Lanškrounsko ve 13. století samostatným panstvím náležejícím ke královské koruně. Když území přešlo na Záviše z Falkenštejna (1285) a po jeho pádu na cisterciáky na Zbraslavi (1292), bylo pravděpodobně již kolonizováno. Bližší zprávy o kolonizaci chybějí. J. V. Šimák však její počátky spojuje se jménem pána z Kúniců, Viléma z Drnholce (1249-65) a jeho synů Heřmana z Rychnova, řečeného z Ústí (1257-1272), a Oldřicha z Drnholce. První písemná zpráva o Svitavsku se nachází v domnělé listině krále Vladislava I. z roku 1187, jíž panovník potvrzuje majetek premonstrátského kláštera v Litomyšli a rozšiřuje jej o les od města zvaného Přeseka s lukami až k řece Svitavě (Zvitava).2) Uvedená zpráva neříká mnoho o této oblasti, spíše potvrzuje názor, že krajina tehdy ještě nebyla hustě osídlena. Jde zřejmě o obdobu situace na Moravskotřebovsku a na severu Lanškrounska, které bylo ve 12. století ještě téměř pusté. Také ojedinělý výskyt archeologických nálezů nasvědčuje tomu, že Svitavsko nebylo starou sídelní oblastí a ještě ve 12. století zřejmě postrádalo stálé zemědělské osídlení.3) Nejstarší obce této oblasti jsou Stará Svitava (ležící mimo jádro dnešního města), Lačnov a Březová. jejich přesné vročení není možné, jisté však je, že stály již před kolonizací a že to byly obce české. Oblast Svitavska byla v celé šíři osídlena až ve 13. století. Olomoucké biskupství, kterému tato oblast patřila,4) nevěnovalo vzdálené a chudé krajině velkou péči a teprve za velkorysých akcí biskupa Bruna (1246-1281) se krajina plánovitě osídluje. Již v polovině 13. století vzniklo městečko Svitavy. Zemědělská obec Staré Svitavy byla při kolonizačním procesu pravděpodobně zrušena a obyvatelstvo přesídleno do obce Čtyřicet Lánů. Založení Svitav lze přičísti zmíněnému již biskupu Brunovi, jak vyplývá z jeho vlastní závěti a ze zmínky v listině biskupa Hynka z roku 1330, jíž vydavatel dosvědčuje vystavení privilegií biskupem Brunem. (Původní listiny ztratil rychtář Gerlach v prvé čtvrtině 14. století.) Mimo uvedené obce byl v té době založen Javorník (Mohren Ahorns), Skelné (Glaseldorf), Kamenná Horka (Hermannsdorf) , Hrádek u Svitav (Grandorf) a Hynčina (Heizendorf, Bohlen) . k této skupině kolonizovaných obcí můžeme počítat také[/] Moravský Lačnov (Mähr. Lotschau), ačkoliv se v tomto případě nejednalo o ves založenou na "zelené louce", nýbrž o starou slovanskou osadu, znovu na německém právu vysazenou. Na toto jádro Svitavska navazuje na jihu Březovsko, které bývalo královskou doménou a dostalo se do majetku olomouckého biskupství až r. 1295.5) Březová a Chrástová byly české osady, vysazené podobně jako Lačnov na zákupním právu. k Březové náležel i Muslov a Dlouhá Ves, které neměly vlastního rychtáře. Banín a Bělá byly královské a přešly r. 1292 do majetku zbraslavského kláštera, Radiměř se uvádí ještě 1437 jako "královské zboží". jak probíhal kolonizační proces a kdo byl iniciátorem kolonizace v této krajině, je těžko určit. Zdá se, že Březová byla kolonizačním střediskem celého kraje, není však přímých dokladů, zda se zde odrážel vliv činnosti biskupa Bruna. Severní část Svitavska byla králem darována litomyšlském premonstrátům již v polovině 12. století. Založení vsí a později městečka Opatova lze vročit až do poloviny 14. století. Také území, navazující západně na Svitavsko, patřilo ke klášteru v Litomyšli. Kolonizace celé oblasti spadá do velkých hospodářských reforem uskutečněných za vlády Přemysla Otakara II. Vzhledem k tomu, že osídlování probíhalo v celém území obdobně, bude její podrobnější rozbor zaměřen jen na Svitavsko, kde se zachovalo poměrně nejvíce zpráv. Po vzoru krále zalidňovala také církev svá řídce osídlená území. Olomoucký biskup Bruno svěřil kolonizování Svitavska pravděpodobně svému blízkému spolupracovníkovi Hellembertu de Tourri, který je také výslovné jmenován svitavským rychtářem. Pod vedením tohoto hlavního lokátora byly kolonizovány i vesnice kolem Svitav. Tam, kde se zachovaly zakládací listiny, známe také jména lokátorů, která se často přenesla i do názvů obcí. Tak např. Hynčina se jmenovala Heizendorf podle lokátora Heinze, Skelné podle Glassera Glaseldorf. v případě Kamenné Horky ovšem německý název Hermennsdorf nijak nenavazuje na jméno lokátora Oldřicha, který se spojuje se založením obce v roce 1266.6) Obec Čtyřicet Lánů náležela přímo pod svitavskou rychtu. U ostatních obcí se původní lokační listiny nezachovaly, takže neznáme ani jména zakladatelů.

Lokátoři byli nižší šlechtici, měšťané nebo i svobodníci, kteří byli organizátory výstavby a osídlení. Zároveň byli prostředníky mezi vrchností a kolonisty. k parcelaci půdy, která měla být kolonizována, vypracovali plán, který dělil plužinu na tolik lánů, kolik mělo být osadníků. Velikost lánu byla platná jen pro jednu obec a nebyla pevnou mírou.

Za práci při zakládání osady, spojenou i se sjednáváním smlouvy mezi kolonisty a vrchností, stal se lokátor dědičným rychtářem s právem nižšího soudce (zločiny soudila vrchnost). Mimo tato výjimečné postavení dostal lokátor největší statek ve vsi (někdy i vlastní poddané), měl právo držet několik řemeslníků a obdržel třetinu z výnosu soudních pokut. Dědičná rychta byla považována za svobodný statek (mohla být ovšem prodána) a měla[/] proto povinnost zúčastňovat se vojenských tažení.

Poddaní těchto nových osad, založených na tak zvaném emfyteutickém (zákupním) právu, měli jiné povinnosti než obyvatelé starých osad. Závazky nových osadníků byly přesně stanoveny smlouvou (handfest). Tato smlouva (většinou kolektivní) vymezovala povinnosti kolonistů k vrchnosti. Každý osadník musel zaplatit zákupné (arrna, anleith) jednou provždy. Dále pak platil každoročně peněžitý nebo naturální úrok. Někdy byli osadníci také vázáni robotou, která však nikdy nebyla takového rozsahu jako ve starých obcích. Veškeré statky byly dědičné a když nebylo blízkých příbuzných, připadal statek odúmrtním právem vrchnosti,

Podrobné údaje o povinnosti kolonistů se dovídáme ze zachovalých lokačních listin Kamenné Horky a Hynčiny. Tak Kamenná Horka (založená 1266)7) měla mít 40 lánů a noví kolonisté měli být osvobozeni ode všech platů, dávek a robat na 13 let (při větším počtu lánů než 40 se osvobození vztahovalo na 20 let).8) Měli platit z každého lánu o sv. Martinu půl hřivny úroku, nikoliv však desátek. Kolonizací pověřený lokátor Oldřich byl za svoji práci odměněn dědičnou rychtou, každým desátým lánem (z vysazených), dále pak třetím dílem soudních pokut a mlýnem "jednoho složení". v Hynčině (1270) měli mít kolonisté svobodu od daní, platů, dávek a robot na 18 let. Lokátor Jindřich dostal dědičnou rychtu, desátý lán, svobodnou krčmu a mlýn. Mimo to ještě třetí díl výnosu všech soudních pokut.

Podobné smlouvy byly stanoveny i u obcí stávajících a znovu osazených, jako např. v Lačnově. Zde se sice lokační listina nezachovala (byla zničena ohněm), ale její původní obsah je pravděpodobně totožný s potvrzením práva na lačnovskou rychtu biskupem Hynkem v roce 1329. I v této obci dostal lokátor dědičnou rychtu, třetinu výnosu soudních pokut, pět čtvrtí lánu polí, dva lány úročné a jednoho ševce. Navíc je zde zmínka o povinnostech rychtáře postavit do služeb biskupských jednoho lukostřelce.

Kolonizační vsi měly samosprávu, podmíněnou organizací nejen společenskou, ale i hospodářskou (společný osev, společná správa obecních pastvin a lesů). v čele samosprávy stál rychtář a několik konšelů, navrhovaných valnou hromadou celé obce a jmenovaných vrchností. Valná hromada rokovala i o společenských věcech celé obce.

Mimo tyto zprávy neznáme bližší podrobnosti o osídlovacím procesu, úplně pak chybějí zmínky o kolonistech samých, o jejich způsobu života, o výstavbě nových obydlí a jejich původu. Pro vývoj stavebnictví by bylo zvláště důležité znát sociální složení kolonistů. Nesporné je, že nové obyvatelstvo bylo německé, ale z které krajiny, o tom není nikde zmínky. Podle původu lokátora Svitav Hellemberta de Tourri, který byl z Vestfálska, lze předpokládat, že také kolonisté přišli ze severozápadního Německa. Na druhé straně lze z rozboru nářečí (E. Schwarz) 9) usuzovat na spojitost kolonistů s východními Franky. Ale ani touto podrobnou jazykovou analýzou ne[/]byl jednoznačně osvětlen původ přistěhovalců. Mimo dialektologické stopy franckého nářečí se vyskytují i zbytky němčiny středoněmecké, které si zřejmě našly cestu do Svitavska přes severní část Jihlavska. Pokud lze nalézti v krojích a zvycích stopy po původní mateřské zemi kolonistů, tak je jí podle Czerného10) Falc. Carl Lick11) hledá analogii mezi osídlením Slezska a Svitavska a dochází k závěru, že osídlenci přišli přes Slezsko. Tak si lze vysvětlit i různé prvky dialektu, pocházející z kolonizačních etap Slezska (Dolnoněmecká - Vlámové a Sasové, Středoněmecká z Francka a Duriňska) .12)

Vývoj půdorysu obce a jejího prostorového členění

Půdorys obce, jak nám jej vykreslují zprávy z lokačních listin, se během středověku nezměnil. Lánový systém přesně vymezoval její rozsah. Jednotlivé statky zůstávaly dědičně v majetku rodu, takže nedocházelo k drobení usedlostí. Ani během třicetileté války se nesetkáváme s opuštěnými statky v té míře, jako v ostatních oblastech. Teprve v polovině 19. století se výrazně mění struktura obcí. Původní schéma bylo ovšem již během 17. a 18. století porušováno domy bezzemků. Jednotlivé usedlosti byly 0situovány o samotě na svých lánech a tvoří dvě řady táhnoucí se po celé délce katastrů. Široký prostor mezi řadami patřil často obci a byl proto výhodným stavebním pozemkem pro zahradníky a domkáře. Často i jednotliví sedláci stavějí takto domy pro své podruhy; ale nikoliv na vlastním lánu, ale v prostoru mezi oběma řadami statků. Tím se původně nezastavěná plocha středuobce (protože jde o lánové vsi, nemůže být tento prostor chápán jako náves) postupně zaplňuje. z té doby se nám nezachovaly žádné plány obcí, ale údaje o počtu usedlíků nám dovolují sledovat i vývoj půdorysu.

Rozbor lánové vsi Vendolí můžeme sledovat zhruba již od roku 1550, kdy se v ní udává 86 usedlostí. Jedná se jen o statky, domky nebyly do tohoto nejstaršího soupisu zahrnuty. Sčítání z roku 1675 s počtem 97 budov už[/] diferencuje 76 statků od 21 Obydlí zahradníků a domkářů. Půdorys obce byl tvořen dvěma řadami statků postavených volně na lánech. Mezi řadami statků stála ojediněle stavení chalupníků a domkářů. Stav z roku 1749 můžeme sledovat podle jednotlivých domovních čísel, takže lze rekonstruovat i přesný půdorysný obraz a postupně ho doplňovat stavem ze sčítání v letech 1788 a 1835.13) z tohoto přehledu vidíme, jak se postupně zhušťuje zástavba, jak mezi původními řadami statků vzniká rovnoběžná řada domků.

Mimo řadové lánové vsi se setkáváme v této oblasti i s jinými typy starého osídlení. z lánových vsí si musíme předně všimnout krátkých řadových vsí, které neprocházejí celým katastrem a vytvářejí koncentrovaný sídelní útvar. Jako příklad je uveden Ostrý Kámen, kde prostor mezi oběma řadami statků je tvaru čočky a silně připomíná návesní ulicovku. Zastavění uvnitř tohoto prostoru spadá až do konce 18. století. Ne všechny obce podobného tvaru byly založeny s úmyslem vytvořit ucelený prostor. v případě Muzlova jde o malou obec, ležící skoro na hranici katastru, takže lány mohly být obráceny jen jedním směrem; z čehož vyplynul i tvar obce, kterým byla vlastně jen řádka. Volný prostor od stavení k jižní hranici katastru, kterou tvoří řeka Svitava, se zastavuje až v 18. století a tak vzniká postupně kolem cesty druhá řada domků. Tím se vytvořila z původní řady domků ulice nabývající místy i charakter lineárně protáhlé návsi.14) Na tomto příkladu vidíme, že stavební ruch dovedl během dvou století úplně změnit půdorysné schéma obce. Novými osadníky nejsou zde jen podruzi sloužící na statcích, ale i tovární dělníci.

Úplně jiné půdorysné schéma vykazují obce na rozhraní Moravskotřebovska a Hané. Zde se setkáváme s ucelenou návsí, která se někdy zužuje skoro až v ulici.

Podrobný rozbor jedné z těchto obcí - Vísek (Derflíka) jasně ukazuje, že nejde o lánovou řadovou ves pozměněnou zástavbou 18. a 19. století, nýbrž o ves založenou původně již na návesním schématu. Rozbor15) jednotlivých usedlostí i plužiny od roku 1537 jasně ukazuje náves lineárního charakteru, která po 400 let nevykazuje skoro žádných změn. Teprve během 18. století vzniká na severní straně domkářská zástavba lemující rozvětvené polní cesty a zahušťující konec návsi, Tento příklad dokumentuje půdorysný obraz obcí začátkem 16. století a dovoluje nám předpokládat i poměrně malé změny půdorysu od konce středověku. Osídlovací proces v této oblasti končí vlastně středověkou kolonizací a novější doba si vynutila jen ojedinělé změny.

V době jistého hospodářského rozkvětu po husitských válkách obnovuje se za uherských válek zničený Svojanov a vzniká nová obec Pečíkov. Období po třicetileté válce a doba josefínská se ve členění lánových vsí nijak výrazně neprojevují. Na Moravskotřebovsku vzniká roku 1771 osada Koruna parcelací Třebařovského dvora, 1790 Langendony a Marianov u Zadního Arnoštova; dále pak parcelací dvorů vzniká Ludvíkov a Karlín, na Zábřežsku Maletín.16)

V ostatních částech oblasti je nových osad ještě méně. Lánové rozdělení půdy mezi usedlíky již neumožňovalo soustředit půdu do jedněch rukou a s velkými dvory setkáváme se jen ojediněle. Obce vzniklé za doby josefínské nesou jasné známky novodobého způsobu založení. Pěkným příkladem je Ludvíkov, který vznikl 1787 parcelací dvora v Pačově. Půdorysem nové obce je protáhlá náves, obestavěná pouze na delších stranách. Na pravidelném rozdělení parcel je vidět zásah geometra.[/]

Další obcí, nesoucí ve svém půdorysném schématu zásahy reformační doby 18. století, je Maletín. Panský dvůr byl rozparcelován, nejen pozemky, ale i komplex budov, který se proměnil v malou samostatnou vesnici a pravidelnou čtvercovou náves. Část dnešní obce Maletína, Nový Maletín, vznikla 1778 rozdělením panské plužiny. Délková plužina nese charakteristické znaky lánů. Jednotlivá stavení nevytvářejí však pravidelný útvar, nýbrž jsou volně rozseta na jednotlivých pentlích polí, čímž vzniká dvorcová náves.

V závěru je ještě třeba zdůvodnit, proč jsme zde věnovali tolik pozornosti historickému vývoji osídlení a půdorysnému schématu obcí. Architektonický charakter obce - v našem případě zejména lánový typ - spolu s hospodářskými a společenskými poměry totiž umožnil vytvoření domu, který na Svitavsku[/] (a zčásti i v jiných částech regionu) vykrystalizoval ve svérázný venkovský typ, kterému budeme věnovat pozornost v příštím příspěvku.(zde)

Vývoj zastavění části obce Vendolí. rekonstrukce k roku 1675

Vývoj zastavění části obce Vendolí. rekonstrukce k roku 1749

Vývoj zastavění části obce Vendolí. stav podle stabilního katastru z roku 1835

Vývoj zastavění obce Muzlova. rekonstrukce k roku 1775

Vývoj zastavění obce Muzlova. stav podle stabilního katastru z roku 1835

Nový Maletín. Stav podłe stabilního katastru z roku 1835 dokumentuje ještě půdorysné schéma panského dvora parcelovaného 1778.

Poznámky

1. Německý název Schönhengst je pravděpodobně odvozen ze staršího názvu Sinthengst, jenž se vyskytuje v Zemských deskách již od roku 1482.

2. FRIEDRICH: Codex diplomaticus I. 399. Jde o padělek vzniklý krátce po roce 1167 a potvrzující písemně královo darování. Údaje této listiny jsou však považovány za nezkreslené (L. Hosák).

3. Situování staré trstenické cesty do trati Vysoké Mýto - Litomyšl - Svitavy je mylné. Nešlo o Svitavy, ale o Svitávku. (K. Lick, V. Šembera, L. Hosák).

4. Podle FR. J. SCHROYE: Topographie vom Markgraftum Mähren, I, 515, bylo Svitavsko darováno biskupství olomouckému knížetem Friedrichem (1179-89). Všichni autoři se shodují v tom, že před rokem 1131 Svitavsko olomouckým biskupům nepatřilo, protože se jméno Svitavy v seznamu církevního zboží toho druhu nevyskytuje.

5. Král Václav II. se roku 1295 vzdal Březové a okolí ve prospěch biskupství, aby tak ocenil zásluhy biskupa Dětřicha.

6. Lokační listina pro Kamennou Horku pochází z reku 1266.

7. LADISLAV HOSÁK: Březová, 450 let městem, 1947.[/]

8. Nejednotná lhůta naznačuje, že jde o obec založenou již 1259, protože Ize předpokládat stejnou svobodu pro osídlence.

9. ERNST SCHWARZ: Deutsche Siedlungen in den Sudetenländern im Lichte sprachlicher Volksforschung.

10. ALOIS CZERNY: Mährisch Trübau.

11. CARL LICK: Zur Geschichte der Stadt Zwittau und ihrer Umgebung.

12. CARL WEINHOLD: Die Verbreitung und Herkunft der Deutschen in Schlesien.

13. Tvary rekonstruovaných stavení jsou zakresleny jen schematicky.

14. Rekonstrukce je provedena do podkladu měření stabilního katastru.

15. Podrobný rozbor obce Vísky, provedený E. SCHWABEM je podán v článku Beiträge für mährische Siedlungsgeschichte, Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, XV.

16. Jižní česká část moravskotřebovského okresu vykazuje daleko větší počet nově založených osad a obcí. Během 17. a 18. století tu vzniklo dvanáct nových osad. v této oblasti nebyla parcelována již žádná panská půda, četné hutě si však založily osady pro svoje dělníky.

DIE VOLKSARCHITEKTUR IN DER REGION DER STÄDTE LANŠKROUN, MORAVSKÁ TŘEBOVÁ UND SVITAVY

(Zusammenfassung)

Die hier vorgelegte Studie über die ländliche Architektur in dem Gebiete ringsum die Städte Svitavy, Mor. Třebová und Lanškroun (früher Schönhengst genannt) wurde im Jahre 1955 geschrieben mit dem Ziele, den Architekten, welche mit dem Bauen in dieser Region beauftrangt wurden, sachliche Informationen über die Geschichte und den spezifischen Charakter der ländlichen Architektur zu vermitteln. Diesem Zwecke wurde auch der Inhalt und die Form der Studie angepasst.

Heute, nach zwanzig Jahren, bringt diese Arbeit hauptsächlich schon einen historischen Überblick au f die Dörfer dieser Region, welche abseits der Interessen der Architekten und Ethnographen liegt. Die Studie kann aber trotzdem auch in dieser Form als Vergleichsmaterial für das Studium anderer Regionen dienen.

Der erste Teil ist der Geschichte und dem Grundrisse der Dörfer gewidmet. Da es sich um ein Gebiet handelt, das grösstenteils erst, im Mittelalter besiedelt wurde, ist die Anlegung der Dörfer beschrieben. In Kürze wird der Vorgang der Kolonisation erläutert: die Funktion der Lokatoren, die Rechte und Pflichten der Kolonisten, die Teilung der Flur und auch die gesellschaftliche Struktur in den neu angelegten Dörfern. Ungeklärt bleibt die komplizierte Frage des Ursprungs der Kolonisten, welche für die Erläuterung des Haustypus sehr wichtig wäre. Diese Frage haben auch die früheren Autoren nicht gelöst, weder aus der ethnographischen Sicht, noch nach dem Dialekt.

Der historischen Einleitung folgt eine Analyse der ländlichen Siedlungsformen. Es handelt sich haupt[/]sächlich um Reihendörfer. Den ursprünglichen Grundriss kann man schematisch nach der Anzahl der Hufen, welche in den Lokationslisten gegeben sind, rekonstruieren. Die weitere Entwicklung und das Wachstum der Dörfer sowie die Formveränderung lässt sich von der Hälfte des sechzehnten Jahrhunderts an verfolgen, weil von dieser Zeit an die genaue Anzahl der Gehöfte bekannt ist. Vom Jahre 1675 an sind in die Zählung auch die Gärtner eingegliedert, sodass man die Rekonstruktionen der Grundrisse bereits präzisieren kann, aber erst von 1749 an lässt sich nach den Hausnummern das Wachstum der Dörfer verfolgen. Dieses, schon sehr genaue Bild, kann man dann durch die Zählungen der Jahre 1788 und 1835 ergänzen.
In den graphischen Beilagen - die Formen der einzelnen Häuser sind nur schematisch angedeutet - ist die Entwicklung der Grundrisse vorgelegt und klar gezeigt, dass sich die ursprüngliche Teilung der Flur bis vor etwa zwanzig Jahren nicht geändert hatte, sondern nur die Flächen zwischen den Reihen der Bauernhöfe durch Häuser der Gärtler und Landarbeiter verbaut wurden. Die Änderung des Reihendorfsystems ist, ausser dieser Verbau[u]ng der Innenflächen, wenig erkennbar. In der beschriebenen Region sind aber auch Platz - und Strassendörfer zu finden, die seit der Gründung ihre Form nicht viel geändert haben.
Die Studie beschliesst eine Notiz über die Siedlungen, welche im achtzehnten und neunzehnten Jahrhundert gegründet wurden.

Übersetzung: J. Švec